7 pilířů šťastného života

Publikováno: 26.02.2022
~ minut čtení
Aktualizováno: 15.01.2023

Násilí
Silový způsob řešení konfliktu
→ Je všechno násilí špatné? ←

Francisco Goya: Muž zasahující do pouličního boje

Uvedení do problému

Obhájci násilí tvrdí, že v některých případech je použití násilí nejen oprávněné, ale dokonce i spravedlivé.

„Představte si situaci, kde rozzuřený násilník (statný hromotluk) napadne bezbrannou a nevinnou dívku, a svědkem tohoto skandálního činu je nějaký pacifistický moralista. Zatímco každá normální lidská bytost by neváhala přispěchat dívce na pomoc, pacifista by ji klidně nechal zemřít násilnou smrtí. Je-li zastavení násilníka silou morálně špatným činem (jak tvrdí pacifisté), čím je pak lhostejnost pacifisty [hraničící s nelítostností], který přihlíží utrpení nevinného, aniž by mu pomohl? Nemá snad člověk přirozený pud sebezáchovy, který mu v krizových situacích velí bránit sebe i své nejbližší? Přeje si bůh více smrt nevinného nebo smrt násilníka?“

Pacifisté (tj. odpůrci válek a obhájci myšlenky nenásilí) však namítají:

„Dejme tomu, že se ve výše uvedené situaci rozhodnete pomoci té dívce a rozzuřeného útočníka zastavit, ale protože se to nedá udělat jinak, zabijete ho. Pak ale zjistíte, že ta napadená dívka byla sériová vražedkyně, která tomu člověku vyvraždila bezdůvodně rodinu, a že ten rozzuřený útočník byl jen spravedlivý mstitel. Svým rozhodnutím jste tedy právě zabili nevinného a zachránili nepravého. Většina obhájců násilí totiž zapomíná na to, že lidský úsudek v takové situaci není spolehlivým vodítkem. A nemáme-li k dispozici spolehlivé vodítko pro rozlišení dobrého člověka (či skutku) od špatného, pak jakékoli rozhodnutí, které učiníme, může být nesprávné (přijaté a vykonané na základě pouhého zdání či odhadu). Jenže rozhodovat o něčí vině a nevině nikoli na základě spolehlivých důkazů, nýbrž jen na základě pouhého zdání (domněnky), je totéž jako odsoudit člověka za čin, který ještě nespáchal a možná ani nikdy nespáchá.“

Oba nesmiřitelné tábory se pak předhánějí v předkládání různých argumentů na podporu svých tvrzení (či námitek proti tvrzením svých odpůrců). Jak to tedy je? Je všechno násilí [samo sebou] špatné, nebo existuje i tzv. oprávněné násilí (např. sebeobrana), případně může být užití násilí dokonce projevem dobrého charakteru, ctnosti (např. hrdinská ochrana slabšího)? A je vůbec člověk schopen spolehlivě (objektivně) rozlišit dobro od zla, nebo je jeho úsudek odsouzen k nespolehlivosti (subjektivitě)?

1 Co je to násilí

1.1 Definice

Než se pustíme do vlastního uvažování o násilí, je dobré si nejprve ujasnit jeho definici:

  • Násilí je v první řadě určitý druh činnosti, která se od jiných činností liší tím, že (1) je namířena proti druhým, (2) působí jim újmu a (3) je nežádoucí (nevyžádaná či proti jejich vůli).

Čili:

násilí = činnost, která působí druhému nežádoucí újmu
  • nátlak = silový způsob řešení konfliktu (sporu) mezi [dvěma] lidmi
  • manipulace = ovládnutí druhého pomocí lsti (klamu)

1.2 Základní druhy násilí

Nyní si zkusme ujasnit, jaké základní druhy násilí vlastně existují:

Základní druhy násilných akcí:

  1. Útok (napadení, ublížení, zničení, zabití) → tvrdé násilí (fyzická újma)
    • zničení/destrukce života, zdraví či majetku druhých
    • narušení tělesné či duševní integrity (zmlácení, mučení, týrání či brutální znásilnění)
  2. Vláda (zotročení, zneužití, manipulace) → měkké násilí (psychická újma)
    • využívání druhých ke svým cílům
    • snaha o změnu druhých k našemu obrazu či podle našich představ
    • okrádání druhých o to, co jim přirozeně patří [za účelem vlastního obohacení]
    • upírání druhým svobodné volby cíle a prostředků k jeho dosažení
    • nerespektování či omezování něčí svébytnosti/autonomie [ve svůj prospěch]

