webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ čtení
Aktualizováno: 10.11.2022

Svět
Evoluční pec

Veškerou poznatelnou skutečnost (čili celek reality) můžeme rozdělit na čtyři základní oblasti:

nestvořené (věčné) věci:

  1. bůh: oblast zdroje a původce (příčiny) všech stvořených věcí a jejich zákonitostí

stvořené věci:

  1. svět: oblast skutečnosti mimo nás
  2. člověk: oblast našeho vlastního já
  3. společnost (rodina): oblast mezilidských vztahů

Tento článek bude pojednávat o první z těch stvořených oblastí – totiž o světě.

  • světem zde myslím především „celý vesmír“ (tj. veškerou skutečnost → vše, co reálně existuje)

Uvedení do problému

Základní povaha (struktura) světa

Položíme-li si otázku „co je to svět?“, existuje na ni v zásadě jen několik základních odpovědí:

  1. svět je bytost (vlastník) [a všechny věci světa jsou jejími vlastnostmi] → podstatou světa je on sám (svět jako bůh, neboli zbožštěný svět)
  2. svět je soubor mnoha věcí/bytostí (vlastníků) → podstatou světa jsou svébytné věci/bytosti (obyvatelé světa)
    • přičemž těmito svébytnými věcmi/bytostmi (obyvateli světa) jsou
      • buď obvyklé věci (tedy to, co běžně věcmi nazýváme – jako např. půda, nerost, řeka, jednobuněčný organismus, rostlina, živočich, člověk apod.)
      • nebo jejich základní stavební kameny, z nichž se všechny ty věci skládají (tedy atomy či jiné miniaturní stavební prvky)

Svět se nám tedy může jevit různě:

  • Někdo považuje svět za božstvo s miliardami chapadel, které se hýbou podle jeho svrchované vůle.
  • Jinému svět připadá jako více či méně uspořádaný shluk nejrůznějších věcí/bytostí (a jejich vlastností či výtvorů).
  • Pro dalšího je svět jen jakási mozaika tvořená nekonečným množstvím dílků (atomů), které se neustále [nahodile a bezúčelně] přeskupují a vytvářejí stále nové obrazy (věci).

Základní účel (smysl) světa

Naší druhou otázkou by pak mělo být „co je účelem (smyslem) světa?“

Každá z výše uvedených možností přisuzuje světu odlišný účel (smysl):

  • Je-li svět božstvem, pak smyslem světa je bezpodmínečné plnění jeho vůle, přičemž člověk (spolu se všemi ostatními věcmi/bytostmi) je pouhým nástrojem, skrze nějž toto božstvo svou vůli ve světě uskutečňuje (podobně jako loutka, která se pohybuje přesně podle pokynů loutkovodiče).
  • Je-li svět souborem nejrůznějších věcí a bytostí, které jsou zaměřeny k určitému cíli, pak smyslem světa je poskytnout nám vhodné místo k vlastnímu zdokonalení (tj. k dosažení svého životního cíle).
  • Je-li svět jen nahodilým shlukem atomů, pak žádný účel (smysl) nemá.

1 Základní povaha (struktura) světa

Jak už víme z pojednání o věcech (a jejich základního rozdělení), tak svět [tj. všehomír/vesmír či celek reality] může být:

  • buď pravou věcí
    • které se dělí na vlastníky a jejich vlastnosti
  • nebo zdánlivou věcí (tj. souborem mnoha pravých věcí)

Nyní si tyto možnosti zkusme blíže rozebrat a určit, co z toho je pravda a co lež (omyl).

1.1 Svět jako jediný vlastník

Co když žádná věc na světě ve skutečnosti není autonomní (svébytná), nýbrž je pouhou částí (tj. pouhou nesamostatně existující vlastností) něčeho většího, čemu jedinému přisuzujeme skutečnou svébytnost – třeba Země (označované jako Gaia v řecké mytologii, či Eywa ve filmu Avatar) nebo nějaké nadpřirozené Energie (označované jako Síla ve filmu Star Wars, či Jin a Jang v taoismu), případně nějakého božského Ducha (např. Brahmă v hinduismu) apod. Tato představa světa (jako jediného organismu, kde jednotlivé věci [ať už živé či neživé] představují jeho orgány či buňky), je [v různých podobách] mezi lidmi velmi rozšířená. Představme si tedy svět jako jednoho jediného vlastníka (božstvo) a všechny věci na tomto světě (včetně člověka) jako jeho vlastnosti, a zkoumejme, co by se stalo, kdyby to byla pravda…

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Nejlepší způsob, jak prověřit pravdivost nějakého názoru, je připustit [na okamžik] jeho pravdivost a domyslet všechny jeho důsledky. Co by tedy znamenalo [například pro nás lidi], kdyby tato představa byla pravdivá?

