klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 08.01.2020

Základy filosofického myšlení
Teodicea aneb o Bohu

V přípravě ...

TEODICEA (nauka o Bohu)

Otázky

Základní problémy teodicei:

  • Co vlastně rozumíme pod pojmem „Bůh“?
  • Problém důkazů Boží existence
  • Problém vztahu Boha a světa
  • Problém Božích vlastností
  • Problém našich možností poznávat Boha

Odpovědi

Klíčové poznatky teodicei:

  • Bůh = nejvyšší, nejmocnější a nejdokonalejší nadlidská (transcendentální) bytost
  • Boží existenci lze s jistotou dokázat pomocí tzv. principu kauzality, který říká, že:
    • „každá vzniklá věc musí mít příčinu“

    Logickou analýzou principu kauzality docházíme k nevývratnému zjištění, že na začátku všeho musí být nějaká První příčina (sama nevzniklá čili věčná), která vše ostatní uvedla do pohybu a které říkáme „Bůh“.

  • Bůh se má ke světu jako Stvořitel (První příčina) ke svému stvoření (účinek)
  • Bůh je nutný, existující sám sebou, nezávislý, jednoduchý (nesložený), jediný, neomezený (absolutní), dokonalý a neměnný

    Všechny tyto základní Boží vlastnosti lze spolehlivě dokázat.

  • Naše poznání Boha je omezené, nedokonalé

Omyly

Námitky proti existenci Boha:

  • Regres
  • Kruh

Hledání pravdy je jako šachová partie, při níž se filosof snaží vymyslet vhodnou strategii (metodický postup), pomocí níž odráží útoky protivníků (tj. logickými argumenty ukazuje na rozpornost jejich námitek), aby jim nakonec zasadil smrtelnou ránu (důkaz) a bitvu tím vyhrál (nalezení pravdy). Cílem šachové partie není jen tak si s protivníkem přátelsky "pohrát" (poklábosit), nýbrž vyhrát. Utkání tak může skončit buď patem (kdy žádná strana nemá dostatečně průkazné důkazy – pravda nebyla nalezena) nebo výhrou jednoho z nich. Buď tedy oba v hledání pravdy selžou, nebo bude jeden z nich úspěšný.

Důkaz Boží existence z kauzality
(tzv. kosmologický důkaz)

Existuje několik způsobů (resp. nástrojů) jak dokázat Boží existenci. Asi nejlepším se však ukazuje být způsob dokazování Boží existence z kauzality.
Z dokázání Boží existence jakožto První příčiny pak plyne celá řada důsledků, které nám pomáhají lépe pochopit i Boží povahu.

Uvedení do problému

Naším [primárním] problémem je smysl života. A smysl života chceme pochopit v širší souvislosti, takže tam hledáme i určitý transcendentní rámec (tj. zda to nemá přesah do transcendentna – k věčnému životu, k Bohu). Nejprve jsme dokázali, že život smrtí nekončí (tj. že existuje i po smrti), a teď se pokoušíme dokázat, že existuje Bůh. Tyhle ty dvě transcendentní skutečnosti (přesahující tu pozemskou existenci) jsou pro problém smyslu života důležité. Nás tedy zajímá primárně smysl života a závislost téhle otázky na řešení posmrtného života a závislost téhle otázky na řešení Boží existence.

Problémem zla jsme se prozatím zabývali jen okrajově – v souvislosti s námitkou oponentů, že existence zla vylučuje existenci dobrého Boha. Zabýváme-li se Boží existencí, tak těžko můžeme opomenout tak frekventovanou námitku proti Boží existenci, jakou je námitka neslučitelnosti zla s dobrým Bohem. Oponent tvrdil, že "jakékoli zlo (tj. zlo obecně) vylučuje existenci Boha". Abychom tuto tezi vyvrátili, stačí nám dokázat, že "existuje [mravní] zlo, které existenci Boha nevylučuje". Jinými slovy, "některé zlo Boha nevylučuje" (tj. existuje minimálně některé zlo, které nelze připisovat Bohu). Smysl důkazu spočívá v tom ukázat, že některé (např. mravní) zlo, je prokazatelně zapříčiněno člověkem, nikoli Bohem. Proto nelze Boha vinit ze všeho zla. V dalším kroku bychom se pak mohli zabývat tím, zda lze Boha vinit i jen z některého zla (zda vůbec může být Bůh původcem [příčinou] nějakého zla), ale to už není podstatné pro řešení našeho problému.

Výchozí předpoklad

Sestavme si následující sylogismus:

[předpoklad:] Protože vždy platí princip kauzality, pak ...
  1. Je-li vzniklé, musí být i nevzniklé (= Bůh).
  2. Avšak vzniklé [prokazatelně] je.
  3. Tedy je i nevzniklé.

