webgolias.net

7 pilířů šťastného života
Publikováno: 01.10.2019
~ minut čtení
Aktualizováno: 31.05.2022

Pravda
Shoda s realitou

Uvedení do problému

  • Lidstvo hledá od počátku odpovědi na otázky po smyslu a cíli lidského života, ale zároveň má zkušenost s omylem.
  • Zjistit, co je pravým smyslem a cílem lidského života je přitom nejdůležitějším úkolem člověka, protože pokud máme dosáhnout nějakého cíle, ale my nezjistíme jakého, pak riskujeme, že ho mineme.
  • Jak tedy najít pravdu [o smyslu a cíli lidského života] a rozeznat ji od omylu?
  • Dnes je moderní tvrdit, že objektivní pravda buď vůbec neexistuje, nebo ji nelze s jistotou poznat.
  • Pokud je tomu tak, pak nemá smysl cokoli poznávat.
    • Protože ať už poznáme cokoli, je nám ten poznatek k ničemu, nemůžeme-li si být jisti jeho pravdivostí.
  • Opravdu ale pravda neexistuje?
  • Opravdu nám odpovědi na základní otázky lidského života zůstanou navždy skryty?

Klíčové otázky o pravdě

  1. Co je to pravda? (definice)
  2. Existuje vůbec pravda? (existence)
  3. Jak se dobrat pravdy? (postup/metoda)

1 Co je to pravda?

Pravda = poznatek (či tvrzení) shodující se s realitou

Pravda není nějaké tajuplné, mysterijní poznání, ukryté před obyčejnými lidmi, k němuž mají přístup jen vyvolení skrze nějaké nadpřirozené osvícení. Pravdu není třeba definovat nějak složitě. Pravda je jednoduše jakýkoli poznatek, který se shoduje s realitou. Pokud je například krásný slunečný den a vy tuto skutečnost potvrdíte slovy „na obloze svítí slunce“ nebo „je krásný slunečný den“, pak říkáte pravdu. Pokud ale tváří v tvář tomuto faktu budete tvrdit něco jiného – např. že „je zataženo“, nebo že „prší“, pak se v lepším případě jen mýlíte (pokud tak činíte nevědomky), nebo v horším případě vyloženě lžete (pokud jste si svého rozporu s realitou vědomi).

Slovníček:
  • Pravda = tvrzení, které se shoduje s realitou.
  • Omyl = tvrzení, které je v rozporu s realitou, ale dotyčný si toho není vědom (čili neuvědomělá nepravda).
  • Lež = tvrzení, které je v rozporu s realitou, a dotyčný si toho je vědom (čili vědomá/úmyslná nepravda).

2 Existuje vůbec pravda?

2.1 Nezvratný důkaz existence pravdy

Popírači pravdy málokdy popírají existenci pravdy jako takové. Jejich popírání se obvykle omezuje jen na tvrzení, že „pravda možná existuje, ale my ji nedokážeme s jistotou poznat“ (jinými slovy, že „o ničem nelze s jistotou tvrdit, že to je pravda“). I když takový postoj k pravdě na první pohled vypadá velmi skromně a pokorně, je tato skromnost a pokora falešná. Pojďme tedy zkusit tento názor ověřit. Pro jeho vyvrácení stačí najít jediný příklad zaručeně pravdivého tvrzení. Existuje-li totiž přinejmenším jedno spolehlivě pravdivé tvrzení, pak nemůže být pravdou, že „nejsme schopni spolehlivého poznání“.

Vždycky se pousměju, když někde narazím na text, v němž se někdo snaží popírat existenci pravdy. Pravdu totiž nevyhnutelně předpokládá a počítá s její objektivní platností i ten, kdo ji popírá. Ať už totiž popírač existence objektivní pravdy tvrdí cokoli, v okamžiku, kdy otevře pusu a „dopustí se nějakého tvrzení“, se nevyhnutelně chytá do pasti rozporu, a je tak nevyhnutelně usvědčen z vlastního omylu. Proč? No, protože každý člověk, který něco tvrdí, považuje své tvrzení automaticky za pravdivé (protože jinak to ani nejde!):

