Věci
Stavební kameny reality
Uvedení do problému
Mnoho různých věcí
- Svět je tvořen mnoha různými věcmi (voda, vzduch, světlo, rostliny, zvířata, lidé, myšlenky …), které procházejí různými změnami.
- Už vás někdy napadlo se zeptat, čím přesně se liší nebo podobají (resp. co je pravou příčinou jejich odlišnosti či důvodem jejich podobnosti)?
- Jsou všechny ty věci jen nahodilým shlukem proměnlivých vlastností či jevů, nebo mají nějakou neměnnou podstatu (jádro)?
- Mají všechny věci v realitě stejné postavení, nebo mezi nimi panuje nějaká hierarchie (tj. jedny jsou důležitější než jiné)?
Jak se v nich zorientovat?
- Než tedy začneme přemýšlet o povaze boha, světa, člověka a rodiny, zkusíme se v té záplavě různých věcí nějak zorientovat a udělat si v nich pořádek.
- K tomu nám pomohou následující otázky:
- Co vlastně je základní stavební jednotkou veškeré reality?
- Z jakých základních složek se každá věc skládá?
- Jaké základní druhy věcí v té naší kosmické realitě vlastně existují?
- Ujasnit si tyto věci se záhy ukáže jako nesmírně důležité, až budeme hledat odpověď na otázku „kdo je člověk“.
- Bez správného pochopení identity a podstaty člověka totiž nebude možné na tuto otázku správně odpovědět a vyložit, v čem spočívá smysl a cíl jeho života.
- Malá chyba na začátku by totiž vedla na konci ke zborcení celé stavby (tj. k hlubokým rozporům, které by nám veškeré pokusy o správný výklad člověka a smyslu jeho života rozvrátily).
Jak se nenechat odradit filosofickou hantýrkou?
- Filosofická pojednání o těchto věcech bývají plná nesrozumitelných pojmů jako ontologie, metafyzika, jsoucno, bytí, esence, bytnost, ekvivocita, univocita, inseita, perseita, potence, akt, hylémorfismus, transcendentálie, substance či akcident, což většinu obyčejných lidí okamžitě odradí. Proto se vám to pokusím vyložit srozumitelně a nezabíhat při tom do zbytečných detailů.
Fakt #1: Základním stavebním kamenem veškeré reality je věc
- pod pojmem „věc“ zde nemyslím pouze obvyklé materiální předměty běžné lidské potřeby (jako třeba hrnek, kartáček či peněženka), ale jakoukoli reálnou či myslitelnou věc, materiální i nehmotnou:
věc = všechno, co skutečně existuje nebo může potenciálně existovat - každý určitě chápe, že zatímco některé věci existují ve skutečnosti (např. semínko), jiné existují zatím pouze v možnosti (např. strom, který z toho semínka může vyrůst)
- podobných příkladů najdeme bezpočet:
- dívka, na kterou si myslím, se může stát mou ženou (ale zatím jí není)
- žák se může stát lékařem, pokud si osvojí potřebné dovednosti
- budova, než je postavena, už předem existuje ve stavitelově mysli
- přestože žádná z těchto věcí zatím neexistuje ve skutečnosti, existují všechny v možnosti
- nelze tedy tvrdit, že by vůbec neexistovaly
- zcela jistě existují (jinak bychom je ani nemohli myslet), ale zatím jen v jakémsi „zárodečném“ stavu
- podobných příkladů najdeme bezpočet:
- tím docházíme k celkem triviálnímu (ale velmi důležitému!) závěru, že na světě existují věci ve dvou základních stavech – ve stavu skutečném a ve stavu možném (potenciálním)
Fakt #2: Každá věc obsahuje dvě základní složky
2.1 Existence (souvisí se vznikem)
- Existence postihuje u věcí jejich danost (přítomnost, výskyt). Tuto stránku nabývají věci vznikem, což je přechod z možného ke skutečnému (čili z možnosti do uskutečnění). V jednu chvíli tedy věc ještě nebyla (tj. byla pouze možná, ale nikoli ještě skutečně existující), pak vznikla (tj. přešla ze stavu pouhé možnosti do stavu uskutečnění), a od té chvíle tu už je (tj. je skutečná, skutečně existuje). Proto existence souvisí se vznikem, a vznik zase se změnou. Se vznikem má zkušenost každý, neboť nelze popřít, že kolem nás každou chvíli něco vzniká. A je-li realitou vznik, je realitou i existence, neboť vznik uvádí v existenci něco, co dříve neexistovalo.
