základy Filosofie

Řešení nejpalčivějších otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 03.09.2020

Základy filosofického myšlení
Etika aneb o správném jednání

Osnova

ETIKA (nauka o správném jednání)

Otázky

Základní etické otázky:

  • Jaký je smysl života?
  • Jak má člověk správně žít?

Odpovědi

Klíčové poznatky etiky:

  • Smyslem života je vést mravně dobrý život
    • Vyplývá to z odpovědí na otázky:
      • „Kdo je člověk?“ (viz antropologie)
      • „Je člověk svou podstatou organismem, který smrtí zaniká?“
      • „Existuje Bůh?“ (viz teologie)
      • „Existuje neměnný mravní zákon?“

Důkazy:

  • důkaz existence mravního zákona
  • důkaz nesmrtelnosti lidské duše
  • důkaz Boží existence

Omyly

Mylné výklady smyslu života:

  • hedónismus: uspokojování dílčích sobeckých potřeb
  • nihilismus (totální pesimismus): lidský život nemá žádný smysl, smrtí vše končí

O co jde v etice?

O vodítko k rozlišení dobrého jednání od špatného!

Řeší se tu kardinální otázka:
  „jaký má být člověk“ (smysl života)

Etika se zabývá mravními normami a hodnotami lidského jednání. Jejím cílem je poskytnout základní orientaci v lidské praxi, tj. poskytnout člověku nějaké vodítko, podle něhož by byl schopen objektivně posoudit, zda je jeho jednání dobré nebo špatné. Přirozený způsob, jak toto posoudit (tj. jak rozhodnout, zda je nějaké jednání dobré nebo špatné), je srovnat ho s nějakou objektivní normou či zákonem (jedním z klíčových úkolů etiky je proto ověřit, zda vůbec nějaký objektivní zákon existuje). Jednání (= svobodné skutky) člověka je pak označované za dobré, pokud je ve shodě s touto objektivní normou (např. se zákonem dobrého života), nebo za špatné, pokud je s ní v rozporu. Existuje-li nějaká objektivní mravní norma (zákon dobrého života), podle něhož má člověk jednat, pak lze z toho logicky odvodit i odpovídající pokyny (povinnosti), jak má jedinec jednat, aby se stal dobrým člověkem – skutečnou osobností (např. nelhat, nepomlouvat, nekrást apod.). Splnění této povinnosti znamená nastolení správného řádu v lidském životě, kdežto její nesplnění znamená destrukci řádu (tj. minutí se smyslem a cílem lidského života). V náboženství jde pak nesplnění povinnosti ruku v ruce s trestem a splnění povinnosti s odměnou.

Etika je ve filosofii cílovou disciplínou, neboť se v ní zúročují poznatky ze všech ostatních disciplín. Jak jsme si už řekli, hlavním cílem filosofie je najít smysl lidského života, tj. pomoci člověku zjistit, co má dělat, aby byl jeho život zdařilý (aby dosáhl jeho pravého cíle a účelu). Pokud se mu to podaří zjistit, může ho to ochránit před ztroskotáním – tj. před zpackaným životem.

Základní otázky etiky se soustředí kolem problému mravních norem a hodnot. Nejprve se klade otázka, jestli vůbec existuje nějaký objektivní (tj. univerzálně platný a pro všechny závazný) mravní zákon a jeho normy. Následně se ptáme, jaký tento zákon je (tj. co je jeho obsahem či náplní).

Důkazy klíčových pojmů

Mravní zákon

Existuje nějaký objektivní mravní zákon? → zákon lidské přirozenosti
(tj. měřítko správného a špatného jednání)

Z čeho vyvozujeme, že existuje nějaký mravní zákon (tj. zákon dobrého života)?

Jednoduše řečeno: Z existence lidské přirozenosti.

Připomeňme si, co je to lidská přirozenost. Označením lidská přirozenost myslíme soubor všech nutných principů, znaků nebo určení, která člověka definují, či jinak řečeno, systém vrozených schopností (či životních sklonů k různým druhům životních činností), které určují základní povahu člověka.

Existuje-li však nějaký soubor vrozených životních sklonů k určitému jednání (= lidská přirozenost), pak existují logicky i určité zákonitosti, jimiž se tyto sklony (= základní schopnosti či mohutnosti člověka) řídí. Má-li tedy člověk schopnost myslet a svobodně se rozhodovat (tj. je-li nutně zaměřen k myšlení a svobodnému rozhodování), pak může tyto schopnosti používat jen v mantinelech jistých [předem daných, nelibovolných] zákonitostí.

Každý soudný člověk bude jistě souhlasit, že naše myšlení se řídí určitými zákonitostmi (a stejně tak i naše rozhodování, nebo vidění, cítění apod.). Člověk je např. schopen vidět jen barvy o určité vlnové délce a v určitém spektru. Podobně i naše myšlení funguje tak, že si pro smyslově postřehnuté věci vytváříme v mysli pojmy, jejichž skládáním tvoříme soudy, z nichž pak pomocí úsudku vyvozujeme nějaké závěry. Nerespektování těchto zákonitostí vede automaticky k vyvozování nesprávných závěrů, tj. k nesprávnému používání (čili zneužívání) našich schopností. Podobně tedy, jako třeba lednička funguje podle určitých pravidel, která vyplývají z její konstrukce (= z jejího ustrojení neboli přirozenosti), tak i člověk. A každý, kdo by se snažil provozovat ledničku v rozporu s návodem (tj. v rozporu s popsanými zákonitostmi jejího ustrojení), ji bude používat nesprávně, což bude mít za následek [v lepším případě jen] omezení její funkčnosti nebo [v tom horším dokonce] její poškození či zničení.

Z čeho vyvozujeme, že je tento zákon objektivní (tj. platný univerzálně pro všechny lidi ve všech dobách)?

Opět: Z povahy lidské přirozenosti.

Už v antropologii (tj. nauce o člověku) jsme si ukázali, že soubor vrozených životních sklonů k určitému jednání (= lidská přirozenost) je pro člověka nutný (tj. bez nich by nebyl člověkem). Co je však nutné, nemůže nebýt. Proto je lidská přirozenost z principu neměnná (kdyby se totiž v průběhu lidského života měnila, nemohla by být nutná) a univerzální (protože žádný člověk nemůže existovat bez ní, přísluší nutně všem lidem všech dob – bez výjimky!). A protože přirozenost „funguje“ podle určitých zákonitostí (které z její povahy nutně plynou), jsou i tyto zákonitosti automaticky nutné, neměnné a univerzální (tj. z nutného, neměnného a univerzálního sklonu plynou i jeho nutné, neměnné a univerzálně platné zákonitosti, neboť nemůže-li se změnit sklon, nemohou se změnit ani zákonitosti, které určují jeho chování). To je tedy důkaz toho, že zákonitosti ovládající lidskou přirozenost jsou nutné, neměnné, a tedy i objektivně (obecně, univerzálně) platné.

Z čeho vyvozujeme, že je tento zákon dobrý?

Někdo by mohl namítnout: Dobře, dejme tomu, že lidská přirozenost se řídí určitými obecnými zákonitostmi. Kdo ale rozhodl o tom, že jsou tyto zákonitosti dobré? Copak zdravý selský rozum neztotožňuje přirozené jednání s pudovým jednáním (které se často chápe jako morálně pokleslé, nekultivované, zvířecí)? Proč bychom tedy měli všechny přirozené lidské sklony (vč. zákonitostí, které je řídí) považovat automaticky za dobré?