Základní druhy [vyprovokovaných] násilných reakcí:

  1. Obrana (bezprostřední přiměřená reakce na útok)
    • přiměřená bezprostřední reakce na právě probíhající [nevyprovokované] napadení
    • příp. prosté odrážení útoku bez napadání útočníka
    • (viz třeba asijské obranné bojové techniky jako čínské kung-fu, japonské karate, korejské taekwondo)
  2. Pomsta (pozdější vyprovokovaná protiakce)
    • zasloužená/spravedlivá odplata či trest za spáchané (= minulé) provinění
    • např. pronásledování a zabití vrahů mé rodiny (viz třeba film Kill Bill)

2 Reakce na násilí

2.1 Reakce na násilí namířené proti mně nebo proti bližnímu

  • reakce na násilí namířené proti mně  jsou označeny značkou ruky
  • reakce na násilí namířené proti bližnímu  jsou označeny značkou srdce

Napadený (či svědek napadení) může na násilnou akci útočníka reagovat:

  • nečinností
    • 1/dopuštěním → tj. nezasahováním/nevměšováním do konfliktu druhých
    • 2/neodporováním → tj. strpěním všech projevů násilí bez odporu (s cílem „naplnit ideál dobra“)
  • činem (zásahem)
    nenásilným:
    • 3/útěkem → tj. ukrytím před hrozícím násilím (s cílem „zachránit se“)
      • útěk i obranu lze považovat za pudové reakce (tj. přirozenou součást pudu sebezáchovy)
    • 4/domluvou → tj. pokusem o přesvědčení útočníka rozumnými argumenty (s cílem „zachránit sebe či druhého + napravit útočníka“)
    • 5/obětováním se
    násilným:
    • 6/obranou [druhého] či sebeobranou → tj. nechtěným užitím síly proti druhému (s cílem „zachránit sebe či druhého“)
    • 7/pomstou či trestem → tj. záměrným užitím síly proti druhému (s cílem „odplatit mu“ či „potrestat ho“)
    • 8/protiútokem či preventivním útokem

2.2 Vyhodnocení oprávněnosti jednotlivých reakcí

2.2.1 Ve stručnosti

  • 1/dopuštění
    • dopuštění násilí na druhém může být projevem lhostejnostinelítostnosti
    • každý člověk má morální povinnost pomáhat druhým (neudělat to znamená provinit se proti lásce k bližním)
  • 2/neodporování
    • pasivní strpění všech projevů násilí je proti přírodě (tj. v rozporu s přirozeným pudem sebezáchovy)
    • má zřídkakdy výchovný účinek → naopak někdy může útočníka spíše povzbudit k dalším útokům (když vidí, že se jeho oběť nebrání) – viz např. šikana
  • 3/útěk
    • útěk je (vedle obrany) jednou ze dvou přirozených (pudových) reakcí při ohrožení vlastního života
    • v případě ohrození života druhých může být útěk zbabělostí
  • 4/domluva
    • ideální způsob reakce na násilí
    • bývá však zřídkakdy úspěšný
  • 5/obětování se
    • obětování se pro druhé je vrcholem lásky k bližním
    • aby mělo smysl, nesmí být zbytečné (tj. musí být schopné druhé skutečně zachránit)
    • má opodstatnění především tam, kde tím můžeme zabránit hrozbě většího zla (utišit rozzuřenou bestii) či zachránit [cennější] lidské životy (např. děti)
  • 6/obrana
    • obrana je (vedle útěku) jednou ze dvou přirozených (pudových) reakcí při ohrožení vlastního života
    • aby byla oprávněná, musí být přiměřená (adekvátní)
  • 7/pomsta
    • spravedlivá odplata (trest) za způsobenou újmu
    • aby byla oprávněná, musí být poslední možností (po vyčerpání mírových pokusů o vyřešení sporu)
    • aby zůstala morálně správnou, její důsledky nesmí převážit původně utrpěnou újmu
      • pro příklad důsledků, které přerostly původní újmu, viz třeba film Michael Kohlhaas, kde původní újma v podobě dvou ukradených koní přerostla v krvavou řež se spoustou mrtvých
    • mstitel může druhým snadno připadat jako útočník (takže musí počítat s rizikem, že jeho oběti budou chtít druzí bránit v domnění, že jsou napadány nespravedlivě)
  • 8/útok
    • problematická (zpravidla nepřiměřená, těžko obhajitelná) reakce na probíhající či hrozící násilí
    • protiútokem převracíme roli napadeného a útočníka, přičemž se sami stáváme agresivním útočníkem
    • jediným [alespoň teoreticky] obhajitelným druhem útoku by podle mě mohl být preventivní útok, ale jen v případě, kdy bychom si byli úmyslem nepřítele nás napadnout a zničit skutečně jisti a naše preventivní reakce by prokazatelně zmařila méně životů než nepřítelova akce … což lze ale dopředu nikdy není možné s jistotou vědět

