klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a

Základy filosofického myšlení
Antropologie aneb o člověku

V přípravě ...

ANTROPOLOGIE (struktura předmětu)

Otázky

Kardinální antropologická otázka:

  • Kdo je člověk?
    • Je člověk svébytnou bytostí? (A pokud ano, co z toho plyne?)
    • Má pevně danou identitu?
    • Má svobodnou vůli (čili je za své činy odpovědný)?

Odpovědi

Klíčové poznatky antropologie:

  • člověk = duše obdařená určitými základními schopnostmi, které nás ponoukají k různým životním činnostem

    neboli: člověk = duše (tj. substance) obdařená organickými, psychickými a rozumovými schopnostmi (tj. nutnými akcidenty), které se realizují v životních činnostech (tj. nahodilých akcidentech), jejichž účelem je naše zdokonalení (tj. nastolení pořádku v našem myšlení a jednání)

    čili: Jádrem člověka je duše, která je obdařena určitými schopnostmi, z nichž nejdůležitější je rozum a vůle. Tyto schopnosti představují určitý potenciál, který můžeme využívat buď správně nebo špatně. Užívat tyto schopnosti správně znamená užívat je ke konání mravně dobrých skutků (tj. používat svůj rozum a vůli k poznávání a činění dobrých věcí). Užívat tyto schopnosti špatně znamená užívat je ke konání mravně špatných skutků (tj. používat svůj rozum a vůli k páchání zla). Poznáváním a činěním dobra se člověk stává lepším, dokonalejším (získává lepší vlastnosti, které ho zdokonalují). Pácháním zla se stává horším, zkaženým (získává špatné návyky, které ho kazí a deformují).

  • duši (substance) spolu s jejími základními schopnostmi (nutné akcidenty) označujeme termínem přirozenost
    • přirozenost (jakožto základní životní výbava člověka) je neměnná
  • tato přirozenost pudí člověka k určitým životním činnostem (nahodilé akcidenty), kterým říkáme souhrnně život
    • život (jakožto dynamické projevy přirozenosti) je proměnlivý

Důkazy:

  • důkaz substanciality člověka
    • člověk je existenčně nezávislý na jiném subjektu (důkaz tzv. inseity člověka)
    • člověk má vlastní, nesloženou esenci (důkaz tzv. perseity člověka)
  • důkaz lidské přirozenosti
  • důkaz lidské duše
  • důkaz lidské svobody

Omyly

Mylné výklady člověka:

  • plynoucí z popírání existenční autonomie (čili inseity) člověka:
    • monismus: člověk jako nesvébytný akcident Univerza
  • plynoucí z popírání esenciální autonomie (čili perseity) člověka:
    • atomismus a historismus: člověk jako nesvébytný soubor dynamických procesů
Schéma lidského života

O co jde v antropologii?

O člověka!

Řeší se tu kardinální otázky:
  (1) „kdo je člověk“ (podstata lidské bytosti)
  (2) „kým má být člověk“ (smysl života).

Člověk je substancí. Tato substance (lidské já) je nehmotná a můžeme ji označit tradičním pojmem duše.

Vztah duše a těla se ukazuje být takový, že duše (substance/já) je nositelem těla, přičemž tělo je jejím akcidentem. Člověk je tedy substancí, nositelem tělesného a duchovního života. Tělesný život se projevuje (realizuje) skrze vegetativní činnost a smyslové vnímání, zatímco duchovní život skrze rozumovou činnost (myšlení a rozhodování). Tělesné a duchovní činnosti (akcidenty), jimiž se lidská substance (duše) projevuje, nejsou dány přímo její esencí (neboť v takovém případě by byly všechny nutné*), nýbrž duše je vykonává skrze zvláštní schopnosti, neboli potence, mohutnosti, síly, sklony, tendence či zaměření. Zatímco tedy tělesné a duchovní činnosti (nahodilé akcidenty) nejsou dány esencí substance, tyto schopnosti (nutné akcidenty) jí dány jsou, a proto substanci nutně doprovázejí (substance bez nich nemůže existovat). Duše [substance] je tedy vybavena esenciálními schopnostmi, tj. duševním potenciálem [nutnými akcidenty] potřebným k realizaci jednotlivých životních (tělesně-duchovních) činností neboli skutků [nahodilých akcidentů]. Těmito činnostmi [nahodilými akcidenty], které si opakovanou realizací může duše osvojovat v podobě dobrých návyků (tzv. ctností), se sama zdokonaluje a uskutečňuje přirozený (tj. Bohem stanovený) řád. Opakovanou realizací špatných skutků se v ní ustavují špatné návyky (tzv. neřesti), jimiž duše zakrňuje a míjí se svým přirozeným cílem.

