základy Filosofie

Řešení nejpalčivějších otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 27.08.2020

Základy filosofického myšlení
Antropologie aneb o člověku

Osnova

ANTROPOLOGIE (nauka o člověku)

Otázky

Kardinální antropologická otázka:

  • Kdo je člověk?
    • Je člověk svébytnou bytostí? (A pokud ano, co z toho plyne?)
    • Má pevně danou identitu?
    • Má svobodnou vůli (čili je za své činy odpovědný)?

Odpovědi

Klíčové poznatky antropologie:

  • člověk = duše obdařená určitými základními schopnostmi, které nás ponoukají k různým životním činnostem

    neboli: člověk = duše (tj. substance) obdařená organickými, psychickými a rozumovými schopnostmi (tj. nutnými akcidenty), které se realizují v životních činnostech (tj. nahodilých akcidentech), jejichž účelem je naše zdokonalení (tj. nastolení pořádku v našem myšlení a jednání)

    čili: Jádrem člověka je duše, která je obdařena určitými schopnostmi, z nichž nejdůležitější je rozum a vůle. Tyto schopnosti představují určitý potenciál, který můžeme využívat buď správně nebo špatně. Užívat tyto schopnosti správně znamená užívat je ke konání mravně dobrých skutků (tj. používat svůj rozum k poznávání pravdy a svou vůli k činění dobrých věcí). Užívat tyto schopnosti špatně znamená užívat je ke konání mravně špatných skutků (tj. používat svůj rozum k zabředávání do omylů a svou vůli k páchání zla). Poznáváním pravdy a činěním dobra se člověk stává lepším, dokonalejším (získává lepší vlastnosti, které ho zdokonalují). Setrváváním v omylech a pácháním zla se stává horším, zkaženým (získává špatné návyky, které ho kazí a deformují).

  • duši (substanci) spolu s jejími základními schopnostmi (nutnými akcidenty) označujeme termínem přirozenost
    • přirozenost (jakožto základní životní výbava člověka) je neměnná
  • tato přirozenost pudí člověka k určitým životním činnostem (nahodilým akcidentům), kterým říkáme souhrnně život
    • život (jakožto dynamické projevy přirozenosti) je proměnlivý

Důkazy:

  • důkaz substanciality člověka
    • člověk je existenčně nezávislý na jiném subjektu (důkaz tzv. inseity člověka)
    • člověk má vlastní, nesloženou esenci (důkaz tzv. perseity člověka)
  • důkaz lidské přirozenosti
  • důkaz lidské duše
  • důkaz lidské svobody

Omyly

Mylné výklady člověka:

  • plynoucí z popírání existenční autonomie (čili inseity) člověka:
    • monismus: člověk jako nesvébytný akcident Univerza
  • plynoucí z popírání esenciální autonomie (čili perseity) člověka:
    • atomismus a historismus: člověk jako nesvébytný soubor dynamických procesů

O co jde v antropologii?

O člověka!

Řeší se tu kardinální otázky:
  (1) „kdo je člověk“ (podstata lidské bytosti)
  (2) „kým má být člověk“ (smysl života). → řešení této antropologické otázky jsem přesunul do etiky

Důkazy klíčových pojmů

Filosofická antropologie (čili nauka o člověku) řeší dvě základní otázky: (1) Kdo je člověk? (2) Jaký je smysl lidského života? Řešení problému smyslu života závisí na tom, jak se nám podaří vyřešit podstatu člověka. Jinými slovy, vyřešením podstaty člověka se nám otevře cesta k odhalení smyslu života. V otázce smyslu života bude hrát navíc důležitou roli také (1) smrt [resp. to, zda osobní život smrtí končí nebo pokračuje i po smrti] a (2) Bůh [resp. to, jaký dopad má případná Boží existence na cíl lidského života].

Kdo je člověk?

Empirický vs. metafyzický přístup k člověku → který z nich je správný?

Jaká je podstata člověka? Kdo (nebo kým) vlastně jsme? Jak co nejvýstižněji definovat člověka? Kdo nám na tuto otázku může dát adekvátní odpověď: empirické vědy nebo filosofie?

Empirické vědy zachycují pouze empirickou (tj. zkušenostně postihnutelnou) část reality. Co když ale člověka tvoří i něco, co pouhou zkušeností postihnout nelze? Navíc, každý obor empirických věd se zaměřuje jen na určitý (relativně úzký) aspekt lidské reality. Žádná empirická věda nezkoumá realitu v celku. Naproti tomu filosofie zkoumá realitu v její celistvosti, přičemž do svého zkoumání zahrnuje (jako jediná věda) nejen její empirickou část, ale i část metafyzickou. Proto adekvátní odpovědi na výše uvedené otázky (= otázky člověka a smyslu jeho života) nám může dát pouze filosofie.

Problém empirických vědců (tj. moderních fyziků, chemiků, přírodovědců, psychologů, sociologů a dalších) je v tom, že zcela nekriticky tvrdí, že člověk není nic jiného než soubor jakýchsi bio-psycho-socio jevů (tj. že se skládá pouze z „fyzické vrstvy“). Tito vědci tedy empirickou část reality považují za celou realitu, aniž by si ve své omezenosti byli schopni připustit možnost existence neempirické (metafyzické) části reality. Empirikům tedy (kvůli jejich omezení se čistě jen na empirické zkoumání) může část (a třeba zrovna podstatná část) reality unikat. Jak například ze závěrů biologa o struktuře buněk plyne, že neexistuje duše? A co když je zrovna tato duše klíčovým (určujícím) prvkem člověka?

* Jak pak může třeba psycholog někoho skutečně vyléčit, když u člověka zcela přehlíží podstatnou složku jeho bytosti (= metafyzickou duši)? Jak může lidem správně porozumět (a pomoci), když ignoruje to, co je v nich podstatné (= skutečnou identitu člověka a jeho základní duševní schopnosti) a zaměřuje se jen na to nepodstatné (= tělesné pochody). Co přinese člověku skutečné štěstí? Uvedení lidského života do souladu se zaměřením jeho přirozenosti, nebo tělesné zdraví (bez ohledu na to, zda žije morálně dobrým či špatným životem)? Tyhle otázky by si měl položit každý, kdo hledá pomoc u moderních psychologů.

Co je vlastně člověk? Co tvoří jeho podstatu (identitu)? Popsali byste člověka jako „řeku“, nebo spíše jako „pramen“ (zdřídlo), z něhož ta řeka vyvěrá? Jsme jen složitým dynamickým procesem (souborem neustále se vyvíjejících životních projevů), nebo máme kromě toho proměnlivého života i nějaké neměnné já (jakýsi zdroj či zřídlo, z něhož náš život vyvěrá/pramení)? Platí: (1) člověk = život, nebo (2) člověk = pramen života + život?

Tři základní možnosti chápání člověka

Základní možnosti, jak chápat člověka

Nevlastní jsoucno (složenina)
  Skladebný model: „člověk je život“

První [skladebný] extrém: Pluralita jsoucen je předimenzována → věci jsou složeny z mnoha akcidentů či substancí.

Důkaz esenciální nesloženosti člověka (neboli perseity) spočívá ve vyvrácení opačné možnosti – tj. ve vyvrácení skladebné představy, která tvrdí, že člověk nemá svou vlastní esenci, nýbrž že jeho esence je složena z jiných (původnějších) jsoucen, na nichž je co do své esence závislý.

První možností, jak chápat lidské bytí, je představovat si ho jako nevlastní jsoucno (= složeninu), složené buď z akcidentů nebo ze substancí.

Představa člověka jakožto „věci“ složené z akcidentů je oblíbená především u moderních filosofů a říká se jí dynamismus. Představa člověka jakožto „věci“ složené ze substancí je oblíbená především u moderních vědců a říká se jí atomismus (příp. evolucionismus).

Člověk jako složenina z nahodilých akcidentů

Lidská realita je:
  1. život     → moderní filosofové
  2. život + x → klasičtí filosofové
              'x' = nějaká neměnná složka
              'x' = (např. naše „já“, duše)

Moderní filosofové (zastánci dynamismu) vidí člověka jen jako jakýsi dynamický (tj. neustále se měnící a vyvíjející) soubor životních jevů (= nahodilých akcidentů). V tomto pojetí je člověk jen jakýmsi souhrnem aktuálních dynamických (životních) procesů, v němž není absolutně nic stálého a neměnného (statického), a tudíž i lidská identita je tzv. tekutá (proměnlivá). Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: „člověk je život“ (čili člověk je totožný se svým životem).

