Náboženství

Vztah člověka k Bohu

Publikováno: 01.09.2020
Aktualizováno: 18.09.2020

Ostatní světová náboženství
Hinduismus

V přípravě ...

Považovat hinduismus za jediné kompaktní náboženství (podobně jako křesťanství či buddhismus) není správné, protože pod nálepkou „hinduismus“ se ve skutečnosti skrývá velmi nesourodá směsice mnoha různých indických kultur a tradic (s různými kořeny, mnoha různými či různě vykládanými posvátnými spisy, vzájemnými rozpory, bez konkrétního zakladatele), které si navíc v průběhu dějin prošly hlubokými proměnami. Hledat mezi jednotlivými skupinami nějakou logickou souvislost či návaznost proto není snadné už jen kvůli tomu, že tu jde o projevy víry, zahrnující všechno možné – od používání magických sil při obřadech plodnosti a obětních kultech, přes všechny odstíny polyteistických, dualistických a monoteistických představ, až po pojetí neosobního, abstraktního a všechny lidské představy přesahujícího Absolutna. Snaha dostat všechny tyto věci „pod jednu střechu“ (tj. pomocí nějaké fúze či syntézy rozpoznat v této nesourodé směsici nějaký jednotící prvek, který by všechny tyto nesourodé části udržel logicky pohromadě) je proto předem odsouzena k nezdaru. Bylo by to podobně nemožné jako snaha vykreslovat Evropu (nebo třeba Ameriku) jako dokonale kompaktní celek, který vychází ze stejných tradic, sdílí stejnou kulturu a vyznává stejnou náboženskou víru.

Poznámka: S označením „hinduismus“ přišli Evropané, kteří se mylně domnívali, že Indové mají jen jedno [hlavní] náboženství; nepoznali, že Indové mají náboženství víc. Představa hinduismu jako jednolitého náboženství je proto iluzorní (mylná).

V hinduismu lze vysledovat tři hlavní směry: (1) směr zdůrazňující rituální praxi a spekulaci (převážně kněží), (2) směr zdůrazňující důsledné odvrácení od světa (mniši a asketé) a (3) směr zdůrazňující citovou vazbu na jediné božstvo (prostý lid).

Hinduismus v kostce

Na počátku byl Bůh, který z materiálu svého vlastního božského „těla“ vytvořil* soubor mnoha různých věcí zvaný svět. Tento svět (i kosmický řád a mravní zákon, kterým se řídí) byl původně dokonalý a všechny bytosti na něm žili v blažené dokonalosti a harmonii. Vinou člověka však začal tento svět (a jeho řád) postupně upadat (vzdalovat se z blízkosti dobrého Boha a zaplétat se stále hlouběji do sféry temné hmoty). Bůh se sice každých několik set miliard let nad všemi lidmi smiluje a z tohoto strastiplného stavu je vysvobodí, ale kdo nechce tak dlouho [pasivně] čekat, může se [aktivně] pokusit o vlastní sebeosvobození už tady a teď – skrze askezi, poznání, nebo dík boží milosti. Poté, co si všechny duše projdou tímto neuvěřitelně dlouhým a náročným očistným kolečkem, na jehož konci dojde k univerzálnímu vysvobození všech bytostí (spočívajícím v opětovném sjednocení s Bohem) a zničení celého světa, vytvoří** Bůh nový svět, a celý tento scénář se opakuje, a to donekonečna (protože v hinduistických představách čas plyne cyklicky, takže zde neexistuje žádný počátek ani konec).

* Názory na povahu tohoto stvoření se rozcházejí. Jedni považují toto stvoření za zdánlivé (tj. odehrávající se jen v božské mysli), zatímco jiní za reálné. Ti první reálnou existenci světa zpochybňují; ti druzí nikoli.

** Není ovšem jasné, zda se obyvateli tohoto nového světa stávají vždy ti samí (už jednou vysvobození) lidé, nebo zda Bůh vytváří stále nové a nové bytosti. První možnost by znamenala, že „jednou spasen neznamená navěky spasen“ (po každém doběhnutí do cíle se totiž znovu ocitám na startu a musím znovu absolvovat celý závod). Druhá možnost zase zavádí do Boha nějaký „nový“ (dosud nepoužitý) materiál, což je vzhledem k božské jednotě a dokonalosti dost problematické. Každopádně vzhledem k tomu, že jeden kosmický cyklus trvá několik set miliard let, je tato otázka v podstatě jen řečnická.

