7 pilířů šťastného života

03/2023
~ minut čtení

Křesťanství
Racionální kritika

Vybaveni spolehlivými poznatky z předchozích kapitol se nyní zkusíme podívat na zoubek stěžejním představám nejrozšířenějšího náboženství na světě → křesťanství. Rozumně uvažující člověk nachází v křesťanské filosofii celou řadu sporných bodů: (1) tvrzení, že existuje jeden bůh ve třech osobách (neboli 3 v 1); (2) tvrzení, že člověk je smrtelně nemocný (morálně zkažený), sám se prý vyléčit nedokáže, ale naštěstí existuje lék v podobě krvavé lidské oběti; (3) tvrzení, že jediným spolehlivým měřítkem (a vykladačem) pravdy v náboženských otázkách je papež, koncil či bible; (4) tvrzení, že posvátná křesťanská písma obsahují zaručeně pravdivé a naprosto kompletní informace nutné pro lidskou spásu.

Sporné body v křesťanské filosofii:

1 Bůh

1.1 Bůh je trojjediný

  • trojjediný znamená, že existuje jako 1 bytost ve 3 osobách (aneb „1 = 3“)

Přestože se to křesťanští apologeté a filosofové snaží všemožně okecat, pravda je taková, že 1 ≠ 3, a 3 ≠ 1.

Moc pěkně tuto námitku prezentuje Bill Zuersher v 11. kapitole své knihy „Seeing through Christianity: A critique of beliefs and evidence“ (shorturl.at/ntxY5). Zde je její překlad:

Křesťanství učí, že existuje jeden bůh ve třech osobách: otec, syn Ježíš a něco, čemu se říká „duch svatý“. Učení o trojici, jak se tvrdí, umožňuje pluralitu tří osob v rámci jednoty jednoho boha. Tyto osoby jsou soupodstatné, to znamená, že sdílejí stejnou podstatu.

Jak tato víra vznikla? Velmi stručně řečeno, první křesťané měli problém: byli to zbožní lidé, kteří již věřili v boha, ale pak přišel Ježíš a oni chtěli věřit, že je také bohem. Byli rozpolceni mezi hrdostí na svůj tradiční monoteismus a polyteismem, který vyžadovala víra v to, že Ježíš je božským potomkem. Chtěli to mít obojí, a tak to nakonec skončilo nesmyslem.

Trojice neznamená, že každá ze tří osob je ⅓ boha. Každá osoba je bohem. Otec je bůh. Ježíš je bůh. Duch svatý je bůh. Bůh je však jen jeden. Skloubit to je logicky nemožné. Je to jako říci: „Hraji na klarinet. Hraji na klavír. Hraji na kytaru. Ale hraji jen na jeden hudební nástroj.“

Jsou tyto tři osoby prostě jen různými názvy pro tutéž věc? Ne, protože každá z nich má jedinečné zkušenosti. Křesťané například věří, že [bůh] Ježíš zemřel, ale [bůh] otec žil dál. Jeden bůh byl mrtvý i živý zároveň! Jsou tři osoby prostě jen různé způsoby, v nichž se bůh zjevuje – podobně jako voda, která se může měnit z plynu na kapalinu i pevnou látku? Ne, tři osoby se neproměňují jedna v druhou. Všechny tři osoby existují neustále samy o sobě.

Někteří apologeti tvrdí, že trojice představuje pouze jednoho boha, nikoli tři, protože relevantní aritmetickou operací je tu násobení, nikoli sčítání: 1 x 1 x 1 = 13 = 1. To je sice zajímavé, ale normálně, když chceme vědět, kolik něčeho je, tak to sečteme. Pomocí logiky těchto apologetů bychom mohli např. dokázat, že Spojené státy mají jen jeden stát: 150 = 1.

Podobně bych mohl tvrdit, že moje čtyřčlenná rodina má jen jednoho člena: 14 = 1. Přijde pošťačka a řekne: „mám doporučený dopis pro paní Goliašovou“, a já [její manžel] řeknu: „to jsem já“ (my čtyři jsme totiž jedno → jedna bytost ve čtyřech osobách).

Jiní apologeti se snažili zachránit toto [nelogické] učení argumentem, že jeden bůh ve třech osobách je jako jedna duše obdařená třemi rozumy. Ani to však nepomohlo. Kdyby byla jedna mysl vševědoucí, jaký smysl by měly zbylé dvě? Pokud jedna ze tří vševědoucích myslí o něčem rozhodne, může některá ze zbylých dvou vševědoucích myslí nesouhlasit? Pokud ne, pak jsou zbytečné. Pokud ano, pak je jedné duši znemožněno mít jediné přesvědčení. Bylo by to jako tři muži převlečení za koně, kteří se snaží jít každý jiným směrem.

Učení o trojici je nelogické. Každá osoba buď je nebo není úplným bohem. Pokud každá osoba, posuzovaná samostatně, disponuje takovým souborem vlastností, který postačuje k tomu, aby byla bohem, pak každá z nich musí být bohem. Pokud některá z nich, posuzovaná samostatně, tento soubor vlastností nemá, pak tato osoba není bohem. Shrnuto podtrženo, pokud je každá osoba úplným bohem, pak tu máme tři bohy. Pokud žádná z těch osob není úplným bohem, pak otec není bohem, Ježíš není bohem ani duch svatý není bohem.

Kromě nelogičnosti je trojice [též] v příkrém rozporu s biblí. „Hospodin je jeden“ (Dt 6:4). „Není jiného boha kromě mne“ (Dt 32:39). „Já jsem první a já jsem poslední, mimo mne není boha“ (Iz 44:6). Dokázali byste vymyslet jasnější vyjádření boží jedinečnosti?

Slovo "trojice" se v bibli nikde nevyskytuje a ani se o této nauce nikde výslovně neučí. Trojice však umožňuje křesťanství [či křesťanskému náboženství] mít obojí. Když se hodí mít jen jednoho boha, například když se mluví o „boží vůli“, zahaluje se křesťanství do monoteistického pláště. Když chce naopak sehrát kosmické drama, v němž je obětován boží syn a je zapotřebí rozšířeného okruhu postav [či herců], křesťanství obléká polyteistický plášť.

Tváří v tvář nelogičnosti trojice se pak [křesťanské] náboženství uchyluje k útočišti poslední naděje [– totiž k tvrzení]: „Je to tajemství. Člověk nemůže boha plně pochopit.“

S obhajobou tajemství jsou však spojené problémy. Za prvé, taková přehnaná pokora tu není na místě. Ve skutečnosti totiž křesťanští teologové tvrdí, že toho o svém stvořiteli vědí docela dost. Trvají sice na tom, že „bůh je tajemství“, nicméně učí, že „bůh existuje ve třech soupodstatných osobách, z nichž jedna smířila lidstvo se sebou samým“. To jsou odvážná metafyzická a morální tvrzení. Pravá pokora znamená uznat, že o tomto světě víme jen málo, natož o říších mimo něj.

Druhý a zásadnější problém s obhajobou tajemství spočívá v tom, že by nám někdo mohl říci cokoli a pak, když se ukáže, že je toto tvrzení nelogické, jednoduše pokrčit rameny a říci: „Je to tajemství.“ Pokud se pustíme do přijímání nelogických …

… výroků jakožto tajemství, pak nemáme šanci mezi tím nekonečným počtem nelogických výroků, které lze pronést, najít pravdu. Všechny výroky se stanou rovnocennými. V takové situaci lidé jednoduše věří věcem, které jim připadají správné, protože jim byly vystaveni od dětství.

Křesťanství vydává tajemství za dobrou věc, připomínku naší omezenosti. Je jistě pravda, že uznání toho, co nevíme, je počátkem moudrosti. Existuje však spousta věcí, které skutečně nevíme. Nepotřebujeme však vymýšlet záhady tam, kde žádné nejsou.

Je špatné trvat na vysvětlení, které dává smysl? Jistě je na místě použít při uvažování o nejdůležitějších otázkách života rozum. Mnozí křesťané to dělají reflexivně, když přemýšlejí o náboženství jiných lidí. Docházejí k závěru, že potíže, které vidí v jiných náboženstvích, jsou způsobeny falešnými názory, ale křesťanská tajemství přijímají jako legitimní vedlejší produkty správných názorů.

Každý, kdo po nás chce, abychom přijali nějaké tajemství místo vysvětlení, zřejmě neví o tématu o nic víc než my. Podle toho, co všichni víme, žádné uspokojivé vysvětlení neexistuje. Tajemství je prostě rozpor a po nás se žádá, abychom jeho přijetím ignorovali jednu z našich nejcennějších schopností, schopnost rozumu [či uvažování].

2 Člověk

2.1 Člověk je nemocný (člověk se zkazil/rozbil)

2.1.1 Člověk je hluboce (tj. geneticky) morálně zkažený

Rozporuplnost příběhu o stvoření (chápaného doslovně)

Podle židovského příběhu o stvoření v knize Genesis (který křesťané převzali) stvořil bůh svět včetně dvou prototypů lidí: Adama a Evy. Do jejich blízkosti umístil „strom poznání dobra a zla“ a nařídil jim, aby z něj nejedli (Gn 2:17), ale oni neposlechli, protože byli svedeni a oklamáni. Za svou neposlušnost pak byli potrestáni zavedením utrpení a smrti (Gn 3:16-19).

Pomineme-li jeho historickou (ne)věrohodnost, obsahuje tento příběh i vážné logické rozpory:

  1. Proč by bůh-stvořitel odpíral lidem poznání dobra a zla, když bez toho nemůže být člověk mravně dobrým (ctnostným), tj. takovým, jakého ho bůh chtěl mít (když ho stvořil „k božímu obrazu“)?

    Navíc, stvořil-li bůh lidi s rozumem (tj. schopností usuzovat a volit to, co jim tento jejich úsudek vyhodnotí jako dobré), pak celý tento příběh postrádá smysl, protože od samého začátku popisuje stav, který nikdy nemohl nastat. Pokud by totiž Adam s Evou skutečně neměli schopnost rozlišovat dobro od zla, pak by nebyli lidmi (protože právě rozum, tj. schopnost rozlišovat pomocí úsudku pravdu od omylu, je tím, co nás dělá lidmi, a co nás odlišuje od zvířat)!

  2. Když už se bůh rozhodl lidem toto poznání (resp. rozlišení) odepřít, proč stvořil kouzelné ovoce, které svým konzumentům právě tuto [nežádoucí] schopnost propůjčuje, a ještě navíc ho umístil „nenápadně“ doprostřed zahrady?
  1. Než Adam a Eva to magické ovoce pozřeli, rozdíl mezi dobrem a zlem [podle logiky toho příběhu] neznali. Nemohli tedy vědět, že neuposlechnout boží příkaz a jíst toto ovoce je špatné (zlé). Jak by tedy mohlo být spravedlivé je za tuto neposlušnost potrestat? Nemůžete přece trestat někoho za to, co prostě a jednoduše nebylo v jeho silách (resp. co neměl ve výbavě svých schopností)! To by bylo stejné, jako byste trestali ptáka za to, že neumí plavat, nebo rybu za to, že neumí létat.
  2. Každý stvořitel nese odpovědnost za přirozenost, kterou dává svým výtvorům. Je-li bůh vševědoucí, pak musel předvídat neschopnost Adama a Evy odolat klamu a pokušení. A je-li všemohoucí, pak je mohl stvořit s jinou, odolnější přirozeností (například takovou, jakou měl Ježíš). Proč je obdařil přirozeností, která nebyla schopna dostát jeho normám?

    To, že Adam v rajské zahradě selhal, je o to nepochopitelnější, že podle tridentského katechismu bůh „uspořádal v něm (Adamovi) všecka hnutí duše a žádosti její [tak], že rozkazu rozumu vždycky poslušny byly“ (Část I., Hlava II., Otázka XIX. O stvoření člověka). Pokud však (jak tvrdí katolíci) byla Adamova vůle [před pádem] vždycky poslušna požadavkům rozumu, a rozum mu nařizoval za všech okolností poslouchat boha (protože byl osvícený a nezkažený), jak si vysvětlit to nepochopitelné selhání lidské vůle (a potažmo i rozumu, který ji z nějakého nepochopitelného důvodu přestal ovládat)? Narážíme tu tedy na další rozpor:

    1. Dokonalý člověk nemůže selhat (protože dokonalost vylučuje jakýkoli nedostatek).
    2. Ale Adam byl stvořen dokonalý (či přinejmenším s dokonale poslušnou vůlí).
    3. Čili Adam nikdy nemohl selhat.

    Uvedený závěr však zjevně odporuje biblickému vyprávění (potažmo křesťanské věrouce).

Z výše uvedeného se zdá, jakoby bůh udělal všechno pro to, aby první lidé selhali a on je mohl potrestat.

Nesmyslnost představy dědičného hříchu

Křesťanství učí, že lidé mají nepřekonatelný sklon ke špatnému jednání. Neposlušnost Adama a Evy byla „prvotním hříchem“ lidstva. V důsledku toho jsme my všichni (jejich potomci) zdědili morální zkaženost, resp. nepřekonatelný sklon (či náklonnost) k páchání morálně špatných skutků, jemuž se někdy [ne zcela správně] říká též „hříšná přirozenost“.

