webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ minut čtení
Aktualizováno: 02.08.2022

Rozum
Nástroj poznávání pravdy

Uvedení do problému

  • Důležitost logiky v praktickém životě:
    • chceme-li žít správně, musíme mít správné (pravdivé) představy o životě
    • ke správným představám se lze dopracovat pouze správně užívaným rozumem (nástrojem myšlení)
    • správné uvažování se řídí určitými pravidly (jejichž cílem je ochránit nás před omylem a spolehlivě nás dovést k pravdě):
      • pravidla vnímání (tj. vytváření a definování pojmů)
      • pravidla tvrzení (tj. vyjadřování názorů či vynášení soudů)
      • pravidla vysvětlování (tj. zdůvodňování, proč je nějaký názor pravdivý nebo mylný)
  • Logika v troskách:
    Většina lidí není příliš vnímavá a neustále něco tvrdí, aniž by uměla vysvětlit, jak na to přišla.
  • Cíl logiky:
    Naučit nás správně vnímat okolní realitu a utvářet si na základě toho rozumné názory, které si dokážeme přesvědčivě obhájit (tj. uvést důvody jejich pravdivosti).

1 Základní činnosti (či úkony) rozumu

1.1 Postřeh (vjem)

Definice:

postřeh = smyslový vjem reality (věci)
  • povšimnutí si nějaké věci (neboli zaregistrování její existence našimi smysly)
  • pro každou věc, kterou svými smysly zaregistrujeme, si ve svém rozumu automaticky vytvoříme nějaký obecný pojem (pojmenování)

Příklad:

papež
omyl
člověk
robot
Petr
rozum
  • o každé konkrétní věci (předmětu) si náš rozum vytváří celou řadu obecných představ (přísudků):

Správné definování věcí (pojmů):

  • podstatu (či přirozenost) každé věci vystihuje nejlépe její nejbližší nadřazená skupina, do níž daná věc patří, a nějaký typický (charakteristický) znak, jímž se odlišuje od ostatních věcí v dané skupině (viz výše uvedený obrázek)
    • takže např. člověk patří do skupiny živočichů, přičemž od ostatních živočichů se liší schopností rozumně uvažovat → proto „člověk = živočich rozumně uvažující“
    • podobně např. střídmost lze definovat jako dovednost (resp. návyk) vyhýbat se extrémům

1.2 Názor (tvrzení)

Definice:

názor = ztotožnění či rozlišení dvou věcí (pojmů)
  • přesvědčení (či tvrzení), že určité dvě věci jsou totožné nebo odlišné

Příklad #1 (ztotožnění dvou věcí):

papež je omylný

Příklad #2 (rozlišení dvou věcí):

člověk není robot

Nejdůležitější vlastnosti názorů:

  • každý názor může být:
    • obecný nebo částečný → např. každý člověk je smrtelný nebo někteří lidé jsou ješitní
    • kladný nebo záporný → např. delfíni jsou savci nebo jednorožci nejsou skuteční
    • pravdivý nebo mylný → např. člověk není robot nebo všichni politici jsou čestní
  • dva názory mohou být vůči sobě:
    • rovnocenné → např. jedni jsou šťastní a druzí jsou nešťastní
    • podřízené → např. všichni lidé jsou úctyhodní, a tedy i vězni jsou úctyhodní
    • protikladné → např. všechny názory jsou mylné vs. některé názory nejsou mylné
    • opačné → např. bůh existuje vs. bůh neexistuje

Všechny tyto vlastnosti názorů (s výjimkou jejich pravdivosti či mylnosti) jsou bezprostředně (tj. na první pohled) zřejmé. Jejich pravdivost či mylnost však poznáváme teprve až na základě vysvětlení (viz další bod).

1.3 Vysvětlení (argument)

Definice:

vysvětlení = odůvodněné ztotožnění či rozlišení dvou věcí (pojmů)
  • zdůvodnění (tj. uvedení důvodu), proč jsou určité dvě věci totožné nebo odlišné
  • ztotožnění či rozlišení dvou věcí [s původně nejasným vztahem] odvozené z jejich [jasného] vztahu k nějaké [společné] třetí věci
    • čili mám nějaký názor (např. „papež je omylný“), u kterého si nejsem jistý, jestli je správný či pravdivý (tj. jestli věci „papež“ a „omylný“ jsou opravdu totožné nebo odlišné), a tak přemýšlím, jestli mě nenapadnou nějaké jiné názory (argumenty či předpoklady), jejichž pravdivostí už jsem si jistý a které by mi to pomohly objasnit (tj. které by jejich totožnost potvrdily nebo naopak vyvrátily)

Příklad #1 (odůvodněné ztotožnění dvou věcí):