* To by např. znamenalo, že se samotným vznikem lidského "já" nutně vzniknou i všechny jeho myšlenky, které si člověk může vytvořit. Tak tomu ale očividně není.

Schopnosti biologického (vegetativního) a smyslového života mají jen podpůrnou a zprostředkovatelskou roli – slouží k zajištění duchovního života (k němuž to vše směřuje) a poskytují mu potřebný materiál (smysly např. poskytují rozumu materiál k myšlení).

Takže duše je esenciálně zaměřena a vybavena k realizaci svého vrozeného potenciálu (k vlastnímu vývoji), tj. k určitým činnostem, které ji mají zdokonalit. Svými schopnostmi tedy duše uskutečňuje (tj. převádí z možnosti do uskutečnění) konkrétní životní činnosti, k nimž je bytostně zaměřena (ustrojena).

Tyto činnosti je možné v základu rozdělit na jednotlivé (vpravdě nahodilé/příležitostné) a opakované (soustavné). Pravidelným opakováním určité činnosti si osvojujeme tzv. návyk (habitus), přičemž pravidelným opakováním správné činnosti (tj. takové, která je v souladu s přirozeným zaměřením duše = s přirozeným mravním zákonem) vzniká dobrý zvyk (neboli ctnost), kdežto pravidelným opakováním špatné činnosti vzniká zlozvyk (neboli neřest). A zatímco ctnosti duši zdokonalují (tj. rozvíjejí její přirozený potenciál), neřesti ji naopak ochromují (dusí, deformují).

Komplex lidského já (substance/duše), které je ve své existenci nutně doprovázeno určitými schopnostmi (potencemi/mohutnostmi) k duchovnímu (tj. rozumová činnost: myšlení a rozhodování) a organickému (tj. smyslové vnímání, vegetativní činnosti) životu, označujeme termínem lidská přirozenost. Lidská přirozenost (tedy celek tvořený duší a jejími schopnostmi) je neměnná. To znamená, že duše nemůže v průběhu své existence žádnou ze svých schopností (schopnost myslet, rozhodovat se, schopnost organicky žít) ztratit, neboť tyto schopnosti jsou, jak jsme viděli výše, dány její esencí.

Pravý smysl života pak spočívá v realizování svého duševního potenciálu, který spočívá v respektování přirozených zákonů myšlení a dobrého jednání (tím dává člověk svému životu řád), neboli ve vytvoření dobrého charakteru. Rozum je schopností (mohutností) pravdy a ta je v lidském jednání naprosto určující. Konkrétní ráz lidského života je dán poznáním pravdy. Z myšlení vychází svobodné jednání, mezilidské vztahování, komunikace, vědecká racionalita, řád civilizačně kulturní tvorby a třeba i osobní vztah k Bohu. Člověk se v životě orientuje a zařizuje podle toho, co o skutečnosti a o životě poznal. Poznání pravdy má tedy v osmyslnění našeho života naprosto klíčovou, určující roli.

Důkazy klíčových pojmů

Důkaz přirozenosti

Důkaz duše

... viz oddíl „Seminář filosofické antropologie (2012)“ níže

Jak chápat porušení lidské přirozenosti v důsledku prvotního hříchu

Učení Církve o prvotním (tzv. dědičném) hříchu*

* KKC = Katechismus katolické Církve, čl. 396-409

400 Následkem prvotního hříchu je zničení souladu (v němž první lidé díky prvotní spravedlnosti žili), podlomení vlády duchovních schopností duše nad tělem, poznamenání lidských vztahů žádostivostí a sklonem k panovačnosti.