Znamenalo by to, že

  • my lidé (= postavičky ve hře) se nechováme autonomně (svobodně), ale podle programu programátora (= božstva)
    • naše vlastnosti nejsou ve skutečnosti „našimi“ vlastnostmi, nýbrž vlastnostmi „programátora“ (tj. jsou naprogramované, čili vytvořené někým jiným)
  • naše protichůdné názory či chování dokazují, že nás ovládá programátor s rozdvojenou osobností (= totální magor)

Je-li svět jedinou bytostí (božstvem) a všechny věci světa jeho částmi (vlastnostmi), pak z toho logicky plyne, že tím, kdo myslí, rozhoduje se a jedná, není člověk, nýbrž prostřednictvím člověka myslí, rozhoduje se a jedná sám svět. Jednotlivý člověk (degradovaný touto představou na pouhou „buňku“, „orgán“ či „nástroj“ světa) není činitelem svých myšlenek, rozhodnutí ani skutků, ale pouze nástrojem myšlení, rozhodování a jednání světa jakožto skutečného (a jediného svébytného) činitele. Jakožto pouhý orgán či nástroj světa tedy člověk neurčuje, zda ten či onen skutek vykoná, ale naopak je sám nucen (čili determinován) k tomu, aby to či ono vykonal (či nevykonal).

Podle této představy už to tedy vlastně nejsem já, kdo píše tento článek, ale je to svět sám, který mým prostřednictvím píše tyto řádky. Podobně ani vy, čtenáři, nejste ve skutečnosti těmi, kdo tento text čte, ale je to opět svět sám, který si vaším prostřednictvím pročítá věty, které mým prostřednictvím napsal. V tomto výkladu reality se tedy věci nemají tak, že já píšu a vy čtete nýbrž tak, že si svět čte, co sám napsal (jinými slovy: „vede dialog se sebou samým“). Takováto představa sice může některým lidem připadat zajímavá, nicméně není těžké dokázat, že je ve své podstatě rozporná, a tudíž nesmyslná.

Příklad:

  • Někteří lidé mají určité vědomosti, zatímco jiní lidé je nemají. Pokud ale všechny naše vědomosti nepatří ve skutečnosti nám, ale světu, pak to znamená, že svět prostřednictvím jedněch lidí určité vědomosti má, zatímco prostřednictvím druhých lidí tytéž vědomosti zase nemá. Svět tedy současně tytéž vědomosti má i nemá, což je rozpor (= nesmysl).
  • Vidoucí člověk vidí konkrétní objekt (např. katedrálu sv. Víta), kdežto slepec tento objekt nevidí, ale strašně po tom touží. Protože ale naše vidění i nevidí nepatří ve skutečnosti nám, ale světu, pak to znamená, že svět (prostřednictvím slepce) touží vidět to, nač (prostřednictvím vidoucího člověka) právě hledí. Nevidí tedy to, co vidí – což je učebnicový rozpor.
  • Řekneme-li např. „Petr je vzdělaný“, tak normálně bychom tomu rozuměli tak, že Petr je vlastníkem této kvality (totiž té vzdělanosti). Jenže podle panteistické představy světa jako jediné svébytné bytosti to takto „normálně“ chápat nelze. Podle této představy je totiž Petr součástí všehomíra (světa), takže je-li Petr vzdělaný, pak ve skutečnosti je vlastníkem této vzdělanosti nikoli Petr, nýbrž všehomír – čili ve skutečnosti „všehomír je vzdělaný“. Podobně řekneme-li „Petr vzpomíná na svou manželku“, kdo na tu manželku vzpomíná? Petr? Omyl! To všehomír na ni vzpomíná.
  • Filosof Hegel si myslí, že představa světa jako jediného vlastníka je pravdivá. Filosof Aristotelés si myslí, že tato představa není pravdivá. Jelikož ale oba dva říkají jen to, co si [skrze ně] myslí všehomír, pak si vlastně ten všehomír myslí, že jeho představa je zároveň pravdivá i mylná. V takovém případě ale jakékoli myšlenky, rozhodnutí a činy lidí (resp. všehomíra) nemají smysl, protože se na ně nedá spolehnout.

Domyslíme-li tedy tuto představu do důsledků, vyjde najevo, že se jedná o představu dosti lajdáckou, nepromyšlenou a rozpornou. Všehomír je v tomto případě totální magor a všechny jeho myšlenky, rozhodnutí a činy jeden velký nesmysl. To ale zjevně odporuje řádu (spolehlivým zákonitostem), které ve světě pozorujeme.

