Zkuste při svých úvahách o (ne)oprávněnosti násilí vzít v potaz i následující otázky, tvrzení či případy:

• Pacifisté tvrdí, že největším zlem je válka. Lepší je strpět komunistický lágr, než jim odporovat se zbraní v ruce. Na to je možné namítnout, že Gándhího nenásilný odpor vůči Britům je hezká věc, ale kdyby se Gándhí postavil stejným způsobem např. Hitlerovi (či Stalinovi), tak si asi ani neškrtne. Čili neodporování zlému násilím má své místo jen v úzce vymezeném kontextu/prostoru (tj. jen za velmi specifických okolností). Čili pacifismus se jeví na první pohled jako mravně ušlechtilejší (vyspělejší). Pro pacifisty je důležitější samotné zachování života (přežití) než jeho kvalita (např. svoboda) => čili lepší je nebránit se a nechat se okupovat agresorem, i za tu cenu, že přijdu o svou svobodu (tj. stanu se např. otrokem). Napadli by vás nějaké protiargumenty?
• Je špatné, pokud policista zabrání násilníkům v rabování a znásilňování (např. tím, že je zastřelí), nebo je špatné, pokud to neudělá (tj. pokud se rozhodne jim v tom nebránit)? Nebylo by to druhé selháním jeho povinnosti chránit lidské životy? Je ale možné ochránit jeden život zničením jiného života? Nejsou snad životy všech lidí rovnocenné? Kdo má tedy právo rozhodnout, který život stojí za záchranu a který za zničení?
• Je morálně správné zabít tyrana (např. Hitlera)?
  • A musím být při vykonávání spravedlnosti na nějakém zločinci na jeho zločinech osobně zainteresován (tj. musí se mě osobně týkat)? Nebo je správné trestat i takové zločince, kteří ublížili jiným, nikoli však mně osobně?
  • Platí-li rčení: „Vražda na tyranu není zločinem“, znamená to, že je k tomu dobrá každá příležitost (ať už vytvořená lstí nebo osudem)?
  • A platí to jen za předpokladu, že existuje reálný předpoklad, že jeho zabití společnosti skutečně uleví (tj. problém tyranie vyřeší)? A kdo je oprávněn reálnost takového předpokladu vyhodnotit/posoudit?
• Další důležitá otázka je, zda můj násilný čin (např. zabití určitého agresora) vůbec něco podstatného vyřeší? Co když na jeho místo nastoupí okamžitě jiný agresor (a možná i horší), nebo můj čin vyvolá nepřiměřenou odplatu (pomstu)? Nezpůsobí pak takový čin (jakkoli spravedlivý) více škody než užitku? A jak mohu vůbec důsledky takového činu kvalifikovaně posoudit (předvídat)?
  • Např. zabití jednoho nacistického vůdce (Reinharda Heydricha v roce 1942) [považované všeobecně za hrdinský čin] vyprovokovalo následně pomstu, při níž bylo zabito 340 nevinných lidí (vč. 60 žen a 88 dětí).
  • Pokud byste si ty životy položili na misky vah, připadá vám hodnota života (resp. smrti) jednoho nacistického vůdce natolik vysoká, že dokáže vyvážit smrt těch 340ti nevinných lidí? A pokud ano, kdo vám dal právo rozhodovat o cizích životech? Pokud nemáte od těch lidí souhlas (že jsou ochotni se pro vaši věc obětovat), nepácháte pak vlastně [nepřímo] násilí i na nich → tj. není pak možné vraždu Heydricha považovat vlastně i za vraždu těch nevinných lidí (když k jejich vyvraždění můj čin vedl)?
• Kritici pacifismu namítají, že není dobré striktně odmítat násilí, protože někdy je nutné zasáhnout násilně hned a málo než později a hodně. Je podle vás tato námitka pravdivá? Proč?

• Každé preventivně užité násilí je útokem.
