klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 26.06.2020

Základy filosofického myšlení
Teodicea aneb o Bohu

Osnova

TEODICEA (nauka o Bohu)

Otázky

Základní problémy teodicey:

  • Co vlastně rozumíme pod pojmem „Bůh“?
  • Problém důkazů Boží existence
  • Problém vztahu Boha a světa
  • Problém Božích vlastností
  • Problém našich možností poznávat Boha

Odpovědi

Klíčové poznatky teodicey:

  • Bůh = všemohoucí a dokonalá transcendentální bytost
  • Boží existenci lze s jistotou dokázat pomocí tzv. principu kauzality, který říká, že:
    • „každá vzniklá věc musí mít příčinu“

    Logickou analýzou principu kauzality docházíme k nevývratnému zjištění, že na začátku všeho musí být nějaká První příčina (sama nevzniklá čili věčná), která vše ostatní uvedla do pohybu a které v běžné řeči říkáme „Bůh“.

  • Bůh se má ke světu jako Stvořitel (První příčina) ke svému stvoření (účinek)
  • Bůh je nutný, existující sám sebou, nezávislý, jednoduchý (nesložený), jediný, neomezený (absolutní), dokonalý a neměnný

    Všechny tyto základní Boží vlastnosti lze spolehlivě dokázat.

  • Naše poznání Boha je omezené, nedokonalé

Omyly

Námitky proti existenci Boha:

  • Regres
  • Kruh

Hledání pravdy je jako šachová partie, při níž se filosof snaží vymyslet vhodnou strategii (metodický postup), pomocí níž odráží útoky protivníků (tj. logickými argumenty ukazuje na rozpornost jejich námitek), aby jim nakonec zasadil smrtelnou ránu (důkaz) a bitvu tím vyhrál (nalezení pravdy). Cílem šachové partie není jen tak si s protivníkem přátelsky „zahrát“ (poklábosit), nýbrž vyhrát. Utkání tak může skončit buď patem (kdy žádná strana nemá dostatečně průkazné důkazy = pravda nebyla nalezena) nebo výhrou jednoho z nich. Buď tedy oba v hledání pravdy selžou, nebo bude jeden z nich úspěšný.

Důkaz Boží existence z kauzality
(tzv. kosmologický důkaz)

Existuje několik způsobů (resp. nástrojů) jak dokázat Boží existenci. Asi nejlepším se však ukazuje být způsob dokazování Boží existence z kauzality.
Z dokázání Boží existence jakožto První příčiny pak plyne celá řada důsledků, které nám pomáhají lépe pochopit i Boží povahu.

Uvedení do problému

Naším hlavním problémem ve filosofii je smysl života. A protože problém smyslu života je sám o sobě dost komplikovaný, bude dobré si trochu „připravit terén“. To uděláme tak, že budeme zkoumat, zda má náš pozemský život přesah do transcendentna (k věčnému životu, resp. k Bohu), a zda náš život smrtí končí nebo pokračuje i po smrti. Tyhle ty dvě transcendentní skutečnosti (přesahující tu pozemskou existenci) jsou pro správné vyřešení problému smyslu života velmi důležité. Nás tedy zajímá primárně smysl života a závislost téhle otázky na řešení posmrtného života a závislost téhle otázky na řešení Boží existence.

V tomto článku tedy budeme řešit problém Boží existence; v etice pak problém posmrtného života.

Výchozí předpoklad

Sestavme si následující sylogismus:

[předpoklad:] Protože vždy platí princip kauzality, pak ...
  1. Je-li vzniklé, musí být i nevzniklé (= Bůh).
  2. Avšak vzniklé [prokazatelně] je.
  3. Tedy je i nevzniklé.

Čili:

Jsou-li na světě nějaké vzniklé „věci“, musí být i minimálně jedna nevzniklá „věc“ (= Bůh). A protože nikdo nemůže popřít, že vzniklé „věci“ na světě opravdu jsou, logicky z toho plyne, že musí být i Bůh. Nyní si tento argument podrobně rozebereme.

Druhý předpoklad (= „vzniklé je“) je nevývratný, např. z faktu změn. Změnami totiž vždy něco vzniká. To nelze smysluplně (rozumně) popřít.
Problém tedy bude v prvním předpokladu → Proč z faktu existenčně nahodilých „věcí“ (tj. těch, které vznikly) vyplývá „věc“ existenčně nutná (tj. taková, která nevznikla)?

Na tuto otázku se dá odpovědět tak, že kdyby tomu tak nebylo, odporovalo by to principu kauzality.
Čili ten první předpoklad (premisa) stojí na předpokladu platnosti principu kauzality, který říká, že „všechno, co vzniklo, musí mít příčinu“.
Přičemž příčinou se rozumí taková „věc“, která svým působením uvádí do existence nějakou vzniklou „věc“ (jakožto svůj účinek).

Proti principu kauzality se [v dějinách] samozřejmě snesla spousta námitek.
My se tedy nejprve [v prvním kroku] pokusíme dokázat platnost principu kauzality.