Druhá premisa (= "vzniklé je") je nevývratná, např. z faktu změn. Změnami totiž vždy něco vzniká. To nelze smysluplně (rozumně) popřít.
Problém tedy bude v první premise → Proč z faktu existenčně nahodilých jsoucen (tj. těch, která vznikla) vyplývá jsoucno existenčně nutné (tj. takové, které nevzniklo)?

Na tuto otázku se dá odpovědět tak, že kdyby tomu tak nebylo, odporovalo by to principu kauzality.
Čili ta první premisa stojí na předpokladu platnosti principu kauzality, který říká, že "všechno, co vzniklo, musí mít příčinu".
Přičemž příčinou se rozumí takové jsoucno, které svým působením uvádí do existence nějaké vzniklé jsoucno (jakožto svůj účinek).

Proti principu kauzality se [v dějinách] samozřejmě snesla spousta námitek.
My se tedy nejprve [v prvním kroku] pokusíme dokázat platnost principu kauzality.

1. Zkoumání platnosti principu kauzality

Možnosti vzniku jsoucen

Důkaz kauzality má následující podobu:

Tři možnosti vzniku

Ukazuje se, že způsob vzniku lze vyložit trojím způsobem.
Vzniklé tedy může vzniknout:

  1. od jiného (čili působením jiného)
  2. od sebe (čili samo si to dalo existenci aktem tzv. sebezapříčinění)
  3. z ničeho

Úplný výčet možností

Tyhle tři alternativy představují úplný výčet možností. To znamená, že podaří-li se vám vyloučit poslední dvě možnosti (od sebe a z ničeho), zbude vám první možnost jakožto dokázaná. Princip kauzality je zde zastoupen tou první možností (tj. vznikem od jiného). Aby tedy ten důkaz byl správný (platný), pak musíme mít jistotu, že výše uvedený výčet možností je kompletní – že neexistuje žádná čtvrtá možnost. Vezměmě tedy ty první dvě možnosti: vzniklé je buď od jiného, nebo samo od sebe. Tyhle ty dvě možnosti zahrnují celou možnou realitu. Stojí tu proti sobě jedno jsoucno (to, které si samo dá eventuelně existenci) a všechno ostatní. Mezi jedním a vším ostatním není v řádu reality nic třetího (buď je pravda, že vzniklé si dalo existenci samo, nebo to pravda není [a pak platí, že mu dalo existenci něco jiného]; třetí možnost není). A realita (takto vcelku uvážená) má pak za protiklad nicotu. Mezi jsoucnem a ničím není nic třetího (buď je pravda, že realita je složená ze jsoucen, nebo to pravda není [a pak platí, že žádná jsoucna v realitě nejsou]; třetí možnost není). Tím jsme prokázali, že výše uvedené tři alternativy (od jiného, od sebe, z ničeho) představují úplný výčet všech myslitelných možností vzniku jsoucen.

Prověřování jednotlivých možností

Naší strategií je najít takovou možnost, která nevede k rozporům (a kterou tedy bude možné s jistotou uznat jako bezrozpornou, pravdivou, nevývratně dokázanou).

Vyvrácení varianty sebezapříčinění

  Vyvrácení této hypotézy je poměrně jednoduché a stačí k tomu prostá zkušenost a trocha zdravého rozumu.

Antiteze: „Něco vzniklého může mít příčinu vzniku v sobě“.
  Něco může vzniknout samovolně, samo od sebe.“

Nejprve se pokusme prověřit, zda nevede k rozporům varianta sebezapříčinění:

Dává vám smysl, aby si jsoucno samo mohlo udělit existenci? Jste schopni si něco takového představit?
To asi těžko. Proč? Protože v téhle variantě existuje dané jsoucno dříve než začne být, což je rozpor.
  Vzhledem ke své existenci zároveň je a není. Je jako příčina, není jako účinek.
  Vzhledem ke svému působení je v rozporu. Má ho jako příčina, a zároveň ho nemá jako účinek.
  Jakožto vznikající je ve své existenci závislé, jakožto sebepříčina není závislé.
Takže tahle varianta "od sebe" vede k rozporům.
Tím je prokázána jako mylná.

Vyvrácení varianty bezdůvodného vzniku

  K vyvrácení této hypotézy jsou už zapotřebí složitější (svou povahou dosti abstraktní) úvahy.