  1. Skeptici popírají možnost jistého poznání (jinými slovy, tvrdí, že „pravda neexistuje“).
  2. Jejich tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé.
    • Je-li pravdivé, pak to znamená, že „[je pravda, že] pravda neexistuje“ (jinými slovy, minimálně tohle své tvrzení o neexistenci pravdy pokládají za pravdivé, čili minimálně v tomto jednom případě existenci pravdy připouštějí).
    • Je-li však nepravdivé, pak to znamená, že „[není pravda, že] pravda neexistuje“ (není-li však pravda, že pravda neexistuje, pak tedy existuje).
  3. Ať tak či tak, existence pravdy je tím nezvratně potvrzena (čili „pravda existuje“).
Takže tvrdí-li někdo, že: Tvrdí tím ve skutečnosti, že:
  • Bůh neexistuje.
  • [Je pravda, že] bůh neexistuje.
  • Vakcíny proti Covid-19 jsou naprosto bezpečné.
  • [Je pravda, že] vakcíny proti Covid-19 jsou naprosto bezpečné.
  • Americké prezidentské volby v roce 2020 nebyly zfalšované.
  • [Je pravda, že] americké prezidentské volby v roce 2020 nebyly zfalšované.
  • Evoluce je prokázaný fakt.
  • [Je pravda, že] evoluce je prokázaný fakt.
  • Jakékoli násilí je nepřípustné.
  • [Je pravda, že] jakékoli násilí je nepřípustné.
  • Nic z toho není pravda.
  • [Je pravda, že] nic z toho není pravda.

Pokud by pravda opravdu neexistovala, pak bychom nemohli tvrdit absolutně nic, protože naprosto všechno, co bychom tvrdili, by musela být nutně nepravda, takže nic z toho, co bychom chtěli druhým sdělit, nebo nač bychom chtěli pomyslet, by nemělo smysl. Veškeré myšlenkové obsahy (tj. obsah všech našich myšlenek i pojmů), by se tím rozpadly (anihilovaly).

Poznáváme-li věc takovou, jaká ve skutečnosti je (tj. shoduje-li se naše poznání s realitou), pak je toto poznání nutně objektivní (pravdivé). Kdyby tomu tak nebylo, veškeré naše myšlení by se rozpadlo na prach. Zrušení objektivity obecných pojmů a existence pravdy je nevyhnutelná cesta do pekel. Už chápete, že bez pravdy, se nedá nic smysluplně myslet, a tedy ani tvrdit?!

Ono, zpochybňovat existenci pravdy je dnes moderní a kdo to nedělá, ten je označován za „fosila“. Jenže takový postoj je zároveň nedomyšlený a krátkozraký, a svědčí jen o nerozumnosti těch, co tento názor zastávají. Pokud byste to totiž domysleli do všech důsledků, tak vám z toho vyjde naprostý nesmysl. Než tedy začnete kritizovat existenci pravdy, nezapomeňte si tu svojí kritiku důsledně aplikovat nejprve na sebe a všechny své myšlenky, tvrzení i pojmy, které běžně používáte (a které nutně považujete za objektivně pravdivé)! Pak se vám totiž všechny myšlenky na nějaké zpochybňování pravdy rychle rozpadnou vniveč.

2.2 Praktické důsledky popírání pravdy

Všichni popírači pravdy ji ve skutečnosti popírají pouze teoreticky („na papíře“). V praxi totiž pravdu popírat nelze. Pokud s tím nesouhlasíte, pak si vyzkoušejte jednoduchý test: Pokuste se jednat důsledně (ale opravdu důsledně!) tak, jako by pravda [v žádné oblasti lidského života] neexistovala.

  Zobraz příklady

Příklady:

  • Přijdete do restaurace a řeknete: „Dám si kuřecí řízek s bramborovou kaší … ale není to pravda.“ Zmatený číšník tedy odejde a žádné jídlo vám nepřinese.
  • Přijdete do banky a řeknete: „Chtěl bych hypotéku na byt … ale není to pravda.“ Žádnou hypotéku tedy nedostanete.
  • Přijdete domů a řeknete své manželce: „Chtěl bych ti toho tolik říct, miláčku … ale nic z toho není pravda.“ Vztah se vám po čase rozpadne, protože manželce neustále zdůrazňujete, že nic z toho, o čem si povídáte, není ve skutečnosti pravda.
  • Ucházíte se o zaměstnání a při pohovoru řeknete: „Jsem vyučený programátor s letitou praxí; mám veškerou potřebnou kvalifikaci … ale není to pravda.“ Práci samozřejmě nezískáte.
  • Vaši dceru unesou únosci, kteří za ni budou požadovat výkupné. Řeknou vám, že pokud ji ještě někdy chcete vidět, musíte zítra v 10:30 přinést na konkrétní adresu 300 tisíc Kč. Podle vás ale nic z toho není pravda, takže nemá smysl nikam chodit. Vaše dcera zemře.
  • Na výletě v horách se ztratíte, ale mohl byste volat o pomoc, nebo si pomoc přivolat mobilem, který držíte v ruce. Jenže není-li pravda, že voláním o pomoc si můžete přivolat pomoc, nebo že mobilní technologie vás dokáže na dálku spojit se záchranáři, pak je zcela zbytečné se o to snažit.
  • Vyrazíte v zimě na chatu a když tam dorazíte, zjistíte, že je tam strašná zima. Stačilo by zapnout topení, ale vy bohužel zmrznete, protože „to, že je tam zima“, přece není pravda.
  • Máte rád adrenalin, a tak se rozhodnete, že budete přebíhat dálnici sem a tam. Víte sice, že je to prý velmi nebezpečné, protože by vás mohlo srazit auto, ale vy na to nedbáte, protože to přece není pravda. Zemřete po srážce s autem.
  • Máte ukrutný hlad, ale vy na to nedbáte a odmítáte jíst, protože to přece není pravda. Zemřete hlady.
  • Přijdete k doktorovi s ukrutnými bolestmi hlavy, a poté, co vás doktor vyšetří, vám oznámí diagnózu: „Máte nádor na mozku; pokud se okamžitě nenecháte operovat, do pár měsíců zemřete.“ Vy ale nic z toho nepovažujete za pravdu, takže se operovat nenecháte a zemřete.
  • Máte žízeň, vyvrknul jste si nohu, máte zaplatit zálohu na elektřinu, máte odpoledne sraz s kamarády, každý pracovní den máte být v 6 hodin v práci, každý měsíc máte za odvedenou práci dostat zaplaceno … jenže co s tím, když nic z toho není pravda (nic z toho se údajně neshoduje s realitou)?

