klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 03.07.2020

Základy filosofického myšlení
Kosmologie aneb o základní struktuře světa

Osnova

KOSMOLOGIE (nauka o základní struktuře světa)

Otázky:

Hlavní kosmologická otázka:

  • Jaká je základní struktura světa?
    • Je svět tvořen pouze akcidenty, pouze substancemi, nebo substancemi spolu s jejich akcidenty?
    • Kolik je těch substancí – jedna nebo více? (monismus vs. pluralismus)
    • Co všechno je těmi substancemi – elementární částice nebo všechna vlastní svébytná jsoucna? (atomismus vs. substancialismus)

Odpovědi:

Základní struktura a povaha nejdůležitějších jsoucen:

  • svět = soubor mnoha svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty)
    • Důkaz č. 1: Svět nemůže být tvořen jen samými akcidenty, ale přinejmenším i jednou substancí
    • Důkaz č. 2: Na světě neexistuje jen jedna jediná substance, ale mnoho různých substancí
    • Důkaz č. 3: Za substance nelze považovat elementární částice, ale jen vlastní svébytná jsoucna
  • Bůh (viz samostatný článek o Bohu)
  • člověk (viz samostatný článek o člověku)

Omyly

Mylné výklady světa:

  • plynoucí z deformovaného chápání substance:
    • monismus (čili přesvědčení, že svět je jediná substance a ostatní věci [vč. člověka] jsou pouhými jejími akcidenty)
    • atomismus (čili přesvědčení, že svět je pouhým shlukem elementárních částic)

Uvedení do problému

Kosmologie jakožto nauka o prvním nejdůležitějším jsoucnu → o světě

Veškerou poznanou skutečnost (čili celek reality) můžeme rozdělit na tři základní oblasti:

  1. oblast skutečnosti mimo nás → vesmír, příroda či prostě „svět“
  2. oblast našeho vlastního já → člověk (či lidská duše) a smysl života
  3. oblast zdroje veškerého bytí – první a nejvyšší příčiny veškeré podmíněné a konečné skutečnosti → Bůh

Kosmologie je filosofická disciplína pojednávající o první z těchto oblastí – totiž o vesmíru čili o vnějším hmotném světě neboli o přírodě (živé i neživé).

Většina filosofů řeší v kosmologii otázku povahy neživé přírody a vesmíru (se zaměřením na témata jako povaha, složení či pohyb hmotných těles, problematika prostoru a času, či celková povaha vesmíru). I když jsou to jistě zajímavé věci, pro pochopení smyslu lidské existence ve vesmíru nejsou důležité. A protože mně jde v těchto základech filosofie hlavně o správné pochopení podstaty člověka a cíle lidského života, omezuji se ve svých článcích pouze na to, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytně nutné. Vždyť co je důležitější – znát povahu kdejaké hmotné částice ve vesmíru, nebo pochopit, kdo je člověk a jaký smysl má jeho život?

Základní povaha světa

Svět se nám může jevit různě. Někomu svět připadá jako více či méně uspořádaný shluk nejrůznějších věcí. Jinému svět připadá jako nějaké božstvo s miliardami chapadel – totiž všemožných, vzájemně propojených věcí. Pro někoho je svět jen jakýsi nádor (hříčka náhody), který vybujel ve vesmíru nekonečných možností – dnes tu je, kdežto zítra už tu být nemusí. Pro jiného je to zase jedinečné místo s hlubším smyslem.

Než ale zjistíme, zda vůbec má svět nějaký smysl (a případně jaký), je třeba nejprve rozřešit pár zdánlivě nepodstatných otázek. Na první pohled vám to bude možná připadat jako „mlácení prázdné slámy“ (tj. jako naprostá hovadina postrádající jakýkoli praktický užitek), ale ujišťuji vás, že opak je pravdou! Poznatky, které se nám podaří získat při hledání odpovědí na tři základní kosmologické otázky (viz níže), nám totiž pomohou vymanit se hned z několika běžně rozšířených omylů o světě (jako je např. monismus či atomismus), a později také, až budeme hledat nějaké pravdivé [= pravdě nejlépe odpovídající] náboženství (tj. takové, které v sobě nemá rozpory), vyloučit celou řadu mylných náboženských představ.

Nejdůležitější jsoucna (neboli „věci“)

Nyní tedy přejdeme konečně k uplatnění našich poznatků (získaných z ontologie) v praktických otázkách.
Začneme otázkou „Co je to svět?“, a v dalších článcích pak budeme hledat odpovědi na otázky týkající se Boha a člověka.

Svět (odhalení jeho základní struktury a povahy)

Základní možnosti, jak chápat svět

V naší každodenní zkušenosti se setkáváme s nejrůznějšími věcmi – ať už to jsou přírodniny jako hory, rostliny, zvířata a lidi, nebo nejrůznější suroviny a lidské výtvory jako dřevo, mléko, pečivo či auto.

Většina těchto věcí se však skládá z částí, přičemž tyto části opět chápeme a označujeme jako věci: Stromy se skládají z kořenů, kmene, větví a listů; lidé zase z hlavy, trupu a končetin apod. Také části těchto částí chápeme a označujeme jako věci (např. hlava se skládá z lebky, mozku, kuže, vlasů, očí, a ty zase z různých druhů specializovaných buněk, a buňky zase z organických sloučenin, anorganických molekul, atomů a subatomárních částic). Na druhé straně větší skupiny takových věcí pojímáme jako jednotu, kterou opět označujeme jako věc: Mnoho stromů tvoří les, mnoho domů město, mnoho lidí národ a všechno dohromady tvoří svět.