Stěžejní koncepty hinduismu

Z výše uvedeného shrnutí je patrné, že stěžejními koncepty hinduismu jsou především:

  1. původní jednota Boha a světa
      problém Boha a světa
  2. ztráta této jednoty v důsledku odloučení od Boha a zabřednutí do materiálního světa spojené s neustálým opakováním strastiplného života
      problém lidského pádu
  3. sebeosvobození spočívající v [asketickém] odklonu od světa a příklonu k Bohu (spojené s ukončením cyklu opakovaného rození)
      problém lidské záchrany

Podrobnější rozbor stěžejních konceptů hinduismu

Tyto koncepty (z důvodů naznačených výše) nesdílejí samozřejmě všechna hinduistická náboženství stejným způsobem (některá je přijímají, jiná si je vykládají odlišně, další je mohou odmítat). Jedná se o výběr filosoficky nejvlivnějších náboženských představ napříč jednotlivými hinduistickými tradicemi.

Všechna velká hinduistická náboženství jsou zjevená náboženství, což znamená, že jejich [základní] posvátné texty nejsou [ani tak] výsledkem racionální (filosofické) spekulace, nýbrž (podobně jako jiné náboženské spisy) výsledkem zjevení, které v různých dobách obdrželi zvlášť zbožní lidé (tzv. vizionáři). Nejstarší posvátné texty (tzv. védy) pocházejí od Árjů a byly sepsány přibližně kolem 15. století př. Kr. Další významnou sbírkou posvátných textů jsou tzv. upanišady, které vznikly mezi 10. a 6. stoletím př. Kr. a v nichž je patrná snaha o nalezení jednoty za viditelnou mnohostí jevů světa, proměna polyteismu monistickým myšlením, abstraktní pojímání absolutního vědomí, učení o znovuzrozování či učení o sebeosvobození poznáním, což jsou všechno filosofické představy, které rozhodujícím způsobem ovlivnily celé pozdější náboženské myšlení v Indii (vč. buddhismu a džinismu). Od té doby ale došlo k mnoha dalším zjevením, takže dnešní náboženská tradice má s tou původní už jen málo společného (i ti nejvýznamnější bozi védské doby dnes hrají už jen zcela podřadnou roli).

Poznání a zkušenost

Důraz na zkušenost (intuitivní poznání)

Indická náboženství přistupují k poznávání reality [a tím pádem i k problému pravdy] značně subjektivisticky (relativisticky), což vede k tomu, že [až na pár výjimek] přijímají jedno druhé, navzájem se uznávají a postulují ne sice jednotu všech náboženství, ale alespoň jednotný poslední cíl veškeré religiozity. Podle této představy má tedy každý člověk jít k cíli (tj. k osvobození) po své vlastní cestě, která se mu zdá být nejlepší. Mnohost náboženství je podle hinduistů nutná, aby jedincům s rozdílnými potřebami a rozdílným vývojem otevírala každému jeho vlastní cestu a umožnila mu jeho vlastní přístup k božstvu. Za touto vnější pluralitou se stejně skrývá nadřazená jednota cílů, neboť všechna náboženství se snaží otevřít lidem přístup k božství (nebo k nejvyšší realitě, Absolutnu) a ke spáse. Takovéto přesvědčení pak v praxi znamená, že vůbec nezáleží na tom, kterého boha člověk uctívá. Jednota totiž spočívá v cíli, ale cesty k němu nejsou stejné a také ne zcela rovnocenné. Některé vedou k cíli rychleji, jiné se mohou jevit jako zacházky (po kterých se člověk vydává z nevědomosti, nebo po nich musí jít, protože ho k tomu nutí jeho karmický stav). Toto množství cest (a forem zbožnosti) prý vychází vposledku z hierarchické struktury duchovna a mnohotvárnosti možných pozemských forem existence. Hinduisté by tedy řekli: „Toto je pro mne adekvátní cesta, zatímco ta tvoje je správná pro tebe. V cíli (tj. ve vysvobození) se setkáváme.“ Velkým hinduistickým náboženstvím je tedy cizí nárok na absolutnost. Schází jim také psychický tlak strachu, že tady a dnes něco promeškají. Necítí se zasazeni do jednorázového krátkého života, který uplyne až příliš rychle, v němž se člověk musí osvědčit a který snad rozhodne o věčném životě nebo věčném zatracení. Možnost znovuzrození dává životu širší horizont a člověku jiné vnímání času.

