Škola a práce
Vzdělání a život
→ výchova a charakter ←
Škola – výchova dobrého charakteru
Moderní produkce specialistů vs. tradiční výchova charakteru
Má-li být člověk šťastný, je třeba se vzdělat, tj. poznat, co je pro něj dobré – co má dělat (a jak to má správně dělat). A jelikož člověk se rodí nedokonalý (neúplný) jak co do poznání, tak i co do jednání, „vzdělání“ lze chápat jako postupný proces sebezdokonalování v poznání a jednání (tj. v teorii i praxi), jehož cílem je všestrannost a soběstačnost.
Vzdělaný je tedy ten (a jen ten!), kdo ví (zná), co je pro něj skutečně dobré, a kdo podle toho jedná – tj. kdo je všestranným a soběstačným člověkem.
Aby člověk správně jednal, musí nejprve poznat, jak má správně jednat. Jinými slovy, poznání logicky předchází jednání. Nikdo po vás přece nemůže chtít, abyste správně jednali, když nevíte jak. Nejdřív se to musíte naučit (zjistit, co vlastně máte dělat, a jak to máte dělat).
Naučit se něčemu můžete buď sami (což je obvykle těžší) nebo od jiného (skrze vysvětlení nebo příklad) – od toho, kdo už to umí (zná). Dnes je běžné zakládat kvůli učení druhých tzv. školy, ve kterých druhé učí profesionální (specializovaní) učitelé a učební látka je tam rozdělena do samostatných (od sebe odtržených. tj. vzájemně nesouvisejících) předmětů. To však není přirozené a nese to s sebou celou řadu problémů. Přirozené je, aby své děti vzdělávali rodiče (v přirozeném domácím prostředí či v okolní přírodě a při práci, tak aby byla probíraná látka vždy zcela praktická). Tradice takovéhoto předávání vzdělání (tj. životní moudrosti a praktických dovedností) z rodičů na děti se už ale z moderních společností prakticky vytratila.
Dejme tomu, že budeme přirozenému předávání teoretického poznání a praktických dovedností z rodičů na děti říkat „škola“. Klíčovou otázkou, kterou je třeba si položit, je: K čemu vlastně škola je (resp. by měla být)? Co je jejím cílem?
Ve světle toho, co už víme z předchozích kapitol, by šlo stručně odpovědět, že škola by měla sloužit především:
- k vytvoření řádu tam, kde byl původně chaos
- k uspořádání fyzických a duševních sil
- k uklizení nepořádku v lidském nitru i jeho okolí
- ke zdokonalení toho, co bylo původně nedokonalé
- k realizaci lidského potenciálu
Z praktické zkušenosti každého z nás se školou však víme, že moderní škola má k výše uvedenému ideálu (cíli) daleko. Cílem drtivé většiny moderních škol totiž není zdokonalení člověka v poznání toho, co je pro něj bytostně důležité, a v dobrém jednání (které z toho poznání vychází), ale produkce úzce zaměřených specialistů, kteří budou „vzdělaní“ jen v uzoučkém výseku reality (např. v oblasti kontroly kvality potravin, estetické chirurgie, programování v jazyce Java či výzkumu elementárních částic na částicovém urychlovači). Každá specializace však vede nutně k omezení všech zbývajících lidských schopností …
… a dovedností. Každý specialista se tak nevyhnutelně stává velmi omezeným (neúplným, nedokonalým) člověkem. Pravým ideálem člověka (jak už bylo uvedeno výše) je všestrannost (tj. dokonalost ve všech ohledech) a soběstačnost (tj. nezávislost v myšlení a jednání/práci na jiných). K tomu by mělo vzdělání vést a směřovat. Nesměřuje-li, pak se míjí cílem (smyslem).
Výchova k všestrannosti a soběstačnosti se dříve označovala jako výchova charakteru. Všestranně dokonalému a soběstačnému člověku se tedy říkalo člověk charakterní.