404 Když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu.

405 Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost – lat. "concupiscentia"). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.

Výše uvedená nauka církve o prvotním hříchu vznikla jako reakce na dva extrémy:
  (1) Pelagiánský blud (viz 2. oranžský koncil, DS 371-372*)
              člověk může vést mravně dobrý život přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti
              dědičný hřích se zde chápe jen jako kosmetická vada, která přirozený řád v člověku nijak zásadně nenarušila
  (2) Protestantský blud (viz tridentský koncil, DS 1510-1516)
              člověk byl prvotním hříchem radikálně zkažen a zbaven své svobody, přičemž hříšná žádostivost je prý nepřemožitelná
              dědičný hřích se zde chápe jako radikální změna, která zasáhla samotnou esenci lidské přirozenosti
              (jedná se tedy o nenapravitelné zkažení jádra samotné duše a jejích mohutností)

Katolická církev zaujala střední postoj, v němž učí v podstatě to, že lidská přirozenost byla po hříchu jednak "vysvlečena" z nadpřirozených darů Božích (= nesmrtelnost a integrita [ucelenost, neporušenost]) a zároveň "zraněna" (oslabena). Takže prvotní hřích lidskou přirozenost nejen zbavil všeho, co k ní připadá darem, ale zároveň ji zanechal v defektním stavu. Hříšník se tak po hříchu podobá nejen nahému, ale navíc zraněnému člověku. Toto „zranění“ (defekt) duše však nelze chápat jako vpravdě esenciální vadu, nýbrž jen jako jakési „zhroucení“ přirozeného řádu (tělesnost→emoce→rozum→Bůh), k němuž došlo v důsledku odstřižení duše od Boha.

* Dz, DS či DH = neoficiální sbírka církevních dokumentů "Enchiridion symbolorum" označovaná podle jména editorů: Denzinger (Dz = rané edice), Denzinger–Schönmetzer (DS = 32.-36.edice) či Denzinger–Hünermann (od 37.edice, zahrnuje dokumenty 2.vatikánského koncilu).

Zasazení do filosofického kontextu

Jak se to projevuje navenek v lidském životě

Od katechismových vyjádření nelze čekat, že budou výrazem filosofické preciznosti. Dokonce ani na dogmatické úrovni se s něčím takovým nesetkáváme (tj. ani dogmata se nevyznačují precizním filosofickým výrazivem). Když se tedy na této úrovni mluví o tom, že prvotní hřích zasáhl "esenci" či "přirozenost" člověka, nelze tomu rozumět ve smyslu filosofických pojmů esence a přirozenosti. Chce se tím sdělit, že defekt způsobený hříchem není kosmetickou, povrchovou záležitostí, nýbrž dotýká se něčeho, v čem se vyjadřuje naše lidské bytí a naše lidská činnost. O nějaké změně na úrovni esence či přirozenosti nemůže být vůbec řeč (jinak rozpor). Můj pohled je takový, že prvotní (dědičný) hřích oslabil rozum i vůli, čehož následkem je, kromě jiného, i nepatřičné osamostatnění smyslové složky v člověku. Ono oslabení je jakési zamlžení výhledu směrem k Bohu – člověk již jeho existenci nevnímá tak zřetelně, ponořila se mu do "tmy", takže v lidském vědomí vystupují mnohem výrazněji do popředí skutečnosti stvořené. Začínají se mu jevit "mnohem lépe a atraktivněji" než v situaci před hříchem, což spouští těžko ovladatelnou tendenci na-dobro-přirozeně-orientované vůlečlověk začíná nepatřičně silně toužit po dobrech omezených (tj. dobrech smyslových = jen smysly poznaných). Ztrácí tedy žádoucí (přirozeností vyžadovaný) směr své existence, což plodí další a nové negativní důsledky pro jeho život.