1. Zkoumání platnosti principu kauzality

Možnosti vzniku jsoucen (věcí)

Důkaz kauzality má následující podobu:

Tři možnosti vzniku

Ukazuje se, že způsob vzniku lze vyložit trojím způsobem.
Vzniklé tedy může vzniknout:

  1. od jiného (čili působením jiného)
  2. od sebe (čili samo si to dalo existenci aktem tzv. sebezapříčinění)
  3. z ničeho

Příklad: Vezměme si například takovou „myšlenku“. Jak vznikla? V úvahu připadají tři možnosti: (1) vytvořil ji nějaký člověk, (2) vznikla sama od sebe, (3) vznikla z ničeho. První možnost představuje vznik „od jiného“ (to znamená, že si ta myšlenka nedala vznik sama, ani nevznikla z ničeho, ale vytvořil ji někdo jiný nebo něco jiného). Druhá možnost představuje vznik „od sebe“ (to by znamenalo, že ta myšlenka vznikla sama od sebe – sama si dala existenci, sama se stvořila). Třetí možnost představuje vznik „z ničeho“ (to by znamenalo, že tu myšlenku nestvořil někdo jiný, ani nevznikla sama od sebe, ale vynořila se tu z čiré nicoty). Každému normálnímu člověku používajícímu zdravý selský rozum je jasné, že vznik „od sebe“, stejně jako vznik „z ničeho“, je naprostý nesmysl, a že tedy všechny vzniklé věci vznikají působením někoho či něčeho jiného (= působením nějakého tvůrce, nějaké příčiny).

Úplný výčet možností

Tyhle tři alternativy představují úplný výčet možností. To znamená, že podaří-li se vám vyloučit poslední dvě možnosti (od sebe a z ničeho), zbude vám první možnost jakožto dokázaná. Princip kauzality je zde zastoupen tou první možností (tj. vznikem od jiného). Aby tedy ten důkaz byl správný (platný), pak musíme mít jistotu, že výše uvedený výčet možností je kompletní – že neexistuje žádná čtvrtá možnost. Vezměmě tedy ty první dvě možnosti: vzniklé je buď od jiného, nebo samo od sebe. Tyhle ty dvě možnosti zahrnují celou možnou realitu. Stojí tu proti sobě jedna „věc“ (ta, která si sama dá eventuelně existenci) a všechno ostatní. Mezi jedním a vším ostatním není v řádu reality nic třetího (buď je pravda, že vzniklé si dalo existenci samo, nebo to pravda není [a pak platí, že mu dalo existenci něco jiného]; třetí možnost není). A realita (takto vcelku uvážená) má pak za protiklad nicotu. Mezi jsoucnem (= „věcí“) a ničím není nic třetího (buď je pravda, že realita je složená ze jsoucen [= „věcí“], nebo to pravda není [a pak platí, že žádné „věci“ v realitě nejsou]; třetí možnost není). Tím jsme prokázali, že výše uvedené tři alternativy (od jiného, od sebe, z ničeho) představují úplný výčet všech myslitelných možností vzniku jsoucen (neboli „věcí“).

Prověřování jednotlivých možností

Naší strategií je najít takovou možnost, která nevede k rozporům (a kterou tedy bude možné s jistotou uznat jako bezrozpornou, pravdivou, nevývratně dokázanou).

Vyvrácení varianty sebezapříčinění

  Vyvrácení této hypotézy je poměrně jednoduché a stačí k tomu prostá zkušenost a trocha zdravého rozumu.

Antiteze: „Něco vzniklého může mít příčinu vzniku v sobě“.
  Neboli: Něco může vzniknout samovolně, samo od sebe.“

Nejprve se pokusme prověřit, zda nevede k rozporům varianta sebezapříčinění:

Dává vám smysl, aby si nějaká „věc“ sama mohla udělit existenci? Jste schopni si něco takového představit?
To asi těžko. Proč? Protože v téhle variantě existuje daná „věc“ dříve než začne být, což je rozpor.
  Vzhledem ke své existenci zároveň je a není. Je jako příčina, není jako účinek.
  Vzhledem ke svému působení je v rozporu. Má ho jako příčina, a zároveň ho nemá jako účinek.
  Jakožto vznikající je ve své existenci závislá, jakožto sebepříčina není závislá.
Takže tahle varianta „od sebe“ vede k rozporům.
Tím je prokázána jako mylná.

Vyvrácení varianty bezdůvodného vzniku

  K vyvrácení této hypotézy jsou už zapotřebí složitější (svou povahou dosti abstraktní) úvahy.

Antiteze: „Něco vzniklého nemusí mít [vůbec žádnou] příčinu“.
  „Neboli: Něco může vzniknout zcela bezdůvodně, bez příčiny.“

„Proč by musela mít vzniklá „věc“ dostatečný důvod? Proč by nemohl být vznik jakousi erupcí reality z ničeho, tj. bez působení nějakého činitele?“

Vyvracení hypotézy vzniku z ničeho je těžší. Použijeme k němu jeden předpoklad, který už máme dokázaný z ontologie – totiž, že nicota nemůže existovat. Nicota je popřením jsoucna (a vše, co existuje, je jsoucno). To, že by nicota mohla být jsoucnem (tj. reálnou „věcí“), je nesmysl. Čili to „z ničeho“ neznamená, že nicota by byla reálná a působila by jako nějaká kvazi-příčina. To „z ničeho“ tady znamená, že ke vzniku nějaké „věci“ nebyl žádný důvod (čili že vznikla „bez příčiny“). Je tam tedy absence jakéhokoli působení.