Všeobecné vzdělání jako klíč k všestrannosti a soběstačnosti
Upozornění: Z důvodů uvedených výše nepokládám za dobré vzdělávat děti ve školách, kde profesionální (specializovaní) učitelé učí děti látce rozdělené do vzájemně nesouvisejících předmětů, a to navíc „ve školních lavicích“ a nikoli při hře či při práci. Domnívám se, že takovýto nepřirozený způsob vzdělávání nelze racionálně obhájit. Lidské poznatky je sice možné (a často i vhodné) rozdělit do různých předmětů (viz níže), ale tyto předměty by měly být vyučovány přirozeným způsobem – tj. při konkrétních praktických problémech, které je dítě při hraní či při práci [přiměřené jeho věku] nuceno řešit. Kromě toho by mělo mít dítě neustále na zřeteli, že cílem jednotlivých předmětů (pouček) není získávat dobré známky či dostat se na nějakou další (vyšší) školu, ale stát se všestranným a soběstačným člověkem s dobrým charakterem, který se dokáže dobře orientovat v okolním světě, ohleduplně využívat jeho zdroje a dokonale rozvinout svůj potenciál v osobním i rodinném životě. I když v dnešním světě (resp. lidmi vytvořeném státním systému) už není něco takového prakticky možné, neznamená to, že to není správné a že by to nemělo být naším cílem (o jehož dosažení budeme [v rámci svých možností] usilovat).
Příklad toho, jakým způsobem mohou vybrané předměty vnášet řád (tj. dokonalost) do různých oblastí lidského života:
- Logika
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti lidského myšlení
- zjednat si pořádek v myšlení (tj. myslet správně, pořádně)
- dospět k ucelené řadě spolehlivých poznatků – tj. stát se moudrým
- zformovat jimi své jednání (tj. zjednat si pořádek ve svém životě)
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- pochopit funkci kritického uvažování jakožto nástroje pro rozlišování pravdy od omylu
- naučit se správně používat rozum – nástroj poznávání pravdy
- seznámit se se základními myšlenkovými úkony (tj. stavebními kostkami logiky):
- postřeh (vjem)
- názor (tvrzení)
- vysvětlení (argument)
- naučit se správným uspořádáním základních úkonů rozumu (postřehu, názoru a vysvětlení) dospívat ke spolehlivým poznatkům (důkazům)
- Jazyk (např. čeština)
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti [jasného a srozumitelného] vyjadřování myšlenek
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- naučit se pravdivě popisovat realitu
- naučit se jasně a srozumitelně vyjadřovat své myšlenky ve svém [rodném] jazyce
- pochopit funkci podmětu a přísudku a naučit se je správně používat
- naučit se pravdivě přisuzovat/upírat předmětům různé kvality (vlastnosti)
- prostřednictvím ztotožňování/rozrůzňování dvou pojmů
- … to je klíč k pravdivému popisu reality
- naučit se pravdivě přisuzovat/upírat předmětům různé kvality (vlastnosti)
- naučit se pravidla větné skladby (tj. skládání slov do věty, která vyjadřuje myšlenku)
- Matematika a fyzika
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti bytí
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- pochopit, jakými pravidly (zákony) se řídí vesmír
- vesmír se řídí následujícími čtyřmi [základními] zákony:
- zákon úpadku (cíl vesmíru) → celý vesmír spěje samovolně k rozkladu
- zákon vývoje (cíl živých bytostí) → živé bytosti však dokáží proces úpadku zvrátit a vyvíjet se k lepšímu (zdokonalovat se)
- zákon práce (nástroj zdokonalení) → zdokonalování se dosahuje prací (tj. pohybem proti proudu)
- zákon oběti (síla a materiál na práci) → každá práce spotřebovává energii a stavební materiál, který je třeba někde (= jinému) vzít
- naučit se je aplikovat na lidský život
- tj. odvodit z toho každodenní [praktická] pravidla správného života
- např. že bez práce nejsou koláče, nebo políčko, které se neobdělává, zaroste splevelem
- tj. odvodit z toho každodenní [praktická] pravidla správného života
- Přírodopis
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti přírody
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- pochopit, jaké zákony vládnou v přírodě
- tok energie (koloběh látek, potravní řetězec)
- vztahy (ekologie)
-
- pochopit, jaká je základní struktura světa
- [subatomární] částice → atomy → [anorganické/organické] molekuly → [jednobuněčné/mnohobuněčné] organismy
- otázka vzniku života → kde se v tom souboru neživých atomů vzal život?