Vyvrácení této možnosti

Pokud by toto pojetí bylo správné, pak včerejší prezident je někdo úplně jiný než dnešní prezident. Pokud by se tedy dnešní prezident dopustil vlastizrady, tak zítra už byste ho za to nemohli soudit, protože zítra už to bude někdo úplně jiný (jeho základní identita už bude jiná, změněná → bude to ve své podstatě jiný člověk). Aktuální identita člověka se (v tomhle pojetí) neustále mění – je každým okamžikem jiná, protože je to proces. Kdyby tohle pojetí lidské identity platilo, pak bych nemohl být manželem své ženy, neboť už sekundu po svatbě bychom se oba dva stali zcela jinými lidmi. Ať už bychom udělali cokoli, nemohlo by nám to být přičítáno, protože by v nás nebylo nic stálého a neměnného, čemu (resp. komu) by to mohlo být přičteno. Když bych někoho zavraždil, nemohli by mě za to odsoudit, protože tu vraždu jsem nespáchal já, ale nějaký jiný Marcel, který existoval přede mnou. Já už jsem někdo jiný. Mně už to přišít nemohou. Pokud vlastním dům, ale neustále se měním, pak se přece logicky neustále mění i jeho vlastník – včera to byl Marcel č. 1, dnes je to Marcel č. 2 a zítra to bude Marcel č. 3. Údaje na katastru nemovitostí už dávno neplatí. Tuhle nesmyslnou představu není možné důsledně ani myslet. Když totiž o někom nebo o něčem mluvíme, máme neustále na mysli tu samou věc (tzn. věc s určitou, statickou, neměnnou identitou). Mluvím například o své manželce a v průběhu celého toho hovoru mám na mysli pořád tu samou osobu. Pokud by ale byla pravda, že lidská osobnost (identita) se neustále mění, pak by se veškeré naše dorozumívání s druhými, i veškeré naše myšlení a rozhodování míjelo s realitou. Nebyli bychom schopni nic pravdivě popsat, o ničem pravdivě uvažovat a v žádné záležitosti spolehlivě rozhodovat (bez neměnných konstant v našich životech a v našem myšlení by nám realita neustále unikala = „protékala“ mezi prsty).

Člověk jako složenina z nutných akcidentů

Obdobnou možností je vidět člověka jako nevlastní jsoucno složené ze souboru vrozených sklonů či základních schopností (čili nutných akcidentů). V tomto pojetí je člověk chápán taktéž jako soubor akcidentů, i když tentokrát to nejsou akcidenty nahodilé (tj. neustále vznikající a zanikající = proměnlivé), nýbrž nutné (a tedy neměnné, vrozené). Jelikož se ale pořád jedná o akcidenty, je i tato představa předem odsouzena k nezdaru.

Vyvrácení této možnosti

Zamysleme se tedy nad tím, co by se stalo, kdyby bylo lidské bytí (resp. jeho identita) utkáno výhradně jen z jeho vrozených schopností (= nutných akcidentů). Z definice akcidentu víme, že akcident je ve své existenci (bytostně) závislý na substanci. Jinými slovy, lidské schopnosti (jakožto akcidentální principy lidské životní dynamiky) jsou bytostně závislé na celku lidské reality. Jedná se o schopnosti esenciálně zaměřené ke zdokonalení lidského jedince, které bez člověka (jakožto svého subjektu) nemohou existovat. Nemohou-li však bez člověka existovat, jak by ho mohly utvářet? Jinými slovy, jak by tu mohly být nějaké schopnosti, které mají utvářet člověka, když tu není ten člověk (neboť ten údajně vznikne až spojením těch schopností)? Tvrdíme-li tedy, že člověk není ničím jiným, než souborem svých schopností, pak tím tvrdíme evidentní nesmysl – totiž, že ty schopnosti zároveň jsou (jakožto ustavující složka člověka) i nejsou (jakožto bytostně závislé na člověku, který z nich má být teprve poskládán), což je rozpor.

Člověk jako složenina ze substancí

Podle této představy (oblíbené především u moderních vědců a evolucionistů) se člověk skládá z množství substancí (např. atomů či jiných elementárních částic), které svými vztahy utvářejí člověka a svými činnostmi dávají v souhrnu to, co se pak jeví jako činnosti člověka. Tuto představu si můžeme přirovnat třeba k fotbalovému mužstvu, jehož celkový výkon (= jeho hra) je dán souhrnem dovedností jednotlivých hráčů. Člověk se tedy v této představě podobá fotbalovému týmu, jehož schopnosti a činnosti jsou dány schopnostmi a činnostmi jeho jednotlivých složek (= atomů).

Vyvrácení této možnosti

Zamysleme se tedy nad tím, co by se stalo, kdyby člověk nebyl ničím jiným než souborem nějakých elementárních částic (substancí). Stalo by se především to, že člověk jakožto prostý soubor elementárních částic by mohl mít jen ty schopnosti a vlastnosti, které mají tyto jednotlivé částice, z nichž se skládá (či řečeno opačně, nemohl by mít žádné schopnosti či vlastnosti, které nejsou přítomny v některé z částic, které ho tvoří). Je-li tedy člověk esenciálně zaměřen k lidskému myšlení, pak musí být k lidskému myšlení zaměřeny i ty atomy (přinejmenším některé z nich)! Je-li člověk živou bytostí, pak musí být živou bytostí i ty atomy! Tohle se však ukazuje jako nepřekonatelný problém. Atomy totiž nemyslí ani nežijí. Jak tedy mohou dát dohromady živou a myslící „věc“? Kromě toho různé lidské schopnosti jsou vzájemně propojeny a na sebe odkázány (např. jednání vychází z rozhodování, rozhodování z myšlení a myšlení zase ze smyslového vnímání) a dohromady tvoří jednotný celek (ucelený, harmonický soubor). Nic z toho ale neexistuje mimo člověka (tj. mimo sféru lidské reality). Atomistická představa (je-li domyšlena do důsledku) však tvrdí, že to všechno je přítomno i v jednotlivých atomech (ve formě jejich akcidentů). Slyšeli jste už ale někdy o tom, že by nějaký vědec našel v nějakém atomu specificky lidské schopnosti nebo činnosti (jako myšlení či rozhodování)? Dokud nějaký vědec nedokáže, že atomy jsou schopné myslet a žít, pak můžete tuhle atomistickou představu s klidem pustit z hlavy.

Vlastní jsoucno typu akcident (závislá vlastnost)
  Monistický model: „člověk (i jeho život) patří nějakému vyššímu Celku“

Druhý [monistický] extrém: Pluralita jsoucen je redukována na jedinou substanci (Absolutno) → všechna ostatní jsoucna jsou jeho akcidenty.
(substance může být jen jedna – nekonečná; ostatní věci jsou její atributy)

Důkaz existenciální svébytnosti člověka (neboli inseity) spočívá ve vyvrácení opačné možnosti – tj. ve vyvrácení monistické představy, která tvrdí, že člověk je ve své existenci závislý na jiné substanci.

Člověk jako akcident (tj. nesvébytný dynamický proces)

To, že člověk nemůže být akcidentem jiné substance (např. Všehomíra, Světa či Kosmu), jsme si dokázali už v kosmologii neboli nauce o světě (viz oddíl vyvrácení monismu), proto by bylo zbytečné to zde celé opakovat.

Připomeňme si jen, že tato možnost není možná především proto, že člověka by bylo v tomto pojetí nutné chápat jako „program“ (či tupý nástroj) nějakého „programátora“. A pokud je člověk pouhým programem někoho jiného (např. Všehomíra), pak nic z toho, co si myslí či dělá, není ve skutečnosti jeho, nýbrž toho, kdo ho řídí. Jak je potom ale možné, že jeden člověk (= vrah) byl Všehomírem naprogramován k tomu, aby někoho zabil, zatímco jiný člověk (= policista) byl naprogramován k tomu, aby ho chránil? Copak ten Všehomír neví, co vlastně chce, když jednoho člověka programuje tak, a jiného zcela naopak? Je snad vnitřně rozpolcen? Připomíná to člověka, který hraje šachy (nebo piškvorky) sám se sebou. Hra, v níž já sám určuji tahy obou protihráčů, přece nemá žádný smysl! Takováto představa je rozporná, a tudíž prokazatelně mylná.

Jinými slovy, je-li člověk pouhým akcidentem jiné substance (např. Všehomíra) [tj. není-li vlastníkem svých činností, nýbrž jeho činnosti patří jeho Subjektu], pak se tato substance dostává do nevyhnutelných rozporů. Jsou-li totiž učitel i žák akcidenty Všehomíra, pak i myšlení učitele a žáka jsou vlastně myšlením Všehomíra. To je pak vzhledem k téže vědomosti zároveň v potenci a v aktu (u žáka je určitá vědomost zatím jen v potenci=možnosti, zatímco u učitele je již v aktu=uskutečnění). Nebo: Je-li myšlenka jednoho člověka akcidentem Všehomíra, pak je stejným akcidentem Všehomíra i protikladná myšlenka jiného člověka. Tím se ale ukazuje, že Všehomír myslí rozporné věci, neboť v jednom člověku myslí něco, zatímco v jiném člověku toto „něco“ popírá. Jinými slovy, jak je možné, že mají různí lidé protikladné názory, když jsou všichni akcidenty jednoho Všehomíra? Tím se dokazuje, že obsahy myšlení Všehomíra se (v různých lidech) vylučují → jsou rozporné.

Vlastní jsoucno typu substance (nezávislý vlastník)
  Substanční model: „člověk má život“

Člověk jako substance (tj. svébytný statický nositel svých dynamických procesů)

Klasičtí filosofové (a spolu s nimi každý rozumně uvažující člověk) si všímají, že uprostřed všech těch (nepopiratelných) dynamických změn a životních jevů existuje v člověku ještě něco jiného – jakési neměnné lidské jádro (naše „já“ či duše), které zůstává stále stejné. V tomto pojetí je člověk nositelem svého života. Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: „člověk má život“ (čili člověk je vlastníkem, nositelem či subjektem svého života).