Když se nad tím ale zamyslíme, začne nám vrtat hlavou, které věci jsou tedy původní (= vlastní, pravé) a které odvozené (= nevlastní, zdánlivé).

Jsou 1)části mého těla, 2)já sám a 3)svět, jehož jsem součástí, věcmi (= jsoucny) stejným způsobem? To těžko!

Existují tři možnosti, jak si tyto věci vyložit:

  1. Je-li původním jsoucnem svět, pak já jsem pouhou částí světa, a části mého těla jsou částmi této jedné části.
      Této představě se říká monismus.
  2. Jsem-li původním jsoucnem já sám, pak části mého těla jsou prostě mými částmi (spojenými do organicky jednotného souboru zvaného tělo) a svět je gigantickým souborem všech neživých i živých věcí.
      Této představě se říká substancialismus.
  3. Jsou-li původními jsoucny (tj. věcmi v pravém slova smyslu) části mého těla, pak já sám jsem soubor těchto částí a svět je vlastně soubor souborů.
      Této představě se říká atomismus.

Klíčem k nalezení správné možnosti (a tedy k vyřešení našeho problému se světem) je položit si následující otázku:

  • Je svět vlastním jsoucnem (tj. jednou jedinou substancí) nebo nevlastním jsoucnem (tj. souborem mnoha substancí)?

Poznámka: Čistě teoreticky by mohl být svět i vlastním jsoucnem typu akcident, nebo nevlastním jsoucnem (= souborem) složeným výhradně jen ze samých akcidentů. Představu světa jako jediného akcidentu či souboru akcidentů však můžeme hned zkraje směle zavrhnout, protože jakýkoli akcident může existovat pouze v substanci. V celku reality (tj. na světě, ve vesmíru) tedy musí být minimálně jedna substance.

Správná odpověď na tuto otázku nám pomůže zaujmout správný vztah ke světu:

  • Je-li svět vlastním jsoucnem typu substance, pak my jsme pouhými jeho akcidenty a jsme tedy vůči němu v podřízeném, služebném vztahu (podobně jako loutky, programy či vlastnosti závisejí ve všem na loutkáři, programátorovi či vlastníkovi).
  • Je-li svět nevlastním jsoucnem (souborem mnoha substancí), pak je buď hromadou nahodile uspořádaných atomů bez jakéhokoli hlubšího smyslu, nebo je naším domovem (tj. místem, kde se můžeme svobodně realizovat/žít).

Připomeňme si z ontologie (= nauce o základní struktuře reality), co je to vlastní a nevlastní jsoucno:

  • nevlastní jsoucno (neboli složenina) = uměle vytvořený soubor několika vlastních jsoucen a jejich esencí (= identit), které netvoří opravdovou jednotu
      např. les, hory, národ, stát, církev … ale i celek reality (= svět)
  • vlastní jsoucno = jsoucno s vlastní nesloženou esencí (= identitou), které se od přírody vyznačuje bytostnou jednotou
    • substance (neboli podstata) = jakákoli „věc“, která existuje sama o sobě (svébytně, autonomně), nikoli v závislosti na něčem jiném
        např. člověk, pes, strom, kámen (jedná se o svébytná jsoucna či „věci“)
    • akcident (neboli případek) = jakákoli „věc“, která patří nějaké substanci (zjednodušeně řečeno vlastnost)
        např. myšlenka, barva, výška, tvrdost (jedná se o vlastnosti výše uvedených substancí)
        mezi nejvýznamnější akcidenty patří
            kvantita (velikost, rozlehlost, počet…)
            kvalita (např. moudrost, vzdělanost, barva apod.) a
            vztah (např. přitažlivost, odpudivost, přátelství, láska apod.)

Pomineme-li krajně nesmyslnou představu světa jako jediného akcidentu (či souboru složeného výhradně jen ze samých akcidentů), pak celek skutečnosti (= svět, přírodu či vesmír) můžeme interpretovat v zásadě dvojím způsobem. Buď tak, jak ho chápe zdravý selský rozum – totiž (1) jako soubor mnoha autonomních, svébytných „věcí“ (substancí) a jejich vlastností (akcidentů), anebo (2) jako jednu jedinou Substanci, kde ostatní jednotlivé „věci“ jsou pouhými jejími částmi, projevy či momenty (čili akcidenty).

Protože celá realita nemůže být tvořena výlučně jen akcidenty (neboť všechny akcidenty potřebují nutně ke své existenci nějakou substanci), nějaká „věc“ schopná samostatné existence (= substance) existovat musí. Z tohoto závěru však rozhodně neplyne, že takovou svébytně existující „věcí“ musí být právě člověk či jiné živé organismy nebo neživé věci. Plyne z něho jen to, že nějaká (minimálně jedna) substance existovat musí.

A zatímco zastánci pluralismu tvrdí, že na světě existuje bezpočet substancí, zastánci monismu jsou přesvědčeni o tom, že na celém světě (tj. v celku reality) existuje jen jedna jediná Substance, a tou je Svět sám (ať už ho chápou čistě materiálně nebo duchovně). Tento názor není ve filosofii nijak okrajový, ba naopak, jde o jeden z nejvlivnějších výkladů celku skutečnosti, a proto by měl každý poctivý filosof tento výklad reality kriticky prověřit.