- Kdyby věci neexistovaly: Pokud by nebyla pravda, že věci existují (tj. pokud by pojem existence nevyjadřoval výskyt věcí), pak by to znamenalo, že věci tento rys (= výskyt) v realitě nemají, a tudíž se nevyskytují. To je ovšem zjevný nesmysl. Existence věcí je navíc základní podmínkou jejich poznatelnosti. Jinými slovy, pokud věci neexistují, pak je [logicky] nemůžeme ani poznat.
2.2 Identita (souvisí s odlišností)
- Identita postihuje u věcí jejich odlišnost (určitost, nějakost). Všechno, co reálně existuje (věci, vlastnosti, činnosti, vztahy, stavy, procesy apod.), má „něco“ svého vlastního, čím se liší od všeho ostatního. Identita je lidově řečeno jakási „podstatná charakteristika věcí“. Věci existují a existují jako „nějaké“ (určité, charakteristické) věci.
- Kdyby věci neměly svou identitu: Pokud by nebyla pravda, že věci mají svou identitu, pak by to znamenalo, že žádná věc by nebyla „tím, čím je“, čili neměla by nic určitého, čím by se lišila od jiných věcí. Různost znamená, že jedna věc má to, co druhá nemá. Kdyby dvě věci nebyly něčím různé, padla by i mnohost (různost), neboť pokud se od sebe věci ničím neliší, pak jsou naprosto totožné nejen co do své kvality a kvantity, ale i co do svého místa, což znamená, že v celém vesmíru by musela existovat jen jedna jediná věc. Neexistovali by tedy ani planety, ani lidé, ani jejich vlastnosti … To je ale evidentní nesmysl, který odporuje realitě. Navíc pokud by věci neměly nic, díky čemuž bychom je mohli odlišit od jiných, nemohli bychom je ani poznat. Právě identita věcí je nutnou podmínkou jejich poznatelnosti (odlišitelnosti od jiných). To, že věci zcela běžně poznáváme, je tedy nesporným důkazem toho, že mají svou identitu (určitost).
- Ještě jinak: Každý, kdo ve své řeči používá různé pojmy, si pod těmito pojmy představuje něco určitého. Mluvíme například o dětech, partnerech či politice, o jídle nebo o svých názorech. Pod tím vším si však něco konkrétního (určitého) představujeme. Pokud by zmizela tato určitost, nedokázali bychom nic konkrétního myslet; nedokázali bychom se s nikým domluvit; rozpadlo by se nám myšlení. Bez identity se tedy neobejde ani ten, kdo ji popírá. I on totiž identitu u všech věcí nutně předpokládá – bez ní by se totálně rozpadlo i to jeho myšlení. Z tohoto důvodu je identita neodmyslitelnou součástí všech myslitelných věcí.
„Tak mně teda řekněte, co to je…“ (Felix Holzmann, scénka s názvem „Kvíz“)
- Kromě toho, že věci existují, si u nich všímáme ještě jednoho podstatného faktu – toho, že se od sebe navzájem liší.
- Proč a čím se ale vlastně jednotlivé věci liší? Co stojí v základu jejich odlišnosti?
- Na to najdeme odpověď, když si uvědomíme, že každá věc je nějaká (určitá), čili má „něco“, co ji činí právě tou konkrétní věcí a co ji odlišuje od jiných věcí.
- Všechno, co reálně existuje (věci, vlastnosti, činnosti, vztahy, stavy, procesy a já nevím, co všechno si vymyslíte) má „něco“ svého vlastního, čím se liší od všeho ostatního.
- Kdyby tuhle „nějakost“ daná věc neměla, přestala by být touto věcí.