Jak se to projevuje uvnitř v bytostné konstituci člověka

Obrázek A):

Mysl člověka (rozum-vůle, šipky v hlavě) je zaměřena k Tvůrci a z Jeho strany dochází k výraznému vlivu na takto k-němu-orientovanou bytost (vzájemná komunikace i ontologického typu). I nižší složky člověka (emocionalita, tělesnost, šipky v trupu) jsou jakoby "taženy" směrem k Tvůrci (jako něco přitahovaného "magnetem" směrem ke zdroji). Bytostná "tenze" člověka ho vyvádí mimo něj a zároveň ho vnitřně harmonizuje (tj. opět se v něm ustavuje přirozený [hříchem ztracený] řád).

Obrázek B):

Mysl člověka orientována na pluralitu konečných jsoucen (odvrácení od Boha, obrácení ke stvořeným dobrům), následkem čehož se rozvolňují i vnitřní složky člověka, které ztrácí vertikální tenzi a vzájemně se prolínají (vlastně by měly dosahovat až do "hlavy" a vnikat do sféry rozumu a vůle). Člověk celkově "ochabuje", podobá se to určitému bytostnému zhroucení.

Naším cílem by tedy mělo být obnovit nadvládu rozumu nad smysly (naučit se přijímat rozumem poznávanou pravdu jako dobro nadřazené dobru smyslovému), což ovšem dost dobře nejde bez napojení na Boha (a jeho pomáhající a posvěcující milost).

Shrnutí

Papouškování cizích názorů

Říká se, že „jeden obraz vydá za tisíc slov“, takže mi dovolte vyjádřit tuto myšlenku krátkým videoklipem ze seriálu Star Wars: Příběhy droidů (Epizoda 4: Let tisíciletého sokola).

Imperátor: „Je nemilé, že nám mladý Skywalker opět unikl. Kdybychom ho zajali, mohli bychom ho přetáhnout na temnou stranu síly.“
Dart Vader: „Ano, pane.“ A pokračuje: ... viz video

Seminář filosofické antropologie (2012)

Filosofická antropologie (čili nauka o člověku) řeší dvě základní otázky: (1) Kdo je člověk? (2) Jaký je smysl lidského života? Řešení problému smyslu života závisí na tom, jak se nám podaří vyřešit podstatu člověka. Jinými slovy, vyřešením podstaty člověka se nám otevře cesta k odhalení smyslu života. V otázce smyslu života bude hrát navíc důležitou roli i smrt, resp. to, zda osobní život smrtí končí nebo pokračuje i po smrti.

Kdo je člověk?

Jaká je podstata člověka? Kdo (nebo kým) vlastně jsme? Jak co nejvýstižněji definovat člověka? Kdo nám na tuto otázku může dát adekvátní odpověď: empirické vědy nebo filosofie?

1. Nebojte se připustit všechny možnosti

Empirické vědy zachycují pouze empirickou (tj. zkušenostně postihnutelnou) část reality. Co když ale člověka tvoří i něco, co pouhou zkušeností postihnout nelze?
Navíc, každý obor empirických věd se zaměřuje jen na určitý (relativně úzký) aspekt lidské reality. Žádná empirická věda nezkoumá realitu v celku.
Naproti tomu filosofie zkoumá realitu v její celistvosti, přičemž do svého zkoumání zahrnuje (jako jediná věda) nejen její empirickou část, ale i část metafyzickou.
Proto adekvátní odpovědi na výše uvedené otázky (= otázky člověka a smyslu jeho života) nám může dát pouze filosofie.

Problém empirických vědců je v tom, že zcela nekriticky tvrdí, že člověk není nic jiného než soubor jakýchsi bio-psycho-socio jevů. Tito vědci tedy empirickou část reality považují za celou realitu, aniž by si ve své omezenosti byli schopni připustit možnost existence neempirické (metafyzické) části reality. Empirikům tedy (kvůli jejich omezení se čistě jen na empirické zkoumání) může část (a třeba zrovna podstatná část) reality unikat. Jak například ze závěrů biologa o struktuře buněk plyne, že neexistuje duše? A co když je zrovna tato duše klíčovým (určujícím) prvkem člověka?