Nuže, pusťme se do prověřování možnosti, že by svět byl jednou jedinou substancí…

Svět jako jediná substance (monistická představa)

Co když žádná věc na světě ve skutečnosti není autonomní (svébytná), nýbrž je pouhou částí (tj. pouhým nesamostatně existujícím akcidentem) něčeho většího, čemu jedinému přisuzujeme skutečnou svébytnost – třeba Země (označované jako Gaia v řecké mytologii, či Eywa ve filmu Avatar) nebo nějaké nadpřirozené Energie (označované jako Síla ve filmu Star Wars, či Jin a Jang v taoismu), případně nějakého božského Ducha (např. brahman v hinduismu) apod. Tato představa o světě (označovaná jako monismus) je [v různých podobách] mezi lidmi velmi rozšířená. Představme si tedy svět jako jednu jedinou Substanci a všechny věci na tomto světě (včetně člověka) jako její akcidenty, a zkoumejme, co by se stalo, kdyby to byla pravda…

Monistickou představu si můžeme přiblížit i tak, že si Svět představíme jako jeden jediný organismus, kde jednotlivé „věci“ (ať už živé organismy, nebo neživé věci) představují jeho orgány či buňky. Je dobré si zároveň uvědomit, že monistický výklad světa má i své náboženské konsekvence → svět, pojímaný jako jediné svébytné jsoucno (věc), totiž nabývá díky této své výlučnosti božských atributů (svět by takto byl Jediným, Absolutním bytím – božské Jedno). V důsledku tohoto zabsolutnění či zbožštění Světa pak bývá monismus označován také jako panteismus. Protože je tedy monistický názor i určitým řešením otázky Boží existence, spadá tematicky i do filosofické disciplíny zvané teodicea (= nauka o Bohu). Tam budeme zkoumat zejména otázku, zda je možné, aby Absolutno mělo nějaké části, což je pro svět naprosto nezbytné. Uvidíme, že to možné není – že Boží bytí musí být dokonale jednoduché, takže nemůže být totožné se světem a monismus je tedy mylným výkladem reality. Další z cest, jak monistický názor prověřit, je tedy přenést tento problém na pole teodicey.

Vyvrácení monismu ← Kliknutím rozbalit

První možnost vyvrácení (vypůjčená z knihy „Abeceda filosofického myšlení“ od Jiřího Prinze):

Nejlepší způsob, jak prověřit pravdivost nějaké hypotézy, je postavit se na její stranu (tj. připustit její pravdivost) a domýšlet logické důsledky, které s sebou tato hypotéza přináší. Jak vzápětí uvidíme, právě tímto způsobem se nejlépe ukáže její nemožnost. Představme si tedy svět jako jedno jediné jsoucno (jako jeden jediný organismus) a zkoumejme udržitelnost této představy na příkladu člověka – u člověka se totiž její neudržitelnost projeví nejzřetelněji.

My lidští jedinci jsme podle monistické představy pouhými částmi, orgány či buňkami (neboli akcidenty) jediné substance. První, co nás ve vztahu k člověku musí zarazit, je skutečnost, že tato monistická představa světa jako jediného organismu naprosto znemožňuje lidskou svobodu. Existuje-li totiž jen jedna jediná substance, pak je právě tato substance jediným nositelem všech akcidentů. Je-li však svět jediným nositelem (či subjektem), pak to znamená, že je (kromě jiného) také nositelem či subjektem lidských rozhodnutí.

Domyslíme-li tedy důsledně monistickou hypotézu, vidíme, že v monistickém pojetí už to není člověk, kdo se rozhoduje, nýbrž prostřednictvím člověka se rozhoduje sám Svět. Jednotlivý člověk (degradovaný monistickou představou na pouhou „buňku“ či „orgán“ světa) není činitelem svých rozhodnutí, ale pouze nástrojem rozhodnutí Světa jakožto skutečného (a jediného svébytného) činitele. Jakožto pouhý orgán či nástroj Světa tedy člověk neurčuje, zda ten či onen skutek vykoná, ale naopak je sám určován (čili determinován) k tomu, aby to či ono vykonal, popřípadě nevykonal.

Nemůže nás proto překvapit, že monističtí filosofové (za všechny jmenujme alespoň Spinozu a Hegela) si tento důsledek plně uvědomují a lidskou svobodu skutečně popírají. Máme-li se tedy kriticky vyrovnat s monistickým názorem, mohli bychom to udělat například tak, že prozkoumáme otázku lidské svobody: v případě, že bychom prokázali, že člověk je skutečně svobodný, monistická hypotéza by byla vyvrácena. Protože však otázka lidské svobody patří tematicky až do filosofické antropologie (= nauky o člověku), jíž se budeme věnovat v samostatném článku, musíme se porozhlédnout po jiném způsobu, jak se s monismem vyrovnat.

Naše zjištění, že monistická představa vylučuje lidskou svobodu, už ale naznačuje, jaké problémy pro ni přináší fakt existujících lidských jedinců. Právě lidé se jí, jak hned uvidíme, stávají skutečně osudnými.

Uvědomme si, že v rámci monistického výkladu reality přísluší všechny akcidenty (tedy například i lidské činnosti) jednomu jedinému subjektu – Světu. V monistickém výkladu už to tedy vlastně nejsem já, kdo píše tento článek, ale je to Svět sám, který mým prostřednictvím píše tyto řádky. Už to ovšem není ani laskavý čtenář, který čte tento text, ale je to opět Svět sám, který si čtenářovým prostřednictvím pročítá věty, jež před časem napsal. V monistickém výkladu reality už se tedy věci nemají tak, že já píšu a čtenář čte, nýbrž tak, že si Svět čte, co sám napsal – monisté říkají, že „vede dialog se sebou samým“. Takováto představa se sice může některým výstředním lidem zamlouvat, nicméně není těžké dokázat, že je ve své podstatě rozporná, a tudíž neudržitelná.

