Náboženství

Vztah člověka k Bohu

marcelgolias.net
Publikováno: 01.09.2020
Aktualizováno: 25.11.2020

Ostatní světová náboženství
Hinduismus
(3. část)

Hodnocení klíčového konceptu reinkarnace

Nesmyslnost hinduistické představy reinkarnace (metempsychózy, stěhování duší či znovuzrození) lze ozřejmit celou řadou logických argumentů (viz níže).

Analýza vybraných tvrzení

Všechny omyly a lži jsou založeny na iracionálních úvahách a důvodech, které jsou vnitřně rozporné, a před rozumem (pravdou) tudíž neobstojí. Velkým problémem hinduismu je, že k tomu, co tvrdí, nepřistupuje kriticky ani logicky – tj. nepodrobuje svá tvrzení racionální kritice a nezkoumá jejich logickou soudržnost (bezrozpornost). Naopak, kritické zkoumání pravdivosti a bezrozpornosti posvátných tvrzení je zde tabu (podobně jako je tomu třeba u katolických dogmat). „O dogmatech se nepochybuje!“ Tak zní klasická náboženská poučka. Pokud však své poznání a svou víru postavíme na chatrných základech, může se nám pak zhroutit celý náboženský svět, který jsme si na tom vystavěli, což může mít samozřejmě fatální důsledky i pro náš život. Pokud totiž Bůh existuje (jak máme dokázáno z filosofie), ale my o něm získáme (či si necháme naočkovat) mylné představy, pak asi těžko dosáhneme určeného cíle (tj. vlastní spásy). A právě proto je kritické zkoumání a prověřování pevnosti základů každého náboženství (a jeho tvrzení) životně důležité – závisí na tom totiž náš osud (naše spása, kvalita našeho budoucího života). Abychom však něco takového dokázali, musíme mít otevřenou, vnímavou mysl přístupnou námitkám a racionálním argumentům, jíž upřímně záleží na poznání pravdy. V opačném případě totiž světlo pravdy do naší mysli nikdy nepronikne, podobně jako dešťová voda nepronikne do převráceného (uzavřeného) hrnce. Otevřená mysl se vyznačuje především metodickým pochybováním a kritickým (logickým) uvažováním. Taková mysl si klade neustále otázku, zda je zkoumané tvrzení skutečně bezrozporné (tj. zda [v případě, že ho podrobíme všem relevantním námitkám] opravdu obstojí a ukáže se jako prosté jakýchkoli rozporů). Pokud takto kriticky prověříme klíčová tvrzení hinduistického náboženství, zjistíme, že kvůli svým mnohonásobným rozporům neobstojí a že je tedy duchovně vzdělaný člověk nemůže pokládat za pravdivé.

  1. Tvrzení: Tělo se má k duši jako dům k podnájemníkovi.

    Stručný popis této představy:

    Podle hinduistů se má tělo k duši asi jako dům k podnájemníkovi, přičemž duše si prý při svém přestěhování uchovává svou identitu (podobně jako podnájemník zůstává pořád tím samým člověkem bez ohledu na to, kolikrát se přestěhuje z jednoho domu do druhého), takže jediné, co se při stěhování mění, je tělo (staré za nové) – duše zůstává stále tatáž (tj. identická).

    Vyvrácení:

    Má-li duše při přestěhování zůstat „tím, čím je“, musí si uchovat svou identitu. Čili uchování vlastní identity je podmínka smysluplnosti celého konceptu reinkarnace (přestěhování). Jenže pokud by byla pravda, že si duše při svém přestěhování do jiného těla uchovává svou identitu, pak z toho plyne, že se ani v novém těle (do něhož se rodí) nemůže projevovat podstatně jinak než v tom starém těle (které smrtí zaniká). Neboť je-li duše určitým způsobem individualizovaná (tj. stvořená s určitými individuálními schopnostmi, sklony, vlohami a temperamentem), pak se tyto její individuální schopnosti a temperament musí nutně určitým způsobem projevovat. Proto se nemůže stát, aby se jedna a ta samá duše ve dvou různých tělech projevovala (realizovala) podstatně odlišným způsobem – tj. například v jednom těle jako flegmatický prosťáček a ve druhém jako melancholický génius. Jinými slovy, duše, která je vybavena např. melancholickým temperamentem s velkou intelektuální kapacitou (jakožto svými individuálními vlohami), se asi bude moci v jiném těle těžko projevovat jako flegmatický hlupák (neboť k takovémuto typu realizace nemá přirozené vlohy). Protože však podle hinduistů k takovýmto podstatným změnám přirozenosti při stěhování duší běžně dochází (a to i při stěhování v rámci téhož druhu – tj. z jednoho lidského těla do jiného/nového lidského těla), zdá se mi tím být tato představa nabourána (vyvrácena).

    Tento argument lze ještě doplnit vyvrácením nehinduistické hypotézy, že tělo/dům nemá žádný vliv na život duše:

    Z výše uvedeného tvrzení o údajné nezávislosti duše na těle pak logicky plyne, že tělo nemůže mít žádný vliv na její život. Není-li totiž duše nijak závislá na svém těle, pak ať už se stane s jejím tělem cokoli, duši to nemůže nijak ovlivnit (zasáhnout). Takový závěr je však absurdní, neboť evidentně odporuje realitě:

    1. Má-li totiž lidská duše vrozenou schopnost myslet a svobodně se rozhodovat, pak její přestěhování např. do nějakého rostlinného těla by realizaci těchto jejích přirozených schopností znemožnilo. Rostlinné tělo, které nemá žádný mozek schopný uvažování, ani žádné orgány schopné odpovídajícího lidského jednání, by adekvátní život lidské duše prostě neumožňovalo.
    2. To, že stav těla a duše je vzájemně provázán (a že spolu tvoří jednotný celek), je známá věc. Proto padne-li na duši zármutek, odráží se to i na těle (tělo v důsledku toho např. chřadne, ubývá na váze, bledne apod.). Vnitřní duševní nepohoda zase může vést k různým somatickým obtížím. Naopak vnitřní duševní pohoda a odhodlání mohou člověku pomoci vyléčit se i z nějaké těžké nemoci. Že je tedy stav těla a duše vzájemně provázán, nemůže rozumný člověk popřít. Kromě toho, opustí-li nájemník svůj dům, může se do něj později kdykoli vrátit. Učiní-li však totéž duše (tj. opustí-li své tělo), tělo okamžitě umírá a rozkládá se, takže o nějakém pozdějším návratu nemůže být řeč (ledaže by Bůh toto rozložené tělo zázračně obnovil, podobně jako to učil Ježíš v případě zesnulého Lazara).
    3. Reálné tělo je k duši připoutáno a roste s ní. Jinými slovy, zdokonalování duše je vázáno na zdokonalování těla (a s ním úzce spojeno). Podnájemníkův dům však k jeho obyvateli připoután není a rozhodně se nedá říct, že by s ním nějak rostl. Dům, v němž člověk žije, také nikam necestuje, zatímco lidské tělo je neustále v pohybu. Duše navíc skrze tělo provádí nejrůznější úkony, zatímco dům [v němž bydlí jeho nájemník] žádné úkony neprovádí. Proto se duše [přebývající v těle] od nájemníka [přebývajícího v domě] liší.

    Zastává-li někdo názor, že duše v těle je jako nájemník v domě, pak musí zastávat i další falešné závěry, které z toho logicky plynou: Je-li duše pokládána za svébytnou a ucelenou entitu sama o sobě (tj. i bez těla), pak z toho plyne, že si při každém stěhování uchovává svou vlastní přirozenost (identitu) – podobně jako si svou [stále stejnou] identitu uchovává člověk, který se stěhuje z jednoho domu do druhého. To by ale znamenalo, že pokud se nějaká lidská duše přestěhuje po smrti např. do těla lišky, pak bude mít tato liška „lidskou duši“ (tj. duši schopnou nejen živočišného [smyslově-pudového] života, ale i lidského [rozumově-volního] života vyznačujícího se reflexivním myšlením a svobodným rozhodováním). Podobně, přestěhuje-li se duše prostého člověka do těla mudrce, musela by [podle této teorie] zůstat intelektuálně omezenou, podobně jako hlupák zůstane hlupákem, bez ohledu na to, zda bude obývat prostou chatrč či královský palác. Přirozenost duše se totiž [dle hinduistické teorie] při změně těla nemění (duše při znovuzrození mění pouze tělo a nikoli svou přirozenost). Nebo naopak: Pokud duše v těle nějakého učenlivého člověka nabude za svého života značné moudrosti, sebekázně a dalších ctností, jak je potom možné, že o všechny tyto své [pracně získané] duševní kvality přestěhováním do těla jedince omezených schopností (nebo ještě hůře do těla nějakého zvířete) přijde?