Důkaz, že člověk je substancí (tj. nositelem svého života)

Pravdivost tohoto pojetí nám dosvědčuje i zdravý selský rozum, podle něhož všichni velmi dobře chápáme, že i když se nějaký člověk v průběhu svého života všemožně mění, pořád to je tentýž jedinec. Například Karel IV. byl pořád tím samým jedincem, když se v roce 1316 narodil, jako když byl v roce 1346 korunován českým králem nebo v roce 1355 císařem Svaté říše římské. Ať už byl novorozeně, český král nebo římský císař, pořád to byl v jádru ten samý jedinec, ten samý člověk. Takhle lidskou identitu každý běžně chápe. Navíc, pokud by tohle pojetí neplatilo, pak bychom ani nemohli mluvit o tom, že člověk se může vyvíjet. Protože jakýkoli vývoj nutně předpokládá nějaký neměnný subjekt (podklad) toho vývoje. Pokud by se jedinec každou změnou přeměnil automaticky v někoho jiného, pak bychom už u něj nemohli mluvit o jeho vývoji – jednalo by se o zánik původního jedince a vznik nového, a nikoli o vývoj téhož jedince.

Člověk má dvě základní složky: (1) neměnné „já“ [naše jádro] + (2) dynamický život [naše vlastnosti, kvality, činy, výtvory nebo stavy]. Tohle je očividně jediný rozumný způsob, jak se dá důsledně a bezrozporně chápat lidská identita. Jinými slovy, život musí být v něčem zakotven (nemůže plavat ve vzduchoprázdnu).

  1. Různé vlastnosti a skutky v lidském životě neustále vznikají a zanikají – nejsou tedy v jeho životě nutné (může je mít i nemusí), neexistují v průběhu celého života jedince.
  2. Jedinec však v průběhu celého svého života trvá, což znamená, že má v sobě ještě něco jiného – nutného, neměnného a trvalého (něco odlišného od těch proměnlivých životních jevů).
  3. Z toho logicky plyne, že lidský jedinec není ve své podstatě tvořen proměnlivými životními prvky, ale něčím jiným, co je pro něj nutné, neměnné a trvalé – co můžeme nazvat „já“ (nebo duše).

Každý, kdo chce vyřešit otázku „kdo je člověk“, musí být schopen bezrozporně vyložit, v čem spočívá 1) identita jedince, 2) reálný vývoj jedince a 3) jednota (celistvost) života jedince. Moderní filosofové to ale uspokojivě vyložit nedokážou, neboť jejich přesvědčení, že identita člověka spočívá v celku (jednotě) životních jevů, se pod tíhou důkazů rozpadá:

  1. Celek životních jevů v průběhu života jedince neexistuje. → Protože jednotlivé životní jevy postupně vznikají a zanikají.
  2. Ale lidský jedinec v průběhu života existuje. → Ten jedinec musí být v tom proměnlivém životě stále přítomen.
  3. Tedy lidský jedinec není celek životních jevů. → Lidský jedinec není totožný se svým životem.

Jednotlivé životní akty (jevy) se tedy sbíhají (a sjednocují) v našem „já“. Bez tohoto centra (jádra) by nic v našem životě nedrželo pohromadě (a nedávalo smysl). Celý ten bohatý komplex životních jevů může vytvářet souvislou, smysluplnou jednotu jen tehdy, je-li vázán na svého jedince (tj. na naše „já“).

Pokud o někom tvrdíme dvě věci, které byly pravdivé v různých fázích jeho života, pak to může být pravda pouze v případě, že lidský jedinec v průběhu svého života trvá.

Havel byl před rokem 1989 disidentem.
Havel byl po roce 1993 prezidentem.

Obě tato tvrzení lze uznat za pravdivá jen tehdy, pokud připustíme, že se obě vztahují na téhož Havla, tj. že v průběhu Havlova života existoval stále týž jedinec „Václav Havel“. Pokud to popřeme, pak jedno z těch tvrzení musí být nutně nepravdivé, protože pak by Havel-disident byl jiným člověkem než Havel-prezident. Už bychom nemluvili o stejném člověku. Už bychom mluvili o dvou odlišných osobách – o nějakém Václavu Havlovi I. (ten byl disidentem) a o jiném Václavu Havlovi II. (ten byl prezidentem).

Vyvrácením atomistické a monistické představy jsme dokázali platnost třetí (zbývající, a jediné bezrozporné) možnosti – totiž, že člověk je vlastním jsoucnem typu substance, tj. svébytnou bytostí s vlastní (nesloženou) esencí. Nyní se tuto představu pokusíme trochu rozvést a zpřesnit…

Lidská identita a přirozenost

V předchozí úvaze jsme zjistili, že člověk je tvořen dvěma prvky: něčím, co se nemění (co v něm zůstává a trvá navzdory všem změnám), a pak proměnlivým životem. Zaveďme si tedy pro tuto neměnnou složku pojem lidská přirozenost. Nyní se zamyslíme nad tím, co přesně tím pojmem „přirozenost“ vlastně myslíme (co všechno do té přirozenosti patří, co je jejím obsahem, co všechno je v člověku stálé a neměnné) – čili jak bychom si ji mohli definovat.

Klasická definice člověka zní člověk je živočich rozumový neboli člověk = subjekt schopný lidského života.

Co se ale vlastně touto definicí definuje? Esence nebo přirozenost? A jaký je v tom vlastně rozdíl?

Rozdíl mezi identitou a přirozeností

Abychom se nedostali do rozporu, tak je velmi důležité si ujasnit, co je to identita (esence) a co je to přirozenost.

Identita (esence)

Esence (neboli identita) člověka je to, co dělá člověka člověkem. Z ontologie (= nauky o základní struktuře reality) víme, že esence je jakýmsi ustavujícím principem jsoucna, který vyjadřuje jeho identitu (určitost). Jakožto ustavující princip však esence není sama jsoucnem (věcí), takže si ji nelze představovat jako jakýsi soubor charakteristických znaků dané věci (i když nás to k takovýmto představám přirozeně svádí). Proč? Protože každý znak (vlastnost) je sám o sobě jsoucnem (věcí), takže pokud by byla esence složena z mnoha znaků (= věcí), nemohla by být principem, ale stala by se nevlastním jsoucnem (= složeninou mnoha věcí). A protože každá věc má nutně svou esenci (identitu), musely by mít svou esenci i všechny ty věci, z nichž se esence skládá, což ale vede k rozporům, neboť se tím vytváří nekonečný (logický) kruh. Říkáme-li tedy, že člověk je živočich rozumový, nemůže se jednat o esenciální definici (tj. o definici lidské esence), neboť v takovém případě by se tato esence skládala z živočišnosti a rozumovosti (což jsou „věci“, resp. vlastnosti), a to je pro esenci nepřípustné. Přímý vhled do esence člověka je nám tedy odepřen (jinými slovy, definovat esenci člověka prostě nedokážeme). My člověka (i všechny ostatní věci) poznáváme jen skrze jeho akcidenty (vlastnosti). Proto veškeré definice, které si o různých „věcech“ (vč. člověka) vytváříme, nebudou nikdy definicemi esenciálními, ale vždy jen definicemi vyjadřujícími v nejlepším případě nutné akcidenty (resp. vlastnosti) těchto věcí.

Přirozenost

Definujeme-li si tedy člověka jako živočicha rozumového, jedná se o definici, která vystihuje jeho nejzákladnější či nejpodstatnější znaky neboli nutné akcidenty (tj. takové vlastnosti, bez nichž by přestal být člověkem). Domluvíme-li se však na tom, že pojmem přirozenost budeme myslet to, co je pro každého člověka nutné (bez čeho by nebyl člověkem), čili soubor všech nutných principů, znaků nebo určení, která člověka definují, neboli jakýsi systém vrozených schopností, které určují základní povahu člověka (a jeho života), pak definice člověk = živočich rozumový bude definicí lidské přirozenosti. V této definici lidské přirozenosti se tedy člověk popisuje jako subjekt (= substance) svých základních schopností (= nutných akcidentů). Specifickými rysy každého člověka je totiž jeho živočišnost (tj. schopnost žít animálně-citový život) a rozumovost (tj. schopnost myslet). Zatímco první schopnost (= živočišnost) nás řadí mezi živé tvory (= živočichy), druhá schopnost (= rozumovost) nás od ostatních živočichů odlišuje a činí jedinečnými (= lidmi). Vše, co označujeme za typicky lidské (např. schopnost svobodně-volního života, lidskou komunikaci, tvorbu a morálku), je proniknuto hodnotou a dimenzí myšlení. Klasická definice člověka tedy v podstatě říká, že člověk je subjektem (= nositelem) specificky lidského života, který spočívá a realizuje se především v myšlení (a všem dalším, co z toho následně plyne).