┌────závěr────┐                ┌─────── předpoklady (vysvětlení) ────────┐

papež je omylný protože každý člověk je omylný a i papež je člověk

Příklad #2 (odůvodněné rozlišení dvou věcí):

┌────názor────┐               ┌─── z wikipedie vím, že  ──┐        ┌─ z jeho iq testu vím, že ─┐

Lojza není debil protože debilové mají IQ <70, ale Lojza nemá IQ <70

Nejdůležitější pravidla správného vysvětlení:

  • v každém vysvětlení se musí používat jen tři pojmy → např. 1/papež, 2/člověk, 3/omylný
  • prostřední pojem (tzv. pojítko) musí být aspoň v jednom případě obecný
    • pojítko je pojem, který se ve vysvětlení opakuje → např. člověk v příkladu #1
    • „obecný“ znamená „zahrnující všechny jedince“ → např. každý člověk je omylný
  • pojmy v názoru (resp. závěru) nesmí být obecnější (tj. mít větší rozsah) než v předpokladech

Porušení kteréhokoli z těchto pravidel vede automaticky k nesprávnému (neplatnému) vysvětlení!

2 Ověřování pravdivosti definic, názorů a vysvětlení

Lidé mají spoustu různých názorů na boha (náboženství), svět (přírodu), sebe (svou povahu či smysl života) či druhé (rodinu a společnost), a tyto své názory vysvětlují nejrůznějšími způsoby. Některé názory a jejich vysvětlení mohou být pravdivé (rozumné), jiné mylné (hloupé). Jak rozlišit pravdivé názory od mylných? Jedině pomocí logiky (a jejích pravidel)!

2.1 Ověřování definic

První překážkou správného myšlení je špatné chápání (resp. definování) pojmů.

  • Správná definice nesmí být ani příliš obecná, ani přehnaně konkrétní, ale měla by co výstižněji či nejpřesněji vyjadřovat podstatu (přirozenost) dané věci.

Příklad definice:

člověk je živočich rozumně uvažující

Postup jejího ověření:

  • jak už jsem zmínil u postřehu, správná (výstižná) definice nějaké věci (pojmu) se tvoří tak, že (1) najdeme nejbližší nadřazenou skupinu, do které definovaná věc patří, a pak (2) k tomu přidáme nějaký typický (charakteristický) znak, jímž se ta věc odlišuje od ostatních věcí v dané skupině
    • takže např. člověk patří do skupiny živočichů, přičemž od ostatních živočichů se liší schopností rozumně uvažovat
    • podobně např. střídmost lze definovat jako umění (resp. zvyk) vyhýbat se extrémům
  • správnost výše uvedené definice člověka si můžeme ověřit následujícími otázkami (na něž je třeba si odpovědět ano-ano-ne):
    • je každý člověk živočich? → ano
    • je každý zdravý člověk schopen rozumně uvažovat? → ano
    • existují i jiní takoví živočichové (kromě lidí), kteří by byli schopni rozumně uvažovat (ve smyslu „kritické sebereflexe“)? → ne

Příklad špatné definice:

  • člověk je živočich sociální
  • tradice je kulturně a historicky podmíněný způsob myšlení a jednání

  • Klepnutím na výše uvedené definice si zobrazíte jejich ověření.

Postup ověření první definice:

Položme si obvyklé tři kontrolní otázky:

  • Je každý člověk živočich? → ano
  • Je každý zdravý člověk schopen sociálního chování? → ano
  • Existují i jiní takoví živočichové (kromě lidí), kteří by byli schopni společenského chování? → ano (např. mravenci nebo včely)
    • čili příznak „sociální“ není typickým (rozlišujícím) znakem lidí
    • typickým rozlišujícím znakem lidí by byl spíše příznak „rozumně uvažující“
  • čili lepší definicí člověka by mohlo být „člověk = živočich rozumně uvažující“

Postup ověření druhé definice:

Položme si obvyklé tři kontrolní otázky:

  • Je každá tradice určitým „způsobem myšlení a jednání“? → ano
  • Je každá tradice „kulturně a historicky podmíněná“? → ne (v tradici totiž nejde o pravidla kulturně/historicky podmíněná, ale o pravidla univerzálně platná – osvědčená generacemi)
  • Existují i „jiné způsoby myšlení a jednání“ než ty, které jsou kulturně a historicky podmíněné? → ano (kromě kulturně a historicky podmíněných pravidel existují i univerzálně platná, objektivně správná pravidla myšlení/jednání)
    • čili příznak „kulturně a historicky podmíněný“ není typickým (rozlišujícím) znakem tradice
    • typickým rozlišujícím znakem tradice by byl spíše příznak „dlouhodobě osvědčený“
  • čili lepší definicí tradice by mohlo být „tradice = soubor pravidel dlouhodobě osvědčených“

2.2 Ověřování názorů

Druhou překážkou správného myšlení je vytváření si špatných názorů, v nichž přisuzujeme věcem vlastnosti, které jim ve skutečnosti nepatří, nebo když jim naopak upíráme vlastnosti, které jim prokazatelně patří.