2.2.2 Podrobněji

Detailnější rozbor vybraných problematických reakcí viz následující oddíl …

3 Problematické reakce

3.1 Neodporování → problém nečinnosti

  • jedna z extrémních reakcí na násilí:
    • jedním extrémem je naprostá nečinnost → neodporování (tj. postoj, při kterém si necháme vše líbit)
    • druhým (opačným) extrémem je přehnaná činnost → protiútok (výpad)
  • typičtí zastánci myšlenky nenásilí: 1/Ježíš Kristus, 2/L. N. Tolstoj, 3/Mahátma Gándhí

3.1.1 Typické argumenty zastánců myšlenky nenásilí

  • násilí nic neřeší (pouze konflikt zhoršuje/přiživuje)
  • ideálem lidského jednání má být zlaté pravidlo:
    • vyjádřené pozitivním příkazem: „čin druhým jen to, co chceš, aby oni činili tobě“
    • vyádřenči negativním zákazem: „nečiň druhým nic, co nechceš, aby oni činili tobě“
  • násilí odporuje ideálu dobrého/dokonalého člověka
    • kromě toho odmítnutí veškerého násilí patří i k podstatě křesťanského náboženství (viz Ježíšův příkaz „neodporujte zlému člověku“ v kázání na hoře) → uchýlit se k násilí tedy znamená zpronevěřit se křesťanskému ideálu (resp. boží vůli)
  • jakékoli preventivně užité násilí (ať už na obranu sebe sama nebo druhých) není ve skutečnosti [přiměřenou] obranou, ale [nepřiměřeným] útokem, protože vychází z následující chybné úvahy, v níž se zaměňuje skutečný násilník za potenciálního:
    1. 1) každý [skutečný] vrah zasluhuje smrt
    2. 2) tento útočník je [potenciální] vrah
    3. 3) proto i tento útočník zasluhuje smrt
    • výše uvedená [chybná] logika se používá k obhajobě preventivních útoků
    • ti, kdo ji používají, si ale neuvědomují, že tím vlastně odsuzují [k smrti] člověka za čin, který ještě nespáchal a možná ani nespáchá
    • v podstatě tím tedy člověka odsuzují za budoucí zločin … což je absurdní

3.1.2 Námitky proti výše uvedeným argumentům

Pro vyvrácení názoru, že veškeré násilí je špatné, stačí dokázat, že existuje přinejmenším jeden případ násilné reakce, který prokazatelně není špatný. Domnívám se, že takových případů existuje hned několik.

1/Sebeobrana (hájení vlastního života)

