Publikováno: 01.10.2019 |
~ minut čtení |
Aktualizováno: 31.05.2022 |
|
Pravda = poznatek (či tvrzení) shodující se s realitou
Pravda není nějaké tajuplné, mysterijní poznání, ukryté před obyčejnými lidmi, k němuž mají přístup jen vyvolení skrze nějaké nadpřirozené osvícení. Pravdu není třeba definovat nějak složitě. Pravda je jednoduše jakýkoli poznatek, který se shoduje s realitou. Pokud je například krásný slunečný den a vy tuto skutečnost potvrdíte slovy „na obloze svítí slunce“ nebo „je krásný slunečný den“, pak říkáte pravdu. Pokud ale tváří v tvář tomuto faktu budete tvrdit něco jiného – např. že „je zataženo“, nebo že „prší“, pak se v lepším případě jen mýlíte (pokud tak činíte nevědomky), nebo v horším případě vyloženě lžete (pokud jste si svého rozporu s realitou vědomi).
Popírači pravdy málokdy popírají existenci pravdy jako takové. Jejich popírání se obvykle omezuje jen na tvrzení, že „pravda možná existuje, ale my ji nedokážeme s jistotou poznat“ (jinými slovy, že „o ničem nelze s jistotou tvrdit, že to je pravda“). I když takový postoj k pravdě na první pohled vypadá velmi skromně a pokorně, je tato skromnost a pokora falešná. Pojďme tedy zkusit tento názor ověřit. Pro jeho vyvrácení stačí najít jediný příklad zaručeně pravdivého tvrzení. Existuje-li totiž přinejmenším jedno spolehlivě pravdivé tvrzení, pak nemůže být pravdou, že „nejsme schopni spolehlivého poznání“.
Vždycky se pousměju, když někde narazím na text, v němž se někdo snaží popírat existenci pravdy. Pravdu totiž nevyhnutelně předpokládá a počítá s její objektivní platností i ten, kdo ji popírá. Ať už totiž popírač existence objektivní pravdy tvrdí cokoli, v okamžiku, kdy otevře pusu a „dopustí se nějakého tvrzení“, se nevyhnutelně chytá do pasti rozporu, a je tak nevyhnutelně usvědčen z vlastního omylu. Proč? No, protože každý člověk, který něco tvrdí, považuje své tvrzení automaticky za pravdivé (protože jinak to ani nejde!):
|
Takže tvrdí-li někdo, že: | Tvrdí tím ve skutečnosti, že: |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Pokud by pravda opravdu neexistovala, pak bychom nemohli tvrdit absolutně nic, protože naprosto všechno, co bychom tvrdili, by musela být nutně nepravda, takže nic z toho, co bychom chtěli druhým sdělit, nebo nač bychom chtěli pomyslet, by nemělo smysl. Veškeré myšlenkové obsahy (tj. obsah všech našich myšlenek i pojmů), by se tím rozpadly (anihilovaly).
Poznáváme-li věc takovou, jaká ve skutečnosti je (tj. shoduje-li se naše poznání s realitou), pak je toto poznání nutně objektivní (pravdivé). Kdyby tomu tak nebylo, veškeré naše myšlení by se rozpadlo na prach. Zrušení objektivity obecných pojmů a existence pravdy je nevyhnutelná cesta do pekel. Už chápete, že bez pravdy, se nedá nic smysluplně myslet, a tedy ani tvrdit?!
Ono, zpochybňovat existenci pravdy je dnes moderní a kdo to nedělá, ten je označován za „fosila“. Jenže takový postoj je zároveň nedomyšlený a krátkozraký, a svědčí jen o nerozumnosti těch, co tento názor zastávají. Pokud byste to totiž domysleli do všech důsledků, tak vám z toho vyjde naprostý nesmysl. Než tedy začnete kritizovat existenci pravdy, nezapomeňte si tu svojí kritiku důsledně aplikovat nejprve na sebe a všechny své myšlenky, tvrzení i pojmy, které běžně používáte (a které nutně považujete za objektivně pravdivé)! Pak se vám totiž všechny myšlenky na nějaké zpochybňování pravdy rychle rozpadnou vniveč.
Všichni popírači pravdy ji ve skutečnosti popírají pouze teoreticky („na papíře“). V praxi totiž pravdu popírat nelze. Pokud s tím nesouhlasíte, pak si vyzkoušejte jednoduchý test: Pokuste se jednat důsledně (ale opravdu důsledně!) tak, jako by pravda [v žádné oblasti lidského života] neexistovala.