  • Zpochybnit pravdivost nějakého názoru (tj. odhalit jeho omyl) můžeme dvěma základními způsoby:
    1. buď tak, že nalezneme nějaké obecné protichůdné tvrzení,
    2. nebo tak, že nalezneme nějaký konkrétní protichůdný příklad.
    Ukažme si to na příkladech:

Příklad mylného názoru:

  • papežové jsou neomylní
  • Pavel nemá nárok na odměnu
  • Pachatelem je podezřelý č. 2

  • Klepnutím na výše uvedené názory si zobrazíte jejich ověření.

Postup ověření prvního názoru:

  • Možnost #1: najdeme nějaký obecnější případ, který to celé vyvrací

    každý člověk je omylný … tedy i papežové

    • tento názor vychází z univerzální zkušenosti každého člověka s omylem
  • Možnost #2: najdeme nějaký konkrétní případ, kdy to prokazatelně neplatilo

    papež Honorius byl omylný

    • z historie víme, že papež Honorius I. (7. století) byl oficiálně prohlášen za kacíře (tj. někoho, kdo tvrdošíjně popírá nebo zpochybňuje některou náboženskou pravdu)
    • … pokud se ale [v náboženských otázkách] jeden z papežů prokazatelně mýlil, pak nelze tvrdit, že všichni papežové jsou neomylní

Postup ověření druhého názoru:

Protože tento názor se týká konkrétního jedince Pavla, nelze už najít žádný konkrétnější, a proto jedinou možností, jak ho vyvrátit, je najít nějaký obecnější případ:

  • Jediná možnost: najdeme nějaký obecnější případ, který to celé vyvrací

    každý, kdo pracuje, nárok na odměnu

    • … pokud tedy Pavel pracuje, pak i on nárok na odměnu (čili v takovém případě názor, že „Pavel nemá nárok na odměnu“, není pravdivý)

Postup ověření třetího názoru:

  • Problém:
    • Pachatel vykradl v Praze klenotnictví a na místě činu zanechal stopy DNA.
    • Kriminalisté zadrželi několik podezřelých, ale není jim na první pohled zřejmé, kdo z nich je pachatelem.
  • Řešení:
    • Řešení spočívá v nalezení nějakého pojítka (které by spojilo pachatele a podezřelého) či dělítka (které by odlišilo nevinné od pachatele).
    • Tímto pojítkem je zde DNA:

      • pachatel zanechal na místě činu vzorky DNA
      • tyto vzorky DNA patří podezřelému č. 2

    • DNA spojilo pachatele s podezřelým č. 2.
      • čili na základě DNA víme, že „pachatel = podezřelý č. 2“
        (jinými slovy, pachatel a podezřelý č. 2 se ukázali být totožní)

2.3 Ověřování vysvětlení (argumentů)

Třetí překážkou správného myšlení je obhajování svých mylných názorů pomocí neplatných (rozporných) či zavádějících argumentů.

  • Zpochybnit pravdivost nějakého vysvětlení (tj. odhalit jeho omyl) můžeme tak, že zkontrolujeme, jestli nebylo porušeno některé ze tří základních pravidel správného vysvětlení:
    1. pravidlo tří pojmů
    2. pravidlo obecného pojítka
    3. pravidlo konkrétního závěru
    Ukažme si to na příkladech:

Příklady mylného vysvětlení:

  • Každý člověk může být nakažený. Každý nakažený však musí nosit roušku. Proto každý člověk musí nosit roušku.
  • Někteří lidé si zaslouží odměnu. I flákači jsou ale nepochybně lidé. Proto i flákači si zaslouží odměnu.
  • Každá ctnost je dobrá. Jenže zdraví není ctnost. Proto zdraví není dobré.

  • Klepnutím na výše uvedená vysvětlení si zobrazíte jejich ověření.