  • násilí je jen jedním ze způsobů (prostředků) řešení konfliktů nejen mezi lidmi, ale i mezi zvířaty; těžko proto může odporovat boží vůli (resp. přirozeným/přírodním zákonitostem), když v případě ohrožení života není někdy žádný jiný způsob obrany [ať už života, zdraví či majetku] účinný
    • ano, je jistě správné 1/uchylovat se k násilí jen v krajních situacích (tj. až poté, co selžou všechny nenásilné/mírové možnosti) a 2/dbát na to, aby bylo přiměřené (tj. jen v takové míře či intenzitě, jaká je nezbytně nutná k odražení útočníka a uhájení vlastního života či života bližních), ale odmítat jakékoli násilí (tj. bez ohledu na míru/přiměřenost a okolnosti), je přehnané (nesmyslné/nerozumné)
    • radikální odmítání veškerého násilí je sebedestruktivní (sebevražedné) a kruté (nelítostné)
      • je-li špatné násilí, pak o to horší je přece má smrt (tj. zmaření mého života)
      • jinými slovy, pokud bychom kvůli odmítnutí bránit se násilím přišli o život, pak je to v božích očích jistě horší možnost, než kdybychom si pomocí násilí život zachránili
        • v prvním případě zbavíme svět jednoho (= svého) násilného činu, ale zmaříme tím jeden lidský život
        • ve druhém případě vytvoříme na světě o jeden násilný čin víc, ale zachráníme tím jeden lidský život
        • co je lepší: jeden špatný skutek (= násilný čin), nebo celý lidský život, v němž můžeme vykonat spoustu dobrých skutků?
  • z výše uvedených důvodů považuji sebeobranu, při níž [přiměřeným způsobem] bráníme svůj vlastní život, za rozumnou a morálně správnou reakci

2/Spravedlivý trest (pokus o nápravu zločince)

  • připouštím, že řešit napadení tím, že útočníka zabiju, je zcela jistě extrémní (příliš radikální) a nepřiměřenou reakcí (což si podrobněji ukážeme v dalším oddíle)
  • podobně problematické je odsoudit a potrestat někoho za něco, co ještě nespáchal – co se spáchat teprve chystal
    • v takovém případě si totiž nemůžeme být spácháním/dokonáním zamýšleného činu jisti (nemůžeme vědět, jestli by svůj úmysl skutečně dokonal)
  • připustíme-li, že potrestat někoho preventivně (tj. za dosud nevykonaný zločin) je špatné, je podobně špatné oplácet někomu (tj. bránit se násilím) ve chvíli, kdy už na mě zločin (násilí) páchá?
  • stačí si tedy výše uvedený argument zastánců myšlenky nenásilí [uváděný na důkaz nesmyslnosti násilí] trochu poupravit, a hned bude [doufám] každému jasné, že není možné házet všechny druhy násilných reakcí do jednoho pytle:
    1. 1) každá akce (= příčina) má přirozeně za následek určitou reakci
    2. 2) útok proti mě je takovou akcí (= příčinou)
    3. 3) má obrana je proto přirozenou reakcí (= následkem)
  • nebo jinak:
    1. 1) každý násilník (tj. ten, kdo ubližuje druhému) zasluhuje [přiměřený] trest
    2. 2) ten, kdo bije druhého, je násilník
    3. 3) proto ten, kdo bije druhého, zasluhuje [přiměřený] trest (= odplatu)
  • tím trestem samozřejmě nemusí být hned smrt (což může být ve většině případů neadekvátní/přehnané), ale třeba jen oplácení ran (tj. spravedlivá odplata, výchovný výprask)
    • vzpomeňte třeba na klasický/běžný případ, kdy jeden kluk zmlátí druhého a rodiče mu za to dají pořádný [výchovný] výprask, aby to příště už neudělal
    • každý soudný člověk uzná, že nepotrestat násilníka (nedat mu za vyučenou) by nebylo správné → nejenže by to nevedlo k jeho polepšení, ale spíše by ho to povzbudilo k dalšímu násilí (když by věděl, že mu za to nehrozí žádný trest)
    • proto nereagovat na násilí přiměřenou obranou (resp. trestem), není rozumné, nýbrž hloupé
    • důležité ale samozřejmě je, aby ta obrana (resp. trest) byla přiměřená/adekvátní
    • pěkným příkladem takové [výchovné] obrany jsou třeba asijské obranné bojové techniky: např. čínské kung-fu, japonské karate či korejské taekwondo
  • čili je jasné, že někdy může být reakce na agresi přehnaná (nepřiměřená); to ale neznamená, že je automaticky špatná každá obranná reakce; snaha bránit holý život před hrozícím nebezpečím (která se označuje jako „pud sebezáchovy“) je součástí lidské přirozenosti

3/Obstarávání vlastního života (přežití)