Antiteze: „Něco vzniklého nemusí mít [vůbec žádnou] příčinu“.
  „Něco může vzniknout zcela bezdůvodně, bez příčiny.“

„Proč by musela mít vzniklá věc dostatečný důvod? Proč by nemohl být vznik erupcí reality z ničeho, tj. bez působení nějakého činitele?“

Vyvracení hypotézy vzniku z ničeho je těžší. Použijeme k němu jeden předpoklad, který už máme dokázaný z ontologie – totiž, že nicota nemůže existovat. Nicota je popřením jsoucna (a vše, co existuje, je jsoucno). To, že by nicota mohla být jsoucnem, je nesmysl. Čili to "z ničeho" neznamená, že nicota by byla reálná a působila by jako nějaká kvazi-příčina. To "z ničeho" tady znamená, že ke vzniku nějakého jsoucna nebyl žádný důvod (čili že vzniklo "bez příčiny"). Je tam tedy absence jakéhokoli působení.

V tomhle tom abstraktním myšlení je hodně důležitá ta invence – "jak na to jít?". Máme tu bezdůvodnost. A co tu ještě máme? Vzniklé jsoucno. A teď z toho máme něco zkomponovat. Jednoduše řečeno, celá naše strategie spočívá v hledání či prověřování bezrozpornosti těch nabídek (alternativ, možností). Zkoumáme tedy, které možnosti jsou rozporné, abychom se tak ve finále propracovali k možnosti, která jediná bude bezrozporná (a tudíž pravdivá).

Jak byste tuto logickou možnost vyloučili? A lze ji vůbec vyloučit (vyvrátit)? Tady moc možností, čeho se [při zkoumání této možnosti] chytit, není. Vyjděme ze vzniku. Máme fakt vzniku (tj. fakt vzniklého jsoucna). Co předpokládá vznik? Že to [vzniklé] předtím není. Vznik předpokládá nějaký antestav, v němž to vzniklé ještě není. Antestav je pro ten vznik nutný. Kdyby nebyl, tak to vzniklé je furt, a pak vlastně nevzniklo. Můžeme tedy říct, že antestav je nutnou podmínkou vzniku.

Příklad s dopisem:

Dnes jsem napsal dopis. Tento dopis je něco, co vzniklo – říkejme tomu tedy "vzniklé jsoucno". Včera tento dopis ještě neexistoval; včera tedy nebyl – vznikl až dnes. Než jsem tedy tento dopis napsal (než vznikl), existoval určitý časový úsek, kdy ještě neexistoval. Co by se ale stalo, kdybyste prohledávali minulost, ale nenašli byste tam žádný takový úsek (žádné časové okénko), v němž by tento dopis neexistoval? No, pak by to přece znamenalo, že tento dopis existuje věčně. Pokud byste totiž prohledávali minulost a nenašli byste žádné časové okénko, v němž by tento dopis nebyl, pak by to znamenalo, že byl tento dopis úplně všude (v každém časovém okénku celé historie), a tudíž existoval vždycky (nenašli jsme ani nepatrnou chvilinku, kdy by neexistoval – ať už jsme se dívali jakkoli daleko do minulosti, vždy tam byl). Jenže, co je věčné, není vzniklé (či chcete-li stvořené). Vzniklé je jen to, co tu nejprve nebylo, a teprve pak se to tu nějak objevilo. Takže můj dopis lze označit za vzniklý jen v případě, že tu před jeho napsáním (tj. před svým vznikem) nebyl. Čili nutnou podmínkou vzniku jakékoli věci je existence jakéhosi předchůdného (minulého) stavu, kdy tu daná věc ještě nebyla – říkejme tomuto stavu "antestav". Věc, která měla antestav, je nepochybně vzniklá. Pokud bychom však našli nějakou věc, která antestav neměla, pak jsme nenašli věc vzniklou, nýbrž věčnou. Tvrdit tedy, že může existovat nějaká vzniklá věc, která by neměla antestav, je zjevný nesmysl.

Existují dva druhy podmínek: nutná podmínka a postačující podmínka. Příčina by byla postačující podmínkou vzniku. Má-li antestav jako nutná podmínka spoluvést ke vzniku, tak k němu musí ještě něco přistoupit (nějaká diference), aby to dalo dohromady postačující podmínku ke vzniku. Ale tady žádná diference není. Oponent totiž tvrdí, že jsoucno vzniká "z ničeho", tj. "bez důvodu". Čili to vzniklé nemá žádný důvod. My už ale víme, že [každé vzniklé jsoucno] má nutně antestav. Čili ten antestav je důvodem (ve smyslu postačující podmínky) toho vzniku. Postačující podmínka je taková podmínka, bez níž to není. V normální situaci se nutná podmínka sama netransformuje v podmínku postačující. Vznik může mít řadu nutných podmínek, nebo k tomu může navíc přistoupit nějaká příčina. Když ale nemůže být ke vzniku nutné nic jiného (než ten antestav), tak se tato nutná podmínka stává zároveň i postačující podmínkou (neboť nic dalšího už k tomu [dle oponenta] přistoupit nemůže). To ale znamená, že je-li antestav, pak je i vznik. Danost postačující podmínky (= danost antestavu) znamená danost toho, co je touto podmínkou dáno (= danost vzniku). Je-li ale antestav nejen nutnou podmínkou, ale v tomto extrémním případě i postačující podmínkou vzniku (kde danost postačující podmínky je daností vzniku), pak ten vznik je [vlastně] permanentní – tj. není v něm místo pro antestav (který je však nutnou podmínkou vzniku!).