Postup ověření prvního vysvětlení:

  • Porušeno pravidlo tří pojmů:

    Provinění proti 1. pravidlu (správné vysvětlení obsahuje vždy 3 pojmy):

    Vezměme si například následující vysvětlení:

    „Každý člověk může být nakažený. Každý nakažený však musí nosit roušku. Proto každý člověk musí nosit roušku.“

    Pro přehlednost si to můžeme znázornit schematicky:

    • proto každý člověk = [potenciálně] nemocný
    • aleto každý člověk = [reálně]ciálněnemocný = ten, kdo musí nosit roušku
    • proto každý člověk = [potenciálně] nemocný = ten, kdo musí nosit roušku

    Vysvětlení: Do výše uvedené úvahy se nám vloudil čtvrtý pojem. Kromě tří pojmů „člověk“, „[potenciálně] nemocný“ (= „ten, kdo může čistě hypoteticky onemocnět“) a „ten, kdo musí nosit roušku“ zde máme ještě čtvrtý pojem „[reálně] nemocný“ (= „ten, kdo je prokazatelně nemocný“). Zdánlivě jsou tu tedy dva stejné pojmy „nemocný“, zatímco ve skutečnosti stejné nejsou – každý má totiž jiný rozsah (tj. zahrnují odlišné skupiny jedinců) → zatímco ta první skupina nemocných zahrnuje všechny lidi čili veškeré lidstvo, ta druhá skupina nemocných zahrnuje pouze reálně (čili prokazatelně) nakažené. Zatímco první skupina je pouze hypotetická (obecná), druhá je reálná (konkrétní).

    Že je takovýto prohřešek proti logice problém, snadno pochopíte, když si do výše uvedeného vysvětlení dosadíte jiné pojmy, například:

    „Každý člověk je potenciálním vrahem. Ale každý vrah patří do vězení. Proto každý člověk patří do vězení.“

    • proto každý člověk = [potenciální] vrah
    • aleto každý člověk = [reálný]ciálnívrah = ten, kdo patří do vězení
    • proto každý člověk = [potenciální] vrah = ten, kdo patří do vězení

    Vidíte? Stačí šikovně zaměnit skutečného (tj. usvědčeného) vraha za potenciálního vraha, a rázem jsme získali argument pro vsazení kteréhokoli člověka do vězení.

    Co je na těchto dvou příkladech zajímavé, je to, že zatímco nelogičnost druhého příkladu vás okamžitě bouchne do očí, vadnost prvního příkladu už tak zřejmá není, což se ukázalo ve chvíli, kdy vláda (a většina médií) stejný argument používala k obhajování nutnosti nošení roušek. Na tom je hezky vidět, jak snadno mohou lidé podlehnout omylu a jak snadno někomu něco zbaští i s navijákem (a ještě se přitom budou ohánět tím, že „to dá přece rozum“), když jim ten někdo do své argumentace šikovně (a hlavně nenápadně) vpašuje čtvrtý pojem. Tuto chybu při uvažování dělá (ať už vědomě či nevědomky) velká spousta lidí.


Postup ověření druhého vysvětlení:

  • Porušeno pravidlo obecného pojítka:

    Provinění proti 2. pravidlu (pojítko musí být alespoň v jednom předpokladu obecné):

    Vezměme si například následující vysvětlení:

    „Někteří lidé si zaslouží odměnu. I flákači jsou ale lidé. Proto i flákači si zaslouží odměnu.“

    Pro přehlednost si to můžeme znázornit schematicky:

    • proto někteří flákači   [pracovití] lidé = ti, co si zaslouží odměnu
    • aleto někteří flákači = [leniví]    lidé
    • proto někteří flákači   [pracovití] lidé = ti, co si zaslouží odměnu

    Vysvětlení: Pojítko (= „lidé“) má v obou předpokladech pouze dílčí rozsah → jednou se jedná o skupinu pracovitých lidí, kdežto podruhé se jedná o skupinu lenivých lidí. Závěr je proto neplatný, neboť ze dvou dílčích předpokladů se nedá žádný závěr vyvodit.


Postup ověření třetího vysvětlení:

  • Porušeno pravidlo konkrétního závěru:

    Provinění proti 3. pravidlu (pojmy v závěru nesmí mít větší rozsah než v předpokladech):

    Vezměme si například následující vysvětlení:

    „Každá ctnost je dobrá. Jenže zdraví není ctnost. Proto zdraví není dobré.“

    Pro přehlednost si to můžeme znázornit schematicky:

    • proto každá zdraví   ctnost = dobro [ve specifickém smyslu]
    • aleto žádné zdravíctnost
    • proto žádné zdraví   ctnostdobro [v obecném smyslu]

