Popírači pravdy málokdy popírají existenci pravdy jako takové. Jejich popírání se obvykle omezuje jen na tvrzení, že „pravda možná existuje, ale my ji nedokážeme s jistotou poznat“ (jinými slovy, že „o ničem nelze s jistotou tvrdit, že to je pravda“). I když takový postoj k pravdě na první pohled vypadá velmi skromně a pokorně, je tato skromnost a pokora falešná. Pojďme tedy zkusit tento názor ověřit. Pro jeho vyvrácení stačí najít jediný příklad zaručeně pravdivého tvrzení. Existuje-li totiž přinejmenším jedno spolehlivě pravdivé tvrzení, pak nemůže být pravdou, že „nejsme schopni spolehlivého poznání“.

Vždycky se pousměju, když někde narazím na text, v němž se někdo snaží popírat existenci pravdy. Pravdu totiž nevyhnutelně předpokládá a počítá s její objektivní platností i ten, kdo ji popírá. Ať už totiž popírač existence objektivní pravdy tvrdí cokoli, v okamžiku, kdy otevře pusu a „dopustí se nějakého tvrzení“, se nevyhnutelně chytá do pasti rozporu, a je tak nevyhnutelně usvědčen z vlastního omylu. Proč? No, protože každý člověk, který něco tvrdí, považuje své tvrzení automaticky za pravdivé (protože jinak to ani nejde!):

Pokud by pravda opravdu neexistovala, pak bychom nemohli tvrdit absolutně nic, protože naprosto všechno, co bychom tvrdili, by musela být nutně nepravda, takže nic z toho, co bychom chtěli druhým sdělit, nebo nač bychom chtěli pomyslet, by nemělo smysl. Veškeré myšlenkové obsahy (tj. obsah všech našich myšlenek i pojmů), by se tím rozpadly (anihilovaly).

Někteří kritici výše uvedeného důkazu existence pravdy namítají, že v dokazování se prý operuje s nedokázanými předpoklady (totiž s platností ^1/ zákona bezrozpornosti a ^2/ zákona protikladu), jejichž platnost ale nebyla dokázána. V dokazování totiž předpokládáme, že (1) tvrdit, že „pravda existuje a zároveň neexistuje“, je nesmysl, a že (2) nějaké „tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé“, přičemž žádná třetí možnost neexistuje. To ale bez důkazů nelze! Hlavní námitka kritiků směřuje k tomu, že platnost těchto předpokladů (tj. předpokladu, že nelze něco tvrdit a zároveň to popírat + předpokladu, že něco je buď pravdivé, nebo mylné) nelze dokázat → čili že tyto předpoklady jsou nedokazatelné (a tudíž nespolehlivé).

Lidská mysl funguje tak, že nejprve skrze své smysly (zrak, čich, chuť, hmat, sluch) přijmeme ze svého okolí nějaký vjem. Např. vídáme jiné lidi, kteří umírají, případně získáme poznatek o omezené životnosti lidských tkání či orgánů apod. Díky tomu získáme zkušenost, která nám potvrzuje, že lidé jsou smrtelní. K tomuto poznatku jsme došli na základě zkušenosti. Ať už se pak ve svém životě setkáme s jakýmkoli dalším člověkem, budeme si jistí, že i on dříve či později zemře. Tento poznatek jsme si odvodili na základě předpokladu, že každý člověk je smrtelný. A tento předpoklad jsme si zase odvodili ze zkušenosti (tj. pozorování lidí kolem sebe, kteří umírají). Každý nový poznatek, který si učiníme, je tedy založen na nějakém předpokladu – tj. na jiném (předchozím) poznatku. Každému je ale jasné, že je-li nějaký poznatek založený na jiném poznatku, a ten zase na jiném atd., tak na začátku toho všeho musí být nějaké „základní“ (výchozí) poznatky, které už nejsou na ničem založeny. Těmto výchozím poznatkům (resp. předpokladům) se také někdy říká „první evidence“. A dogmatici věří, že tyto první evidence jsou určité základní poznatky, které se nezískávají žádnou rozumovou úvahou (tj. vyvozováním z předpokladů), nýbrž prostou intuicí. Tvrdí, že tyto základní poznatky (např. že „pravda existuje“, nebo že „stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt“) jsou každému natolik zřejmé (evidentní), že si je jejich pravdivostí každý jistý. Tento jejich postoj má ale dvě velké vady: (1) Věříme-li něčemu bez důkazů, pak může platit i opak. Jinými slovy, pouhá zbožná víra v existenci pravdy (či v platnost základních zákonů myšlení) ještě neznamená, že pravda skutečně existuje (nebo že ty zákony myšlení skutečně platí). Na pouhé víře nelze stavět jistotu. (2) Dogmatici nepočítají s možností, že náš rozum by nás mohl klamat. Co když si to jenom namlouváme? Co když se jedná jen o falešný pocit (klamný dojem)? Co když se nám pouze zdá, že jsou ty základní poznatky evidentní? Kde máme jistotu, že náš rozum s námi nehraje nějakou ďábelskou hru (podobně jako ji s lidmi hráli stroje v kultovním filmu Matrix – viz shorturl.at/tIQY1)?

Všudypřítomná zkušenost s omylem nás nutí zavést následující podmínky na cestě k úspěšnému poznání pravdy:

1. Logické uvažování

   Jelikož myšlení se řídí určitými základními logickými principy či zákonitostmi (viz následující kapitola o rozumu), pak chceme-li dospět k pravdě, je třeba tyto principy a zákonitosti respektovat → jejich nerespektování = rozpor = rozpad myšlení. Tyto zákonitosti jsou základními a nejdůležitějšími měřítky pravdy !! Co je s nimi v rozporu, to je automaticky mylné !

2. Patřičná orientace v daném problému

   To je tím důležitější, čím složitější problémy řešíme. Řada lidí přistupuje k problémům ledabyle, nahodile, aniž by se snažili zmapovat terén, ujasnit si, co je v problému podstatné či jaké možnosti řešení (nebo jaké námitky) se zde nabízejí. Podle toho pak jejich „řešení“ různých problémů vypadá. Rozumně uvažující člověk by měl ale k problémům přistupovat poctivě a měl by se s daným tématem pečlivě obeznámit.