… nám odhaluje základní směřování (cíl) vesmíru i všech živých bytostí, je poznatek o čtyřech základních zákonech, které řídí vesmír: zákon úpadku (= cíl vesmíru: pohyb po proudu), zákon vývoje (= cíl živých bytostí: pohyb proti proudu), zákon práce (= nástroj zdokonalení) a zákon oběti (= síla a materiál na práci). Nenechte se zmást zdánlivou triviálností těchto poznatků! I když na YouTube s tím asi nikoho neoslníte a žádnou holku na to nesbalíte, k odhalení smyslu a cíle lidského života vám to poslouží dokonale.

I když se učenci o existenci či neexistenci boha přou už po tisíciletí, obyčejnému člověku používajícímu zdravý selský rozum se tato otázka vyřeší ve chvíli, kdy si uvědomí jednoduchou věc → totiž, že každá věc vzniká z nějaké příčiny (resp. působením nějaké jiné věci). A protože zdravý selský rozum nám říká, že tenhle řetěz příčin a následků nemůže jít do nekonečna (jinými slovy, někde na úplném začátku musí být nějaká „první příčina“ neboli „první stvořitel“), pak z toho logicky plyne, že nějaký první stvořitel (sám nestvořený, a tím pádem věčný) prostě existovat musí. Můžete o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Logika je v tomto směru naprosto neúprosná. A existuje-li bůh, pak všechny stvořené věci jsou jeho stvořením, které se nezmítá v chaosu, ale má určitý rozumný řád a řídí se určitými přirozenými (či chcete-li božími) zákonitostmi. Poznat tyto zákonitosti znamená poznat „boží vůli“. Nicméně bůh nemá náboženství. Náboženství jsou lidským výmyslem.

Jak už jsme si ujasnili v kapitole o věcech, svět (jako kterákoli jiná věc) může být buď pravou věcí (a v takovém případě může být buď svébytným vlastníkem [nositelem svých vlastností], nebo vlastností nějakého jiného vlastníka [např. boha]), nebo zdánlivou věcí (tj. souborem mnoha pravých věcí neboli mnoha vlastníků a jejich vlastností). Logickou úvahou lze (po vyloučení ostatních možností) dojít k závěru, že svět není ničím víc, než jen souborem mnoha svébytných věcí (či bytostí) a jejich vlastností. Těmito svébytnými věcmi jsou obvyklé věci, jak jim běžně rozumíme (např. lidé, zvířata, rostliny, horniny apod.). Účelem (smyslem) světa je poskytnout živým věcem (organismům, bytostem) místo a zázemí k existenci a životu (vývoji). Z tohoto důvodu je možné svět nazvat jakousi evoluční pecí → místem, kde se mohou organismy vyvíjet k lepšímu neboli zdokonalovat.

Člověk (podobně jako svět) může být buď svébytným vlastníkem [nositelem svých vlastností], nebo vlastností nějakého jiného vlastníka [např. světa či boha]), nebo zdánlivou věcí (tj. souborem mnoha dynamických vlastností nebo mnoha statických vlastníků [např. atomů]). Logickou úvahou lze dojít k závěru, že člověk je svébytným vlastníkem (nositelem svých vlastností). Jako takový se skládá z duše (svébytné duchovní bytosti), která prostřednictvím fyzického těla a duševních schopností vykonává určité životní činnosti (organické, smyslové a rozumové), k nimž je přirozeně zaměřena (disponována). Nejdůležitějšími lidskými činnostmi je myšlení a jednání. A je-li tedy člověk přirozeně zaměřen k rozumnému uvažování (tj. k poznávání pravdy) a laskavému jednání (tj. k získání dobrého charakteru), pak jsou tyto hodnoty (resp. jejich dosažení) i smyslem a cílem lidského života. Člověk se tedy ukazuje být stvořen s určitými duchovními potřebami (sklony), které lze naplnit jen soustavným (tj. navyklým) vykonáváním určitých činností. Těmito činnostmi není nic jiného než rozumné uvažování (moudrost), sebeovládání (ukázněnost) a dobrosrdečnost (laskavost). Smyslem a cílem každého člověka je tedy získat pravou moudrost, která spočívá v napravení zvráceného života – tj. v dobrovolném podřízení se božím zákonům, ovládnutí svých nezřízených vášní (neboli nastolení vlády rozumu nad emocemi) a laskavém chování k druhým (projevujícím se ve vzájemné jednomyslnosti a solidaritě).