    Vysvětlení: Pojem „dobro“ v prvním předpokladu má jen dílčí rozsah → ctnost je totiž dobrem určitého druhu (to znamená, že do „množiny ctností“ patří jen určitá skupina dobrých věcí [totiž pouze „dobra duševní“] a nikoli veškerá možná dobra na světě). V závěru se však operuje s pojmem „dobro“ v obecném rozsahu (to znamená, že se zde vlastně tvrdí, že zdraví nelze považovat za „absolutně žádný druh dobra“, což je evidentní nesmysl). Pokud by mělo být toto vysvětlení správné, pak by bylo třeba omezit v závěru rozsah pojmu „dobro“ tak, aby zahrnoval pouze duševní dobra: „Každá ctnost je [duševním] dobrem. Ale zdraví není ctnost. Proto zdraví není [duševním] dobrem (tj. zdraví nepatří do skupiny duševních dober, neboť patří mezi dobra tělesná).“ Jinak řečeno: Zdraví je také určitým dobrem, ale jiného druhu než ctnosti → ctnosti patří mezi duševní dobra, kdežto zdraví mezi tělesná dobra.

    Ještě lépe tento problém vynikne na následujícím příkladu:

    „Každý muž je člověkem. Žádná žena však není mužem. Proto žádná žena není člověkem.“

    • proto každý žena   muž = člověk [ve specifickém smyslu]
    • aleto žádná ženamuž
    • proto žádná žena   mužčlověk [v obecném smyslu]

    Vysvětlení: I ženy jsou samozřejmě lidé, ale jiného druhu než muži → muži jsou lidmi „mužského druhu“, kdežto ženy jsou lidmi „ženského druhu“. Zde se však toto rozlišení zamlčuje, čehož se zneužívá k neoprávněnému vyřazení žen ze skupiny lidských bytostí.

    Další příklad:

    „Každý heterosexuál je lidskou bytostí. Žádný homosexuál však není heterosexuálem. Proto žádný homosexuál není lidskou bytostí.“

    • proto každý homosexuál   heterosexuál = lidská bytost [ve specifickém smyslu]
    • aleto žádný homosexuálheterosexuál
    • proto žádný homosexuál   heterosexuállidská bytost [v obecném smyslu]

    Vysvětlení: I homosexuálové jsou samozřejmě lidskými bytostmi, ale jiného druhu (resp. jinou skupinou lidí) než heterosexuálové. Podobně jako hrušky i jablka jsou ovocem, ale hrušky jsou jiným druhem ovoce než jablka.

    V tomto druhu omylu jde tedy o to, že nejprve „prohlásíme jablko za ovoce“, a pak skrze „odlišení hrušky od jablka“ vyvoláme falešný dojem, že „hruška není ovoce“.

3 Komunikace

3.1 Vyprávění příběhů (monolog)

Jedna věc je poznat pravdu, druhá věc je přesvěčit o ní ostatní tak, aby kvůli tomu mezi námi nedocházelo ke sporům (názorovým rozdílům) a dosáhli jsme jednomyslnosti (souladu). Ani sebelepší argumenty nemusí [u druhých] padnout na úrodnou půdu, pokud je budete sdělovat nevhodným způsobem (např. namyšleně/povýšeně, nesrozumitelně či nezáživně/nudně).

Domnívám se, že jedním z nejlepších a nejpřirozenějších způsobů, jak sdělovat druhým nějaké poznatky (ať už pravdivé či mylné), je přes emoce. Největší přesvědčovací moc má pravda předávaná ve formě dramatického (tj. emocionálně zabarveného) příběhu.

Čemu dává většina lidí přednost: čtení nebo sledování filmů (či seriálů)? A jaký druh knih nebo filmů mají lidé nejraději → odborný vs. vztahový (u žen) a akční (u mužů)? Odborná literatura je nezáživná a vyžaduje z naší strany velkou dávku přemýšlení (a často i vzdělání v dané problematice). Naproti tomu romantické či akční filmy od nás moc přemýšlení ani odborných znalostí nevyžadují, protože nám své poselství předávají ve formě jednoduchého příběhu nabitého emocemi.

Příklad:

  • Odborný článek:
    • Proti etnickým menšinám máme řadu předsudků, které nám brání přistupovat k nim objektivně a nezaujatě. Podle výzkumu CVVM (viz https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4924/f9/ov190517.pdf) necelé tři čtvrtiny (72%) dotázaných hodnotí soužití s Romy jako špatné, téměř čtvrtina (24%) z nich jako velmi špatné. Polovina dotázaných považuje řešení romské problematiky ze strany vlády za neuspokojivé. Stereotypní pohled na romskou populaci není podmíněn sociodemografiky dotázaných, avšak souvisí s negativním hodnocením soužití Romů s majoritou. Přitom podle odborníků z institutu CERGE-EI jsou na českém trhu práce, při získávání zaměstnání i při získávání bydlení znevýhodňováni spíše příslušníci menšin. Naprosto obdobné zkušenosti mají i vědečtí kolegové z Ameriky. Při svém výzkumu vědci z Univerzity v Torontu zjistili, že pokud se životopisy černochů a Asiatů upraví tak, aby z nich nebylo zřejmé, že se jedná o příslušníky etnických menšin, vzroste šanci na získání zaměstnání o více než polovinu. Zajímavá je rovněž souborná studie předních českých sociologů z Univerzity Karlovy, podle níž je romská populace téměř 3x pohostinnější než ta česká. Jiný český sociolog (F. Procházka) ve své studii z roku 2016 k tomu uvádí, cituji: „Míra participace romské populace na sdílení hmotných i nehmotných statků je oproti kontrolní skupině (myšleno české populaci) výrazně nadprůměrná … Pokud se tedy ocitne v nouzi nějaký Čech, pak při vyrovnaném proporčním zastoupení jedinců v populaci je 3x pravděpodobnější, že se mu dostane pomoci od Roma, než od příslušního vlastního národa.“ V jiné studii poukazují autoři Novotná a Konrád na to, že „zastane-li se Čech nějakého Roma, čelí od své vlastní komunity mnohem tvrdší kritice, urážkám a nezřídka kdy i fyzickému násilí, než je-li tomu naopak“.
  • Filmový příběh:
    • Jednoho amerického agenta, který [z rasistických pohnutek] masakroval na blízkém východě při jedné akci NATO nevinné islámské civilisty, chytila jednou skupina islámských bojovníků. Ti ho za to zmlátili, zpřeráželi mu ruce a nohy, okradli ho a polomrtvého ho nechali ležet u cesty. Nad místem přeletěl americký armádní dron, ale protože se jednalo o oblast, kde došlo k masakru civilních obyvatel a velitelství NATO si nepřálo negativní publicitu, velitel operace nařídil nechat ho tam bez pomoci zemřít. Pak ho našla i spřátelená speciální jednotka, která tam byla vyslána na tajnou operaci, ale protože by záchranná operace na nepřátelském území byla příliš riskantní a ohrozila by splnění jejich úkolu, velitel mise zraněného kolegu odepsal. Zraněného muže našla nakonec jedna islámská rodina, která ho odvezla k sobě domů, ošetřila mu rány a starala se o něj, dokud se neuzdravil. Muž díky tomu přehodnotil svůj postoj k islámcům → přestal být rasistou. Když se vrátil do svého tábora, viděl tam své kolegy, jak pro zábavu mlátí zajaté islámské civilisty. Když se těch civilistů snažil zastat, vlastní kolegové se na něj vrhli a zmlátili ho tak strašně, že nakonec zemřel (při obraně těch, které kdysi sám nenáviděl a masakroval → jaká ironie!).

3.2 Rozhovor (diskuze)

Další možností, jak s druhými komunikovat, je vést s nimi rozhovor (diskuzi). Jenže k rozhovoru [má-li být plodný/užitečný] jsou (narozdíl od vyprávění příběhů) potřeba dva rovnocenní a vzájemně se respektující partneři, kteří se do něj aktivně zapojují.

Takový přístup však vyžaduje [ideálně na obou stranách] několik předpokladů:

  • respekt k druhým a k jejich názorům
  • upřímnou snahu pochopit jejich postoj (vcítit se „do jejich kůže“)
  • citlivý a trpělivý přístup
  • spíše postoj průvodce (či tazatele) než učitele
  • odvahu uznat svůj omyl

I zde platí známé rčení: „Co nechcete, aby druzí činili vám, to nečiňte ani vy jim“. Jinými slovy, chcete-li někoho o něčem přesvědčit, pak je ideální vcítit se do jeho kůže (tj. dělat, jakoby jeho názor byl vaším vlastním názorem), a pak přemýšlet, co by vás (kdybyste se ocitli v jeho kůži, měli jeho povahu a zkušenosti, a zastávali jeho názory) přesvědčilo o tom, že vaše názory nejsou správné.

Příklad:

  • Nevhodný rozhovor:
    • Kazatel: Kdo nosí roušky, je debil a tupá ovce!
    • Posluchač: Ty sám jsi debil a ovce!
  • Vhodný rozhovod:
    • Průvodce: Jaký máš názor na povinné nošení roušek?
    • Poutník: Myslím si, že je to dobré.
    • Průvodce: A proč je to podle tebe dobré? Co tě o tom přesvědčilo?
    • Poutník: Protože každý může být potenciálně nakažený a nošením roušek se nákaze předejde.
    • Průvodce: Takže jestli to chápu správně, tak každý člověk může být nakažený a každý nakažený by měl nosit roušku. Proto je logické, že každý člověk by měl nosit roušku. Je to tak?
    • Poutník: Ano, přesně tak.
    • Průvodce: A zkusil ses někdy zamyslet nad tím, jestli je tenhle argument správný?
    • Poutník: Ne, proč? Vždyť to musí být každému jasné!
    • Průvodce: A co tohle → „Každý člověk může být [čistě hypoteticky] vrahem. Každý vrah ale patří do vězení. Proto každý člověk patří dovězení.“ Použil jsem tady naprosto stejnou logiku, jakou jsi ty použil u obhajoby povinnosti nosit roušky.
    • Poutník: To je přece něco jiného. Nemůžeš srovnávat nošení roušek s vězením!
    • Průvodce: Proč ne? Vždyť argument na jejich obhajobu je úplně stejný! Ty tvrdíš, že každý člověk musí nosit roušku, protože každý může být [čistě hypoteticky] nakažený (infekční). Já [ve svém příkladu] tvrdím, že každý člověk patří do vězení, protože každý může být [čistě hypoteticky] vrahem.
    • Poutník: No jo, máš pravdu! Takže obhajovat povinnost nošení roušek poukazem na „potenciální nakaženost“ je stejně nesmyslné jako obhajovat zavírání nepohodlných lidí do vězení pod záminkou „potenciální nebezpečnosti pro společnost“.
    • Průvodce: Přesně! Do vězení přece patří jen usvědčení (nikoli potenciální) zločinci. Stejně tak by tedy měli roušky nosit jen skutečně nakažení, u nichž byla nákaza spolehlivě prokázána (tj. diagnostikována lékařem).
    • Poutník: Budu si tedy muset svůj názor na povinné nošení roušek opravit, případně si pro jeho obhajobu najít jiný argument.

Správným vztahům (tj. vycházení) s druhými se neučíme jen při rozhovoru, ale třeba i při chůzi po chodníku.

Tak jako při rozhovoru se může jeden člověk chovat agresivně a bezohledně a mlátit druhé svými argumenty po hlavě, tak i při chůzi po chodníku narazíte občas na někoho, kdo jde v protisměru (tj. po vaší straně chodníku). Co v takovém případě uděláte?

  • Někdo se rozhodne uhnout (podle řčení „moudřejší ustoupí“), jenže v takovém případě bezohledný chodec bude ve své bezohledné chůzi s největší pravděpodobností pokračovat a vrážet do dalších lidí.
  • Jiný se rozhodne neuhnout, ale pak dojde obvykle ke srážce, při které bezohledný chodec zpravidla nešetří nadávkami.
  • Správnější mi přijde toho bezohledného chodce na jeho nevhodné chování upozornit. Třeba otázkou: „Myslíte si, že je dobrý nápad chodit v protisměru? [Zkusil jste už něco takového na dálnici?]“. Vhodná odezva (reakce) může druhého přimět k zamyšlení a nápravě svého bezohledného chování (polepšení).

Pamatujte ale na to, že cílem není druhého „setřít“ (ponížit či zahnat do kouta), ale napravit (polepšit). To se ale zpravidla nepovede, nebudete-li ho respektovat (vážit si ho). Každý člověk (jak později uvidíme) je ve své podstatě svébytnou bytostí hodnou respektu a uznání, jejíž život má smysl a jíž byl vytýčen překrásný cíl, bez ohledu na to, zda jde zrovna po správné cestě (která k tomu cíli vede), nebo po špatné cestě (která se tím cílem míjí).

4 Moudrost vs. věda

4.1 Moudrost → ucelený soubor spolehlivých praktických poznatků

  • myšlenková činnost sestávající ze tří kroků:
    1. pečlivé pozorování [sebe sama, druhých a přírody]
    2. poučení (tj. vyvození určitých pravidel)
    3. utvoření správných životních návyků (tj. přizpůsobení života vypozorovaným pravidlům)
  • nenáročná na čas (pozorovat lze všechno, vždy a všude)
  • moudrý může být každý
  • těsně svázaná s realitou (moudří lidé stojí oběma nohama na zemi)
  • přitažlivá, srozumitelná (jednoduchá na pochopení), praktická

4.2 Věda → ucelený systém spolehlivých teoretických poznatků

  • vědu považuji za vadný (extrémní) způsob užívání rozumu, ale pro její rozšířenost pokládám za vhodné ji zde také zmínit, aby vynikl její kontrast s moudrostí
  • přehnaně (extrémně) specializovaná činnost
  • žere spoustu času a úsilí
  • pouze pro chytrolíny
  • odtržená od reality (příliš abstraktní a spekulativní)
  • příliš suchopárná, složitá, nesrozumitelná a teoretická