  2. Tvrzení: Cílem lidské duše je její vysvobození z nekonečného koloběhu rození.

    Stručný popis této představy:

    Protože hinduisté věří, že jedinou pravou realitou a entitou na celém světě je neosobní univerzální Duch (Brahmă) a že celý svět je ve skutečnosti jen iluzorním přeludem v jeho mysli, který existuje a je živen jen silou této iluze, pak z toho logicky plyne, že jedinou možností, jak se z této iluze (která naši duši váže ke hmotě a nutí ji se do ní opět vracet i po smrti našeho těla) osvobodit, je (1) uvědomit si, že žijeme v iluzi, a (2) odpoutat se od světa a všech jeho [hmotných] projevů. Jedině tím dosáhneme svého pravého cíle (jímž je opětovné splynutí s univerzálním Duchem) a přerušíme nekonečný koloběh rození (tj. návratu do hmotného světa).

    Vyvrácení:

    Pro ověření platnosti výše uvedeného tvrzení je třeba si nejprve ujasnit, co je pravým cílem lidské duše – zda vysvobození z koloběhu rození (jak to tvrdí hinduisté), nebo něco jiného. Abychom něčeho takového byli schopni, je třeba si nejprve ujasnit, co je to vlastně člověk.

    Z filosofie už víme, že člověk je svébytným vlastníkem či nositelem svých organických, psychických a rozumových schopností, které se realizují v konkrétních životních činnostech (v biologických procesech, smyslovém poznání a citech, či myšlení a svobodném jednání). Jako takový má dvě základní složky: (1) neměnnou přirozenost (která se skládá z duše a jejích základních schopností, tj. sklonů zaměřených k určitým životním činnostem), a (2) dynamický život – tj. specifické životní činnosti, k nimž nás naše přirozenost pudí. Člověk je tedy zaměřen a také vybaven k realizaci svého vrozeného potenciálu, tj. k určitým činnostem, které ho mají zdokonalit. Skrze své schopnosti se tedy duše snaží provádět konkrétní životní činnosti, k nimž je zaměřen, za účelem svého zdokonalení. Podrobněji je to vše vysvětleno (a zdůvodněno) v pojednání o člověku.

    Výše uvedený závěr (že cílem lidské duše je její zdokonalení) pak můžeme použít jako výchozí předpoklad v následující logické úvaze, pomocí níž lze ozřejmit nesmyslnost hinduistického konceptu reinkarnace:

    1. Cílem duše je její vlastní zdokonalení (spočívající v získání dobrého charakteru, resp. nejvyššího možného dobra).
    2. Ale přestěhováním do nového těla duše o všechny své dokonalosti (tj. pracně získané ctnosti) přichází.
    3. Proto stěhování duše odporuje jejímu cíli (a jako takové je nesmyslné).

    Neboli:

    1. Proto cíl duše = zdokonalení
    2. Ale   cíl duše = zdokonalení = [to, co se ruší] stěhováním duše
    3. Proto cíl duše = zdokonalení = [to, co se ruší] stěhováním duše

    Čili platí-li, že cílem duše je její zdokonalení, a zároveň, že zdokonalení (na němž celý život pracovala) se přestěhováním zruší, pak z toho logicky vyplývá, že přestěhováním duše se nabourává její cíl neboli že přestěhování duše koliduje (tj. je v rozporu) s jejím cílem.

    Jak už tedy bylo řečeno, tento argument vychází z předpokladu finality (tj. konečného cíle) identické duše. Oponent by sice tento předpoklad mohl zpochybnit (tj. mohl by namítnout, že cílem duše je něco jiného než zdokonalení), ale tuto námitku lze poměrně snadno vyvrátit, když pochopíme, že to nutně vyplývá z lidské přirozenosti. Lidská přirozenost (jakožto soubor určitých životních sklonů či schopností zaměřených k různým druhům životních činností – především k myšlení a svobodnému rozhodování) pudí člověka k určitým životním činnostem, přičemž opakovaným konáním těchto činností (pokud jsou v souladu s jeho přirozeností) se člověk zdokonaluje. Pokud by člověk tyto činnosti (k nimž je přirozeně zaměřen) nekonal, pak by jednal proti své přirozenosti (tj. v rozporu s ní). Že by tedy cílem člověka bylo něco jiného, než jeho zdokonalení, je ve zjevném rozporu s jeho přirozeností.

  3. Tvrzení: Duše si [po přestěhování do jiného těla] z minulého života nic nepamatuje, protože vypila „nápoj zapomnění“.

    Stručný popis této představy:

    Podle učení hinduistů si duše po přestěhování do nového těla z předchozích stavů své existence pranic nepamatuje, protože před vstupem do nového těla vypila „nápoj zapomnění“.

    Vyvrácení:

    Ponechme pro tentokrát stranou, jaký by to mělo smysl (tj. proč by mělo být pro duši dobré či nutné, aby se jí všechny vzpomínky i pracně získané poznatky a zkušenosti při každém přestěhování vymazaly) a položme si místo toho otázku, jak na to hinduisté přišli (jak to ví).

    Pokud si duše nepamatuje nic z toho, co se v minulých životech naučila, pak se nemůže nikdy zdokonalit (tj. doplnit to dobré, co jí ještě chybí), neboť všechno, čeho v minulém životě pracně dosáhla, musí v nynějším životě pracně dosahovat znovu, čímž veškerá její minulá snaha o zdokonalení (výchovu) přichází vniveč.

    Hinduisté zpravidla (podobně jako stoupenci Platóna či Pythagora) na tuto námitku odpovídají nikoli uvedením nějakých logických důvodů (resp. racionálních důkazů), kterými by své tvrzení podpořili, nýbrž dogmatickým konstatováním, že duše je [údajně] před svým vstupem do nového těla přinucena vypít jakýsi „nápoj zapomnění“. Takovýmto iracionálním tvrzením však nejenže nic nevysvětlují, nýbrž ještě si to více komplikují. Pokud totiž tento nápoj zapomnění po jeho vypití vymazává paměť od všech vzpomínek na minulé skutky, jak je [ó milí hinduisté] možné, že o této skutečnosti víte?!

    Pokud odpovíte, že „ze zjevení“, tak jak potom vysvětlíte, že je toto zjevení v evidentním rozporu s realitou? Je-li totiž duše při každém přestěhování zbavena svých dokonalostí, pak je tím popíráno (tj. znicotňováno a znesmyslňováno) její přirozené zaměření k vlastnímu zdokonalení. Duše je tedy nutně zaměřena ke svému zdokonalení, ale toto zdokonalení je jí upíráno, takže ho nikdy nemůže dosáhnout. To znamená, že je stvořena s vadou, která nemá řešení (resp. s překážkou, kterou nelze překonat). Její existence pak ale postrádá smysl (nemůže dosáhnout svého cíle).

    Přesněji řečeno, svého cíle může dosáhnout vždy jen v jednom jediném konkrétním životě. To znamená, že má-li duše dosáhnout svého cíle (tj. vlastního zdokonalení), musí toho dosáhnout v jediném životě, protože při přestěhování do dalšího života se všechno zresetuje a celé její snažení začíná zase od začátku. Že by se tedy duše mohla zdokonalit v průběhu několika různých životů je nesmysl. Tím ale postrádá jakýkoli smysl i reinkarnace, neboť k čemu mi je, že mohu žít několik životů, když každý nový život začínám se svým zdokonalováním úplně od píky (tj. z minulého života mi nezůstalo nic, na čem bych mohl stavět)?!

  4. Tvrzení: Všechny duše [zasazené do různých těl] jsou téže přirozenosti a ničím se neliší.

    Stručný popis této představy:

    Podle hinduistické hypotézy je svět jen emanací (= výronem či manifestací) jednoho univerzálního Ducha (= Boha). Pokud by tato hypotéza byla pravdivá, pak by esence tohoto univerzálního Ducha byla totožná s esencemi jednotlivých lidských duší, díky čemuž by byly všechny lidské duše téže podstaty (přirozenosti) a ničím by se od sebe nelišily. Podle této představy tedy přebývá v každém lidském těle jedna a ta samá (tj. 100% identická) duše. Čili pokud byste srovnali duše dvou různých lidí, zjistili byste, že se od sebe ničím neliší – že jsou zcela totožné.