Co je dobré? → to, co nám chybí k dokonalosti (doplňování takových věcí uspokojuje naše potřeby)

Pojem dobra je vztahový a souvisí s uspokojováním potřeb (resp. se zdokonalením, které nám uspokojování potřeb přináší a k němuž slouží). Získávání věcí, které nám chybí (tj. které potřebujeme a jejichž absence v nás vyvolává přirozený hlad čili touhu po jejich získání), je spojeno s uspokojením. Máme-li například hlad (tj. toužíme-li po jídle, které nám v tuto chvíli chybí, ale naše tělo ho nutně potřebuje), pak konzumace jídla nám přináší uspokojení (tj. doplnění chybějící věci, kterou jsme potřebovali). Kdykoli tedy do naší nedokonalé (neúplné) bytosti doplníme nějaký chybějící kousek skládačky (= chybějící dokonalost), pocítíme uspokojení.

Kdykoli tedy mluvíme o nějaké věci jako o dobré, vyjadřujeme tím její pozitivní (potřebný či žádoucí) vztah k jiným věcem. Nějaké věci, vlastnosti, kvality, činnosti či osoby nazýváme dobrými, když odpovídají potřebám a požadavkům jiných jsoucen (věcí) – když jsou pro ně žádoucí (potřebné). Věci jsou tedy dobré tím, že jsou přiměřené jiným [věcem], že jsou jim zapotřebí.

Pro člověka jsou například dobré všechny [poznané] věci, které jsou pro něj přitažlivé (které mu [poté, co je poznal] nejsou lhostejné), protože odpovídají jeho ustrojení, jeho potřebám doplnění. Jinými slovy, dobré je pro nás všechno, co naplňuje (uspokojuje) naše přiměřené* potřeby a požadavky. V tomto smyslu je možné o dobrých věcech mluvit jako o tom, co je pro nás „vhodné“ (co „pasuje“ k našemu nedokonalému ustrojení, co ho vhodně zdokonaluje, co doplňuje nějakou chybějící dokonalost).

* Důležité je zde slovíčko „přiměřené“, neboť existuje i celá řada zdánlivých potřeb či rozmařilých (nepřiměřených) požadavků, přičemž věci, které slouží k jejich naplnění, nelze označovat za dobré.

V řádu smyslového života naplňují smyslově žádoucí věci (= nižší dobra) naše instinktivní potřeby (= potřebu tělesného nasycení či rozmnožování). V řádu rozumového života naplňují rozumově žádoucí věci (= vyšší dobra) naše duchovní potřeby (= potřebu poznání, naplnění a souladu).

Které věci jsou pro nás dobré? → ty, které potřebujeme (a které nám chybí)

Jednoduše řečeno: Takové, které jsou v souladu s naším přirozeným ustrojením (= s naší lidskou přirozeností), „hodí se“ k němu, které doplňují nějaký chybějící kus skládačky (tj. napravují nějakou naši nedokonalost), které „dohotovují“ naši nehotovou bytost, čili které pasují k naší přirozenosti jako její adekvátní zdokonalení (dohotovení).

Člověk se rodí jako nehotový (neúplný) tvor, který se musí neustále učit a zdokonalovat. Celý lidský život je tak v podstatě příběhem vývoje (výchovy, kultivace, zdokonalování, zrání). Dobrem pak v tomto kontextu označujeme právě to, co nás zdokonaluje – čili to, co nám chybí k tomu, abychom se stali úplnými, dokonalými, hotovými, zralými. Dobrem je jen to, co skutečně potřebujeme ke svému zdokonalení. To se ale nemusí vždy shodovat s tím, co chceme, neboť často chceme i věci, které nepotřebujeme (které jsou jen náhražkami či šidítky skutečně potřebných věcí = dokonalostí = dober).

Po objasnění toho, co je dobré a vhodné, se můžeme vrátit k původní námitce (tj. proč „přirozené“ jednání = dobré jednání, neboli proč je přirozenost [a z ní vyplývající zákon přirozeného jednání] měřítkem dobra) a odpovědět na ni:

  1. Protože přirozenost je [dobrým] výtvorem [dobrého] Boha.

    Bylo by nelogické a protismyslné (rozporné), aby Bůh stvořil člověka s přirozeností zaměřenou k určitým hodnotám či cílům (= k dokonalosti spočívající v poznání, naplnění a souladu), kdyby toto zaměření nebylo dobré a žádoucí. Jinými slovy, jaký by mělo smysl, aby nás Bůh takto (tj. s právě takovýmito sklony) stvořil, kdyby naplňování našich přirozených sklonů a tužeb nebylo dobré?

  2. Protože předmětem [cílem] přirozenosti je naše zdokonalení (a každé zdokonalení [vylepšení] je dobrem).
    • slouží-li tedy něco k našemu zdokonalení, pak je to automaticky dobré
    • dobré je to, co nás „přiměřeně“ (tj. vhodným způsobem) zdokonaluje
    • přirozené/dobré jednání je takové jednání, které zaměřuje vůli k přiměřenému cíli (tj. k tomu, co nás může lidsky zdokonalit = polidštit)
    • mravnost = lidská dokonalost = dobro
    • nutné [zákonité] zaměření naší přirozenosti je proto dobré, protože vede k našemu zdokonalení (v řádu myšlení a jednání)
    • objektem vůle [jakožto součásti naší přirozenosti] je žádoucí zdokonalení člověka (tj. to, co je pro něj dobré, co svým obsahem odpovídá jeho přirozenému životnímu potenciálu)

Shrnuto a podtrženo

Pojmem „přirozenost“ označujeme ve filosofii soubor nutných určení člověka tj. soubor zaměření, sklonů, základních schopností či potenciálů člověka, která jsou pro něj nutná (tj. bez nichž by nebyl člověkem). A co je pro člověka nutné, nemůže nebýt. Proto je soubor těchto zaměření z principu neměnný (člověk k tomu nemůže v průběhu svého života nic přidat ani z toho nic ubrat). Člověk je tedy díky své přirozenosti nutně zaměřen k určitým dobrům – konkrétně k poznání, naplnění a souladu. A protože ho tyto hodnoty zdokonalují, jsou pro něj automaticky dobré (resp. jsou pro něj nejvyšším dobrem). Z tohoto nutného (a dobrého) zaměření lidské přirozenosti k určitým hodnotám (dokonalostem) pak automaticky plynou i určité nutné (a dobré) zákonitosti lidského jednání, a když zákonitosti, tak i povinnost tyto [dobré] hodnoty ve svém životě uskutečňovat (získávat, rozvíjet). Tíhne-li člověk zákonitě svým rozumem k pravdě a svou vůlí k dobru (tj. vyplývá-li toto zaměření z jeho přirozenosti), pak je povinen jednat v souladu s tím (neodporovat tomu). Odporovat přirozenosti znamená jednat v rozporu se zákonem.