4.2.1 Důkazy

  • jednotlivé pravdivé závěry (výsledek správného uvažování) podrobujeme soustředné a všestranné kritice
  • pokud obstojí (tj. podaří se nám nade vší pochybnost prokázat jejich bezrozpornost a tedy pravdivost), pak (a teprve pak) je možné je považovat za důkazy

4.2.2 Systém

  • jednotlivé důkazy pak skládáme do uceleného souboru spolehlivých teoretických poznatků řečenému vědecký systém (či jednoduše věda)
  • tímto způsobem je možné dospět ke vskutku vědeckým názorům na základní povahu reality, na svět, boha, člověka a smysl lidského života
  • pro většinu lidí je však tento systém [kvůli své nesrozumitelnosti] nepřístupný a v praxi nepoužitelný

Závěry

Základní činnosti rozumu:

  • Postřeh = smyslový vjem reality (věci)
  • Názor = ztotožnění či rozlišení dvou věcí (pojmů)
  • Vysvětlení = hledání pojítka či dělítka mezi dvěma věcmi (pojmy) s nejasným vztahem
    • jde o to najít nějaké pojítko nebo dělítko, které by nám objasnilo, zda jsou určité věci totožné nebo odlišné (podobně jako DNA pomáhá kriminalistům ztotožnit pachatele s podezřelým)

Cíl správného myšlení:

  • cílem správného myšlení je naučit se správně jednat → dobře žít
    • v okamžiku, kdy se myšlení odpoutá od praxe (tj. od našeho jednání), přestává být užitečné a stává se zbytečným
    • cílem myšlení musí být vždy lepší jednání (tj. polepšení, zdokonalení)
    • jinými slovy: rozum máme k tomu, abychom zjistili, jak být lepšími (resp. abychom se stali lepšími)
    • mudrc, který nevyužije poznanou pravdu k vlastnímu polepšení, svůj život promrhal (tj. žil zbytečně)
  • chceme-li mít správný vztah k bohu, světu, sobě i druhým, potřebujeme mít o těchto věcech správné poznatky – tj. musíme vědět, zda bůh existuje a pokud ano, tak jaký je a co po nás chce; jaká je povaha světa a k čemu svět vlastně slouží; kdo jsme a jakými lidmi se máme stát (co je smyslem a cílem lidského života); jak se máme vztahovat k druhým (tj. zda těžištěm lidského života je rodina nebo obec)
  • jinými slovy: rozum (poznání) má sloužit ke zlepšení vztahů (tj. k tomu, abychom zjistili, jak se správně vztahovat k bohu, světu, sobě a druhým)
  • zasej myšlenku a sklidíš čin, zasej čin a sklidíš zvyk, zasej zvyk a sklidíš charakter, zasej charakter a sklidíš dobrý život (charakter člověka určuje jeho osud)
  • pravda je klíčem k dobrému životu (čili každý dobrý život začíná pravdivým poznáním podstatných věcí → boha, světa, sebe a druhých)
  • bez pravdivého poznání reality není (a nemůže být) dobrého života

Překážky správného myšlení (a dobrého života):

  • kořenem a příčinou veškerého lidského neštěstí je omyl (resp. nepravdivé názory na podstatné věci)
  • člověk se mýlí, když: (1) špatně chápe (definuje) pojmy, (2) přisuzuje věcem vlastnosti, které jim ve skutečnosti nepatří (nebo když jim naopak upírá vlastnosti, které jim prokazatelně patří), (3) se ztrácí ve složitých úvahách (vysvětleních), v nichž pak snadno přehlédne rozpor a vyvodí z nich neplatný závěr (tj. vytvoří si na základě toho nesprávný názor)
  • největším nepřítelem poznání pravdy a žití dobrého života je v první řadě náš nezájem (lhostejnost) o vlastní zdokonalení (polepšení), a v druhé řadě pak naše lenost či pohodlnost (tj. neochota vynaložit na své zdokonalení potřebné úsilí/práci)
  • do určité míry může být překážkou na cestě člověka k poznání pravdy i její nedostupnost (tj. absence, nesrozumitelnost či nepřesvědčivost spolehlivých poznatků, které bývají zabetonované či zašifrované ve filosofickém světě, odkud se k běžným lidem nemají šanci dostat; případně jsou druhým předávány nevhodným způsobem, který v nich vyvolává odpor). Prolomit šifrování filosofického jazyka bývá pro běžného člověka nemožné (natož odhalit, který filosofický systém je pravdivý a který mylný), stejně jako pro něj bývá nemožné věnovat pozornost obsahu (pravdě) a nenechat se přitom rozptylovat nevhodnou formou (např. arogancí či namyšleností).

Manželé Goliašovi / 20 let spolu