Je-li tedy lidská identita (esence) blíže nedefinovatelným principem našeho bytí (= to, co nás dělá tím, čím jsme), pak lidská přirozenost se dá definovat jakožto soubor našeho „já“ a jeho vrozených schopností neboli kvalit. Je-li ale toto naše „já“ i každá jeho schopnost jsoucnem (věcí) a každé jsoucno má svou vlastní esenci, pak svou vlastní esenci má naše „já“ i každá jeho schopnost. Koho (nebo co) přesně tedy máme na mysli, když mluvíme o esenci člověka? Kdo přesně je tímto „člověkem“? Pouze a jedině naše „já“ jakožto nositel svých schopností. Mluvíme-li tedy o identitě člověka, pak mluvíme ve skutečnosti o identitě našeho „já“ (resp. o identitě naší „duše“). Pouze a jedině „já“ je v nás tou svébytnou substancí. Všechny ostatní „věci“ (ať už jsou to naše trvalé schopnosti nebo nahodilé činy) jsou akcidenty této substance (čili akcidenty našeho „já“).

Lidské činy vs. základní schopnosti (atributy)

Lidský život se realizuje (uskutečňuje) prostřednictvím nejrůznějších „činů“ – ať už jsou to myšlenky a rozhodnutí, nebo klasické skutky (projevy, výtvory, akce či reakce), případně získané vlastnosti. Tyto prvky životního dynamismu (= skutky) patří mezi nahodilé akcidenty (tj. proměnlivé vlastnosti), což znamená, že tyto činy může člověk vykonat (tj. uskutečnit) nebo nevykonat. Člověk například může na něco pomyslet (tj. vytvořit si určitou myšlenku), či může něco vykonat (třeba se může něco naučit, nebo naopak odnaučit). Kromě těchto nahodilých akcidentů (= jednorázových činů či získaných vlastností) má ale každý člověk i akcidenty nutné (tzv. atributy), bez nichž by žádný člověk nemohl existovat. Sem patří vedle tělesné rozsažnosti (= souvislé kvantity) i kvalitativní výbava, neboli zaměření ke specifickým organicko-psychicko-duchovním (= biologicko-smyslově-rozumovým) procesům a činnostem. Jedná se vlastně o jakýsi potenciál celého lidského života, který představuje systém životních sklonů (či schopností) k různým druhům životních činností člověka (především pak sklon k myšlení a svobodnému rozhodování).

Důkaz existence základních lidských schopností

V pojmu lidské přirozenosti tedy rozlišujeme dvě složky: (1) subjekt (vybavený kvantitou) a (2) jeho bezprostřední principy/sklony* k specifickým životním činnostem.

* Tyto sklony nejsou získanými schopnostmi pro snazší výkon nějaké činnosti (např. získaná schopnost logického myšlení či nějaká manuální zručnost), jimiž se jednotliví lidé liší. Nejsou ani vrozenými vlohami k nadprůměrnému výkonu (např. hudební vlohy či nadprůměrný intelekt), jimiž se jednotliví lidé rovněž liší. Jedná se o sklony či schopnosti, které jsou univerzálně lidské a mají je [bez výjimky] všichni lidé. Příkladem takových sklonů může být například vrozená schopnost myslet nebo elementární sklon k svobodnému rozhodování, případně základní schopnost zraku (tj. sklon k vidění). Někdo má zrak výborný, jiný špatný a někteří lidé jsou dokonce slepí, ale všichni mají [jakožto lidé] základní schopnost zraku (u slepých se jen v důsledku nějaké organické poruchy nerealizuje).

To, že je člověk subjektem svých životních činností (že je substancí), už máme dokázáno. Nyní si dokážeme, že člověk má i určité nutné sklony (= základní schopnosti) k specifickým životním činnostem (především pak schopnost myslet a svobodně se rozhodovat).

Nedá se popřít, že lidé jsou nějak ke svým životním činnostem ustrojeni. Pravidelně a běžně například vykazují určité tělesné i duchovní činnosti (např. vidění, slyšení, myšlení, sebereflexe apod.), podle nichž je identifikujeme jako lidi. Přestože tyto činnosti v průběhu lidského života vznikají a zanikají, jejich subjekt (= člověk jakožto jejich nositel neboli substance) trvá a [co je důležité] neztrácí schopnost tyto činnosti dále vykonávat. To znamená, že po zániku určité konkrétní činnosti (např. tohoto zrakového vjemu, této myšlenky, tohoto rozhodnutí…) zůstává i nadále zaměřen (či uschopněn a připraven) k provádění jiných činností téhož druhu (jiných zrakových vjemů, jiných myšlenek, jiných rozhodnutí…). Jeho základní schopnosti (např. schopnost vidět, myslet a svobodně se rozhodovat) jejich jednorázovým použitím nezanikají. Chtěl bych vidět (resp. slyšet argumenty) člověka, který by chtěl tohle popřít!

Člověk je tedy zaměřen k určitým životním činnostem (např. k myšlení a svobodnému rozhodování). Jak si však takovéto zaměření (k specifickým činnostem) vysvětlit? Proč je člověk zaměřen k určitým životním činnostem? V úvahu připadají 3 možnosti, co ho k těmto životním činnostem pudí:

  1. jeho esence (= identita)

    Vyvrácení této možnosti:

    Kdyby byly lidské činnosti dány samotnou naší esencí, pak by všechny tyto činnosti byly nutné (protože by z této esence nutně vyplývaly). To by ale znamenalo, že by člověk všechny tyto životní činnosti musel nutně vykonat – tj. neměl by na výběr. Kromě toho by je musel všechny vykonat (= uskutečnit) okamžitě, naráz (neboť co je dáno v esenci, je dáno bezprostředně – čili člověk to okamžitě má; není třeba to složitě získávat či postupně uskutečňovat). To by tedy v praxi znamenalo, že člověk by se se všemi svými činy (= hotovými skutky) už rodil. Ihned po narození by tedy člověk vykonal (tj. vymyslel, rozhodnul a uskutečnil) vše, co měl vykonat za celý svůj život. Tahle představa však zjevně odporuje realitě, neboť ve skutečnosti člověk všechny své myšlenky, rozhodnutí i činy uskutečňuje postupně (po krocích, tj. diskurzivně), a nikoli naráz (tj. jednou provždy při narození). Kromě toho by takováto představa nutně vedla i k popření lidské svobody, neboť pokud by všechny lidské činy byly dány jeho esencí, pak by byly nutné, a tudíž absolutně determinované. Člověk by nemohl jinak, než vykonat přesně to, co mu ukládá jeho esence (neměl by na výběr).

  2. vnější prostředí (= externí činitelé)

    Vyvrácení této možnosti:

    I tato možnost vede nevyhnutelně k popření lidské svobody, neboli k determinismu, neboť pokud by člověk dělal jen to, k čemu ho nutí prostředí, pak by všechny jeho činy nebyly než pouhými reflexivními (pudovými) reakcemi na podněty prostředí. To ale odporuje faktu, že člověk o svých činech může přemýšlet a svobodně se rozhodovat.

  3. jeho sklony (= základní schopnosti)

    Jediná zbývající [bezrozporná] možnost:

    To, že se člověk svobodně vyvíjí, ale zároveň je do jisté míry závislý i na vnějších vlivech prostředí, vedou k jedinému logickému závěru, a to, že lidské činy (= lidský život) předpokládá nejen vnější vlivy, ale i určitý potenciál v podobě základních schopností či sklonů (zaměření). Jinými slovy, jediným smysluplným řešením, jak vysvětlit postupný lidský vývoj ovlivňovaný okolním prostředím, je uznat existenci určitých základních lidských schopností (mohutností), které se realizují prostřednictvím odpovídajících vlivů [bytostně příhodného] prostředí (např. nebýt poznatelných věcí, nemohly by se realizovat ani naše poznávací schopnosti). Dokázali jsme tedy, že člověk všechny své životní činnosti provádí (uskutečňuje) prostřednictvím určitých základních schopností neboli mohutností.

Stručný přehled základních lidských schopností

A co tedy patří do těch nutných oblastí (tj. základních schopností) člověka? Co je jejich obsahem? Co je pro každého člověka nutné? Bez čeho by nebyl člověkem?

Stručně by se to dalo vyjádřit pomocí základní definice člověka: člověk je živočich rozumový (člověk je tedy nutně živočichem, který má rozum).
Detailněji to pak můžeme rozvést následovně:

Biologická složka

Každý člověk je živým organismem (rodí se jako živočich), jehož charakteristickými znaky jsou 1) schopnost získávat živiny a energii (příjmem a asimilací potravy), 2) schopnost pohybovat se a růst (vyvíjet se), a 3) schopnost řídit tento organismus a zabezpečovat jeho chod (pomocí nervové soustavy a hormonů). Za první nutnou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho živočišnost (organické schopnosti) – se vším, co k tomu nutně patří.

Smyslová složka

Kromě toho má každý člověk (jakožto živočich) také smyslové orgány, jejichž prostřednictvím přijímá podněty ze svého těla a svého okolí, a smyslově (zkušenostně) je poznává neboli „cítí“. Sem tedy patří jak smyslové poznání, tak i představivost a emoce. Za druhou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho smyslovost (psychické schopnosti).

Rozumová složka

A konečně má každý člověk něco, co ho odlišuje od ostatních živočichů, a to je rozum a vůle neboli schopnost myslet a svobodně se rozhodovat. V myšlení hraje hlavní roli pravda, obecné pojmy a reflexivita. Ve svobodném rozhodování pak sebetvorba v souladu s lidskou přirozeností (mravním řádem). Za třetí složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho rozumovost (duchovní schopnosti).

