Náboženství

Vztah člověka k Bohu

Publikováno: 01.09.2020
Aktualizováno: 04.09.2020

Bůh a svět
monismus vs. pluralismus

V přípravě ...

Je svět od Boha odlišný (podobně jako se liší stvořitel od svého stvoření), nebo je s ním totožný (podobně jako buňka je součástí těla)? Odpověď na tuto otázku nám odhaluje podstatu světa a člověka – jsme svébytné (autonomní) bytosti, které o svém osudu mohou svobodně rozhodovat, nebo jsme jen nesvébytnou součástí nějakého vyššího Celku, který nás řídí a určuje (determinuje), podobně jako tělo řídí své údy? Jsme opravdu pány (a nositeli) svých myšlenek, přání a pocitů, nebo jsme ve skutečnosti jen roboty, jejichž myšlení a jednání ovládá nějaký božský Programátor?

V jakém vztahu je Bůh ke světu

Po vyřešení otázky Boží existence, nás jistě napadne další logická otázka, a to „V jakém vztahu je Bůh ke světu?“

V úvahu připadají dvě základní možnosti:

  1. Bůh a svět jsou jedno a totéž? → tzv. monismus (resp. panteismus)
      tj. Bůh = svět
  2. Bůh a svět jsou dvě různé věci → tzv. pluralismus
      tj. Bůh = jedna věc, svět = jiná věc (či souhrn věcí odlišných od Boha)

Řešení této otázky spočívá ve vyvrácení jedné z výše uvedených možností. Podaří-li se nám vyvrátit jednu z těchto možností jako rozpornou, získáme tím důkaz pravdivosti zbývající (bezrozporné) možnosti. Z kosmologie (= nauce o světě) už víme, že rozporná (a tedy mylná) je ta první možnost, tj. monismus. Nemá smysl zde všechny argumenty vyvracející monistickou představu světa opakovat, proto se omezím jen na shrnutí základních myšlenek:

Podle panteismu není Bůh od světa (v němž žijeme) odlišný. Naopak. Bůh a svět je podle této představy jedno a totéž. S tímto přesvědčením jsme se ve filosofii již několikrát setkali pod označením monismus. Nyní si můžeme si stručně připomenout důvody, které nás vedly k jeho odmítnutí.

Vyvrácení monismu (resp. panteismu)

Poprvé jsme na představu zbožštělého světa narazili v ontologii, když jsme zkoumali otázku, zda je možné pojímat celek reality jako Jedno jediné jsoucno (věc). Takovouto představu jsme označili termínem monismus a konstatovali jsme, že jde o představu vnitřně rozpornou, a tudíž mylnou. Kdyby totiž byl celek reality (Svět) Jedním jediným jsoucnem (například na způsob organismu), byl by nutně i jediným nositelem všech procesů, které se v něm odehrávají. Konkrétně by to znamenalo, že například nositeli myšlenek, přání, pocitů atd. už bychom nebyli my lidé, ale právě onen jediný skutečný nositel – Svět.

Tento jediný nositel, či jak jsme v ontologii říkali, tato jediná Substance, by však byl nositelem i všech potencí (možností), které se v něm vyskytují. Například nositelem potenciality k osvojení si různých vědomostí už by tedy nebyl jednotlivý člověk, ale zase onen jediný skutečný nositel – Svět. Svět by tak současně jeden a tentýž akt zároveň měl i neměl (byl by vůči němu v potenci), což je rozporné. V námi zvoleném příkladu s vědomostmi by Světu jedna a tatáž vědomost současně náležela (znalost, kterou my „mylně“ připisujeme učiteli – v monistickém pojetí náleží Světu) i nenáležela (když o získání téže znalosti usiluje žák – v monistickém pojetí opět Svět).

Již v ontologii jsme také viděli, že pojímání světa jako Jednoho jsoucna má i své antropologické důsledky. V článku věnovanému metafyzice člověka (= antropologii) jsme na ně podrobněji upozornili. Je-li totiž Svět jedním jediným jsoucnem, my lidé nemůžeme být ničím jiným, než jeho pouhými částmi (buňky světového organismu). Jako takoví bychom však nebyli nositeli myšlenek a rozhodnutí (viz výše), neboť jediným nositelem všech akcidentů by byl Svět (jediná Substance). V takovém případě by však člověk nebyl svobodný, sám sebe určující původce svých činů, nýbrž determinovaný orgán Světa, či poetičtěji vyjádřeno, „nástroj Světové vůle“.

Při bližším zkoumání lidské svobody jsme však shledali, že determinismus je neudržitelný. Vůle a myšlení jsou totiž v člověku neoddělitelně spojeny, takže determinovaná vůle by naše myšlení „donutila“ přesně k těm závěrům, jež zastáváme. Stačí jen, když si uvědomíme, že svou vůlí rozhodujeme nejen o výběru témat, jimiž se hodláme zabývat, ale i o výběru metod, kterými je chceme uchopit; hned nahlédneme, jak by nás determinovaná vůle tlačila jistým směrem. Zároveň v případě svých závěrů volíme mezi argumenty pro a proti, abychom se nakonec rozhodli považovat nějaké tvrzení za pravdivé, takže determinismus vůle by znamenal i determinismus myšlení. Ten však nutně vede k poznávacímu nihilismu. U žádného lidského soudu by totiž nikdo z lidí nemohl vědět, zda je pravdivý, či nikoli. Každý z nás by byl totiž determinovanou vůlí „dotlačen“ právě k závěru, který momentálně zastává. Člověk by tak nebyl schopen získat sebemenší vědění, a to je, jak víme z noetiky, hluboký omyl. A protože je tento omyl (nihilismus poznání) nutným důsledkem teze o determinismu lidské vůle, což je zase nutný důsledek panteismu, jsou nutně mylné i obě tyto filosofické pozice.