Nesmyslnost popírání existence pravdy si uvědomuje každý rozumně uvažující člověk – každý, kdo ještě používá zdravý selský rozum. V každičkém okamžiku svého života totiž předpokládáme pravdivost spousty věcí a neustále se spoléháme na platnost spousty zákonitostí. Považujeme za pravdu, že mobilem se můžeme někam dovolat, že na počítači můžeme něco zpracovat, že v obchodě s potravinami se dá koupit jídlo a pití, že hlavou zeď neprorazíme, že za odvedenou práci nám náleží odměna, že v dešti zmokneme, že spánkem se naše tělo regeneruje, že tužka je na psaní, že oči slouží k vidění, že očkování nás může ochránit před nákazou, že běžné zranění se dá vyléčit, že prvním československým prezidentem byl T.G.Masaryk apod. Kdyby nic z toho nebylo objektivní pravdou, kdybychom se na nic z toho nemohli spolehnout, pak by veškeré (!) naše myšlení a jednání ztratilo smysl. Jaký smysl by mělo jít k doktorovi, když by nebyla pravda, že jsem nemocný? Jaký smysl by mělo se napít, když by nebyla pravda, že mám žízeň? Chápete?

2.3 Námitky

Většina námitek proti existenci pravdy vychází z mylného předpokladu, že ke spolehlivým závěrům se dá dojít pouze pomocí techniky přímého dokazování. Jsou proto namířeny proti přímému dokazování pravdy. Jelikož se ale existence pravdy dokazuje pomocí [neméně spolehlivého] nepřímého dokazování, postrádají tyto námitky v podstatě smysl. I když většinu lidí by asi níže uvedené námitky nenapadly, přesto je zde pro úplnost uvedu.

2.3.1 Obvinění, že při dokazování vycházíme z nedokázaných předpokladů

Někteří kritici výše uvedeného důkazu existence pravdy namítají, že v dokazování se prý operuje s nedokázanými předpoklady (totiž s platností 1/ zákona bezrozpornosti a 2/ zákona protikladu), jejichž platnost ale nebyla dokázána. V dokazování totiž předpokládáme, že (1) tvrdit, že „pravda existuje a zároveň neexistuje“, je nesmysl, a že (2) nějaké „tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé“, přičemž žádná třetí možnost neexistuje. To ale bez důkazů nelze! Hlavní námitka kritiků směřuje k tomu, že platnost těchto předpokladů (tj. předpokladu, že nelze něco tvrdit a zároveň to popírat + předpokladu, že něco je buď pravdivé, nebo mylné) nelze dokázat → čili že tyto předpoklady jsou nedokazatelné (a tudíž nespolehlivé).

  Vyvrácení

Není pravda, že platnost těchto předpokladů nelze dokázat, protože ji můžeme spolehlivě dokázat skrze nepřímý důkaz, při němž se poukazuje na to, že neplatnost těchto zákonů by vedla k totálnímu rozpadu myšlení (viz zde). Důležité je si přitom uvědomit, že rozdíl mezi přímým a nepřímým dokazováním nespočívá v odlišné kvalitě, ale v odlišných postupech (viz níže uvedené vysvětlení).