Vezměme si jako příklad právě oblast vědomostí. V monismu musejí všechny jednotlivé vědomosti (jakožto akcidenty) patřit světové Substanci, ale zároveň existuje bezpočet lidí, kteří touží tyto vědomosti získat. Touhy jsou však také jsoucny (věcmi) a jakožto akcidenty musí také ony náležet světové Substanci. Světu tedy současně náleží jak jednotlivé vědomosti o nějakých záležitostech, tak i touhy o těch samých záležitostech něco vědět. Svět sám tedy o jednom a témž předmětu zároveň nic neví (jakožto toužící vědět) i ví (jakožto nositel všech znalostí). Svět tedy současně má i nemá tutéž vědomost, což je rozporné.

Ještě lépe vynikne tento rozpor na příkladu nevidomého a vidoucího člověka, kdy touha nevidomého vidět nějaký konkrétní objekt (např. chrám sv. Víta) a současné vidění téhož objektu prostřednictvím vidoucího člověka opět přísluší jedinému subjektu – Světu. Svět tak touží vidět to, nač právě hledí; nevidí tedy to, co vidí – což je učebnicový rozpor.

Druhá možnost vyvrácení (totéž, jen trochu jinými slovy):

Je-li monistická představa o světě správná, pak my lidé musíme být chápáni jako pouhé vlastnosti (= akcidenty) jedné jediné Substance (= Všehomíra). Dle monismu je tedy člověk definován jako část celku – jako akcident Všehomíra. Zkusme tedy chápat člověka jako akcident Všehomíra. Akcident je něco, co je kvalifikací (či kvalitou) jiné věci. Když třeba řekneme „Petr je vzdělaný“, tak normálně bychom tomu rozuměli tak, že Petr je vlastníkem této kvality (totiž té vzdělanosti). Jenže v monistickém pojetí to takto „normálně“ chápat nelze. V monistickém pojetí je totiž Petr součástí Všehomíra, takže je-li Petr vzdělaný, pak ve skutečnosti je vlastníkem této vzdělanosti nikoli Petr, nýbrž Všehomír. Čili v monistickém pojetí to musíme chápat tak, že „Všehomír je vzdělaný“. Petr zde totiž figuruje jen jako akcident jedné jediné Substance (= Všehomíra). Řekneme-li tedy „Petr vzpomíná na svou matku“, kdo na tu matku vzpomíná? Petr? Chyba! To Všehomír vzpomíná na svou matku. Všechny kvality (či jiné vlastnosti), které jakákoli věc na světě má, nepatří ve skutečnosti jí, nýbrž jedinému subjektu v celém vesmíru – totiž tomu Všehomíru. V monistické představě je jediným subjektem všech přísudků (tj. vlastností) Všehomír a nikdo jiný. Všichni lidé (včetně všech jejich vlastností, činností či stavů) jsou v tomto pojetí pouhými akcidenty, které se vším všudy patří Všehomíru, jakožto jakémusi svému prazákladu. Prostřednictvím svých vlastností se zde neprojevují (či nerealizují) lidé, nýbrž projevuje se skrze ně ten Všehomír. Všechny naše vlastnosti nejsou tedy ve skutečnosti „našimi“ vlastnostmi, nýbrž vlastnostmi Všehomíra.

Když ale tuto představu domyslíme do důsledků, snadno přijdeme na to, že tímto způsobem se může Všehomír snadno dostat do dvou stavů, které si vzájemně odporují. Tento rozpor, do něhož se monistická představa dostává, si můžeme znázornit na několika jednoduchých příkladech:

  • „Petr má žízeň, zatímco Franta nemá žízeň“
  • „Učitel má poznatky vs. žák má schopnost tyto poznatky získat“ (takže aktuálně ty poznatky ještě nemá)
  • „Vidoucí člověk vidí vs. slepec nevidí“
  • „Jiří říká pravdu vs. Tomáš nám lže“

Uvědomíme-li si, že v monistické představě patří všechny ty výše uvedené vlastnosti (či stavy) nikoli jednotlivým lidem, ale Všehomíru, pak z toho plyne, že Všehomír zároveň žízeň, poznatky, zrak a pravdu (v Petrovi, učiteli, vidoucím a Jirkovi) i nemá (ve Frantovi, žáku, slepci a Tomášovi). Jinými slovy, Všehomír jednu a tutéž vlastnost zároveň má i nemá – což je rozpor. Totéž pak samozřejmě platí i o ctnosti a neřesti (tentýž subjekt=Všehomír má ctnost i neřest), nebo o pravdě a omylu (tentýž subjekt=Všehomír nám říká pravdu i lež). Z takto logicky domyšlených důsledků je patrné, že monistická představa je představou dosti lajdáckou, nepromyšlenou a rozpornou; čili ten, kdo tuto představu vymýšlel, se chtěl možná blejsknout nějakým novým (neotřelým) nápadem, ale evidentně o tom příliš nepřemýšlel (tj. nepokoušel se domyslet všechny jeho logické důsledky). Kdyby to totiž udělal, musel by tuto svou představu odmítnout jako nesmyslnou (rozpornou).