Asi nejdůkladněji mají tuto představu promyšlenou katolíci, podle jejichž výkladu první lidé po prvotním hříchu pozbyli posvěcující milosti (čili přestali být svatí), ztratili právo na nebe a propadli peklu; jejich rozum se zatemnil a jejich vůle se naklonila ke zlému – tj. místo boha (nejvyššího dobra) ji začaly více přitahovat stvořené věci (nižší dobra), neboť tyto stvořené věci poskytovaly rychlé [byť pomíjivé] uspokojení nenasytným lidským smyslům, které po nich začaly přehnaně toužit/bažit (tj. naklánět k nim vůli neboli chtění). A protože se …

… prvotním hříchem zkazil (oslabil, zatemnil, zmátl) i lidský rozum, nedokázal už vůli [neodolatelně přitahovanou ke stvořeným věcem] ovládat (správně usměrňovat), díky čemuž získaly smysly nad rozumem navrch, a proto člověk nedělá to, co je správné (rozumné), ale spíše to, co uspokojuje jeho smysly/chtíč. Žádostivost sama o sobě je dobrou [mravně neutrální] lidskou vlohou (neboť toužit můžeme i po dobrých věcech). Prvotním hříchem se [prý] jen vymknula vládě rozumu a vůle (tj. stala se nezřízenou). Člověk se tak začal podobat narkomanovi, jehož rozum sice ví, že ho ty drogy ničí, ale nemá sílu na to, aby ovládl vůli, která je k těm drogám přitahována neodolatelným chtíčem/touhou. Těmi drogami jsou v našem případě všechny „žádoucí“ stvořené věci (např. sex, dobré jídlo, peníze, moc, sláva apod.). Tyto věci (kdykoli si je vezmeme) působí na naše smysly jako opojný nápoj (droga). Toto opojení bývá sice jen chvilkové, ale vysoce návykové. Po jejich požití si lidská mysl pamatuje to slastné [byť chvilkové] uspokojení, které při jejich „konzumaci“ zakoušela, a proto kdykoli se s těmito věcmi znovu setkáme, mysl si ten slastný pocit vybaví a opět po nich zatouží. Rozum je příliš slabý na to, aby zdrogovanou (tj. na uspokojení, které smyslům poskytují stvořené věci, závislou) vůli ukočíroval. A toto „pokažení“ prvotních lidí přešlo i na jejich potomky, tj. na nás. Následkem tohoto dědičného hříchu „se lidské srdce od mládí kloní ke zlému“ (Gn 8:21). Kromě toho nás čeká na světě utrpení a nakonec i smrt (a poté peklo). Jinými slovy, kvůli jejich provinění se záhy po svém narození nevyhnutelně [čili nutně!] proviníme i my (protože se rodíme s chabým rozumem a přebujelou láskou ke stvořeným věcem). „Neposlušností jednoho člověka se mnozí stali hříšníky“ (Ř 5:19).

Protestanté zacházejí ještě dále, když tvrdí, že prvotním hříchem došlo k nevratnému poškození lidské přirozenosti (tj. ke zničení našich přirozených schopností – především schopnosti poznávat pravdu a konat dobré skutky). Dle protenstantů se tedy lidská přirozenost stala bytostně hříšnou (nevyléčitelně morálně zkaženou).

Takovýmto způsobem si existenci utrpení a smrti vysvětlují křesťané. Veškeré lidské utrpení a smrt (včetně pekla, které na všechny po smrti čeká) je spravedlivou boží odplatou za selhání prvních lidí. Z tohoto pohledu není nikdo nevinný; každý si zaslouží trest, přičemž jakákoli možnost úniku tomuto osudu je nezaslouženým dobrodiním.

Ačkoli se učení o prvotním hříchu rodilo již nějakou dobu předtím, nejpropracovanějšího a nejvlivnějšího výkladu se mu dostalo od představitele rané církve Augustina (kolem roku 400 n. l.).

I kdybychom nechali stranou rozporuplnost příběhu o stvoření (a o selhání prvních lidí) a přijali ten příběh tak, jak je, výklad, který mu chce vnutit křesťanství, odporuje zbytku bible:

  • Bůh (na rozdíl od křesťanů) o žádném prvotním hříchu nic neví

    Bůh, znechucen lidskou zkažeností, zatopí celý svět, ale zachrání Noemovu rodinu. Podle křesťanského učení však byli Noe a jeho potomci poskvrněni prvotním hříchem stejně jako kdokoli jiný. Kdyby tedy bůh o prvotním hříchu věděl, věděl by také, že je nutné zabít i Noema a jeho rodinu. Věděl by, že musí začít úplně znovu. Místo toho se dopustil masového vyvraždění mužů, žen a dětí (o zvířatech ani nemluvě), ale ničeho dobrého tím nedosáhl, protože prvotní hřích prostřednictvím [geneticky zkažené] Noemovy rodiny přežil.

  • Bůh (na rozdíl od křesťanů) je přesvědčen o tom, že lidé jsou morálně dobrého života schopni
    • Bůh ustanovil „zákon“ – soubor pravidel, která měla jeho vyvolenému lidu pomoci žít správně s ním i mezi sebou navzájem. Tento zákon se skládá ze 613 přikázání (z nichž nejznámějším je tzv. „desatero“) a je roztroušen v knihách Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Bůh sám potvrzuje, že lidé jsou schopni jeho zákon dodržovat, když Izraelcům prostřednictvím Mojžíše říká: „Přikázání, které ti dnes vydávám, není nad tvé síly, ani není nijak vzdálené“ (Dt 30:11).
    • Jan Křitel i Ježíš shodně vybízeli své posluchače k „činění pokání a nesení dobrého ovoce“ (Mt 3:2,8; Mt 4:17; Mt kap. 5-7). Něco takového by přece nemělo smysl, kdyby si mysleli, že toho lidé nejsou schopni.
  • Bible sama dosvědčuje, že spravedliví lidé (tj. takoví, kteří boží zákon dodržují) existují

    Úspěch v dodržování zákona dosvědčuje jak Starý zákon …

    • Král Jóšijáš žil „podle celého Mojžíšova zákona“ (2Kr 23:25)
    • Job „byl bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla“ (Job 1:1)

    … tak Nový zákon:

    • Zachariáš a Alžběta „byli v božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení“ (Lk 1:6)

Tradiční židovský výklad příběhu o Adamovi a Evě, přijímaný po staletí před křesťanstvím, říká, že Adam a Eva byli sice za neposlušnost potrestáni, ale tato jejich neposlušnost byla ojedinělým činem. Neměla pro ně za následek žádný trvalý stav a už vůbec ne trvalý stav přenášený [geneticky] na další generace. Před křesťanstvím myšlenka prvotního hříchu neexistovala. Samotná fráze „dědičný hřích“ se ve Starém zákoně (a dokonce ani v Novém zákoně) nevyskytuje. Špatné jednání bylo samozřejmě vždy považováno za problém, ale protože lidé vždy uznávali, že mezi dobrem a zlem si mohou svobodně vybrat, byl tento problém vždy považován za něco nahodilého – tj. něco, čemu se lze vyhnout [osvojí-li si člověk potřebné dovednosti – tj. rozumné uvažování a pevnou vůli].

Nauka o prvotním hříchu spatřila světlo světa až po Ježíšově smrti. Křesťanství tedy nezačíná identifikací problému (prvotní hřích) a logickým hledáním jeho řešení (Ježíš), ale převrací logiku naruby, když nejprve identifikuje řešení (Ježíš) a teprve pak hledá, jaký problém by vlastně jeho smrt mohla řešit (prvotní hřích). Hledaný problém se našel reinterpretací starého židovského příběhu o Adamovi a Evě, která z nahodilého provinění (jednorázového činu) učinila trvalý stav s katastrofickými důsledky pro celý vesmír (porušení veškerého stvoření + utrpení a smrt všech lidí následovaná věčným peklem). Důsledkem toho je pak ohavné dogma, že i novorozené dítě je zkažené a po smrti končí v pekle.

Podle tohoto uvažování Adamův a Evin přestupek zkazil lidskou přirozenost. Jaké pro to mají křesťané důkazy? Chabé! Jediným [nepřímým] důkazem prvotního hříchu je sama lidská přirozenost. Každý člověk má zkušenost se špatným jednáním/chováním, chybováním, pomýlením. Lze však morální nedokonalost lidských bytostí považovat za [nezvratný] důkaz existence jakéhosi prvotního (dědičného) hříchu? Nelze si lidskou nedokonalost vysvětlit prostě jako výchozí stav, který může každý člověk postupným učením a výchovou (resp. zdokonalováním) …

… změnit, aniž bychom ji museli démonizovat a činit z ní ďáblův nástroj pro zotročení a vyhlazení hříšného lidstva? Není náhodou tato prazvláštní představa o jakémsi prvotním hříchu v rozporu se zkušeností změn v lidském chování a uvažování, jichž může člověk přirozeným úsilím (ať už vnější výchovou či vlastním sebezdokonalením) dosáhnout?

Hlavní problém křesťanství spočívá v jeho [iracionálním] přesvědčení o tom, že člověk byl na počátku dokonalý. Pro takový názor ale neexistuje žádný přesvědčivý důkaz. Naopak, zkušenost nás učí, že lidé se rodí nedokonalí a dokonalými se teprve stávají – a to zcela přirozeně, postupně, vlastním úsilím. Pokud by byli první lidé (Adam a Eva) na počátku morálně (duševně) dokonalí, pak by nemohli podlehnout pokušení a podvodu.

Proč si tedy křesťanství vymýšlí jakýsi fiktivní problém prvotního hříchu? Zdá se, že prvotní hřích byl vymyšlen speciálně za účelem dodatečného ospravedlnění Ježíšovy potupné popravy, která nezapadala do představ jeho následovníků o nastolení božího království s Ježíšem v čele.

Uzavřemež to jednoduchou logickou úvahou:

  1. [Podle bible] všichni „hříšníci“ skončí v pekle.
  2. Jenže tuto svou „hříšnost“ (tj. morální zkaženost, neodolatelný sklon k páchání zla) jsme zdědili po svých předcích.
  3. Takže kvůli genetické vadě našich předků (tj. bez vlastního přičinění) skončíme v pekle.

Takový závěr však odporuje všeobecné spravedlnosti, podle níž může každý dostat jen to, co si [sám] zaslouží. Bůh, který by nás trestal za hříchy našich předků (tj. za něco, co jsme si nezasloužili), by tak byl nespravedlivý, což ale odporuje boží podstatě (přirozenosti). Představa dědičného hříchu je tedy v rozporu s představou spravedlivého boha → vzájemně se vylučují (tj. platí-li jedno, nemůže platit druhé).

2.1.2 Sám se vyléčit nedokáže

Genetická zkaženost člověka nejde [přirozenými lidskými prostředky – např. výchovou] napravit.

Zatímco protestanti tvrdí, že člověk je trvale a nenapravitelně morálně zkažený (zvrácený), katolíci tvrdí, že jsme sice v jádru dobří, ale genetická zátěž zděděná po rodičích naše přirozené rozumové a volní schopnosti natolik oslabila (či poškodila), že bez boží nadpřirozené pomoci nejsme schopni se napravit či uzdravit (tj. dosáhnout trvalé změny svého charakteru k lepšímu). Čili ať tak nebo tak, člověk [prý] sám o sobě není dobrého (ctnostného, bohulibého) života schopen.

Taková představa však odporuje zkušenosti vychovatelů i všech ctnostných lidí současnosti a minulosti. Být ctnostným, charakterním člověkem lze i bez toho, aby se člověk musel stát křesťanem. V samotné bibli je zmiňována řada spravedlivých (tj. ctnostných) lidí, kteří žili ještě před Kristem – např. Noe, Abraham, Jób a další. Tím ale dostává tvrzení o údajné „nemožnosti se [vlastními silami] polepšit“ vážné trhliny.

2.1.3 Existuje lék (krvavá lidská oběť) … který ale tu naši nemoc neléčí

Člověk může být uzdraven jen krví nevinné lidské oběti. Tato oběť se však ukazuje být jen hadím olejíčkem* (bájným „všelékem“, ženšenem, panaceou**), který nás slibuje vyléčit ze všech duševních i tělesných nemocí, ale „skutek utek“.

* hadí olejíček: shorturl.at/boRT8
** panacea: shorturl.at/aABLM

Problém je, že tato prolitá krev nevinné lidské oběti (tento nadpřirozený boží zásah spočívající v zástupné Kristově smrti a vzkříšení) problém naší genetické zkaženosti nijak neřeší. Jinými slovy, Kristova smrt a vzkříšení je lékem (resp. magickým lektvarem), který naši zhoubnou nemoc neléčí. I po uvěření v Krista jsou totiž věřící dál morálně zkažení a tak tomu i zůstane, dokud nezačnou usilovně (vlastními silami) pracovat na změně svého charakteru. Samotná víra v Krista tedy nic [z toho, co nás trápí] neřeší.

I samotní křesťané (především z řad protestantů) přiznávají, že postavíte-li vedle sebe věřícího a nevěřícího člověka, žádný rozdíl v morálce mezi nimi nenajdete. Jejich morálka totiž nesouvisí s vírou, ale výhradně jen s úsilím, které vynakládají (či spíše nevynakládají) na své zdokonalení.

Nesmyslnost představy vykoupení

Radostná zvěst křesťanství se soustředí okolo pojmu vykoupení. „Byli jste přece koupeni za vysokou cenu…“ (1K 6:20). Ale kdo nás koupil? Od koho? Upadli jsme do otroctví ďábla, ale jsme dlužníky boha. Bůh dává svého syna jako výkupné… (Mt 20:28). Ale komu? Sám sobě? Jaký to všechno má smysl? To se snažila postihnout křesťanská teologie v průběhu staletí různými teoriemi, z nichž každá trpí stejnou vadou: jsou logicky rozporné (iracionální).

Shrňme si nejprve hlavní teorie vykoupení. Podle křesťanských teologů lze Ježíšovo vykoupení chápat jako:

  • Satisfakci (zadostiučinění)

    Hříchy lidstva urážejí boží čest, ale bůh přijímá Ježíšovu oběť jako odškodnění (usmíření) za lidstvo.

  • Trest

    Hříchy lidstva musí být potrestány, protože bůh je spravedlivý, ale bůh přijímá Ježíšovu oběť jako trest za lidstvo.

  • Výkupné

    Kvůli svým hříchům je lidstvo právoplatným majetkem ďábla. Bůh nás vyměnil za svého syna, ale ďábel si ho nebyl schopen ponechat.

  • Morální ponaučení (výchovu)

    Ježíšova smrt ukázala boží lásku k lidstvu a slouží k tomu, aby v nás na oplátku probudila lásku a dobrotu.

  • Sjednocení

    Ježíš žil na rozdíl od Adama život bez hříchu a křesťané jsou v Ježíši mysticky sjednoceni. V důsledku toho je pád lidstva zvrácen.

  • Vítězství

    Kvůli svým hříchům je lidstvo pod kontrolou ďábla. Ježíš osvobodil lidstvo tím, že porazil ďábla, a tedy i hřích a smrt.

Nyní si je projděme a zhodnoťme. Při svém detailním rozboru se zaměřím jen na teorie „satisfakce“, „výkupného“ a „výchovy“, protože ty ostatní jsou v nich víceméně obsaženy.