Ten antestav je samozřejmě nutné chápat také jako jsoucno, protože kdyby to nebylo jsoucno, pak by byl nicotou, tj. neexistoval by; žádná třetí možnost není. Čili reálný vznik předpokládá reálný antestav. Antestav je tedy něco blíže neurčeného, avšak zcela jistě reálně existujícího.

Čili ta diskuze s oponentem je taková, že on to prostě zkusí jako hypotézu ("proč by to nemohlo vzniknout z ničeho?"). A teď je na nás, abychom v diskuzi s ním domýšleli, co to všechno přináší. Tak jednak jsme ho donutili uznat, že smysluplnost vzniku předpokládá antestav jako nutnou podmínku. A teď říkáme: Co je tady ještě k dispozici, aby nastala postačující podmínka, a tedy i vznik? Něco ještě musí přijít! Jenže z povahy té hypotézy nemůže přijít nic (neboť podle ní vzniká jsoucno "z ničeho"). Dobrá, tak ten antestav, který ty sis, [milý] oponente, příliš neuvědomil, se ti proměňuje před očima v postačující podmínku. Ale v tu chvíli padá vznik. Protože padá antestav jakožto předchůdná podmínka, která ne-koexistuje se vznikem. Čili antestav ne-koexistuje se vznikem, ale ten nihilistův antestav koexistuje se vznikem. A proto není antestavem. Není-li však antestav, nemůže být ani vznik. Takže oponent chtěl vyložit vznik hypotézou "z ničeho", a ve výsledku toho výkladu zrušil vznik (což je dokanalý paradox/rozpor).

Potvrzení varianty vzniku působením jiného (tj. potvrzení platnosti principu kauzality)

Tohle bych tedy považoval za důkaz [platnosti] principu kauzality. "Všechno, co vzniklo, je od jiného" (čili "každý účinek musí mít příčinu" – tj. nějaké jsoucno, které je různé od něj a které způsobilo jeho vznik). Falzifikací obou testovaných hypotéz ("od sebe" a "z ničeho") pomocí prokázání jejich rozpornosti byl verifikován princip kauzality (jakožto jediná bezrozporná možnost). Tento důkaz principu kauzality byl první částí důkazu Boží existence.

2. Aplikace principu kauzality na fakt vzniklých jsoucen

Druhou částí bude aplikace tohoto apodiktického principu kauzality na fakt vzniklých jsoucen → viz premisa "je-li vzniklé, musí být i nevzniklé". Uvidíme dále, že tou důslednou aplikací principu kauzality na fakt vznikajících jsoucen (na fakt změn) vyjde jednoznačný, nezpochybnitelný, apodiktický závěr o tom, že existuje První příčina.

Princip kauzality je natolik dobře důvodově zajištěný (tj. nevývratně dokázaný), že jakákoli případná opozice proti jeho platnosti končí nutně v rozporech. Nyní tedy ten předchozí závěr (totiž, že "každý účinek musí mít příčinu") použijeme v druhé části našeho důkazu existence Boha jakožto První příčiny.

Vraťme se nyní k našemu úvodnímu sylogismu:

[předpoklad:] Protože vždy platí princip kauzality, pak ...
  1. Je-li vzniklé, musí být i nevzniklé (= Bůh).
  2. Avšak vzniklé [prokazatelně] je.
  3. Tedy je i nevzniklé.

Proč z faktu existenčně nahodilých jsoucen (tj. těch, která vznikla) vyplývá jsoucno existenčně nutné (tj. takové, které nevzniklo)?

My tu máme rozmanité řady vzniklých jsoucen a víme už, že ke každému vzniklému jsoucnu musíme dodat nějakou příčinu. Zároveň ale také víme, že minimálně některé z těchto příčin, jsou účinkem jiných příčin (tj. že jsou tyto příčiny samy o sobě také vzniklé). Pro tyhle ty zapříčiněné příčiny se ve filosofii zavádí termín druhé příčiny. Druhé příčiny jsou tedy rovněž jsoucny, která vznikla (čili svou esenci a existenci mají od jiného), která se pak následně (jakožto substance) sama stala příčinami vzniku nových jsoucen.

