webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 22.04.2022
~ minut čtení
Aktualizováno: 25.04.2022

(Ne)přiměřené zlo
Jaký má smysl?

V přípravě ...

Utonulý dvouletý chlapeček syrských uprchlíků, kteří v roce 2015 zahynuli ve Středozemním moři

(Ne)přiměřené zlo

Definice

Ještě než se pustíme do vlastního uvažování o zlu, je dobré si nejprve ujasnit jeho definici.

Zlo = ztráta něčeho, co nám přirozeně patří

Řada lidí si myslí, že existuje něco jako „čiré zlo“ (jakási „zlá energie“), které sem tam někoho nebo něco „posedne“ (ovládne), a pak skrze něj působí „zlé věci“.

To je samozřejmě nesmysl, protože zlo není ve skutečnosti „věc“ (entita), ale stav (konkrétně stav nedostatku, deprivace, ztráty). Zlo je ve skutečnosti jen absencí nějakého dobra (dobré věci), které bychom měli mít, ale nemáme (protože jsme o něj z nějakého důvodu přišli).

Typickými příklady zla jsou tak např. smrt (ztráta) někoho milovaného, ztráta majetku (např. v důsledku zemětřesení) nebo ztráta končetiny (např. při autonehodě). Všechny tyto věci nám nějak „přirozeně patřily“, ale byly nám „odcizeny“ (násilně odebrány), a proto nás jejich ztráta bolí, štve či omezuje v žití normálního (plnohodnotného) života.

Uvedení do problému

Každý, kdo ztratí nějakou milovanou osobu, zvíře či věc, prožívá bolest či vztek a hlavou se mu honí dvě otázky:

(1) Proč se to stalo? [resp. Jaký to má smysl?] a

(2) Kdo za to může? [resp. Proč tomu bůh nezabránil?].

V tu chvíli se trpícího obvykle snaží utěšit jeho nejbližší, kteří mu na tyto otázky dávají různé (většinou dost povrchní a neuspokojivé) odpovědi typu:

  • „všechno zlé je k něčemu dobré“
  • „teď už je určitě v nebíčku, kde je šťastný“
  • „nesmíš se tím tak trápit“
  • „zkus myslet na něco jiného“ apod.

Proč se to stalo? … proč tomu bůh nezabránil?

Otázka smysluplnosti zla je jednou z nejčastějších, jaké si lidé kladou. Každý člověk, každé náboženství, my všichni přirozeně chceme, aby měl život smysl, aby svět fungoval podle jasných pravidel, kdy dobří (spravedliví) budou žít v klidu, míru a blahobytu, kdežto zlí budou trestáni různými útrapami, strádáním či smrtí). Tak tomu ale evidentně není.

I dobří, spravedliví a nevinní lidé totiž často trpí, strádají či předčasně umírají, jsou mučeni, biti, znásilňováni, šikanováni, pronásledováni, postihují je nevyléčitelné nemoci, umírají ve válkách či koncentračních táborech, rodí se mentálně postižení, hroutí se pod přílišným psychickým tlakem, postihují je přírodní katastrofy, nemoci či hladomor. A netýká se to jen lidí – i zvířata mohou být týrána, zabíjena pro zábavu, nebo umírat v agónii při lesních požárech … Jaký to má všechno smysl? A proč s tím bůh něco neudělá?

Základní druhy zla

Přestože se dá zlo dělit podle nejrůznějších hledisek, mně připadá [s ohledem na posouzení jeho smysluplnosti] nejzajímavější (1) hledisko jeho přiměřenosti vůči naší schopnosti ho zvládnout (či se s ním vyrovnat), a (2) hledisko spravedlnosti (resp. nerovnosti podmínek v boji se zlem).

Dělení zla z hlediska jeho přiměřenosti:

  1. Nepřiměřené zlo (tj. zlo, které je „nad naše síly“ → „přehnané, zhoubné, destruktivní zlo“)

    Negativní událost, která nás:

    • buď rovnou zabije,
    • nebo nám způsobí vážné trvalé [fyzické či psychické] ochrnutí (paralýzu).

  2. Přiměřené zlo (tj. zlo, s nímž si dokážeme poradit → „výchovné, posilující, zocelující zlo“)

    Negativní událost, která nás zraní (nikoli však s následkem smrti či hendikepu, který by nám znemožnil pokračovat v plnohodnotném životě).