V tomhle tom abstraktním myšlení je hodně důležitá vynalézavost – tj. schopnost zjistit, „jak na to jít?“. Máme tu bezdůvodnost. A co tu ještě máme? Vzniklou „věc“. A teď z toho máme něco zkomponovat. Jednoduše řečeno, celá naše strategie spočívá v hledání či prověřování bezrozpornosti těch nabídek (alternativ, možností). Zkoumáme tedy, které možnosti jsou rozporné, abychom se tak ve finále propracovali k možnosti, která jediná bude bezrozporná (a tudíž pravdivá).

Jak byste tuto logickou možnost vyloučili? A lze ji vůbec vyloučit (vyvrátit)? Tady moc možností, čeho se [při zkoumání této možnosti] chytit, není. Vyjděme ze vzniku. Máme fakt vzniku (tj. fakt vzniklého jsoucna). Co předpokládá vznik? Že to [vzniklé] předtím není. Vznik předpokládá nějaký předchůdný stav (tzv. antestav), v němž ta vzniklá „věc“ ještě není. Antestav je pro ten vznik nutný. Kdyby nebyl, tak ta vzniklá „věc“ je furt (věčně), jenže pak by vlastně nevznikla. Můžeme tedy říct, že antestav je nutnou podmínkou vzniku.

Příklad s dopisem:

Dnes jsem napsal dopis. Tento dopis je něco, co vzniklo – říkejme tomu tedy „vzniklé jsoucno“. Včera tento dopis ještě neexistoval; včera tedy nebyl – vznikl až dnes. Než jsem tedy tento dopis napsal (než vznikl), existoval určitý časový úsek, kdy ještě neexistoval. Co by se ale stalo, kdybyste prohledávali minulost, ale nenašli byste tam žádný takový úsek (žádné časové okénko), v němž by tento dopis neexistoval? No, pak by to přece znamenalo, že tento dopis existuje věčně. Pokud byste totiž prohledávali minulost a nenašli byste žádné časové okénko, v němž by tento dopis nebyl, pak by to znamenalo, že byl tento dopis úplně všude (v každém časovém okénku celé historie), a tudíž existoval vždycky (nenašli jsme ani nepatrnou chvilinku, kdy by neexistoval – ať už jsme se dívali jakkoli daleko do minulosti, vždy tam byl). Jenže, co je věčné, není vzniklé (či chcete-li stvořené). Vzniklé je jen to, co tu nejprve nebylo, a teprve pak se to tu nějak objevilo. Takže můj dopis lze označit za vzniklý jen v případě, že tu před jeho napsáním (tj. před svým vznikem) nebyl. Čili nutnou podmínkou vzniku jakékoli věci je existence jakéhosi předchůdného (minulého) stavu, kdy tu daná věc ještě nebyla – říkejme tomuto stavu „antestav“. Věc, která měla antestav, je nepochybně vzniklá. Pokud bychom však našli nějakou věc, která antestav neměla, pak jsme nenašli věc vzniklou, nýbrž věčnou. Tvrdit tedy, že může existovat nějaká vzniklá věc, která by neměla antestav, je zjevný nesmysl.

Existují dva druhy podmínek: nutná podmínka a postačující podmínka. Příčina by byla postačující podmínkou vzniku. Má-li antestav jako nutná podmínka spoluvést ke vzniku, tak k němu musí ještě něco přistoupit (nějaká diference = nějaký rozdíl), aby to dalo dohromady postačující podmínku ke vzniku. Ale tady žádná diference není. Oponent totiž tvrdí, že jsoucno vzniká „z ničeho“, tj. „bez důvodu“. Čili to vzniklé nemá žádný důvod. My už ale víme, že [každé vzniklé jsoucno] má nutně antestav. Čili ten antestav je důvodem (ve smyslu postačující podmínky) toho vzniku. Postačující podmínka je taková podmínka, bez níž to není. V normální situaci se nutná podmínka sama netransformuje v podmínku postačující. Vznik může mít řadu nutných podmínek, nebo k tomu může navíc přistoupit nějaká příčina. Když ale nemůže být ke vzniku nutné nic jiného (než ten antestav), tak se tato nutná podmínka stává zároveň i postačující podmínkou (neboť nic dalšího už k tomu [dle oponenta] přistoupit nemůže). To ale znamená, že je-li antestav, pak je i vznik. Danost postačující podmínky (= danost antestavu) znamená danost toho, co je touto podmínkou dáno (= danost vzniku). Je-li ale antestav nejen nutnou podmínkou, ale v tomto extrémním případě i postačující podmínkou vzniku (kde danost postačující podmínky je daností vzniku), pak ten vznik je [vlastně] permanentní – tj. není v něm místo pro antestav (který je však nutnou podmínkou vzniku!).

Ten antestav je samozřejmě nutné chápat také jako jsoucno (věc), protože kdyby to nebylo jsoucno, pak by byl nicotou, tj. neexistoval by; žádná třetí možnost není. Čili reálný vznik předpokládá reálný antestav. Antestav je tedy něco blíže neurčeného, avšak zcela jistě reálně existujícího.