  Zobraz námitky

Námitka:

  • Proč by nemohl všehomír (svět) v jedné své části něco mít a v jiné to nemít, když já také přece např. pravou rukou psát umím, kdežto levou neumím – aniž bychom to chápali jako rozpor?

Připomeňme si nejprve, že o rozporu je možné mluvit jen v případě, kdy tvrdíme, že nějaký vlastník určitou vlastnost má a zároveň (v tu samou chvíli i v tom samém ohledu) nemá. O rozpor se tedy například jedná, když bychom tvrdili, že Petr je i není moudrý, nebo že Země je i není kulatá (resp. oválná).

Znázorněme si pointu této námitky na dvou příkladech: (1) na příkladu znalostí žáka a učitele, a (2) na příkladu dovednosti psát pravou a levou rukou:

             1.příklad               |             2.příklad            |
---------------------------------------------------------------------------
Všehomír:                            |  Petr:                           |
   [v učiteli] zná podstatu světa    |     [pravou rukou]   umí psát    |
   [v žákovi]  nezná podstatu světa  |     [levou  rukou] neumí psát    |
---------------------------------------------------------------------------
      Tohle je rozpor                        Tohle není rozpor

Oponent tedy přichází s námitkou, že pokud nepovažujeme za rozpor to, že někdo jednou rukou psát umí a druhou ne, proč považujeme za rozpor to, že jeden člověk nějakou vlastnost či kvalitu (např. poznatek) má a jiný nikoli? Podobně: Pokud si člověk na jednu ruku nasadí prsten a na druhou nikoli, proč by [stejně tak] všehomír nemohl do jednoho člověka „nahrát“ jeden názor a do druhého jeho přesný opak (tj. zcela opačný názor)? V čem se tyto dva případy liší? Proč bychom jeden případ za rozporný považovat měli a druhý nikoli [když se zdají být v principu stejné]?

Pokus o její vyvrácení:

Jak už jsme zmínili výše, o rozpor by se jednalo, pokud bychom např. tvrdili, že tu samou věc (vlastnost) zároveň máme i nemáme. V případě dovednosti ručního psaní se však o rozpor nejedná, protože daný vlastník (Petr) má dovednost pravorukého psaní, ale nemá dovednost levorukého psaní. Nejedná se tedy o totožnou věc (vlastnost)! O rozpor by se jednalo, kdybychom tvrdili, že daný vlastník (Petr) má i nemá jednu a tu samou dovednost (např. dovednost pravorukého psaní), čili kdybychom tvrdili, že Petr umí i neumí psát pravou rukou. To my ale ve výše uvedeném případě netvrdíme. Tam tvrdíme, že zatímco jednu dovednost (= dovednost pravorukého psaní) Petr má, druhou [odlišnou] dovednost (= dovednost levorukého psaní) nemá.

Takže zatímco v tom 2. příkladu vlastníkovi (= Petrovi) jednu vlastnost (= dovednost pravorukého psaní) přisuzujeme a jinou mu upíráme (= dovednost levorukého psaní), v tom 1. příkladu vlastníkovi (= všehomíru) přisuzujeme i upíráme jednu a tu samou vlastnost (= znalost určité věci).

  Zobraz důsledky tohoto názoru

Důsledky:

Z povahy tohoto výkladu skutečnosti vyplývá, že v této představě není pro lidského jedince místo. Lidský jedinec je zde pokládán za pouhou část světového organismu či vlnku světového oceánu a není proto možné, aby byl svébytnou (autonomní) bytostí. Na jeho místo nastupuje „pravý vlastník“ všech lidských myšlenek, rozhodnutí a činů → ať už mu budeme říkat svět, příroda, stát, [politická] strana nebo [samozvané] elity. Člověk je prohlášen za pouhou „buňku společenského organismu“ (či za „malé ozubené kolečko v soukolí obřího hodinového strojku“), tj. za někoho, jehož existence je tu pro celek – ať už za tento celek prohlásíme katolickou církev, nacistický stát, bolševickou stranu, nebo neomarxistickou Evropskou unii (příp. USA pod vedením progresivistů). Ano, důsledkem tohoto světonázoru jsou totalitní režimy.

1.2 Svět jako vlastnost [nějakého vlastníka]

Čistě teoreticky by mohl být svět i jedinou vlastností (či souborem složeným výhradně jen ze samých vlastností). Tuto představu světa však můžeme hned zkraje směle zavrhnout, protože jakákoli vlastnost může existovat pouze v nějakém vlastníkovi. V celku reality (tj. na světě, ve vesmíru) tedy musí být minimálně jeden vlastník.