  1. Ježíšova smrt jako smírčí oběť

    Hlavní postavy této verze:

    • člověk = zkažená bytost, která [svým hříchem] urazila boha
    • bůh = uražený mstitel
    • Ježíš = smírčí oběť (zadostiučinění), která má uchlácholit (usmířit) mstitele

    Nadbytečné postavy: ďábel

    Rozpor:

    V této verzi je bůh staven do role uraženého mstitele, který se rozhodl lidstvo za jeho hříšnost (zkaženost) ztrestat smrtí. Zabití hříšníka (či alespoň nějaké zástupné oběti) zde nutně vyžaduje boží spravedlnost. Taková představa je však problematická hned z několika důvodů:

    (1) Je-li bůh dokonalý, pak se nemůže urazit. Uražení je totiž změna nálady. Jakákoli změna však znamená, že osoba, která se mění, před svou změnou určitou vlastnost (kvalitu) neměla, a teprve touto změnou ji získala. To by tedy znamenalo, že bůh předtím, než se urazil, vlastnost uraženosti neměl (postrádal). Pokud ale někdo něco nemá (postrádá), pak ho nelze považovat za dokonalého. Dokonalost totiž znamená úplnost. Dokonalá osoba má vše (nic jí nechybí), a proto je u ní [z principu] vyloučena jakákoli [byť sebemenší] změna. Je-li tedy bůh dokonalý, pak je [logicky] neměnný. A je-li bůh neměnný, nemůže získat vlastnost, kterou by ještě neměl – nemůže se tedy ani urazit. Představa boha, který se urazí, tedy odporuje boží dokonalé podstatě.

    (2) Navíc, pokud by byla pravda, že Ježíš přišel na svět, aby usmířil uraženého boha, jakou roli by v tom pak hrál ďábel? V podstatě žádnou (resp. vedlejší). To ale zase odporuje Novému zákonu, v němž je ďáblu přisuzována role otrokáře (čili jedna z hlavních rolí Ježíšova krvavého dramatu – viz následující bod).

    (3) Trestat chybujícího (nedokonalého) člověka smrtí je nepřiměřené (přehnané), nespravedlivé. Podobně nespravedlivé je „vybíjet“ svůj vztek na nevinném. A vyžadovat jako podmínku odpuštění krvavou oběť nevinného člověka (čili lidskou oběť!) je zvrácené. Takováto představa se mohla vylíhnout jen v mozku nějakého duševně chorého člověka, a obávám se, že podobně postižení musí být i ti, kdo jsou ochotni něčemu takovému …

  1. … věřit → vyznavači lidských obětí! Obhájci této představy to sice všemožně okecávají (např. tím, že Adamův hřích byl údajně „nekonečný“, a proto vyžadoval i oběť někoho nekonečného, kdo by jí propůjčil nekonečné kvality → bohočlověka Ježíše), ale pro toho, kdo si zachoval zdravý selský rozum, je takové chabé vysvětlení stěží uspokojivé.

    (4) Pokud lidé svými špatnými skutky urazili boha, pak poprava božího syna lidmi představovala pro boha další újmu, nikoli odškodnění. Pokud měl Ježíš lidskou přirozenost (na čemž křesťané trvají), pak byla jeho oběť lidskou obětí. To je však vražda, tedy čin zakázaný stejným písmem (Ex 20:13; Dt 5:17), jaké podle křesťanů Ježíš plnil [či dodržoval]. Zavraždění božího syna lidmi počet lidských provinění spíše zvyšuje, než snižuje. To, že Ježíš zemřel údajně dobrovolně, neomlouvá jeho katy. Když tedy křesťanství tvrdí, že Ježíšova oběť byla k odčinění hříchů lidstva nutná, pak po nás vlastně chce, abychom uvěřili, že pokyny jeho boha zněly: „Nezabiješ… ale mého syna zabít musíš“.

    (5) Mezi vírou, že Ježíšova smrt byla obětí, a vírou, že byl vzkříšen, je rozpor (tj. tyto dvě víry nejsou vzájemně slučitelné). Pokud totiž jeho smrt byla opravdu obětí, pak by musel zůstat mrtev. Jenže on podle křesťanské nauky mrtev nezůstal → byl vzkříšen (ožil). Je-li tedy pravda, že byl Ježíš vzkříšen, pak byla jeho oběť jen podvodem (resp. podvrhem). Představte si, že jste provedli něco špatného, ale můžete to odčinit přinesením oběti. Vy tu oběť přinesete, před zraky ostatních „zabijete“, vyžádáte si potvrzení o bezhříšnosti, ale pak po pár dnech si pro ni opět přijdete a zázračně si ji „oživíte“, takže pak nakonec budete mít jak to potvrzení o bezhříšnosti, tak i tu oběť – cenu, kterou jste za to měli zaplatit. Nenazvali byste to podvodem?

    (6) I kdybychom připustili, že smírčí oběť stačí na usmíření mstitele, rozhodně neřeší lidskou zkaženost, která je důvodem mstitelova uražení. Jakmile tedy Ježíš boha svou krvavou obětí usmířil, okamžitě se to minulo účinkem, protože milióny křesťanů opět zhřešili (a jednou usmířeného boha tím opět urazili). Smírčí oběť se tak ukazuje být pouze polovičatým řešením našeho problému, přičemž se zjevně jedná o tu méně závažnou polovinu, která není kořenem našeho problému, ale [když už, tak] jeho důsledkem.

  2. Ježíšova smrt jako výkupné

    Hlavní postavy této verze:

    • člověk = otrok/zajatec otrokáře (Jan 8:34)
    • ďábel = otrokář
    • Ježíš = výkupné (peníz směny), které se musí zaplatit otrokáři za naši svobodu (1K 6:20, Ko 1:13, 1J 3:8)

    Nadbytečné postavy: bůh

  1. Rozpor:

    V této verzi je člověk stavěn do role otroka (zajatce), který se zaprodal ďáblovi (zlému otrokáři). Naštěstí přišel bohatý kupec, který otrokáři zaplatil, a tím nás z otroctví vykoupil. I tato představa je však problematická:

    (1) Abychom se mohli stát něčími otroky, museli bychom mu něco dlužit. Co ale dlužil Adam ďáblovi? Co si od něho „půjčil“, že mu to pak nebyl schopen „splatit“ a on mu za to „zabavil“ duši?

    (2) Otrokář je někdo, kdo má na své otroky „právní nárok“. Pokud by otrokář měl za otroka někoho, kdo mu ve skutečnosti nepatří (tj. na koho nemá právní nárok), pak by ho držel nelegálně a ten člověk by pak ve skutečnosti (tj. podle práva a spravedlnosti) nebyl žádným otrokem. Jsme-li tedy ďáblovými otroky, pak to znamená, že má na nás ďábel zákonné právo. Kdo mu ale takové právo dal? Jsou jen dvě možnosti: (a) my, nebo (b) bůh. My, jakožto boží stvoření, však sami sobě nepatříme, a proto se nikomu „do zástavy“ dávat nemůžeme. Čili jediný, kdo nás mohl ďáblovi legálně předat (resp. prodat), je bůh. V takovém případě ale za své otroctví nemůžeme my, nýbrž bůh. A pak také za naši hříšnost nelze volat k zodpovědnosti nás, nýbrž boha. Takovou představu by ale asi většina křesťanů označila za rouhání. Poslední možností je, (c) že si nás ďábel usurpoval násilím. Jenže v takovém případě mu ve skutečnosti (tj. podle práva) nepatříme, a proto nepřipadá v úvahu, aby za nás bůh platil nějaké výkupné. Je-li bůh skutečně [všemohoucím] bohem, pak přece nebude platit zlodějovi výpalné za něco, co je dávno (a po právu) jeho?

    (3) Navíc otrokář, který „vymění“ nekonečné množství hříšných duší za jednu jedinou [byť nevinnou] duši, o kterou pak ale stejně záhy přijde, je totální břídil → „obchodník roku“! Je-li ďábel tak mazaný a lstivý, jak ho vykresluje bible, pak bych ho z takové nebetyčné hlouposti a naivity opravdu neobviňoval. Kromě toho jednání boha, který jednou rukou ďáblovi dává, co mu záhy druhou bere, si lze stěží vyložit jinak, než jako podvod. Mají tedy křesťané boha-podvodníka?

    (4) Stejně jako u předchozího bodu ani výkupné neřeší pravý kořen našeho problému – tj. naši morální zkaženost. Dobře, dejme tomu, že nás Ježíš vykoupil z ďáblových rukou. Jak nám to ale řeší naší morální zkaženost? No, přece nijak! Byli-li jsme před vykoupením morálně zkaženými otroky, stali jsme se po vykoupení morálně zkaženými svobodnými. Možná se tedy změnil jakýsi právní (neviditelný) status z otroka na svobodného, ale na praktickou zkaženost našeho srdce to nemělo žádný vliv. I po vykoupení totiž zůstávají křesťané stejně zkažení. Čili ani vykoupením se nic podstatného nevyřešilo.

  1. Ježíšova smrt jako morální ponaučení

    Hlavní postavy této verze:

    • člověk = nedokonalá a chybující bytost, která se učením a výchovou zdokonaluje
    • Ježíš = vychovatel

    Nadbytečné postavy: bůh a ďábel

    Komentář:

    V této verzi je člověk stavěn do role nedokonalé bytosti, která na cestě ke svému zdokonalení čas od času klopýtá, ale postupným učením a výchovou získává potřebné dokonalosti. Ježíš zde pak má roli učitele či vychovatele (tj. dokonalého vzoru či ideálu), který nás učí, jak máme správně žít, abychom té dokonalosti postupně dosáhli. Za vrchol dokonalosti je zde považována láska projevující se praktickými dobrými skutky, které se neobejdou bez sebezapření a sebeobětování pro druhé.

    Tuto [logickou] teorii razil už Pelagius (5. století), který tvrdil, že své ospravedlnění si může člověk zajistit svými vlastními silami, a proto je vykoupení Kristovou smrtí zbytečné, či později např. Peter Abélard (12. století), který tvrdil, že Ježíš nás „zachraňuje“ svým láskyplným příkladem (tj. tím, že nám ukazuje, jak správně žít), k jehož představám o vykoupení se v 16. století vrátil tzv. socinianismus (vzdálená odnož protestantismu).

    Pokud jde o rozpor, žádný tu nevidím. Tato představa se zdá být jediná logicky konzistentní (rozumná). Jediný problém je, že odporuje představám Ježíšových následovníků (např. apoštola Pavla, církevních otců a dalších, jejichž názory nakonec v křesťanství převládly). Je-li však tato představa logicky správná, pak musí být nesprávné představy těch, kdo považují Ježíše za „vykupitele“ či „smírčí oběť“ (ve smyslu krvavé lidské oběti). Jde jen o to, čemu dáme přednost – zda pravdě nebo lidským autoritám?

Nejvíce zarážející na tom všem je, že ani po 2000 letech nemají vlastně křesťané ohledně pravého významu a skutečného smyslu Ježíšovy smrti jasno. Ani po 2000 letech nedospěli k jednoznačnému výkladu. To vyvolává podezření, že nauka o vykoupení je spíše lidským výmyslem (tedy něčím, co si církevní představitelé vymýšleli „za pochodu“), než jednoznačným božím zjevením.

Vykoupení vs. odpuštění

Druhá část bible (tzv. Nový zákon) obsahuje řadu pasáží, kde se různým hříšníkům odpouští jejich provinění:

  • Ježíš prosí boha, aby odpustil těm, kdo ho popravují (Lk 23:34) → odpuštění vrahům
  • Štěpán prosí Ježíše, aby odpustil těm, kdo ho kamenují (Sk 7:60) → odpuštění vrahům
  • Ježíš vybízí své učedníky, aby milovali své nepřátele a modlili se za ty, kdo je pronásledují (Mt 5:44) → odpuštění nepřátelům
  • Ježíš odpouští cizoložnici (Jan 8:1-11) → odpuštění smilníkům
  • Ježíš odpouští hříchy ochrnutému jen na základě jeho víry (Mt 9:2; Mk 2:5) → odpuštění nemocným
  • Ježíš vysvětluje svým učedníkům, že mají druhým všechno špatné odpustit (Mt 18:21-35) → nekonečné odpouštění
  • Ježíš učí, že kdo odpouští, tomu bude odpuštěno (Lk 6:37, Mt 6:12-15) → podmíněné odpuštění

V žádném z těchto případů není [jako podmínka odpuštění] požadována krvavá oběť. Jedinou podmínkou odpuštění se zdá být (1) víra v boží milosrdenství a (2) reciproční odpouštění druhým [podle pravidla „co chceš, aby druzí činili tobě, to čiň ty jim“].

Navíc, pokud mohl lidem odpouštět hříchy (bez nutnosti prolití krve) Ježíš, proč by to nemohl dělat i bůh? Pokud byl Ježíš obrazem boha (viz Jan 10:30; 17:22) a odpouštěl druhým hříchy, aniž by k tomu potřeboval nějaké krvavé oběti, pak může lidem [bez nutnosti nějakých obětí] odpustit i bůh.

I první část bible (tzv. Starý zákon) obsahuje řadu pasáží, z nichž jasně vyplývá, že oběť není jediným ani nejdůležitějším způsobem odčinění hříchů (a dosažení odpuštění). Důležitějšími prostředky odčinění jsou pokání a modlitba. Oběť byla ve skutečnosti předepsána hlavně pro neúmyslné hříchy (Lv 4:1-6:17).

  • „Jestliže se pak můj lid … bude modlit, hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom … jim hřích odpustím.“ (2Pa 7:14) → odpuštění podmíněné polepšením
  • „Láskou a věrností se odčiňuje vina.“ (Př 16:6) → odpuštění podmíněné ctnostným životem
  • „Nemáš zálibu v oběti, i kdybych ji přinesl, po zápalné oběti netoužíš. Oběť bohu [milá] je kajícný duch – zkroušeným a pokořeným srdcem, bože, nepohrdneš.“ (Ž 51:18-19) → bůh nestojí o oběť, ale o pokání
  • „Řekl jsem: 'Vyznám se Hospodinu ze svých přestoupení'. A tys odpustil vinu mého hříchu.“ (Ž 32:5) → odpuštění podmíněné přiznáním svých vin
  • „Když se však ničema odvrátí ode všech hříchů, které spáchal, bude dodržovat všechna má nařízení a dělat, co je správné a spravedlivé – takový nezemře, takový jistě bude žít. Žádné hříchy, jichž se dopustil, mu nebudou připomínány. Copak mám zalíbení ve smrti ničemy? praví panovník Hospodin. Nechci snad raději, aby se od svých cest odvrátil a žil?“ (Ez 18:21-23) → záchrana podmíněná dobrými skutky

Z toho jasně vyplývá, že božím cílem není krvavá oběť [čili usmrcení hříšníků] (jak to předpokládá představa uraženého boha a nutnosti jakéhosi zadostiučinění či vykoupení), ale přimění hříšníků k polepšení (tj. nápravě špatného způsobu života). A polepšení lidského života se rozhodně nedosahuje nějakou krvavou obětí, nýbrž výchovou (změnou smýšlení a jednání).