2. Zamyslete se nad tím, jaká je základní charakteristika člověka

Co je vlastně člověk? Co tvoří jeho podstatu (identitu)? Popsali byste člověka jako „řeku“, nebo spíše jako „pramen“ (zdřídlo), z něhož ta řeka vyvěrá? Jsme jen složitým dynamickým procesem (souborem neustále se vyvíjejících životních projevů), nebo máme kromě toho proměnlivého života i nějaké neměnné já (jakýsi zdroj či zřídlo, z něhož náš život vyvěrá/pramení)? Platí: (1) člověk = život, nebo (2) člověk = pramen života + život?

Člověk jako (nesvébytný) dynamický proces

Teorie: Moderní filosofové vidí člověka jen jako jakýsi dynamický (tj. neustále se měnící a vyvíjející) soubor životních jevů. V tomto pojetí je člověk jen jakýmsi souhrnem aktuálních dynamických (životních) procesů. Není v něm absolutně nic stálého a neměnného (tj. statického). Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: „člověk je život“ (čili člověk je totožný se svým životem).

Praxe: Pokud by toto pojetí bylo správné, pak včerejší Miloš Zeman je někdo úplně jiný než dnešní Miloš Zeman. Pokud by se tedy dnešní Miloš Zeman dopustil vlastizrady, tak zítra už byste ho za to nemohli soudit, protože zítra už to bude někdo úplně jiný (jeho základní identita už bude jiná, změněná → bude to ve své podstatě jiný člověk). Aktuální identita člověka se (v tomhle pojetí) neustále mění – je každým okamžikem jiná, protože je to proces. Kdyby tohle pojetí lidské identity platilo, pak bych nemohl být manželem své ženy, neboť už sekundu po svatbě bychom se oba dva stali zcela jinými lidmi. Ať už bychom udělali cokoli, nemohlo by nám to být přičítáno, protože by v nás nebylo nic stálého a neměnného, čemu (resp. komu) by to mohlo být přičteno. Když bych někoho zavraždil, nemohli by mě za to odsoudit, protože tu vraždu jsem nespáchal já, ale nějaký Marcel, který existoval přede mnou. Já už jsem někdo jiný. Mně už to přišít nemohou. Vlastním-li dům, pak se neustále mění jeho vlastník – teď je to Marcel č. 1, za chvilku Marcel č. 2, pak Marcel č. 3 atd. Údaje na katastru nemovitostí už dávno neplatí.

Závěr: Takovouhle kravinu prostě není ani možné důsledně myslet. Každý, kdo se o to pokusí, z toho za chvilku nutně zcvokne. Moderní filosofové si to sice vymysleli teoreticky pěkně, ale sami podle toho nejsou schopni důsledně uvažovat. Chtějí, aby tomu jejich výmyslu všichni věřili, ale sami se tím výmyslem nejsou schopni v praxi důsledně řídit. Na těchto jednoduchých příkladech je vidět absurdita tohoto pojetí.

Člověk jako (svébytný) statický nositel svých dynamických procesů

Teorie: Klasičtí filosofové si všímají, že uprostřed všech těch (nepopiratelných) dynamických změn a životních jevů existuje v člověku ještě něco jiného – jakési neměnné lidské jádro (duše), které zůstává stále stejné. V tomto pojetí je člověk nositelem svého života. Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: „člověk má život“ (čili člověk je vlastníkem, nositelem či subjektem svého života).