    Vyvrácení:

    Každá jednotlivá duše je formou pro své tělo (tj. principem, který ho individuálním způsobem oživuje). Duše se tedy [svou přirozeností] spojuje s tělem a dává mu jeho [konkrétní/individuální] podobu. Jak víme z filosofie, duše má jen jednu přirozenost (kterou nemůže měnit), přičemž jedna duše má jen jednu [konkrétní] formu. A protože má jen jednu formu, dokáže vytvořit jen jeden [jediný] objekt (tj. objekt o jedné jediné přirozenosti). Jinými slovy, každá duše je specifická (tj. individuálně ustrojená), a proto může po spojení s [jakýmkoli] tělem vytvořit vždy jen bytost určité (tj. předem dané) přirozenosti. To se dá pěkně ilustrovat na příkladu hrnčíře: Specifický tvar amfory (= starověké keramické nádoby) utváří spolu s jílem [jakožto hrnčířským materiálem] její výslednou podobu (celkový charakter), přičemž nikdo nemůže říci, že by tato výsledná podoba amfory mohla propůjčovat svůj tvar i jiným nádobám (jako třeba hrncům). Amfora není hrnec a hrnec zase není amfora. Každá nádoba má specifickou podobu, která jí propůjčuje konkrétní (individuální) tvar. A stejně tak i každý člověk má specifickou formu (individuální duši), která pak konkrétním způsobem formuje i jeho tělo (resp. charakter celé jeho bytosti). A stejně jako nelze považovat formu velké amfory za formu malého hrnečku (tj. stejně jako nemůže být forma amfory totožná s formou hrnečku, neboť amfora i hrneček mají každý svou vlastní formu, a tyto formy se navzájem liší), tak nelze považovat formu jednoho člověka za formu jiného člověka (tj. z formy jednoho člověka nemůže vzniknout podoba jiného člověka → čili každá forma má svou vlastní, individuální podobu, která je nezaměnitelná s podobou jiného člověka). Čili forma velkého hliněného hrnce je formou pouze pro ten velký hliněný hrnec a pro žádnou jinou nádobu. Kdyby někdo tvrdil, že [jeho] malý hliněný hrneček má celkovou podobu (= formu) [toho] velkého hliněného hrnce, všichni by se mu vysmáli.

    Dále: Můžeme pozorovat, že živé bytosti, které mají duši a tělo, vykonávají různé činnosti. U stromů např. pozorujeme růst listů, pučení květů či zrání ovoce. U zvířat zase pozorujeme různé činnosti [jejich] vnitřních a vnějších orgánů. Jelikož všechny tyto aktivity vykonává [s pomocí těla] duše, lze říci, že hlavní příčinou těchto činností je příslušná duše. Zvířata, která se plazí, létají, chodí a plavou, vykonávají své činnosti plazení, létání, chození a plavání. Při sledování těchto různých činností se ukazuje, že všechny tyto specifické činnosti vykonává [s pomocí těla] odpovídající forma daného zvířete (tj. jeho duše). Proto za odpovídající činnost [uskutečňovanou prostřednictvím konkrétního těla] je zodpovědná právě duše.

    „To byste nevěřili, jaký těžkosti mně tady nastaly…“ (Felix Holzmann, scénka s názvem „Akvárium“)

    Protože činnosti plazení, chození, létání a plavání se od sebe podstatně liší, nelze říci, že by je vykonávaly duše, které mají stejnou přirozenost (tj. duše, jejichž přirozenosti by byly zcela totožné). Čili činnost plazení musí být uznána za projev jedné přirozenosti, zatímco činnost létání za projev jiné přirozenosti. Např. létající kanárek může vykonávat jen takové činnosti, které jsou v souladu s jeho přirozeností – tj. v souladu s létáním. Kdyby se kanárek pokusil plavat ve vodě, zabilo by ho to (což je vtipně ilustrováno ve scénce „Akvárium“).

    Protože tedy různé bytosti vykonávají činnosti rozličného druhu (tj. činnosti podstatně odlišné) a protože všechny činnosti jsou produktem duše, musejí mít i duše jednotlivých bytostí rozličnou přirozenost, čímž je hinduistické tvrzení o stejné přirozenosti všech duší úspěšně vyvráceno.

    Tuto pravdu [konec konců] potvrzují i odlišné tvary těl zvířat → každý druh přebývá v těle, které odpovídá (tj. nejlépe slouží) přirozenosti jeho duše. Jinými slovy, k čemu by bylo rybí duši tělo ptáka, když by v tomto těle nemohla vykonávat své přirozené činnosti (např. činnost plavání)? Každá duše tak má právě takové tělo, které je přiměřené jejím přirozeným schopnostem. V podstatně odlišném druhu těla by byl výkon jejích schopností buď podstatně omezen, nebo zcela znemožněn (např. lidská duše uvězněná v rostlinném těle by evidentně nemohla vykonávat své přirozené schopnosti myšlení a svobodného rozhodování; duše komára by zase nebyla schopná „utáhnout“ [či uřídit] velké tělo slona). Ještě jinak, ke každé činnosti je třeba užívat určitý nástroj. Například k létání jsou potřeba křídla, k řezání zase nůž apod. A jako není možné provádět určitou činnost bez adekvátního nástroje, tak není možné, aby duše realizovala své schopnosti a sklony skrze neadevátní tělo (tj. v těle, které jí to neumožňuje).

    To lze ilustrovat i na příkladu švece, sochaře, lovce a zemědělce, z nichž každý dělá jinou práci, pro níž používá jiný nástroj – jehlu, dláto, oštěp a pluh. A stejně jako jehlou nelze vytesat sochu, ulovit kořist či obdělat půdu, tak ani tělo jednoho tvora není vhodným příbytkem pro duši jiného tvora. Podobně i duše obdařená vlohou manuální zručnosti nebude moci optimálně fungovat v těle, které pro daný typ manuální práce není dobře stavěné. Podobně duše obdařená velkou intelektuální kapacitou nebude moci optimálně fungovat v těle, jehož mozek na to není stavěn.

    Každá duše má svou jedinečnou, individuální podobu (formu), a tato jedinečná podoba oživuje jedinečným způsobem i konkrétní lidské tělo, v němž tato duše přebývá. Pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že jedna konkrétní duše může vtisknout svou podobu tisícům lidí (resp. lidských těl). Pokud bychom však popřeli, že každá duše má svou jedinečnou podobu (danou její přirozeností), pak bychom tím zároveň popřeli i jedinečnost všech lidských bytostí. Čili každá individuální duše je jedinečnou formou pro své tělo (které se tím pádem stává rovněž jedinečné). Každá individuální duše je tudíž schopna zformovat jen jedno konkrétní tělo. Proto duše konkrétního slona nejenže nemůže zformovat tělo žádné podstatně odlišné bytosti (např. tělo mravence či komára), ale ani tělo bytosti téhož druhu (tj. tělo jiného slona). To proto, že duše, která má díky své jedinečné přirozenosti i jedinečnou podobu, je schopná zformovat jen jedno [zcela jedinečné] tělo.

    Pravdou ovšem je, že hrnec je zván hrncem jen tehdy, když se jeho tvar spojí s jílem a vytvoří hrnec. Jíl sám ale hrnci tvar nedává, neboť z jílu lze vytvořit i jiné nádoby, dáme-li mu jinou podobu. Z podoby hrnce může zase vzniknout jen hrnec a žádná jiná nádoba. Stejně tak i lidská duše se může spojit jen se svým vlastním tělem za vzniku konkrétního člověka, a nikoli s jinými těly za vzniku jiných lidí. Nemůže-li se tedy lidská duše spojit s jiným lidským tělem (než s tím svým) za vzniku jiného člověka, [o to víc] se nemůže spojit s tělem mravence, a stát se tak mravencem.