Uvažte ještě následující verš: „Obřežte tedy svá neobřezaná srdce a nebuďte už tvrdošíjní. Vždyť Hospodin, váš bůh, je bohem bohů a pánem pánů, bohem velkým, mocným a hrozným, který nikomu nestranní a nepřijímá úplatek“ (Dt 10:16-17). Je-li bůh spravedlivým soudcem, který nebere úplatky, proč si myslíme, že se můžeme vyhnout trestu za hříchy tím, že ho „uplatíme“ krví nevinného (ať už zvířete nebo dokonce člověka)?

Otázka k zamyšlení: Nemohly by všechny ty obrazy jako pokání, křest, obrácení, znovuzrození, svlečení starého člověka a oblečení nového člověka, chození duchem, nesení dobrého ovoce … znamenat jednoduše proces změny myšlení a jednání? Nemohla by být Ježíšovým hlavním poselstvím výzva, aby lidé prostě a jednoduše zanechali mylného smýšlení a špatného jednání, a začali uvažovat rozumně (logicky) a jednat laskavě (tj. v souladu s tím, co je správné)? Není právě tohle tím, co si ze všeho nejvíce přeje bůh? V podobenství o milosrdném Samaritánovi nám dává Ježíš za příklad člověka, který byl v očích ostatních heretik (jinověrec, člověk jiného, „nesprávného“ vyznání), čímž se nám možná snažil ukázat, že podstatné nejsou správné názory, ale dobrý charakter. Co když je tedy bohu nakonec jedno, jestli jsme hinduisté, buddhisté, islámci či křesťané? Co když mu záleží víc na tom, zda jsme dobří, ctnostní, charakterní lidé – takoví, kteří pomáhají druhým (bez ohledu na jejich vyznání či přesvědčení)?

Přečtěte si, co k představě krvavé lidské oběti namítá David Johnson ve 4. kapitole knihy „Still unbelievable – Why after listening to Christian arguments we remain skeptics“ (shorturl.at/FHMWX). Zde je její překlad:

Krvavá lidská oběť jako zázračný „všelék“

K uskutečnění naší spásy je podle bible zapotřebí krve. To je jedna z těch věcí, které se zdají být dobrým nápadem, dokud se nedozvíte cenu.

Představte si, že na vás tlačí věřitel, kterému dlužíte peníze. Na základě doporučení kamaráda jdete tedy za jedním člověkem, o němž se říká, že dokáže lidem ve vaší situaci pomoci. Když ten týpek váš případ převezme, řekne vám, že si s tím dluhem už nemusíte dělat starosti. O vše je postaráno. Jste nadšeni. Vy se pak zeptáte, jak tak rychle dosáhl tak pozitivního výsledku, a on vám vypráví příběh, v němž figurují koňské hlavy a … Pokud jste někdy viděli nějaký mafiánský film, pak asi máte určitou představu.

Bojujete s odporem a nevolností a konečně si uvědomíte, s kým jste se to zapletli. A uvědomíte si, že cena byla příliš vysoká. Přijetím pomoci jste se stali spoluviníky vraždy. A co hůř, navíc jste nyní zavázáni netvorovi, který se může snadno obrátit proti vám.

Vítejte v křesťanství! Než jste se upsali Ježíši, měli jste si přečíst tu poznámku psanou drobným písmem:

„Skoro všechno se podle starého zákona očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění“ (Žid 9:22).

Zkuste si to zasadit do moderního kontextu, abyste plně pochopili, jak temné to je. Která civilizovaná kultura ještě věří, že bez prolití krve nemůže dojít k odpuštění? Jak by vůbec něco takového v praxi fungovalo?

Dva rančeři si přátelsky povídají přes plot. Jeden říká druhému: „Ten tvůj strom spadl na mou stranu plotu a zabil jednu z mých ovcí. Rád bych ti to odpustil, ale nejdřív budu muset zastřelit tvého psa. Znáš pravidla. Bez krve nemůže dojít k odpuštění“.

Pro boha je každý přestupek přestupkem zasluhujícím trest smrti. Nezáleží na tom, o jak nepatrný hřích se jedná, něco musí zemřít. K tomu sloužily zvířecí oběti ve Starém zákoně. V boží ekononomice je jediným platidlem, kterým se platí za hřích, krev.

A Nový zákon situaci vůbec nezlepšuje. Váš hřích je stále odstraňován krví. Jediný rozdíl je v tom, že se přechází od zvířecích obětí k obětem lidským. U Ježíše si musíte uvědomit, že bez ohledu na své božství byl plně člověkem. Ježíšova oběť by neměla smysl, kdyby nebyl plně člověkem.

Takže si představte, že jste u soudu. A soudce říká, že vás zprostí dluhu. Ale někdo musí zemřít. Soudce bude muset nařídit tragickou popravu vašeho syna. To je samozřejmě nepřijatelné. A tak se soudce jako dobrý člověk rozhodne, že místo toho zabije svého vlastního syna.

[To je jasný kandidát na] otce roku.

Pokud jsem opravdu viník hodný smrti, pak ten, kdo za mé provinilé, nedobré já nabízí své dítě, není dobrý člověk. To by [totiž] udělal jen někdo naprosto zvrácený.

3 Měřítko pravdy

3.1 Jediným spolehlivým měřítkem (a vykladačem) pravdy v náboženských otázkách je papež, koncil či bible

[Jediným] neomylným zdrojem a garantem správného výkladu božího poselství je [podle katolíků] papež, [podle pravoslavných] koncil a [podle protestantů] bible

Na světě existuje spousta názorů na řešení základních otázek po smyslu a cíli lidského života, které si lidé od nepaměti kladou (a ani v rámci křesťanství tomu není jinak), takže vyvstává logická otázka, jak spolehlivě odlišit ty pravdivé názory od mylných. K tomu, abychom to dokázali, musíme mít po ruce nějaká univerzálně závazná, nezpochybnitelná, objektivní měřítka (normy).

Indové tvrdí, že…             ─┐
Židé tvrdí, že…                |
Arabové tvrdí, že…             ├─► Jak rozeznám pravdivé tvrzení od mylného?
Křesťané tvrdí, že…            |
Řečtí filosofové tvrdí, že…   ─┘

Podle katolíků je tímto měřítkem neomylný jedinec (papež), podle pravoslavných zase neomylná komunita (koncil/církev), a podle protestantů pak neomylné posvátné spisy (bible).

Pokud se nad tím ale logicky zamyslíme, zjistíme, že všechna tato řešení jsou neuspokojivá, a to z následujícího důvodu:

PAPEŽ (nebo KONCIL, nebo BIBLE) neomylně rozhoduje, co je pravé Kristovo UČENÍ, ale k ověření pravdivosti tohoto učení potřebujeme nějaké OBJEKTIVNÍ MĚŘÍTKO, jenže tímto měřítkem je prý PAPEŽ (nebo KONCIL, nebo BIBLE). To je ale evidentně začarovaný kruh, neboli tzv. „kruhový důkaz“ (viz přiložený obrázek).

Tohle je pro křesťany (ale platí to i pro stoupence jakéhokoli jiného náboženství) zcela klíčová otázka: „Proč má člověk věřit, že papež (nebo koncil, nebo bible, nebo cokoli jiného) je zdrojem a měřítkem pravdy [resp. nefalšovaným božím slovem]?“

Uvěřím-li jednou (z jakéhokoli důvodu) tomu, že papež, koncil nebo bible jsou vskutku neomylným zdrojem a garantem pravdy (tzv. boží hlásnou troubou, božím slovem, ukazatelem správné cesty), pak je jen logické, že budu automaticky a bez jakýchkoli dalších pochybností přijímat všechna jejich tvrzení.

Proč bych měl ale něčemu takovému věřit? Proč mám věřit tomu, že papež, koncil či bible jsou neomylní – že oni jediní nám dokážou spolehlivě ukazovat cestu? Napadá mě v této souvislosti jen 6 možných důvodů, proč (resp. 6 možných měřítek, na základě nichž) člověk takové tvrzení může akceptovat:

  1. autorita (důvěra)říká to autorita (rodič/učitel/kněz) = subjektivní síla
  2. pocit (intuice)já to tak prostě cítím = subjektivní pocit
  3. zjevení (víra)řekl/potvrdil mi to bůh = subjektivní víra
  4. zkušenost (praxe)mám stejnou zkušenost = subjektivní zážitek
  5. klam (omyl)mně to připadá pravdivé = subjektivní úsudek
  6. důkaz (pravda)mohu to spolehlivě dokázat = objektivní úsudek

Žádné z výše uvedených měřítek (s výjimkou posledního) však není spolehlivé [objektivní]. Autorita může klamat. Pocity bývají vrtkavé. Zjevení může být mlhavé či šalebné. Zkušenost také není vždy spolehlivým rádcem. A ani sebelépe maskovaný omyl či stokrát opakovaná lež (tzv. sofisma, „řečičky/kecičky“) se nestane pravdou. Nic z toho mi nezaručí, že jsem se rozhodl správně. Mám tedy nejdůležitější rozhodnutí svého života (tj. rozhodnutí o tom, čemu budu věřit, podle jaké nauky se budu ve svém životě řídit, resp. po jaké cestě se v životě vydám, na jakém základě postavím svůj život) založit na takto nespolehlivém (vachrlatém) základě?

Shrnutí křesťanského přístupu k pravdě

Křesťané tvrdí, že evangelia předkládají zjevené pravdy víry, které přesahují naši pozemskou chápavost, čili:

  • lidským rozumem nelze tyto [spásonosné] pravdy vydedukovat
  • ani kriticky ověřit (dokázat) jejich platnost (pravdivost)

Příklady [křesťanských] zjevených pravd víry:

  • bůh je trojjediný (otec, syn, duch sv.)
  • člověk je morálně zkažený, není schopen se sám napravit, potřebuje vykoupení
  • Ježíš je ten vykupitel, bohočlověk, bezhříšný, vzkříšený, reálně přítomný v eucharistii
  • plody božího spásného díla jsou věřícím udíleny skrze 7 svátostí
  • jediným garantem křesťanské identity je papež, a proto mimo katolickou církev není spásy
  • Marie, Ježíšova matka, je bezhříšná, oplodněná duchem sv., vždy-panenská, bohorodička, nanebevzatá

Křesťanská zvěst, stejně jako jakákoli jiná zvěst (tj. různé filosofické či náboženské spisy), podléhá nevyhnutelně racionálnímu hodnocení (posouzení) jejích posluchačů/čtenářů. Každý, kdo tu zvěst slyší/čte, přemýšlí, proč by jí měl věřit.

[Jak už bylo zmíněno výše,] nabízí se celkem 6 možností: 1/ autorita (důvěra), 2/ pocit (intuice), 3/ zjevení (víra), 4/ zkušenost (praxe), 5/ klam (omyl), 6/ důkaz (pravda).

Křesťané si zvolili možnost č. 3 (zjevení/víra), případně č. 1 (autorita/důvěra). To znamená, že křesťané si Ježíšovo [nejednoznačné] poselství vyložili „po svém“ (tj. zcela libovolně, iracionálně), a protože si tyto své výmysly nedokázali před světem racionálně obhájit (tj. dokázat jejich pravdivost), prohlásili je za „zjevené [nadpřirozené] pravdy“ (= tajemství), které „nelze [přirozeným] rozumem vydedukovat ani pochopit“, resp. dokázat. Od té doby křesťany potřeba racionálních důkazů netrápí. Díky tomu jsou tak schopni akceptovat prakticky jakoukoli hloupost (nesmysl), kterou prohlásí za „zjevenou pravdu víry“. Jednotlivé větve křesťanů (katolíci, pravoslavní, protestanti) se od sebe liší prakticky jen tím, že zatímco u protestantů si spásonosné pravdy určují [více či méně libovolně] jednotliví věřící, u pravoslavných je [stejně libovolně] určuje vybraná skupina (koncil), a u katolíků pak jedna jediná osoba (papež). Všechny tři skupiny si přitom urputně namlouvají, že jsou v tom svém výkladu vedeni neomylným božím duchem. Je pochopitelné, že svévolný výklad miliónů protestantských věřících vyprodukuje více rozporů než svévolný výklad zhruba tří stovek po sobě jdoucích papežů, nicméně v principu je stejně vadné obojí, neboť obojí upřednostnilo svévolný (subjektivní) výklad před racionálními důkazy.

Jediným východiskem z tohoto problému tak zůstává nalezení nějakého spolehlivého (nezvratného) racionálního důkazu. Z toho logicky vyplývá, že celé křesťanské (jakož i jakékoli jiné) náboženství stojí (a padá) nikoli na víře, na tvrzení nějaké autority, na zjevení, na zkušenosti, ani na klamavých argumentech, ale pouze a jedině na racionálním důkazu jeho věrohodnosti → resp. na tom, zda se jeho tvrzení shodují s realitou (tj. s přirozenými zákony bytí poznatelnými [správně užívaným] nástrojem lidského rozumu).

3.1.1 První argument

Jeden z nejpromyšlenějších pokusů o racionální důkaz [s jakými jsem se doposud setkal] najdeme v knize Katolícka Cirkev ako prostiedok záchrany ľudí (2007, Štefan Paločko):

Výchozí úvaha:

  1. Bůh pro lidi vymyslel možnost záchrany [zvanou křesťanství].

    Tenhle předpoklad uznávají samozřejmě jen křesťané. Stoupencům jiných náboženství by bylo nutné tento předpoklad (tj. že touto možností záchrany je zrovna křesťanství) nejprve dokázat.

  2. Má-li to fungovat, pak musí existovat i nějaký srozumitelný návod, jak této záchrany dosáhnout (tj. co přesně má člověk pro svou záchranu udělat – co se po něm tedy chce).

    K čemu by totiž bohu bylo, že vymyslel, jak lidi zachránit, když by to pak těm lidem neřekl (nezjevil), nebo sice řekl, ale natolik nejednoznačně (bez přesného vymezení důležitých pojmů), neurčitě (bez patřičného odůvodnění) a nepřehledně (nesystematicky), že by to lidé mohli pochopit nesprávně (každý „po svém“), čímž by celý projekt jejich záchrany selhal? Pokud tedy pro lidi existuje nějaká možnost záchrany, pak musí existovat i dostatečně srozumitelný návod (nebo výklad), jak této záchrany dosáhnout.