Příklad: Z povahy (tj. přirozeného ustrojení) koule plyne automaticky i způsob, jakým se bude pohybovat (= koulení). Čili povaha koule určuje automaticky i zákonitosti jejího chování. Pokud by se koule snažila pohybovat jinak, než koulením, jednalo by se o nepřirozené chování spojené se značnými komplikacemi. Podobné komplikace by zakoušela např. kočka, která by se snažila chovat jako pes. Totéž pak platí i u člověka. Ustrojení člověka (= jeho přirozenost) určuje přirozené zákonitosti jeho jednání. Je-li člověk ustrojen jako bytost zaměřená k pravdivému poznání a laskavému jednání (a tyto hodnoty ho zdokonalují), pak sledování jakýchkoli jiných cílů (hodnot) znamená nepřirozené chování (doprovázené nevyhnutelně značnými komplikacemi). Proto naše zaměření k poznání, naplnění a souladu je nejen zákonité (= plynoucí nutně z našeho přirozeného ustrojení), ale i dobré (= žádoucí pro svou zdokonalující, naplňující a uspokojující funkci), a každý, kdo jedná v rozporu s tímto zaměřením, jedná v rozporu se zákonitostmi (resp. zákonem) lidské přirozenosti.

Ještě jinak: Člověk je díky své přirozenosti zaměřen k hodnotám, které ho zdokonalují (resp. dokonale naplňují/uspokojují). Rozum je např. nutnou kvalitou člověka a jako schopnost myšlení je nutně zaměřen k pravdě. Podobně svobodná vůle jako schopnost jednání je nutně zaměřena ke zdokonalení člověka.

Člověka ale nezdokonalují všechny činy. Egoistická rozhodnutí tvář jeho lidství naopak deformují. Jestliže ale u něho převládnou neegoistická rozhodnutí, staví z nich člověk mravní osobnost; ta je také cílovou hodnotou dobrého života.

A mravní zákon? Ten právě vyjadřuje směr zaměření vůle k tomuto cíli. Rýsuje různé dráhy různých druhů skutků, které k němu vedou; je plánem dobrého života. A protože zaměření rozumu k pravdě a zaměření vůle ke zdokonalení (čili k dobru) je součástí neměnné lidské přirozenosti, a protože mravní zákon toto zaměření vyjadřuje (plyne z něho), je i on automaticky součástí lidské přirozenosti a je dobrý.

Co je obsahem či náplní mravního zákona? → ctnosti

Dokázali jsme si, že mravně dobré jednání je takové jednání, které je uskutečněno v souladu se zaměřením lidské přirozenosti. V dalším kroku budeme zkoumat, co toto jednání „podle přirozenosti“ znamená v praxi – tj. co přesně je jeho obsahem či náplní, a zda je tento obsah pro všechny lidi stejný.

Z čeho vyvozujeme, že obsahy mravního zákona jsou pro všechny lidi stejné (tj. neměnné a obecně platné)?

Jednoduše řečeno: Z jejich nutnosti (co je nutné, nemůže nebýt, ani nemůže být jinak).

Obsahy zákona jsou:

  1. Nutné, neboť vyjadřují právě takové pokyny, které vedou svobodné jednání k vlastní dokonalosti člověka.
    To znamená, že rozdíly mezi dobrými a zlými skutky nemohou být jiné, než jsou. Nejsou relativizovány socio-kulturními podmínkami.
  2. Neměnné, neboť kdyby se v dějinách měnily, nemohly by být nutné.
  3. Obecně platné, neboť orientují k mravnímu dobru každého člověka, protože je člověkem (jsou totiž součástí jeho přirozenosti).

Proto tedy mravní zákon můžeme chápat jako jakýsi plán a mapu dobrého života, které jsou obsažené v lidské přirozenosti.
Mravní zákon je osou mravnosti (tj. kolem něj se celé naše mravní jednání točí).

Co je obsahem mravního zákona a jak jsme na to přišli?

Co je obsahem (náplní) mravního zákona lze vyvodit z ustrojení (či zaměření) lidské přirozenosti. Je-li lidská přirozenost zaměřena k realizaci svého potenciálu spočívajícího především v poznávání pravdy a vedení mravně dobrého života (tj. k osvojování dobrého, ctnostného charakteru), pak z toho logicky plyne, že obsahem mravního zákona je především pravda a mravně dobrý život (= dobrý charakter). A protože se tyto hodnoty (= dobrý charakter) realizují v našich životech prostřednictvím různých ctností, dá se obsah mravního zákona vyjádřit i jako sada ctností, které je třeba si osvojit, abychom žili vpravdě „podle přirozenosti“, a stali se tak dobrými, charakterními lidmi.

Základní lidské potřeby se dají rozdělit na pudové (tělesné či smyslové) a rozumové (duchovní).

  • Mezi tělesné potřeby patří potřeba výživy (jídla a pití), rozmnožování (sexu) či zaopatření (bezpečí).

    Tyto potřeby nelze dokonale (trvale) uspokojit, protože věci, které je naplňují, mají jen dočasný charakter – tj. neustále se „spotřebovávají“ (vyčerpávají). Například jídlo uspokojuje potřebu výživy. Kdykoli ale něco sníme, záhy se to v nás spotřebuje, takže zakrátko dostáváme opět hlad, který nás nutí si opatřit další jídlo. Podobně dočasný (pomíjivý) charakter má i sex či majetek. Protože většina lidí upřednostňuje tělesné potřeby před duchovními, převažují v nich nepatřičně silné touhy po smyslových dobrech (jídlo a pití, sex, majetek), které vedou k jejich nezřízenému užívání – tj. k obžerství [či opilství], promiskuitě a hrabivosti.

  • Mezi duchovní potřeby patří především potřeba dokonalosti (spočívající v poznání, naplnění a souladu).

    Nastínění základní povahy lidského bytí:

    (1) Cítíme se neúplní (jakoby nám něco chybělo k úplnosti).
              Vyvstává potřeba něco doplnit (čím bychom v sobě tu prázdnotu vyplnili).
    (2) Snažíme se vyplnit prázdnotu různými věcmi, ale nedaří se nám to (nepasují tam).
    (3) Vzniká chaos (doprovázený pocitem nespokojenosti až zoufalství).
              Vyvstává potřeba nastolení řádu (souladu, harmonie) uprostřed toho chaosu … jenže nevíme, jak toho dosáhnout.
              Vyvstává potřeba hledání pravdy (jak nastolit řád a co nás skutečně naplní).
    (4) Poznání pravdy nám ukazuje cíl (= co potřebujeme) a cestu (= jak to získat a jak to správně poskládat, aby to pasovalo).
    (5) Vyvíjíme úsilí nutné k získání chybějících věcí a nastolení řádu (tj. správnému uspořádání všech věcí).

    Z výše uvedeného plynou následující potřeby (směřující k našemu zdokonalení):

    • potřeba naplnění (úplnosti, hotovosti, celistvosti)
    • potřeba řádu (souladu, harmonie, správného uspořádání)
    • potřeba poznání pravdy (ohledně toho, co nám chybí, jak to získat a jak to správně použít/uspořádat)

    Tyto potřeby nás nutí k:

    • poznávání pravdy
    • doplňování chybějících věcí (dokonalostí, dober)
    • správnému užívání (pořádání) těchto věcí

    Čili: Toužíme být úplní (tj. mít vše, co potřebujeme [= chybějící dokonalosti] a jak to potřebujeme [= v dokonalém souladu]), a proto také chceme vědět, jak toho dosáhnout [= pravdivé poznání].

    A co je to tedy za věci (dokonalosti/dobra), které nám vlastně chybí?

    Věci týkající se pravdy (pravdivého poznání):

    • moudrost (rozumnost)

    Věci týkající se lásky (laskavého jednání):

    • k Bohu: zbožnost (správný vztah k Bohu) → bázeň, pokora, poslušnost
    • k sobě: ukázněnost (správný vztah k sobě) → sebeovládání, sebezapření, střídmost, statečnost (odvaha)
    • k druhým: laskavost (správný vztah k druhým) → spravedlnost, milosrdenství (dobrosrdečnost), shovívavost (odpuštění)

Naplnění každé z těchto potřeb přináší [větší či menší a trvalejší či pomíjivější] uspokojení (= radost a pokoj).