• Pokud mým směrem jede auto, které cestou naráží do lidí a nevypadá to, že by mělo změnit směr; nebo pokud se dozvím, že naši zemi napadli nepřátelé, kteří už vyvraždili a vypálili několik vesnic (i s bezbrannými ženami a dětmi) … pak je riziko smrti [či vážného zranění] mě samotného nebo mých blízkých nepochybně velmi vysoké (pravděpodobné). Opravňuje mě to k preventivnímu útoku (tj. zabití nepřítele dříve, než mě napadne)? Představte si následující dilema: (1) chystá se nás napadnout armáda, jejíž útok by pro nás znamenal jistou smrt; (2) pokud se jim vydáme v ústrety a napadneme je jako první na určitém vhodném místě, můžeme je zlikvidovat s minimálními ztrátami na vlastních životech. Znamenalo by to ale, že přejdeme z režimu obrany do režimu útoku.
• Někdy nás může vyprovokovat k zabití např. sebevrah, který předstírá, že nás chce zastřelit, a my až po jeho zneškodnění zjistíme, že neměl v pistoli náboje (tzv. sebevražda policistou).
• Zvířata v případě napadení buď utíkají, nebo se instinktivně brání. Obrana je tedy součástí přirozeného (= vrozeného) instinktu.
• Dejme tomu, že vidíme člověka (kterého považujeme za násilníka), který útočí na nevinného. Trápilo by nás svědomí, kdybychom toho násilníka nezastavili? A trápilo by nás podobně, kdybychom jeho nezastavením dopustili smrt svých blízkých?
• Dilema s tramvají: Jede tramvaj. Před ní je výhybka, kterou můžeme přehodit. Když výhybku nepřehodíme, tramvaj přejede 5 lidí, kteří jsou připoutáni ke kolejím o kousek dál. Když výhybku přehodíme, tramvaj přejede 1 člověka, který je připoután ke kolejím na vedlejší trati. Má tohle dilema uspokojivé řešení? Zachránit 5 lidí je jistě lepší než zahránit jen jednoho člověka. Je ale stejně tak lepší stát se místo člověka, který svou pasivitou dopustil smrt pěti lidí, aktivním vrahem jednoho nevinného? V prvním případě totiž pasivně neuděláme něco, co jsme mohli či měli provést (tj. nezachráníme pět lidí), ve druhém případě zase aktivně uděláme něco špatného (zabijeme jednoho člověka).
• Instinktivně zachraňujeme (1) své blízké, (2) většinu oproti menšině. Teprve následně se své rozhodnutí snažíme rozumně odůvodnit. Jenže instinkt (jak známo) není vždycky tím nejspolehlivějším vodítkem. Někdy se instinktivně rozhodnemme něco udělat (či neudělat), ale potom třeba zjistíme, že to byla chyba (např. že jsme zachránili zlosyna a zabili nevinného).
• V případě zabití násilníka v sebeobraně obracím vlastně jeho čin (= vraždu) proti němu samému, kdežto v případě tramvaje ho přesměrovávám vůči nevinnému.
• Občas někdo namítne, že všechno, co se děje, je boží vůlí, a proto bychom tomu neměli odporovat, ale přijmout to. Taková logika je ale vadná, protože stejně tak by se dalo argumentovat, že je boží vůlí i nadcházející zima, při níž dojde k výraznému omezení zdrojů potravy a vody, a zvýší se nebezpečnost divé zvěře. Ano, na nadcházející zimu se sice nijak připravovat nemusíme (můžeme ji prostě přijmout jako boží vůli), ale pak se nesmíme divit, že nepřežijeme ani jeden rok. Čili z toho, že se něco děje, nelze vyvozovat závěr, že to tak má být – že proti tomu nemáme něco podniknout (např. udělat si zásoby na zimu, postavit si přístřeší či bránit se při napadení).
• To, že v krajní situaci spolehlivost našeho úsudku dostává na frak, je fakt. Opravdu to ale znamená, že bychom se na něj v takové situaci neměli spoléhat vůbec (ani trochu)? Opravdu je možné každý náš subjektivní úsudek (odhad) považovat automaticky za nesprávný? Neexistují třeba případy, kde je povaha a motivace útočníka natolik zřejmá/evidentní (např. v případě brutálního násilí, jehož jsme svědkem), že je náš subjektivní předpoklad možné s téměř absolutní jistotou ztotožnit s důkazem (pravdou)?