- Tato nějakost (určitost) je jakýmsi jádrem, neměnnou charakteristikou každé věci.
- Kdyby věc ztratila tuto určitost, přestala by být odlišitelná od jiných věcí (a tím pro nás i poznatelná).
- Pro tuto „nějakost“ zavádíme ve filosofii speciální pojem identita (nebo též esence).
- Identitu si tedy můžeme definovat jako to, co činí věc tím, čím je (to, skrze co je věc tím, čím je) neboli identické určení věci (identická určitost).
- Na identitu věcí se ptáme vždy, když klademe otázku: co to je? („co ta věc je?“ nebo „čím ta věc je?“).
- Identita však neoznačuje vlastnosti dané věci, nýbrž vnitřní princip, díky němuž je daná věc „právě tou určitou, konkrétní věcí“ (a žádnou jinou).
Někoho by mohlo napadnout, proč zde tvrdíme, že každá věc musí mít nějakou identitu, když by se přece ta „nějakost“ (určitost, identita, charakteristika) věcí dala vysvětlit i jednoduše jako „soubor určitých charakteristických vlastností“. Proč by každou věc nemohly „dělat“ (tj. určovat) její vlastnosti? Proč musí mít kromě vlastností ještě jakousi identitu (esenci)? Proč bychom nemohli tvrdit, že např. dveře nedělá dveřmi nějaká abstraktní identita, nýbrž specifická kombinace určitých vlastností (jako třeba panty + klika + charakteristický tvar + funkce apod.)? Jinými slovy, má-li nějaká věc ty a ty vlastnosti, pak se jedná o dveře; má-li zase jinou množinu vlastností, jedná se třeba o zvíře apod.
Proč by to nemohlo být takto? Proč musí mít každá věc nějakou identitu? To proto, že kdyby identita každé věci byla tvořena jejími vlastnostmi, pak i identita těch jednotlivých vlastností by musela být tvořena zase jejich vlastnostmi, což by vedlo k nekonečnému zacyklení (a tedy k rozporu). I vlastnost je totiž věc, a jako taková musí mít svou vlastní identitu (určitost). Jediná smysluplná možnost, která nekončí v rozporu, je, že identita věcí musí být dána určitým ustavujícím vnitřním principem, kterému se říká identita (či esence).
- Proto také identita nezávisí na vlastnostech, nýbrž vlastnosti odrážejí identitu (tj. člověk má právě takové vlastnosti, jaké mu určuje či umožňuje jeho identita).
Fakt #3: Na světě se nacházejí 4 základní druhy věcí
- Jak už jsem zmínil, na světě existuje ohromná spousta věcí.
- Jak si v nich ale udělat pořádek? Podle jakých kritérií (či hledisek) je rozdělit?
- Připomeňme si, že naším hlavním cílem je odhalit smysl lidského života.
- Abychom ale zjistili, jaký je smysl lidského života, musíme ze všeho nejdříve zjistit, kdo je vlastně člověk.
- Ptáme-li se však na povahu člověka (tj. na to, kým je), ptáme se vlastně na jeho podstatu a identitu.
- Čili nejdůležitějšími kritérii rozdělení věcí se ukazuje být kritérium podstaty (resp. způsobu existence) a identity.