Klasická tradice rozlišuje obvykle čtyři základní ctnosti:

  1. moudrost → odpovídá zaměření rozumu ke spořádanému poznání pravdy
  2. spravedlnost → odpovídá zaměření vůle ke spořádané lásce vůči druhým
  3. statečnost → ?
  4. mírnost → odpovídá zaměření vůle ke spořádané lásce vůči sobě

K tomuto dělení mám ale výhrady, protože podle mě nekoresponduje zcela přesně se základním zaměřením (tj. potřebami) naší přirozenosti (tak, jak jsme si je zdůvodnili výše). Chybí zde zbožnost (tj. správný vztah k Bohu) a přebývá naopak statečnost.

Základním lidským potřebám odpovídají následující čtyři základní ctnosti:

Stařec (moudrost)

Moudrost

  Správný vztah k celku reality

Moudrost se někdy zobrazuje jako sečtělý a zkušený stařec, který má svůj život dokonale srovnaný a ví, co a proč je v životě důležité.

Moudost jako pravidlo jednání bezprostředně řídí úsudek svědomí a tím stojí v základech každého dobrého díla. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Moudrost se také nazývá vozatajem [ostatních] ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a určuje jim pravidla a míru. Zároveň však můžeme moudrost chápat jako světlo, které umožňuje správně vidět a rozlišovat.

Moudrost spočívá především ve schopnosti rozeznat pravdu od omylu; poznat, co je v životě podstatné a co je naším pravým cílem (ideálem), a zvolit přiměřené prostředky k jeho dosažení. Jako u každé ctnosti se jedná o návyk, který je možné si osvojit soustavným výcvikem ve správném myšlení (= logickém uvažování).

Nejlepším způsobem, jak se vycvičit ve správném myšlení (a dosáhnout tak ctnosti moudrosti), je studium filosofie, která (ve své podstatě) není ničím jiným, než „láskou k moudrosti“.

Krásná panna (zbožnost)

Zbožnost

  Správný vztah k Bohu

Zbožnost se někdy zobrazuje jako krásná a nevinná panna s čistým srdcem plným lásky ke svému Nejmilejšímu (tj. Bohu).

Symbolem zbožnosti bývá modlitba.

Zbožnost lze chápat především jako uznání našeho pravého postavení před Bohem a uvedení našeho života do souladu s boží vůlí. Uvědomíme-li si však, že „boží vůlí“ není v podstatě nic jiného než „přirozený mravní zákon“, pak „žít podle boží vůle“ znamená vlastně „žít mravně dobrým (= ctnostným) životem“. Jedná se tedy o návyk, který je možné si osvojit opakovaným praktikováním adekvátních duchovních činností – tj. rozumových a volních činností, které budují a posilují náš mravně dobrý život. Jelikož je ale tato ctnost zaměřena v první řadě na Boha, můžeme si pod ní představit především mravně dobrý život, který je podřízen Bohu jakožto našemu Stvořiteli a konečnému Cíli. Z tohoto důvodu také není možné žít dokonale mravně dobrý život bez Boha. Pokud totiž vyloučíme ze svého života Boha, vyloučíme tím i jeho jediné správné nasměrování – totiž jeho pravý cíl. Žít mravně dobrý život bez Boha tudíž nutně vede k minutí se cílem. Proto je zbožnost v lidském životě tak důležitá a nepostradatelná.

Nejlepší způsob, jak si osvojit tuto ctnost, je tedy naučit se ve všem svém konání počítat s Bohem; zasadit svůj život do správné perspektivy Boží existence; žít celý svůj život s výhledem na Boha (= cíl naší cesty). To by nás mělo vést nejen k přirozené úctě k Bohu (jakožto svému Stvořiteli a Pánu), ale také k dobrovolnému plnění jeho vůle (tj. zachovávání jeho řádu a zákonů).

I když tato ctnost vyvolá jistě u řady lidí odpor, náboženský cit (tj. náboženské nasměrování) je v lidech všech kultur a dob hluboce zakořeněn. Nejedná se tedy o žádné iracionální blouznění, ale o hluboce racionální postoj vycházející z poznaných (nezvratných) důkazů Boží existence. Existuje-li Bůh (což máme dokázáno), pak je nanejvýš rozumné zaujmout k němu adekvátní postoj a počítat s ním ve všech oblastech svého života (tj. zasadit je do správné perspektivy, přisoudit jim patřičné místo v celku reality). To ale neznamená, že by měl člověk přestat používat rozum, svobodnou vůli či svědomí, a řídit se slepě příkazy nějakých náboženských vůdců, o jejichž pravdivosti (či souladnosti s boží vůlí) má vážné pochyby. Náš postoj k Bohu má být rozumný (nikoli slepý, fanatický či iracionální). Ctnost zbožnosti po nás vyžaduje pouze to, abychom všem věcem ve svém životě přisoudili řádné místo (tj. uspořádali je řádným způsobem), přičemž Bůh bude mít přirozeně místo nejvyšší (první).

Silák (ukázněnost)

Ukázněnost

  Správný vztah k sobě

Ukázněnost se někdy zobrazuje jako silák, který dokáže zkrotit své nezřízené vášně a žádostivost.

Symbolem ukázněnosti bývá půst.

Ukázněnost spočívá především ve schopnosti dávat věcem správnou míru (tj. nastolovat harmonii, rovnováhu). Tato morální ctnost představuje princip harmonie při uspokojování požadavků člověka. Jejím cílem (předmětem) je dát člověku vládu nad sebou samým. Nejedná se pouze o abstinenci (tedy zřeknutí se něčeho), ale o dodržování správné míry. Zachovávání míry při naplňování potřeb se u člověka nedostavuje automaticky (jako u zvířat), a proto musí být usměrňováno rozumem. Ukázněnost (či mírnost) je ctnost, usměrňující do správných mezí smyslovou žádostivost člověka. Mottem mírnosti se stalo heslo: „zlatá střední cesta“ (neboť se snaží dosahovat středu mezi dvěma extrémy – nedostatkem a přemírou). Správná míra je vyrovnanost, tedy i uspořádání či harmonie. Ukázněnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořená dobra. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Ukázněnost se týká především uspokojování požadavků přirozených pudů (hlavně toho pohlavního a vyživovacího). Můžeme ji rozdělit na čistotu (tj. ovládání nezřízeného užívání sexu) a střídmost (tj. ovládání nezřízeného užívání jídla a pití). Cílem ukázněnosti není odstranit z lidského života veškeré smyslové potěšení, ale snaha dát pudům náležitý řád a hranice. Být ukázněný tedy rozhodně neznamená potlačení nebo zničení těchto pudů, ale jejich včlenění do harmonie ostatních lidských mohutností – tedy podřízení smyslových pudů rozumu a vůli. Tato hranice či omezení je v důsledku pro dobro člověka, protože uvolňuje v jeho životě prostor, který může být naplněn vyššími a smysluplnějšími dobry. Ideálem člověka je harmonie duše a těla – „vnitřní klid“ (= nastolení řádu). Ctnost ukázněnosti uvádí smyslové žádosti, touhy a sklony na náležitou míru pod vedením rozumu osvíceného poznáním.