Jejich nositel (subjekt/substance)

Za obsah lidské přirozenosti (tj. za jeho nutné znaky) bychom tedy na základě předchozí úvahy mohli považovat schopnosti rozumového, smyslového a biologického života. Každý si ale jistě uvědomuje, že existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel či vlastník – ten, komu ty schopnosti patří. Lidská přirozenost tedy nebude jen souborem základních lidských schopností, ale bude do ní patřit i jejich nositel (označovaný nejčastěji jako „já“ nebo duše).

Vztah přirozenosti a života

Lidskou přirozenost si [po určitém zpřesnění] můžeme definovat jako „já“ + sada jeho základních schopností.

                          schopnosti  =>  které se realizují v
  ┌────────────────┐         ↓            životních činnostech
  |     xxxxxx     |
  |    x      x ---├----> animální    ┐
  |   x  (já)  x --├----> emocionální ├-------> život
  |    x      x ---├----> rozumové    ┘
  |     xxxxxx     |
  └────────────────┘
       subjekt

Nyní si můžeme vyjasnit, jak souvisí lidská přirozenost s životem. Je-li lidská přirozenost tím, co je pro každého člověka nutné, aby byl člověkem, a lidský život je to, co z této neměnné přirozenosti dynamicky vyplývá, pak je možné přirozenost chápat jako základ, podmínku, zdroj a souhrn principů lidského života. Kdyby nebylo to základní zaměření (= přirozenost), tak nejsou ani ty dynamické životní činnosti. Jinými slovy, přirozenost je zdrojem veškeré životní dynamiky. Přirozenost je tedy základem života, kdežto život je to, co z toho vyplývá. Jakožto základ je přirozenost neměnná. Co se mění, je pouze život (tj. specifické životní činnosti, k nimž nás naše přirozenost přirozeně pudí). Člověk má tedy určitou vrozenou (neměnnou) přirozenost, kterou tvoří „já“ + sada základních schopností (tj. sklonů přirozeně zaměřených k určitým životním činnostem). Celého člověka lze tedy chápat jako „já“ + schopnosti + činnosti (přičemž první dvě složky tvoří neměnnou přirozenost, zatímco poslední složka tvoří dynamický život, který z neměnné přirozenosti dynamicky vyplývá).

Pro názornost bychom si rozdíl mezi přirozeností a životem mohli znázornit i na příkladu počítačové hry. Přirozenost si můžeme představit také jako nějaký „program“ (základní naprogramování) – např. jako počítačovou hru. Každá počítačová hra má naprogramována určitá základní pravidla, jimiž se hráči musí řídit (a která nejdou obejít). Ve hře je například pevně stanoven herní cíl, velikost a konkrétní podoba herního prostředí, různé zákonitosti herního světa apod. Konkrétní podoba hry se však může měnit (podle preferencí konkrétních hráčů) a u každého hráče bude mít jinou podobu. Jeden hráč může hrát agresivně, druhý opatrně; jeden může svědomitě plnit úkoly a postupovat k cíli, druhý může bezcílně bloudit po herním světě a skutečný cíl hry ignorovat. Čili i když hrají oba hráči stejnou hru, konkrétní podoba té hry bude u každého jiná. A podobně je to i s přirozeností a životem. Přirozenost je jakási základní výbava člověka, zatímco život je to, co s touto výbavou v praxi podnikne. Někdo se naučí využívat tuto svou výbavu na maximum, zatímco jiný své „talenty“ zahodí (či zneužije). Někdo bude své schopnosti (především pak schopnost myslet a svobodně se rozhodovat) používat řádně (tj. v souladu s cílem a smyslem „hry“), zatímco jiný špatně (tj. v rozporu s jejich pravým účelem).

Význam lidské přirozenosti

Z výše uvedeného zkoumání vyplývá, že lidská přirozenost je základem a zdrojem životního dynamismu člověka i důvodem jeho ontologického řádu. Jinými slovy, přirozenost je to, co dává našemu životu správný řád. Správné pochopení lidské přirozenosti má tudíž rozhodující význam pro etický výklad řádu dobrého života, neboť odůvodňuje výsadní postavení mravnosti v celku lidského života i obsahy a vlastnosti (platnost) mravního zákona, který je na ní založen (a který z ní vychází). Správné pochopení lidské přirozenosti nám pomáhá pochopit přirozené určení (cíl) a smysl lidského života. Moderní popření přirozenosti zlomilo páteř lidské mravnosti.

Vztah duše a těla

Duše jako substance (svébytný nositel svých akcidentů)

Jak už jsem zmínil, existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel či vlastník – ten, komu ty schopnosti patří. Kdo je tím základním (svébytným) nositelem všech lidských schopností a životních skutků? Nemůže jím být přirozenost, protože ta sama se skládá z nositele a jeho základních schopností. Ty schopnosti ale samy o sobě nejsou svébytné (někomu patří). Aby vůbec mohly existovat, potřebují samy nějakého nositele. Proto se nositel (substance) celé lidské bytosti musí od těch schopností (akcidentů) lišit – musí to být ještě něco jiného. Ve filosofii se tedy pro tohoto nositele zavádí pojem „já“ nebo také duše. Duše je jádro či základní kámen, na kterém všechno ostatní stojí a bez něhož se všechno hroutí. Ona je tím, co všechno drží pohromadě – tím, z čeho všechno ostatní vyplývá. „Já“ nejsem rozum, ani city, ani organický život. Naopak, rozum, city i organický život je něco, co mi patří, jakožto jejich vlastníkovi (nositeli čili substanci). Rozum, city i organický život nutně předpokládají svého nositele → mě (mé „já“, mou duši). Neříkáme tedy, že „člověk je schopností“, ale „člověk schopnost“. Čili je rozdíl mezi nositelem a těmi samotnými schopnostmi. Z toho plyne, že pravá identita (podstata, srdce, jádro) člověka je tvořena pouze a jedině tím nositelem (tím „já“ čili duší). Tím jsme tedy dospěli k závěru, že pravou podstatou (substancí) člověka, je jeho „já“ (duše) – nic víc, nic míň. Na tomhle základě je vše ostatní postaveno; z tohoto základu vše ostatní vyplývá.

Tělo jako soubor akcidentů (schránka a nástroj duše)

Máme-li dokázáno, že člověk je vlastním jsoucnem, přičemž jeho „já“ (= duše) je v tomto jsoucnu substancí (nositelem svých vlastností), pak tělo musí být logicky souborem akcidentů. Zatímco tedy podstata člověka spočívá v jeho duši, tělo je možné chápat spíše jen jako „schránku“ či „nástroj“ duše. Dalo by se tedy zjednodušeně říct, že „člověk je duše, která tělo“.

To ale samozřejmě neznamená, že tělo je možné degradovat na nějaký nahodilý, nepodstatný přívěšek duše (tj. na soubor čistě nahodilých akcidentů). Tělesnost je totiž (jak jsme si už dokazovali) součást lidské přirozenosti, což znamená, že je jejím nutným určením, tj. nutnou částí (či kvalitou), bez níž by duše nebyla tím, čím je. Tělesnost tudíž spoludefinuje člověka, a v jistém smyslu je tedy „soupodstatnou“ složkou lidství. Přestože je tedy lidské tělo souborem akcidentů, samotná tělesnost (tj. tělesný [či chcete-li 'hmotný'] rozměr duše) patří mezi akcidenty nutné – tj. takové, bez nichž by duše nemohla existovat. Duše sice nemusí mít konkrétně toto pozemské tělo (které právě má), ale nějaké [podobné, hmotné] tělo mít evidentně musí.

Problém dualismu duše a těla

V dějinách filosofie nacházíme velmi rozšířené přesvědčení, že člověk je složen z duše a těla, přičemž tyto dvě složky působí často protikladně (tj. bývají spolu v konfliktu). Této představě se říká dualismus.

Když se nad tím zamyslíme, tak člověk je zde chápán v zásadě jako složenina duše a těla, přičemž oběma těmto složkám je přisuzována určitá míra svébytnosti. Pokud by tato představa byla správná, pak by to znamenalo, že člověk je složenina ze dvou jsoucen, ze dvou svébytných substancí. To by ale na základě výše uvedeného výkladu znamenalo, že by byl nevlastním (odvozeným) jsoucnem. Protože jsme si už ale dokázali, že něco takového není možné, je třeba tuto dualistickou představu odmítnout. Jelikož tedy člověk nemůže být složen z více substancí, musí být lidské tělo pouhým (byť třeba i důležitým či dokonce nutným!) akcidentem naší duše.

Jak si ale potom vysvětlit tolika lidmi prožívaný a v literatuře i běžné zkušenosti tak často popisovaný vnitřní „zápas duše a těla“, kdy člověk často něco jiného chce a něco jiného dělá (např. vím, že bych se neměl přejídat, ale je to silnější než já)? Z čeho jiného tedy pramení tento vnitřní rozpor mezi naším chtěním a činěním, když ne z duality duše a těla?

Abychom tomuto vnitřnímu konfliktu, který v sobě tak často pozorujeme, správně porozuměli, je třeba si ujasnit, co přesně se v nás vlastně při tomto konfliktu odehrává – tj. jaké vlivy či tendence se tu uplatňují a jakým částem lidské bytosti je lze vlastně přisoudit.