Přímé dokazování

  • Při přímém dokazování vyvozujeme nějaký závěr z evidentních předpokladů. Přímý důkaz se používá tam, kde už máme v ruce nějaké ověřené poznatky a dalšímu dokazování (resp. vyvozování) nestojí nic v cestě.
    Příklad:
    1. Člověk je smrtelný. → první ověřený poznatek (ověřeno ze zkušenosti)
    2. Sokrates je člověk. → druhý ověřený poznatek (ověřeno z poznatku, že Sokrates odpovídá definici člověka)
    3. Tedy i Sokrates je smrtelný. → nově vyvozený poznatek
    V přímém dokazování vycházíme z nějakých výchozích (avšak již ověřených čili dokázaných) předpokladů, z nichž pak vyvozujeme nějaký závěr (tj. nový poznatek).
    Pokud by tohle byla jediná možnost dokazování (jakože není!), tak by byla výtka skeptiků vůči dogmatikům (a jejich nekonečnému odkládání důkazu prvních předpokladů) skutečně namístě, neboť by z toho logicky plynulo, že na úplném začátku musí stát nějaké úplně první předpoklady, které jsou nedokazatelné. Dogmatici tvrdí, že tyto první předpoklady jsou prý samozřejmé (tj. samy sebou zřejmé, evidentní), a proto prý nepotřebují dokazovat. Skeptici ale správně namítají, že nic není samozřejmé a že bez důkazů není jistoty (pravdy).

Nepřímé dokazování

  • Při nepřímém dokazování vyvozujeme nějaký závěr z poukazu na nemožnost platnosti opaku. Nepřímý důkaz se používá tam, kde se zatím nemáme čeho chytit (kde jsme zatím ještě nic spolehlivého nepoznali, a nemůžeme se tedy o nic opřít) – typicky tedy na samotném začátku veškerých filosofických úvah. To je právě případ i těch úplně prvních předpokladů, mezi něž patří především schopnost našeho rozumu poznat pravdu či platnost základních zákonů bytí, jimiž se nutně řídí naše myšlení (např. zákona totožnosti a protikladu). Právě pomocí nepřímých důkazů se nalézají nejzákladnější pravdy o principech reality, které pak slouží jako výchozí materiál pro další (přímé) dokazování. Z tohoto důvodu jsou nepřímé důkazy ty vůbec nejdůležitější. Jejich závěry totiž slouží za základ veškerého našeho poznání. Zbořte tento základ a zbortí se vám celá stavba (tj. veškeré další poznatky).
    Příklad:
    1. Každá věc má určitou identitu. → dosud neověřený poznatek
    2. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by vše neurčité a tedy nemyslitelné, což ale zjevně odporuje realitě. → důsledek neplatnosti výchozího předpokladu
    3. Proto musí být výchozí předpoklad nutně pravdivý. → nově vyvozený poznatek
    Nepřímé dokazování je založené na schopnosti sebereflexe, při níž vycházíme z nějakého výchozího (avšak zatím ještě nedokázaného) předpokladu, který pak prověřujeme (testujeme), a to nejčastěji tak, že zkoumáme, co by se stalo, kdyby ten předpoklad neplatil (zda taková možnost neodporuje realitě). Pokud zjistíme, že neplatnost daného předpokladu vede k evidentním nesmyslům (rozporům), pak z toho lze automaticky vyvodit nutnost jeho platnosti (resp. nemožnost jeho neplatnosti).

2.3.2 Obvinění z nekonečného odkládání řešení (tzv. regres donekonečna)

Jiní kritici namítají, že každý důkaz (závěr) vychází z určitých předpokladů. Tvrdíme-li tedy například, že „Sokrates je smrtelný“, tak při tom vycházíme z předpokladů, že (1) „každý člověk je smrtelný“ a (2) „Sokrates je člověk“. Pokud však chceme poznatek o Sokratově smrtelnosti považovat za opravdu spolehlivý, musíme nejprve dokázat pravdivost předpokladů, z nichž vychází, přičemž tyto předpoklady budou zase vycházet z jiných předpokladů, které budou vycházet z dalších předpokladů, a tak dále až donekonečna.

  Vyvrácení

Není pravda, že úplně každý důkaz vychází z nějakých předpokladů. To totiž platí pouze o přímých důkazech, nikoli o důkazech nepřímých. Je sice pravda, že ty úplně první předklady (např. předpoklad platnosti zákona bezrozpornosti či zákona protikladu), z nichž vycházíme při dokazování existence pravdy, nemohou být dokázány pomocí přímých důkazů, mohou však být dokázány pomocí nepřímých důkazů s využitím schopnosti sebereflexe – tak, že se pokusíme zpochybnit jejich platnost a zamyslíme se nad tím, co by to mělo za následky.