Pro monistickou představu je nepříjemná ještě jedna věc. A totiž ta, že ten Všehomír, který myslí ve všech jednotlivých lidech své vlastní myšlenky, si prostřednictvím nějakého monisty (např. Hegela) myslí, že pravdivá je ta monistická představa, zatímco prostřednictvím nějakého substancialisty (např. Aristotela) si myslí, že tato monistická představa pravdivá není. Čili opět je zde ten Všehomír ve vzájemném protikladu (v jakési schizofrenii), z něhož ovšem vyplývá, že na žádné tvrzení toho Všehomíra se pak ale nedá spolehnout (současně se nám totiž něco předkládá jako pravdivé i mylné zároveň). Kdyby pak ten monista aplikoval tuto logiku sám na sebe, tak se tím sám vyvrací, neboť by musel uznat, že jeho představa je zároveň pravdivá i mylná.

Třetí možnost vyvrácení (noetický důkaz):

Připomeňme si, že podle monismu existuje jen jedna světová Substance (Svět), přičemž všechna ostatní jsoucna (věci) jsou jejími akcidenty.

Z noetiky (= nauce o pravdě) pak víme, že pravda je shoda myšlení s poznanou skutečností. Kdo to popírá, vyvrací se, neboť i on je přesvědčen o tom, že jeho přesvědčení odpovídá skutečnosti (tj. že je pravdivé), čímž sám tuto definici pravdy předpokládá a potvrzuje. Tato shoda se uskutečňuje mezi podmětem a přísudkem v kategorickém soudu (jinak nastává tzv. regres, který pravdu znemožňuje). Čili řeknu-li, že „Petr je vzdělaný“, říkám tím, že Petrovi (jakožto podmětu v uvedeném tvrzení) náleží určitá kvalita (přísudek) – v tomto případě „vzdělanost“. Jinými slovy, pomocí tohoto přísudku poznávám Petra jakožto vzdělaného, neboli respektuji tím jeho identitu. Pojem „vzdělaný“ tedy vyjadřuje něco, co Petrovi skutečně náleží. Přísudek „vzdělaný“ tudíž zpřítomňuje Petra jako autentického vlastníka vzdělanosti (Petr zde musí být uznán jako vlastník). Na tomto příkladu je tedy vidět, že Petr je skutečným vlastníkem svých akcidentů (tj. vlastností a činností) – že nemůže být akcidentem Světa (nemůže být sám přisuzován někomu či něčemu jinému), neboť je posledním logickým podmětem. Tvrdit tedy, že Petrova vzdělanost patří ve skutečnosti někomu či něčemu jinému než Petrovi, je nesmyslné.

Bylo tedy dokázáno, že jsoucna typu „věc“ jsou autentickými vlastníky svých aktů (činností), že jsou posledními logickými podměty a jako taková nemohou být akcidenty (vlastnostmi). Pak jsou buď substancemi (= substancialismus), nebo ze substancí (= atomismus). V každém případě je tím dokázána mnohost (= pluralita) substancí, což vyvrací monistickou hypotézu jedné jediné Substance.

Důsledky monismu ← Kliknutím rozbalit

Právě jsme mohli pozorovat, jak monistická hypotéza beznadějně ztroskotává na faktu lidské jedinečnosti. Je tomu tak proto, že v monismu není pro lidského jedince zkrátka místo. Z povahy tohoto výkladu skutečnosti totiž vyplývá, že lidský jedinec je pouhou částí světového organismu či vlnkou světového oceánu a není proto možné, aby „stál v sobě“ (tj. aby existoval sám o sobě jako svébytná „věc“) – aby byl substancí. Je přitom lhostejné, zda za tu „skutečnou bytost“ (tedy za onu substanci, jejíž je jednotlivý člověk pouhou buňkou) označíme Svět, Zemi, Přírodu nebo Stát, Národ či Stranu; vždy takováto představa skončí nevyhnutelně v rozporech, jak jsme to mohli vidět na příkladu se Světem – vždy se rozbije o lidskou individualitu.

Nemělo by nás proto příliš překvapit, že monistický světonázor stojí v pozadí moderního totalitarismu, v němž právě pro lidskou jedinečnost nezbylo místo. Právě v totalitních režimech (jako byl nacismus či bolševismus, nebo v současnosti se prosazující neomarxismus) byl totiž jednotlivec prohlášen za pouhou „buňku společenského organismu“, tj. za někoho, jehož bytí je tu pro Celek (ať už byl tímto Celkem myšlen nacistický Stát, bolševistická Strana, nebo neomarxistická Evropská unie). V Evropě prosazovala monismus řada významných filosofů – např. Schelling, Hegel, Feuerbach, Marx, Engels, Schopenhauer nebo Nietzsche.

Někteří myslitelé (za všechny jmenujme alespoň Fridricha Augusta Hayeka a jeho knihu Cesta do otroctví) nalézají kořeny těchto totalitních tendencí právě v německé kultuře a pokládají za jakýsi předobraz obou předchozích totalitních režimů pruský stát s jeho všepronikající organizovaností a militarismem – stát, jehož dvorním filosofem ostatně nebyl nikdo jiný než Friedrich Hegel.

Svět jako mnoho substancí (pluralistická představa)

Z dosavadních úvah o celku skutečnosti zatím vyplynulo několik závěrů. Zrekapitulujme si je:

Především jsme zjistili, že není možné, aby všechny „věci“, které existují, byly pouhými akcidenty, tedy nesamostatnými [čili na jiných závislými] „věcmi“ (tj. „věcmi“ existujícími v jiných), a že tedy nějaká (minimálně jedna) svébytná „věc“ [čili substance] existovat musí.