Říkáme-li, že něco jiného chceme (např. být střídmí v jídle), ale něco jiného pak děláme (např. pravidelně se přejídáme), co to vlastně znamená? Mnoho lidí by řeklo, že to první chtění je chtěním „duše“, zatímco to druhé chtění (to, které je silnější a nutí nás nakonec udělat něco jiného) je chtěním „těla“. V náboženství se pak tyto tužby (tendence) staví často do nesmiřitelného protikladu. Například v bibli o tom čteme:

  • „Tělo touží proti duchu a duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, takže [necháte-li se vést tělesnými žádostmi,] děláte to, co dělat nechcete.“ (List Galatským 5:17)
  • „Víme, že zákon je duchovní, já však jsem tělesný … nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím … vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Objevuji tedy v sobě tento zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve svém nejhlubším nitru radostně souhlasím se zákonem božím; vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (List Římanům 7:14-24)

Podíváme-li se na to z filosofického hlediska, pak je třeba si uvědomit, že je-li člověk substancí, a touto substancí je duše (naše „já“), pak tělo nelze stavět do role jakési druhé substance, tj. nějaké druhé svébytné bytosti, která by se v našem nitru „prala“ s tou první svébytnou bytostí (= s duší). Takto to ve světle předchozích filosofických zjištění (důkazů) chápat rozhodně nelze. Jsou-li v nás tedy nějaké protichůdné tendence (touhy), pak je třeba hledat jejich zdroj v duši (nikoli v těle). „Tělem“ (resp. tělesností), o němž se mluví v bibli, nemůže být tedy naše fyzické tělo, ale spíše jsou tím myšleny nezřízené vášně, pocity či touhy, které bují v každém, kdo přehnaně zaměřuje (upíná) svou pozornost k věcem, která mu přinášejí smyslové (tělesné) potěšení či uspokojení. Naproti němu stojí ten, kdo nežije pouze smyslovými slastmi (tělesným potěšením), tj. kdo není zmítán svými pocity, ale naučí se je svým rozumem ovládat a využívat jejich energii k dosahování vyšších cílů (např. k nastolení harmonického řádu v lidském nitru, kdy rozum vládne nad emocemi, a ne naopak).

Konflikt tužeb v nás tedy nastává tehdy, když zjistíme (= poznáme), že existuje nějaké vyšší dobro (= lepší „věc“), kterou bychom rádi získali (např. dobrý charakter), ale cesta k ní je trnitá a my jsme zvyklí uspokojovat své potřeby snadnějším způsobem skrze smyslové potěšení (např. sex, jídlo, hry apod.). Rozumem tedy poznáme něco lepšího (např. výjimečnou skvělost dobrého charakteru), vůlí se rozhodneme za tím jít, ale pak nás začne odrazovat ta práce, která je s tím spojená (tj. začneme ztrácet motivaci), a proto se necháme nakonec přesvědčit, že „lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše“ – čili že lepší je [snadno získaná] tělesná slast (byť i jen chvilková), než [složitě dosažené] duchovní blaho (byť by bylo trvalejšího charakteru).

Přesně z tohoto důvodu tak nakonec ztroskotá většina našich předsevzetí (tj. dobrých, rozumných přání) žít lepším životem. Zpočátku nás nadchne nějaká představa (nějaké poznání, jaké by to bylo, kdybychom něčeho skutečně dobrého dosáhli). Toto poznání v nás vzbudí počáteční touhu. Tato touha je zdrojem síly, která nám pomáhá se pro tu věc rozhodnout a snažit se jí dosáhnout. Jenže pak vstoupí do hry komplikace (na získání každého duchovního dobra je třeba vynaložit nějakou práci, úsilí, námahu), které v nás to počáteční nadšení (= pozitivní touhu čili energii) zadusí. Nás začne napadat, že získání dobrého charakteru (nebo jiného duchovního dobra) je sice dobrá věc, ale třeba sex je také dobrá věc, a navíc mě zaplaví dobrým pocitem prakticky okamžitě (a bez větší práce). Co je tedy lepší? Usilovat složitě a dlouhé týdny, měsíce či roky o dobrý charakter (a pak někdy z toho mít dobrý pocit), nebo si hned teď užít trochu sexu (se zaručeným výsledkem, tj. s okamžitým slastným pocitem)? Čím více na ten sex budeme myslet (tj. čím více si budeme s touto představou pohrávat), tím více nás začnou zaplavovat slastné pocity spojené se vzpomínkou na sexuální rozkoš, které v nás budou rozdmýchávat touhu (vášeň) po sexu a dusit touhu po dobrém charakteru. Každá dobrá věc, kterou chceme, v nás vyvolává určité množství touhy po jejím získání (či dosažení). V tomto vnitřním konfliktu tužeb jde tedy o to, jaké množství vášní (energie) k sobě ta která věc přitáhne. Získá-li na svou stranu více motivační energie z vášní představa sexu než představa dobrého charakteru, pak vyhraje sex. Naučíme-li se však správně rozdmýchávat oheň vášní pod kotlem duchovních věcí (např. dobrého charakteru), pak nebudeme mít problém dosahovat vyšších cílů (např. zříkat se nezřízených tělesných požitků ve prospěch osvojení dobrého charakteru). Stejné je to třeba s nezřízeným přejídáním. Chce-li někdo úspěšně zhubnout, pak pro něj musí být představa střídmého a zdravějšího života přitažlivější než představa konzumace sladkostí. Jakmile pro něj přestane být idea střídmého života dostatečně přitažlivá, začne ho přemáhat touha po sladkostech. Jak už bylo zmíněno, nejedná se o nic jiného, než o souboj tužeb. Která touha bude silnější (tj. která získá navrch), ta prostě a jednoduše zvítězí. Nemáte-li tedy dostatečnou motivaci (tj. dostatečně silnou touhu) ke zhubnutí, sebemenší vidina sladkého medovníku (a s tím spojená vzpomínka na slastné pocity, které vás při jeho jezení v minulosti zaplavovaly) vaše naděje na duchovnější (= rozumnější) život spolehlivě pohřbí.

Lidské touhy (vášně) jsou tedy samy o sobě neutrální – tj. nejsou ani dobré ani špatné. Jejich výsledná hodnota záleží na tom, k jaké věci se přimknou. Touha po nějaké nízké věci (např. po majetku, sexu, jídle apod., což jsou všechno jen „náhražky“ vyšších dober) je špatná, protože nás odvádí od našeho nejvyššího a posledního cíle, jehož máme v životě dosáhnout. Dobrá je taková touha, která nás orientuje k nejvyššímu dobru (tj. k tomu, abychom se stali dobrým, charakterním člověkem – „Božím obrazem“). Tyhle věci jsou už ale spíše záležitostí etiky.

Svoboda

Důkaz lidské svobody

(1) Proč je třeba dokazovat něco tak samozřejmého jako je „fakt svobody“ – tedy průběžné vědomí (před volbou, při ní i po ní), že nás k určitému skutku nic nenutilo?

(2) Protože determinista proti této dogmatické evidenci namítne, že nás naše vědomí přece může klamat, tj. že:

  • v otázce svobody nemusí být spolehlivým kritériem pravdy
  • může existovat nějaká skrytá determinanta, která našemu vědomí uniká (kterou nevnímá)
    • díky čemuž si pak namlouváme (se nám zdá), že se rozhodujeme svobodně, i když tomu tak ve skutečnosti být nemusí.

Jinými slovy, co když se nám to, že můžeme svobodně zvažovat různé možnosti a svobodně se přiklonit k jedné z nich, jen zdá?*
Co když si při tom tu svobodu jen namlouváme?
Co když sice můžeme zvažovat, ale ve skutečnosti jsme k jedné z těch uvažovaných možností skrytě determinováni?!

* Nám (tj. našemu rozumu či vědomí) se to sice jeví jako výsledek svobodné volby, ale to ještě nedokazuje, že to tak skutečně je!

(3) Jenže determinista (= oponent svobody) existenci svobody (v jistých ohledech) sám nutně předpokládá, čímž se vyvrací.

Předpokládá totiž, že:

  1. Existuje možnost smysluplné komunikace (a tedy i možnost názorového sjednocení diskutérů)

    Existuje-li možnost smysluplné komunikace, znamená to, že je možné na základě důvodů (argumentů) přesvědčit svého partnera v diskuzi o pravdivosti či mylnosti určitých tvrzení. Je-li však pravdivý determinismus, pak nemá smysl s kýmkoli o čemkoli diskutovat, neboť v názorech nehrají roli důvody (argumenty), nýbrž výhradně jen skrytá předurčení (= determinanty). Jinými slovy, bez ohledu na důvody se člověk stejně vždycky rozhodne podle svého skrytého naprogramování (= předurčení) a nikoli podle přesvědčivosti předložených argumentů. Jakákoli změna názorů na základě předložených (tj. poznaných či pochopených) argumentů je v determinismu nepřípustná. Proč se ale potom determinista snaží zastánce svobody přesvědčit o jejich omylu? Proč se vůbec s někým pouští do diskuze? Takové počínání přece (ve světle determinismu) nedává smysl!

    Je-li teoretická diskuze smysluplná (což uznává i determinista, neboť se sám pouští do diskuze se zastánci svobody, které se snaží přesvědčit o jejich omylu), pak je možné názorové sjednocení diskutérů na základě pouhého odůvodňování (tj. předkládání argumentů), a pak existuje možnost průběžného zaujímání toho či onoho názoru (= teze a antiteze) čistě pod vlivem důvodů.