2.3.3 Obvinění, že ty úplně první předpoklady přijímáme bez důkazů, pouhou vírou (tzv. dogmatismus)

Lidská mysl funguje tak, že nejprve skrze své smysly (zrak, čich, chuť, hmat, sluch) přijmeme ze svého okolí nějaký vjem. Např. vídáme jiné lidi, kteří umírají, případně získáme poznatek o omezené životnosti lidských tkání či orgánů apod. Díky tomu získáme zkušenost, která nám potvrzuje, že lidé jsou smrtelní. K tomuto poznatku jsme došli na základě zkušenosti. Ať už se pak ve svém životě setkáme s jakýmkoli dalším člověkem, budeme si jistí, že i on dříve či později zemře. Tento poznatek jsme si odvodili na základě předpokladu, že každý člověk je smrtelný. A tento předpoklad jsme si zase odvodili ze zkušenosti (tj. pozorování lidí kolem sebe, kteří umírají). Každý nový poznatek, který si učiníme, je tedy založen na nějakém předpokladu – tj. na jiném (předchozím) poznatku. Každému je ale jasné, že je-li nějaký poznatek založený na jiném poznatku, a ten zase na jiném atd., tak na začátku toho všeho musí být nějaké „základní“ (výchozí) poznatky, které už nejsou na ničem založeny. Těmto výchozím poznatkům (resp. předpokladům) se také někdy říká „první evidence“. A dogmatici věří, že tyto první evidence jsou určité základní poznatky, které se nezískávají žádnou rozumovou úvahou (tj. vyvozováním z předpokladů), nýbrž prostou intuicí. Tvrdí, že tyto základní poznatky (např. že „pravda existuje“, nebo že „stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt“) jsou každému natolik zřejmé (evidentní), že si je jejich pravdivostí každý jistý. Tento jejich postoj má ale dvě velké vady: (1) Věříme-li něčemu bez důkazů, pak může platit i opak. Jinými slovy, pouhá zbožná víra v existenci pravdy (či v platnost základních zákonů myšlení) ještě neznamená, že pravda skutečně existuje (nebo že ty zákony myšlení skutečně platí). Na pouhé víře nelze stavět jistotu. (2) Dogmatici nepočítají s možností, že náš rozum by nás mohl klamat. Co když si to jenom namlouváme? Co když se jedná jen o falešný pocit (klamný dojem)? Co když se nám pouze zdá, že jsou ty základní poznatky evidentní? Kde máme jistotu, že náš rozum s námi nehraje nějakou ďábelskou hru (podobně jako ji s lidmi hráli stroje v kultovním filmu Matrix)?

  Vyvrácení

Pokud bychom platnosti těch úplně prvních, výchozích předpokladů (tj. zákona bezrozpornosti či zákona protikladu), z nichž ve svém dokazování nevyhnutelně vycházíme, pouze věřili (tak jako dogmatici), pak by tato námitka byla oprávněná. Jenže my jim slepě nevěříme. Naopak, my uplatníme schopnost sebereflexe, vědomě zapochybujeme o jejich platnosti (tj. totálně jejich platnost zpochybníme), a pak racionálně prozkoumáme, 1/co by se stalo, 2/jestli je vůbec tato varianta průchozí, 3/jestli se dá smysluplně myslet a jednat, kdyby tyto výchozí předpoklady (tj. ty úplně základní principy myšlení) neplatily. A zjišťujeme, že kdyby neplatily, veškeré myšlení by se rozpadlo v rozporech (nesmyslech). Naše myšlení se ale v reálném životě nerozpadá, nýbrž vykazuje jistý nezpochybnitelný řád → funguje podle určitých pravidel, čímž je platnost těchto pravidel potvrzena (opak totiž zjevně odporuje skutečnosti).

2.3.4 Obvinění ze zacyklení (tzv. logický kruh)

Další kritici namítají, že celý ten výše uvedený důkaz je sice hezký, ale z principu je k ničemu, protože i kdybychom si vymysleli nevímjak přesvědčivý důkaz, lidský rozum (tedy ten jediný nástroj, pomocí něhož je možné dokázat existenci pravdy) je nespolehlivý, neboť vnímá realitu zkresleně (subjektivně). Snažit se tedy svým rozumem posoudit, zda je náš rozum schopen poznat pravdu, je podobné jako snažit se sám sebe vytáhnout za cop z bažiny. Jinými slovy, my se tu vlastně snažíme posoudit, zda je rozum spolehlivým nástrojem poznání pravdy, ale potíž je, že se to snažíme ověřit právě tím nástrojem, jehož spolehlivost zkoumáme. Lidský rozum není schopen objektivně posoudit sám sebe, protože se tím dostává do vnitřního „konfliktu zájmů“ (zaplétá se sám do sebe, zacykluje se). Žádný pozorovatel (posuzovatel), který je ve věci osobně angažován, prý nemůže být považován za objektivního. Jediný, kdo by dokázal tento problém objektivně posoudit, je nestranný pozorovatel. Jenže rozum v tomto případě v nestranném postavení rozhodně není, neboť zkoumá sám sebe (je tedy sám vůči sobě zaujatý, a tedy z principu neobjektivní).