  3. Takový návod poskytuje lidem buď papež, nebo koncil, nebo bible.

    Jediným garantem správného výkladu božího poselství (čili tím, kdo je schopen nám poskytnout ten správný návod) je podle katolíků papež, podle pravoslavných křesťanů všeobecný koncil a podle protestantů bible. Jak ale zjistit, kdo z nich má pravdu?

Vysvětlení:

Abychom dokázali rozhodnout, která z těch tří možností [papež, koncil, bible] je správná (věrohodná), měli bychom se zamyslet nad tím, jaká pravdivostní kritéria musí tento „garant správného výkladu“ nutně splňovat:

  1. Musí být veřejně známý po celou historii křesťanství

    Pokud by nebyl veřejně známý, bylo by to v praxi totéž, jako by neexistoval. Navíc musí být známý v průběhu celé historie křesťanství, protože pokud by se objevil až v jeho průběhu (např. v 15. století), křesťani žijící před tímto datem by neměli možnost se k pravému křesťanství dostat (v jejich době by byl projekt křesťanství vlastně nefunkční).

    Kteří kandidáti na „garanta pravdivého výkladu“ splňují podmínku nepřetržité existence?

    • papežové
    • koncily
    • bible

  1. Musí být [alespoň teoreticky či za určitých podmínek] funkční

    Nemůže-li systém neomylného garantování autenticity křesťanské zvěsti ani jen teoreticky fungovat, nemůže být pravým garantem neomylnosti.

    Kteří kandidáti splňují podmínku funkčnosti?

    • papežové

      Papežský systém je nepřetržitou řadou papežů od apoštola Petra až po současného papeže Františka. Tito papežové čas od času vyhlašovali definice, o nichž tvrdí, že jsou neomylné. My samozřejmě nemáme jak si ověřit, zda neomylné jsou, nebo nejsou. To tvrdí oni. Faktem však je, že tyto věroučné definice (tj. dogmata) si nikdy v historii neodporovaly. Pokud by si odporovaly, byl by to důkaz, že papeži nejsou neomylní. Dvě vzájemně si odporující dogmata nutně znamenají, že buď je mylné jedno, nebo druhé, případně obě. Určitě však nemohou být obě [vzájemně si odporující dogmata] pravdivá. Minimálně jeden papež se tedy zmýlil. Může-li se však zmýlit jeden, jsou zpochybněni všichni. Systém by byl potvrzen jako nefunkční. Jenže to, že by si dogmata odporovala, se nikdy v historii nestalo. Samozřejmě to ještě nemusí znamenat, že jsou určitě všechna dogmata pravdivá. Papežové to například mohou dělat záměrně a schválně si neprotiřečí, aby nenarušili systém. Taková možnost tu je, ale neumíme ji potvrdit. Proto musíme vzít do úvahy, že je tu stále možnost, že ta dogmata jsou opravdu pravdivá – že ti papežové si neprotiřečí právě proto, že při jejich definicích asistuje bůh. Neumíme to ani potvrdit, ani vyvrátit. To však znamená, že pravdivá by být mohla. Jinak řečeno, papežský systém by [přinejmenším teoreticky] fungovat mohl. Zda funguje i prakticky, to sice nevíme, ale teoreticky by fungovat mohl. A to na splnění druhého kritéria stačí.

    • koncily

      Už jen v prvním tisíciletí (kdy ještě křesťanský svět nebyl rozdělený na katolický západ a pravoslavný východ) se konalo minimálně 11 všeobecných církevních koncilů, které řešily různé věroučné otázky, a které o sobě tvrdily, že jsou všeobecnými (tzv. ekumenickými, tj. pro všechny křesťany závaznými) koncily. Z církevních dějin vyplývá, že si tyto koncily v mnohém vzájemně odporovaly, což je něco, co se u papežů nestalo. Pokud si však koncily odporují, evidentně nemohou mít všechny pravdu. Mají-li koncily střežit křesťanskou identitu, musíme z nich povybírat ty správné a zavrhnout ty nesprávné. Musíme to ale udělat neomylně. Na to však potřebujeme neomylnou normu, jíž posoudíme, které koncily jsou správné a které nikoli. Podle systému koncilů [nezávislých na papežích] však žádná vyšší neomylná …

    • … norma [nad koncily] neexistuje. Je-li však dokonce i nejvyšší normu třeba posuzovat, systém kolabuje – ani jen teoreticky nemůže fungovat. Správné rozeznání autentických koncilů je odkázané na vyšší neomylnou normu, kterou systém všeobecných koncilů jakožto nevyšší normy z definice nemůže obsahovat. Druhé kritérium tak u koncilů splněno není.

    • bible

      Podíváme-li se na zásadu Sola Scriptura, tedy že jedině bible je prostředkem pro neomylné odevzdávání autentické křesťanské zvěsti, musíme vzít při zkoumání její funkčnosti v úvahu způsob, jakým bible v dějinách vznikla. První 3 století si křesťané mezi sebou vyměňovali jen jednotlivé posvátné spisy, resp. spíše ty, které za posvátné považovali. Spisy psali apoštolové, jejich žáci, zbožní věřící, i heretici. Mezi těmito spisy byly inspirované spisy, zbožná a někdy i naivní literatura, ale i heretické knihy. V určité době bylo třeba udělat jasný pořádek a rozhodnout, které spisy se mají číst na bohoslužbách (neboť jsou inspirované), a které se číst oficiálně nemají (neboť jsou obyčejné, naivní, nebo dokonce heretické). Spisy Nového zákona byly do podoby současné biblické sbírky knih poprvé v dějinách zesumarizované až v roce 367 alexandrijským patriarchou Atanášem. Máme-li pokládat tuto sbírku biblických knih za neomylnou, ba dokonce za jedinou neomylnou normu autentického křesťanství, znamená to, že při jejím sestavení nemohlo dojít k omylu. Při roztřídění spisů, které si nárokují být neomylnými, může dojít k absolutní bezchybnosti jedině tehdy, dělá-li se to podle neomylné normy. Není-li taková neomylná norma k dispozici, pak je sestavení seznamu autentických posvátných spisů neuskutečnitelné. Nedá se na něj spolehnout. Jelikož však správné sestavení seznamu posvátných spisů samo potřebuje neomylnou normu, kterou zásada Sola Scriptura z definice nepřipouští, nemůže ani jen teoreticky fungovat. Tím zásada Sola Scriptura neprošla druhým kritériem.

  1. Musí být ustanovený bohem

    Garanta správného výkladu může ustanovit jen bůh, protože jen on je zdrojem neomylnosti – jen on může být zárukou, že je daný výklad skutečně pravdivý (neomylný).

    Kteří kandidáti splňují podmínku ustanovení bohem?

    • papežové

      To, že byl systém papežství ustanoven bohem, nemůžeme sice s absolutní jistotou potvrdit, ale ani vyvrátit, a proto zůstává třetí kritérium u papežství otevřené jako možnost sice neprokázaná, leč teoreticky možná.

    • koncily

    • bible

      Jelikož bible ani systém koncilů nemohou [ani jen teoreticky] fungovat, nutně nemohou pocházet od boha. Bůh přece nemůže ustanovit nefunkční systém. Koncily a bible tedy neprošly ani třetím kritériem.

Pokud to tedy na závěr vyhodnotíme:

  • Papežové: 1 = splňují, 2 = splňují, 3 = možná splňují
  • Koncily: 1 = splňují, 2 = nesplňují, 3 = nesplňují
  • Bible: 1 = splňují, 2 = nesplňují, 3 = nesplňují

Celé dokazování se dá shrnout do následující logické úvahy:

  1. Nějakého garanta neomylnosti bůh ustanovit nutně musel.
  2. Avšak jediný garant, který zůstal (aspoň teoreticky) ve hře, je papežský systém.
  3. Proto tím garantem musí být papežský systém.

Vyvrácení:

Na základě výše uvedené argumentace docházejí katolíci k přesvědčení, že neomylným garantem správného výkladu božího poselství nejsou ani koncily, ani bible (v kombinaci se soukromým úsudkem), nýbrž jedině papež.

Podrobíme-li však tuto úvahu kritické analýze, zjistíme, že se nejedná o žádný nezvratný důkaz, nýbrž o klam/sofisma (tj. argument založený na mylných předpokladech, z nichž se pak vyvozují nesprávné závěry):

Sporný je hned první předpoklad – totiž že „bůh pro lidi vymyslel možnost záchrany zvanou křesťanství“. Tento předpoklad totiž vychází ze dvou sporných přesvědčení: (1) že lidé potřebují zachraňovat, a (2) že nejlepším způsobem záchrany je právě křesťanství.

Jelikož jsme si již ale dokázali nesmyslnost stěžejních křesťanských dogmat (konkrétně nauky o trojjediném bohu, o genetické zkaženosti člověka a o jeho potřebě vykoupení skrze krvavou oběť nevinného člověka), o nějakém nejlepším způsobu záchrany prostřednictvím křesťanství nemůže být ani řeč. A padá-li tato první představa, padají i všechny ostatní, které jsou na ní založeny. Přesto ale pokračujme v hodnocení:

Přehnaně optimistické a vpravdě nekritické (povrchní) je též Paločkovo hodnocení papežského systému u druhého zkoumaného kritéria (kritéria funkčnosti):

Pro tvrzení, že existuje nepřetržitá řada papežů od apoštola Petra až po současného papeže Františka, neexistuje [pokud vím] žádný přesvědčivý důkaz. V církevních dějinách nacházíme jen velmi sporé (a někdy protichůdné) informace o tom, kdo byl kým a po kom uveden do nějakého významného (nejčastěji biskupského) úřadu. To, že Petr je hlavou církve a že založil v Římě jakýsi papežský úřad, jsou doktríny, které spatřily světlo světa až o několik staletí později, a u řeckých (tj. východních) církevních otců o tom nenacházíme zmínku po celých 6 prvních století. Jedním z prvních, kdo …

… píše o předání biskupského úřadu je Irenej (r. 189): „Požehnaní apoštolové [Petr a Pavel], když založili a vybudovali církev [v Římě], předali biskupský úřad Linovi“ (Proti herezím 3:3:3). Tertullián o něco později (r. 200) píše: „To je způsob, jakým si apoštolské církve předávají své seznamy: jako církev Smyrnů , která zaznamenává, že Polykarp tam byl dosazen Janem, jako církev Římanů, kde byl Klement vysvěcen Petrem“ (Preskripce heretiků 32:2). Sami si můžete udělat obrázek o tom, zda se z takovýchto svědectví dá vyvodit cokoli o papežství. Katolíci mají evidentně mnohem bujnější představivost (resp. schopnost vyvozovat nevídané).

Podobně sporné je i tvrzení o údajné historické souladnosti všech papežských dogmat či o neomylnosti všech historických papežů [ve věcech víry a mravů]. Nárok katolíků na neomylnost u papežů je možné vyvrátit nejen čistě filosoficky (racionálně), ale též historicky:

  1. Dogma o papežské neomylnosti odmítá ve své dogmatické bule „Quia quorundam“ (r. 1324) papež Jan XXII.

    • „Na základě následujících věcí je naprosto zřejmé, že předpoklad výše uvedeného argumentutotiž, že věci, které skrze klíč poznání svrchovaný pontifik jednou definoval ve víře a morálce, nemůže jeho nástupce legitimně zpochybňovat či tvrdit opak, přestože u věcí ustanovených svrchovanými pontifiky skrze klíč moci to prý neplatí – je v přímém rozporu s pravdou.“ (čl. 2)
    • I když se jedná o poměrně složité souvětí, převedeno do srozumitelnější řeci je zde vlastně napsáno toto: Každý papež může definovat libovolná dogmata (tj. věroučná či mravoučná ponaučení) a jeho nástupce (tj. jiný papež) je může zpochybnit nebo dokonce popřít. Kdo si myslí něco jiného, ten se zaručeně mýlí.“
    • Zde tedy máme jedno z nejpřímočařejších a výslovných odmítnutí dogmatu o papežské neomylnosti, a to ve formě „neomylné“ papežské konstituce vydané více než 500 let před definováním tohoto dogmatu.

  2. Tutéž myšlenku odmítl Kostnický koncil (r. 1414) tím, že vyhlásil svou nadřazenost nad papežem.

    Logika je neúprosná:

    1. Tento koncil byl z logiky věci buď legitimní, nebo nelegitimní.
    2. Pokud byl legitimní, pak musíme přijmout i jeho zásady, které potvrzují, že ekumenický koncil má pravomoc přímo od Krista, a že všichni (včetně papeže) jsou podřízeni jeho rozhodnutím.
    3. Pokud nebyl legitimní, pak jsou logicky neplatné i všechny jeho skutky, včetně sesazení papežů Jana XXIII., Řehoře XII. a Benedikta XIII., jakož i zvolení papeže Martina V. Jenže v takovém případě by byli nelegitimní i všichni Martinovi nástupci (tj. všichni papežové od Martina V. až po současného papeže Františka).

  1. Papež Liberius I. (352-366) byl heretik.

    Ve 4. století zachvátila celou církev ariánská krize, přičemž jen hrstka biskupů hájila v daném sporu katolické stanovisko. Spor se týkal otázky božství Ježíše Krista a jeho soupodstatnosti s otcem. Několik světců (a historiků) dosvědčuje, že papež Liberius ustoupil tlaku ariánů do té míry, že podepsal semi-ariánské vyznání víry a na jeho základě pak exkomunikoval sv. Atanáše.