Nejlepším způsobem, jak se vycvičit v ukázněnosti, je praktikovat sebeovládání (= ovládání svých myšlenek, a skrze ně i nezřízených vášní). Kdo ovládá své myšlenky, ovládá i své vášně.

Těhotná žena (laskavost)

Laskavost

  Správný vztah k druhým

Laskavost se někdy zobrazuje jako těhotná žena, která všechnu svou lásku věnuje svému dítěti (tj. druhému), pro něhož je schopná se i obětovat. Správný vztah k sobě i druhým se vyznačuje nesobeckou láskou. Matka, která dává sama sebe svému dítěti za příbytek a pokrm, která nelituje bolesti, aby darovala život, je symbolem laskavosti.

Symbolem laskavosti bývá almužna.

Laskavost spočívá ve schopnosti chtít dobro pro druhé. Součástí laskavosti je tím pádem i spravedlnost, která dává druhým, co jim po právu náleží. Zatímco však spravedlnost se řídí heslem „každému, co jeho jest“ a zakládá se na odplatě, laskavost jde dál a zakládá se spíše na milosrdenství (tj. nezaslouženém daru). Do sféry spravedlnosti patří také respektování svébytnosti druhých (tj. uznávání práva druhých na vlastní, svébytný život).

Zatímco tedy spravedlivý člověk zaplatí řemeslníkovi odpovídající (tj. spravedlivou) odměnu za odvedenou práci, laskavý člověk mu k tomu přidá něco navíc – jen tak, z čisté (nesobecké) lásky, pro radost, či ze soucitu. Spravedlivý člověk dobrého odmění, kdežto špatného potrestá; laskavý člověk dobrého odmění dvojnásob a špatnému jeho provinění odpustí. Laskavost ale neznamená bezpodmínečné odpouštění či bezhlavé rozdávání vlastního majetku druhým. Laskavost (podobně jako kterákoli jiná ctnost) totiž nemá být nerozumná (iracionální), nýbrž dobře uvážená. Laskavostí nemá člověk plýtvat, ale má ji užívat s rozvahou = tam, kde to má smysl (tam, kde je jí třeba).

Nejlepším způsobem, jak se cvičit v laskavosti, je praktikovat dobré skutky.

Smysl života

Důležité předpoklady

Než konečně poskládáme dohromady všechny střípky (= doposud získané filosofické poznatky) a začneme odpovídat na otázku po smyslu lidského života, je vhodné se nejprve pokusit vyřešit ještě dva důležité problémy – problém nesmrtelnosti duše a problém Boží existence. Proč? Protože řešení těchto dvou problémů má na smysl lidského života podstatný vliv. Smysl lidského života tedy bude podstatně jiný, pokud zjistíme, že existuje Bůh a že život smrtí nekončí, než kdybychom zjistili, že žádný Bůh neexistuje a život smrtí definitivně končí. Je tedy jasné, že podobně jako ten problém nesmrtelnosti, tak i problém Boží existence dává tomu výkladu smyslu života úplně jiné světlo. Při pozitivním řešení těchto dvou problémů totiž nabývá smysl života daleko optimističtější podoby, než kdybychom dospěli k pesimistickému závěru, že člověk smrtí končí a Boha už jsme přerostli.

1/Nesmrtelnost duše

Důkaz nesmrtelnosti

Nesmrtelnost lidské duše se ve filosofii dokazuje obvykle pomocí následujících dvou [na sebe navazujících] logických úvah:

První logická úvaha (neboli tzv. sylogismus):

  • 1. předpoklad: Lidské směřování se orientuje podle rozumového poznání.
  • 2. předpoklad: Avšak rozum poznává bytí v časové neomezenosti.
  • Závěr: Proto člověk přirozeně touží být vždycky.

Druhá logická úvaha (v níž vyjdeme z předchozího závěru):

  • 1. předpoklad: Člověk přirozeně touží být vždycky.
  • 2. předpoklad: Avšak přirozená touha nemůže být marná.
  • Závěr: Proto rozumová bytost nezaniká.

Zdůvodnění jednotlivých předpokladů

Lidské směřování se orientuje podle rozumového poznání

Zdůvodnění: Na rozdíl od zvířat, jejichž chování je ovládáno čistě pudově (instinktivně), dokáže člověk své chování měnit na základě získaných poznatků. Čili zatímco zvířata jsou ovládána pudy, člověk (resp. lidské chování) je ovládán rozumem. Člověk se tedy v životě orientuje (resp. měl by se orientovat) podle rozumového poznání (tj. na základě racionálních důvodů). Právě proto je člověk obdařen rozumem a vůlí – aby ho používal v souladu s jeho přirozeným určením, tj. k poznávání pravdy, na základě níž pak také bude prakticky jednat.

Rozum poznává bytí v časové neomezenosti

Zdůvodnění: Z noetiky máme dokázáno, že lidské poznání je objektivní, univerzálně platné a pravdivé. Jako takové nepodléhá změnám času – je časově neomezené. Jinými slovy, rozum přirozeně tíhne k pravdě, která je [ve své podstatě] věčná. Podobně i vůle přirozeně tíhne k poznanému dobru pomocí lásky, která je [ve své podstatě] věčná. Z metafyziky člověka (= z antropologie) tedy víme, že rozum a vůle (jakožto nejdůležitější lidské schopnosti) mají za předmět (= cíl) pravdu a dobro, které se přivlastňuje láskou. Proto jsou pravda a láska největšími hodnotami lidského života – o ně vposledku běží. Tyto vrcholné životní hodnoty však vylučují ze své povahy ukončení. Proč? Protože pravda je pro rozum absolutní hodnotou – platí nadčasově. Kdyby tomu tak nebylo, byly by všechny věci (= jsoucna) totálně rozporné – nemohli bychom o nich totiž tvrdit nic pravdivého. Podobně je tomu i s nesobeckou (duchovní) láskou. Pravá (duchovní) láska totiž sama ze sebe směřuje k trvání (vylučuje dočasnost). Kdyby tomu tak nebylo, pak by byla rozporná, protože by zároveň byla i nebyla chtěním dobra pro milované bytosti. Láska nasměrovaná na konkrétní předmět či bytost může sice zánikem tohoto předmětu/bytosti skončit (např. milujeme-li určitého člověka, a ten zemře, pak skončí i naše láska k němu), ale zánikem konkrétního předmětu či bytosti v nás nezanikne láska jako taková (= sklon trvale milovat to, co je milováníhodné). Podobně může sice vyprchat síla (či intenzita) lásky k určitému předmětu či bytosti (např. můžeme přestat milovat nějakou osobu, protože se nám zošklivila), ale tím v nás opět nezaniká láska jako taková (= vytrvalá touha po dobru, trvalé milování dobra). Mluví-li tedy někdo o dočasné lásce, pak ve skutečnosti nemluví o pravé lásce, nýbrž o lásce falešné (rozmarné). Proto láska (jakožto chtění dobra) znamená trvalé chtění dobra. To, zda bude toto chtění dobra skutečně trvalé i v praxi, bude záviset na reálných podmínkách daného člověka a předmětů jeho lásky. Milováníhodné předměty jsou člověku k dispozici vždy. Některé předměty jsou ale evidentně pomíjivé (dočasné). Je tedy jasné, že upne-li člověk svou lásku k pomíjivým věcem, zanikne dříve či později i jeho láska k nim. Proto je samozřejmě rozumné, abychom svou lásku upínali k věcem či hodnotám, které mají [pokud možno] trvalejší charakter (či které nikdy nepominou – např. Bůh). Pravda a láska jsou tedy svou povahou transcendentní = přesahující časové omezení. Naši přirozenou tendenci k nim (tj. naše přirozené zaměření k pravdě a lásce) lze proto chápat jako zaměření k transcendentním (trvalým) duchovním hodnotám. V praxi pak toto přirozené zaměření k adekvátním duchovním hodnotám prožíváme jako touhu po nesmrtelnosti. Touha po nesmrtelnosti tedy odpovídá samotné danosti (= ustrojení) rozumu a vůle – je přirozená.