Z výše uvedeného relativistického přístupu k pravdě pak vyplývá i názor (s nímž souzní i řada moderních znalců náboženství – teologovů a religionistů), že podstatou či esencí náboženství (tj. tím, co dělá náboženství náboženstvím), není objektivní poznání (= pravda o Bohu), nýbrž subjektivní zkušenost (= zážitek Boha).

Komentář: Omyl tohoto názoru spočívá v tom, že zkušenost může být pravdivá jen tehdy, když se shoduje s realitou. Řada mystiků popisuje například bezprostřední intuitivní zkušenost jednoty, která ruší rozštěpení na subjekt a objekt (tj. při níž dochází k rozplynutí vlastního já v božství). Taková zkušenost (byť by při ní člověk zakoušel sebeblaženější pocity) je však s realitou v přímém rozporu, neboť Bůh a člověk nejsou jedno a totéž, nýbrž dvě [podstatně] odlišné věci (jsoucna). Zkušenost „rozplynutí v Bohu“ je proto 100%-ní iluzí, protože v realitě (na rozdíl od našich představ) něco takového prostě nejde uskutečnit. Proto (!) je chybou upřednostňovat v náboženství subjektivní zkušenost (= zážitek) před objektivním poznáním skutečnosti (= pravdou), neboť objektivní poznání [božské] skutečnosti je pevným základem, na němž každá životní praxe stojí. Rezignujete-li v náboženství na objektivní [= pravdivé] poznání Boha, stavíte svou náboženskou praxi na písku. Základy jsou u každé stavby důležité. Celý hinduismus (vč. buddhismu, který z něj vzešel) však klade důraz na praxi (tj. stojí na písku), a proto je celá jeho stavba tak labilní.

Subjektivní (relativistické) vnímání reality prosakuje v hinduismu do všech oblastí. V oblasti poznání Indové nikdy nechápali dobro a zlo jako kontradiktorní protiklady (kdy dobro odpovídá pravdě a zlo omylu), nýbrž jen jako dvě strany jedné mince, které stojí bezprostředně vedle sebe (a vzájemně se vyvažují) a nikoli proti sobě (v nesmiřitelném rozporu typu „buď a nebo“). V oblasti Boha zase Indové chápali Absolutno vždy jako polaritní – tj. spojující v sobě všechny protiklady a zahrnující je.

Komentář: Když se nad tím pořádně zamyslíme, zjistíme, že se vlastně jedná o popírání principu sporu…

Bůh a svět

Většina prostých Indů vnímá svět jako prostor, který neovládají lidé, ale různé mocnosti – nebeští bozi (dévové) a bohové podsvětí (asurové), síly světla a síly temnoty. Mimo jejich sféru (tj. nad nimi) pak stojí nejvyšší božstvo, které ve světě „funguje“ skrze trojici bohů 1/Brahma (stvořitel), 2/Višnu (udržovatel) a 3/Šiva (ničitel), z nichž každý tvoří centrum svého vlastního náboženství (s výjimkou Brahmy, jehož náboženství už v praxi vymřelo). Proto hinduismus není polyteistický v pravém slova smyslu (tj. v tom smyslu, že by si tam jednotliví bohové byli rovni), neboť ve skutečnosti má jen jedno pravé Absolutno (ať už v podobě osobního Boha nebo neosobního božského principu), pod nímž stojí skupina nižších božských bytostí (dobrých dévů či zlých asurů, kteří jsou ve skutečnosti jen dušemi na jiných stupních v koloběhu zrodů, byť s většími schopnostmi a větší mocí).

Kosmický čas

Zkušenost učí, že čas plyne cyklicky – že neexistuje žádný počátek ani konec, že po každém zničení následuje nový začátek. Učí také, že jednotlivé cykly jsou asymetrické a jsou podrobeny kvalitativnímu úpadku (viz například cyklické střídání kvalitativně odlišných ročních období).