  • jak už jsme vysvětlovali v článku o věcech, vesmír řídí 4 základní zákony, z nichž jedním je i zákon oběti, který říká, že každá práce spotřebovává určitou energii (palivo) a stavební materiál, které je možné získat jen z jiných věcí
  • aplikujeme-li tento zákon na člověka, pak to znamená, že chce-li člověk žít (tj. vykonávat nějakou práci – např. dýchat, chodit, myslet, tvořit), pak k tomu potřebuje energii a materiál, které ale může získat výhradně jen z jiných živočichů (příp. i rostlin) → na jejich úkor
    • stručně řečeno: člověk může přežít jen tím, že bude zabíjet a pojídat (asimilovat) jiné živé tvory
    • z toho plyne, že [určitá forma] násilí je nedílnou (neodmyslitelnou) součástí lidského života
    • odmítat veškeré násilí proto nepovažuji za rozumné (a v praxi ani možné)

3.2 Pomoc druhým → problém vměšování

  • druhou problematickou reakcí na násilí je násilná pomoc druhému neboli násilné zastání – tj. situace, kdy se rozhodneme zasáhnout do konfliktu jiných lidí a silou se zastat napadeného před útočníkem
  • i když v řadě (možná dokonce většině) případů na tom nic problematického není, v některých případech může být násilný zásah do konfliktu druhých problematický či dokonce vyloženě špatný (nesprávný)
  • důvodem je:
    • neschopnost objektivního vyhodnocení situace/konfliktu
    • neschopnost spolehlivé identifikace pachatele
    • neschopnost předvídání důsledků případného zásahu
  • to všechno dohromady činí některé zásahy krajně problematickými

3.2.1 Problém s úsudkem v krajních situacích

Zatímco v případě sebeobrany může být někdy použití násilí rozumným krokem, v případě pomoci napadenému (čili v případě našeho zásahu do konfliktu jiných lidí) může být jeho použití problematické.

Problém totiž [v takovém případě] není v tom, zda má člověk morální povinnost napadenému pomoci, ale v tom, jak si může být jistý tím, že to, co mu tak na první pohled připadá, je takové i ve skutečnosti – neboli:

  • 1/zda konflikt [jehož je svědkem] správně vyhodnotil (posoudil),
  • 2/zda správně určil, kdo je v něm skutečný zlosyn a kdo oběť, a
  • 3/zda správně odhadl možné důsledky svého zásahu.

V některých (krajních) situacích, které vyžadují okamžitou reakci, totiž zpravidla nemáme k dispozici všechny potřebné informace, které jsou k vytvoření spolehlivého úsudku nezbytné …

  • čili ovšemže mám [morální] povinnost pomoci slabšímu/nevinnému při napadení
  • jenže:
    • jak si mohu být jistý, že ten, kdo mi připadá jako útočník (či oběť), je jím i ve skutečnosti?
    • jak mohu správně vyhodnotit (ne)přiměřenost jeho zásahu, neznám-li všechny okolnosti?
    • jak mohu adekvátně posoudit případné důsledky (tj. co by se stalo, kdyby …), nemám-li křišťálovou kouli?
  • nevím-li, oč v konfliktu jde … nejsem-li schopen spolehlivě identifikovat, kde je zlosyn a kdo oběť (tj. nevidím-li „do srdcí“ jeho přímých účastníků) … nedokážu-li spolehlivě předpovědět všechny důsledky svého jednání … pak jakýkoli můj zásah může být ukvapený (nesprávný)

… proto v některých (krajních) situacích zakládáme svá rozhodnutí nikoli na správném úsudku, nýbrž na 1/intuici, 2/zkušenostech či 3/důvěře v autoritu (tj. někoho jiného, koho to necháme rozhodnout za nás) → nic z toho však není spolehlivým měřítkem pravdy