    Svědectví sv. Atanáše:

    • „…i když [Liberius] nevydržel utrpení vyhnanství až do konce, přesto, protože si byl dobře vědom pletich, které vůči nám kuli, strávil ve svém vyhnanství dva roky.“ (sv. Atanáš – Apologia contra Arianos, čl. 89-90)
    • „Liberius byl poslán do vyhnanství, a po dvou letech byl nakonec zlomen, a pod hrozbou smrti podepsal [heretické vyznání víry].“ (sv. Atanáš – Historia Arianorum ad Monachos, kap. 41 – „Lapse of Liberius“)

    Svědectví sv. Jeronýma:

    • „Liberius je 34. biskupem římské církve, jemuž poté, co byl vykázán do exilu kvůli víře, všichni kněží přísahali, že na jeho místo nikoho jiného nepřijmou. Nicméně, když na jeho místo ariáni ustanovili Felixe, mnozí svou přísahu porušili a po roce byli spolu s Felixem vyhnáni, protože Liberius, který byl úmorným exilem přemožen a upsal se pod heretickou nemravnost, se navrátil do Říma jako vítěz.“ (sv. Jeroným – Chronicon, oddíl: 282nd Olympiad, čl. 12)
    • „Fortunacián … biskup z Aquileie za císaře Constantia II. … je pokládán za odporného, neboť když Liberius, biskup města Říma, cestoval do vyhnanství pro víru, [Fortunacián] byl první, kdo ho svedl, zlomil jeho vůli a donutil ho upsat se herezi.“ (sv. Jeroným – De Viris Illustribus, čl. 97)

  2. Papež Honorius I. (625-638) byl několikanásobně (!) odsouzený heretik, který byl vyobcován z církve.

    • „Předzvěděli jsme, že spolu s nimi je svatou katolickou církví boží vyobcován a anathematizován i Honorius, dříve papež starobylého Říma, neboť jsme v jeho spisech zaslaných [heretikovi] Sergiovi zjistili, že ve všem souhlasil s jeho názory a držel se jeho bezbožných principů. […] Heretik Sergius budiž vyobcován! Heretik Cyrus budiž vyobcován! Heretik Honorius budiž vyobcován! […] Proklínáme vynálezce tohoto nového omylu, totiž Theodora, Sergia, … a také Honoria, který se [ani] nepokusil tuto apoštolskou církev posvětit učením apoštolské tradice, nýbrž bezbožnou věrolomností umožnil znečištění její čistoty.“ (3. konstantinopolský sněm, r. 681).

    • Závěry 3. konstantinopolského sněmu potvrdily následně ještě další dva sněmy:
      • 2. nikájský sněm (787)
      • 4. konstantinopolský sněm (870)
    • Formula o vyobcování heretika Honoria byla následně zapracována i do vyznání víry, které byli povinni recitovat všichni noví papežové při uvedení do svého úřadu, jak o tom svědčila sbírka papežských dokumentů 'Liber Diurnus' (užívaná v církvi zhruba od 6. do 11. století).

Kromě toho vede představa papežské neomylnosti ještě přinejmenším k těmto rozporům:

  • Rozpor mezi charakterem a učením papežů
    • Tato námitka směřuje proti neoprávněnému rozlišování mezi charakterem a učením papežů. Z církevních dějin máme spolehlivě doloženo (a uznávají to pod tíhou nezvratných důkazů i samotní katolíci), že existovala řada morálně zkažených papežů, kteří neváhali páchat ty nejodpornější zločiny (jako bylo okrádání, žhářství, únosy, incest, smilstvo, styk s prostitutkami, znásilňování či dokonce vraždění).
    • Pokud chtěli katolíci ve světle těchto nepravostí obhájit papežskou neomylnost (která je s něčím takovým podle každého soudného člověka neslučitelná), vymysleli si umělé (tj. čistě teoretické) rozlišení, že „morální charakter člověka nemá prý žádný podstatný vliv na vykonávání jeho úředních povinností“. Jinými slovy, i kdyby nějaký papež zastával sebezvrácenější názory a konal sebezvrácenější skutky, pokud by chtěl říci něco důležitého křesťanům ve věcech víry nebo mravů, z jeho úst by plynula jen čistá pravda, protože duch svatý by mu prý v tom, aby věřící svedl ze správné cesty, zabránil.
    • Copak ale člověk nemůže druhé ovlivnit také svým příkladem (ať už dobrým nebo špatným)? Těžko si lze představit, že morálně zkažený život některých papežů nesvedl druhé z cesty. Copak v křesťanství není důležitější to, co vychází ze srdce? A pokud z něj některým papežům vychází smilstvo, vraždy či hamižnost, pak si lze těžko představit, že jejich ústa budou mluvit čistou pravdu. „Čím srdce přetéká, tím ústa mluví“ (Lk 6:45).
  • Rozpor papežské neomylnosti se svobodnou vůlí
    • I kdybychom na chvíli připustili, že papežové dostávají od boha dar spolehlivého výkladu křesťanského poselství, pokusíme-li se domyslet, jakým způsobem to může v praxi fungovat, dostaneme se do nepřekonatelných potíží. Papež, který má od boha dar pravdivého výkladu, při tom totiž buď může nebo nemůže uplatňovat svobodnou vůli. Může-li, znamená to, že se může svobodně rozhodnout vyložit si to „po svém“ (tj. může ten dar kdykoli odmítnout – ať už po zralé úvaze, nebo z postranních, podvědomých pohnutek). Nemůže-li, znamená to, že není vskutku svobodný (i proti své vůli se musí nutně řídit výkladem …
    • … ducha svatého). První případ vyvrací papežskou neomylnost. Druhý případ vyvrací papežovu svobodu (a protože svoboda je jednou z konstitučních složek člověka, papeže tím zbavuje i známek lidství → dělá z něj robota).

Papežský systém je tedy prohnilý a nefunkční nikoli pouze kosmeticky, nýbrž v samotné jeho podstatě. Tolik tedy k vyvrácení údajné funkčnosti papežství.

S předpokladem, že „pokud bůh stvořil člověka za nějakým účelem, pak musí zajistit, aby člověk dokázal tento svůj účel poznat a uskutečnit“, se dá obecně souhlasit. Není mi ale jasné, jak přišli křesťané na to, že jedinými kandidáty na zprostředkování tohoto „spásného poznání“ jsou papežové, koncily a bible. Pokud to s kritickým (logickým) uvažováním myslíme vážně, neměli bychom opominout ještě jednu možnost, která se nám zde nabízí: přirozené zákony bytí (poznatelné lidským rozumem). Ta totiž splňuje všechna tři kritéria na jedničku s hvězdičkou:

Přirozené zákony bytí poznatelné rozumem:

  1. Nejenže existují po celé dějiny křesťanství, ale jsou k dispozici naprosto všem lidem všude na světě (tedy i mimo křesťanství) odpradávna.
  2. Jsou prokazatelně ustanovené bohem, neboť právě bůh-stvořitel ustanovil zákony bytí, jimiž se řídí chod celého vesmíru.
  3. Prokazatelně fungují nejen teoreticky, ale i v praxi. Užívá-li člověk správně (tj. v souladu právě s těmito bohem ustanovenými pravidly myšlení, resp. bytí) svůj rozum, je schopen jím dospívat ke spolehlivým závěrům/pravdám [navíc má člověk i funkci svědomí (což by se dalo nazvat jakýmsi „prvoinstančním soudem“].

Katolík zde namítne, že rozum je možná schopen dopátrat se k určitým hrubým obrysům křesťanského poselství, ale nedokáže už stejně spolehlivě přijít i na všechny důležité podrobnosti (tj. spásonosné pravdy), které člověk potřebuje nutně znát, aby mohl toto spásonosné křesťanské poselství správně (úspěšně) aplikovat do svého života. Tak například prý rozum není schopen přijít na to, že bůh je trojjediný; že člověk se v ráji nenapravitelně morálně zkazil; že sám se vyléčit nedokáže; že existuje lék v podobě krvavé lidské oběti Ježíše Krista; že aby byl člověk spasen, musí se nechat pokřtít a vést papežem; že existuje 7 svátostí; že aby byly ty svátosti platné, musejí se provádět přesně předepsaným způsobem; že existují další stovky (ne-li dokonce tisíce) pouček, které musí každý křesťan znát a dodržovat, chce-li být spasen apod.

Na to odpovídám následovně: Všechny ty „důležité podrobnosti (tzv. spásonosné pravdy), které musí člověk nutně znát, aby byl spasen“ jsou podle výše uvedeného dokazování jen lidskými výmysly [odporujícími zdravému rozumu a realitě], které tudíž k lidské záchraně zapotřebí nejsou. To, že jsou tyto věci pro lidskou záchranu nezbytně nutné, totiž tvrdí pouze papežové, kteří ale [jak bylo právě dokázáno] nejsou věrohodní. Jak už bylo zmíněno výše, existuje celkem 6 možných měřítek pravdy (autorita, pocit, zjevení, zkušenost, klam a důkaz), přičemž jedině důkazy jsou spolehlivé. Tvrzení papežské autority ≠ důkaz!

Opravený důkazní závěr po vyhodnocení všech relevantních námitek:

1. kritérium 2. kritérium 3. kritérium
Papežové splňují nesplňují nesplňují
Koncily splňují nesplňují nesplňují
Bible splňuje nesplňuje nesplňuje
Přirozené zákony bytí splňují splňují splňují

Jediným spolehlivým měřítkem pravdy jsou i v náboženství (stejně jako ve filosofii) přirozené zákony bytí poznatelné správně užívaným rozumem. Jiné objektivní měřítko totiž neexistuje (i když se nám to snažili katolíci namluvit). I papežové, koncily a bible se totiž musí těmito zákony bezpodmínečně řídit, chtějí-li si činit nárok na pravdivost!

3.1.2 Druhý argument

Druhý nejpřesvědčivější pokus o racionální důkaz neomylnosti katolické církve (resp. papeže) jsem našel u filosofa Jiřího Fuchse:

Výchozí teze: Aby zvěst o božím spásonosném díle v Kristu nebyla zkomolena (a boží spásonosné dílo tak nepřišlo v důsledku zkomoleného zvěstování nazmar), musela být před zkomolením ochráněna – a to nadpřirozeným darem neomylného zvěstování/výkladu.

Katolický závěr o neomylnosti papeže vychází z následující úvahy:

Omylná církev = heretická evangelijní zvěst = heretičtí věřící = nespasení věřící = nedobrý bůh

Čili pokud bychom připustili, že církev může být omylná, pak musíme připustit i nevyhnutelný důsledek – totiž bloudící věřící, kteří by v důsledku svých bludů přišli o své spasení. Takový závěr je však v rozporu s boží dobrotou a jeho záměrem, aby evangelijní poselství bylo všem zvěstováno pravdivě.

Jinými slovy:

  1. Je-li bůh dobrý a spravedlivý (jakože je), pak mu jistě záleží na tom, aby byli spaseni [pokud možno] všichni lidé.
  2. Avšak jediným způsobem, jak dojít spásy, je přijmout boží spásonosné dílo v Kristu.
  3. Je-li to však jediný způsob, pak musí mít všichni lidé možnost se o tom dozvědět – tj. všem musí být toto dílo zvěstováno.
  4. Aby však mohlo být zvěstováno správně (náležitě), musí být nezkomolené (pravdivé), jasné a srozumitelné – jinak by ho lidé [ne vlastní vinou] nemuseli správně pochopit.

  1. Lidé jsou však křehcí a hříšní, a proto žádné poselství v nezkomolené (dokonalé) podobě udržet nedokážou.
  2. Aby se tedy spásonosná zvěst (na níž závisí spása lidstva) uchovala v nezkomolené podobě, je třeba její obsah ochránit [před zkomolením].
  3. Jediným logickým řešením, jak to udělat, je vybavit hlasatele této zvěsti nadpřirozeným darem neomylnosti.
  4. Tento dar dostává první/nejvyšší boží posel (= papež).

Vysvětlení:

  1. Ježíš přišel na svět vykonat spásné dílo (tj. svou obětí zaplatit za naše viny a otevřít nám tak cestu k věčnému životu s bohem).
  2. Aby člověk toto spásné dílo pochopil a docenil (a mohl tak být spasen), musí mu být prezentováno správně (tj. jasným a srozumitelným/pochopitelným způsobem).
    Pokud by totiž zvěst o spásném díle byla zkomolena či dezinterpretována, člověk by ji nemusel správně pochopit/docenit, mohl by ji [nikoli vlastní vinou] odmítnout, a tak nebýt spasen.
    Opravdu by dobrý bůh (jenž touží, aby spásy došli všichni lidé) něco takového riskoval (připustil)?
  3. Aby tedy mohla být radostná zvěst o Ježíšově spásném díle prezentována lidem správně (bez komolení, vynechávek a dezinterpretací) [a oni tak měli možnost se s ní konfrontovat v nezkomolené podobě], musel bůh nějak zajistit neporušenost jejího předávání (resp. neporušenost její identity, tzn. aby obsah evangelijní zvěsti zůstal napříč dějinami identický = totožný s tím, co nám chtěl bůh opravdu zjevit). Lidská křehkost a hříšnost by totiž proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. Taková představa ale vnáší rozpor do božího bytí. Buď je totiž hlásání evangelijní zvěsti garantováno boží mocí, anebo je celé křesťanství pouhým lidským výmyslem.
  4. A to právě bůh udělal tím, že vybavil církev (resp. jejího vedoucího = papeže) neomylností. Položme si zde jednoduchou otázku: Opravdu by dobrý bůh podnikl celý ten „spásonosný podnik“ (při němž poslal na smrt vlastního syna), aniž by zajistil, že to lidé ve všech dobách pochopí správně (tj. tak, jak to skutečně zamýšlel)? Kristus tedy po svém vzkříšení předal svoji moc (autoritu) církvi především proto, aby měl jistotu, že boží spásonosné poselství bude lidem tlumočit správně, pravdivě, věrně, úplně, nedeformovaně ... (tj. v neporušeném stavu). Pokud by totiž apoštolové a raní křesťané od začátku toto poselství zdeformovali, pak by vlastně celé boží dílo vyšlo vniveč, protože by ho lidé od začátku chápali špatně. Toto je jediné logické východisko z problému smysluplnosti božího spásného díla. Pokud má být totiž boží spásné dílo tlumočeno lidem v neporušeném stavu, pak musí být tlumočník (= církev) logicky vybaven darem neomylnosti. Pokud by totiž takovým darem vybaven nebyl, logicky bychom nemohli mít jistotu, že toto poselství předává druhým pravdivě. Těžko by pak bůh mohl někoho soudit za to, že toto poselství odmítl, pokud mu nebylo předáno správně.

Kdyby bůh nechal splnění tohoto poslání jen na lidských silách apoštolů (a nevybavil je k tomu zvláštní výsadou neomylnosti), rozpadla by se identita obsahů víry už v první generaci. Lidská křehkost a hříšnost by totiž proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. Taková představa ale vnáší rozpor do božího Bytí. Buď je totiž hlásání křesťanské zvěsti garantováno boží mocí, anebo je celé křesťanství pouhým lidským výmyslem.

Z toho, že Kristus vybral apoštoly, jimž svěřil nikoli jednorázové, ale dějinné poslání (úkol), pak vyplývá, že založil církev jako organizaci, která je funkčně přizpůsobená pozemské existenci křesťanů.