Praxe: Pravdivost tohoto pojetí nám dosvědčuje i zdravý selský rozum, podle něhož všichni velmi dobře chápáme, že i když se nějaký člověk v průběhu svého života nějak mění, pořád to je tentýž jedinec. Například Karel IV. byl pořád tím samým jedincem, když se v roce 1316 narodil, jako když byl v roce 1346 korunovém Českým králem nebo v roce 1355 Císařem Svaté říše římské. Ať už byl novorozeně, český král nebo římský císař, pořád to byl v jádru ten samý jedinec, ten samý člověk. Takhle lidskou identitu každý běžně chápe. Navíc, pokud by tohle pojetí neplatilo, pak bychom ani nemohli mluvit o tom, že člověk se může vyvíjet. Protože jakýkoli vývoj nutně předpokládá nějaký neměnný subjekt toho vývoje. Pokud by se jedinec každou změnou přeměnil automaticky v někoho jiného, pak bychom už u něj nemohli mluvit o jeho vývoji – jednalo by se o zánik původního jedince a vznik nového, a nikoli o vývoj téhož jedince.

Závěr: Člověk má dvě základní složky: (1) neměnné 'já' [naše jádro] + (2) dynamický život [naše vlastnosti, kvality, činy nebo stavy]. Tohle je očividně jediný rozumný způsob, jak se dá důsledně a bezrozporně chápat lidská identita. Jinými slovy, život musí být v něčem zakotven (nemůže plavat ve vzduchoprázdnu).

  1. Různé vlastnosti a skutky v lidském životě neustále vznikají a zanikají – nejsou tedy v jeho životě nutné (může je mít i nemusí), neexistují v průběhu celého života jedince.
  2. Jedinec však v průběhu celého svého života trvá, což znamená, že má v sobě ještě něco jiného – nutného, neměnného a trvalého (něco odlišného od těch proměnlivých životních jevů).
  3. Z toho logicky plyne, že lidský jedinec není ve své podstatě tvořen proměnlivými životními prvky, ale něčím jiným, co je pro něj nutné, neměnné a trvalé – co můžeme nazvat 'já' (nebo duše).

Důkaz 1:

Každý, kdo chce vyřešit otázku „kdo je člověk“, musí být schopen bezrozporně vyložit, v čem spočívá 1) identita jedince, 2) reálný vývoj jedince a 3) jednota (celistvost) života jedince. Moderní filosofové to ale uspokojivě vyložit nedokážou, neboť jejich přesvědčení, že identita člověka spočívá v celku (jednotě) životních jevů, se pod tíhou důkazů rozpadá:

  1. Celek životních jevů v průběhu života jedince neexistuje. → Protože jednotlivé životní jevy postupně vznikají a zanikají.
  2. Ale lidský jedinec v průběhu života existuje. → Ten jedinec musí být v tom proměnlivém životě stále přítomen.
  3. Tedy lidský jedinec není celek životních jevů. → Lidský jedinec není totožný se svým životem.

Jednotlivé životní akty (jevy) se tedy sbíhají (a sjednocují) v našem 'já'. Bez tohoto centra (jádra) by nic v našem životě nedrželo pohromadě (a nedávalo smysl). Celý ten bohatý komplex životních jevů může vytvářet souvislou, smysluplnou jednotu jen tehdy, je-li vázán na svého jedince (tj. na naše 'já').

Důkaz 2:

Pokud o někom tvrdíme dvě věci, které byly pravdivé v různých fázích jeho života, pak to může být pravda pouze v případě, že lidský jedinec v průběhu svého života trvá.

Havel byl před rokem 1989 disidentem.
Havel byl po roce 1993 prezidentem.

Obě tato tvrzení lze uznat za pravdivá jen tehdy, pokud připustíme, že se obě vztahují na téhož Havla, tj. že v průběhu Havlova života existoval stále týž jedinec „Václav Havel“. Pokud to popřeme, pak jedno z těch tvrzení musí být nutně nepravdivé, protože pak by Havel-disident byl jiným člověkem než Havel-prezident. Už bychom nemluvili o stejném člověku. Už bychom mluvili o dvou odlišných osobách – o nějakém Václavu Havlovi I. (ten byl disidentem) a o jiném Václavu Havlovi II. (ten byl prezidentem).