Co do existence
- Vlastník (podstata)
- věc, která může existovat sama o sobě (tzv. svébytná věc)
- to, co nepatří jiné věci (resp. to, čemu patří jiné věci jako vlastnosti)
- příklad
- atom (existuje-li samostatně, svébytně, nezávisle na jiných věcech) → v takovém případě vlastnosti tohoto atomu patří jen jemu a ničemu jinému – jsou to jeho vlastnosti
- molekula (existuje-li samostatně, v nevázané podobě) → molekula se skládá z atomů, které už ale uvnitř molekuly nefigurují jako samostatní vlastníci, ale jako závislé složky nového celku (= molekuly)
- neživá věc (slunce, nerost, židle) → např. nerost je věc, v níž se atomy spojily do anorganických molekul a tyto molekuly se zase spojily do krystalických mřížek (všechny vlastnosti daného nerostu patří jemu, nikoli jeho dílčím složkám – tj. atomům či molekulám; mluvíme přece o „vlastnostech určitého nerostu“)
- jednobuněčný organismus (svébytná buňka) → všechny vlastnosti tohoto organismu patří jen jemu (jakožto samostatnému, svébytnému celku)
- rostlina (prvosenka, trnka, dub)
- zvíře (vážka, liška, velryba)
- člověk (dítě, žena, muž)
- příklad
- Vlastnost (případek)
- věc, která může existovat jen v nějakém vlastníkovi (čili je závislá, patří něčemu/někomu jinému)
- to, co patří jiné věci
- příklad vlastností člověka: kvantita: jeden člověk, vysoký, štíhlý, se dvěma rukama a sto tisíci vlasy; kvality: schopnosti, povaha, talent, vlastnosti (ctnosti či neřesti), dovednosti, smysly; vztahy: manželka, dcera, podobná matce, zplozená; činnosti: myšlení, mluvení, chození, vzdělávání, zdokonalování; místo/poloha: doma, na zemi, pryč; čas: včera, dnes, zítra.
Co do identity
- Pravá věc (věc v pravém slova smyslu, přirozená věc, věc tzv. „od přírody“)
- jednoduchá věc s vlastní identitou, která se vyznačuje bytostnou jednotou
- pravou věcí může být vlastník i nějaká vlastnost (na rozdíl od složenin má však každá z těchto věcí svou vlastní identitu)
- příklad: člověk (žena, dítě), lidské vlastnosti (tělesnost, vlas, barva, myšlenka, slovo, čin, pocit), zvíře (vlk, liška, kůň), rostlina (strom, keř), neživé věci (kámen, voda, světlo, záření, gravitace).
-
Zdánlivá věc (odvozený útvar, složenina, falešná věc →
Zdánlivá věc (věc, která jen vypadá jako pravá)- soubor několika pravých věcí a jejich identit, který netvoří přirozenou (nýbrž jen zdánlivou) jednotu
- složené věci nemají vlastní (pravou) identitu; jejich identita je „umělá“ – poskládaná z identit věcí, které tu složeninu tvoří
- příklad: neživá uskupení (hory, půda, písek, kniha, auto), rostlinná uskupení (les, louka), zvířecí uskupení (vlčí smečka, stádo koní), lidská uskupení (rodina, obec, stát)
- vysvětlení:
- typickou složeninou je např. les; les nemá vlastní identitu; vlastní identitu mají pouze jednotlivé stromy, keře, mechy a další složky lesa; každý strom, keř, mech má svou vlastní (pravou) identitu, která ho odlišuje od jiných stromů, keřů, mechů; les má umělou (zástupnou) identitu, která se skládá z identit všech těch jednotlivých stromů, keřů či mechů, jimiž je ten les tvořen; to znamená, že identita lesa se skládá z identity smrku č.1, smrku č.2, smrku č.3, keře č.1, keře č.2, mechu č.1, mechu č.2 ….; z toho pak logicky plyne, že identita lesa může mít jen takové vlastnosti, jaké mají [dohromady] jeho jednotlivé složky (stromy, keře, mechy …)
- podobné je to např. s církví; církev je umělý celek či soubor složený z jednotlivých věřících; proto nemá svou vlastní (pravou) identitu, ale nevlastní (zdánlivou) identitu [uměle] poskládanou z identit všech věřících; proto církev nemůže mít žádnou vlastnost, kterou by neměl některý z jejích členů (věřících); není-li mezi věřícími nějaký neomylný jedinec, nedisponuje touto vlastností ani církev; má-li někdo z věřících sklon k násilí, pak má tento sklon ve své povaze i církev; jsou-li někteří věřící hříšní a zkažení, pak jejich hříšnost a zkaženost (resp. potenciál či sklon k těmto vadám) přechází i do identity církve; tvrdí-li tedy někdo, že církev je ve své podstatě čistá a svatá, pak to odporuje realitě (resp. její identitě); církev by mohla být čistá a svatá jen tedy, pokud by se skládala výhradně jen z čistých a svatých lidí (tj. kdyby její součástí nebyl ani jeden nedokonalý člověk, ale pouze samí dokonalí lidé) → logika je neúprosná věc, která nestrpí žádný rozpor
Jeden obrázek je lepší než tisíc slov
Ilustrujme si to na dvou obrázcích:
Fakt #4: Vesmír řídí 4 základní zákony
- Vesmír řídí čtyři základní zákony:
- zákon úpadku (cíl vesmíru)
- tj. pohyb po proudu
- celý vesmír spěje samovolně k rozkladu (necháte-li věcem volný průběh, řád se začne měnit v chaos, nikoli naopak)
- tento zákon odpovídá v podstatě první části 2. termodynamického zákona, která říká, že
chování všech [neživých] věcí a dějů směřuje k chaosu (resp. k přeměně jakéhokoli řádu na chaos)
příklad:
- Nebudeme-li si uklízet pokoj, bude v něm narůstat nepořádek.