    • na tento typ zla se dá použít ono známé rčení: „co nás nezabije, to nás posílí“

Dělení zla z hlediska jeho spravedlnosti:

  1. Nespravedlivé zlo (tj. zlo spočívající v rozdílné výbavě a nerovných podmínkách)

    Nepříznivý stav, do něhož se [někteří] lidé rodí a který jim ztěžuje dosažení životního cíle (= osobního zdokonalení).

  2. Spravedlivé zlo (tj. zlo, za které si můžeme sami)

    Nepříznivý stav, do něhož se dostaneme vlastní vinou.

Smysl a cíl lidského života

Než se dostaneme k posouzení smyslu zla, je dobré si nejprve připomenout, jaký je smysl a cíl lidského života. To, jak totiž hned uvidíme, s případným smyslem zla úzce souvisí.

Z filosofie víme, že smyslem lidského života je osobní zdokonalení (tj. získání určitých dobrých kvalit – ctností). Pokud je tomu vskutku tak, pak z toho plyne, že náš život může mít smysl jen tehdy, je-li nám umožněno se zdokonalovat.

Ve světle nepřiměřeného zla

Nepřiměřené zlo je nesmyslné

Nepřiměřené zlo jakýkoli [pozemský] smysl postrádá.

Postihne-li nás nějaké nepřiměřené zlo, které nás buď (1) připraví o život, nebo (2) nás natolik poškodí, že už nebudeme schopni vést plnohodnotný život, pak naše další [pozemská] existence automaticky přestane být smysluplná (tj. ztratí smysl). Takový stav pak z principu nejde ospravedlnit (osmyslnit) … protože žádný hlubší smysl prostě nemá. Jinými slovy, řešit s mrtvým člověkem smysl jeho smrti (či s mentálně postiženým smysl jeho postižení) postrádá jakýkoli smysl. Tyto věci už pro ně žádný smysl mít nemohou, protože smysl mohou mít jen pro živé, resp. pro ty, kteří jsou schopni si z nich vzít nějaké ponaučení, resp. využít je ke svému zdokonalení.

Ve světle nespravedlivého zla

Nespravedlivé zlo je nesmyslné

Pokud nám bůh stanovil nějaký cíl (= osobní zdokonalení), pak nám (máme-li ho být schopni dosáhnout) musí zajistit dvě věci: (1) funkční výbavu + (2) vhodné podmínky.

Bez funkční výbavy (tj. duše a těla) či v nevhodných podmínkách těžko budeme schopni vytýčeného cíle dosáhnout … a nebude to naše vina. Např. člověk, který se narodí mentálně postižený, nedostal „do vínku“ funkční výbavu, takže nemůže osobního zdokonalení nikdy dosáhnout. Podobně nemůže osobního zdokonalení dosáhnout ani předčasně zemřelý člověk (dítě či teenager) nebo ten, kdo se [v důsledku extrémně nepříznivých podmínek] zblázní, či chudé dítě bez rodičů, které vyrůstá ve slumu, bez možnosti vzdělání a bez příkladů (vzorů) dobrého chování.

Nespravedlnost v podobě rozdílné výbavy a nerovných podmínek

Je tedy zřejmé, že dosažení cíle (= osobního zdokonalení a s tím spojeného štěstí) nezávisí jen na nás samotných, ale i na přirozené výbavě a příznivých vnějších okolnostech, což je něco, co rozhodně není v naší moci (tj. o čem nerozhodujeme my). To, zda se narodíme s bystrým rozumem a zdravým tělem do dobré rodiny, v níž se nám dostane potřebného zaopatření, ochrany a vzdělání, nezáleží na nás. Faktem je, že lidé se nerodí do rovných podmínek. Mezi lidmi panuje (co do vnitřní výbavy a vnějších podmínek) evidentní nespravedlnost/nerovnost. Jak si tohle vysvětlit? Nemá-li totiž každý člověk stejné možnosti dosažení vytýčeného cíle, pak na světě existuje systémová chyba – hluboká nespravedlnost. Nemají-li totiž lidé stejné podmínky pro dosažení osobního zdokonalení, pak někdo ho dosáhne snáz a plněji, jiný hůř a pouze částečně, a další ho třeba nedosáhnou vůbec (nikoli však vlastní vinou!).