• Odmítá-li někdo veškeré násilí (i to vyloženě obranné), uvědomuje si, že bez použití násilí bychom nepřežili? Člověk je totiž (podle ustrojení vnitřností a chrupu) všežravec a jako takový je pro něj přirozené se živit nejen rostlinnou, ale i živočišnou stravou. Jak bychom se ale mohli život živočišnou stravou bez toho, abychom ty živočichy nejprve zabili? Čili chceme-li se udržet naživu, musíme zabíjet jiné. Na tomto principu je konec konců postava i existence celého vesmíru, kde platí zákon zachování energie, který říká, že chce-li někdo získat nějakou energii (k životu/pohybu), je to možné udělat jen na úkor někoho jiného. Násilí se tedy zdá být zakódováno do DNA samotného vesmíru.
• Když nějaký predátor pronásleduje v přírodě svou kořist, tato kořist se snaží zpravidla utéct. Pokud ji však predátor zažene do kouta (odkud už utéct nemůže), pak kořist zpravidla [z pudu sebezáchovy, ze zoufalství, protože už nemá co ztratit] kolem sebe ze všech sil kope, nebo se pokusí predátora „obrannými výpady“ od dokonání jeho útoku odradit. Proč by se měl člověk chovat jinak, jde-li mu o život? Proč by mělo být u člověka takové chování (tj. přiměřená obrana před agresorem, který mu usiluje o život) něčím morálně špatným a nepřípustným? Máme-li soucit s napadeným mládětem gazely v přírodě, proč bychom neměli mít stejný soucit i s napadenou ženou či týraným dítětem ve městě? Nemá snad i člověk pud sebezáchovy, který mu v krizových situacích velí se bránit? Snaha bránit holý život před hrozícím zánikem (která se označuje jako „pud sebezáchovy“) je součástí lidské přirozenosti.
• Lze užívat násilí k polepšení zlého člověka? Přestože lze nesporně užitím násilí „polepšit“ zlého člověka navenek (tj. zabránit mu v páchání zlých skutků či ho od jejich páchání odradit), nelze ho polepšit uvnitř (tj. učinit z něj skutečně a trvale lepšího člověka), protože má-li mít polepšení smysl (a trvalý účinek), musí být dobrovolné a pravé (niterné). Vynucené polepšení však pravé ovoce vnitřní změny charakteru přinést nedokáže. Násilí tak lze používat spíše jen ke „krocení divé zvěře“, nikoli k pravé „výchově charakteru“.
• Konflikty mezi lidmi se dají řešit v podstatě jen třemi možnými způsoby:
  1. tak, že násilím prosadíme svoje řešení (na úkor druhých)
  2. tak, že ustoupíme a necháme druhé násilně prosadit jejich řešení (na úkor sebe a někdy i dalších lidí, kterých se může konflikt týkat)
  3. tak, že budeme [asertivně] usilovat o prosazení správného (rozumného) řešení
     • asertivně = ideálně nenásilně, v krajním případě však i násilně
• Říká se, že cíl je důležitější než cesta, neboli že „cíl světí prostředky“. Je-li naším hlavním cílem přežití (resp. polepšení) a jedinou cestou, jak tohoto cíle [v danou chvíli] dosáhnout, je násilí, pak je jistě oprávněné (nutné) ho použít. Oprávněnost volby konkrétního prostředku je tedy přímo úměrná míře důležitosti [bohem stanoveného] cíle.
• To, co člověku umožňuje [v boji proti zlu] použít určitou formu násilí (samozřejmě jen v krajním případě), je správná kalkulace (tj. vyhodnocení její účelnosti), založená na správném pochopení zvoleného cíle a podpořená jak střízlivým a realistickým zhodnocením okolností, tak adekvátním předvídáním důsledků. Za modelový příklad účelného použití násilí, který všechny tyto požadavky bezpodmínečně splňuje, je možno považovat třeba nutnost ochrany slabých.
• Každý rozumně smýšlející člověk uzná rozdíl mezi zlým úsmyslem (tj. negativní tohou uškodit), dobrým úmyslem (tj. pozitivní touhou pomoci) a nehodou (tj. neutrální touhou, která způsobí nezamýšlenou škodu). Proto nátlak namířený proti zlosynovi a zlovolné násilí (ať už namířené proti komukoli) nejsou jedno a totéž, a je rozumné je tudíž rozlišovat (resp. nezaměňovat). Je tedy zřejmé, že násilí může mít různou podobu (formu), intenzitu (míru) či účel (cíl). Z tohoto důvodu je případné zastavení nebo zabránění zlému činu nesporně pozitivním cílem s pozitivní morální hodnotou (kvalitou).