  • co je tedy správné: zasáhnout i v případě, kdy si správností tohoto zásahu nemůžeme být jisti, nebo se jakéhokoli zásahu raději zdržet … do té doby, než si budeme moci být jisti, že jednáme skutečně správně?
  • jinými slovy, máme právo dělat si o druhých úsudek a zasahovat do jejich života (resp. konfliktu) už na základě pouhého zdání (subjektivního úsudku), nebo to smíme dělat až na základě spolehlivých důkazů?
    • protože výsledek našich „věšteckých“ odhadů bude vždy nejistý, klíčem (a zároveň i největší slabinou) při řešení konfliktů (obzvláště pak v krajních situacích, kdy nemáme k dispozici dostatek času ani relevantních informací) je správný úsudek
    • udělat si v krajních situacích spolehlivý úsudek však není možné → nemáme čas a zpravidla nám chybí i potřebné informace (o pravé povaze a motivacích druhých – obzvlášť, jsou-li to cizí/neznámí lidé)
    • proto se jediným správným řešením zdá být nezasahovat, dokud si oprávněností svého zásahu nebudeme na 100% jisti

3.2.2 Příklad selhání (nespolehlivosti) úsudku

Situace:

  1. útočník: muž, hrubé rysy, naštvaný, zamračený, rozzuřený, s pistolí v ruce, motorkářské oblečení, evidentně násilník pevně odhodlaný zabít
    • motiv: neznámý
  2. napadená: dívka, školačka (se školní aktovkou na zádech), milá, jemné rysy, laskavá, usměvavá, zdvořilá, hezky oblečená, na první pohled nevinná
  3. svědek: já

Otázka: Co udělám (jak se zachovám)?

Předpoklad: Dejme tomu, že útočníka nelze zastavit jinak než silou (konkrétně zastřelením); jinými slovy, pokud bychom se rozhodli ho zastavit, tak v tu chvíli neexistují jiné možnosti, než použití zbraně, která ho ale na 100% zabije

Možnosti [mé reakce]:

  1. 1) zastavím útočníka
  2. 2) nezastavím útočníka

Výsledky [jednotlivých možností]:

  1. Pokud jsem útočníka zastavil, pak …
    • byl-li útočník skutečně zlosynem a dívka nevinnou obětí, zabil jsem zlosyna a zachránil nevinného – čili zachoval jsem se jako pravý hrdina: laskavě vůči napadené [tj. jako ochránce slabších] a spravedlivě vůči útočníkovi [tj. jako trestač zlosynů]
      • správné rozhodnutí → svědomí mě bude chválit (těšit)
    • byl-li však útočník spravedlivým mstitelem a dívka vražedkyní jeho rodiny [ukrývající se pod maskou nevinné školačky], zabil jsem nevinného a zachránil zlosyna
      • špatné rozhodnutí → svědomí mě bude kárat (trápit)
  2. Pokud jsem útočníka nezastavil, pak …
    • byl-li útočník skutečně zlosynem a dívka nevinnou obětí, dopustil jsem [svou nečinností] smrt nevinného a provinil se hříchem lhostejnosti [hraničícího až s nelítostností] a/nebo hříchem zbabělosti
      • špatné rozhodnutí → svědomí mě bude kárat (trápit)
    • byl-li však útočník spravedlivým mstitelem a dívka [maskovanou] vražedkyní jeho rodiny, umožnil jsem tím průchod spravedlnosti
      • správné rozhodnutí → svědomí mě bude chválit (těšit)

Závěr:

  • potvrdilo se tedy (resp. považuji za prokázané), že:
    • správné rozhodnutí závisí na správném úsudku → tj. na správném vyhodnocení situace a správné reakci
    • jenže v krajní situaci nelze ke spolehlivému úsudku dospět → brání nám v tom nedostatek času a informací; jakákoli reakce, kterou bychom podnikli, by byla riskantní – založená na pouhém dohadu (nejistém předpokladu)
    • proto v krajní situaci nelze učinit [stoprocentně] správné rozhodnutí

3.2.3 Rozhodující dilema zasáhnout (a zachovat se možná špatně) vs.
3.2.3 Rozhodující dilema nezasáhnout (a nezachovat se možná správně)?

Aneb: Co je tedy lepší – riskovat nežádoucí vměšování nebo krutou lhostejnost?

Příklad

  • jede vlak
  • na hlavní koleji (po níž ten vlak jede) je přivázaná dívka
  • na vedlejší koleji stojí muž, který tam tu dívku přivázal
  • tu situaci sleduji na kameře ve vzdálené místnosti a mám možnost pomocí elektronického zařízení [na poslední chvíli] přehodit výhybku
  • pokud to neudělám, zemře [pod koly vlaku] ta dívka
  • pokud to udělám, zemře [pod koly vlaku] ten muž
  • co je správné (či lepší) – přehodit výhybku (zasáhnout) nebo nepřehodit (nezasáhnout)?