1.3 Svět jako soubor mnoha svébytných věcí (tj. vlastníků a jejich vlastností)

Pokud svět může být buď pravou věcí (tj. jediným vlastníkem nebo jedinou vlastností), nebo zdánlivou věcí (tj. souborem mnoha pravých věcí), ale my jsme zjistili, že pravou věcí být nemůže, pak je jasné, že svět musí být souborem mnoha pravých věcí (tj. souborem mnoha vlastníků a jejich vlastností).

Nyní už zbývá jen zjistit, co je tedy těmi pravými věcmi (těmi svébytnými/autonomními vlastníky):

  • zda obvyklé věci (např. půda, nerost, řeka, jednobuněčný organismus, rostlina, živočich, člověk),
  • nebo jejich základní stavební kameny (např. atomy či jiné miniaturní stavební prvky)?

Jak jistě všichni víme, realita světa má mnoho vrstev:

  stavební                                       obvyklé  skupiny
   prvky                                          věci     věcí
-----------------------------------------------------------------
1) atomy > molekuly > buňky    > orgány > tělo > člověk > národ
2) atomy > molekuly > buňky    > orgány > tělo > strom  > les
3) atomy > molekuly > krystaly          >        nerost > hora

Z výše uvedeného schématu je ale na první pohled zřejmé, že každá běžná věc (např. člověk, strom či nerost) se skládá z atomů. Co je tedy těmi pravými věcmi (tj. vlastníky neboli nositeli vlastností daných věcí) → člověk, strom, nerost ... nebo jejich základní stavební kameny (atomy/částice)?

Jinými slovy, buď jsou svébytnými vlastníky jednotlivé obvyklé věci (nerosty, rostliny, živočichové) ...

  • a v takovém případě pak všechny vlastnosti určitého nerostu patří právě tomuto nerostu, a všechny vlastnosti určité rostliny patří této rostlině, a všechny vlastnosti určitého člověka patří tomuto člověku (což je v souladu s tím, jak to většina lidí běžně chápe)
    • pravým nositelem [či zdrojem] vlastností dané věci je ta samotná věc (či nějaký její vnitřní princip – např. duše)

nebo jsou jedinými svébytnými vlastníky na celém světě jednotlivé atomy ...

  • a v tom případě jsou všechny obvyklé věci (nerosty, rostliny, živočichové) ve skutečnosti jen nepravými věcmi (tj. složeninami či shluky atomů), což znamená, že všechny vlastnosti určitého nerostu nepatří ve skutečnosti jemu, ale jeho atomům; stejně jako všechny vlastnosti určité rostliny nepatří jí, ale jejím atomům; a všechny vlastnosti konkrétního člověka nepatří jemu, ale jeho atomům.
    • pravým nositelem [či zdrojem] vlastností dané věci jsou její stavební prvky (atomy) → čili jakými vlastnostmi disponují atomy, takovými vlastnostmi bude disponovat i ta věc, která se z nich skládá

Při následujícím prověřování výše uvedených představ (tj. obvyklé věci vs. atomy) se zaměříme především na člověka, protože právě na jeho příkladu nejlépe vynikne nesmyslnost jedné z těchto představ. Čili klíčová otázka zní: Kdo je [v případě člověka] vlastíkem lidských vlastností (tj. koho/čí jsou to vlastnosti – komu/čemu vlastně patří lidské myšlení, cítění či jednání)? Atomům nebo lidskému já (duši)?

1.3.1 Atomy (elementární částice)

Prověřme nejprve tu druhou [z výše uvedených možností], tedy tu, která tvrdí, že všechny obvyklé věci (resp. celý svět) nejsou ničím jiným než jen shlukem atomů, čili že těmi jedinými pravými svébytnými vlastníky (nositeli všech [nám známých i dosud neznámých] vlastností) jsou atomy*.

* Výraz „atomy“ nemusíme brát doslovně. Klidně se může jednat o jiný druh elementárních částic (např. subatomární částice nebo látky, které jsme třeba dosud ještě ani neobjevili). Podstatná je tu jen ta představa, že všechny běžné věci (resp. celý svět/vesmír) se skládají z nějakých původnějších látek, které slouží jako základní stavební jednotky všech věcí.

Pokud tomu tak je, pak žádnou „vyšší strukturu“ (např. člověka) nelze považovat za pravou věc (tj. za samostatného svébytného vlastníka, nositele svých vlastností), ale spíše za zdánlivou věc (tj. za soubor mnoha nějakých původnějších vlastníků – v tomto případě atomů).

V takovém případě [jak už bylo zmíněno] by všechny vlastnosti člověka nepatřily ve skutečnosti tomu člověku, ale jeho atomům, z nichž se skládá (neboť to ony by byly těmi pravými vlastníky, tj. nositeli všech lidských vlastností).