- Nebudeme-li okopávat záhon, přemnoží se v něm plevel, který všechny užitečné plodiny zadusí.
- Nebudeme-li investovat dostatek energie a práce do mezilidských vztahů, rozpadnou se.
- Necháte-li děti růst jak dříví v lese, zvlčí.
- tento zákon odpovídá v podstatě první části 2. termodynamického zákona, která říká, že
chování všech [neživých] věcí a dějů směřuje k chaosu (resp. k přeměně jakéhokoli řádu na chaos)
- zákon vývoje (cíl živých bytostí)
- tj. pohyb proti proudu
- cílem živých bytostí je zdokonalení (tj. překonání rozkladu [či zabránění úpadku] a vytvoření řádu)
- živé bytosti dokážou [díky svému zvláštnímu ustrojení a schopnostem] tento proces úpadku zvrátit
- o tom je [konec konců] celá evoluce
- zákon práce (nástroj zdokonalení)
- zdokonalení se dosahuje prací [tj. pohybem proti proudu]
- tento zákon odpovídá druhé části 2. termodynamického zákona, která říká, že
zatímco chaos vzniká samovolně, řád je možné vytvořit jen s vynaložením nemalého úsilí.
příklad:
- Představte si, že máte zkumavku se smrtícím virem. Jakmile jednou zkumavku otevřete, virus samovolně unikne do okolí, kde se rovnoměrně rozptýlí. Může se stát, že by se rozptýlený virus zase samovolně vrátil do zkumavky? Nemůže. Pokud bychom ho chtěli vrátit zpátky z rozptýleného stavu v okolním prostředí do zhuštěného stavu ve zkumavce, museli bychom použít nějaký filtrační systém, který by dokázal rozptýlené částečky viru odfiltrovat a shromáždit zpět do zkumavky, což by vyžadovalo spoustu práce. A přesně o tom je tento fyzikální zákon.
- Člověk se nemůže stát ctnostným (charakterním) samovolně, nýbrž jen s vynaložením velkého úsilí (= práce).
- „Práce šlechtí“ → čili pouze prací či výchovou se z nás mohou stát ušlechtilí lidé.
- tento zákon odpovídá druhé části 2. termodynamického zákona, která říká, že
zatímco chaos vzniká samovolně, řád je možné vytvořit jen s vynaložením nemalého úsilí.
- zdokonalení se dosahuje prací [tj. pohybem proti proudu]
- zákon úpadku (cíl vesmíru)
-
- zákon oběti (síla a materiál na práci)
- každá práce spotřebovává energii [či palivo] a stavební materiál („na každou stavbu je třeba dostatek sil a cihel, které se někde musí vzít“)
- tento zákon odpovídá v podstatě prvnímu termodynamickému zákonu, který říká, že ve vesmíru existuje určité neměnné množství energie, což [v praxi] znamená, že chce-li někdo nějakou energii získat, musí ji někomu jinému vzít, přičemž na každou získanou jednotku energie připadá 99% ztrát.