Následně jsme pak viděli, že takových autonomních „věcí“ musí být více – že veškerá skutečnost nemůže být strukturována jako jedna jediná svébytná „věc“, jako jediná substance, kde by vše ostatní byly její akcidenty. Protože tedy celek reality není jedinou svébytnou „věcí“ (jedinou substancí), musí být naopak tvořen více svébytnými „věcmi“ (substancemi). Budeme-li tedy od nynějška hovořit o světě či přírodě, budeme už vědět, že nejde o jednu jedinou substanci, ale naopak o soubor mnoha autonomních, svébytných „věcí“ (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty).

Čili vyvrácením monismus jsme dokázali, že představa světa jako jediné substance je rozporná, a tudíž nesmyslná (mylná). Z toho tedy logicky plyne pravdivost pluralismu, podle něhož na světě existuje mnoho různých substancí (s jejich akcidenty).

Co je těmi substancemi? (atomistická vs. substancialistická představa)

Víme už tedy bezpečně, že svět se skládá z mnoha substancí. Nyní už jen zbývá zjistit, co (ze všech těch věcí na světě) je těmi substancemi.

Přestože většina lidí (na základě běžné zkušenosti) předpokládá, že na světě existuje spousta svébytných „věcí“ (jako třeba lidé), kritická filosofie by neměla tento předpoklad slepě přebírat (jako dogma), ale měla by ho pečlivě prozkoumat (prověřit), zda na něm není něco pravdy – zda nás naše elementární zkušenost prostě neklame, zda například i my lidé nejme jen soubory nějakých původnějších „věcí“.

A skutečně, v dějinách filosofie najdeme velmi vlivný proud myšlení, podle něhož jsme nejen my lidé, ale celá skutečnost pouhými shluky elementárních substancí, tzv. atomů. Právě podle slova „atom“ získal tento filosofický názor jméno atomismus. Co když je tedy realita strukturována právě tak, že všechny „věci“ jsou jen shluky jakýchsi elementárních částic? Přitom nemusíme hned brát slovo „atomismus“ doslovně, nemusíme trvat na tom, že „věci“, z nichž je vše složeno, jsou zrovna atomy; taková „věc“ třeba dosud nemusela být ani objevena.

Na otázku „co je těmi substancemi?“ tedy existují v podstatě dvě základní odpovědi:

  1. Původními jsoucny (= substancemi) jsou elementární částice (= atomy) ← atomismus
  2. Původními jsoucny jsou existenčně a esenciálně autonomní „věci“ jako lidé, zvířata či rostliny ← substancialismus

Čili realita světa má mnoho vrstev (atomy > molekuly > buňky > orgány > tělo > člověk > národ > svět), a my se nyní ptáme, na které z těch úrovní získávají „věci“ skutečnou existenční a esenciální autonomii (svébytnost)? Na které úrovni už se o těch věcech dá mluvit jako o substancích (tj. svébytných nositelích svých vlastností)? Jinými slovy, jsou existenčně a esenciálně autonomní už atomy (resp. nejmenší elementární částice hmoty), nebo je existenčně a esenciálně autonomní až nějaká vyšší bytost (např. člověk)?

Zkusme jednotlivé možnosti kriticky prozkoumat…

Elementární částice – např. atomy (atomistická představa)

Začněme prověřením atomistické hypotézy a podobně jako při analýze monismu zaměřme svou pozornost na člověka – podaří-li se nám prokázat, že lidské bytí nemůžeme chápat jako soubor nějakých elementárních substancí*, pak můžeme rovnou odmítnout atomistický pokus o výklad celku skutečnosti. Zároveň si rozšíříme i naše filosofické vědomosti o člověku, tedy o objektu, k němuž zájem filosofů vždy přirozeně směřoval jako ke svému cíli.

* Aby nedošlo k nedorozumění: Samozřejmě, že člověk JE v jistém smyslu souborem (= složeninou) elementárních částic (= atomů). To, že jsme složeni z atomů, nikdo rozumný nemůže popřít. Otázkou, kterou tu teď řešíme, ale je, zda je člověk pouhým shlukem atomů (neboli zda je možné pravdivě říct, že „člověk není nic jiného než jen shluk atomů“). Jinými slovy, když byste měli k dispozici pouze atomy (a nic jiného) a dokázali je poskládat přesně do podoby člověka, vznikla by z toho opravdu živá a myslící bytost (= člověk)? Atomisté (resp. evolucionisté) tvrdí, že ano – že atomy jsou všechno, z čeho je člověk „složen“ (utvořen). Tuto představu zde tedy budeme prověřovat.

O člověku nám z dosavadních úvah, konkrétně z kritiky monismu, vyplynulo zatím pouze to, že není akcidentem (eventuálně souborem akcidentů), neboť jako takový by člověk náležel nějaké jiné „věci“ jako své substanci a to by, jak jsme viděli, nutně vedlo k rozporům. Není-li však člověk akcidentem, což máme dokázáno, neznamená to ještě, že musí být substancí, jak se nám to ze zkušenosti nejpravděpodobněji jeví – podle atomistického výkladu reality totiž může být shlukem substancí, což představuje problém, před nímž nyní stojíme.