Komentář: Zajímalo by mě, jak na tohle hinduisté přišli?! Zkušenost nás sice učí, že některé věci v přírodě vznikají a zanikají, ale z toho přece rozhodně neplyne, že neexistuje žádný počátek ani konec, nebo že kosmický řád je zpočátku dokonalý a postupně upadá. Jinými slovy, z omezených lidských (mikrokosmických) zkušenosti nelze činit soudy o chování makrokosmu. Navíc všelidská zkušenost nás učí, že každá věc má konkrétní počátek a konkrétní konec, ale nikdo ještě nikdy neprokázal, že by se ta samá věc, která jednou zanikla (resp. umřela), později opět objevila na světě (byť i v jiné podobě). Cyklické plynutí času ani absenci počátku a konce tedy z lidské zkušenosti rozhodně vyvodit nelze. Nemluvě o tom, jak může člověk „ze zkušenosti“ zjistit, že tyto kosmické cykly trvají i několik miliónů až miliard let, nebo že ve vesmíru existují různé paralelní dimenze. To všechno zní sice hezky, ale dokud to nebude možné racionálně dokázat, pak to zůstane pouhými mýty. A pokud to poznal „ze zjevení“, pak si rozhodně nelze tak snadno činit nárok na spolehlivost. Existuje totiž bezpočet „jiných zjevení“, které tvrdí něco jiného.

Bůh jako Jediné a svět jako jeho rozmnožení

V hinduismu je Bůh (tzv. brahman) chápán jako prapůvodní absolutní Jediné (existující jako univerzální bytí, vědomí a blaženost). Vlastním seberozvinutím tohoto Jediného pak vzniká mnohost věcí/tvorů (= svět). Čili svět není pojímán jako stvoření, nýbrž jako seberozvinutí (tzv. emanace) Jediného. Vztah Boha ke světu je tedy vztahem bytostné jednoty → Bůh a svět jsou [podle staroindických představ] jedno a totéž (= zcela identičtí).

Tato mnohost však nevzniká reálně, ale pouze ve vědomí (jako vnitřní odstup božstva od sebe sama, při němž se absolutní vědomí zaměřuje na sebe samo [činí sebe samo objektem], a tím se zároveň stává poprvé subjektem, a tak se štěpí na dvě části, které se pak dále rozrůzňují/množí), a proto tvoří všechny věci, které takto [v boží mysli] vznikají, nadále reálnou (esenciální, bytostnou) jednotu. Takže „ve vědomí“ se subjekt a objekt od sebe oddělují, přestože „ve skutečnosti“ jsou nadále jedno. Seberozvinutí lze tedy chápat jako proces, při němž se Jediné rozmnoží (Duch se zhmotní).

Komentář: Podle této zvláštní představy je svět pouhou iluzí, která ve skutečnosti vlastně neexistuje. Jedná se o evidentní popírání reálné existence světa, který je zde vnímán jen jako jakási Boží „představa“ (mentální hra).

Zatímco stvořený svět je z filosofického hlediska souborem mnoha různých substancí podstatně odlišných od Boha, svět vzniklý rozvinutím Boha je nutné chápat jako soubor mnoha různých akcidentů jediné božské substance. Podle hinduistické představy je bytostná (esenciální) totožnost Boha a světa zatemněna nevědomostí a zahrazena lidskými tužbami, kterými lpíme na jevech tohoto světa.

Komentář: Panteistická představa Boha jako jediné substance a světa jako souboru jejích akcidentů je v realitě neuskutečnitelná, což bylo dokázáno už ve filosofické kosmologii při kritice monismu. Jedná se totiž o holý nesmysl. Kdyby to tak bylo, svět by byl plný neřešitelných rozporů, což si můžeme ukázat na příkladu: …

Podle staroindického bráhmanismu je nejhlubší podstatou všehomíra jakýsi neosobní božský princip (tzv. brahman), jehož emanací (= výronem, výplodem) vzniká samovolně duchovní, duševní a hmotný svět. Protože mají světová jsoucna s brahmanem tutéž esenci, projevuje se v nich přirozený trend vrátit se do původní velké Jednoty, odkud vyšla. Díky této sdílené esenci jsou tedy brahman a svět ve skutečnosti jedno a totéž (což je typicky panteistická představa). Čím blíže u brahmana [na hierarchické úrovni stvořených věcí] se daná věc nalézá, tím je dokonalejší (a duchovnější); čím dále od něj je, tím více je „zabředlá“ do hmoty (která je zde chápána jako temnota a zlo). I přes toto své odcizení od brahmana však žádná duše (tzv. átman) neztrácí své esenciální propojení s ním (brahman = átman). Jejich odcizení je tudíž jen iluzorní (zdánlivé), a proto spása (tzv. mókša) spočívá v prozření, tj. v pochopení iluzornosti [hmotného] světa a vlastního já (neboli v naprostém odpoutání od hmoty a vymýcení vášní, které nás k ní přitahují). Dokud nedosáhneme úplného vysvobození, jsme po smrti opět vráceni do života v jiném těle, jehož podoba a umístění se aktualizuje podle celkového skóre kvality našich skutků (= tzv. samsára neboli reinkarnace). Kvalitní skutky nás zduchovňují (tj. přibližují k brahmanovi), nekvalitní zhmotňují (tj. vzdalují od brahmana). Hlavní motivací k vysvobození je utrpení, které v hmotném světě zakoušíme. Vykašlat se na dobré skutky, které nás přibližují ke konečnému vysvobození, znamená zajistit si další život plný utrpení.