    Ještě jeden praktický příklad: Já osobně jsem svým založením (temperamentem) melancholik se silným sklonem k systematickému uvažování a hledání pravdy. (1) Když jsem dělal předsedu v bytovém domě, projevovalo se to tím, že jsem se snažil nastudovat si, jak správně tuto funkci vykonávat (jaké zákony se toho týkají, co je důležité, jak správně postupovat, na co si dávat pozor apod.). Když jsem správu domu přebíral, společenství bylo značně zadlužené (na pokraji exekuce), v domě bylo několik neplatičů, účetnictví bylo vedeno ledabyle a vlastníci neměli přehled o hospodaření. Po pár letech jsem předával správu svému nástupci s tím, že ve fondu oprav byla rezerva půl milionu korun, účetnictví bylo vedeno podle předpisů a k informacím o hospodaření měli vlastníci online přístup přes web. (2) Poté jsem svou energii přesměroval do akvaristiky. Zjistil jsem, že v akvaristice se většina věcí dělá nikoli na základě vědecky ověřených poznatků, ale na základě praktických zkušeností, z nichž se ale často vyvozovaly spekulativní závěry. Proto jsem se rozhodl věnovat se výzkumu, který by do tohoto oboru pomohl vnést trochu více světla a ověřených informací. Obstaral jsem si profesionální vybavení, získal kontakty na některé odborníky a pustil se do výzkumu. Založil jsem webové stránky, na kterých jsem výsledky svých výzkumů a pozorování zveřejňoval, a dělil se tak o své poznatky s ostatními. (3) Následně jsem přešel od akvaristiky k filosofii. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem pronikl do filosofické hantýrky a pochopil, oč vlastně ve filosofii jde, protože většina materiálů je psána nesmírně šroubovaně a pro běžné smrtelníky nesrozumitelně. Poté, co jsem si osvojil logické myšlení, jsem se důkladně seznámil s podstatnými filosofickými pravdami a pokusil se všechny své poznatky sesumírovat do podoby uceleného pojednání, které jsem zveřejnil na svých webových stránkách v naději, že se tím stanou užitečné filosofické poznatky přístupné většímu množství lidí (nebo přinejmenším těm, kdo hledají pravdu, ale s filosofií se dosud nesetkali). (4) A uprostřed toho všeho mám rodinu, v níž se snažím být dobrým manželem i otcem a vychovatelem svých dětí a světlem ve svém okolí. Snažím se na sobě pracovat, vychovávat svůj charakter a osvojovat si dobré návyky (ctnosti), aby byl ze mě dobrý, charakterní člověk. A to je práce na celý život. Co to všechno ukazuje? Že moje přirozenost se navzdory různým situacím projevuje prakticky stále stejným způsobem. Ať už se ocitnu v jakémkoli prostředí (v prostředí správy domu, akvaristiky či filosofie), moje přirozenost se na všech těchto místech projevuje podobným způsobem – všude se snažím analyzovat, přemýšlet, zkoumat, hledat nejlepší řešení, sdílet své vědomosti s druhými. Mou silnou stránkou je myšlení a řád (v čemž mě hezky doplňuje má manželka, která mi to zase pomáhá překlápět do praxe). A toto moje vnitřní založení se pak přirozeně projevuje v celém mém životě (ve všech situacích, v nichž se ocitám; za všech okolností). To dokazuje, jak hluboce je naše myšlení a jednání svázáno s naší přirozeností (tj. s vrozeným založením naší duše). Ať už by se tedy naše duše přemístila kamkoli (do jakéhokoli prostředí, do jakékoli doby, do jakéhokoli těla), bude se všude a vždycky projevovat v souladu se svou přirozeností (a nikdy jinak). Jediným případem, kdy by se naše duše neprojevovala přirozeným způsobem, je případ nějaké vnitřní či vnější překážky (např. psychické poruchy či uvěznění).

    Navíc pokud by byla pravda, že se lidská duše může přestěhovat i do bytostí jiných druhů (např. do těla nějakého zvířete či dokonce rostliny), a pokud je zároveň pravda, že je prospěšné se modlit a obětovat za zemřelé [jak to tvrdí hinduisté] (abychom jim tím pomohli jejich duši dostat se do nebe), pak z toho logicky plyne, že je prospěšné se modlit a obětovat za všechna umírající zvířata (i rostliny!), neboť i v nich přece mohou být [přestěhované] lidské duše. Absurdní představa!

    Kromě toho, je-li morálně špatným činem vražda jakéhokoli člověka, a je-li zároveň pravda, že se duše mohou stěhovat do jakýchkoli těl (dokonce i do těl jiných druhů bytostí), pak musí být morálně špatným činem nejen usmrcení jakékoli lidské bytosti, ale logicky i usmrcení jakéhokoli zvířete či zničení jakékoli rostliny, protože i v nich může být [přestěhovaná] lidská duše. Podle této představy (domyšlené do důsledku) byste tedy obyčejným posečením klasů na svém políčku (či trávy na svém trávníku) spáchali doslova genocidu (tj. vraždu tisíců oduševnělých bytostí). Každý, kdo sní nějakého živočicha či rostlinu, se tedy [podle hinduistické doktríny reinkarnace domyšlené do důsledků] proviňuje vraždou. Pokud bychom tedy připustili takovéto absurdity, pak bychom také logicky museli přestat rozlišovat nejen mezi různými druhy bytostí, ale i mezi jednotlivými bytostmi v rámci téhož druhu. To znamená, že by bylo nesmyslné rozlišovat mezi rostlinou, zvířetem či člověkem, a dokonce i mezi jednotlivými lidmi mezi sebou. Ve všech je totiž jedna a ta samá univerzální duše, takže se mezi sebou tyto bytosti neliší ničím jiným, než svým tělem (= dočasným příbytkem). Člověk je tedy v tomto pojetí univerzální duší oblečenou do lidského těla, zatímco rostlina je toutéž univerzální duší oblečenou do jiného (v tomto případě rostlinného) těla. Je-li tedy správné pomáhat lidem, pak musí být stejně tak správné pomáhat i zvířatům a rostlinám! Je-li špatné lidem ubližovat, zabíjet je, nebo je dokonce jíst, pak musí být [podle této zvrácené hinduistické logiky] stejně tak špatné ubližovat, zabíjet či jíst zvířata a rostliny!

  5. Tvrzení: Důvodem odlišností mezi lidmi je kvalita minulého života.

    Stručný popis této představy:

    Všechny bytosti si [co do stavu a společenského postavení] evidentně nejsou rovné. Podle hinduistické teorie reinkarnace je důvodem těchto odlišností kvalita minulého života (tj. zákon skutků neboli tzv. karman). Všechny lidské skutky lze rozdělit na spravedlivé a zlovolné, přičemž ty spravedlivé jsou výsledkem ctnosti, kdežto ty zlovolné jsou výsledkem hříchu (neřesti). Královský a šlechtický původ, hojnost a bohatství, a všechny tělesné požitky jsou považovány za důsledek spravedlivých skutků, zatímco chudoba, nemoc, utrpení, hanba či pomluvy jsou považovány za důsledek zlovolných skutků. Proto těší-li se teď někdo z dobrých věcí, je to díky jeho minulým spravedlivým skutkům (čili jeho současné blaho není odměnou za jeho nynější, nýbrž za předchozí ctnostný život). Bylo by přece nelogické, kdyby Bůh odměňoval [blahobytem] někoho, kdo si to [svými minulými skutky] nezasloužil. Jak by k tomu tedy přišel ten, kdo [ještě] nestihl spáchat žádný hřích, a přesto se narodil jako chudý (a nikoli jako bohatý)? Cožpak by Bůh, který by různá postavení lidem přiděloval čistě nahodile (podle své libovůle a nikoli podle [předchozích] lidských zásluh), nebyl nespravedlivý [svévolný/rozmařilý]?

    Vyvrácení 1:

    Štěstí zakoušené v tomto životě nemůže být výsledkem ctnostných skutků konaných v minulém životě, podobně jako neštěstí nemůže být výsledkem [v minulosti] spáchaných hříchů. To lze dokázat jednoduše tím, že si ujasníme, 1/v čem spočívá pravé štěstí a 2/jak se k němu dochází – zda předchozími ctnostnými skutky (jak tvrdí hinduisté) či jiným způsobem.

    Za štěstí bývá obvykle pokládán přepychový život, bohatství, zdraví, krása (pěkný vzhled), tělesné potěšení či kvalitní vzdělání. Všechny tyto věci jsou v hinduismu považovány za výsledek ctnostných skutků předchozího života. Jaký druh skutků ale tyto věci opravdu přináší (zajistí)?

    Lidské skutky mohou být buď 1/výsledkem našeho svobodného rozhodnutí, nebo 2/výsledkem osudu (předurčení, resp. zákona skutků).

    Skutky jako výsledek svobodného rozhodnutí

    Pokud by lidské skutky byly výsledkem naší vlastní svobodné vůle, pak by to znamenalo, že jsme tyto skutky mohli i nemuseli vykonat, takže jejich vykonání či nevykonání bylo čistě v naší moci. Tato představa však odporuje karmanovému zákonu (tj. zákonu skutků), který praví, že lidský osud je dán (= předurčen) našimi minulými skutky. Vše, co se stane (tj. co nás potká a co vykonáme), je dáno zákonem skutků, přičemž naše vlastní vůle s tím nic nenadělá. Platí-li tedy karmanový zákon, pak naše skutky svobodné být nemohou, neboť kdyby svobodné byly, mohli bychom svým rozhodnutím zvrátit (měnit) osud. Máme-li se stát např. králem, můžeme to buď přijmout nebo odmítnout. Je-li nám osudem určeno, že se máme stát králem, ale my připustíme existenci svobodné vůle, pak to znamená, že můžeme tuto poctu odmítnout a království se vzdát. Pokud ale něco takového opravdu můžeme udělat, pak by to znamenalo, že se svým rozhodnutím můžeme vzepřít osudu.