Čili ta diskuze s oponentem je taková, že on to prostě zkusí jako hypotézu („proč by to nemohlo vzniknout z ničeho?“). A teď je na nás, abychom v diskuzi s ním domýšleli, co to všechno přináší. Tak jednak jsme ho donutili uznat, že smysluplnost vzniku předpokládá antestav jako nutnou podmínku. A teď říkáme: Co je tady ještě k dispozici, aby nastala postačující podmínka, a tedy i vznik? Něco ještě musí přijít! Jenže z povahy té hypotézy nemůže přijít nic (neboť podle ní vzniká jsoucno „z ničeho“). Dobrá, tak ten antestav, který ty sis, [milý] oponente, příliš neuvědomil, se ti proměňuje před očima v postačující podmínku. Ale v tu chvíli padá vznik. Protože padá antestav jakožto předchůdná podmínka, která ne-koexistuje se vznikem. Čili antestav ne-koexistuje se vznikem, ale ten nihilistův antestav koexistuje se vznikem. A proto není antestavem. Není-li však antestav, nemůže být ani vznik. Takže oponent chtěl vyložit vznik hypotézou „z ničeho“, a ve výsledku toho výkladu zrušil vznik (což je dokonalý paradox/rozpor).

Potvrzení varianty vzniku působením jiného (tj. potvrzení platnosti principu kauzality)

Tohle bych tedy považoval za důkaz [platnosti] principu kauzality. „Všechno, co vzniklo, je od jiného“ (čili „každý účinek musí mít příčinu“ – tj. nějaké jsoucno [= věc], které je různé od něj a které způsobilo jeho vznik). Falzifikací obou testovaných hypotéz („od sebe“ a „z ničeho“) pomocí prokázání jejich rozpornosti byl verifikován princip kauzality (jakožto jediná bezrozporná možnost). Tento důkaz principu kauzality byl první částí důkazu Boží existence.

2. Aplikace principu kauzality na fakt vzniklých jsoucen (věcí)

Druhou částí bude aplikace tohoto nevývratného principu kauzality na fakt vzniklých „věcí“ → viz předpoklad „je-li vzniklé, musí být i nevzniklé“. Uvidíme dále, že tou důslednou aplikací principu kauzality na fakt vznikajících „věcí“ (na fakt změn) vyjde jednoznačný, nezpochybnitelný, nevývratný závěr o tom, že existuje První příčina.

Princip kauzality je natolik dobře důvodově zajištěný (tj. nevývratně dokázaný), že jakákoli případná opozice proti jeho platnosti končí nutně v rozporech. Nyní tedy ten předchozí závěr (totiž, že „každý účinek musí mít příčinu“) použijeme v druhé části našeho důkazu existence Boha jakožto První příčiny.

Vraťme se nyní k našemu úvodnímu sylogismu:

[předpoklad:] Protože vždy platí princip kauzality, pak ...
  1. Je-li vzniklé, musí být i nevzniklé (= Bůh).
  2. Avšak vzniklé [prokazatelně] je.
  3. Tedy je i nevzniklé.

Proč z faktu existenčně nahodilých „věcí“ (tj. těch, které vznikly) vyplývá „věc“ existenčně nutná (tj. taková, která nevznikla)?

My tu máme rozmanité řady vzniklých „věcí“ a víme už, že ke každé vzniklé „věci“ musíme dodat nějakou příčinu. Zároveň ale také víme, že minimálně některé z těchto příčin, jsou účinkem jiných příčin (tj. že jsou tyto příčiny samy o sobě také vzniklé). Pro tyhle ty zapříčiněné příčiny se ve filosofii zavádí termín druhé příčiny. Druhé příčiny jsou tedy rovněž „věcmi“, které vznikly (čili svou esenci a existenci mají od jiného), které se pak následně (jakožto substance) samy staly příčinami vzniku nových „věcí“.

Logické námitky proti existenci První příčiny

Námitka nekonečné řady druhých příčin

Proč by ale ten řetěz kauzálních souvislostí nemohl pokračovat do nekonečna – proč by se musel zastavit u nějaké První příčiny?
Jinými slovy, proč by všechny příčiny nemohly být druhými příčinami; proč by měla být nutná existence První příčiny?
Nekoliduje tato představa [nekonečné řady účinků a druhých příčin] s principem kauzality?
Je možné, aby všechny účinky byly způsobené druhými příčinami?

Vyvrácení námitky

Tato alternativa se ukazuje jako rozporná. Máme tu účinek, který je vysvětlovaný příčinou, která je ale sama účinkem (tzn. která vyžaduje další příčinu).

Pro názornost:

účinek
    2.příčina1 (= účinek 2.příčiny2)
              2.příčina2 (= účinek 2.příčiny3)
                        2.příčina3
                                  ... do nekonečna

Příklad:


  otec (= potomek dědy)
          děda (= potomek pradědy)
                  praděda
                          ... do nekonečna

Čili příčinou prvního účinku (tj. příčinou mého zplození) je 2.příčina1 (= otec), která se sama stává účinkem (= zplozencem), neboť její příčinou je 2.příčina2 (= děda), jejíž příčinou je 2.příčina3 (= praděda) ... a tak dále až do nekonečna.

V této námitce se nás tedy oponent ptá, proč by ten řetěz účinků a příčin nemohl být nekonečný. Jinými slovy, proč bych já nemohl být zplozen svým otcem, a ten zase svým otcem (tj. mým dědou), a ten zase svým otcem (tj. mým pradědou), a tak dále do nekonečna? Proč musí být na začátku nějaký „úplně první zploditel“ neboli „první příčina“ (který by byl sám nezplozený čili nezapříčiněný)?

