Mnoho různých věcí

• Svět je tvořen mnoha různými věcmi (voda, vzduch, světlo, rostliny, zvířata, lidé, myšlenky …), které procházejí různými změnami.
• Už vás někdy napadlo se zeptat, čím přesně se liší nebo podobají (resp. co je pravou příčinou jejich odlišnosti či důvodem jejich podobnosti)?
• Jsou všechny ty věci jen nahodilým shlukem proměnlivých vlastností či jevů, nebo mají nějakou neměnnou podstatu (jádro)?
• Mají všechny věci v realitě stejné postavení, nebo mezi nimi panuje nějaká hierarchie (tj. jedny jsou důležitější než jiné)?

Jak se v nich zorientovat?

• Než tedy začneme přemýšlet o povaze boha, světa, člověka a společnosti, zkusíme se v té záplavě různých věcí nějak zorientovat a udělat si v nich pořádek.
• K tomu nám pomohou následující otázky:
  • Co vlastně je základní stavební jednotkou veškeré reality?
  • Z jakých základních složek se každá věc skládá?
  • Jaké základní druhy věcí v té naší kosmické realitě vlastně existují?
• Ujasnit si tyto věci se záhy ukáže jako nesmírně důležité, až budeme hledat odpověď na otázku „kdo je člověk“.
• Bez správného pochopení identity a podstaty člověka totiž nebude možné na tuto otázku správně odpovědět a vyložit, v čem spočívá smysl a cíl jeho života.
• Malá chyba na začátku by totiž vedla na konci ke zborcení celé stavby (tj. k hlubokým rozporům, které by nám veškeré pokusy o správný výklad člověka a smyslu jeho života rozvrátily).

Jak se nenechat odradit filosofickou hantýrkou?

• Filosofická pojednání o těchto věcech bývají plná nesrozumitelných pojmů jako ontologie, metafyzika, jsoucno, bytí, esence, bytnost, ekvivocita, univocita, inseita, perseita, potence, akt, hylémorfismus, transcendentálie, substance či akcident, což většinu obyčejných lidí okamžitě odradí. Proto se vám to pokusím vyložit srozumitelně a nezabíhat při tom do zbytečných detailů.

• pod pojmem „věc“ zde nemyslím pouze obvyklé materiální předměty běžné lidské potřeby (jako třeba hrnek, kartáček či peněženka), ale jakoukoli reálnou či myslitelnou věc, materiální i nehmotnou:
  • věc = všechno, co skutečně existuje nebo může potenciálně existovat
• každý určitě chápe, že zatímco některé věci existují ve skutečnosti (např. semínko), jiné existují zatím pouze v možnosti (např. strom, který z toho semínka může vyrůst)
  • podobných příkladů najdeme bezpočet:
    • dívka, na kterou si myslím, se může stát mou ženou (ale zatím jí není)
    • žák se může stát lékařem, pokud si osvojí potřebné dovednosti
    • budova, než je postavena, už předem existuje ve stavitelově mysli
  • přestože žádná z těchto věcí zatím neexistuje ve skutečnosti, existují všechny v možnosti
  • nelze tedy tvrdit, že by vůbec neexistovaly
  • zcela jistě existují (jinak bychom je ani nemohli myslet), ale zatím jen v jakémsi „zárodečném“ stavu
• tím docházíme k celkem triviálnímu (ale velmi důležitému!) závěru, že na světě existují věci ve dvou základních stavech – ve stavu skutečném a ve stavu možném (potenciálním)

2.1 Existence (souvisí se vznikem)

2.2 Identita (souvisí s odlišností)

• Jak už jsem zmínil, na světě existuje ohromná spousta věcí.
• Jak si v nich ale udělat pořádek? Podle jakých kritérií (či hledisek) je rozdělit?
• Připomeňme si, že naším hlavním cílem je odhalit smysl lidského života.
• Abychom ale zjistili, jaký je smysl lidského života, musíme ze všeho nejdříve zjistit, kdo je vlastně člověk.
• Ptáme-li se však na povahu člověka (tj. na to, kým je), ptáme se vlastně na jeho podstatu a identitu.
• Čili nejdůležitějšími kritérii rozdělení věcí se ukazuje být kritérium podstaty (resp. způsobu existence) a identity.