    Skutky jako výsledek osudu

    Pokud by ale ctnostné skutky byly čistě výsledkem osudu (= předurčení), pak by to znamenalo, že je konání takových skutků nutné (tj. nelze se mu nijak vyhnout). Pokud je však něco nutné, nelze mluvit o žádných zásluhách či ctnostech. Je-li pro nás například nutné dýchat, jíst či vylučovat, pak provádění těchto činností není žádnou ctností, nýbrž čirou nutností. Ctnostné jsou přece jen takové skutky, které nás nějak zdokonalují a jejichž konání není nutné, nýbrž dobrovolné. Takové skutky tedy můžeme nekonat, ale my si přesto volíme jejich konání (byť je to spojeno s určitou námahou), protože tím chceme získat nějakou dobrou věc (dokonalost). Navíc je-li něco nutné, pak se to uskuteční bez ohledu na naši vůli (tj. bez ohledu na to, zda to chceme nebo nechceme). Jsou-li však všechny lidské skutky nutné (tj. předurčené osudem), pak vše, co děláme, je nevyhnutelné. V takovém případě pak ale nemá smysl cokoli dělat (ať už dobrého nebo zlého, příp. souhlasného či odmítavého) – je to zhola zbytečné, protože na výsledku to stejně nemůže nic nezměnit.

    Závěr

    Z výše uvedené tak plyne, že pokud platí zákon skutků (karman či osud), pak neplatí zákon svobodné vůle, díky čemuž jakékoli skutky (ať už dobré nebo špatné, souhlasné či odmítavé) postrádají smysl. A naopak, pokud platí zákon svobodné vůle, pak neplatí zákon skutků – v takovém případě mají [ctnostné] skutky smysl, avšak nikoli smysl osudový (tj. předurčující náš budoucí život). Tvrzení, že existuje svobodná vůle, je tedy v přímém rozporu s tvrzením, že existuje [předurčený] osud. Buď tedy existuje svobodná vůle, nebo existuje osud. Z filosofie však máme dokázáno, že svobodná vůle existuje. Tudíž žádný předem daný osud existovat nemůže, čímž je hinduistická představa osudu (resp. karmanového zákona) vyvrácena.

    Pokud by nynější štěstí, bohatství, krása, moc či tělesné rozkoše byly odměnou za minulé ctnostné skutky, pak se dá předpokládat, že jsou tyto hodnoty vskutku dobré a žádoucí – tj. že poskytují obdarovanému žádoucí dokonalosti, které ho přivádějí blíže k jeho konečnému cíli. Zamyslíme-li se však nad tím, co je pravým cílem člověka (tj. v čem spočívá jeho pravé štěstí), zjistíme, že materiální blahobyt ani tělesné rozkoše to nejsou. Každý soudný člověk přece ví, že materiální či smyslová dobra (jako např. bohatství či tělesné rozkoše) jsou ze své podstaty pomíjivá a trvalé štěstí přinést nemohou. Jedinými trvalými (tj. věčnými) hodnotami jsou pravda a láska (které činí svého nositele ctnostným, charakterním člověkem). A protože ze zkušenosti víme, že řada bohatých lidí je spíše sobeckých a bezcharakterních, plyne z toho ponaučení, že materiální blahobyt ani tělesné rozkoše k pravému štěstí nejenže nevedou, ale spíše od něj člověka vzdalují. Je-li však jedinou odměnou za minulý ctnostný život právě materiální blahobyt a tělesné rozkoše (tj. věci, které člověka od konečného cíle a pravého štěstí spíše odvádějí – viz Ježíšovo „spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do božího království“), pak je taková odměna spíše 'danajským darem' (tj. takovým ziskem, který způsobuje obdarovanému spíše ztrátu a trápení než [pravý] zisk a užitek), a celý systém karmanových odměn je tudíž postaven na špatném základě (získaná odměna totiž není pravá a trvalá, ale falešná, povrchní a pomíjivá). A kdo že tento systém odměn zavedl? Bůh. Čili Bůh zavedl systém odměn, který ve skutečnosti neodměňuje ctnostné lidi tím, co je [trvale] zdokonaluje a osvobozuje, nýbrž tím, co je [dočasně] degraduje a zotročuje. Takhle absurdně se chová hinduistický Bůh!

    Navíc pokud materiální blahobyt nezaručuje štěstí (ba spíše naopak), pak je nesmyslné a nerozumné ho vůbec chtít. Kromě toho je zvláštní, že materiální blahobyt a tělesné rozkoše získává člověk jako odměnu za předchozí ctnostný život, když náplní každého ctnostného života je právě upřednostňování duchovních hodnot a zřeknutí se materiálních statků a tělesných rozkoší. Je-li tedy někdo ctnostný (tj. moudrý, zbožný, ukázněný a laskavý), pak odměna ve formě materiálních statků a tělesných rozkoší pro něj musí nutně představovat krok zpět (tj. návrat k horšímu). Pokud totiž ctnostný, charakterní člověk dostane možnost žít zhýralým a prostopášným životem v přepychu, těžko z toho může mít radost, když se takové věci s ctnostným charakterem neslučují. Jenže on ani nemá v hinduistickém pojetí na výběr. Bůh ctnostného člověka (který celý svůj život praktikoval odříkání a pracně získával dobré návyky = ctnosti) v příštím životě o všechny jeho těžce nabyté ctnosti [jediným znovuzrozením] připraví a místo nich mu dá do vínku věci, které mu získávání ctností ještě více zkomplikují. No, není ten hinduistický Bůh „dobrý a spravedlivý“?!

    Čili pokud ctnostný člověk zůstane ctnostným i v příštím životě, pak obdrženou odměnou [ve formě materiálního blahobytu a tělesných rozkoší] zcela jistě pohrdne, neboť mu musí být [v jeho moudrosti] jasné, že mu to k dokonalosti nic nepřidá (spíše naopak). Pokud však ctnostným nezůstane (tj. stane se bezcharakterním), pak si v novém životě [co do své vlastní dokonalosti] evidentně pohorší (přestane být totiž ctnostným). V prvním případě postrádá smysl hinduistický systém odměn (ctnostný člověk takovou odměnou pohrdá), ve druhém případě postrádá smysl úsilí o ctnostný život (je-li odměnou ctnosti bezcharakternost a neřest, pak by o ni usiloval jen hlupák).

    Systém odměn v hinduismu funguje zhruba následovně:

    • usiluj v tomto životě o ctnosti a dobrý charakter, a v příštím životě dostaneš za odměnu sladké lízátko (jakmile ho vylízáš, odměna pomine)
    • vykašli se v tomto životě na ctnosti a dobrý charakter, a v příštím životě dostaneš za trest kyselé lízátko (jakmile ho vylízáš, trest pomine)

    Ctnosti a dobrý charakter nejsou tedy v tomto systému ničím víc, než jen [pomíjivým] prostředkem k získání [stejně pomíjivé] odměny (= materiálního blahobytu a tělesných rozkoší).
    Zákon skutků zní tedy takto: Ty získej pracně [v tomto životě] ctnosti a dobrý charakter a Bůh ti dá za to [v příštím životě] blahobytný a rozkošný život.
    Neboli: Teď si to odepři a příště to dostaneš! aneb Budeš-li teď ochoten žít na suchu (v nedostatku), příště budeš moci žít ve vodě (v hojnosti).

    Jaký smysl by ale mělo zříkat se potěšení v tomto životě, abych ho pak mohl dostat v budoucím životě? Proč se trapně omezovat nyní, abych se nemusel omezovat pak, když si to potěšení mohu užít hned (tj. už v tomto životě)? Pokud se tedy nějaký boháč zřekne už za tohoto života bohatství a rozkoší v naději, že je dostane v budoucím životě, chová se jako magor, protože tím vlastně jen odsouvá to, co ho stejně později nemine. Proč se ale nyní trápit odříkáním, abych mohl později dostat to, co jsem si nyní odřekl, když si to přece mohu užít hned a bez odříkání?