- otázka evoluce → je možné, aby se z jednoho druhu živočicha stal jiný?
- odvodit z toho obecná pravidla správného vztahu člověka k přírodě
- pochopit, jaká je základní struktura světa
- Dějepis
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti důsledků lidského konání (jednání)
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- pochopit, že skoro vše, nač člověk sáhne, zkazí …
- pochopit, že každý náš čin má své důsledky (a často nejen pro nás, ale i pro druhé)
- pochopit, že nesprávné rozhodnutí (omyl) může vést ke zničení mnoha lidských životů (či přírody), a proto je nesmírně důležité naučit se správně (logicky) uvažovat
- Umění (zpěv, kresba/malba, tanec)
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti přesvědčivého sdělování informací
- cílem umění je vytvořit „krásu“ neboli dát určitému obsahu (který chceme druhým sdělit) přesvědčivou, dojemnou formu
- zpěv = harmonické uspořádání tónů a slov (tj. formy a obsahu)
- malba = harmonické uspořádání tvarů
- tanec = ladné uspořádání pohybů
- rétorika (krasomluva) = uspořádání myšlenek do dojemných příběhů
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- naučit se „zabalit“ určité poselství (pravdy) do krásného hávu, protože nejúčinnější způsob předávání poznatků je přes city (citové dojetí)
- pravým umělcem je proto ten, kdo se naučí prezentovat své názory takovým způsobem, že budou ostatním připadat neodolatelně přitažlivé (neboli překrásné)
- pochopit blahodárné účinky krásy (ideálu, citu) na lidskou duši
- Tělocvik a životospráva
Smyslem tohoto předmětu je:
- odhalit nejdůležitější zákonitosti fungování lidského těla a životosprávy
-
Nejdůležitější náplní tohoto předmětu je:
- naučit se své tělo dokonale ovládat a starat se o něj (tj. správně/vhodně ho živit a [v případě potřeby] i léčit)
- abychom mohli dobře konat fyzickou práci – jak těžkou, tak i lehkou (řemeslnou)
- posilovat (zocelit) své tělo pravidelným cvičením (námahou, prací)
- naučit se své tělo dokonale ovládat a starat se o něj (tj. správně/vhodně ho živit a [v případě potřeby] i léčit)
Práce
- farmářská (těžká)
- řemeslná (lehká)
- teoretické uvažování
- praktické konání
Práce – dobrý charakter v praxi
Předmluva
Jedním z nejdůležitějších poznatků filosofie a zdravého selského rozumu je, že bez práce nejsou koláče. Na světě je to zařízeno tak, že cíle lidského života (jímž je trvalé štěstí) se nedosahuje automaticky, nýbrž je k tomu třeba vynaložit značné úsilí. Štěstí se tedy v životě dosahuje usilovnou prací. Tato práce se (v souladu s naším tělesně-duševním založením) dělí na práci tělesnou a duševní. Ta první pomáhá zachovat náš život, ta druhá zdokonaluje naši duši.
Práce na své obživě (všestrannost a soběstačnost)
Zaměstnání
Moderní specializace a závislost vs. tradiční všestrannost a soběstačnost
Má-li být člověk skutečně šťastný, je třeba vykonávat střídavě všechny druhy práce – čili jak práci tělesnou, tak práci duchovní (ve všech jejich podobách). Jinými slovy, je třeba být všestranný.
Tělesná práce má podobu buď práce namáhavé, farmářské (sloužící k pěstování obilí, chovu dobytka, stavbě obydlí, těžbě dřeva, hloubení studny apod.), nebo práce speciální, řemeslné (sloužící k výrobě šatů, obuvi, nářadí apod.).
Duševní práce se pak projevuje v činnosti rozumové, která nabývá podoby jednak teoretického uvažování (přemýšlení), a jednak praktického konání (tj. uvádění svých poznatků do praxe).