Princip kauzality říká, že „každý účinek má svou příčinu“. Totéž ale musí platit i obráceně: "každá příčina je především účinkem". Oponent zde však zcela zjevně vykládá účinek účinkem. Výklad účinku pouhým účinkem (který si činí nárok na dostatečné vysvětlení kauzálních souvislostí) však odporuje principu kauzality (= „každý účinek musí být krytý nějakou příčinou“). Výklad účinku pouze druhými příčinami však principu kauzality odporuje. Je to podobné, jako byste vykládali akcident akcidentem. Každý akcident odkazuje nutně k nějaké substanci (která je jeho nositelem). Pokud však na místo této substance podstrčíte jiný akcident, tak ten bude zase odkazovat k nějaké substanci. Pokud vy však budete tvrdit, že pro existenci všech těch akcidentů není na začátku třeba nějaké substance, tak se vám celá ta řada těch akcidentů bez substance zhroutí (neboť bez substance akcidenty nemohou existovat). Každá ta druhá příčina je kauzálně nesoběstačná (odkazuje jinam – k jiné příčině). Nevyložíme-li však tuto „jinou“ příčinu v posledku jako nezapříčiněnou První příčinu, pak odporujeme principu kauzality (neboť pravá [tj. první] příčina nám v tom řetězci 2.příčin bude stále unikat). Platí-li totiž princip kauzality, tak by v případě platnosti této námitky ve skutečnosti nic nevzniklo.

Čili, po vyvrácení této námitky je zřejmé, že musí existovat příčina, která sama není zapříčiněná (která už není účinkem, která nevznikla).

Námitka kruhovosti druhých příčin

Tato námitka se ptá, proč by nemohly všechny druhé příčiny tvořit kruh?

Vyvrácení námitky

Pro názornost:

Čili příčinou prvního účinku je 2.příčina1, která se sama stává účinkem, neboť její příčinou je 2.příčina2, jejíž příčinou je 2.příčina3, jejíž příčinou je 2.příčina4, jejíž příčinou je 2.příčina5, která je příčinou prvního účinku, čímž se kruh uzavírá (původní účinek se stává 2.příčinou6, která zapříčiňuje vznik 2.příčiny1, a tak pořád dokola).

Příklad:

Bílá koule na kulečníkovém stolu narazí do žluté koule, čímž ji uvede do pohybu. Žlutá koule narazí do červené koule, ta zase narazí do modré koule, modrá koule narazí do zelené koule, zelená koule narazí do černé koule, a černá koule narazí do bílé koule, která zase narazí zpátky do žluté koule (a tak pořád dokola).

Otázka: Kdo na úplném začátku (kdy se ještě nic nehýbalo) rozpohyboval bílou kouli?
Odpověď: Přece kulečníkové tágo (= 1.příčina) a ne černá koule!

Tato námitka je ve své podstatě jen obdobou té předchozí námitky, neboť vede ke stejnému problému – totiž k absenci pravé neboli první příčiny (= substance). Je-li každý člen kauzálního kruhu závislý na jiném členovi, přičemž každý z těch členů odkazuje pouze na 2.příčiny (čili žádný neodkazuje na 1.příčinu jakožto skutečně nezávislou substanci), pak se celý kruh logicky bortí – chybí v něm totiž to, co by jednotlivé členy drželo „při životě“ (v našem příkladu tam tedy chybí „kulečníkové tágo“, jakožto skutečná první příčina, která uvádí to koleso do pohybu).

Nelogické námitky

„A co je příčinou té První příčiny?“

Tahle klasická (byť nelogická) námitka se ptá: „Pokud všechny věci stvořil Bůh (jakožto skutečná První příčina), kdo potom stvořil Boha?“

Vyvrácení námitky

Omyl této námitky vychází z naprostého nepochopení principu kauzality v souvislosti s naším závěrem o nutnosti existence První příčiny, která je sama nezapříčiněná. Princip kauzality totiž tvrdí, že „každé vzniklé jsoucno (věc) musí mít nějakou příčinu“. Jenže jak jsme právě ukázali, První příčina (= Bůh) není zapříčiněná, což znamená, že není tedy ani vzniklá (čili je věčná). Jenže princip kauzality se vztahuje pouze na vzniklé „věci“. Ptát se tedy po příčině nezapříčiněného, a tedy nevzniklého, a tedy věčného Boha, je logický nesmysl! Je tedy třeba rozlišovat: Není pravda, že „[naprosto] všechny věci mají příčinu“ (to princip kauzality netvrdí), ale že „[pouze] vzniklé věci mají příčinu“ (tohle princip kauzality tvrdí). Bůh jakožto nevzniklý tedy příčinu mít nemusí (a ani nemůže).

„Svět nepotřebuje vysvětlovat pomocí nějakého principu kauzality“

Moderní myslitelé se kauzalitou nezatěžují; naopak ji (jakožto metafyzický princip) považují apriori (= předem) za podezřelou. Ti by tedy mohli namítnout, že svět (a život) je o něčem jiném, než o nějaké kauzalitě.