    Čili zatímco hříšní lidé nenávidí ctnosti, ale touží po jejich ovoci (tj. po materiálním blahobytu a tělesných rozkoších), moudří lidé touží po ctnostech, ale nenávidí jejich ovoce (tj. materiální blahobyt a tělesné rozkoše).

    O to víc nelogické to je, když si uvědomíme, že [podle hinduistických představ] nynějším ctnostným životem (= životem 'v nedostatku') člověk nezískává žádné trvalé kvality, neboť v příštím životě začíná lidská duše zase od píky (tzn. že o všechny své [do-teď-pracně-nabyté] ctnosti a jiné kvality smrtí přichází). Vedení ctnostného života tak nemá žádný metafyzický přesah – tj. do budoucna z toho člověku nekyne nic jiného, než jakási jednorázová povrchní odměna v podobě [pomíjivého] 'sladkého lízátka'.

    Další možností, jak prokázat nepravdivost teorie reinkarnace a s ní spojeného systému odměn za dobré skutky, je najít alespoň jeden případ, kdy tento systém prokazatelně neplatil. Pokud by se nám podařilo takový případ najít, celý koncept reinkarnace by se tím zhroutil jako domeček z karet. Takový případ ale skutečně existuje! Je jím stvoření úplně prvních lidí, resp. prvních bráhmanů (kněží) a králů. Podle hinduistů stvořil univerzální Duch Brahmă první bráhmany a krále ze své hlavy, válečníky ze své hrudi, obchodníky ze svého stehna a služebníky ze své nohy. Pokud bychom připustili pravdivost této úsměvné historky, pak bráhmani a králové, kteří byli ze všech lidí stvořeni jako první, nemohli přece své postavení získat jako odměnu za své dobré skutky, neboť při jejich úplně prvním stvoření ještě žádné jejich minulé skutky prostě neexistovaly. To dokazuje, že existoval případ, kdy zákon skutků prokazatelně neplatil. Tento případ tedy dokazuje, že někteří (tj. minimálně ti úplně první) lidé museli dostat kněžský či královský stav (který se dává jen jako odměna za ctnostné stutky) navzdory tomu, že žádné ctnostné skutky nevykonali. A podobně i jejich děti. Pokud měl [ten úplně první] král děti a vnoučata, která po svém otci zdědila království, pak je jasné, že ho nemohla zdědit jako odměnu za své minulé ctnostné skutky (protože v jejich úplné prvním životě žádný 'minulý život' ještě neexistoval).

    Dále, pokud nás někdo [třeba fyzickým násilím či psychickým vydíráním] donutí ke spáchání krádeže, pak tento skutek pácháme z donucení a nikoli ze svobodné vůle, a proto naše jednání nelze považovat za hřích. Podobně pokud nám někdo [proti naší vůli] zabaví majetek a rozdá ho chudým, nelze to považovat za ctnost. V hinduismu je tím, kdo si na druhých vynucuje určité chování, osud (karman). Pokud si však na nás veškeré chování Bůh skrze karman [proti naší vůli] vynucuje, pak přece toto naše chování nemůže být výsledkem našich ctností či hříchů. Pokud však naše chování nelze považovat za výsledek našich ctností či hříchů, pak [logicky!] padá i celý systém karmanových odměn, který je na tomto rozlišování založený. Neexistují-li totiž žádné ctnosti ani hříchy, pak nemohou existovat ani žádné karmanové odměny či tresty!

    Z tohoto absurdního pohledu (na odměnu a trest za minulé skutky) pak plynou další absurdity:

    • Jelikož ten, kdo druhého ponouká k hříchu je větší hříšník než ten, kdo hřeší, musí být Bůh (který skrze zákon skutků nutí druhé páchat nynější hříchy jako zasloužený trest za jejich minulá provinění) větším hříšníkem než hřešící lidé.
    • Pokud Bůh nutí člověka páchat nové hříchy v tomto životě v důsledku jeho minulých hříchů spáchaných v předchozím životě, pak kde je jaké místo pro nápravu či boží milost? Pokud totiž Bůh nemůže jinak, než za minulé hříchy nutit člověka k páchání nových hříchů, pak vlastně napravuje lidské hříchy tím, že tyto hříchy rozmnožuje, což nedává smysl. Cílem jakéhokoli trestu (a pokání) je přece hřích vymýtit (zastavit), a nikoli ho ještě rozmnožovat. Navíc v takovémto zautomatizovaném systému není žádné místo pro boží milost a odpuštění. V hinduistickém náboženství tedy nejenže není místo pro odpuštění, ale zároveň je zde spravedlnost prosazována velmi podivným způsobem [kdy trestem za hřích je vlastně ve výsledku ještě více hříchů].
    • Je-li utrpení v nynějším životě trestem za hříchy spáchané v minulém životě, a smyslem nynějšího bídného stavu je tyto minulé hříchy odčinit (dosl. spálit), pak toho přece není možné dosáhnout bez účinné lítosti (= pokání neboli změny myšlení a chování). Každému rozumnému člověku je přece zřejmé, že skutečné odčinění hříchů může nastat jen tehdy, pokud hříšník svůj hřích uzná a odvrátí se od něj. Jak ale může člověk postižený bídou a utrpením účinně litovat toho, co údajně spáchal v minulém životě, když neví, co že to vlastně spáchal a čeho že to má vlastně litovat? Hříchy, o nichž nevíme, nelze odčinit. Pokud tedy Bůh člověka uvrhává do bídného stavu [v důsledku jakýchsi jeho minulých hříchů] a chce po něm, aby svou hříšnost uznal a od svých hříchů se odvrátil, ale tento člověk netuší, jakého provinění se dopustil, pak je to podobné, jako když nějaký despotický trýznitel mučí svého vězně a chce po něm, aby se přiznal k tomu, co udělal, slovy: „tak co, už víš co jsi provedl?“ A pokud vězeň odpoví, že stále neví, pak je dál bit. Pokud vězeň opravdu neví, co špatného [v minulosti] provedl, pak takovýto postup může vést jen k jedinému výsledku – vězeň se nakonec ke všemu přizná, ovšem čistě z donucení (ve svém srdci i nadále nebude tomu trestu rozumět a bude ho vnímat jako nespravedlivý). Přestože tedy může být pravda, že ten, kdo spáchal v minulém životě ohavné hříchy, za ně v tomto životě nepředstavitelným způsobem trpí, pokud se hříšník od svých hříchů s lítostí neodvrátí (což vyžaduje nejen jejich uznání, ale i pochopení důvodů jejich špatnosti), mine se toto utrpení cílem (tj. nesplní se podmínky nutné k očištění). Rozumnému člověku je tedy zřejmé, že trest v podobě utrpení je pouze prostředkem (pomůckou) k dosažení cíle, jímž je pochopení pravdy (tj. důvodů špatnosti spáchaných skutků) a změna chování [podle této poznané pravdy].

    Jedno tamilské přísloví praví, že „co platí pro mikrokosmos, platí i pro makrokosmos“, což by se dalo přeložit jako „co platí pro lidské tělo, platí i pro svět (resp. lidskou společnost)“. Podobně totiž jako lidské tělo potřebuje ke správnému fungování všechny tělesné orgány, tak i lidská společnost potřebuje ke správnému fungování rozličné (hierarchicky uspořádané) společenské vrstvy. Bez hierarchicky uspořádaných společenských vrstev by společnost zkolabovala, neboť pro úspěšné fungování každé společnosti je potřeba mít ve společnosti vůdce (pro řízení), vojáky (pro obranu), zemědělce (pro zajištění potravy) a služebníky (pro služebné práce). Dovede si snad někdo představit úspěšně fungující společnost, kde by byli jen samí vůdcové bez poddaných, či jen samí služebníci bez jediného vůdce? Podobný princip funguje všude ve světě. Celý svět je doslova prošpikován všemi možnými organismy, které žijí ve vzájemné symbióze (provázáni nejrůznějšími vztahy) a jedině dohromady tvoří funkční celek. Stačí, aby ze světa zmizelo pár klíčových organismů, a svět [bez nich] zkolabuje. Podobně i v lidské společnosti stačí, aby jediná společenská vrstva zmizela, a společnost zkolabuje.