Vyvrácení:

Pokud má bůh potřebu nadpřirozeně zasahovat do přirozeného procesu evangelizace tím, že chrání zvěstovatele [před tím, aby vyřkl omyl], proč nechrání i příjemce této zvěsti [před tím, aby tu zvěst mylně pochopil]? Ochrání-li bůh před omylem pouze zvěstovatele, ale nikoli i příjemce zvěsti, výsledkem bude tak jako tak omyl (= zkomolené pochopení zvěsti), protože jak víme už z matematiky, sečteme-li plus a mínus, dostaneme mínus (jinými slovy: pravda + omyl = omyl, respektive: správně tlumočená zvěst + špatně pochopená zvěst = zkomolená zvěst). Ochránění jen jedné části rovnice bude mít na její negativní výsledek zanedbatelný vliv. Chce-li bůh změnit výsledek té rovnice, musí ochránit před hrozícím omylem obě její části (zvěstovatele i příjemce) – ať už tak, že oba vybaví nadpřirozeným darem správného rozumění, nebo tak, že oba vybaví nějakým přirozeným nástrojem schopným odlišit pravdu od omylu (např. rozumem).

Že ochrana zvěstovatele před omylem nezabrání mylnému pochopení zvěsti na straně posluchače, je tedy nad slunce jasné, a ještě jasnějším se to stane, když si uvědomíme, že podle katolíků nejsou ochráněni před omylem všichni zvěstovatelé, nýbrž v každé generaci pouze jeden jediný – papež. Máme tu tedy jediného chráněného svědka, který spásonosnou zvěst neomylně zvěstuje katolíkům, kteří ji ale nevyhnutelně pochopí omylně, aby ji pak [opět omylně] šířili dále k omylným posluchačům, u nichž se již jednou zkomolená zvěst dále komolí jejich vlastním mylným pochopením. Těžko si představit, že tato „hra na tichou poštu“ může skončit jinak, než totálním (mnohačetným) zkomolením původní boží zvěsti … ledaže bychom připustili, že je zde ve hře ještě nějaká jiná „ochrana před omylem“ (např. lidský rozum schopný odlišit pravdu od omylu).

Spravedlivý soudce může odsoudit každého, kdo neplní požadavky zákona. „Neznalost zákona [totiž] neomlouvá.“ Proč neomlouvá? Protože každý člověk má aktivně pátrat po tom, co je obsahem zákona. Uvědomíme-li si navíc, že každý člověk má přirozený boží zákon zapsán ve svém srdci (ve své přirozenosti), pak tato poučka platí dvojnásob. Nikdo se tedy nemůže vymlouvat, že by neměl možnost poznat, co po něm bůh chce. Každý má totiž požadavky božího zákona vepsané ve své přirozenosti. Každý přirozeně ví, že nemá krást a zabíjet, nebo že se má k druhým chovat tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. Toto tzv. „zlaté pravidlo“ najdeme prakticky ve všech náboženstvích. Je tedy univerzální (objektivně platné). Stejně tak ve všech náboženstvích najdeme vědomí nutnosti osobní oběti a modlitby.

Jádro Ježíšovy evangelijní zvěsti se točí právě kolem tohoto „zlatého pravidla“. Ježíšova zvěst je prostá: „čiňte pokání (tj. změňte své smýšlení) a neste dobré ovoce (tj. chovejte se dobře k druhým)“. To je v dokonalém souladu s tím, co jsme schopni poznat i svým vlastním rozumem (užíváme-li ho …

… správně). Nejedná se tedy o nic převratného, nic nového, co už by v té či oné podobě někde pod sluncem nebylo. To jen Ježíšovi následovníci k tomu přidali spoustu výmyslů a vytvořili z toho postupně náboženský systém, který má dnes s původním Ježíšovým poselstvím už jen pramálo společného.

Hlavní pointou křesťanské zvěsti je tedy výzva k vlastnímu zdokonalení, které se začíná změnou smýšlení (tj. osvojením si správného, pravdivého, logického uvažování) a svůj vrchol nachází ve změně lidského jednání. Člověk byl stvořen k božímu obrazu, tj. k pravdě a lásce. Pravdu si člověk osvojuje správným užíváním rozumu a lásce se zase učí správným zacházením se svou vůlí. Hlavním úkolem člověka je tedy cvičení se ve správném uvažování a v dobrých skutcích, jimiž si osvojuje dobré návyky, jimiž získává dobrý charakter (ctnosti). Tohle vše je v souladu s požadavky přirozeného božího zákona, které má každý člověk odjakživa zapsané ve svém srdci (přirozenosti).

Každý člověk má tedy vědět (aniž by se mohl vymlouvat), že smyslem a cílem lidského života je být dobrým (ctnostným) člověkem, který se má chovat k druhým tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. Kdykoli tento přirozený boží zákon člověk přestupuje, svědomí ho obviňuje. Za své činy ponese každý člověk následky. Dobro bude odměněno, zlo potrestáno. Jak, to nevíme a není to ani podstatné. Podstatné je jen snažit se ze všech přirozených sil o to, abychom se stali dokonalými (tj. dobrými) lidmi.

Na této prosté zvěsti není [v podstatě] co zkomolit. Její pointa je pro každého člověka dostatečně srozumitelná. Toto vše (tj. to, že má člověk napravit svůj zvrácený, bezbožný život a stát se dobrým, charakterním člověkem), má totiž každý člověk zapsáno ve svém srdci v podobě přirozeně poznatelného božího zákona, který může poznat svým rozumem (naučí-li se ho správně používat).

K tomu, abychom toto jádro (tuto pointu) křesťanské zvěsti předali radostně dál, žádnou neomylnost nepotřebujeme. Na to si bohatě vystačíme se zdravým selským rozumem.

Čili hlavním omylem v katolické úvaze o neomylnosti papeže je bod #2, který tvrdí, že „jediným způsobem, jak dojít spásy, je přijmout boží spásonosné dílo v Kristu. Pokud si za křesťanský výraz „spása“ dosadíme srozumitelnější výraz „osobní dokonalost“ (pravý to cíl lidského života), pak k dosažení tohoto cíle opravdu nepotřebujeme žádného Krista (ať už živého či vzkříšeného), ani žádné jiné náboženské „pravdy“ (tzv. dogmata), o jejichž nezbytnosti se nás snaží křesťané přesvědčit. K dosažení tohoto cíle si každý člověk vystačí se svým vlastním rozumem. Ano, Kristus pro nás může být dobrým (následováníhodným) příkladem, ale rozhodně není žádnou tajemnou ingrediencí, bez které se to neobejde.


Podružné argumenty:

Je-li opravdu božím záměrem, aby bylo evangelium všem zvěstováno pravdivě (bez vad, neomylně), pak by nám měli křesťané ukázat alespoň jednoho člověka, kterému bylo evangelium tímto způsobem (tj. neomylně) skutečně zvěstováno! Já o žádném takovém nevím, a i kdyby nakrásně nějaký takový existoval, stejně se to dokonalé poselství zdeformuje nejpozději v okamžiku, kdy doputuje k …

jeho uším (neboť jeden každý člověk si to poselství vyloží „po svém“ – nedokonale).

Navíc, existuje-li nějaká neomylná církev a neomylný „poklad víry“, pak by nám měli křesťané říci, kde přesně ten poklad najdeme, abychom ho mohli poznat a nemuseli už žít déle v omylu. Mně se ho totiž najít nedaří. Pokud však tvrdí, že bůh jistě zajistil, aby bylo jeho poselství tlumočeno všem lidem ve všech dobách pravdivě (čili aby jim ten poklad víry byl dostupný), pak zcela jistě zajistil i přístupnost těchto pravd. Čili kde jsou? Kde najdu jejich přehled a jejich neomylný výklad? Snad v nějakém uceleném souhrnu všech katolických dogmat? Jenže žádný oficiální souhrn všech dogmat neexistuje. Navíc různá dogmata prý mají různou míru neomylnosti. Kromě toho, kde najdu ke všem těmto dogmatům nějaký závazný výklad, jak jim rozumět? Nebo snad tento poklad víry najdu v katolickém katechismu? Ale katechismus není neomylným dokumentem, neboť nebyl vyhlášen papežem „ze stolce“. Kromě toho si neumím představit, jak bych každému potenciálnímu novému věřícímu při evangelizaci citoval kompletní obsah katechismu, abych měl jistotu, že jsem mu zvěstoval evangelium skutečně pravdivě a neomylně. Čili každý, kdo se nad tím upřímně a nezaujatě zamyslí, musí uznat, že evangelium se od samého počátku zvěstuje nedokonale formou tzv. rozsévání, a nikoli dokonale formou kompletního předávání celého pokladu víry. Nebo nám snad chtějí křesťané tvrdit, že Ježíš zvěstoval každému, koho potkal, evangelium uceleně a dokonale, takže jeho poselství si nikdo nemohl vyložit mylně (tj. nemohl se z něj stát heretik)?

Vyvozují-li křesťané z nedokonalého zvěstování evangelia (označovaného výše jako „heretická zvěst“) automaticky (a nevyhnutelně) i produkci heretiků (a následně i zničení církve a popření Kristova zaslíbení, že „brány pekel ji nepřemohou“), pak zapomínají na to, že každý věřící (tj. ten, kdo tuto nedokonalou zvěst slyší) je vybaven rozumem. A jistě si vybavíte to Kristovo zaslíbení, že „každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lk 11:10).

Nebo zde mohu ocitovat komentář k Mt 13:11 (podobenství o rozsévači) v Sýkorově (katolické) „Bibli české“ (http://librinostri.catholica.cz/download/BibleCeskaSykora1-OCR.pdf):

„Vám je dáno poznati tajemství království nebeského…“, tj. vám, kteří přijímáte s věrou učení mé, dáno jest od boha, abyste poznali a porozuměli tajemstvím či pravdám dosud neznámým, jež týkají se povahy mého království (messiášského). Jim, totiž fariseům a jiným židům, kteří trvají v nevěře a jsou zaujati proti mně, není dáno té milosti. Ukazuje tak Pán Ježíš, že proto podává nyní učení v podobenstvích, lidu ho nevykládaje, poněvadž způsob tento hodil se pro všecky. Kdo byli dobré vůle, ti byli povzbuzeni jimi, aby buď přemýšlením neb dotazováním se u Pána Ježíše vnikli zcela do smyslu jejich, kdo však byli nevnímaví neb zlovolní, těm nejen zůstaly ony pravdy zahaleny, nýbrž i zabránilo se, aby nemohli svatých tajemství zneužiti neb zlehčiti.

Souhlasím samozřejmě s tím, že boží poselství nemá přirozeně pochopitelné obsahy (tj. není samo sebou zřejmé, čili není nám sdělováno tak, aby to každý hned a bez sebemenších problémů pochopil). Stačí se zamyslet nad tím, co si různí křesťané představují pod pojmem „spasení“ nebo „víra“, a hned zjistíme, že co křesťan, to jiný výklad (katolíky nevyjímaje). Proto také božímu poselství …

… různí lidé rozumějí různě, a proto také dochází k tolika jeho deformacím. Nevím ale, jak katolíci přišli na to, že odporuje božímu záměru, když by toto poselství výše uvedené charakteristiky nemělo (tj. když by nebylo lidem zprostředkováváno dokonalým a přirozeně pochopitelným způsobem). Co když je přirozená nejasnost evangelijního poselství božím záměrem? Co když je boží poselství záměrně nejasné, aby se na tom ukázalo, kdo o jeho porozumění skutečně usiluje – kdo vynaloží potřebné síly a schopnosti, kdo prosí, hledá a tluče či kdo se přitom bude spoléhat na pomoc boha či druhých … a kdo ne? Nemůže snad být prvotní nesrozumitelnost bible jakýmsi přirozeným sítem? A i když samozřejmě souhlasím s tím, že bible vyžaduje výklad, z čeho plyne, že jediným spolehlivým výkladem je výklad církve? To by nám museli křesťané nejprve dokázat, že (1) buď je církev skutečně neomylná (a pak je neomylný i její výklad), (2) nebo ke správnému výkladu nemohu nikdy dojít sám (tj. bez církve). Obě tato tvrzení jsou ale mylná, jak jsme si už dokázali.

4 Posvátná písma (bible)

4.1 Otázka obsahu a rozsahu bible

Shrnutí problému: „Mám nějakou množinu knih (např. bibli), v níž se vypráví o bohu. Proč mám věřit tomu, (1) že je toto poselství pravdivé, a (2) že obsahuje komplet všechno, co tam chtěl jeho původní autor mít? Čili proč mám věřit jeho obsahu a rozsahu? Proč věřit tomu, že jeho obsah je pravdivý (nezkomolený) a rozsah úplný (tj. ani příliš úzký, ani příliš široký)? A doplňující otázka pro protestanty: Proč tomu mám věřit, považuji-li katolickou církev (resp. katolické biskupy a papeže) za omylné či vyloženě pomýlené?“

Katolíci by na to odpověděli pravděpodobně takto: Protože nám to říká církev. Protestanté však nemají neomylný učitelský úřad (resp. neomylného papeže), a proto nemohou mít jistotu, že je obsah a rozsah bible správný.

Ale protestanté mohou kontrovat: Protože biblické poselství (přinejmenším v tom podstatném) je vnitřně konzistentní a neodporuje historickým ani filosofickým poznatkům, nýbrž se s nimi v mnohém shoduje. Katolíci sice mají učitelský úřad, ale zato nemají jistotu, že je tento jejich úřad vskutku neomylný (neboť to nemohou nijak dokázat, takže tomu pouze věří), a proto nemohou mít jistotu, že to, co tento jejich [údajně neomylný] učitelský úřad prohlásil za obsah a rozsah bible, je správné.

Čili ve výsledku jsou na tom katolíci i protestanté (v otázce správného obsahu a rozsahu bible) v podstatě stejně. Obě strany ví na beton kulový, a jejich výběr lze proto považovat nanejvýš tak za „kvalifikovaný odhad“.

Takže:

  • Katolík říká: Tohle je bible, ale nevíme (nemůžeme dokázat), zda jsme ve svém úsudku neomylní. Věříme však, že nás při výběru vedl neomylný papež.
  • Protestant říká: Tohle je bible, ale víme (připouštíme), že jsme ve svém úsudku omylní. Věříme však, že nás při výběru vedl neomylný duch svatý.