Vyvrácení námitky

Svět (a vesmír) přece obsahuje vzniklé „věci“. A my víme, že vznik se řídí zákonem kauzality. A proto svět potřebuje kauzální vysvětlení.

„Svět je soběstačný“ (tj. existuje sám o sobě, nutně a tedy věčně)

Vyvrácení námitky

Tato námitka už vlastně přisuzuje První příčině nějaký charakter – tvrdí, že je totožná se světem (svět = Bůh). Řešení této námitky tudíž spočívá v bližším určení charakteru té naší První příčiny. Zjistíme-li například, že ta První příčina není totožná se světem, pak budeme moci i tuto námitku odmítnout jakožto mylnou (rozpornou). Uveďme zde jen na okraj, že tuto představu soběstačného Světa (jakožto božstva) už jsme vyvraceli v kosmologii (= nauce o světě) jakožto blud „monismu“.

Důkaz základních Božích vlastností

Charakteristika Boha jakožto první Příčiny

I když esence a podstata Boží jest nevystižitelná, neznamená to, že není nikterak poznatelná.

Dokázali jsme existenci první Příčiny, které se v náboženství říká Bůh. Zatím o ní ale víme pouze tolik, že není vzniklá a tedy že neexistuje díky jinému jsoucnu, nýbrž jen díky sobě samé. Co dalšího o této první Příčině můžeme zjistit?

Nutná, a tedy existující sama sebou

Z důkazu nezapříčiněné existence první Příčiny plyne i to, že existuje nutně, protože nenutné (nahodilé) je jen to, co je samo vzniklé od jiného. „Věci“, které vznikly od jiného (tj. působením jiných „věci“), totiž vzniknout nemusely. Jejich vznik (existence) tedy není nutný. Je-li však něco nevzniklé, nezapříčiněné ničím jiným, nýbrž existujícím ze sebe (tj. svou vlastní esencí), pak to nemůže než být. Existence takové „věci“ je tudíž nutná. Opak (tj. její neexistence) by znamenal popření všeho vzniklého.

PS: Už samotný fakt toho, že „věc“ je stvořená (tj. je účinkem), implikuje jak závislost (na Stvořiteli), tak složenost (když už ne z [jiných] „věcí“, tak minimálně z bytostných aktů esence a existence).

Závěr: Jelikož je první Příčina sama nezapříčiněná, je tudíž i nutná čili existující sama sebou.

Nezávislá, a tedy jednoduchá

Z toho však zároveň plyne i vyloučení jakékoli závislosti. První Příčina existující sama sebou nezávisí na jiném ani jako na příčině (pak by totiž neexistovala ze sebe, nýbrž z jiného), ani jako na složkách své přirozenosti (pak by totiž jako substance měla nutné akcidenty bez nichž by nemohla existovat), ani jako na vzájemnými-vztahy-propojených složkách celku (pak by totiž jako nevlastní jsoucno byla závislá na vzájemných vztazích dílčích složek). Jakákoli závislost tedy implikuje složenost, kdežto nezávislost implikuje jednoduchost (nesloženost). Čili, je-li něco skutečně (absolutně) nezávislé, musí to být zároveň jednoduché, neboť vše, co je závislé (ať už na jiné příčině, na složkách přirozenosti či na vzájemných vztazích složek uvnitř nějakého celku), je automaticky složené. A jelikož první Příčina je nezávislá, nemůže být tudíž složená – musí být tedy jednoduchá.

Další možnost, jak dokázat jednoduchost první Příčiny:

Co by se stalo, kdyby Bůh nebyl jednoduchý (= nesložený)? V takovém případě by byl komponován z částí, byl by složený. [Jednoduchost = nesloženost, nekomponovanost.] Proč tedy nemůže být Bůh myšlen jako komplikovaný, z částí složený Celek? Protože části skládající určitý celek se od sebe liší, jedna část není částí druhou. Když se vzájemně liší, nutně se omezují – jedna není druhá a 'nebytí jiným' je limit (omezení, nedokonalost). A když se omezují, skládají dohromady omezený celek. Konečné části nikdy neustaví nekonečné jsoucno. [Neboli to, co je limitované (omezené), nemůže ustavit neomezenou skutečnost.] Bůh komponovaný z částí by se nutně realizoval omezeným způsobem, byl by konečný. Jenže kdyby byl konečný, jeho esence už by se nerovnala jeho existenci [v Bohu totiž platí, že „esence = existence“]; svou existenci by měl totiž společnou se všemi ostatními, plurálně existujícími omezenými jsoucny (věcmi). Co je v sobě omezené, ko-existuje, tj. dělí se o existenci s dalšími omezenými skutečnostmi. [Neboli, kdyby byl Bůh omezený, jeho existence by jako omezená skutečnost koexistovala s ostatními omezenými skutečnostmi (neměl by ji „ze sebe“); to, co je omezené, je součástí nějaké plurality.] Bůh by se tak stal součástí plurálně existujícího světa, neměl by existenci ze sebe, ale od jiného, přestal by být nezávislým, „ze sebe“ existujícím Bohem (Absolutnem). [Neboli, složenost nemůže být přesažná (transcendentní) k pluralitně existujícím věcem.] Tím pádem by také zmizela nutná podmínka existence mnohosti jsoucen [neboť plurálně existující svět může existovat jen tehdy, když existuje jednoduchý Bůh (v němž 'esence = existence')], takže žádná pluralita by nemohla vůbec být. Není-li tedy Bůh jednoduchý, plurální svět neexistuje. Ten však existuje. Tedy Bůh je v sobě absolutně jednoduchý.