Podobně jako při naší kritice monismu si i zde můžeme všimnout, že v této atomistické představě je lidské bytí degradováno na jakousi odvozeninu – v případě monistického pojetí světa byl člověk chápán jako akcident (tedy nesvébytná „věc“), v případě atomistického výkladu pro změnu jako nevlastní jsoucno (tedy něco, co existuje jen jako produkt určité „konstelace atomů“). Vidíme, že tento model je silně mechanistický (změny, kterými člověk prochází, jsou tu chápány jako jakési přeskupování elementárních substancí) a není proto žádná náhoda, že atomismus bývá nejčastěji spojován s materialismem. Atomismus se tak podobá monismu ještě v jedné věci, totiž v popírání lidské svobody. Existuje-li totiž pouze hmotná skutečnost, o níž platí, že její pohyby probíhají podle vědou poznatelných zákonů, a tedy nutně, pak není možné, aby nějaká svoboda, tedy ne-nutnost, vůbec existovala.

Moderní determinismus velice často opíral své přesvědčení o materialistický světonázor a podobně jako v případě monismu bychom tedy mohli materialismus (a spolu s ním i jeho atomistickou variantu) vyvracet důkazem lidské svobody. To jsme však slíbili učinit až v jiném článku (tj. ve filosofické antropologii neboli v pojednání o člověku), a proto nyní musíme hledat jiné cesty ke zhodnocení atomistického pojetí světa.

Samozřejmě, že bychom mohli atomismus, stejně jako monismus, odmítnout i na základě teodicey (= nauky o Bohu), kde uvidíme, že není možné, aby existovalo více než jedno věčné jsoucno (věc). Hypotetické atomy totiž musí být věčné, neboť veškeré vznikání a zanikání je v atomismu vykládáno jako shlukování, respektive rozpojování elementárních částic. Kdyby však tyto elementární částice nebyly věčné a byly tudíž vzniklé, musely by vzniknout také spojováním, což by ovšem neznamenalo nic jiného, než že nejsou elementární. Atomismus proto musí považovat „atomy“ za věčně existující jsoucna (věci).

Vyvrácení atomismu ← Kliknutím rozbalit

Nám se běžně při pohledu na různé věci v přírodě zdá, že např. člověk, zvíře, rostlina či nerost jsou sami o sobě svébytné substance. Někteří lidé (zastánci tzv. atomismu) nám tu ale mohou namítnout, že i ty věci, které my prohlašujeme za substance (včetně např. člověka), jsou ve skutečnosti jen jakýmsi (více či méně nahodilým) shlukem elementárních částic (např. atomů) – jinými slovy, že pravými (původními) „stavebními kameny“ světa nejsou přirozené věci, jak se nám jeví (tedy lidé, zvířata či rostliny), nýbrž ty nejmenší elementární částice hmoty – tzv. „atomy“.

První obtíž, kterou atomismus sám sobě způsobuje, představuje otázka, co by vlastně oním „atomem“ (= elementární částicí) mělo být. V případě, že by měl být onou substancí, která konstituuje lidské bytí, skutečný atom, dostane se atomismus do nezáviděníhodné situace, kdy musí nějak vysvětlit fakt, že lidský jedinec je živou bytostí. Atomy jsou totiž neživé „věci“ a pokud by člověk nebyl ničím jiným než jejich souborem, potom opravdu stojíme před vážným problémem, jak vysvětlit, kde se v tomto souboru neživých entit bere život. Tato námitka se přirozeně netýká pouze atomů. Tentýž problém by vyvstal, i kdybychom za substance, z nichž je složeno lidské bytí, pokládali například subatomární částice, molekuly či prvky, což jsou všechno neživé „věci“.

Zdá se tedy, že „atomismus“, aby mohl vykládat lidské bytí jako soubor nějakých původnějších „věcí“, bude muset slevit z požadavku, který ho odnepaměti provází, totiž že by substance, z nichž je celek reality složen, byly stejnorodé povahy – ukazuje se totiž, že pro výklad živých „věcí“ (= bytostí) je nezbytné, aby stavební jednotky, z nichž mají být tyto „věci“ poskládány, byly živými „věcmi“. Jenže živé stavební jednotky zase pochopitelně nemohou být stavebními jednotkami neživých „věcí“. Neživé „věci“ tedy musejí být poskládány z neživých stavebních jednotek.

Připusťme tedy, že neživé „věci“ jsou složeny z nějakých neživých jednotek, zatímco živé „věci“ ze živých. Z těch se pak jako „stavební kameny“ nejsnáze nabízejí buňky, které také bývají definovány jako jednotky života. Ani v tomto případě však neunikneme značným potížím. Vztah buněk k specificky lidským činnostem (jako je například myšlení), je totiž stejný, jako vztah atomů k živým „věcem“ – tak jako atomy nežijí, tak ani buňky samy o sobě nemyslí. Tuto specificky lidskou činnost je totiž schopen provádět v nejlepším případě až lidský mozek (chceme-li se samozřejmě s atomistou vyhnout závěru, že principem myšlení stejně jako rozhodování je lidská duše). To by však znamenalo, že oněmi hledanými substancemi, z nichž je lidský jedinec složen, jsou až tělesné orgány. Ovšem tělesný orgán jako elementární částice? To by nám elementární částice ale pěkně nakynuly a atomista by byl asi první, kdo by proti takovým „atomům“ protestoval.