Pokud by totiž člověk nebyl ničím víc než jen shlukem atomů, pak by to znamenalo, že když byste měli k dispozici pouze atomy (a nic jiného) a dokázali je poskládat přesně do podoby člověka, musela by z toho nutně vzniknout živá a myslící bytost (= člověk). Tento [odvážný] názor zastávají materialisté s evolucionisty.

Pokud se nad tím ale kriticky zamyslíte, odhalíte tam řadu rozporů, které jsou neklamnou známkou omylu.

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Námitky vyplývající z poznatků o člověku:

V atomistické představě je člověk degradován na jakousi odvozeninu – na zdánlivou věc (tedy něco, co existuje jen jako produkt určité „konstelace atomů“). V takovéto představě nemá lidská svoboda žádné místo, neboť vše, co si člověk myslí či dělá, je jen výsledkem zákonitého (a tedy nutného) a čistě mechanického přeskupování atomů. Pokud bychom tedy dokázali, že člověk je svobodný, platnost atomistické představy by tím byla vyvrácena. Tématem lidské svobody se však budeme zabývat až později [v následujících pojednáních o člověku], a proto se zde zaměříme na jiné důkazy (viz dále).

Námitky vyplývající z poznatků o bohu:

Hypotetické atomy v atomistické představě musí být nutně věčné (nevzniklé/nestvořené), neboť veškeré vznikání a zanikání je v atomismu vykládáno jako shlukování, resp. rozpojování elementárních částic. Kdyby však tyto elementární částice nebyly věčné (a byly tudíž vzniklé), musely by vzniknout také spojováním, což by ovšem neznamenalo nic jiného, než že nejsou elementární. Atomismus proto musí považovat „atomy“ za věčně existující věci. Z toho ale plyne, že by nutně muselo existovat mnoho věčných věcí (neboť atomů je mnoho). Z našich úvah o bohu už ale víme, že něco takového (tj. že by mohla existovat více než jedna věčná věc) není možné, čímž je platnost atomistické představy rovněž vyvrácena.

Námitky vyplývající z poznatků o světě:

  • Atomismus tvrdí, že základní stavební jednotkou člověka (a zároveň i jedinými pravými vlastníky v celém široširém světě) jsou [blíže nespecifikované] elementární částice.
  • Otázkou je, co konkrétně si máme pod touto elementární částicí představit. Možností je několik:
    • Živé látky:
      • Orgány
        • Tělesné orgány nemohou být svébytnými věcmi (vlastníky lidských vlastností), protože jakmile je oddělíme od celku (tj. vyjmeme z lidského těla), přestávají být tím, čím jsou [totiž nástroji plnícími v organismu jisté funkce], a jako takové zanikají. Mimo lidský organismus tyto věci zkrátka existovat nemohou (pomineme-li případy umělého udržování některých orgánů „při životě“ např. při transplantacích).
      • Buňky
        • Ani buňky mnohobuněčných organismů nelze považovat za svébytné věci, které by dokázaly existovat (žít) samy o sobě – mimo organismus, jehož jsou přirozeně součástí. Po vynětí buňky z těla mnohobuněčného organismu tato okamžitě odumírá a zaniká.
    • Neživé látky:
      • Atomy (či jiné miniaturní částice)
        • Podle evolučních biologů (zastánců atomismu) prý život vznikl z neživé hmoty asi nějak takto:

          (1) atomy → (2) anorganické molekuly → (3) organické molekuly (aminokyseliny → peptidy → bílkoviny // monosacharidy → RNA → DNA)(4) jednobuněčné organismy → (5) mnohobuněčné organismy