Poznámka: Hinduistický myšlenkový svět je značně odlišný od řeckého. V hinduismu převládají subjektivní metody poznávání, v antickém světě naopak metody objektivní (vědecké).

Ještě jinak: Z filosofického hlediska má tato staroindická představa asi nejblíže k novoplatónismu, konkrétně k Plótínově panteistické představě nejvyššího Bytí (jemuž v hinduismu odpovídá neosobní a abstraktní božský princip zvaný brahman) jako přetékajícího hrnečku s nekonečnou náplní, ze které odkapávají jednotlivá jsoucna, která pak utvářejí jednotlivé věci tohoto světa (nebo do nich vstupují). Podle kvality (resp. stavu) vědomí odkápnutého božského bytí vznikají různě dokonalé věci či sféry (vrstvy) stvořeného světa. Prvním stavem vědomí je sféra božského ducha (= souhrn všech božských idejí), druhým je sféra duše světa, třetím je sféra jednotlivých duší a posledním (nejméně dokonalým, od Boha [Jednoty] nejvíce vzdáleným stavem) je sféra hmoty, která je spíše zdrojem temnoty a zla. Nejvyšší cíl člověka (= věčná blaženost) spočívá v opětovném splynutí jeho individuální duše (= átma) s Bohem (= brahman), čili v pomyslném návratu jeho „kapky“ do poháru. Pro dosažení tohoto cíle je samozřejmě nutné překonat jisté překážky. Od novoplatónismu se hinduismus v jedné podstatné věci liší – stvoření totiž nechápe jako skutečné (reálné), ale pouze iluzorní (zdánlivé). Realita celého světa i lidského já je tudíž pouhým mámením smyslů (zdáním, klamem, omylem); že je tedy svět či naše vlastní já reálné, se nám jenom zdá. Z toho se pak odvozuje i správný způsob vysvobození → Jestliže je totiž příčinou „nakažení ducha hmotou“ jakási virová infekce klamu, pak lékem je logicky prozření (tj. odhalení klamu a uvědomění si skutečného stavu věcí = rozpomenutí se na svůj původ, na svou bytostnou jednotu s Bohem, neboli pochopení, že lidská duše [= átma] a abstraktní božství [= brahman] jsou ve skutečnosti jedno a totéž). Nejedná se však o jediný možný způsob vysvození. Kromě „cesty vědění“ [= odstranění nevědomosti a iluzí pomocí intuitivního poznání] je totiž v hinduismu možné dosáhnout osvobození (zvaného mókša) i „cestou činu“ [= důsledné dodržování všech hinduistických povinností] či „cestou oddanosti“ [= osobní zbožnost a víra v božské bytosti].

Poznámka 1: Buddhismus se od hinduismu liší v podstatě jen cestou, jak dosáhnout osvobození. V buddhismu se totiž osvobození (zvané nirvána) dosahuje výhradně jen důsledným asketickým odklonem od všeho, co naše vědomí utvrzuje v iluzi (tj. od vnějšího světa a emotivních reakcí na jeho přítomnost).

Poznámka 2: Zajímavé na této představě je především to, že tento proces (při němž od sebe Bůh [v pravidelných intervalech] „odhazuje“ kousíčky svého božství, aby si je pak následně k sobě zase „přitáhl“ [podobně jako „jojo“]) zde není chápán jako reálný, nýbrž jen jako iluzorní (zdánlivý). Z Boha tedy neodpadávají kousky božství reálně, ale jen iluzorně – tj. v důsledku jistých klamných představ, které byly do těchto „odpadlíků“ někým „naočkovány“.