Je-li však bůh spravedlivý, jak si potom vysvětlit tuhle evidentní nespravedlnost (nerovnost), kdy některým je reálné dosažení cíle podstatně ztíženo a dalším dokonce zcela znemožněno (např. předčasnou smrtí nebo vážným psychickým či fyzickým ochrnutím)?

Příklad

Jób …

  • přiměřené zlo pro trpícího Jóba …
  • nepřiměřené zlo pro jeho mrtvé děti a služebnictvo …

Proč se nám děje zlo? aneb Kdo za to může?

Příčiny zla

  1. Bůh

    Jelikož zlo představuje nedobrý, nedostatkový stav (ztrátu) a bůh je ze své podstaty dobrý a dokonalý (tj. bez jakéhokoli nedostatku), pak z toho logicky plyne, že nemůže být zlý ani zlo [přímo] působit.

    Stvoření

    Neplyne však z toho, že nemůže stvořit ve své podstatě dobrou, avšak nedokonalou přírodu, jejíž „přírodní procesy“ mohou mít občas za následek jevy, které budou pro živé organismy zraňující či destruktivní → „zlé“. Stejně tak z toho neplyne, že by nemohl dobrý a dokonalý bůh stvořit nedokonalého člověka, který může být [ze své svobodné vůle] příčinou různých defektních (zraňujících či destruktivních) činů.

    Možná vás napadne otázka, proč bůh nestvořil přírodu i člověka naprosto dokonalými. To proto, že kdyby je stvořil dokonalými (tj. nepostrádajícími žádné myslitelné dokonalosti), pak by s ním vlastně byli naprosto totožní – byli by bohy. To ale z principu není možné, protože jednou z podstatných vlastností boha je jedinečnost (jedinost). Existence více bohů není principielně možná. Proto bůh může tvořit pouze nedokonalé (neúplné, omezené) věci.

    Vyčítat tedy bohu zlo znamená vyčítat mu stvoření [nedokonalého, nebožského] světa.

  2. Příroda

    Ničivé přírodní jevy

    V přírodě se odehrává obrovská spousta fyzikálně-chemicko-biologických jevů a procesů, které na Zemi pomáhají udržovat dlouhodobě příznivé prostředí pro život. Udržování této křehké rovnováhy se však občas neobejde bez „dramatického upuštění páry“* na místech, kde se v důsledku nějakého defektu nahromadí přebytečné množství energie, což může mít negativní vliv na některé křehké živé tvory.

    * Tímto „upuštěním páry“ může být např. zaklínění a následné zborcení tektonických desek, při němž se do okolí uvolní velké množství energie v podobě ničivých seismických vln (zemětřesení a tsunami); nebo výbuch sopky, ničivé tornádo, rozsáhlé sucho a následné požáry, záplavy, přemnožení jednoho druhu živočichů (např. kobylek), virové či bakteriální epidemie apod.

    Přirozená smrt a zánik pomíjivých věcí

    Dalším přirozeným faktorem, který živým tvorům působí bolest (zlo), je jejich konečnost (kterou u neživých věcí nazýváme zánikem a u živých pak smrtí). Konečnost je zcela přirozená vlastnost všech stvořených věcí, což znamená, že každá stvořená věc dříve či později zanikne (zemře). Přirozená smrt však není zlem v pravém smyslu slova, protože ji obvykle nepovažujeme za nespravedlivou. Zemře-li někdo v pokročilém věku, považujeme to obvykle za požehnání. Za nespravedlivou považujeme zpravidla jen předčasnou smrt (obzvláště smrt dětí nebo mladých lidí).

  3. Člověk

    Násilí páchané na druhých

    Za přírodním zlem rozhodně nezaostává zlo morální působené člověkem, který může být (a velmi často také je) [ze své svobodné vůle] příčinou různých defektních (zraňujících či destruktivních) činů nejen vůči přírodě, ale i vůči druhým lidem.

    Zlo působené člověkem přímo:

    • Jakákoli forma násilí (vraždy, bití, znásilňování, ovládání druhých, ponižování, utlačování, psychický teror apod.)

    Nezodpovědné ničení přírody

    Zlo působené člověkem nepřímo:

    • Civilizační choroby, pandemie, nezdravý životní styl, nadužívání léků; znečištěná voda, půda, ovzduší i potraviny (to vše ruku v ruce s rozvojem měst a globalizace)
      • předčasná úmrtí, fyzická i psychická poškození, nádory …

Bůh vs. nepřiměřené a nespravedlivé zlo

Fakt existence nepřiměřeného a nespravedlivého zla

To, že na světě existuje nepřiměřené a nespravedlivé zlo, nelze smysluplně popřít … Jak lze ale tento fakt sladit s existencí dobrého a spravedlivého boha?