Logické námitky proti existenci První příčiny

Námitka nekonečné řady druhých příčin

Proč by ale ten řetěz kauzálních souvislostí nemohl pokračovat do nekonečna – proč by se musel zastavit u nějaké První příčiny?
Jinými slovy, proč by všechny příčiny nemohly být druhými příčinami; proč by měla být nutná existence První příčiny?
Nekoliduje tato představa [nekonečné řady účinků a druhých příčin] s principem kauzality?
Je možné, aby všechny účinky byly způsobené druhými příčinami?

Vyvrácení námitky

Tato alternativa se ukazuje jako rozporná. Máme tu účinek, který je vysvětlovaný příčinou, která je ale sama účinkem (tzn. která vyžaduje další příčinu).

Pro názornost:

účinek
    2.příčina1 (= účinek 2.příčiny2)
              2.příčina2 (= účinek 2.příčiny3)
                        2.příčina3
                                  ... do nekonečna

Čili příčinou prvního účinku je 2.příčina1, která se sama stává účinkem, neboť její příčinou je 2.příčina2, jejíž příčinou je 2.příčina3 ... a tak dále až do nekonečna.


Princip kauzality říká, že "každý účinek má svou příčinu". Totéž ale musí platit i obráceně: "každá příčina je především účinkem". Oponent zde však zcela zjevně vykládá účinek účinkem. Výklad účinku pouhým účinkem (který si činí nárok na dostatečné vysvětlení kauzálních souvislostí) však odporuje principu kauzality (= "každý účinek musí být krytý nějakou příčinou"). Výklad účinku pouze druhými příčinami však principu kauzality odporuje. Je to podobné, jako byste vykládali akcident akcidentem. Každý akcident odkazuje nutně k nějaké substanci (která je jeho nositelem). Pokud však na místo této substance podstrčíte jiný akcident, tak ten bude zase odkazovat k nějaké substanci. Pokud vy však budete tvrdit, že pro existenci všech těch akcidentů není na začátku třeba nějaké substance, tak se vám celá ta řada těch akcidentů bez substance zhroutí (neboť bez substance akcidenty nemohou existovat). Každá ta druhá příčina je kauzálně nesoběstačná (odkazuje jinam – k jiné příčině). Nevyložíme-li však tuto "jinou" příčinu v posledku jako nezapříčiněnou První příčinu, pak odporujeme principu kauzality (neboť pravá [tj. první] příčina nám v tom řetězci 2.příčin bude stále unikat). Platí-li totiž princip kauzality, tak by v případě platnosti této námitky ve skutečnosti nic nevzniklo.

Čili, po vyvrácení této námitky je zřejmé, že musí existovat příčina, která sama není zapříčiněná (která už není účinkem, která nevznikla).

Námitka kruhovosti druhých příčin

Tato námitka se ptá, proč by nemohly všechny druhé příčiny tvořit kruh?

Vyvrácení námitky

Pro názornost:

  (2.příčina6) ←−−− 2.příčina5
     účinek             ↑
       ↓                |
   2.příčina1       2.příčina4
       ↓                ↑
   2.příčina2  −−−→ 2.příčina3

Čili příčinou prvního účinku je 2.příčina1, která se sama stává účinkem, neboť její příčinou je 2.příčina2, jejíž příčinou je 2.příčina3, jejíž příčinou je 2.příčina4, jejíž příčinou je 2.příčina5, která je příčinou prvního účinku, čímž se kruh uzavírá (původní účinek se stává 2.příčinou6, která zapříčiňuje vznik 2.příčiny1, a tak pořád dokola).


Tato námitka je ve své podstatě jen obdobou té předchozí námitky, neboť vede ke stejnému problému – totiž k absenci pravé příčiny (pravé substance). Je-li každý člen kauzálního kruhu závislý na jiném členovi, přičemž každý z těch členů odkazuje pouze na 2.příčiny (čili žádný neodkazuje na 1.příčinu jakožto skutečně nezávislou substanci), pak se celý kruh logicky bortí – chybí v něm totiž to, co by jednotlivé členy drželo "při životě".