Postupným zatemňováním vědomí u těchto „odkápnutých“ částeček Boha dochází k tomu, že se tyto částečky (= duše) od něj čím dál více vzdalují (vzdalují), a tím čím dál více „zabředávají“ do hmoty (která je zde chápána jako důsledek iluzorní představy vlastní rozdílnosti), přičemž platí, že čím větší vzdálenost od Boha, tím menší jednota a větší fragmentace (rozpad). Čím více tedy odpadlé části Boha upadají do iluze (v níž si namlouvají, že nejsou s Bohem jedno, nýbrž se od něj liší, tj. že nejsou jedním jsoucnem, ale mnohými jsoucny), tím více se jejich vlastní vnímání jednoty rozpadá a tím více zabředávají do iluzorních představ mnohosti (rozdílnosti), které se projevují jako nežádoucí a nešťastné (zlé) spojení s hmotou.

Člověk a vysvobození

Reinkarnace

Tento cyklický proces zapomínání a rozpomínání [na původní jednotu s Bohem] je provázen pravidelnými „aktualizacemi“, po nichž následuje „restart systému“ (tzv. reinkarnace), při nichž duše buď něco ztratí (v takovém případě se vzdálí od duchovní jednoty a zabředne hlouběji do hmotné mnohosti), nebo naopak získá (v takovém případě u ní dojde k odvratu od hmoty/mnohosti a obratu k duchu/jednotě). V prvém případě duše čím dál více zapomíná na svou vnitřní jednotu s Bohem a propadá čím dál mučivějším představám odcizení [resp. mnohosti] (provázenými čím dám těsnějším sepjetím s hmotou). Ve druhém případě si duše naopak na svou jednotu začíná vzpomínat a vydává se opačným směrem – vstříc opětovnému sjednocení (tj. zpět do Boží náruče).

Proces reinkarnace se řídí tzv. karmickým zákonem, který lze parafrázovat slovy „co kdo zasil, to sklidí“, a který je tak vlastně obměnou principu akce a reakce (nebo vztahu příčiny a následku). Tento zákon řídí směr, jakým duše v rámci zmíněného vesmírného „jojo“ cyklu putuje. Dobré skutky zaručují duši pohyb vzestupným [žádoucím] směrem (tj. směrem k Bohu), zatímco špatné skutky posílají duši sestupným [nežádoucím] směrem (tj. směrem od Boha, který se vyznačuje čím dál větším rozkladem, odcizením a utrpením).

Karman

Je-li Bůh a člověk jedno a totéž, pak vyvstává logická otázka, co brání individuálnímu vědomí, že normálně tuto jednotu všeho bytí nerozpoznává? Jinými slovy, co brání člověku v tom, aby si uvědomil, že jeho vlastní já i celý svět je jen iluzí, která mu zastírá pravdu o tom, že ve skutečnosti je Bůh a člověk (brahma a átman) jedno a totéž? Proč je člověk takový, jaký je (tj. proč je nejrůznějším způsobem zabředlý do světa)? Odkud se berou [individuální] rozdíly? A jakou mají vůbec tyto rozdíly (tato mnohost) smysl?

Podle hinduistického učení tyto kvalitativní rozdíly mezi lidmi [a z toho pramenící nespravedlnost a nerovnost] nelze přičítat božstvu (neboť božstvo pojímané jako čisté bytí, neomezené vědomí a blaženost může být stěží původcem jejich strastiplné existence), nýbrž si je musely přivodit jedině živé bytosti samy.

Jak? Jednoduše svými skutky. Veškeré lidské vnímání, myšlení a jednání se automaticky ukládá (otiskuje) do jakési duševní „paměti“ zvané karman (nesprávně karma), která na základě uložených informací mění svou celkovou konzistenci (kvalitu), která pak určuje (= determinuje) kvalitu budoucího života. Dobrými skutky se paměť „vylepšuje“ (zjemňuje), zatímco špatnými skutky se naopak „zhoršuje“ (zatvrzuje). Čím lepší paměť, tím komplexnější poznatky si člověk dokáže tvořit, a tím lepší život může žít. Právě kvalita této duševní paměti tedy v hinduismu určuje kvalitu (resp. náplň) následného lidského života. Tato paměť ale neurčuje pouze psychické a fyzické vlastnosti jednotlivých bytostí či volbu podmínek prostředí, ve kterém se po novém zrození ocitnou, ale způsobuje také, že člověk (pokud tuto svou paměť nevymaže askezí, poznáním nebo dík boží milosti) musí prožít, co způsobil svými skutky, ale sám neodpykal.