        • I když to [na první pohled] vypadá uvěřitelně, potíž je v tom, jak vysvětlíte, kde se v tom souboru neživých prvků vzal život (resp. nové vlastnosti, kterými věci na předchozí úrovni nedisponovaly).
          • Poznámka: Ve sporu s atomisty (evolucionisty) nejde o to, zda může z atomů vzniknout nějaký složitější útvar (např. molekula, buňka či člověk), nýbrž o to, kde se v těch složitějších útvarech berou ty nové vlastnosti (např. život, cítění či myšlení) → co je jejich zdrojem.
          • Vezměmě si například ten první přechod (tj. atomy → anorganické molekuly) a zkoumejme, co se při něm [z hlediska vlastníků/vlastností] vlastně děje:
            • spojí-li se dva atomy vodíku (2H) s jedním atomem kyslíku (O), vznikne molekula vody (H2O)
            • vodík (H) je plyn, kyslík (O) je plyn, ale voda (H2O) je kapalina
            • jak je možné, že spojením dvou plynných prvků vznikne něco kapalného, když žádný z těch plynných prvků [sám o sobě] touto vlastností původně nedisponoval?
              • kde se v té molekule tato nová vlastnost (= kapalnost) vzala?
            • zdánlivá věc (složenina) se pozná podle toho, že obsahuje pouze ty vlastnosti (znaky), které jsou přítomné u jejích jednotlivých složek
              • např. les má jen takové (a žádné jiné) vlastnosti, jaké mají jeho jednotlivé složky (stromy) samy o sobě
            • aplikujeme-li to na náš příklad s vodou, pak identita atomu vodíku obsahuje „to, co činí atom vodíku vodíkem“ a identita atomu kyslíku obsahuje „to, co činí atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc, nic míň)
            • pokud by však tyto atomy vytvořily zdánlivou věc (složeninu), pak by identita této složeniny musela být tvořena výhradně jen „tím, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc)
              • molekula tvořená plynným atomem vodíku a plynným atomem kyslíku by tedy v prvé řadě musela být rovněž plynem (a nikoli kapalinou), neboť plyn + plyn ≠ voda!
            • jenže tak tomu evidentně není, neboť voda je kapalina (nikoli plyn), která má podstatně odlišné vlastnosti (charakteristiky) než jaké mají jednotlivé atomy, které ji tvoří [tj. obsahuje i něco jiného, než „to, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“], což dokazuje, že její identita není složená (poskládaná z dílčích složek), nýbrž zcela nová
              • molekula vody tedy nemůže být zdánlivou věcí (složeninou), nýbrž musí být pravou věcí (vlastníkem – nositelem svých vlastností)
              • přítomnost nových podstatných vlastností (např. „kapalnosti“ v molekule vody) je tedy důkazem vzniku nové pravé věci (nového vlastníka)
            • kromě toho, jsou-li původní atomy vodíku a kyslíku pravými vlastníky (nositeli svých vlastností), jak je možné, že v molekule vody už nejsou skutečně svébytné (autonomní), tj. schopné samostatné existence, nýbrž jsou tam na způsob vázaných (podřízených) částí … neboli vlastností?
              • atomy vodíku a kyslíku po přeměně na molekulu vody ztrácejí svou svébytnost (tj. přestávají být vlastníky, nositeli svých vlastností) a stávají se z nich „otroci“ → vlastnosti nového vlastníka (= molekuly vody), která má také vlastní (podstatně odlišnou) identitu, jež se navenek projevuje i podstatně novými vlastnostmi (vč. „kapalnosti“) → molekula zde přebírá vlastnictví nad atomy (tj. sama se stává jejich novým vlastníkem, zatímco ony se stávají jejím vlastnictvím)
              • Zvláštní ovšem je, že k této změně identit (z identity plynu v identitu kapaliny) dochází prokazatelně „za života“ obou původních atomů. Pochopil bych ještě, kdyby např. dva „rodiče“ měli identitu opice, ale jejich „dítě“ by [božím zásahem] získalo identitu člověka. V tomto případě však ale oba „rodiče“ (= atomy) měli původně identitu plynu, ale pak najednou tato jejich původní identita zanikla a vznikla identita nová → identita vody (= molekula). To ale [zdá se] odporuje neměnnosti přirozenosti. Ledaže bychom připustili, že bůh identitu věcí (přinejmenším těch pomíjivých) měnit může.
          • Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při přechodu 1 → 2 (tj. při vzniku anorganických molekul) dochází ke vzniku zcela nové věci (svébytného vlastníka s novou identitou a podstatně odlišnými vlastnostmi).