    To (že je možné názorové sjednocení diskutérů a že tedy existuje i možnost průběžné změny názorů) ale determinista [zcela nelogicky!] popírá, když tvrdí, že existuje jakési skryté předurčení (= determinanta), které (pokud vskutku existuje) v každém okamžiku předurčuje (= determinuje) účastníka diskuze k zaujetí právě toho názoru (= myšlenkového postoje), který zaujímá.

    Determinista se tedy dostává do rozporu, když tvrdí, že teoretická diskuze je i není možná.

    • Je … a proto s námi diskutuje a snaží se nás přesvědčit, abychom změnili názor.
    • Není …a proto (podle něho) nikdo nemůže své názory svobodně měnit (např. na základě důkazů) a každý se rozhoduje iracionálně (tj. na základě svého skrytého předurčení).

  2. Existuje možnost metodické pochybnosti (tj. možnost účasti na problému)

    Kdyby tu nebyl problém (tj. spor mezi deterministou a zastáncem svobody), nebyla by zde ani potřeba/možnost ho řešit (tj. účastnit se ho, zapojit se do jeho řešení). [Nějaký] problém tu tedy evidentně je. Jak se ale řeší problémy? Metodickou pochybností – tj. připouštěním možnosti, že může být pravdivá buď teze svobody nebo antiteze předurčení. Metodická pochybnost tedy [ze své podstaty] vyžaduje možnost zaujmout v průběhu zkoumání určitý názor (tezi) či jeho opak (antitezi). Podle deterministy jsme však ke každému názoru předurčeni (determinováni) – bez ohledu na důvody pro a proti (ty jsou jen zdánlivé). Je-li to však pravda, pak nikdo ve skutečnosti metodicky pochybnovat nedokáže (jen se mu to zdá, ale ve skutečnosti už má na všechno svůj názor hotový – daný). Pak ale ovšem nikdo není schopen řešit jakýkoli problém (spor). Řeší-li s námi tedy determinista problém svobody, pak se tím vyvrací, protože z deterministického hlediska nemají problémy žádné smysluplné řešení → vše je totiž předurčeno (determinováno).

  3. Existuje možnost poznat pravdu

    Že je poznání pravdy možné, bylo dokázáno již v noetice (= pojednání o pravdě). Determinista však tuto možnost vylučuje, neboť tvrdí, že veškeré naše poznání je předurčené (determinované), čili nejsme schopni (na základě důkazů) poznat, co je a co není pravda. Tím se však vyvrací, neboť sám pravdivost svého vlastního názoru (= determinismu) předpokládá.

    Z této deterministické pasti (z těchto „Wušiho kleští“) nejsme schopni uniknout, neboť kvůli své determinované mysli nejsme schopni objektivně posoudit, která tvrzení jsou pravdivá a která mylná. Totálně determinovaná mysl není schopna se v záplavě různých tvrzení správně zorientovat, a je tudíž odsouzena k „slepému“ plnění předepsaného scénáře.

  4. Existuje možnost činit si oprávněný nárok na pravdu

    I determinista nutně považuje svá tvrzení za pravdivá a jako taková je i předkládá. Předpokládá totiž, že je takové počínání oprávněné, protože je podložené dostatečně přesvědčivými důkazy. Pravda v myšlení nastává, když se přísudek (= predikát) v nějakém tvrzení shoduje s předmětem (= subjektem) – tj. když vztažením respektuje jeho identitu.

    Příklad: Patří-li například do lidské identity živočišnost a rozumovost, a já tudíž řeknu, že člověk je živočich rozumový, pak tímto tvrzením respektuji lidskou identitu, neboť člověku přiznávám vlastnosti (= živočišnost a rozumovost), které mu vskutku náleží. Pokud tedy ve svém tvrzení říkám něco, co se shoduje s identitou dané věci, pak o této věci říkám pravdu. Kdybych naopak o člověku prohlašoval něco, co je s jeho identitou v rozporu (např. že člověk je nemyslící rostlina), pak bych lhal.

    Kdy tedy můžeme oprávněně předpokládat, že je naše tvrzení pravdivé? No, když se shoduje s realitou (tj. s identitou dané věci, kterou pomocí různých přísudků nějak popisujeme). A kdy se nějaké tvrzení shoduje s realitou? No, když tuto shodu můžeme nade vší pochybnost prokázat. Důkaz je jasným vědomím této shody. Tvrzení deterministy o tom, že člověk je ve svém myšlení předurčen, je však rozporné, a proto i mylné, a tudíž neoprávněné (= nelegitimní → nepodpořené přesvědčivým důkazem). Takové tvrzení totiž odporuje realitě (nerespektuje lidskou identitu). Kdykoli se snažíme vydávat některé své tvrzení za pravdivé, aniž bychom jeho pravdivost byli schopni dokázat, postupujeme neoprávněně, neadekvátně a nepoctivě: tvrdíme pravdu, aniž bychom ji viděli (tj. aniž by nám byla zřejmá).

    Je-li však důkaz (= ozřejmění pravdy) nutnou a postačující podmínkou oprávněného nároku na pravdu (tj. pokud je důkaz dostatečným důvodem k tomu, abychom mohli své tvzení oprávněně považovat za pravdivé), pak vylučuje působení jakékoli skryté, iracionální determinanty. Determinista se zde tedy opět dostává do rozporu, neboť na jednu stranu si činí nárok na to, že jeho názor je zaručeně pravdivý, ale na druhou stranu jeho determinismus jakékoli oprávněné nárokování pravdy striktně vylučuje.

Závěr: Svobodnému jednání (resp. rozhodování) tedy nelze uniknout.

Člověk jako svobodná bytost

Bytostná autonomie

V řádu světa nemá člověk bezvýznamné postavení – není jen tak nějakou zanedbatelnou, okrajovou, nepodstatnou „věcí“. Naopak, je to svébytná substance (narozdíl od nepodstatných akcidentů), které náleží bytostná autonomie, samostatnost a nezávislost. Člověk ve své identitě není poskládán z jiných „věcí“ a ve svém způsobu existence nezávisí na jiných, čili není pouhou vlastností někoho jiného, nýbrž veškeré jeho bytí patří jemu. Z tohoto závěru (důkazu) plyne celá řada důležitých faktů, především to, že člověk je svobodnou bytostí, jejímž cílem a smyslem je vlastní zdokonalení spočívající v mravně dobrém, charakterním životě (jak si následně dokážeme).

Životní autonomie

Nezávislost na determinantách (svoboda)

Lidská svoboda znamená, že člověk je v osobní seberealizaci sám autorem svého života. Je to člověk (a nikdo jiný), kdo tvoří (realizuje) sám sebe svým svobodným konáním. Do této osobní seberealizace patří samozřejmě i myšlení; člověk sám je schopen vyzrát v řádu myšlení (tj. být moudrým člověkem) – je to jeho vlastní výkon, nemá to získané ani z biologie, ani od nějakých externích činitelů. Člověk tedy v tom svobodném rozhodování nezávisí na nějakých determinantách (tj. určujících faktorech), které by samy působily jeho rozhodnutí a následné jednání. Díky svobodné vůli se člověk stává příčinou svého jednání. Je to on, kdo koná – je to jeho konání (působení). Člověk je příčinou svého činu, a jako příčina je i vlastníkem toho činu (a vlastníkem té schopnosti působit). Lidská substancialita a svoboda jdou ruku v ruce (jinými slovy, je-li člověk substancí, pak musí být logicky i svobodný – kdyby nebyl, pak není substancí). Je-li však člověk substancí (což máme dokázáno), pak z toho nutně plyne i lidská důstojnost. Každá substance je totiž svébytná, což znamená, že nikdo nemá právo tuto její svébytnost omezovat či zneužívat. Má-li bytost zůstat svébytná, pak je třeba tuto její svébytnost respektovat. Nerespektování druhých lidí (= svébytných bytostí) znamená popírání jejich substanciality. Jinými slovy, nerespektujeme-li druhé (resp. jejich svébytnost), pak z nich vlastně děláme nepodstatné akcidenty (naše otroky či služebníky). Není-li člověk svébytnou substancí, nýbrž jen shlukem anonymních, nemyslících, determinovaných atomů či buněk … jestliže je člověk jenom smítkem v kosmu či mouchou za stěračem dějin, pak není důvod si ho vážit. Je-li však člověk svébytnou bytostí, pak máme povinnost si ho vážit (a tuto jeho svébytnost ve vší úctě respektovat). Každý člověk je hodný respektu pro svou svébytnost – resp. pro schopnost konat dobro, pro schopnost být dobrý (charakterní) člověk.