Možné vysvětlení

Spravedlivá [posmrtná] kompenzace

Je-li bůh spravedlivý a záleží-li mu na tom, abychom toho vytýčeného cíle života (tj. dokonalosti) dosáhli, pak musí zajistit, abychom k tomu měli vhodné podmínky (např. dostatek vyměřeného času a přiměřeně vhodné prostředí).

Z toho plyne, že nemáme-li ve svém životě ke zdokonalení vhodné podmínky (např. umřeme-li předčasně, narodíme-li se postižení, nebo zblázníme-li se), musí nám to bůh nějak vykompenzovat (tj. musí tuto zjevnou nespravedlnost nějak napravit).

Kdyby to neudělal (tj. nevzal v potaz, že jsme [nikoli vlastní vinou] nemohli běh svého života dokončit), nebyl by spravedlivý (což bůh být z principu musí … jinak by nebyl pravým bohem – tj. dokonalou bytostí; kdyby totiž dokonalé bytosti chyběla ctnost spravedlnosti, nebyla by už logicky dokonalá).

A pokud jde o tu „kompenzaci“, napadají mě dvě možná řešení, která ale nejsou bez otazníků:

  1. Pozemská kompenzace (reinkarnace → další život „na zemi“),

    Jakkoli je mi myšlenka reinkarnace (v souvislosti s nabízeným řešením otázky nerovného podstavení lidí na zemi) sympatická, vidím zde rozpor s poznatkem neměnné lidské přirozenosti. Při narození totiž dítě získává (dědí) určité vlohy a schopnosti od svých rodičů. Máme-li však určitou duši, která zemřela a chystá se na nové zrození v jiném těle, jak si vysvětlíme, že tato duše (s neměnnou přirozeností) získává při narození novou (jinou/pozměněnou) přirozenost? Buď neplatí, že je duše (resp. přirozenost) neměnná, nebo neplatí, že do duše při narození přecházejí podstatné rysy rodičů. Protože se mi však obojí zdá být dostatečně prokázané, musí neplatit třetí možnost – totiž reinkarnace. Třeba ale někoho nějaké schůdné řešení (nebo přehlédnutí další možnosti) napadne.

  2. Nebeská kompenzace (dokončení životního běhu „v nebi“).

    Zde mám rovněž otázku: Pokud bůh zohlední, že někteří lidé nemohli kvůli nepřiměřenému/nespravedlivému zlu (např. předčasné smrti či extrémně nevhodným podmínkám) dosáhnout požadovaného osobního zdokonalení, a daruje jim tedy „nebeskou blaženost“ v podstatě zadarmo (neboť tito lidé neměli možnost si tvrdou prací osvojit jakékoli ctnosti), pak k tomu tito lidé přijdou „jako slepý k houslím“. Tím ale vyvstává logická otázka: Není-li podmínkou blaženosti získání dobrého charakteru (neboť někteří ji získají i bez něj), k čemu potom celé to úsilí o osobní zdokonalení vlastně je? Buď přece dobrý charakter ke vstupu do nebe nutný je, nebo není. Zavádět výjimky znamená snižovat úsilí těch, kteří o něj složitě usilují. Nebylo by pak totiž lepší (výhodnější) co nejdříve zemřít a dostat se tak rovnou (a zadarmo) do nebe? Kromě toho mi připadá nesmírně nepoměrné stanovit, že k dosažení dobrého charakteru (a tím i vstupenky do věčného života) stačí odžít tady na zemi jen nějakých 70 let života. Za 70 let pozemského života získat věčný život, tomu říkám kauf! Má-li tento nepoměr ještě více vyniknout, pak si místo věčného života dosaďte věčné utrpení a položte si následující otázku: „Je spravedlivé, aby za pouhých 70 let špatného života dostal člověk trest v podobě věčného utrpení?“ Nebo ještě jinak: Dáte-li na jednu misku vah 70 let pozemského života a na druhou misku celou věčnost, připadá vám to vyrovnané (spravedlivé)?


Texty k dalšímu studiu:

  1. Příjmení, Jméno. Název. Město: Nakladatelství, Rok. xxx s. ISBN xxx.

Manželé Goliašovi / 20 let spolu