Jen tehdy je tedy člověk pravým člověkem, jen tehdy je uspokojen, když chodí, obrací, zvedá, tahá, pracuje prsty, očima, ušima, jazykem, mozkem – jinými slovy, když dělá všechno to, pro co byl stvořen (tj. když koná [na všech frontách] dobré skutky).
Každý jsme dostali od boha určitou komplexní sadu (výbavu) údů, schopností a dovedností. Chceme-li být šťastní, pak žádný z těchto darů nesmí zahálet – všechny je třeba zapojit do nějaké užitečné práce. Už proto dnes tolik lidí nemůže být šťastných – místo aby byli ve všem podstatném (tj. v práci farmářské, řemeslné a rozumové) přiměřeně soběstační, stali se z nich úzce specializovaní mrzáci, kteří ztratili přehled o celkovém obrázku (a cíli) života.
Všestrannost a soběstačnost je první důležitou podmínkou šťastného života. Mezi všestranností/soběstačností a štěstím platí přímá úměrnost → čím je člověk všestrannější a soběstačnější, tím větší uspokojení (štěstí) mu práce na jeho obživě bude [v dlouhodobém horizontu] přinášet.
Moderní překážky
Dnešní systém práce šťastnému životu nepřeje, protože dnes se lidé už od raného věku (tj. od školy) neučí být všestranně zaměření a co nejvíce soběstační, ale naopak úzce specializovaní, a díky tomu [co do obstarávání základních potřeb] i nutně závislí na jiných. Děti si ve škole nemohou vybrat všestrannost a soběstačnost. Místo toho jsou nuceny vybrat si nějakou úzce specializovanou střední (a následně pak vysokou) školu. Ani „všestranně“ zaměřené gymnázium nevychová z dětí všestranně nadané lidi, nýbrž intelektuály pohrdající fyzickou prací. Střední škola tak prakticky ze všech dětí udělá nevyhnutelně mrzáky, kteří hned od počátku svého produktivního života zaujmou k práci špatný postoj. Místo aby je škola naučila využívat rovnoměrně všechny jejich vlohy, většinu dobrých pracovních návyků v nich nesmyslně potlačí a jeden vybraný (speciální) zase přehnaně posílí. Překonat tuto systémovou překážku (tj. najít si skutečně všestrannou práci, která jediná člověku umožní stát se vpravdě soběstačným) není snadné.
Práce na svém charakteru (moudrost, pracovitost a laskavost)
Nastolení vlády rozumu nad vášněmi
Druhou důležitou podmínkou šťastného života je správné uspořádání svých vnitřních (životních) sil.
Člověk se rodí vášnivý, neukázněný, nerozumný, dalo by se říci „neuspořádaný“ (resp. nepořádný neboli nemající v sobě pořádek). Rozumu nabýváme až zhruba v sedmi letech. Do té doby se orientujeme převážně na základě emocí (vášní). Z toho plyne náš největší problém: neukázněnost (vášnivost). Jestliže podmínkou šťastného (dobrého) života je uvedení našeho života do souladu s přirozenými [božími] pravidly, pak největší překážkou je pochopitelně naše neukázněnost (neschopnost usouladit a správně používat naše vnitřní síly). Každý člověk má v sobě dvě základní síly – sílu vášní (emocí) a sílu rozumu (uvažování). A zatímco emocím se nikdo učit nemusí, protože ty v nás vyvstávají automaticky při kontaktu našich smyslů s realitou, rozum (resp. správné, logické uvažování) je něco, co si musíme v průběhu života teprve osvojit a zdaleka ne každému se to daří. A právě konflikt mezi našimi touhami (vášněmi) a rozumem je něco, co je (má-li člověk dosáhnout pravého štěstí) bezpodmínečně nutné vyřešit.
Pro zdárné vyřešení tohoto konfliktu je třeba si ujasnit, jak vášně a rozum fungují, resp. v jakém jsou spolu vztahu.