Nezávislost na prostředí (mravní osobnost)

Už Platón říkal, že „dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit“. Tím se chce říci, že ačkoli člověk může žít v zoufalých, nepříznivých či doslova tragických podmínkách, může (i navzdory tomu) zrát v dobrého člověka – v mravní osobnost. Člověk je tedy (přinejmenším v těch podstatných ohledech) nezávislý na prostředí (na štěstěně, na přízni osudu). Lidé si často myslí, že krása či bohatství jsou lepší než ošklivost a chudoba. Opravdu to tak ale je? Opravdu má krásný a bohatý člověk lepší výchozí pozici? Hezoun bude mít jistě úspěch u žen a boháč si zase jistě bude moci leccos dovolit. Ale krása či bohatství přece ještě nemusí být atributy zdařilého života. I krásný a bohatý člověk může svůj život promrhat. Obzvlášť, je-li skutečným cílem a smyslem našeho života dobrý charakter a nikoli tělesná rozkoš či hromadění bohatství. Je-li totiž cílem lidského života dobrý charakter, pak krása či bohatství nehrají v jeho získávání žádnou podstatnou (nýbrž jen podružnou) roli. Nuzné či nepříznivé podmínky totiž mohou člověka často stimulovat – tj. svým způsobem mu pomáhat odpoutat se od nepodstatných věcí a zaměřit se na podstatnější věci. Takže z hlediska získání dobrého charakteru může být někdy krása a bohatství spíše hendikepem.

Jaký je smysl lidského života?

Znamená-li smrt definitivní konec osobního života, pak je život absurdní a postrádá smysl. Život tedy může mít smysl pouze za předpokladu, že smrtí nekončí. Obě varianty souvisí úzce s tím, jak vyložíme podstatu člověka. Je-li člověk svou podstatou organismem, který smrtí zaniká, pak jeho život nemá smysl. Je-li člověk svou podstatou nesmrtelný, pak se tím otevírá možnost optimistického řešení smrti a smyslu života.

Toto téma se podrobněji řeší až v etice ...

Omyly

  • V antropologii: popření neměnnosti lidské přirozenosti
    • důsledek: ztráta identity lidského bytí
        „tekutá identita“ (anti-substancialismus)

Shrnutí aneb K čemu je dobrá antropologie?

Antropologie je 3. komnata reality – komnata poznání člověka

Schéma celku lidské reality:

┌─────────────přirozenost────────────┐┌──────────────────────život──────────────────────┐
 nositel      a jeho schopnosti         => které se realizují v životních činnostech
substance     (nutné akcidenty)                      (nahodilé akcidenty)               
         ┌──rozumové  schopnosti──>   ┌──> duchovní   život (myšlení a svobodné konání)
  (já)   │                            │
subjekt ─┼──psychické schopnosti──>   ├──> smyslový   život (smyslové poznání a city)    ┐
 (duše)  │   ↕ tělesné schopnosti     │                                                  ├──> tělesný život
         └──organické schopnosti──>   └──> biologický život (biologické procesy a stavy) ┘
 CELÝ ČLOVĚK
(se svým životem)
duše
PŘIROZENOST
 
Schéma lidského života

Člověk je substancí. Tato substance (lidské já) je nehmotná a můžeme ji označit tradičním pojmem duše.

Vztah duše a těla se ukazuje být takový, že duše (substance/já) je nositelem těla, přičemž tělo je souborem jejích akcidentů. Člověk je tedy substancí, nositelem tělesně-duchovního života. Tělesný život se projevuje (realizuje) skrze vegetativní činnost a smyslové vnímání, zatímco duchovní život skrze rozumovou činnost (myšlení a rozhodování). Tělesné a duchovní činnosti (akcidenty), jimiž se lidská substance (duše) projevuje, nejsou dány přímo její esencí (neboť v takovém případě by byly všechny nutné*), nýbrž duše je vykonává skrze zvláštní schopnosti, neboli potence, mohutnosti, síly, sklony, tendence či zaměření. Zatímco tedy tělesné a duchovní činnosti (nahodilé akcidenty) nejsou dány esencí substance, tyto schopnosti (nutné akcidenty) jí dány jsou, a proto substanci nutně doprovázejí (substance bez nich nemůže existovat). Duše [substance] je tedy vybavena esenciálními schopnostmi, tj. duševním potenciálem [nutnými akcidenty] potřebným k realizaci jednotlivých životních (tělesně-duchovních) činností neboli skutků [nahodilých akcidentů]. Těmito činnostmi [nahodilými akcidenty], které si opakovanou realizací může duše osvojovat v podobě dobrých návyků (tzv. ctností), se sama zdokonaluje a uskutečňuje přirozený (tj. Bohem ustanovený) řád. Opakovanou realizací špatných skutků se v ní ustavují špatné návyky (tzv. neřesti), jimiž duše zakrňuje a míjí se svým přirozeným cílem.

* To by např. znamenalo, že se samotným vznikem lidského "já" nutně vzniknou i všechny jeho myšlenky, které si člověk může vytvořit. Tak tomu ale očividně není.

Schopnosti biologického (vegetativního) a smyslového života mají jen podpůrnou a zprostředkovatelskou roli – slouží k zajištění duchovního života (k němuž to vše směřuje) a poskytují mu potřebný materiál (smysly např. poskytují rozumu materiál k myšlení) či nástroje (tělesné orgány zase umožňují duši realizovat její potenciál, tj. projevovat se navenek – např. mozek umožňuje duši realizovat schopnost myšlení). Duše tedy k realizaci svého potenciálu potřebuje hmotné tělo (přinejmenším tedy mozek k myšlení a údy k provádění svých záměrů). Duše je tedy pevně spjata s hmotou. Bez ní by nemohla poznávat pravdu a projevovat lásku. Dalo by se tedy říci, že kromě základních schopností patří mezi nutné akcidenty duše i nějaké hmotné tělo (nikde však není psáno, že musí být ve všech ohledech totožné s tím, které měla za svého pozemského života, i když se dá předpokládat, že mu bude jistě podobné).

Takže duše je esenciálně zaměřena a vybavena k realizaci svého vrozeného potenciálu (k vlastnímu vývoji), tj. k určitým činnostem, které ji mají zdokonalit. Svými schopnostmi tedy duše uskutečňuje (tj. převádí z možnosti do uskutečnění) konkrétní životní činnosti, k nimž je bytostně zaměřena (ustrojena).

Tyto činnosti je možné v základu rozdělit na jednotlivé (vpravdě nahodilé/příležitostné) a opakované (soustavné). Pravidelným opakováním určité činnosti si osvojujeme tzv. návyk (habitus), přičemž pravidelným opakováním správné činnosti (tj. takové, která je v souladu s přirozeným zaměřením duše = s přirozeným mravním zákonem) vzniká dobrý zvyk (neboli ctnost), kdežto pravidelným opakováním špatné činnosti vzniká zlozvyk (neboli neřest). A zatímco ctnosti duši zdokonalují (tj. rozvíjejí její přirozený potenciál), neřesti ji naopak ochromují (dusí, deformují, drásají, trýzní či souží).

Zdokonalování duše pomocí ctností se někdy v náboženství přirovnává k výzdobě chrámu. Člověk, který si během svého života osvojuje různé ctnosti, je jako chrám vyzdobený zlatem a drahokamy. Naproti tomu člověk, který na ctnosti kašle, je jako dům plný harampádí (= slámy a dřeva). Oheň posledního soudu pak prověří, čím se kdo ozdobil – zda trvalými hodnotami (zlatem a drahokamy) či pomíjivými hodnotami (slámou a dřevem).

Komplex lidského já (substance/duše), které je ve své existenci nutně doprovázeno určitými schopnostmi (potencemi/mohutnostmi) k duchovnímu (tj. rozumová činnost: myšlení a rozhodování) a organickému (tj. smyslové vnímání, vegetativní činnosti) životu, označujeme termínem lidská přirozenost. Lidská přirozenost (tedy celek tvořený duší a jejími schopnostmi) je neměnná. To znamená, že duše nemůže v průběhu své existence žádnou ze svých schopností (schopnost myslet, rozhodovat se, schopnost organicky žít) ztratit, neboť tyto schopnosti (narozdíl od konkrétních činností) jsou, jak jsme viděli výše, dány její esencí.

Pravý smysl života pak spočívá v realizování svého duševního potenciálu, který zas spočívá v respektování přirozených zákonů správného (logického) myšlení a dobrého jednání (tím dává člověk svému životu řád), neboli ve vytvoření dobrého charakteru. Rozum je schopností (mohutností) pravdy a ta je v lidském jednání naprosto určující. Konkrétní ráz lidského života je dán poznáním pravdy. Z myšlení vychází svobodné jednání, mezilidské vztahování, komunikace, vědecká racionalita, řád civilizačně kulturní tvorby a třeba i osobní vztah k Bohu. Člověk se v životě orientuje a zařizuje podle toho, co o skutečnosti a o životě poznal. Poznání pravdy má tedy v osmyslnění našeho života naprosto klíčovou, určující roli.

Texty k dalšímu studiu:

  1. PRINZ, Jiří. Metafyzika člověka. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 77-112. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Psychologie. 6. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. FUCHS, Jiří. Filosofie 5: Problém duše. Praha: Krystal OP, 1999. ISBN 80-85929-35-X.
  4. FUCHS, Jiří. Filosofie 6: Problém osobnosti. Praha: Krystal OP, 2002. ISBN 80-85929-55-4.
  5. FUCHS, Jiří. Člověk bez duše, život bez smyslu: systematický kurz filosofické antropologie. Praha: Academia Bohemica, 2016. 374 s. ISBN 978-80-904469-4-6.
  6. FUCHS, Jiří. Seminář filosofické antropologie (#2012, #2018).

Marcel Goliaš © 2020