Cílem však není (jak by se snad mohlo na první pohled zdát) paměť pomocí dobrých skutků neustále vylepšovat (zjemňovat či odlehčovat), nýbrž definitivně (= jednou provždy) vymazat. Přitom platí, že dosáhnout úplného rozplynutí paměti je snazší, když je její konzistence jemnější (tj. když je zatížená jen dobrými skutky), než když je tvrdší (tj. obtěžkaná špatnými skutky).

Paměť je totiž zdrojem zatemnění (oklamání) našeho vědomí a připoutanosti ke světu. Nebýt této duševní paměti, pak nevnímáme žádný rozdíl mezi sebou a ostatními věcmi, a v konečném důsledku pak ani mezi sebou a Bohem. Paměť totiž způsobuje, že všechny vjemy jsou přesně registrovány a postaveny proti vědomí (= subjektu) jakožto smyslové objekty. Tím dochází k tomu, že:

  1. Naše vědomí je oklamáno mylnou představou, že existuje mnoho různých věcí (i když ve skutečnosti existuje jen Bůh, s nímž je vše totožné a sjednocené).
  2. Paměť řadí všechny uložené objekty podle času a kauzality, čímž v našem vědomí vzniká mylný dojem následnosti (jednota bytí se redukuje na sled závislostí, a my [místo souhrnného vědění] registrujeme jen dílčí poznatky a [místo neomezené schopnosti jednat] jednáme jen v omezené akční oblasti).
  3. Všechny poznané objekty jsou zabarveny emocionálními prožitky, které nás k nim (skrze touhu či odpor) připoutávají.

Osvobození

Všechny bytosti bez výjimky (byť by měly sebehorší karman) budou nejpozději na konci jednoho života boha Brahmy (tj. po uplynutí zhruba 200 miliard pozemských let) z koloběhu zrození vysvobozeny. Bytosti s dobrým karmanem (tj. takové, které se nacházejí v atmosféře a v nebi – mudrci, dokonalí, bozi a ostatní obyvatelé nebe) však dostávají příležitost koloběh zrodů opustit i na konci každého Brahmova dne (tj. každých zhruba 8,5 miliard pozemských let). Kdo však nechce čekat na vzdálený večer Brahmova dne a ještě vzdálenější konec Brahmova života, může se pokusit o definitivní vystoupení z cyklu vznikání a zanikání už zde a nyní. K tomu je třeba nehromadit už vůbec žádný karman (= duševní paměť) a zničit existující, neboť tak pozbude člověk jakoukoli připoutanost ke světu.

Protože věci rozlišujeme a obdařujeme citovými kvalitami, vidíme kolem sebe krásné vs. ošklivé → vzniká v nás touha mít krásné a vyhýbat se ošklivému, což vede ke chtivosti, závisti a utrpení z toho, že to nemáme. Kdybychom však ve své paměti nerozlišovali sebe od věcí, neexistovaly by ani žádné [od nás oddělené] objekty, a tudíž ani žádné tužby, které nás zaplétají stále hlouběji do světa materiálních jevů. Proto je v hinduismu konečným cílem veškerého lidského snažení, aby se člověk (skrze askezi, poznání či dík boží milosti) odnaučil takto mylně rozlišovat, a tím dosáhl osvobození (tj. přerušení pout se světem a sjednocení s Bohem).

Jak lze tohoto osvobození dosáhnout?
Třemi možnými způsoby, které se dají rozdělit do dvou základních postojů (cest):

  • Ativní postoj k vysvobození (tzv. opičí cesta)
      opičí mládě je od počátku aktivní – drží se vlastní silou pevně matčiny srsti, a tak získává bezpečí
      tito lidé se pokoušejí dosáhnout vysvobození vlastní silou
    • skrze Poznání