  Vyvrácení

Opravdu je pro dosažení objektivity nutná nestrannost? Copak není možné si něco předběžně myslet (tj. zaujatě to preferovat), a přesto být schopen to kriticky prověřit? Opravdu je něco takového zhola nemožné, nebo je to jen komplikované (byť možné)? Není snad lidský rozum vybaven schopností sebereflexe? Copak člověk zcela běžně neprovádí reflexi (bilanci) svých činů? Ovšemže lze tuto bilanci provádět i ledabyle (alibisticky), ale pokud ji člověk provádí poctivě (= s kritickým odstupem) a správně (= logicky), pak lze jistě dospět k objektivně pravdivým závěrům (tj. k objektivnímu prověření platnosti či neplatnosti výchozích předpokladů). Díky schopnosti sebereflexe je tedy prověření rozumu (jakožto nástroje myšlení a poznání pravdy) možné. Jistěže je naše myšlení nutně předpojaté, neboť nutně vychází z nějakých předpokladů (z nichž některé mohou být dosud neověřené). Představa, že je možné začít uvažovat skutečně od nuly (tj. bez jakýchkoli výchozích předpokladů), je iluzorní. Určitá míra předpojatosti je nevyhnutelná. Nicméně díky schopnosti sebereflexe (tj. zpětného prověření svých myšlenek a činů) je možné se od jakékoli předpojatosti oprostit, veškeré své výchozí předpoklady totálně zpochybnit a vzít vážně opačnou možnost – tj. ptát se, zda (proč) by nemohl platit opak.

2.4 Mylné představy o pravdě

  1.   Každý máme svojí vlastní pravdu

    • Omyl této představy se ukáže, když si uvědomíme rozdíl mezi „názorem“ a „pravdou“:
      • Každý může mít svůj vlastní (subjektivní) „názor“. Těžko ale může mít každý svou vlastní „objektivní pravdu“!
      • Jinými slovy, názory má každý vlastní, ale realita (resp. objektivní pravda) je jen jedna.
        • Je například objektivní pravdou, že existují tři termodynamické zákony (zákon sjednocení, zákon oběti, zákon práce) bez ohledu na to, kolik subjektivních názorů na to lidé mají.
        • Nebo je objektivní pravdou, že na světě existují vlastnosti a jejich vlastníci (nositelé těch vlastností) bez ohledu na to, kolik subjektivních názorů na to lidé mají.
      • Je-li pravda „shoda názoru s realitou“, pak pravdivé názory mají jen a pouze ti lidé, jejichž názory jsou v souladu s realitou.
      • Pokud já zastávám názor, že „světlo neexistuje“, a vy zastáváte názor, že „světlo existuje“, pak rozhodně nelze říct, že pravdu máme oba. Pravdu máte vy, protože váš názor se shoduje s realitou, zatímco já se mýlím, protože můj názor realitě odporuje.

  2.   Pravda je to, na čem se shodne většina

    • Pokud si pravdu definujeme jako „poznatek (či tvrzení) shodující se s realitou“, pak je jasné, že v tom lidské názory nehrají absolutně žádnou roli. Jinými slovy, pokud tvrdím, že na obloze je slunce, a toto moje tvrzení se shoduje se skutečností (tj. pokud to slunce na obloze skutečně je), pak je můj názor pravdivý, i kdyby celý svět nakrásně tvrdil opak.
    • Typickým příkladem, kdy se může většina mýlit, je třeba justiční vražda mistra Jana Husa, který byl nespravedlivě odsouzen a upálen za názory, které mu byly podvrženy (tj. které ve skutečnosti nezastával).
    • Lidé mohou sice rozhodovat o tom, co mají ve své moci – tj. o svých názorech a činech, čili o tom, co si (ne)budou myslet či co (ne)budou dělat. Můžeme si například vymýšlet vlastní pravidla (zákony), mít vlastní názory, mluvit vlastní řečí, stýkat se s vlastním okruhem lidí, nebo dělat věci, které sami uznáme za vhodné. Co však nemůžeme (tj. na co naše rozhodnutí či skutky nemají žádný vliv), je převracet či měnit objektivní realitu.
      • Můžeme se například dohodnout na tom, že prostřednímu dni v týdnu budeme říkat „středa“, že za chladnokrevnou vraždu půjde vrah do vězení na 20 let, že světlo budeme považovat za tmu (či pravdu za lež), nebo že žádné objektivní přírodní zákony (podle našeho subjektivního názoru) neexistují.
      • Nemůžeme však změnit fakt (skutečnost), že „hlavou zeď neprorazíš“, že „ani sebesilnější člověk nedokáže přemoci smrt“, že „zítra ráno opět vyjde slunce“, případně že „přírodní zákony (jako třeba zákon gravitace) opravdu existují“, nebo že „1 + 1 = 2“.
      • Můžeme si toho o bohu, světě či lidech spoustu nalhávat, ale skutečnost tím nezměníme ani o píď. Buď se můžeme snažit uvést naše názory do souladu s realitou (aby byly pravdivé), nebo můžeme zastávat názory, které realitě odporují (a jsou tudíž mylné). Na realitě samotné to ale nic nezmění. Realita zůstane taková, jaká je, bez ohledá na to, jestli ji budeme vnímat správně nebo špatně.
    • Čili pravda není to, na čem se shodne většina, ale to, co je v souladu s realitou (se skutečností) bez ohledu na to, jak malá hrstka lidí případně takový souladný názor zastává.