Ještě jinak, kdyby byl Bůh se světem totožný, pak by všechny věci tohoto světa (vč. lidí) byly ve své podstatě částí Boha (resp. tohoto zbožštěného světa). Taková představa ale znemožňuje lidskou svobodu, protože žádná část nějakého celku, nemůže být z principu svébytná (svobodná), tj. na tomto celku nezávislá. Bůh (jakožto jediná substance) by byl výhradním nositelem všech světových akcidentů. Jinými slovy, všechny věci na světě by byly pouhými nesvébytnými „vlastnostmi“ (přívěšky, loutkami, buňkami) Boha. Všichni lidé by tak byli pouhými loutkami, roboty či programy, které myslí a dělají jen to, co jim řekne jejich Loutkovodič, Konstruktér či Programátor. Domyslíme-li tuto absurdní představu do všech důsledků, uvízneme v mnohonásobných rozporech. Uvědomíme si totiž, že různí lidé (ale i různé věci) na světě se nacházejí ve stavech, které se navzájem vylučují (např. zloděj stojí proti policistovi, predátor proti kořisti apod.). Jsou-li však všechny věci a bytosti pouhou součástí zbožštěného Světa (tj. plní-li jen vůli svého Boha), pak to znamená, že Bůh jedná rozporně (tj. zloděje staví proti policistovi a policistu zase proti zlodějovi, přestože jsou oba jen jeho dokonale poslušnými „loutkami“, které plní jen jeho příkazy). Takováto představa tedy činí z Boha jen rozmarného klučíka, který neví, co vlastně chce (chce někoho zabít [rukou zloděje] nebo zachránit [rukou policisty]?).

Vedle ontologických a antropologických důvodů svědčících o chybnosti panteistického chápání světa jsme v teologii (= nauce o Bohu) odhalili ještě jeden důvod, proč nemůžeme panteismus akceptovat. Tento důvod se týká právě onoho specifického pojetí Boha, které je pro panteismus charakteristické. Podle panteismu je totiž Absolutnem (či chcete-li Bohem) Svět sám. To však nutně znamená, že takto pojatý „Bůh“ je nutně složeným jsoucnem, neboť má mnoho částí. Při zkoumání První příčiny jsme ale viděli, že Bůh nemůže mít části, že je naopak dokonale jednoduchým jsoucnem, protože existuje sám ze sebe (svou esencí) a jako takový na jiných jsoucnech nezávisí, nepotřebuje je. Svět ale nutně ke své existenci jiná jsoucna (své části) potřebuje. První Příčina (Bůh) tudíž nemůže být se světem totožná.

Ještě jinak, boží bytí je dokonale jednoduché (nesložené), což odporuje představě, že by mohl mít Bůh nějaké části (což je pro svět naprosto nezbytné). Kdyby se totiž Bůh skládal z částí světa (což právě tvrdí panteismus tím, že ztotožňuje Boha se světem), pak by nemohl být neomezený a dokonalý. Proč? Protože části skládající určitý celek se od sebe liší – jedna část není druhou částí. Když se ale vzájemně liší, tak se i nutně omezují – jedna není druhá a „nebytí jiným“ je určité omezení (nedokonalost). Nejsem-li totiž tím, čím je nějaká jiná věc, pak postrádám něco (= nějakou vlastnost, resp. dokonalost), co tato jiná věc má (a čím se ode mě liší). Pokud však něco postrádám, pak nejsem dokonalý (tj. nemám absolutně všechny možné dokonalosti). Složenost tedy automaticky implikuje určitou závislost a omezenost (nedokonalost), což ale odporuje základním atributům Boha, které jsme dokázali v teologii.

Vítězství pluralismu

Bůh jako stvořitel světa (a svět jako jeho stvoření)

Úspěšným vyvrácením monismu jsme tedy dokázali, že Bůh a svět nemohou být totožní. A nemohou-li být totožní, pak musejí být nutně odlišní – tj. musí se jednat o dvě různé věci (skutečnosti). Tím tedy máme zároveň dokázánu pravdivost pluralismu, což je názor, který tvrdí, že svět se skládá z mnoha různých věcí, a z něhož tedy plyne i závěr, že Bůh a svět jsou dvě různé entity.

Máme-li však z teologie dokázáno, že Bůh je první příčinou všech vzniklých věcí (a svět je jejich souhrnem), pak to znamená, že Bůh je i první příčinou světa, a tím pádem je tedy jeho stvořitelem. A je-li Bůh stvořitelem světa, pak svět je [logicky] jeho stvořením.

Tímto jsme tedy vyřešili další důležitou otázku, totiž „V jakém vztahu je Bůh ke světu?“
Lze na ni odpovědět tak, že Bůh je stvořitelem světa a svět jeho stvořením.

 

Texty k dalšímu studiu:

  1. Příjmení, Jméno. Název. Město: Nakladatelství, Rok. xxx s. ISBN xxx.

Marcel Goliaš © 2020