Závěr: První Přičina je nezávislá, a proto nesložená čili jednoduchá.

Jediná

Co by se stalo, kdyby existovaly dvě absolutně nezávislé první Příčiny? Jakožto příčiny tvoří nutně jiné „věci“ (své účinky). Z toho plyne, že obě tyto příčiny by byly Stvořiteli. Proč by ale nemohl jeden ten Stvořitel stvořit jen nějaké „věci“ a ten druhý by stvořil jinou množinu „věcí“ (čili proč by se nemohli v tom tvoření nějak komplementárně doplňovat)? Protože všechny ty stvořené „věci“ mají stejnou základní ontologickou strukturu, a tou je kategoriální dualita (což znamená, že existují buď jako substance, nebo jako akcidenty). A tato základní struktura je vlastní všem vzniklým „věcem“ (tj. všechny „věci“, které jsou účinky, mají strukturu, kterou vyjadřujeme buď jako substance, nebo jako akcident). Tento náš Stvořitel však netvoří tak jako lidský konstruktér, tj. prostřednictvím svých potencí/činností (které jsou od něj různé), ale ta jeho stvořitelská činnost je totožná s ním samým (tj. s esencí té Příčiny). Kromě toho ta stvořitelská činnost není rozdělená na mnoho aktů. Jedná se o jednu jedinou činnost, jeden akt totožný s Příčinou. A v tom jednom aktu totožném s Příčinou je „stvořit kategoriální dualitu“. To je jeden z obsahů, který my v Bohu [virtuálně] rozlišujeme. My Boží jednoduchost bytí musíme diskurzivně, pojmově rozdrobit (rozčlenit), ale nesmíme přitom zapomínat, že to je totožné s ním samým. Čili stvořitelská činnost, která obsahuje „být příčinou kategoriální duality“, je totožná s první Příčinou. Kdyby byly dvě první Příčiny, tak se ta druhá, která také stvoří kategoriální dualitu, ztotožní s tou první – přes tu stvořitelskou činnost, která je totožná s první Příčinou. Ona tedy tím, že by vykonala stejný skutek, a tím, že tento skutek je totožný s ní samotnou (s její esencí), tak by se automaticky ztotožnila s tou první Příčinou. [Ještě jinak: Platí-li, že „stvořitelský skutek Stvořitele č.1 = Stvořitel č.1“ (tj. Bůh je totožný se svými činy, neboli jeho činy v něm nejsou na způsob jiných „věcí“, nýbrž jsou dány samotnou jeho esencí), a že „stvořitelský skutek Stvořitele č.2 = stvořitelský skutek Stvořitele č.1“ (tj. Bůh-2 stvoří v podstatě totéž co Bůh-1), pak logicky „Stvořitel č.2 = Stvořitel č.1“.]

Závěr: První Přičina je jediná.

Neomezená

Už jsme si dokázali, že vše, co je složené, je automaticky závislé. Je-li to však závislé, pak to znamená, že se to neobejde bez něčeho dalšího → čili že jeho esence mu sama k úplné dokonalosti a plnosti bytí (tj. k absolutní nezávislosti na čemkoli jiném) nestačí – potřebuje ještě něco jiného. V tomto ohledu je tudíž každá složená „věc“ nejen závislá (na jiném), ale zároveň i omezená (existencí jiných). Omezenost ukazuje, že daná „věc“ nemá veškerou možnou dokonalost – že se o tu celkovou dokonalost dělí s jiným (pokud jde o dokonalost, dochází mezi nimi k určité formě konkurence). Nejlépe si to můžeme znázornit na příkladu souboje o prostor → máte-li vedle sebe dvě „věci“, pak žádná z nich nemůže zabrat (vyplnit) celý prostor, nýbrž jen jeho určitou část. Více „věcí“ se tedy navzájem nutně nějak omezuje. Pluralita (resp. složenost) tedy nutně implikuje omezení (limit). A protože první Příčina je absolutně nezávislá, a tedy i nesložená (jednoduchá), a protože je navíc i jediná, je tím pádem neomezená (ničím jiným nelimitovaná). [Jakožto nesloženou ji neomezují žádné dílčí složky její vlastní přirozenosti, ani částice, které by spolu s ní tvořily nějaké nevlastní jsoucno; a jakožto jedinou ji neomezují ani jiné první Příčiny. Proto lze o ní tvrdit, že je neomezená.]

Další možnost, jak dokázat neomezenost první Příčiny:

  1. Bytostně omezená „věc“ nemá všechny dokonalosti neomezeného bytí (k úplné dokonalosti jí něco chybí; postrádá něco z celkové reality).
  2. To, co jí chybí, však není v její kompetenci (kdyby bylo, pak by jí to nemohlo chybět).
  3. Z toho plyne, že ta konkrétní podoba její esence je vlastně v kompetenci jiného, čili že omezená „věc“ není příčinou své vlastní esence, nýbrž že ji má od jiného (tj. má přijatou esenci – jinými slovy, každá omezená „věc“ je stvořená/vzniklá).
      Omezená „věc“ nemá plnost bytí (plné = neomezené bytí); tu má totiž pouze ta úplně první „Věc“ (Stvořitel, první Příčina).
  4. Bůh však nemá přijatou esenci (protože existuje „ze sebe“).
  5. Je tedy neomezený.