Námitka: Proti tomuto tvrzení (že lidská touha po nesmrtelnosti je přirozená) se běžně namítá, že lidské touhy jsou často vrtkavé, nestálé, subjektivní a nereálné. Proč by tomu tedy mělo být s touhou po nesmrtelnosti jinak? Jinými slovy, copak to, že po něčem toužíme (např. po té nesmrtelnosti), automaticky znamená, že tato naše touha nemůže být marná, nereálná, nesplnitelná? Copak většina lidí netouží třeba po bohatství, i když u drtivé většiny z nich se tato touha nenaplní? Proč by tedy většina lidí nemohla podobně toužit po nesmrtelnosti, aniž by se jim to splnilo? Jak jsme přišli na to, že touha po nesmrtelnosti je (narozdíl od jiných našich nereálných či nezřízených tužeb) reálná?

Vyvrácení námitky:

  • pomocí empirického důkazu

    Touha (či víra) v posmrtný život je obecná a univerzální, tj. setkáváme se s ní ve všech dobách a ve všech lidských kulturách, což samo o sobě svědčí o tom, že touha po lidské nesmrtelnosti je v lidské přirozenosti hluboce zakořeněna. To, že člověk je tvorem nejen společenským, ale i náboženským, připouštějí konec konců i někteří ateisté (např. Ludvík Feuerbach).

  • pomocí metafyzického důkazu

    Lidská přirozenost je zaměřena k hodnotám, které mají transcendentní povahu (tj. které přesahují běžnou zkušenost). O jakých hodnotách to mluvíme? Především o hodnotách rozumu a vůle – tedy o pravdě a lásce. Základní hodnotou rozumu je pravda a základní hodnotou vůle je láska. Proč o pravdě říkáme, že má transcendentní povahu? Protože (narozdíl od materiálních hodnot) pravda je trvale platná, nepomíjející. Jestliže například poznáme, že Bůh existuje (nebo že člověk je živočich rozumový, případně že Země obíhá kolem slunce), pak na pravdivosti tohoto zjištění se s časem nic nezmění. Dokonce ani v případě, že Země jednou zanikne (či slunce vyhasne), nikdy nepřestane platit pravda, že v jisté fázi vývoje vesmíru existovala planeta Země, která obíhala kolem slunce. Je to tedy pravda nadčasově platná, přesahující (= transcendující) každou jednotlivou epochu dějin. Taková je však každá pravda (ať už banální, nebo vznešená). Pravda nikdy nezestárne, nikdy se nestane omylem, vždy si zachová svou trvalou (transcendentní) povahu. Pokud jsme však svou přirozeností zaměřeni k osvojení si trvalých hodnot, pak by bylo nelogické (a rozporné), kdybychom tyto hodnoty nemohli získat (resp. kdyby nás o ně smrt připravila). Jinými slovy, jsme-li svým rozumem a svou vůlí zaměřeni k osvojení si nepomíjivých hodnot, které nás mají zdokonalovat, jsme už zároveň zaměřeni k osvojení si těchto hodnot jako takových (v souladu s jejich povahou), tedy natrvalo. Pak ale není možné, aby lidský život zanikl, neboť tím by se toto naše zaměření ukázalo jako marné (klamné). Na jednu stranu bychom totiž byli zaměřeni k trvalému osvojení si nepomíjivých hodnot (= pravdy a lásky), ale na druhou stranu bychom toho kvůli našemu definitivnímu zániku schopni nebyli – což je rozpor.

Přirozená touha nemůže být marná

Zdůvodnění: Co je přirozené, nemůže být marné (nereálné). Jinými slovy, pokud je tvůrcem vší skutečnosti absolutně dokonalý Bůh (což máme dokázáno z teologie = pojednání o Bohu), pak je tvůrcem i lidské přirozenosti. A je-li součástí této přirozenosti i lidská touha po nesmrtelnosti, plyne z toho logicky, že původcem této touhy je vlastně Bůh sám. Pokud ale Bůh opravdu stvořil lidskou přirozenost a pokud je její součástí i touha po nesmrtelnosti, pak to nemůže být jinak (což znamená, že tato touha je pro nás nutná). Pak ovšem není možné, aby takováto touha byla klamná – tj. aby její předmět (= nesmrtelnost) byl iluzorní. Absolutně dokonalý Bůh totiž nemůže klamat – nemůže člověka zaměřit k nesmrtelnosti, která mu není dostupná. To by byl rozpor.

2/Existence Boha

Důkaz Boží existence

Důkaz Boží existence (včetně vyvrácení všech relevantních námitek) je podrobně popsán v samostatném článku, proto již jen stručně:

Logická úvaha (neboli tzv. sylogismus):

[předpoklad:] Protože vždy platí princip kauzality, pak ...
  1. Je-li vzniklé, musí být i nevzniklé (= Bůh).
  2. Avšak vzniklé [prokazatelně] je.
  3. Tedy je i nevzniklé.

Čili:

Jsou-li na světě nějaké vzniklé „věci“, musí být i minimálně jedna nevzniklá „věc“ (= Bůh). A protože nikdo nemůže popřít, že vzniklé „věci“ na světě opravdu jsou, logicky z toho plyne, že musí být i Bůh.

Druhý předpoklad (= „vzniklé je“) je nevývratný, např. z faktu změn. Změnami totiž vždy něco vzniká. To nelze smysluplně (rozumně) popřít.
Problém tedy bude v prvním předpokladu → Proč z faktu existenčně nahodilých „věcí“ (tj. těch, které vznikly) vyplývá „věc“ existenčně nutná (tj. taková, která nevznikla)?

Na tuto otázku se dá odpovědět tak, že kdyby tomu tak nebylo, odporovalo by to principu kauzality. Čili ten první předpoklad (premisa) stojí na předpokladu platnosti principu kauzality, který říká, že „všechno, co vzniklo, musí mít příčinu“. Přičemž příčinou se rozumí taková „věc“, která svým působením uvádí do existence nějakou vzniklou „věc“ (jakožto svůj účinek).