3. Co tvoří přirozenost člověka?

V předchozí úvaze jsme zjistili, že člověk je tvořen dvěma prvky: něčím, co se nemění (co v něm zůstává a trvá navzdory všem změnám), a pak proměnlivým životem. Zaveďme si tedy pro tuto neměnnou složku pojem lidská přirozenost. Nyní se zamyslíme nad tím, co přesně tím pojmem 'přirozenost' vlastně myslíme (co všechno do té přirozenosti patří, co je jejím obsahem, co všechno je v člověku stálé a neměnné). Pokud pojmem přirozenost budeme myslet to, co je pro každého člověka nutné (bez čeho by nebyl člověkem), pak se bude jednat o soubor všech nutných principů, znaků nebo určení, která člověka definují. Bude to tedy jakýsi systém vrozených schopností, které určují základní povahu člověka (a jeho života).

A co tedy patří do těch nutných oblastí člověka? Co je jejich obsahem? Co je pro každého člověka nutné? Bez čeho by nebyl člověkem?
Stručně by se to dalo vyjádřit pomocí základní definice člověka: člověk je živočich rozumový (člověk je tedy nutně živočichem, který má rozum).
Detailněji to pak můžeme rozvést následovně:

Biologická složka

Každý člověk je živým organismem (rodí se jako živočich), jehož charakteristickými znaky jsou 1) schopnost získávat živiny a energii (příjmem a asimilací potravy), 2) schopnost pohybovat se a růst (vyvíjet se), a 3) schopnost řídit tento organismus a zabezpečovat jeho chod (pomocí nervové soustavy a hormonů). Za první nutnou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho živočišnost (organické schopnosti) – se vším, co k tomu nutně patří.

Smyslová složka

Kromě toho má každý člověk (jakožto živočich) také smyslové orgány, jejichž prostřednictvím přijímá podněty ze svého těla a svého okolí, a smyslově (zkušenostně) je poznává neboli „cítí“. Sem tedy patří jak smyslové poznání, tak i představivost a emoce. Za druhou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho smyslovost (psychické schopnosti).

Rozumová složka

A konečně má každý člověk něco, co ho odlišuje od ostatních živočichů, a to je rozum a vůle neboli schopnost myslet a svobodně se rozhodovat. V myšlení hraje hlavní roli pravda, obecné pojmy a reflexivita. Ve svobodném rozhodování pak sebetvorba v souladu s lidskou přirozeností (mravním řádem). Za třetí složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho rozumovost (duchovní schopnosti).

Za obsah lidské přirozenosti (tj. za jeho nutné znaky) bychom tedy na základě předchozí úvahy mohli považovat schopnosti rozumového, smyslového a biologického života. Každý si ale jistě uvědomuje, že existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel či vlastník – ten, komu ty schopnosti patří. Lidská přirozenost tedy nebude jen souborem základních lidských schopností, ale bude do ní patřit i jejich nositel (říkejme mu zatím 'já'). Čili lidskou přirozenost lze definovat jako 'já' + sada jeho základních schopností.

Nyní si můžeme vyjasnit, jak souvisí lidská přirozenost s životem. Je-li lidská přirozenost tím, co je pro každého člověka nutné, aby byl člověkem, a lidský život je to, co z této neměnné přirozenosti dynamicky vyplývá, pak je možné přirozenost chápat jako základ, podmínku, zdroj a souhrn principů lidského života. Kdyby nebylo to základní zaměření (= přirozenost), tak nejsou ani ty dynamické životní činnosti. Jinými slovy, přirozenost je zdrojem veškeré životní dynamiky. Přirozenost je tedy základem života, kdežto život je to, co z toho vyplývá. Jakožto základ je přirozenost neměnná. Co se mění, je pouze život (tj. specifické životní činnosti, k nimž nás naše přirozenost přirozeně pudí). Člověk má tedy určitou vrozenou (neměnnou) přirozenost, kterou tvoří 'já' + sada základních schopností (tj. sklonů přirozeně zaměřených k určitým životním činnostem). Celého člověka lze tedy chápat jako 'já' + schopnosti + činnosti (přičemž první dvě složky tvoří neměnnou přirozenost, zatímco poslední složka tvoří dynamický život, který z neměnné přirozenosti dynamicky vyplývá).