Co do existence

• Vlastník (podstata)
  • věc, která může existovat sama o sobě (tzv. svébytná věc)
  • to, co nepatří jiné věci (resp. to, čemu patří jiné věci jako vlastnosti)
    • příklad
      • atom (existuje-li samostatně, svébytně, nezávisle na jiných věcech) → v takovém případě vlastnosti tohoto atomu patří jen jemu a ničemu jinému – jsou to jeho vlastnosti
      • molekula (existuje-li samostatně, v nevázané podobě) → molekula se skládá z atomů, které už ale uvnitř molekuly nefigurují jako samostatní vlastníci, ale jako závislé složky nového celku (= molekuly)
      • neživá věc (slunce, nerost, židle) → např. nerost je věc, v níž se atomy spojily do anorganických molekul a tyto molekuly se zase spojily do krystalických mřížek (všechny vlastnosti daného nerostu patří jemu, nikoli jeho dílčím složkám – tj. atomům či molekulám; mluvíme přece o „vlastnostech určitého nerostu“)
      • jednobuněčný organismus (svébytná buňka) → všechny vlastnosti tohoto organismu patří jen jemu (jakožto samostatnému, svébytnému celku)
      • rostlina (strom, keř)
      • zvíře (vlk, liška, kůň)
      • člověk (muž, žena, dítě)

• Vlastnost (případek)
  • věc, která může existovat jen v nějakém vlastníkovi (čili je závislá, patří něčemu/někomu jinému)
  • to, co patří jiné věci
    • příklad vlastností člověka: kvantita: jeden člověk, vysoký, štíhlý, se dvěma rukama a sto tisíci vlasy; kvality: schopnosti, povaha, talent, vlastnosti (ctnosti či neřesti), dovednosti, smysly; vztahy: manželka, dcera, podobná matce, zplozená; činnosti: myšlení, mluvení, chození, vzdělávání, zdokonalování; místo/poloha: doma, na zemi, pryč; čas: včera, dnes, zítra.

Co do identity

• Pravá věc (věc v pravém slova smyslu, přirozená věc, věc tzv. „od přírody“)
  • jednoduchá věc s vlastní identitou, která se vyznačuje bytostnou jednotou
  • pravou věcí může být vlastník i nějaká vlastnost (na rozdíl od složenin má však každá z těchto věcí svou vlastní identitu)
    • příklad: člověk (žena, dítě), lidské vlastnosti (tělesnost, vlas, barva, myšlenka, slovo, čin, pocit), zvíře (vlk, liška, kůň), rostlina (strom, keř), neživé věci (kámen, voda, světlo, záření, gravitace).

• Zdánlivá věc (odvozený útvar, složenina, falešná věc → věc, která jen vypadá jako pravá)
  • soubor několika pravých věcí a jejich identit, který netvoří přirozenou (nýbrž jen zdánlivou) jednotu
  • složené věci nemají vlastní (pravou) identitu; jejich identita je „umělá“ – poskládaná z identit věcí, které tu složeninu tvoří
    • příklad: neživá uskupení (hory, půda, písek, kniha, auto), rostlinná uskupení (les, louka), zvířecí uskupení (vlčí smečka, stádo koní), lidská uskupení (rodina, obec, stát).
    • vysvětlení:
      • typickou složeninou je např. les; les nemá vlastní identitu; vlastní identitu mají pouze jednotlivé stromy, keře, mechy a další složky lesa; každý strom, keř, mech má svou vlastní (pravou) identitu, která ho odlišuje od jiných stromů, keřů, mechů; les má umělou (zástupnou) identitu, která se skládá z identit všech těch jednotlivých stromů, keřů či mechů, jimiž je ten les tvořen; to znamená, že identita lesa se skládá z identity smrku č.1, smrku č.2, smrku č.3, keře č.1, keře č.2, mechu č.1, mechu č.2 ….; z toho pak logicky plyne, že identita lesa může mít jen takové vlastnosti, jaké mají [dohromady] jeho jednotlivé složky (stromy, keře, mechy …)
      • podobné je to např. s církví; církev je umělý celek či soubor složený z jednotlivých věřících; proto nemá svou vlastní (pravou) identitu, ale nevlastní (zdánlivou) identitu [uměle] poskládanou z identit všech věřících; proto církev nemůže mít žádnou vlastnost, kterou by neměl některý z jejích členů (věřících); není-li mezi věřícími nějaký neomylný jedinec, nedisponuje touto vlastností ani církev; má-li někdo z věřících sklon k násilí, pak má tento sklon ve své povaze i církev; jsou-li někteří věřící hříšní a zkažení, pak jejich hříšnost a zkaženost (resp. potenciál či sklon k těmto vadám) přechází i do identity církve; tvrdí-li tedy někdo, že církev je ve své podstatě čistá a svatá, pak to odporuje realitě (resp. její identitě); církev by mohla být čistá a svatá jen tedy, pokud by se skládala výhradně jen z čistých a svatých lidí (tj. kdyby její součástí nebyl ani jeden nedokonalý člověk, ale pouze samí dokonalí lidé) → logika je neúprosná věc, která nestrpí žádný rozpor