          • Tím tedy máme také dokázáno, že v přechodech 1 → 2 → 3 → 4 → 5 nevznikají pouhé složitější shluky atomů (zdánlivé věci), nýbrž svébytné věci zcela nového druhu (tj. praví vlastníci s podstatně novými vlastnostmi, které u předchozích článků řetězce chybí), jejichž novou (podstatně odlišnou) identitu nelze chápat jako dědictví, ale jako nové stvoření … pokud tedy nemíníme tvrdit, že je možný „vznik z ničeho“.
        • Závěr: Z prostého (= samovolného) spojení neživých a nemyslících atomů (či jiných věcí) myšlení a život vzniknout prostě nemůže. Pokud se v nějaké bytosti „objevil“ život (nebo myšlení), pak to rozhodně nebylo z [neživých] atomů, ale z nově získané identity. A protože z článku o bohu víme, že vzniklé věci nemohou vzniknout samy od sebe ani z ničeho, pak nezbývá než připustit, že tuto novou identitu [resp. ty nové vlastnosti/schopnosti] musel vytvořit nějaký jiný, vnější „tvůrce“ (= její příčina).
  • Z výše uvedeného plyne, že ani orgány, ani buňky, ani atomy nelze [v případě člověka] považovat za svébytné věci (nositele lidských vlastností), a že tedy atomistická představa světa je mylná (nesmyslná).
  • Klíčovým závěrem, k němuž jsme zde došli, je, že nové věci, které při evoluci (tj. při přechodech 1 → 2 → 3 → 4 → 5) vznikají, získávají „něco“ (= novou identitu s novými vlastnostmi), co žádná z jejich složek [sama o sobě] neměla. Kde se ale to „něco“ vzalo? Z pojednání o bohu víme, že existují celkem tři možnosti, jak může něco vzniknout: (1) z ničeho, (2) samo od sebe, nebo (3) působením jiné věci (tj. od jiného). Že by tato nová identita (s novými vlastnostmi) mohla vzniknout odnikud, je nesmysl. Že by mohla vzniknout jen tak sama od sebe (tj. že by si nějaká věc mohla sama vytvořit novou identitu – sadu vlastností), to je také hloupost. Čili musel ji vytvořit „někdo jiný“ (ať už to byl kdokoli). To je podle mě jediný racionální závěr.
  • Ještě jinak: Zatímco chemik vnímá vodu jako tříatomovou molekulu složenou ze dvou vodíků a jednoho kyslíku, filosof ji vnímá jako pravou věc s vlastní identitou. Chemika tedy ani nenapadne ptát se, zda tyto atomy ztrácejí vstupem do vazeb tvořících molekulu vody svou individualitu (tj. zda při tom „zaniká“ identita těch původních atomů a „vzniká“ úplně nová identita, čili nová věc). Pro filosofa je to však klíčová otázka. Voda se nechová jako kyslík ani jako vodík, naopak se svými projevy od vodíku nebo kyslíku zásadně (tj. podstatně) liší. Je tedy třeba ji považovat za vyšší celek (za nové individuum čili za věc s novou identitou, jinými slovy za „nové stvoření“ neboli „nový druh“), který není prostým „spojením“ (či shlukem) jeho složek. Na rozdíl od vodíku a kyslíku v molekule vody se např. kovové části složené do podoby mlýnku na maso jako vyšší individuum nechovají. Činnost mlýnku na maso je možné vyvodit z vlastností jeho částí, které se chovají stále stejným způsobem, ať jsou součástí mlýnku, nebo samostatnými díly. Atom vodíku se ale chová diametrálně odlišně jako samostatný atom vs. jako součást molekuly vody. Zatímco tedy voda je individuem (tj. novým vlastníkem s vlastní identitou, a tedy i se zcela odlišnými vlastnostmi), mlýnek na maso je shlukem individuí (tj. zdánlivou věcí, podobně jako les je shlukem stromů, nebo vojsko shlukem vojáků … jejichž vlastnosti se však neliší od vlastností jednotlivých členů – tj. vlastnosti lesa jsou totožné s vlastnostmi, které mají jednotlivé stromy, a podobně ani vojsko nemůže mít jiné vlastnosti, než jaké mají jednotliví vojáci, kteří ho tvoří). Ne tak ale u vody, která má zcela jiné vlastnosti než plyny vodíku a kyslíku. Proto nemůže být voda pouhým shlukem vodíkových a kyslíkových atomů (tak jako je tomu v případě lesa či vojska, které jsou pouhým shlukem stromů či vojáků), ale musíme ji uznat za zcela novou věc (nového vlastníka s novou identitou). Spojením atomů vodíku a kyslíku tedy vzniká zcela nová věc, kterou už nelze považovat jen za prostý shluk nějakých atomů, ale za zcela nové individuum (s vlastní identitou, která z ní činí novou věc s odlišnými vlastnostmi).