4. Co tvoří podstatu člověka?

Jak už jsem zmínil, existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel či vlastník – ten, komu ty schopnosti patří. Kdo je tím základním (svébytným) nositelem všech lidských schopností a životních skutků? Nemůže jím být přirozenost, protože ta sama se skládá z nositele a jeho základních schopností. Ty schopnosti ale samy o sobě nejsou svébytné (někomu patří). Aby vůbec mohly existovat, potřebují samy nějakého nositele. Proto se nositel (jádro) celé lidské bytosti musí od těch schopností lišit – musí to být ještě něco jiného. Zaveďme si tedy pro tohoto nositele pojem 'já' či duše. Duše je jádro či základní kámen, na kterém všechno ostatní stojí a bez něhož se všechno hroutí. Ona je tím, co všechno drží pohromadě – tím, z čeho všechno ostatní vyplývá. 'Já' nejsem rozum, ani city, ani organický život. Naopak, rozum, city i organický život je něco, co mi patří, jakožto jejich vlastníkovi (nositeli). Rozum, city i organický život nutně předpokládají svého nositele → mě (mé 'já', mou duši). Neříkáme tedy, že "člověk je schopností", ale "člověk schopnost". Čili je rozdíl mezi nositelem a těmi samotnými schopnostmi. Z toho plyne, že pravá identita (podstata, srdce, jádro) člověka je tvořena pouze a jedině tím nositelem (tím 'já' čili duší). Tím jsme tedy dospěli k závěru, že to, co činí člověka člověkem, je jeho 'já' (duše) – nic víc, nic míň. Na tomhle základě je vše ostatní postaveno.

Schéma celku lidské reality:

┌─────────────přirozenost────────────┐┌──────────────────────život──────────────────────┐
substance      nutné akcidenty        => které se realizují v životních činnostech
                                                     (nahodilé akcidenty)
         ┌──rozumové  schopnosti──>   ┌──> duchovní   život (myšlení a svobodné konání)
  (já)   │                            │
subjekt ─┼──psychické schopnosti──>   ├──> smyslový   život (smyslové poznání a city)    ┐
 (duše)  │                            │                                                  ├──> tělesný život
         └──organické schopnosti──>   └──> biologický život (biologické procesy a stavy) ┘
 CELÝ ČLOVĚK
(se svým životem)
duše
PŘIROZENOST
 

Jaký je smysl lidského života?

Znamená-li smrt definitivní konec osobního života, pak je život absurdní a postrádá smysl. Život tedy může mít smysl pouze za předpokladu, že smrtí nekončí. Obě varianty souvisí úzce s tím, jak vyložíme podstatu člověka. Je-li člověk svou podstatou organismem, který smrtí zaniká, pak jeho život nemá smysl. Je-li člověk svou podstatou nesmrtelný, pak se tím otevírá možnost optimistického řešení smrti a smyslu života.

Toto téma se podrobněji řeší až v etice ...

Omyly

  • V antropologii: popření neměnnosti lidské přirozenosti
    • důsledek: ztráta identity lidského bytí
        "tekutá identita" (anti-substancialismus)

Texty k dalšímu studiu:

  1. PRINZ, Jiří. Metafyzika člověka. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 77-112. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Psychologie. 6. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. FUCHS, Jiří. Filosofie 5: Problém duše. Praha: Krystal OP, 1999. ISBN 80-85929-35-X.
  4. FUCHS, Jiří. Filosofie 6: Problém osobnosti. Praha: Krystal OP, 2002. ISBN 80-85929-55-4.
  5. FUCHS, Jiří. Člověk bez duše, život bez smyslu: systematický kurz filosofické antropologie. Praha: Academia Bohemica, 2016. 374 s. ISBN 978-80-904469-4-6.
  6. FUCHS, Jiří. Seminář filosofické antropologie (#2012, #2018).

Marcel Goliaš © 2020