      Sebeosvobození poznáním skrze askezi a meditaci

      Tato představa předpokládá, že náš normální (neosvobozený) stav je založen na nevědomosti či klamu. Jedná se o základní tezi všech vysokých indických náboženství (později se rozdílně vyvíjejích ze společného základu). Spočívá právě tak na bezprostřední zkušenosti meditativního vhledu a praxe jako na důsledcích teoretických poznatků vyplývajících z takových zkušeností, jež byly naznačeny už v upanišadách. Poznání, které vzniká z této kombinace zážitku (či vize) a reflexe, nepřináší jen informace navíc, nýbrž způsobuje především změnu vědomí, jež odhaluje nové dimenze vjemů a poznání. V meditaci se potvrzuje, že je možné zrušit běžnou zkušenost oddělení subjektu od objektu, že člověk je schopen zážitku jednoty, v němž je překonán nejen odstup od jevů světa, ale také odstup od božstva. Učení o jednotě individuálního a absolutního bytí (vzrostlé z pozdně védské tradice) a osobní zkušenost (získaná z meditační praxe) se [zhruba v 1. tisíciletí př. Kř.] spojují v jeden ze základů indických náboženství. Aby však člověk dosáhl tak vysokého stavu vědomí (aby myšlení a meditace mohly probíhat nerušeny tělesnými funkcemi), musí se prostřednictvím radikální askeze odpoutat od všech hmotných jevů, což není vůbec snadné. Proto je tato cesta považována za nejobtížnější.

      Komentář: Člověk hned napadne biblický verš: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (J 8:32). Mohlo by se tedy zdát, že tato představa je vlastně biblická. Mezi poznáním v hinduismu a v křesťanství je ale dost podstatný rozdíl. Zatímco v tom biblickém verši se mluví o objektivním poznání skutečného stavu věcí, jehož prostřednictvím věřící odhaluje vesmírný (přirozený) řád, a který ho skutečně osvobodí, pokud svůj praktický život uvede do souladu s ním, v hinduistickém pojetí se jedná o poznání subjektivní (a tudíž mylné = odporující realitě), které věřícího osvobodit nemůže. O skutečném vysvobození tak v hinduismu nemůže být řeč. Je-li totiž pravda, že svět je reálný a nikoli jen iluzorní (jak to tvrdí hinduismus), pak „poznání“ jeho iluzornosti znamená poznání něčeho, co je prokazatelně omyl (lež). A je-li to lež (nepravda), pak nemůže být řeč o nějakém osvobození. Už jste někdy slyšeli o tom, že by někdy někoho osvobodila lež?!

    • skrze Jednání (přinášení obětí a společenská angažovanost)

      Tento způsob vysvobození je popisován například v Bhagavadgítě (Písni vznešeného) a spočívá kromě přinášení obětí a vykonávání rituálních činů, také v plnění svých povinností ve světě (ovšem bez toho, aby se člověk na tento svět vázal). Správné plnění společenských závazků je možné pouze skrze nesobecké činy (které nevytvářejí v karmanové „paměti“ žádný otisk). I tato cesta je považována za obtížnou, protože není snadné žít aktivně ve světě, aniž by se do něj člověk nějak zapletl.

  • Pasivní postoj k vysvobození (tzv. kočičí cesta)
      kočičí mládě je pasivní – žalostně mňouká a naříká, ale nepohne se; pokud je chce kočičí matka zachránit před nějakým nebezpečím, musí je odnést v tlamě
      tito lidé jenom volají a doufají v záchranu
    • skrze Boží milost

      Tato cesta bývá považována za nejsnazší a nejdostupnější, a proto se těší velké oblibě u prostého lidu. Člověk zde vysvobození dosahuje tak, že se podílí na boží milosti bezpodmínečnou, služebnou oddaností a láskou. Právě touto láskou se také překonává rozdíl mezi člověkem a Bohem, tj. mezi individuálním já a absolutním Jedním (a dosahuje se tak konečného sjednocení).

Sporné body v hinduistické filosofii

  1. Svět a Bůh jsou jedno a totéž (panteismus).
  2. Svět vznikl seberozvinutím (tj. emanací) Boha.
  3. Za to, jaký člověk je, v jakém prostředí žije a čím si v životě prochází, si může sám.
  4. Veškeré zlo spočívá v iluzorním přesvědčení, že mezi poznávajícím a poznaným je rozdíl.
    Z toho pak také plyne, že:
    • Existence vnitřního já jedince je jen iluze.
    • Existence empirického světa je jen iluze.
  5. Existuje nepřetržitý řetěz zrození a smrtí (= převtělování), kterými musí každá duše „za trest“ projít, než se zcela očistí od svých provinění.
  6. Duše není omezena druhem (čili může se převtělovat i do jiných než lidských těl – např. do těl duchů, zvířat či bohů).
  7. Podstatou náboženství není objektivní poznání, nýbrž subjektivní zkušenost.
  8. Princip sporu neplatí.

Text

 

Texty k dalšímu studiu:

  1. Příjmení, Jméno. Název. Město: Nakladatelství, Rok. xxx s. ISBN xxx.

Marcel Goliaš © 2020