• I když se někdy namítá, že čin vykonaný člověkem z donucení, nelze považovat za autentický (pravý), a proto nemůže vést k reálnému polepšení (= k získání dobrého charakteru), při [násilné] obraně před útočníkem nejde [primárně] o jeho polepšení, ale o vlastní přežití. Případné polepšení útočníka zde hraje až druhé housle.
• I když tedy násilí představuje zlo, takže by naším cílem mělo být násilí ze svého života [všude tam, kde je to možné] vymýtit, nemělo by se přitom zapomínat, že „není zlo jako zlo“, resp. že je třeba rozlišovat i kvalitu toho zla → čili že menší zlo je lepší než větší zlo. I když tedy užitím násilí při obraně zavádím do světa další/nové zlo, je toto mé zlo jistě menší, než útočníkovo zlo, kterým se mě snaží zničit. Proto se může celková bilance zla na světě snížit. Důležité tedy je, aby mé násilí (které případně proti násilníkovi použiji) bylo [pokud možno] menší než jeho násilí. Na to je ale možné [oprávněně] namítnout, že důsledky jeho násilí se nedají dopředu spolehlivě odhadovat. Proto problém zde nespočívá v tom, co z toho (tj. z těch dvou násilí → mého a útočníkovo) je lepší, ale v tom, že si nemůžeme být jisti, zda je náš předpoklad (tj. odhad důsledků) správný.
• Problém není v tom, ŽE máme (nebo je nutné) překonávat překážky, ale JAK je máme překonávat. Problém tedy není v CÍLI života, ale v PROSTŘEDCÍCH, které k jeho dosažení volíme. Proč? Protože naše volba prostředků bývá často subjektivní (nespolehlivá) – založená na odhadu budoucnosti (možných důsledků). Zatímco správný odhad budoucnosti vede ke správnému rozhodnutí či jednání, špatný odhad bude mít za následek špatné rozhodnutí/jednání.
• Pro [rozumně uvažujícího] člověka je přirozené PLÁNOVAT [do budoucna]. Člověk [na rozdíl od zvířat] nejedná jen INSTINKTIVNĚ (pudově, bezprostředně), ale též ROZVÁŽNĚ (plánovitě, racionálně, promyšleně).
• Dokud budou existovat idioti ohrožující svým nerozumným jednáním životy (či základní potřeby) druhých, bude [logicky] existovat i násilí (v podobě jejich sebeobranných/odvetných akcí).
  • Z toho plyne, že násilí je možné vytýtit jedině vymýcením lidské hlouposti (či nenasytnosti/hamižnosti). Dokud budou lidé, kteří budou terorizovat druhé, bude i přirozený násilný odpor [z jejich strany].
  • Rozumný člověk druhým nic nevnucuje, proto nejlepším způsobem, jak eliminovat násilí, je učit lidi rozumnosti. Bohužel jen hrstka lidí je ochotná nechat se poučit.
• Zamyslet se nad tím, zda nemůže být někdy správný (ospravedlnitelný) i preventivní úder [proti potenciálním útočníkům]?
  • Co třeba teroristé plánující sebevražedný atentát, nebo soused, který si za plotem staví odpalovací rampy namířené na můj dům a hromadí tam vojáky a zbraně? Mám čekat, až udeří, nebo je rozumnější podniknout preventivní opatření, které hrozícímu útoku zabrání?
  • Nejsou snad některé hrozby reálnější než jiné?
    • K napadení sousedního státu, který se vyzbrojuje do války, existují jistě lepší (pochopitelnější) důvody, než k napadení nicnetušícího kolemjdoucího, který se na mě jen zle podíval.
    • Podobně když únosce začne zabíjet rukojmí → v takové situaci je přece rozumnější okamžitě zabít únosce, než čekat na to, až vyvraždí všechna rukojmí.
• Zvýší-li se lidem neúměrně životní náklady (např. v důsledku enormního zdražení energií, jídla či daní; nebo v důsledku špatného hospodaření vlády), pak to [logicky] začne vést ve společnosti k [násilným] nepokojům.
  • Z toho tedy plyne, že jsou-li ohroženy naše základní potřeby (a hrozí-li nám v důsledku toho kruté strádání či smrt), pak je přirozené, že nás to vyprovokuje k reakci (často extrémní) s cílem zachránit si holý život.