Závěr: První Přičina je neomezená, čili absolutní (je Absolutnem).

Dokonalá, a tedy neměnná

Protože první Příčina má v sobě plnost bytí, je tudíž zcela dokonalá. Absolutní dokonalost však vylučuje jakoukoli změnu. Změnou by totiž dokonalá bytost buď něco ztratila (čímž by přestala být dokonalá), anebo naopak získala (v tom případě by však předtím dokonalá ještě nebyla). Je-li tedy dokonalá, pak musí být nutně i neměnná. Jakákoli změna by zrušila její dokonalost.

Závěr: První Přičina je dokonalá, a proto neměnná.

Problém zla

Zbývá dopracovat…

Námitka proti Boží existenci založená na existenci zla

„Jakékoli zlo (tj. zlo obecně) vylučuje existenci Boha“

Oponenti Boží existence se velmi často uchylují k námitce, že existence zla vylučuje existenci dobrého Boha. Zabýváme-li se Boží existencí, tak těžko můžeme opomenout tak frekventovanou námitku proti Boží existenci, jakou je námitka neslučitelnosti zla s dobrým Bohem.

Vyvrácení námitky:

Abychom tuto tezi vyvrátili, stačí nám dokázat, že:

„existuje [mravní] zlo, které existenci Boha nevylučuje“

Jinými slovy:

„některé zlo Boha nevylučuje“ (tj. existuje minimálně některé zlo, které nelze připisovat Bohu)

Smysl důkazu spočívá v tom ukázat, že některé (např. mravní) zlo, je prokazatelně zapříčiněno člověkem, nikoli Bohem. Proto nelze Boha vinit ze všeho zla. V dalším kroku bychom se pak mohli zabývat tím, zda lze Boha vinit i jen z některého zla (zda vůbec může být Bůh původcem [příčinou] nějakého zla), ale to už není podstatné pro řešení našeho problému.

Omyly

  • V teodicee: popření existence Boha
    • důsledek: ztráta smysluplného cíle lidského života
        ateismus

Shrnutí aneb K čemu je dobrá teodicea?

Teodicea je 2. komnata reality – komnata poznání Boha

V teodicei se filosofické úsilí zaměřuje na tři věci:

  1. na ověření platnosti zákona kauzality
  2. na tvrzení, že „existují-li nějaké vzniklé věci, pak musí nutně existovat i nějaká věc nevzniklá“
  3. na to, jaké vlastnosti musíme této nevzniklé „věci“ přiznat

Filosof zde pak dochází k následujícím závěrům:

  1. Zákon kauzality platí.
  2. Platí tudíž i tvrzení, že „existují-li nějaké vzniklé věci, pak musí nutně existovat i nějaká věc nevzniklá“ (= Bůh).
  3. Bůh filosofů je:

    1) nutný
    2) existující sám sebou
    3) nezávislý
    4) jednoduchý (ve smyslu nesložený)
    5) jediný
    6) neomezený (ve smyslu absolutní)
    7) dokonalý
    8) neměnný.

    Všimněme si, jak se tato první Příčina (Stvořitel) radikálně liší od tzv. druhých příčin (stvořených věcí), jež na té první Příčině v posledku závisejí.
    Druhé příčiny jsou:

    1) nahodilé
    2) vzniklé
    3) závislé
    4) složené
    5) mnohé
    6) omezené
    7) nedokonalé
    8) proměnlivé.

    Tolik tedy umíme zjistit o Bohu racionální filosofickou úvahou.

Tato zjištění nám pak znamenitě poslouží jak při hledání smyslu života (resp. zkoumání, zda se naše existence nevztahuje nějak k Bohu), tak i při posuzování různých náboženských směrů, neboť na jejich základě budeme moci:

  • v etice: odmítnout nesprávné představy o smyslu a cíli lidského života – konkrétně hedónismus a nihilismus
  • v náboženství: odmítnout celou řadu falešných náboženských představ, které výše uvedeným důkazům odporují, a zjistit, které náboženství těmto důkazům neodporuje (a zaslouží si tak bližší pozornost)

    Příklad:

    • Narazíme-li na nějaké náboženství, které Boha popisuje jako bytost podléhající jakýmkoli změnám (ať už změně nálady či názoru, nebo stárnutí či cyklickým proměnám světa) můžeme si být jisti, že se jedná o rozpor (omyl) – a tudíž o falešnou představu.
    • Podobně nemůže mít pravdu náboženství, které svého Boha vykresluje jako vzniklého (stvořeného) či složeného z více částí (např. z dobra a zla, světla či tmy apod.).

Texty k dalšímu studiu:

  1. PRINZ, Jiří. Teodicea. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 113-148. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Theodicea. 7. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. FUCHS, Jiří. Filosofie 4: Bůh filosofů. Praha: Krystal OP, 1997. ISBN 80-85929-20-1.
  4. CARDAL, Roman. Bůh ve světle filosofie. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2001. 238 s. Studium; sv. 156. ISBN 80-85929-49-X.

Marcel Goliaš © 2020