  3.   Pravdu lze rozumem poznat pouze částečně a omezeně
      Pravdu lze rozumem poznat pouze částečně a omezeně

    • Někteří namítají, že pravda je nad naše síly (že k pravdě se jen více či méně přibližujeme).
    • Viz podobenství o slepcích a slonu → každý vidíme jen část celkové mozaiky (pravdy).

      Skupina slepců se doslechla, že do města bylo přivezeno zvláštní zvíře, kterému se říká slon, ale nikdo z nich neznal jeho podobu ani tvar. Ze zvědavosti si řekli: „Musíme si ho prohlédnout a osahat si ho.“ Hledali ho tedy, a když ho našli, začali ho osahávat. První člověk, jehož ruka se dotkla trupu, řekl: „Tato bytost se podobá tlustému hadovi“. Druhému, jehož ruka dosáhla na ucho, to připadalo jako jakýsi vějíř. Co se týče další osoby, jejíž ruka spočinula na noze, řekla, že slon je sloup jako kmen stromu. Slepec, který mu položil ruku na bok, řekl, že slon „je zeď“. Jiný, který si sáhl na jeho ocas, ho popsal jako lano. Poslední, který si sáhl na jeho kel, prohlásil, že slon je cosi tvrdého, hladkého a podobného oštěpu.

    • Jakkoli logické se to může na první pohled jevit, ve skutečnosti tato varianta ignoruje zcela zásadní fakt, a to, že prostým smíšením množství různých (a často i protichůdných čili vzájemně rozporných) názorů není možné získat jednomyslnost, tím méně jednotu pravdy. Pravda není nějaký matematický výsledek, který dostaneme součtem mnoha různých názorů.
    • Mozaikový přístup k pravdě se dá použít jen na ty případy, které se vzájemně nevylučují (které nejsou protichůdné). Zkuste to ale použít na spor dvou lidí, kdy jeden tvrdí, že „bůh existuje“, zatímco druhý tvrdí opak, tj. že „bůh neexistuje“. V takovém případě se k pravdě nelze dobrat jednoduchým součtem obou názorů. Takový výsledek (= „bůh existuje i neexistuje“) by totiž nedával smysl.

  4.   Důležité životní pravdy jsou pro nás tajemstvím
      Důležité životní pravdy jsou pro nás tajemstvím

    • Tato námitka je běžná především v náboženských kruzích.
    • Důležité pravdy jsou prý lidským rozumem nepochopitelné (přesahují naše rozumové schopnosti, protože se týkají nadpřirozených skutečností), a proto se získavají jen [iracionálním] nadpřirozeným zjevením či osvícením.
    • Důležitými pravdami se zde myslí tzv. spásonosné pravdy – tj. takové pravdy o bohu, člověku či smyslu lidského života, bez nichž není možné žít dobrý (bohulibý) život a naplnit svůj osud (tj. dosáhnout stanoveného cíle lidského života).
    • Omyl této představy vynikne v plné síly, když si uvědomíme tři věci:
      1. Nesmyslnost toho, že by nás bůh na jedné straně vybavil rozumem (tj. nástrojem poznávání pravdy), aby nejdůležitější životní pravdy postavil mimo jeho dosah, a my tak při jejich poznání byli závislí na „slepé víře“ v dogmata, jejichž pravdivost si nelze nijak racionálně ověřit.
        • Jsme-li vybaveni rozumem (= nástrojem kritického/logického uvažování), pak je logické předpokládat, že je to z toho důvodu, abychom přijímali jen racionálně odůvodněné poznatky. Pokud nás bůh vybavil rozumem, ale takovým, který nestačí na poznání těch nejdůležitějších pravd, pak vyvstává otázka, proč nám tedy takový rozum vlastně dával? Obdaření rozumem, který není schopen poznat nejdůležitější pravdy, nedává smysl.
      2. Lidský rozum ve skutečnosti je schopen poznat všechny důležité životní pravdy, což si dokážeme v následujících článcích (o bohu, světu a člověku).
        • Je-li náš rozum schopen poznat pravdu o tom, jak správně žít, pak jakékoli vnější nadpřirozené boží zjevení či vnitřní mystické osvícení postrádá smysl.
      3. Většina náboženských představ je prokazatelně mylná (tj. odporující realitě), což odhalíme v dalších článcích (např. o křesťanství), kde je podrobíme racionální kritice.