- energii je možné získávat jen na úkor druhých (tj. zisk pro jednoho znamená ztrátu pro druhého; bez vytěžení/zničení zdrojů nelze získat energii;
čím více věcí/vymožeností chceme, tím více zdrojů na to musíme vytěžit/zničit; život [vznik] jednoho znamená smrt [zánik] druhého):
(viz obrázek na následující stránce)
- každá práce spotřebovává energii [či palivo] a stavební materiál („na každou stavbu je třeba dostatek sil a cihel, které se někde musí vzít“)
- zákon oběti (síla a materiál na práci)
- Tohle poznání by nás mělo vést k větší střídmosti/šetrnosti při využívání zdrojů a hospodaření s energií, a také k větší efektivitě práce. Proč? Abychom na dosažení cíle (= osobního zdokonalení) spotřebovali co nejméně [cizí] energie a materiálu (čili aby na to padlo co nejméně obětí).
-
-
-
-
Nevyhnutelná ztráta energie v potravinovém (= obětním) řetězci:
[J = joule → jednotka energie]
Rostliny dokáží využít jen 1% sluneční energie, býložravci z tohoto 1% dokáží využít jen 1⁄10 (tj. 0,1%) a masožravci z tohoto 0,1% jen další 1⁄10 (tj. 0,01%) energie. Čili 99,99% energie v potravinovém řetězci přijde vniveč!
-
-
-
Závěry
Věci: základní stavební kameny reality
- základními stavebními kameny reality jsou věci
- každá věc existuje a má určitou identitu (která ji odlišuje od ostatních věcí)
- na světě se nacházejí 4 základní druhy věcí:
- vlastník vs. vlastnost
- pravá věc vs. zdánlivá věc (složenina)
Při všem tomto dělení bychom neměli zapomínat, že naším cílem není vytvořit nějaký vyčerpávající třídící systém, ale odhalit pravou povahu člověka, z níž bude možné odvodit smysl a cíl lidského života.
K tomu jsme si nyní připravili půdu zdánlivě triviálními (leč nesmírně důležitými) úvahami o povaze věcí. Základní poznatky o věcech (= základních stavebních kamenech reality) nám v dalších úvahách pomohou rozlišit pravdivé představy [o světě, bohu a člověku] od těch mylných.
Poznáme například, že:
- bůh je nutná první příčina (a tedy nejvyšší vlastník) všech vzniklých věcí, že je svrchovaně svébytný, nezávislý, nesložený, jediný, neomezený, dokonalý a neměnný, což nám pomůže odhalit mylné představy o bohu u většiny náboženských systémů; dále že
- svět není pravou, ale zdánlivou věcí (tj. složeninou skládající se z mnoha různých vlastníků a jejich vlastností), což nám pomůže odhalit omyl panteistických a materialistických představ o světě; nebo že
- člověk není vlastností někoho či něčeho jiného ani nějakým nahodilým shlukem atomů či jiných věcí (tj. složeninou s proměnlivou, tekutou identitou), nýbrž svébytnou bytostí (plnohodnotným vlastníkem či nositelem svých vlastností, původcem svých činů) a pravou věcí (tj. ucelenou bytostí s vlastní identitou), což nám pomůže odvodit smysl a cíl lidského života.
Nic z toho by však nebylo možné, kdybychom si nejprve neujasnili základní povahu věcí – tj. kdybychom odmítli u věcí uznat jejich neměnnou identitu a nerozlišovali mezi nimi vlastníky od vlastností, a pravé věci od zdánlivých.
Vesmír spěje k rozkladu (úpadku), ale živé bytosti mohou tento proces zvrátit a vyvinout se v něco dokonalejšího. To je ale možné jen usilovnou prací, a neobejde se to bez obětí (neboť na každou práci je třeba spousta sil a materiálu).
Najít pravdivé odpovědi na základní otázky smyslu a cíle lidského života je v silách každého rozumně uvažujícího člověka, který ještě nezahodil svůj zdravý selský rozum do koše a nevyměnil ho za názor většiny, který je [na první pohled] sice svůdný, rozšířený, moderní a vědecký, ale [při podrobnějším pohledu] z něj všude trčí plno omylů, rozporů a nesmyslů.