Zobraz příklady
Většina námitek proti existenci pravdy vychází z mylného předpokladu, že ke spolehlivým závěrům se dá dojít pouze pomocí techniky přímého dokazování. Jsou proto namířeny proti přímému dokazování pravdy. Jelikož se ale existence pravdy dokazuje pomocí [neméně spolehlivého] nepřímého dokazování, postrádají tyto námitky v podstatě smysl. I když většinu lidí by asi níže uvedené námitky nenapadly, přesto je zde pro úplnost uvedu.
Někteří kritici výše uvedeného důkazu existence pravdy namítají, že v dokazování se prý operuje s nedokázanými předpoklady (totiž s platností 1/ zákona bezrozpornosti a 2/ zákona protikladu), jejichž platnost ale nebyla dokázána. V dokazování totiž předpokládáme, že (1) tvrdit, že „pravda existuje a zároveň neexistuje“, je nesmysl, a že (2) nějaké „tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé“, přičemž žádná třetí možnost neexistuje. To ale bez důkazů nelze! Hlavní námitka kritiků směřuje k tomu, že platnost těchto předpokladů (tj. předpokladu, že nelze něco tvrdit a zároveň to popírat + předpokladu, že něco je buď pravdivé, nebo mylné) nelze dokázat → čili že tyto předpoklady jsou nedokazatelné (a tudíž nespolehlivé).
Jiní kritici namítají, že každý důkaz (závěr) vychází z určitých předpokladů. Tvrdíme-li tedy například, že „Sokrates je smrtelný“, tak při tom vycházíme z předpokladů, že (1) „každý člověk je smrtelný“ a (2) „Sokrates je člověk“. Pokud však chceme poznatek o Sokratově smrtelnosti považovat za opravdu spolehlivý, musíme nejprve dokázat pravdivost předpokladů, z nichž vychází, přičemž tyto předpoklady budou zase vycházet z jiných předpokladů, které budou vycházet z dalších předpokladů, a tak dále až donekonečna.
Lidská mysl funguje tak, že nejprve skrze své smysly (zrak, čich, chuť, hmat, sluch) přijmeme ze svého okolí nějaký vjem. Např. vídáme jiné lidi, kteří umírají, případně získáme poznatek o omezené životnosti lidských tkání či orgánů apod. Díky tomu získáme zkušenost, která nám potvrzuje, že lidé jsou smrtelní. K tomuto poznatku jsme došli na základě zkušenosti. Ať už se pak ve svém životě setkáme s jakýmkoli dalším člověkem, budeme si jistí, že i on dříve či později zemře. Tento poznatek jsme si odvodili na základě předpokladu, že každý člověk je smrtelný. A tento předpoklad jsme si zase odvodili ze zkušenosti (tj. pozorování lidí kolem sebe, kteří umírají). Každý nový poznatek, který si učiníme, je tedy založen na nějakém předpokladu – tj. na jiném (předchozím) poznatku. Každému je ale jasné, že je-li nějaký poznatek založený na jiném poznatku, a ten zase na jiném atd., tak na začátku toho všeho musí být nějaké „základní“ (výchozí) poznatky, které už nejsou na ničem založeny. Těmto výchozím poznatkům (resp. předpokladům) se také někdy říká „první evidence“. A dogmatici věří, že tyto první evidence jsou určité základní poznatky, které se nezískávají žádnou rozumovou úvahou (tj. vyvozováním z předpokladů), nýbrž prostou intuicí. Tvrdí, že tyto základní poznatky (např. že „pravda existuje“, nebo že „stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt“) jsou každému natolik zřejmé (evidentní), že si je jejich pravdivostí každý jistý. Tento jejich postoj má ale dvě velké vady: (1) Věříme-li něčemu bez důkazů, pak může platit i opak. Jinými slovy, pouhá zbožná víra v existenci pravdy (či v platnost základních zákonů myšlení) ještě neznamená, že pravda skutečně existuje (nebo že ty zákony myšlení skutečně platí). Na pouhé víře nelze stavět jistotu. (2) Dogmatici nepočítají s možností, že náš rozum by nás mohl klamat. Co když si to jenom namlouváme? Co když se jedná jen o falešný pocit (klamný dojem)? Co když se nám pouze zdá, že jsou ty základní poznatky evidentní? Kde máme jistotu, že náš rozum s námi nehraje nějakou ďábelskou hru (podobně jako ji s lidmi hráli stroje v kultovním filmu Matrix)?