Smysl života ve světle nesmrtelnosti duše a existence Boha

Nyní tedy konečně můžeme přejít k samotnému řešení naší nejdůležitější filosofické otázky – otázky smyslu (a cíle) lidského života. Shrňme si tedy všechny poznatky, které jsme v jednotlivých filosofických disciplínách (od noetiky přes ontologii, kosmologii a teologii až po antropologii) získali a pokusme se z toho vyvodit logický závěr o tom, co je pravým smyslem a cílem lidského života…

Shrnutí základních filosofických poznatků

V noetice jsme zjistili, že pravda existuje, tj. že naše myšlení dokáže pravdivě postihovat skutečnost, a že tedy úsilí o poznání pravdy o světě, o Bohu a o člověku má smysl. Zároveň jsme v noetice získali tři důležité nástroje či měřítka (zákony), pomocí nichž může každý člověk odlišit pravdivé poznatky od mylných → zákon protikladu (= princip sporu), zákon vyloučeného třetího a zákon totožnosti (= princip identity). Vybaveni těmito měřítky jsme tedy schopni postavit vedle sebe nepřeberné množství názorů (na svět, na Boha a na člověka) a bezpečně poznat, které z nich jsou pravdivé a které naopak mylné. V ontologii jsme pak zjistili, že v nepřeberném množství věcí, které na světě jsou, panuje určitý řád a hierarchie. Co do způsobu existence můžeme tyto věci dělit na substance (tj. věci, které jsou ve své existenci nezávislé na jiných a které samy o sobě vytváří jednotný celek) a akcidenty (tj. věci, které jsou ve své existenci závislé na substancích a které jsou zpravidla jejich vlastnostmi). Co do esence (resp. přirozenosti) pak můžeme věci dělit na vlastní (přirozené) a nevlastní (umělé), přičemž vlastní věc je jedna věc s vlastní esencí (= identitou), zatímco nevlastní věc je složeninou mnoha vlastních věcí (a jako taková má i složenou esenci). Tyto základní poznatky o substanci a esenci nám pak v kosmologii pomohly zjistit, že svět je nevlastní věcí (= složeninou) složenou z mnoha vlastních věcí (= substancí a jejich akcidentů). V teologii jsme pak na základě platnosti principu kauzality (= přičinnosti) zjistili, že existují-li vzniklé věci, musí nutně existovat i nějaká nevzniklá věc = první příčina neboli Bůh. Bůh se má ke světu jako jeho Stvořitel (= tvůrce a příčina) a také jako jeho konečný cíl (= nejvyšší dosažitelné dobro). V antropologii jsme pak zjistili, že člověk není ani nevlastní věcí (tj. složeninou poskládanou z jiných věcí, např. atomů), ani vlastní věcí typu akcident (tj. nesvébytnou vlastností nějaké vesmírné substance), nýbrž že musí být vlastní věcí typu substance (tj. svébytnou bytostí). Dále jsme byli schopni upřesnit, že jedinou schůdnou možností jak chápat člověka, je rozlišovat v něm tři základní složky: (1) duši neboli naše já (= substance v pravém slova smyslu), (2) její základní schopnosti či zaměření (= nutné akcidenty, bez nichž bychom nebyli lidmi), a (3) život neboli činnosti, jimiž své schopnosti projevujeme a realizujeme (= nahodilé akcidenty). Laicky řečeno, člověk je ve své podstatě duší, která je přirozeně zaměřena a vybavena k určitým činnostem, které ji mají zdokonalit. A k jakým že to činnostem jsme přirozeně zaměřeni? Především k činnosti správného myšlení (= k pravdě) a dobrého jednání (= k lásce). Čili naše hlavní schopnosti (= rozum a vůle) jsou zaměřeny k pravdě a k lásce. Známe-li zaměření našich hlavních schopností, pak víme i to, v čem spočívá naše zdokonalení → v respektování přirozených zákonů správného (logického) myšlení a dobrého jednání (tím dává člověk svému životu řád), neboli ve vytvoření dobrého charakteru. Jelikož jsme v průběhu našeho filosofického zkoumání dokázali existenci Boha a též nesmrtelnost lidské duše, dávají tyto poznatky naší životní orientaci důležitý rozměr – odteď je nutné počítat ve svém životě s Bohem a s tím, že smrtí náš život nekončí. Ve světle Boží existence a nesmrtelnosti duše docházíme tedy k nevyhnutelnému závěru, že lidský život má svůj cíl nikoli v pomíjivé pozemské existenci, nýbrž ve věčném životě s Bohem. V čem přesně tento „život podle boží vůle“ spočívá (tj. co je jeho hlavní náplní čili obsahem) zjišťujeme v etice. Tam dospíváme k závěru, že život podle boží vůle není v podstatě ničím jiným než „životem podle přirozeného řádu dobrého života“, který je hluboce zakořeněn v naší přirozenosti (v našem nitru). Jakožto svébytné bytosti obdařené svobodou máme na výběr – buď jednat v souladu s tímto přirozeným řádem dobrého života (= žít mravně dobrým životem spočívajícím v osvojování si správných návyků v oblasti myšlení a jednání, tj. získání ctností pravdy a lásky), nebo v rozporu s ním (= zmařit svůj život, svůj potenciál, své přirozené schopnosti správného myšlení a dobrého jednání).

Ještě jinak (z jiného úhlu)*

V průběhu života usilujeme o mnohé dokonalosti (= dobra), které se tak stávají i cíli lidského snažení. Tato „dobra“, kterých během života můžeme dosáhnout, jsou ale vždy nějak omezená, nedokonalá. Ať už na tomto světě usilujeme o cokoli, vždy na tuto jejich omezenost či nedokonalost narážíme. Zvlášť dobře je to patrné ze skutečnosti, jak nestabilní a pomíjivé všechny tyto předměty lidské snaživosti jsou. Člověk aby se neustále obával, že o dobra, pro jejichž získání vynaložil tolik energie, zase přijde. Je snad něco pomíjivějšího než moc nebo sláva? Odezní něco rychleji než slast? Koneckonců ani bohatství či různé pocty a ocenění nepatří k nejtrvanlivějším statkům, a tak lidé, ať už usilují o cokoli, neustále pociťují potřebu dosažená dobra nějak zajišťovat, zabezpečovat a ochraňovat. A sotva lidé nabudou dojmu, že dobra, o něž tolik usilovali, dostatečně zabezpečili, hned se je snaží nějak doplnit, rozmnožit je, navýšit, zkrátka ještě je více zdokonalit.

Úsilí spojené s obstaráváním pomíjivých, omezených dober (dokonalostí) o lidské přirozenosti prozrazuje jednu důležitou informaci: Veškeré naše snažení o zajišťování a zdokonalování pomíjivých a omezených dober svědčí o tom, že v lidské přirozenosti je hluboce zakořeněna touha po dobru, které by nebylo ani pomíjivé, ani omezené. Jedinou neomezenou a nepomíjivou skutečností, která existuje, je však Bůh. Analýza dynamiky lidského života nás tak přivádí k závěru, že v lidské přirozenosti je hluboce zakořeněna touha po Bohu, že v lidské duši je silně přítomna „potřeba absolutního dobra“. To také mimo jiné vysvětluje, proč lidé tak často zabsolutňují (či chcete-li zbožšťují) nejrůznější skutečnosti tohoto světa, proč v nich hledají cíl a smysl svého života.

Bohatství, moc, sláva, pocty, rozkoše, či třeba jen romantická láska se tak stávají bůžky, do nichž lidé projektují veškeré své naděje, do jejichž rukou vkládají své životy. Nemusíme se tu rozepisovat, proč omezenost a pomíjivost těchto skutečností, které měly zaujmout místo Boha, přivádí mnoho lidi do ordinací psychiatrů. Pro náš problém to není důležité. Nás zajímá, jak skutečnost, že v lidské přirozenosti je obsažena touha po Bohu, souvisí s otázkou cíle a smyslu lidské existence.

Klíč k řešení otázky nalezneme, když se zamyslíme nad tím, kdo je původcem lidské přirozenosti. Víme, že je to Bůh. To ale znamená, že původcem naší „potřeby absolutního dobra“ je on sám. Jinak řečeno: Bůh stvořil lidskou přirozenost takovým způsobem, že do ní vložil touhu po sobě samém, že ji zaměřil na sebe samého. Pak ale není možné, aby „potřeba absolutního dobra“ byla z principu nenaplnitelná, aby Bohem daná touha po „dokonalém, nejvyšším dobru“ byla marná. Byla by to absurdita, rozpor v řádu stvoření a z ontologie víme, že rozpory se nerealizují.