    Problém je, že podle hinduistického pojetí se lidé do jednotlivých společenských vrstev rodí podle kvality minulých skutků. Ti, co v minulém životě konali ctnostné skutky, se [prý] rodí jako králové či kněží. Ti, co v minulém životě konali hříšné skutky, se rodí jako služebníci (či otroci). Pokud by ale tomu bylo skutečně tak, pak by to mohlo mít jen dvě možná (a v obou případech stejně absurdní!) vysvětlení:

    1. Fungování celého světa závisí čistě na lidských skutcích a nikoli na Boží vůli.

      Tato varianta předpokládá, že veškeré znovuzrozování je řízeno čiště jen [svobodně konanými] lidskými skutky, takže nic, co člověk udělá, není ve skutečnosti výsledkem karmanového zákona (tj. výsledkem osudu či Boží vůle), nýbrž svobodného lidského jednání. To znamená, že správné fungování světa (jako celku) závisí čistě na lidech (a jejich zcela nahodilé volbě mezi dobrem a zlem). Pokud by se tedy [čistě teoreticky] všichni lidé rozhodli, že budou žít hříšným životem, pak by se v dalším životě rodili jen samí služebníci a otroci, kteří by mezi sebou neměli jediného zemědělce, vojáka či krále. To, že se na světě [bez přičinění nějaké vyšší moci] rodí už po tisíce let správný poměr králů, vojáků, zemědělců a služebníků, je tedy [z tohoto pohledu] vlastně zázrak (či jedna velká náhoda).

    2. Fungování celého světa nezávisí na lidských skutcích, ale čistě jen na Boží vůli.

      Tato varianta předpokládá, že veškeré znovuzrozování je řízeno Boží vůlí (resp. předurčeným osudem), takže nic, co člověk udělá, není ve skutečnosti výsledkem jeho svobodné vůle, nýbrž Boží vůle (tj. osudu). Všechny lidské skutky (a tedy i všechny ctnosti či hříchy) jsou tak zcela irelevantní. Člověk koná dobré či hříšné skutky (resp. stává se ctnostným či hříšným) nikoli proto, že si to zvolil, ale proto, že ho k tomu donutil Bůh. Proto i odměna v podobě materiálního blaha či tělesných rozkoší (či trest v podobě chudoby a strádání) není ve skutečnosti výsledkem jeho ctnostného (či hříšného) života, nýbrž výsledkem nevyhnutelného předurčení.

    Ať už připustíme pravdivost první či druhé varianty, v obou případech tím popřeme platnost karmanového zákona, který je jedním z pilířů hinduismu. Zatímco v prvním případě tvrdíme, že veškerý běh světa (vč. našeho postavení v něm) je dán svobodnými lidskými rozhodnutími a nikoli osudem, ve druhém případě vlastně tvrdíme, že nynější život je sice výsledkem minulých skutků, ale tyto skutky nebyly vykonány z naší svobodné vůle, nýbrž z donucení (takže když to domyslíme do důsledků, tak vlastně nejsou našimi skutky, nýbrž Božími skutky vykonanými jeho naprogramovanými roboty). V prvním případě tedy popíráme osud (tvrzením, že člověk má svobodnou vůli), ve druhém zase svobodnou vůli (tvrzením, že vše je předurčené osudem).

    K zamyšlení: Pokud chce boháč někam jet (či něco někam odvézt), potřebuje k tomu dopravní prostředek s řidičem. Pokud boháč nechce chodit nahý, potřebuje švadlenu (která mu ušije oděv) a ševce (který mu ušije boty). Chce-li boháč jíst, potřebuje zemědělce (který mu vypěstuje plodiny), chovatele (který mu vychová dobytek) a kuchaře (který mu jídlo připraví). Na druhou stranu, pokud si chtějí řidič, švadlena, švec, zemědělec, chovatel či kuchař vydělat na své živobytí, potřebují boháče, který si od nich jejich služby či výrobky koupí. Proto se navzájem potřebují a jeden bez druhého se neobejde. Tak je to na světě zařízeno, a to je také důvod, proč na světě existují mezi lidmi rozdíly (co do společenského postavení = stavu) – proč na světě existují různé specializace namísto toho, aby všichni dělali všechno. Je to podobné, jako kdyby nohy, ruce, oči a uši řekly naštvaně žaludku: „celý den někam chodíme, něco sbíráme, díváme se a posloucháme, kde a jak bychom pro tebe obstaraly nějaké jídlo, zatímco ty si celý den jen lenošíš – už neuděláme ani jeden krok, sedneme si na zadek, založíme ruce v klín, zavřeme oči a zacpeme si uši“. Čím déle však nohy, ruce, oči a uši nic nedělaly, tím více ochabovaly, protože bez jídla, které by jim žaludek přeměnil na energii, ztrácely životní sílu až nakonec odumřely. Jaké z toho plyne ponaučení? Že všichni se navzájem potřebují – jedni bez druhých se neobejdou.*

    * Toto pravidlo však platí jen za předpokladu, že všichni fungují tak, jak mají – tj. všichni v tom celku lidské společnosti svědomitě a řádně plní svou funkci (aniž se někdo fláká či podvádí). Přirozené rozvrstvení lidské společnosti je tedy nutné a učitečné.

    Poznámka: Na tomto místě je třeba si uvědomit, že jedna věc je rovnost lidí na základě jejich důstojnosti (vnitřního ustrojení neboli přirozenosti), a druhá (zcela jiná) věc je odlišné [hierarchicky uspořádané] postavení lidí ve společnosti dané rozmanitostí jejich schopností a funkcí.

    Vyvrácení 2:

    Pokud se různé stavy (kasty) na světě objevují nikoli z Boží vůle, nýbrž čistě jako důsledek lidských skutků, pak uspořádání a fungování celého světa závisí nikoli na Boží vůli, ale na lidském chování (což je zcela absurdní). Aby toho ale nebylo málo, tak [domyslíme-li hinduistické představy do všech důsledků] lidské chování řídí nejen fungování celého světa, ale dokonce i fungování samotného Boha!

    Spojíme-li si totiž dohromady výchozí předpoklady hinduistů, že (1) všechny hmotné věci jsou manifestacemi univerzálního Ducha, a že (2) aktuální stav [resp. konkrétní podoba] člověka je dán kvalitou jeho minulých skutků, pak z toho plyne logický závěr, že (3) konkrétní manifestace Ducha je vlastně určována lidskými skutky (resp. že konkrétní směr, jakým se bude evoluce Ducha ubírat, řídí svými skutky lidé)!

    Převedeno do podoby klasického sylogismu (logické úvahy) to vypadá takto:

    1. avšak konkrétní způsob manifestace Ducha = konkrétní podoba věci
    2. avšak konkrétní způsob manifestace Ducha = konkrétní podoba věci = to, co je dáno kvalitou skutků
    3. proto konkrétní způsob manifestace Ducha = konkrétní podoba věci = to, co je dáno kvalitou skutků

    Čili vztaženo na člověka:

    1. avšak manifestace Ducha v podobě oduševnělé bytosti = člověk
    2. avšak manifestace Ducha v podobě oduševnělé bytosti = člověk = výsledek lidských skutků
    3. proto manifestace Ducha v podobě oduševnělé bytosti = člověk = výsledek lidských skutků

    Pokud se v tom ztrácíte, zkusím to ještě vysvětlit trochu srozumitelněji:

    Vysvětlení prvního předpokladu

    Hinduisté učí, že celý svět (včetně bohů, lidí, zvířat, rostlin, věcí i démonů) není ve své podstatě ničím jiným než manifestací univerzálního Ducha Brahmana. Proto osobní bohové Brahmā, Šiva a Višnu nejsou pravými Bohy, nýbrž jen nejdokonalejšími manifestacemi (či projevy) jediného pravého Boha [resp. neosobního Ducha] Brahmana. Podobně i lidé nejsou [podle hinduistické představy] žádnými stvořenými svébytnými bytostmi, nýbrž o-něco-méně-dokonalými manifestacemi univerzálního Ducha Brahmana. Ani zvířata a rostliny nejsou svébytnými bytostmi, nýbrž ještě-méně-dokonalými manifestacemi vesmírného Ducha. Přičemž nejméně-dokonalou manifestací Ducha jsou neživé věci. Na světě tedy [podle této teorie] neexistují žádné stvořené svébytné věci. Všechny ty hmotné věci, které vidíme (i ty duchovní, které nevidíme) jsou ve skutečnosti samotný Brahmă – jen v různých podobách (= manifestacích). Je-li tomu tak, pak platí, že každá věc (resp. její konkrétní podoba) je jen různou podobou Brahmana. Přesně to říká první předpoklad ve výše uvedeném sylogismu → každá věc či bytost je jen manifestací Boha [tj. univerzálního Ducha Brahmana].