Nelogické námitky

„A co je příčinou té První příčiny?“

Vyvrácení námitky

Omyl této námitky vychází z naprostého nepochopení principu kauzality v souvislosti s naším závěrem o nutnosti existence První příčiny, která je sama nezapříčiněná. Princip kauzality totiž tvrdí, že "každé vzniklé jsoucno musí mít nějakou příčinu". Jenže jak jsme právě ukázali, První příčina (= Bůh) není zapříčiněná, což znamená, že není tedy ani vzniklá (čili je věčná). Jenže princip kauzality se vztahuje pouze na vzniklá jsoucna. Ptát se tedy po příčině nezapříčiněného, a tedy nevzniklého, a tedy věčného Boha, je logický nesmysl! Je tedy třeba rozlišovat: Není pravda, že „[naprosto] všechna jsoucna mají příčinu“ (to princip kauzality netvrdí), ale že „[pouze] vzniklá jsoucna mají příčinu“ (tohle princip kauzality tvrdí). Bůh jakožto nevzniklý tedy příčinu mít nemusí (a ani nemůže).

„Svět nepotřebuje vysvětlovat pomocí nějakého principu kauzality“

Moderní myslitelé se kauzalitou nezatěžují; naopak ji (jakožto metafyzický princip) považují apriori za podezřelou. Ti by tedy mohli namítnout, že svět (a život) je o něčem jiném, než o nějaké kauzalitě.

Vyvrácení námitky

Svět (a vesmír) přece obsahuje vzniklá jsoucna. A my víme, že vznik je řízen zákonem kauzality. A proto svět potřebuje kauzální vysvětlení.

„Svět je soběstačný“ (tj. existuje sám o sobě, nutně a tedy věčně)

Vyvrácení námitky

Tato námitka už vlastně přisuzuje První příčině nějaký charakter – tvrdí, že je totožná se světem (svět = Bůh). Řešení této námitky tudíž spočívá v bližším určení charakteru té naší První příčiny. Zjistíme-li například, že ta První příčina není totožná se světem, pak budeme moci i tuto námitku odmítnout jakožto mylnou (rozpornou). Uveďme zde jen na okraj, že tuto představu soběstačného Světa (jakožto božstva) už jsme vyvraceli v ontologii jakožto blud „monismu“.

Důkaz základních Božích vlastností

Charakteristika Boha jakožto první Příčiny

I když esence a podstata Boží jest nevystižitelná, neznamená to, že není nikterak poznatelná.

Dokázali jsme existenci první Příčiny, které se v náboženství říká Bůh. Zatím o ní ale víme pouze tolik, že není vzniklá a tedy že neexistuje díky jinému jsoucnu, nýbrž jen díky sobě samé. Co dalšího o této první Příčině můžeme zjistit?

Nutná, a tedy existující sama sebou

Z důkazu nezapříčiněné existence první Příčiny plyne i to, že existuje nutně, protože nenutné (nahodilé) je jen to, co je samo vzniklé od jiného. Jsoucna, která vznikla od jiného, totiž vzniknout nemusela. Jejich vznik (existence) tedy není nutný. Je-li však něco nevzniklé, nezapříčiněné ničím jiným, nýbrž existujícím ze sebe (tj. svou vlastní esencí), pak to nemůže než být. Existence takového jsoucna je tudíž nutná. Opak (tj. jeho neexistence) by znamenal popření všeho vzniklého.

PS: Už samotný fakt toho, že jsoucno je stvořené (tj. je účinkem), implikuje jak závislost (na Stvořiteli), tak složenost (když už ne ze jsoucen, tak minimálně z bytostných aktů esence a existence).

Závěr: Jelikož je první Příčina sama nezapříčiněná, je tudíž i nutná čili existující sama sebou.

Nezávislá, a tedy jednoduchá

Z toho však zároveň plyne i vyloučení jakékoli závislosti. První Příčina existující sama sebou nezávisí na jiném ani jako na příčině (pak by totiž neexistovala ze sebe, nýbrž z jiného), ani jako na složkách své přirozenosti (pak by totiž jako substance měla nutné akcidenty bez nichž by nemohla existovat), ani jako na vzájemnými vztahy propojených složkách celku (pak by totiž jako nevlastní jsoucno byla závislá na vzájemných vztazích dílčích složek). Jakákoli závislost tedy implikuje složenost, kdežto nezávislost implikuje jednoduchost (nesloženost). Čili, je-li něco skutečně (absolutně) nezávislé, musí to být zároveň jednoduché, neboť vše, co je závislé (ať už na jiné příčině, na složkách přirozenosti či na vzájemných vztazích složek uvnitř nějakého celku), je automaticky složené. A jelikož první Příčina je nezávislá, nemůže být tudíž složená – musí být tedy jednoduchá.