    Evoluce: Jak je to tedy s evolucí – tj. s představou, že se jednotlivé druhy organismů postupem času samovolně vyvíjejí (tj. přeměňují) v jiné [obvykle složitější a dokonalejší] druhy organismů? Domnívám se, že tato představa žádným pravdivým poznatkům o světě neodporuje, až na jednu výhradu – totiž, že se to neděje „samovolně“, nýbrž působením nějakého jiného činitele. Víme-li bezpečně, že může ze dvou atomů plynu vzniknout molekula vody (což je podle mě jasný důkaz evoluce), pak může [na základě podobných principů] z jednoho druhu živočicha (např. opice) vzniknout jiný druh živočicha (např. člověk). Důležité je si ale uvědomit, že pravým důvodem tohoto „přerodu“ (z jednoho druhu v jiný) musí být změna identity. Jinými slovy, žádná podstatná změna není možná bez [předchozí] změny identity. Čili dojde-li ke změně identity, dojde pak automaticky (následně) i ke změně vlastností. Přestože tedy změna vlastností je [svým způsobem] automatická, změna identity nikoli. Změnu identity musí někdo provést (sama od sebe se totiž změnit nemůže)! A jediným, kdo tu připadá v úvahu, je bůh.

    Takže:

    • ano, evoluce prokazatelně probíhá, ale …
    • ne samovolně → ne bez boha (který ji musí „vyprovokovat“ změnou identity)

  Zobraz důsledky tohoto názoru

Důsledky:

  • Materialismus …
  • Evolucionismus …

1.3.2 Obvyklé věci (např. rostliny, zvířata či lidé)

Víme, že svět může být buď pravou věcí (tj. vlastníkem či vlastností), nebo zdánlivou věcí (tj. souborem mnoha pravých věcí), přičemž první možnost jsme vyvrátili. Z toho plyne, že svět je zdánlivou věcí.

Dále jsme se ptali, co je vlastně těmi pravými věcmi (tj. svébytnými/autonomními vlastníky), z nichž se svět skládá – zda běžné věci či atomy, přičemž tu druhou možnost (= atomy) jsme vyvrátili. Z toho plyne, že těmi pravými věcmi jsou běžné věci (např. rostliny, zvířata či lidé).

Tím jsme zároveň dospěli k jednomu z nejdůležitějších poznatků o člověku – totiž k poznatku, že člověk je pravou věcí (tj. svébytnou bytostí, skutečným vlastníkem/nositelem svých vlastností).

2 Základní účel (smysl) světa

Možnosti:

  • Je-li svět bytostí (vlastníkem), pak my jsme pouhými jejími vlastnostmi a jsme tedy vůči ní v podřízeném, služebném vztahu (podobně jako loutky, programy či vlastnosti závisejí ve všem na loutkáři, programátorovi či vlastníkovi).
  • Je-li svět souborem mnoha vlastníků, pak je
    • buď hromadou nahodile uspořádaných atomů bez jakéhokoli hlubšího smyslu,
    • nebo domovem/obydlím pro všechny pravé věci (místem vhodným pro jejich existenci/život).

Závěr:

  • Jelikož už víme, že svět je souborem mnoha vlastníků (svébytných věcí/bytostí), plyne z toho, že jeho účelem (smyslem) je být naším domovem – tj. místem, kde se tyto svébytné věci/bytosti mohou realizovat, žít, vyvíjet a zdokonalovat.

Závěry

Svět: místo k životu

  • svět je souborem mnoha svébytných věcí (či bytostí)
  • těmito svébytnými věcmi jsou obvyklé věci, jak jim běžně rozumíme (tedy obvyklí nositelé svých vlastností)
  • obvyklá věc je to, čemu patří dané vlastnosti → může to být atom i molekula (pokud existují samostatně), nebo hornina, půda, jednobuněčný organismus, rostlina, živočich či člověk
  • účelem (smyslem) světa je poskytnout věcem (či bytostem) místo a zázemí k existenci (životu)
  • pokud jde o člověka, tak svět představuje evoluční pec → místo, kde se může svobodně realizovat (tj. vyvíjet k lepšímu neboli zdokonalovat)

Klíčový rozdíl mezi vlastníkem a vlastnictvím → aplikováno na člověka

  • člověk je svébytnou bytostí (skutečným vlastníkem, nositelem svých vlastností, pánem svého vlastnictví, majitelem svého majetku)
  • většina lidí však žije jako otroci (tj. v podřízenosti a poslušnosti)
    • chovají se, jako by byli majetkem (vlastnictvím či vlastností) jiných
    • vzdávají se samostatného úsudku a soběstačného způsobu života
    • stávají se těžce závislými na jiných (či na systému)
      • v politice se to projevuje jako rozdíl mezi politikem a voličem
        • politik chce vládnout, zatímco volič chce být ovládán (nebo to přinejmenším považuje za cosi nevyhnutelného/nutného)
      • v náboženství se to projevuje jako rozdíl mezi církví a věřícím
        • církev ovládá všechny důležité aspekty lidského života, věřící se jejímu diktátu poslušně podřizuje (tj. vzdává se svého svobodného úsudku, vlastních rozhodnutí a hlasu svědomí)
  • žít jako vlastník (= svébytná, soběstačná bytost) není snadné, obzvlášť jsme-li obklopeni politickým a náboženským systémem, který usiluje o totální nadvládu nad našimi životy

Manželé Goliašovi
20 let spolu

Manželé Goliašovi / 20 let spolu