První možnost → zasáhnout

  • některým [zbrklejším] lidem by instinkt velel zasáhnout (riskovat)
    • následně by si pak své jednání zdůvodňovali tím, že:
      • [i když neměli ke spolehlivému posouzení situace dostatek informací] jednali prostě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jakého byli v dané chvíli schopni → šance na úspěch je podle nich větší než možnost případného omylu (kromě toho: „kdo neriskuje, nevyhraje“)
      • pokud není v našich silách určité [na první pohled skryté] věci zjistit, pak [přece] nemůžeme nést vinu za to, že jsme si je nezjistili
  • námitka [proti instinktivnímu jednání]:
    • instinktivní jednání není zárukou správného rozhodnutí (i instinktivní rozhodnutí může být mylné)
    • vměšovat se konfliktu, kterému [zcela] nerozumíme (resp. nejsme si jisti jeho správným výkladem) není správné
    • odsoudit někoho k smrti bez důkazů je nepřípustné
      • ve výše uvedeném příkladu s vlakem víme bezpečně jen to, že nějaký muž přivázal ke koleji nějakou dívku, čímž ji odsoudil k jisté smrti
      • nevíme ale nic o pravé povaze té dívky a toho muže, ani o jeho motivaci
      • nevíme-li nic s jistotou, musíme připustit i možnost, že dívka je vražedkyní a muž spravedlivým mstitelem … a zasáhnout v takovém případě by byla chyba

Druhá možnost → nezasáhnout

  • některým [zdrženlivějším] lidem by rozum velel raději nezasahovat (neriskovat)
  • následně by si pak své jednání zdůvodňovali tím, že ke spolehlivému posouzení situace neměli dostatek informací, a že rozhodnout se zasáhnout [do života druhého] (a úmyslně druhého zabít) nelze bez pádných důkazů o jeho vině → „život není hra!“
  • rozhodující argument [ve prospěch této možnosti]:
    • není-li správné odsoudit k smrti někoho bez důkazů, pak nemůže být správné ani zabít člověka na základě pouhého zdání – tj. člověka, který nám [na první pohled] připadá jako zlosyn chystající se zabít nevinnou dívku

4 Problematické akce

4.1 (Nad)vláda → vláda jedněch nad druhými

  • jedná se o jediný druh činnosti, která lidem působí nežádoucí újmu a přesto si zvykli ji považovat za dobrou
    • muž vládne nad ženou, rodiče nad dětmi, učitelé nad žáky, zaměstnavatelé nad zaměstnanci, vládci nad poddanými, kněží nad laiky …
  • při nadvládě dochází k neoprávněnému povýšení jedněch a ponížení druhých, přičemž ti první tím získávají, zatímco ti druzí tratí (dochází tím k omezení jejich svobody, autonomie či bohatství)
  • důvodem hierarchie (nerovnosti v postavení) je rozdíl v kvalitách (schopnostech):
    • neschopní (či méně schopní) [prý] potřebují být nutně vedeni [řízeni, usměrňováni či koordinováni] schopnými (či schopnějšími)
  • důvodem přijetí nadvlády je [domnělé] nastolení 1/jednoty (sjednocení různorodých názorů), 2/míru (uklidnění rozbrojů), 3/řádu (správné uspořádání věcí) a 4/spravedlnosti (zajištění práva) ve společnosti
  • nad tím, že nic z toho není pravé (niterné), ale falešné (vnější), – tj. že se ničeho z toho ve skutečnosti nedosahuje – se nikdo nepozastavuje
  • podrobněji k otázce vlády (resp. autority) viz článek o rodině

Závěry

Co je to vlastně násilí?

  • Násilí je činnost, která působí druhému nežádoucí újmu

Existují 4 základní druhy násilí:

  • 1/útok, 2/vláda, 3/obrana a 4/pomsta

Na násilí se dá reagovat různými způsoby:

  • nečinností: dopuštěním, neodporováním
  • činností:
    • nenásilnou: útěkem, domluvou, obětováním se
    • násilnou: obranou (či sebeobranou), pomstou, útokem (protiútokem či preventivním útokem)

Zatímco některé reakce dokáže náš morální kompas vyhodnotit jako správné nebo špatné celkem spolehlivě (s jistotou), u jiných selhává.