Uvědomíme-li si, že existuje 6 možných důvodů, proč člověk uzná nějaké tvrzení za pravdivé, pak se to samozřejmě vztahuje i na obsah a rozsah bible. Jak tedy poznám, zda má studovaný text pravdivý obsah a kompletní rozsah (zda tam něco nepřebývá nebo nechybí)?

Buď tak, že uvěřím svědectví nějaké autority (např. papeže, církve, kazatele…); nebo při jejím čtení zakouším jakési vnitřní potvrzení (hřejivý, intuitivní pocit souladu toho, co čtu, s mými vlastními názory či zkušenostmi); nebo vnímám, že ke mně skrze čtený text skutečně promlouvá bůh; nebo se biblické poznatky shodují s mou vlastní zkušeností; nebo dám na vlastní úsudek (byť nemusí být vždy správný); případně si vše důkladně ověřuji a nacházím ve prospěch toho, co se v bibli tvrdí, spolehlivé racionální důkazy.

Napadl mě následující argument ve prospěch důležitosti užívání rozumu při hodnocení spolehlivosti posvátných spisů (či jiných zdrojů kategorických tvrzení):

Příklad: Čtu posvátné knihy různých náboženství (např. hinduistickou Bhagavadgítu, buddhistickou Tripitaku, islámský Korán, křesťanskou Bibli), případně jakoukoli jinou knihu (např. Senecovu knihu „O duševním klidu“, Painův „Věk rozumu“, Tolstého „Kritiku dogmatické teologie“, Tóthova „Charakterního jinocha“ či Gilletovu „Výchovu karakteru“). Co přesně se musí stát, abych tomu, co tam čtu, začal věřit (či souhlasit s tím)? Kdy k tomu dojde? Za jakých podmínek?

Vezměme si za příklad Tolstého knihu „Kritika dogmatické teologie“. Člověk, který se při rozhodování o tom, čemu věřit nebo nevěřit, řídí především tím, co si o tom myslí nějaký jeho vzor/idol (autorita), si udělá o dané knize stejný názor, jaký o ní má tento její vzor. Tato kniha je velmi kritická vůči pravoslavným (potažmo však i katolickým) dogmatům. Jste-li tedy katolík, pak zaujmete k této knize automaticky negativní postoj (tj. její obsah odsoudíte), protože ho prohlásil za vadný papež (nebo váš biskup či farář). Pokud se při rozhodování řídíte především svými pocity (či intuicí), pak zaujmete vůči této knize postoj podle toho, zda se vám její obsah či styl [tj. způsob psaní] „strefí“ do vkusu, nebo zda ve vás vzbudí dobré či odporné pocity. Jste-li např. [proti-katolicky zaměřený] protestant, pak se vám tato kniha do vkusu zcela jistě strefí a vy s ní nebudete mít problém souhlasit. Mystičtěji (esoteričtěji) zaměřený člověk poselství této knihy přijme (nebo naopak odmítne) prostě proto, že bude mít pocit, že k němu skrze tuto knihu promlouvá sám bůh (či ďábel), resp. že bůh (či ďábel) sám vedl pisatele k tomu, aby něco takového napsal. Pokud čtenář s obsahem knihy souzní a svůj vlastní postoj považuje za správný, pak za správný začne automaticky považovat vše, co se s ním shoduje (tedy i postoj daného autora, který mu „mluví z duše“). Někdy se zase čtenář nechá přesvědčit argumenty, které v knize autor předkládá. Tak tomu je většinou u lidí přemýšlivějších a hledajících. Často se však může jednat o argumenty scestné, které by se při důkladnějším prověření ukázaly být mylné, jenže většina lidí se tím důkladněji zabývat nechce (nebo to neumí), a spokojí se tak s tím, co čte (pokud jim to připadá přesvědčivé). Poslední (nejméně početnou) skupinou jsou lidé obezřetní, důkladní, kritičtí (logicky uvažující), kteří vyzkoušeli většinu výše uvedených možností, ale nejednou se v nich zklamali, a tak se zdráhají příjímat to, co nestojí na spolehlivém základě (tj. na solidních racionálních důkazech). Tyto lidi tak při čtení napadají různé kritické otázky – např. jak na to autor přišel, neexistují nějaké další možnosti výkladu, nejsou v textu nějaké rozpory, neponechává autor některé důležité otázky nezodpovězené nebo ledabyle odbyté, dal si autor práci s jednoznačnou definicí důležitých pojmů, příp. zvolil správnou metodu, jak k problému přistupovat?

Rozdílný způsob hodnocení názorů druhých pak vede logicky i k větším či menším neshodám mezi jejich zastánci. Hlavním problémem tu není nekompatibilita těchto šesti různých možností přístupu k informacím, ale spíše nesprávný cíl. Cílem většiny lidí totiž není poznat pravdu (skutečnost), ale potvrdit si vlastní názor. Natrefí-li tedy na sebe dva lidé s různými názory, je šance na nalezení pravdy mizivá, protože o tu nikomu z nich nejde (každý chce toho druhého přesvědčit o svém názoru). Naše vůle miluje jen to, co jí připadá dobré. Připadají-li nám dobré jen naše vlastní názory, pocity, zkušenosti či vize, pak nemůžeme milovat pravdu.

Jen hrstka lidí si uvědomuje, že to podstatné není často na první pohled vidět (jako třeba základy domu ukryté pod zemí). U takových lidí přichází na řadu druhá fáze: fáze …

… prověřování. V této fázi začneme poznatky načerpané z dané knihy porovnávat s realitou (resp. s univerzálně platnými zákony bytí). Pokud tyto poznatky v reálném životě obstojí, pak nám bude daná kniha připadat o to více pravdivá (resp. dokonalost a štěstí slibující). Budeme její poznatky považovat za „prokázané“ (tj. souladné s přirozenými zákony bytí). Pokud ale zjistíme, že realita je s těmito poznatky (resp. zákony) v některých ohledech v rozporu, pak začneme o pravdivosti dané knihy pochybovat, přičemž čím větší budou rozpory, tím větší budou pochybnosti. V případě velkých, nesmiřitelných rozporů obsah knihy odmítneme jako mylný (knihu odložíme/zahodíme). Čím více se však budou poznatky z knihy ukazovat být v souladu s realitou (a hlavně: čím více toho popisovaného dobra budeme skutečně v reálném životě získávat/dosahovat), tím více nám bude připadat, že to do sebe zapadá (že obsah knihy odpovídá realitě). Je-li kniha skutečně pravdivá, bude nám vše dokonale zapadat (jinak to ani nejde). Je-li kniha mylná, budou se vynořovat rozpory (a záleží pak na nás a naší upřímnosti, zda je budeme ignorovat nebo je brát vážně). Pravdivá kniha nabízí dosažitelná dobra. Falešná kniha nabízí jen pozlátko, které nám nepřinese štěstí, ale zklamání.

Z výše uvedeného pak plyne: Nezáleží na tom, o jakou knihu se jedná. Je jedno, jestli je tou knihou nějaký posvátný spis (např. bible), katechismus, výklad, komentář či návod na získání dobrého charakteru. Podstatné je jen to, zda se obsah dané knihy shoduje s realitou (a jejími zákonitostmi), nebo jí naopak odporuje. Podaří-li se nějakému autorovi „trefit se do pravdy“ (tj. pravdivě vystihnout nějaký důležitý aspekt či zákonitost reality), pak je jeho kniha automaticky hodna naší pozornosti a náklonnosti (lásky). Podaří-li se nějakému autorovi vystihnout realitu jen částečně (nedokonale), pak je třeba být k obsahu jeho knihy obezřetný (nepovažovat za pravdivé automaticky všechno jen proto, že určitá část pravdivá prokazatelně je). Tenhle přístup mi připadá na místě třeba i v případě křesťanské bible. Její obsah i rozsah je sporný. Zatímco z některých jejích částí dýchá obrovská hloubka, moudrost a láska (např. z evangelií), jiné pasáže se zdají být v některých důležitých věcech rozporné (např. listy → autorita církve a biskupů či přesouvání důrazu z jednoho boha na tři, z živé osoby Krista na mrtvou doktrínu).

Čili kdy může mít člověk jistotu, že určitá kniha je skutečně pravdivá? Myslím si, že i když určitá vodítka nám může poskytnout už vnitří intuice (soulad se základními sklony své přirozenosti → sklonem k pravdě a dobru/lásce), teoretický soulad se zdravým selským rozumem či praktický soulad se zkušeností, nejspolehlivějším měřítkem pravdy zůstane racionální důkaz, který se od soukromého (subjektivního) úsudku liší tím, že je postaven na nutných a nezvratných principech myšlení (resp. zákonitostech bytí). Těmito principy, které vedou náš rozum k neomylné pravdě a absolutně platným důkazům, jsou např. zákon bezrozpornosti a zákon protikladu (viz článek o pravdě).

Čili mám v ruce bibli. Jak vznikla? Na tom nesejde. Kdo ví, jak přesně vznikly upanišady, Mahábhárata či Tripitaka? Z části byly možná tyto spisy založeny na pravdivých příbězích, z části se do nich možná vloudily falešné příběhy a mylné výklady. Bible tedy může obsahovat nějaké pravdivé jádro, ale stejně tak i nějaký falešný nános. Co na tom? Pustím se do čtení a přemýšlím o tom, zkoumám to z různých úhlů, snažím se to srovnat s prověřenými (spolehlivými) filosofickými poznatky. Ladí to s nimi, nebo neladí? Jsou tam nějaké rozpory? Odpovídá to pravdivým poznatkům (resp. poznaným zákonitostem bytí) či zdravému rozumu, nebo se to s ním zdá být v rozporu. Docházím k závěru, že část bible (např. Ježíšovo učení v evangeliích) se zdá být pravdivá – neodporuje žádné racionálně poznané pravdě (o existenci pravdy, o povaze světa, o existenci boha, o smyslu a cíli života). Evangelia tvrdí, že pravda existuje, svět není částí boha (ale je od něj odlišný), bůh existuje, je dobrý a laskavý, smyslem a cílem lidského života je být dobrým, charakterním, laskavým člověkem. To se téměř dokonale shoduje s poznatky, k nimž jsme došli čistě racionální cestou ve filosofii.

V bibli ale po pečlivém studiu narážím i na nějaká problematická místa, které filosofickým pravdám odporují (a nejedná se zrovna o nepodstatné záležitosti) → např. náznaky, že existuje více bohů (resp. jeden bůh ve třech osobách), učení o lidské zkaženosti, …

… o potřebě vykoupení, o potřebě církve a její hierarchie, či pasáže, v nichž dobrý bůh provádí genocidu nebo přikazuje Izraelcům povraždit pohanské ženy a děti, apod.

To vše volá po kritickém ověření a vyhodnocení. Co z toho je pravdivé a co mylné? A jediným spolehlivým měřítkem, jímž se to dá vyhodnotit, jsou univerzálně platné zákony bytí poznatelné [správně užívaným] lidským rozumem. Je-li to s těmito zákony v rozporu, pak je to lež. Je-li to s nimi v souladu, pak je to pravda.

Pak tu jsou někteří, kteří si některé pasáže vykládají způsobem, který se zdá rovněž odporovat realitě → např. katolíci si vykládají některé biblické pasáže tak, jakoby potvrzovaly svrchovanou autoritu a neomylnost církve (resp. Petra a jeho nástupců zvaných papeži), zvláštní postavení Marie a světců, povinnou podřízenost věřících papežskému úřadu a katolickým dogmatům, a stovky dalších doktrín. Protože však zjišťuji, že jsou tyto nauky v rozporu s filosofickými pravdami, musím je odmítnout jako lidské výmysly. Čili i když někteří tvrdí, že bibli mohou správně vykládat jen oni (ať už z jakéhokoli důvodu → např. protože oni jediní k tomu prý byli bohem určeni/vyvoleni a patřičně vybaveni), důkaz jejich četných rozporů je usvědčuje z omylu. Pravdu tedy nejsou schopni odhalovat jen někteří (vyvolení), ale všichni. Kdyby mohli pravdu od omylu rozlišovat jen někteří, pak by museli být vybaveni rozumem jen oni. Rozumem jsou však vybaveni všichni lidé. Tedy všichni lidé jsou schopni a povinni odhalovat (ozřejmovat) pravdu. A jediný způsob, jak se to dá udělat, je ověřit, zda je zkoumané tvrzení v souladu či rozporu s univerzálně platnými zákony bytí. Postup takového ověřování je podrobně popsán v článku o rozumu.

Jen pravdivý obsah má moc a schopnost změnit naše myšlení a jednání k lepšímu (tj. napravit náš pokažený život). Jen takové učení je tedy dobré a správné (pravdivé), které vede prokazatelně a zjevně k dobrému životu. Slepá poslušnost papeži, koncilu či bibli (nebo jiné lidmi ustanovené autoritě) k dobrému životu vést nemůže, neboť slepě poslušný člověk nemůže být vskutku svébytnou bytostí, která správně užívá svůj rozum. Výchova k samostatnosti však k dobrému životu vede, protože člověk vychovaný k samostatnému uvažování a jednání se stává vskutku svébytným a dokonalým. To v žádném případě neznamená, že člověk má být sám sobě bohem (jak to hlásali v osvícenství). Člověk má být svébytnou bytostí, která se dobrovolně rozhodne žít v souladu s přírodními (= božími) zákony, které může a má poznávat svým rozumem a uvádět v praxi svou vůlí.

Literatura:

  1. Tolstoj, Lev N. Kritika dogmatické teologie. Boston: Dana Estes, 1904. 451 s.
  2. Andrews, Seth. Deconverted – a journey from religion to reason. Denver: Outskirts Press, 2013. 205 s. ISBN 978-1-4787-1656-3.
  3. Autor neuveden. How all religions are false and harmful. EBA, 2016. 820 s.
  4. Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Městská knihovna, 2017. 77 s. ISBN 978-80-7587-213-5.
  5. Zuersher, Bill. Seeing through Christianity: A critique of beliefs and evidence. [Místo vydání nespecifikováno]: Xlibris, 2014. 223 s. ISBN 978-1-4990-1845-5.
  6. Skupina teologů. Úvod do teologie – sv. IV: Ekonomie spásy. 3. zrev. a opr. vyd. Paříž: Cerf, 1963. 287 s. (samizdat)
  7. Paločko, Štefan. Katolícka Cirkev ako prostiedok záchrany ľudí. Petra, 2007. 248 s. ISBN 978-80-8099-011-4.

Manželé Goliašovi
22 let spolu