Další možnost, jak dokázat jednoduchost první Příčiny:

Co by se stalo, kdyby Bůh nebyl jednoduchý? V takovém případě by byl komponován z částí, byl by složený. [Jednoduchost = nesloženost, nekomponovanost.] Proč tedy nemůže být Bůh myšlen jako komplikovaný, z částí složený Celek? Protože části skládající určitý celek se od sebe liší, jedna část není částí druhou. Když se vzájemně liší, nutně se omezují – jedna není druhá a 'nebytí jiným' je limit (omezení, nedokonalost). A když se omezují, skládají dohromady omezený celek. Konečné části nikdy neustaví nekonečné jsoucno. [Neboli to, co je limitované (omezené), nemůže ustavit neomezenou skutečnost.] Bůh komponovaný z částí by se nutně realizoval omezeným způsobem, byl by konečný. Jenže kdyby byl konečný, jeho esence už by se nerovnala jeho existenci(nechápu!) [v Bohu platí, že "esence = existence"]; svou existenci by měl totiž společnou se všemi ostatními, plurálně existujícími omezenými jsoucny. Co je v sobě omezené, ko-existuje, tj. dělí se o existenci s dalšími omezenými skutečnostmi. [Neboli, kdyby byl Bůh omezený, jeho existence by jako omezená skutečnost koexistovala s ostatními omezenými skutečnostmi (neměl by ji "ze sebe"); to, co je omezené, je součástí nějaké plurality.] Bůh by se tak stal součástí plurálně existujícího světa, neměl by existenci ze sebe, ale od jiného, přestal by být nezávislým, „ze sebe“ existujícím Bohem (Absolutnem). [Neboli, složenost nemůže být přesažná (transcendentní) k pluralitně existujícím věcem.] Tím pádem by také zmizela nutná podmínka existence mnohosti jsoucen [neboť plurálně existující svět může existovat jen tehdy, když existuje jednoduchý Bůh (v němž 'esence = existence')], takže žádná pluralita by nemohla vůbec být. Není-li tedy Bůh jednoduchý, plurální svět neexistuje. Ten však existuje. Tedy Bůh je v sobě absolutně jednoduchý.

Závěr: První Přičina je nezávislá, a proto nesložená čili jednoduchá.

Jediná

Co by se stalo, kdyby existovaly dvě absolutně nezávislé první Příčiny? Jakožto příčiny tvoří nutně jiná jsoucna (své účinky). Z toho plyne, že obě tyto příčiny by byly Stvořitely. Proč by ale nemohl jeden stvořit jen nějaká jsoucna a ted druhý by stvořil jinou množinu jsoucen (čili proč by se nemohli v tom tvoření nějak komplementárně doplňovat)? Protože všechna ta stvořená jsoucna mají stejnou základní ontologickou strukturu, a tou je kategoriální dualita (což znamená, že existují buď jako substance, nebo jako akcidenty). A tato základní struktura je vlastní všem vzniklým jsoucnům (tj. všechna jsoucna, která jsou účinky, mají strukturu, kterou vyjadřujeme buď jako substance, nebo jako akcident). Tento náš Stvořitel však netvoří tak jako lidský konstruktér, tj. prostřednictvím svých potencí/činností (které jsou od něj různé), ale ta jeho stvořitelská činnost je totožná s ním samým (tj. s esencí té Příčiny). Kromě toho ta stvořitelská činnost není rozdělená na mnoho aktů. Jedná se o jednu jedinou činnost, jeden akt totožný s Příčinou. A v tom jednom aktu totožném s Příčinou je "stvořit kategoriální dualitu". To je jeden z obsahů, který my v Bohu [virtuálně] rozlišujeme. My Boží jednoduchost bytí musíme diskurzivně, pojmově rozdrobit (rozčlenit), ale nesmíme přitom zapomínat, že to je totožné s ním samým. Čili stvořitelská činnost, která obsahuje "být příčinou kategoriální duality", je totožná s první Příčinou. Kdyby byly dvě první Příčiny, tak se ta druhá, která také stvoří kategoriální dualitu, ztotožní s tou první – přes tu stvořitelskou činnost, která je totožná s první Příčinou. Ona tedy tím, že by vykonala stejný skutek, a tím, že tento skutek je totožný s ní samotnou (s její esencí), tak by se automaticky ztotožnila s tou první Příčinou. [Ještě jinak: Platí-li, že "stvořitelský skutek Stvořitele č.1 = Stvořitel č.1" (tj. Bůh je totožný se svými činy, neboli jeho činy v něm nejsou na způsob jiných jsoucen, nýbrž jsou dány samotnou jeho esencí), a že "stvořitelský skutek Stvořitele č.2 = stvořitelský skutek Stvořitele č.1" (tj. Bůh-2 stvoří v podstatě totéž co Bůh-1), pak logicky "Stvořitel č.2 = Stvořitel č.1".]

Závěr: První Přičina je jediná.