3 Jak se dobrat pravdy?

3.1 Podmínky

Všudypřítomná zkušenost s omylem nás nutí zavést následující podmínky na cestě k úspěšnému poznání pravdy:

  1. Logické uvažování

    Protože jsme dokázali (viz článek o rozumu), že myšlení se řídí určitými základními logickými principy či zákonitostmi, pak chceme-li dospět k pravdě, je třeba tyto principy a zákonitosti respektovat → jejich nerespektování = rozpor = rozpad myšlení. Tyto zákonitosti jsou základními a nejdůležitějšími měřítky pravdy !! Co je s nimi v rozporu, to je automaticky mylné !

  2. Patřičná orientace v daném problému

    To je tím důležitější, čím složitější problémy řešíme. Řada lidí přistupuje k problémům ledabyle, nahodile, aniž by se snažili zmapovat terén, ujasnit si, co je v problému podstatné či jaké možnosti řešení (nebo jaké námitky) se zde nabízejí. Podle toho pak jejich „řešení“ různých problémů vypadá. Rozumně uvažující člověk by měl ale k problémům přistupovat poctivě a měl by se s daným tématem pečlivě obeznámit.

  3. Spravedlivé zvažování všech možností

    Tzn. připouštění všech relevantních/věcných námitek, kritický přístup, obezřetnost, systematické zpochybňování všech tvrzení [předpokladů i závěrů] → pochybovačnost.

    Jak už jsme si říkali, každý člověk je nutně předpojatý, a proto je třeba ke všem filosofickým problémům přistupovat obezřetně, podezřívavě, pochybovačně. Jinými slovy, o všech svých neprověřených předpokladech bychom měli pochybovat a klást si otázku, co když to není pravda (resp. co když platí opak). To v praxi znamená, že bychom se měli vypořádat se všemi relevantními námitkami.

  4. Porovnávání všech názorů s objektivními měřítky pravdy

    Tzn. se zákony bytí/myšlení + testování jejich bezrozpornosti.

    Cizí námitky či vlastní otázky, které nás při přemýšlení o problémech napadají, je třeba prověřit tzv. testem bezrozpornosti (či konzistentnosti) → co je rozporné, je automaticky mylné. Tento test konzistantnosti se provádí tak, že zkoumané názory podrobíme pořádné palbě kritiky, při níž zkoumáme, zda obstojí (tj. zda budou vnitřně konzistentní), nebo zda se rozpadnou v důsledku nalezených rozporů.

Praktické příklady tohoto postupu hledání pravdy si ukážeme v dalších článcích (o bohu, světu, člověku a lidské společnosti).

Závěry

Pravda existuje a lze ji poznat s jistotou

  • náš rozum je schopen pravdivého poznání (naše myšlení dokáže pravdivě postihnout realitu)
  • pravdivé jsou ty poznatky, které se shodují s realitou

Pravdu lze rozlišit od omylu pomocí „jednoduchých měřítek“

  • Pravdivé názory od falešných je možné odlišit pomocí základních měřítek pravdy:
    • mezi tato měřítka patří (1) poznatek, že pravda existuje, a (2) čtyři základní zákony vesmíru – zákon bezrozpornosti, protikladu, totožnosti a odlišnosti
    • co těmto objektivním měřítkům odporuje, to odporuje realitě, a tedy pravdě
    • cokoli je s nimi v souladu, je nutně pravdivé
    Jiřík a 12 královských dcer v pohádce „Zlatovláska“ (1973)

    Jak odlišit pravdivé názory od falešných? Jak zjistit, který z toho nepřeberného množství názorů je pravdivý? Tento problém je hezky vidět na příběhu o Zlatovlásce, kde jedním z Jiříkových úkolů bylo uhodnout, která z 12ti zahalených královských dcer byla Zlatovláska. Pouhé konstatování, že jedna z těch dvanácti je na 100% ona, Jiříkovi samozřejmě nestačilo. On svou milou mezi ostatními královskými dcerami potřeboval spolehlivě rozpoznat (identifikovat). A stejné je to s hledáním pravdy. Pouhé zjištění, že jedna z možností je zcela jistě pravdivá (tj. že pravda určitě existuje – že tam někde určitě je), je nám (svým způsobem) k ničemu. My ji potřebujeme mezi všemi těmi možnostmi (názory) spolehlivě identifikovat. A tak jako Jiříkovi pomohla určit tu správnou „jehlu v kupce sena“ moucha, nám pomáhají odlišit pravdu od omylů „základní měřítka pravdy“. Stačí ta měřítka použít na zkoumaný názor, a hned uvidíme, zda se s nimi shoduje, nebo jim odporuje – tj. zda je pravdivý nebo mylný.

  • Chceme-li zjistit pravdu o bohu, světě, člověku (resp. smyslu lidského života) a společnosti, stačí: (1) naučit se logicky uvažovat (tj. respektovat zákonitosti lidského myšlení), (2) seznámit se pečlivě s danou problematikou (abychom o ní získali určitý přehled), (3) spravedlivě zvážit všechny možnosti, (4) porovnat všechny názory na věc s objektivními měřítky pravdy.

Manželé Goliašovi / 20 let spolu