* Převzato z knihy Jiřího Prinze Abeceda filosofického myšlení (2013).

Docházíme tedy k nejdůležitějšímu závěru filosofie: Smyslem a cílem lidské existence je získání nejvyššího možného dobra, jakého lze v lidském životě dosáhnout. Tímto nejvyšším dobrem není nic menšího než Bůh sám. Z povahy naší lidské přirozenosti zároveň poznáváme, že toto nejvyšší dobro (= Bůh) se v našich životech realizuje v podobě dvou nejvyšších mravních hodnot pravdy (= pravdivého poznání) a lásky (= laskavého jednání). Dodejme však, že se jedná o cíl, kterého se nedosahuje nutně. Bůh totiž stvořil člověka svobodným, s možností odmítnout ho. A takové odmítnutí se děje právě odmítnutím mravního zákona (tj. zákona pravdivého a láskyplného života = dobrého života), který je jeho dílem a tedy i projevem jeho vůle. Pro člověka, který chce dosáhnout cíle své existence, který nechce svůj život zmařit, ale naplnit jej, proto zůstává snaha o uskutečňování mravního zákona hlavním úkolem života. A nejedná se o závěr, který bychom si vypůjčili z náboženství, ale jde o zjištění, k němuž jsme se dopracovali čistě filosofickou (= racionální) cestou.

Omyly

  • V etice: popření neměnného mravního zákona
    • důsledek: ztráta mravního řádu
        hedónismus (egoismus), nihilismus

Shrnutí aneb K čemu je dobrá etika?

Etika je poslední komnata reality – komnata praktického života

Etika nám dává odpověď na vůbec nejdůležitější otázku, jakou si člověk může položit – totiž, co je smyslem a cílem lidského života? Jak má člověk správně žít, aby byl šťastný (aby naplnil svůj osud, aby dosáhl konečného cíle)?

Dospíváme-li ve filosofii k závěru, že smyslem a cílem života je získání nejvyššího možného dobra (= Boha), pak se tím rozhodně nemyslí nějaké povrchní „pánbíčkářství“, jaké praktikují milióny „věřících“. Získání nejvyššího dobra znamená uvedení svého života do souladu s přirozeným (= božím) řádem. Co to znamená prakticky? To znamená, že člověk byl stvořen jako svobodná bytost, která přirozeně tíhne k pravdě a lásce, jež dosahují svého vrcholu (tj. dokonalého naplnění) v Bohu. Z filosofického zkoumání tak zjišťujeme, že uvést lidský život do souladu s přirozeným řádem znamená především uspořádat své vnitřní síly tak, aby naše city (vášně) byly podřízené rozumu a rozum zase Bohu. Pouze takovéto uspořádání sil nám může přinést trvalé uspokojení (naplnění), vnitřní klid a radost.

V dnešním světě je však toto uspořádání převrácené naruby – Boha jsme ze svého života úplně vyškrtli, rozum jsme hodili do koše, a na první místo stavíme své pocity (zážitky, rozkoš). Život většiny lidí je tudíž zvrácený (a to doslova). Trvalé uspokojení, vnitřní harmonie a radost nám proto uniká. Smyslové rozkoše jsou totiž ze své podstaty pomíjivé a míjejí se s pravým cílem našeho života, jímž je stát se řádnými (charakterními) lidmi. Vždyť co jiného je řádný člověk než ten, kdo žije podle ustanoveného řádu? Člověk byl stvořen jako rozumná bytost, což znamená, že ho nemají ovládat pocity (tj. nižší pudy jako u zvířat), ale rozum. Člověk se tedy má stát rozumným (moudrým) – tj. tím, kdo poznává pravý řád a žije podle něj. K tomu má také všechny předpoklady – tj. sklony, které ho pudí k tomu, aby chtěl tento řád poznat a podle něj žít. Proto máme rozum a vůli. Rozum tíhne k poznání pravdy a vůle zase k získání toho, co jsme poznali jako dobré. Proto je rozumné tomuto přirozenému „tíhnutí“ (zaměření) neodporovat, ale snažit se ho v maximální možné míře rozvinout. To je naše pravé poslání a cíl. Tíhneme-li tedy přirozeně k pravdě a lásce (jakožto k největším hodnotám lidského života), pak je naším cílem stát se moudrými a laskavými lidmi.

Jak do toho zapadá Bůh? Je možné stát se moudrými a laskavými lidmi i bez Boha? Je možné dosáhnout cíle lidského života jako ateisté? Člověk, který popírá Boží existenci, žije v bludu, neboť jeho myšlení je (v tomto ohledu) rozporné. V teologii jsme dokázali, že Bůh existuje. Ignorovat tento fakt znamená ignorovat realitu – tj. jednat v rozporu s pravdou. Kdo však jedná v rozporu s pravdou, nemůže se považovat za moudrého. Zároveň nemůže být ani zbožný (neboť Boha ze svého života vyloučil). To ale znamená, že takový člověk nemůže být vpravdě charakterní, neboť mu chybí hned několik podstatných ctností – konkrétně moudrost a zbožnost (= láska k Bohu). Navíc Bůh (jakožto nejvyšší dobro a dokonalost) je konečným cílem lidského života. Vyškrtnout ze svého života Boha tedy znamená minout se pravým cílem lidského života. Život bez Boha (byť by byl sebectnostnější) je navíc nesmyslný, protože pouze věčná Boží existence (tj. výhled na věčný život s Bohem jakožto nejvyšším dobrem, které může člověk trvale poznávat a milovat) dává lidskému životu smysl. Pokud by lidský život smrtí definitivně končil, pak nemá úsilí o sebectnostnější život žádný smysl. Proč? Protože ve stínu smrti a pomíjivosti žádná hodnota neobstojí. Byli bychom jen jako na-okamžik-charakterní moucha za stěračem dějin (která tu dnes je, ale zítra po ní nevzdychne ani noha).

Zjištili jsme tedy, že existuje určitý řád dobrého lidského života – tj. řád správného myšlení a jednání, jehož cílem je uspořádat své emoce pod vládu rozumu, a rozum pod vládu Boha (nejvyššího dobra). Tímto (a žádným jiným) způsobem se stáváme vskutku řádnými (charakterními) lidmi, kteří žijí podle ustanoveného (přirozeného, božího) řádu. Nejvyššího možného dobra tedy dosahujeme tím, že svým rozumem usilujeme o pravdivé poznání a svou vůlí o správné (láskyplné) jednání, které je v dokonalém souladu s přirozeným (božím) řádem. Těžko tedy může někdo tvrdit, že dosáhl pravého cíle lidského života, pokud se nestal moudrým, zbožným, ukázněným a laskavým člověkem.

Texty k dalšímu studiu:

  1. Prinz, Jiří. Etika. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 149-175. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Etika. 8. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Etika II. 9. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  4. Fuchs, Jiří. Filosofie 7: Předpoklady nerelativizované etiky. Praha: Krystal OP, 2007. ISBN 978-80-85929-94-2.
  5. Fuchs, Jiří. Iluze etických relativistů: systematický kurz etiky. Vydání první. Praha: Academia Bohemica, 2020. 390 stran. ISBN 978-80-907249-5-2.
  6. Fuchs, Jiří. Seminář filosofické etiky (#2012).

Marcel Goliaš © 2020