Neomezená

Už jsme si dokázali, že vše, co je složené, je automaticky závislé. Je-li to však závislé, pak to znamená, že se to neobejde bez něčeho dalšího => čili že jeho esence mu sama k úplné dokonalosti a plnosti bytí (tj. k absolutní nezávislosti na čemkoli jiném) nestačí - potřebuje ještě něco jiného. V tomto ohledu je tudíž každé složené jsoucno nejen závislé (na jiném), ale zároveň i omezené (existencí jiných). Omezenost ukazuje, že dané jsoucno nemá veškerou možnou dokonalost – že se o tu celkovou dokonalost dělí s jiným (pokud jde o dokonalost, dochází mezi nimi k určité formě konkurence). Nejlépe si to můžeme znázornit na příkladu souboje o prostor => máte-li vedle sebe dvě jsoucna, pak žádné z nich nemůže zabrat (vyplnit) celý prostor, nýbrž jen jeho určitou část. Více jsoucen se tedy navzájem nutně nějak omezuje. Pluralita (resp. složenost) tedy nutně implikuje omezení (limit). A protože první Příčina je absolutně nezávislá, a tedy i nesložená (jednoduchá), a protože je navíc i jediná, je tím pádem neomezená (ničím jiným nelimitovaná). [Jakožto nesloženou ji neomezují žádné dílčí složky její vlastní přirozenosti, ani částice, které by spolu s ní tvořily nějaké nevlastní jsoucno; a jakožto jedinou ji neomezují ani jiné první Příčiny. Proto lze o ní tvrdit, že je neomezená.]

Další možnost, jak dokázat neomezenost první Příčiny:

  1. Bytostně omezené jsoucno nemá všechny dokonalosti neomezeného bytí (k úplné dokonalosti mu něco chybí; postrádá něco z celkové reality).
  2. To, co mu chybí, však není v jeho kompetenci (kdyby bylo, pak by mu to nemohlo chybět).
  3. Z toho plyne, že ta konkrétní podoba jeho esence je vlastně v kompetenci jiného, čili že omezené jsoucno není příčinou své vlastní esence, nýbrž že ji má od jiného (tj. má přijatou esenci - jinými slovy, každé omezené jsoucno je stvořené/vzniklé).
      Omezené jsoucno nemá plnost bytí (plné = neomezené bytí); tu má totiž pouze to úplně první Jsoucno (Stvořitel, první Příčina).
  4. Bůh však nemá přijatou esenci (protože existuje "ze sebe").
  5. Je tedy neomezený.

Závěr: První Přičina je neomezená, čili absolutní (je Absolutnem).

Dokonalá, a tedy neměnná

Protože první Příčina má v sobě plnost bytí, je tudíž zcela dokonalá. Absolutní dokonalost však vylučuje jakoukoli změnu. Změnou by totiž dokonalá bytost buď něco ztratila (čímž by přestala být dokonalá), anebo naopak získala (v tom případě by však předtím dokonalá ještě nebyla). Je-li tedy dokonalá, pak musí být nutně i neměnná. Jakákoli změna by zrušila její dokonalost.

Závěr: První Přičina je dokonalá, a proto neměnná.

Shrnutí

Bůh filosofů je tedy: 1) nutný, 2) existující sám sebou, 3) nezávislý, 4) jednoduchý (nesložený), 5) jediný, 6) neomezený (absolutní), 7) dokonalý, 8) neměnný.

Všimněme si, jak se tato první Příčina (Stvořitel) radikálně liší od tzv. druhých příčin (stvořených věcí), jež na té první Příčině v posledku závisejí.
Druhé příčiny jsou nahodilé, vzniklé, závislé, složené, mnohé, omezené, nedokonalé a proměnlivé.

Tolik tedy umíme zjistit o Bohu racionální filosofickou úvahou.
Tato zjištění nám pak znamenitě poslouží při posuzování různých náboženských směrů, neboť na jejich základě můžeme:
  odmítnout celou řadu falešných náboženských představ, které výše uvedeným důkazům odporují (viz samostatný článek)
  zjistit, které náboženství těmto důkazům neodporuje (a zaslouží si tak bližší pozornost)

Omyly

  • V teodicee: popření existence Boha
    • důsledek: ztráta smysluplného cíle lidského života
        ateismus

Texty k dalšímu studiu:

  1. PRINZ, Jiří. Teodicea. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 113-148. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Theodicea. 7. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. FUCHS, Jiří. Filosofie 4: Bůh filosofů. Praha: Krystal OP, 1997. ISBN 80-85929-20-1.
  4. CARDAL, Roman. Bůh ve světle filosofie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2001. 238 s. Studium; sv. 156. ISBN 80-85929-49-X.

Marcel Goliaš © 2020