Jeden obrázek je lepší než tisíc slov

Ilustrujme si to na dvou obrázcích:

vlastníci vs. vlastnosti

pravé vs. zdánlivé věci

• Vesmír řídí čtyři základní zákony:
  1. zákon úpadku (cíl vesmíru)
     • tj. pohyb po proudu
     • celý vesmír spěje samovolně k rozkladu (necháte-li věcem volný průběh, řád se začne měnit v chaos, nikoli naopak)
       • tento zákon odpovídá v podstatě první části 2. termodynamického zákona, která říká, že chování všech [neživých] věcí a dějů směřuje k chaosu (resp. k přeměně jakéhokoli řádu na chaos)
         příklad:

         • Nebudeme-li si uklízet pokoj, bude v něm narůstat nepořádek.
         • Nebudeme-li okopávat záhon, přemnoží se v něm plevel, který všechny užitečné plodiny zadusí.
         • Nebudeme-li investovat dostatek energie a práce do mezilidských vztahů, rozpadnou se.
         • Necháte-li děti růst jak dříví v lese, zvlčí.
  2. zákon vývoje (cíl živých bytostí)
     • tj. pohyb proti proudu
     • cílem živých bytostí je zdokonalení (tj. překonání rozkladu [či zabránění úpadku] a vytvoření řádu)
       • živé bytosti dokážou [díky svému zvláštnímu ustrojení a schopnostem] tento proces úpadku zvrátit
       • o tom je [konec konců] celá evoluce
  3. zákon práce (nástroj zdokonalení)
     • zdokonalení se dosahuje prací [tj. pohybem proti proudu]
       • tento zákon odpovídá druhé části 2. termodynamického zákona, která říká, že zatímco chaos vzniká samovolně, řád je možné vytvořit jen s vynaložením nemalého úsilí.
         příklad:

         • Představte si, že máte zkumavku se smrtícím virem. Jakmile jednou zkumavku otevřete, virus samovolně unikne do okolí, kde se rovnoměrně rozptýlí. Může se stát, že by se rozptýlený virus zase samovolně vrátil do zkumavky? Nemůže. Pokud bychom ho chtěli vrátit zpátky z rozptýleného stavu v okolním prostředí do zhuštěného stavu ve zkumavce, museli bychom použít nějaký filtrační systém, který by dokázal rozptýlené částečky viru odfiltrovat a shromáždit zpět do zkumavky, což by vyžadovalo spoustu práce. A přesně o tom je tento fyzikální zákon.
         • Člověk se nemůže stát ctnostným (charakterním) samovolně, nýbrž jen s vynaložením velkého úsilí (= práce).
         • „Práce šlechtí“ → čili pouze prací či výchovou se z nás mohou stát ušlechtilí lidé.
  4. zákon oběti (síla a materiál na práci)
     • každá práce spotřebovává energii [či palivo] a stavební materiál („na každou stavbu je třeba dostatek sil a cihel, které se někde musí vzít“)
       • tento zákon odpovídá v podstatě prvnímu termodynamickému zákonu, který říká, že ve vesmíru existuje určité neměnné množství energie, což [v praxi] znamená, že chce-li někdo nějakou energii získat, musí ji někomu jinému vzít, přičemž na každou získanou jednotku energie připadá 99% ztrát.
       • energii je možné získávat jen na úkor druhých (tj. zisk pro jednoho znamená ztrátu pro druhého; bez vytěžení/zničení zdrojů nelze získat energii; čím více věcí/vymožeností chceme, tím více zdrojů na to musíme vytěžit/zničit; život [vznik] jednoho znamená smrt [zánik] druhého):

         Nevyhnutelná ztráta energie v potravinovém (= obětním) řetězci:

         

         [J = joule → jednotka energie]
         Rostliny dokáží využít jen 1% sluneční energie, býložravci z tohoto 1% dokáží využít jen ¹⁄₁₀ (tj. 0,1%) a masožravci z tohoto 0,1% jen další ¹⁄₁₀ (tj. 0,01%) energie. Čili 99,99% energie v potravinovém řetězci přijde vniveč!

• Tohle poznání by nás mělo vést k větší střídmosti/šetrnosti při využívání zdrojů a hospodaření s energií, a také k větší efektivitě práce. Proč? Abychom na dosažení cíle (= osobního zdokonalení) spotřebovali co nejméně [cizí] energie a materiálu (čili aby na to padlo co nejméně obětí).