Problematické reakce:

  • neodporování
    • tvrzení o tom, že veškeré násilí je špatné, se dá vyvrátit jednoduchým poukazem na to, že existují situace, kde je použití přiměřeného násilí nejen rozumné, ale i nutné
    • takovými situacemi je přiměřená sebeobrana, spravedlivý trest či obstarávání vlastního života (přežití)
  • vměšování
    • prvním krokem při posuzování cizího konfliktu je uvědomit si, že [bez přesvědčivých důkazů] nejsme schopni si ho správně (objektivně) vyložit
    • existuje-li však možnost, že v daném konfliktu nemusí být vše takové, jak se nám to jeví, pak je na místě se jakéhokoli radikálního/nevratného zásahu (např. zabití druhého) zdržet

Problematické akce:

Kromě problematických reakcí existuje i jedna problematická [násilná] akce, která se vyznačuje jednou zvláštností – na rozdíl od všech ostatních násilných akcí ji nepovažujeme za špatnou, nýbrž jsme si nechali namluvit, že je pro nás nejen nutná, ale dokonce dobrá (prospěšná):

  • (nad)vláda
    • za pravou příčinu nadvlády (tj. hierarchie neboli nerovnosti v postavení) lze považovat představu, že schopní mají právo vnucovat své názory neschopným (či méně schopným)
    • omyl této představy spočívá v tom, že cílem člověka je vlastní zdokonalení (neboli ovládnutí sebe sama) a nikoli předání vlády nad sebou jinému člověku

Literatura [která mě inspirovala k sepsání článku]

Obhajoba [myšlenky nenásilí]:
  1. Musser, Daniel. Non-resistance asserted. Lancaster: Elias Barr, 1864. 74 s.
  2. Dymond, Jonathan. An inquiry into the accordancy of war with the principles of Christianity. New York: William Wood, 1870. 124 s.
  3. Ballou, Adin. Christian non-resistance in all its important bearings. Philadelphia: Universal Peace Union, 1910. 278 s.
  4. Tolstoj, Lev N. Zákon násilí a zákon lásky. Praha: Hejda & Tuček, 1910. 170 s. /64 MB
  5. Tolstoj, Lev N. Spása ve vás. Praha: Rozhledy, 1896. 364 s. /219 MB
    Jiné verze téhož:
Kritika [myšlenky nenásilí]:
Knihy a eseje:
  1. Solovjev, Vladimír. Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci světových dějin. Praha: Zvon, 1997. 231 s. ISBN 80-7113-188-1. /115 MB (sken ve formátu .jpg)
    • Novější 2. vydání z roku 2011 (ISBN 978-80-87378-63-2) je obsahově naprosto totožné
  2. Ilyin, Ivan Alexandrovich. On resistance to evil by force. CreateSpace, 2018. 216 s. ISBN 978-1-7264-7204-3.
  3. Fyodorov, Nikolai Fyodorovich. The Philosophy of the Common Task. 1915. Dostupné z: berdyaev.com
Články:
  1. Lanz, H. The Doctrine of Non-Resistance and Its Antithesis. International Journal of Ethics, roč. 37, č. 1 (1926), s. 53-66. Dostupné z: jstor.org → český překlad: /0,1 MB
  2. Tahir, Sobia. Tolstoy’s Ideology of Non-Violence: A Critical Appraisal. The Dialogue, 2012, Vol. VII., No. 4, pp. 347-363. Dostupné z: qurtuba.edu.pk → český překlad: /0,2 MB
  3. Gel'fond, Maria L. Criticism of Leo Tolstoy‘s Doctrine of Nonresistance to Evil by Force in Late-Nineteenth- and Early-Twentieth-Century Russian Religious-Philosophical Thought: Three Main Arguments. Russian Studies in Philosophy, roč. 50, č. 2 (2012), s. 38-57. Dostupné z: doi.org → český překlad: /0,2 MB

Manželé Goliašovi
21 let spolu

Manželé Goliašovi / 21 let spolu