Další kritici namítají, že celý ten výše uvedený důkaz je sice hezký, ale z principu je k ničemu, protože i kdybychom si vymysleli nevímjak přesvědčivý důkaz, lidský rozum (tedy ten jediný nástroj, pomocí něhož je možné dokázat existenci pravdy) je nespolehlivý, neboť vnímá realitu zkresleně (subjektivně). Snažit se tedy svým rozumem posoudit, zda je náš rozum schopen poznat pravdu, je podobné jako snažit se sám sebe vytáhnout za cop z bažiny. Jinými slovy, my se tu vlastně snažíme posoudit, zda je rozum spolehlivým nástrojem poznání pravdy, ale potíž je, že se to snažíme ověřit právě tím nástrojem, jehož spolehlivost zkoumáme. Lidský rozum není schopen objektivně posoudit sám sebe, protože se tím dostává do vnitřního „konfliktu zájmů“ (zaplétá se sám do sebe, zacykluje se). Žádný pozorovatel (posuzovatel), který je ve věci osobně angažován, prý nemůže být považován za objektivního. Jediný, kdo by dokázal tento problém objektivně posoudit, je nestranný pozorovatel. Jenže rozum v tomto případě v nestranném postavení rozhodně není, neboť zkoumá sám sebe (je tedy sám vůči sobě zaujatý, a tedy z principu neobjektivní).
Všudypřítomná zkušenost s omylem nás nutí zavést následující podmínky na cestě k úspěšnému poznání pravdy:
Protože jsme dokázali (viz článek o rozumu), že myšlení se řídí určitými základními logickými principy či zákonitostmi, pak chceme-li dospět k pravdě, je třeba tyto principy a zákonitosti respektovat → jejich nerespektování = rozpor = rozpad myšlení. Tyto zákonitosti jsou základními a nejdůležitějšími měřítky pravdy !! Co je s nimi v rozporu, to je automaticky mylné !
To je tím důležitější, čím složitější problémy řešíme. Řada lidí přistupuje k problémům ledabyle, nahodile, aniž by se snažili zmapovat terén, ujasnit si, co je v problému podstatné či jaké možnosti řešení (nebo jaké námitky) se zde nabízejí. Podle toho pak jejich „řešení“ různých problémů vypadá. Rozumně uvažující člověk by měl ale k problémům přistupovat poctivě a měl by se s daným tématem pečlivě obeznámit.
Tzn. připouštění všech relevantních/věcných námitek, kritický přístup, obezřetnost, systematické zpochybňování všech tvrzení [předpokladů i závěrů] → pochybovačnost.
Jak už jsme si říkali, každý člověk je nutně předpojatý, a proto je třeba ke všem filosofickým problémům přistupovat obezřetně, podezřívavě, pochybovačně. Jinými slovy, o všech svých neprověřených předpokladech bychom měli pochybovat a klást si otázku, co když to není pravda (resp. co když platí opak). To v praxi znamená, že bychom se měli vypořádat se všemi relevantními námitkami.
Tzn. se zákony bytí/myšlení + testování jejich bezrozpornosti.
Cizí námitky či vlastní otázky, které nás při přemýšlení o problémech napadají, je třeba prověřit tzv. testem bezrozpornosti (či konzistentnosti) → co je rozporné, je automaticky mylné. Tento test konzistantnosti se provádí tak, že zkoumané názory podrobíme pořádné palbě kritiky, při níž zkoumáme, zda obstojí (tj. zda budou vnitřně konzistentní), nebo zda se rozpadnou v důsledku nalezených rozporů.
Praktické příklady tohoto postupu hledání pravdy si ukážeme v dalších článcích (o bohu, světu, člověku a lidské společnosti).
Jak odlišit pravdivé názory od falešných? Jak zjistit, který z toho nepřeberného množství názorů je pravdivý? Tento problém je hezky vidět na příběhu o Zlatovlásce, kde jedním z Jiříkových úkolů bylo uhodnout, která z 12ti zahalených královských dcer byla Zlatovláska. Pouhé konstatování, že jedna z těch dvanácti je na 100% ona, Jiříkovi samozřejmě nestačilo. On svou milou mezi ostatními královskými dcerami potřeboval spolehlivě rozpoznat (identifikovat). A stejné je to s hledáním pravdy. Pouhé zjištění, že jedna z možností je zcela jistě pravdivá (tj. že pravda určitě existuje – že tam někde určitě je), je nám (svým způsobem) k ničemu. My ji potřebujeme mezi všemi těmi možnostmi (názory) spolehlivě identifikovat. A tak jako Jiříkovi pomohla určit tu správnou „jehlu v kupce sena“ moucha, nám pomáhají odlišit pravdu od omylů „základní měřítka pravdy“. Stačí ta měřítka použít na zkoumaný názor, a hned uvidíme, zda se s nimi shoduje, nebo jim odporuje – tj. zda je pravdivý nebo mylný.