Vášně se neřídí pravidly správného chování, nýbrž přitažlivostí a slastí. Člověk touží přirozeně po tom, co mu poskytuje nějakou smyslnou slast, což se málokdy shoduje s tím, co je správné (resp. co vede k trvalému štěstí). Důvodem je právě to, že slast je pomíjivá, krátkodobá. Vášně (nejsou-li ovládány rozumem) nás tedy pudí jen k pomíjivé slasti (pomíjivému pocitu štěstí). Chceme-li však zakoušet trvalé štěstí, je třeba vášně přesměrovat z pomíjivých věcí k věcem nepomíjivým. Máme-li tedy svůj život uvést do souladu s tím, co je správné (tj. s pravidly dobrého života), musíme se nejprve naučit zkrotit své vášně, tj. nastolit v sobě vládu rozumu, neboli zkrotit oře vášní tak, aby běžel tam, kam má (resp. tam, kde nalezne trvalé štěstí), a ne tam, kam se mu zachce (tj. tam, kde nachází sice intenzivní, leč pomíjivé a často destruktivní štěstí).
Vášně si lze představit jako loď na rozbouřeném moři, silného, splašeného koně či rozjetý vlak. Rozum si lze zase představit jako kormidlo, uzdu s otěžemi či výhybku.
Loď na rozbouřeném moři nelze řídit holýma rukama. Rozumem nelze vášně zkrotit – tedy rozhodně ne přímo. Pokud po něčem silně toužíte (např. po sexuálním uspokojení či po nějaké sladké pochoutce), pak se vám stěží podaří tomuto pokušení pouhým rozumem (resp. silou své vůle) odolat, a i kdyby náhodou, tak výjimečně, nikoli pravidelně (trvale). Síla rozumné představy je ve srovnání se silou nabuzené vášně jako David a Goliáš. [PS: Já o tom musím něco vědět, protože se jmenuju Goliáš!] Rozum nedokáže přeprat (tj. potlačit) vášeň. Na vášeň je třeba jít oklikou (chytře, s rozumem). Kormidlo nezmůže nic proti prudké bouři či rozbouřenému moři, ale dokáže jejich prudkou a ničivou energii využít k pohánění a usměrnění lodě. Podobně otěžemi splašeného koně nepřemůžete, ale dokážete jimi jeho prudkou energii vhodně usměrnit.
Síla (energie) bouře či koně není sama o sobě ani dobrá ani špatná. Záleží na tom, k čemu se využije. Pokud necháte koně, aby svou sílu mrhal na neužitečné poskakování, bude jeho síla ve výsledku špatná (destruktivní, živočišná). Pokud však koňskou sílu využijete a přesměrujete k něčemu užitečnému, bude jeho síla ve výsledku dobrá (zdokonalující, ušlechtilá). A stejné je to s lidskými vášněmi a rozumem.
Ani vášně nejsou samy o sobě špatné – záleží na tom, k čemu je zaměříte. Vášně zaměřené na smyslnou slast jsou špatné, protože z vás dělají zvíře (či neřízenou střelu). Vášně zaměřené k vyšším cílům (ideálům) jsou dobré, protože z vás mohou udělat lepšího člověka. Síla vášní tedy může být buď ničivá (destruktivní) nebo tvořivá (zdokonalující, zlepšující), přičemž toho druhého se dá dosáhnout jen vhodným (rozumným) usměrňováním.
Rozum je jako výhybka, která sice sama o sobě rozjetý vlak vášní nezastaví, ale bez sebemenších problémů ho odkloní, kam si jen bude přát (buď na správnou nebo špatnou stranu). Pravidelným přehazováním výhybky vášní k ušlechtilým ideálům moudrosti, pracovitosti, spravedlnosti a laskavosti si lze v sobě postupem času vypěstovat ty nejlepší vlastnosti (ctnosti), které z nás učiní dobrého, charakterního a čestného člověka, jenž nebude svou energií (vášněmi) mrhat na špatné a neužitečné věci, ale místo toho ji bude vědomě vkládat do věcí užitečných a ušlechtilých, které mu budou přinášet trvalé uspokojení – vnitřní klid a mír v duši (pravé to štěstí).