    Vysvětlení druhého předpokladu

    [Přinejmenším] u lidských bytostí neprobíhá tento vývoj (manifestace) neosobního Ducha nahodile, ale řídí se kvalitou jejich [obětních] skutků (tzv. karmanovým zákonem). Čili to, zda se neosobní Duch vyvine [při další inkarnaci] v osobu bráhmana, vojáka, zemědělce či sluhy, závisí na kvalitě minulého života dotyčného člověka. Individualizovaný duch každého člověka, který se smrtí z jeho těla uvolní, se musí přestěhovat do vyšších či nižších tělesných [hmotných] stavů, a tak projít nesčetnými formami existence, podle jeho skutků, dokud nebude znovu vstřebán [reabsorbován] do jednoho o-sobě-existujícího Ducha všehomíra. Pokud někdo odváděl dobrou práci (tj. dobré skutky), jeho duše bude po žebříčku vystupovat směrem vzhůru (blíže k cíli, jímž je konečné reabsorbování do univerzálního Ducha) – tj. v příštím životě se narodí třeba jako kněz, král či nějaký bůh. Pokud někdo odváděl špatnou práci (tj. špatné skutky), jeho duše bude po žebříčku sestupovat směrem dolů (dále od tohoto cíle, hlouběji do bahna hmotné existence) – tj. v příštím životě se narodí třeba jako otrok, pes či nějaký démon. Čili naše konkrétní podoba v příštím životě závisí na kvalitě našich skutků. Přesně to říká druhý předpoklad ve výše uvedeném sylogismu → kokrétní podoba jakékoli bytosti je dána kvalitou jejích skutků.

    Vysvětlení závěru

    Nicméně jelikož o konkrétní podobě manifestace Ducha (tj. o tom, zda se Duch manifestuje jako bráhman, nebo třeba jako pes) rozhodují vlastně lidské skutky (oběti), plyne z toho logicky, že konkrétní podobu Brahmana určují jeho vlastní výtvory. Dalo by se tedy říci, že směr, jakým se bude evoluce tohoto jednoho Ducha ubírat, ovládají vlastně lidé (svými skutky). Vývoj Ducha je tak vlastně v lidských rukách! Čili kdyby všichni lidé konali jen samé dobré skutky, pak by se Duch nemohl vyvinout v žádnou podřadnou bytost (na světě by byli jen samí bráhmanové nebo bohové). A pokud by se všichni lidé veškerých svých skutků zřekli, pak by se navrátili zpět do Ducha, čímž by vlastně Duchu zabránili v jakékoli jeho manifestaci (absencí skutků by znemožnili jeho manifestaci/vývoj).

    Takováto představa však vede k rozporu, neboť je-li konkrétní forma manifestace Ducha skutečně závislá na skutcích oduševnělých bytostí (ať už bohů či lidí), tak jak nám hinduisté vysvětlí vznik té úplně první manifestace? Jak se mohl Bůh vyvinout v nějakou první bytost, když konkrétní podobu té bytosti [prý] určují její skutky, ale před svým stvořením přece tato bytost ještě neexistovala, takže tu nemohly být ani její skutky, které by určily její konkrétní podobu? Protože ale prvním výtvorem Boha je [podle hinduistů] trojice božských bytostí (Brahmā, Višnu a Šiva), jak mohl Bůh vědět, jakou konkrétní podobu jim dát, když tu ještě nebyl žádný jejich skutek, který by tu jejich podobu předurčil? Ukazuje se tedy, že hinduistická představa o tom, že konkrétní podoba věci (resp. bytosti) je dána kvalitou jejích skutků, je vnitřně rozporná (a tudíž mylná).

  6. Tvrzení: Znovuzrození je pravdivé, protože to tvrdí posvátné spisy.

    Stručný popis této představy:

    Hinduisté věří ve znovuzrození (resp. stěhování duší), nikoli proto, že by to vyplývalo z racionálních důkazů, nýbrž proto, že se o něm zmiňují posvátné spisy. A protože věří, že tyto spisy obsahují boží zjevení, musí být jejich obsah nutně pravdivý. Píše-li se tedy v hinduistických posvátných spisech o existenci znovuzrození, pak to musí být pravda.

    Vyvrácení:

    Populární víra v mytologii je jedna věc, ale filosofické zdůvodnění (které za tím stojí) je jiná věc.

    Žádné pravdivé tvrzení nemůže odporovat realitě. Pokud tedy nějaké tvrzení realitě evidentně odporuje, pak nemůže být pravdivé. A protože mnohá tvrzení posvátných spisů hinduismu realitě evidentně odporují, nemohou být tyto spisy považovány za pravdivé. Tvrdí-li tedy posvátné hinduistické spisy, že existuje reinkarnace, ale my jsme toto tvrzení mnohonásobně vyvrátili jako mylné, pak to znamená, že se posvátné hinduistické spisy [v dané věci] mýlí (neříkají pravdu). Pokud jsou však tvrzení nějakého spisu doslova prošpikována rozpory (omyly), pak nemá smysl ho brát vážně a každý, kdo by se [navzdory tomu] rozhodl podle toho žít, vážně ohrožuje své vlastní spasení.

    Ještě jinak: Proč někomu věříme a jinému ne? Zpravidla proto, že některého člověka považujeme za důvěryhodného, zatímco jiného za nedůvěryhodného. Důvěryhodným se pak člověk stává zpravidla tím, že říká [opakovaně] pravdu, zatímco nedůvěryhodným se člověk stává, když je [opakovaně] přistižen při lži (nebo omylu). Vztáhneme-li toto jednoduché pravidlo i na posvátné spisy [hinduistů], pak zjistíme, že se tyto spisy stávají nedůvěryhodnými, protože v nich opakovaně (!) nacházíme rozpory (omyly). Pokud jim i přesto někdo věří, chová se jako zatvrzelé dítě, které se nechce vzdát své „pravdy“, přestože je všem okolo už dávno zřejmé, že je to lež. Taková víra je slepá, nekritická a nelogická (iracionální). Taková víra nemá žádné opodstatnění.

Závěr

Bráhmanismus není ve své podstatě ničím jiným, než duchovním panteismem – tj. vírou v univerzální rozvíjení (či pronikání) neosobního Ducha (zvaného Brahmăn či Brahmă), jakožto jediné skutečně existující Esence, a v jeho manifestování v duších a bezpočtu materiálních sil a forem, včetně bohů, démonů, lidí a zvířat, které [po dosažení cíle své cesty] musejí být nakonec vstřebány zpět do té jedné neosobní Esence, a [z ní] se pak znovu rozvíjet v nekonečném koloběhu evoluce a zániku. Hinduismus [s jeho uctíváním Višny a Šivy] je pak na této panteistické doktríně založen, i když většina jeho stoupenců se dá považovat spíše jen za pasivní uživatele bráhmanských institucí s jejich doprovodnými hinduistickými kastovními zvyklostmi.

Ať už se však na hinduistický koncept reinkarnace – hlavní to pilíř panteistického bráhmanismu – podíváme z jakéhokoli úhlu, vše potvrzuje jeho nesmyslnost, rozpornost a neudržitelnost. A jelikož kritériem pravého náboženství je soulad s realitou (což znamená, že nauka daného náboženství nesmí být v rozporu s realitou, nýbrž v souladu s ní), ale nauka hinduistického náboženství v souladu s realitou prokazatelně není, pak hinduismus [ve své podstatě] nemůže být pravým náboženstvím.

Čili:

  1. Kritériem pravého náboženství je soulad jeho nauky s realitou.
  2. Ale nauka hinduismu v souladu s realitou není (neboť prokazatelně obsahuje celou řadu rozporů).
  3. Proto hinduismus není pravým náboženstvím.

 

Texty k dalšímu studiu:

  1. Monier-Williams, Monier. Brahmanism and Hinduism: Religious Thought and Life in India. 4th edition. New York: Macmillan, 1891, 601 s.
  2. Nobili, Robert de. Refutation of Rebirth: Punarjanma Ākṣepam. Chennai: Tamil Literature Society, 2019, 231 s. ISBN 978-81-939955-1-8.
  3. Arokiasamy, Soosai. Dharma, Hindu and Christian, According to Roberto de Nobili: Analysis of Its Meaning and Its Use in Hinduism and Christianity. Roma: Edit. Pontificia Univ. Gregoriana, 1986. 376 s.
  4. Čupr, František. Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských. V Praze: Fr. A. Urbánek, 1876-1881. 4 sv. (336; 372; 356; 292 s.).
  5. Wolf, Václav. Hindu: filosofické pozadí indické kultury. Vyd. 1. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 2016. 168 stran. ISBN 978-80-7266-426-9.
  6. Küng, Hans a Stietencron, Heinrich von. Křesťanství a hinduismus: na cestě k dialogu. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997. 223 s. Světová náboženství. ISBN 80-7021-229-2.

Creative Commons