Z tohoto výčtu „věcí“, které by mohly kandidovat na stavební jednotky, z nichž je podle atomistického výkladu člověk složen, je vidět, že určit tu správnou „částici“ představuje pro atomistu opravdu nesnadný úkol. Přesto se pokusíme vyřešit ho za něj. Probereme po pořádku ještě jednou všechny „věci“ připadající v úvahu jako možné substance, z nichž má být člověk údajně složen, a vylučovací metodou buď najdeme ty pravé, anebo zjistíme, že žádná z hypotetických „věcí“ není substancí – a pak budeme muset zkonstatovat, že člověk nemůže být složen ze substancí, a atomismus budeme moci s čistým svědomím odepsat jako metafyzickou báchorku.

Při tomto postupu využijeme našich poznatků, které jsme zatím o „věcech“ typu substance získali. Především víme, že substance představuje „věc“, která je nositelem svého vlastního bytí (samo-sebe-nese), jinak řečeno – existuje samostatně. Tato jeho schopnost existovat svébytně (tj. nést samu sebe) je pak základem vlastnosti, že je nositelem těch „věcí“, které tuto schopnost nemají, tedy akcidentů. Vztáhneme-li to na člověka, na němž atomistický model testujeme, pak to znamená, že případné substance (atomy) musí za prvé existovat samostatně a za druhé musí být nositeli takových lidských činností, jako je například myšlení. Tato dvě kritéria nám bohatě postačí, abychom otázku „z jakých substancí je člověk složen?“ mohli uspokojivě zodpovědět.

Živé látky

Orgány

Začneme u „věcí“, které by se i zastánci atomismu evidentně jevily nejméně pravděpodobné, totiž u orgánů. Mohou být tělesné orgány substancemi? Řekli jsme, že substance jsou takové „věci“, které existují samostatně. To však zcela jistě není případ tělesných orgánů. Jakmile totiž tyto „věci“ oddělíme od celku, přestávají být tím, čím jsou, totiž nástroji plnícími v organismu jisté funkce, a jako takové zanikají. Mimo lidský organismus tyto „věci“ zkrátka existovat nemohou (odhlížíme samozřejmě od umělých podmínek, které se navozují například pro potřeby transplantací). A protože samostatné orgány po světě nechodí, nemohou být ani substancemi, z nichž má být člověk složen.

Buňky

Totéž platí i pro buňky mnohobuněčných organismů. I tyto „věci“, oddělíme-li je od organismu, zanikají. Ostatně odumírání orgánu odděleného od těla je i odumíráním buněk, které ho tvoří. Ani buňky tedy nemohou být substancemi, z nichž by byl člověk složen.

Neživé látky

Subatomární částice, atomy a molekuly

Na tomto místě je vhodné připomenout, jak si evoluční biologové (zastánci atomismu) vykládají vznik života z neživé hmoty.
Schematicky (a zjednodušeně) by se to dalo znázornit asi takto:

(1) atomy → (2) anorganické molekuly → (3) organické molekuly → (4) jednobuněčné organismy → (5) mnohobuněčné organismy
(1) atomy → (2) anorganické molekuly → (3) organic aminokyseliny → peptidy → bílkoviny
(1) atomy → (2) anorganické molekuly → (3) organic monosacharidy → RNA → DNA

Vezměmě si například ten první přechod (tj. atomy → anorganické molekuly) a zkoumejme, co se při něm (z filosofického pohledu) vlastně děje:

2H + O = H2O (2 atomy vodíku + 1 atom kyslíku = molekula vody)

H (vodík) = plyn, O (kyslík) = plyn, H2O (voda) = kapalina

To, že lze spojit atomy vodíku a kyslíku za vzniku molekul vody, je nesporný fakt (který si lze ověřit v každé laboratoři). Přechod 1 → 2 (čili přechod „z atomů na anorganické molekuly“) lze tedy považovat za prokázaný. Máme-li ale dokázán přechod 1 → 2 (tj. atomy → anorganické molekuly), máme tím dokázánu i [teoretickou] uskutečnitelnost (tj. přípustnost) ostatních přechodů (tj. přechodů 2 → 3 → 4 → 5) … bez ohledu na to, jak pravděpodobné či nepravděpodobné to v reálném světě je. Může-li totiž ze dvou atomů plynu vzniknout molekula kapaliny (čili sloučenina se zcela novými, podstatně odlišnými vlastnostmi), proč by takový přechod (= vznik podstatně nových „věcí“) nebyl možný i na dalších úrovních?

Ve sporu s evolucionisty tedy nejde o to, zda může z atomů vzniknout nějaký složitější útvar (např. molekula, buňka či člověk), nýbrž o to, kde se v těch složitějších útvarech berou ty nové vlastnosti (např. život, cítění či myšlení). Pokud bychom tuhle otázku převedli do filosofického žargonu, pak se tu vlastně ptáme, zda ty nově vzniklé [složitější] útvary jsou substance (tj. vlastní jsoucna) nebo „ze substancí“ (tj. nevlastní jsoucna).

Atomisté tvrdí, že všechny ty nové látky vznikající v jednotlivých přechodech, jsou ve skutečnosti nevlastní jsoucna, tj. „věci“ složené ze substancí (např. z atomů). Člověk je tedy z jejich pohledu jen jakýmsi „agregátem“ (shlukem, kompozitem či „puzzlíkem“) mnoha miliard atomů (= „dílků puzzle“).

Jak už ale víme z ontologie (= nauky o základní struktuře reality), identita nevlastního jsoucna je poskládána jako puzzle z identit jeho jednotlivých dílků (v tomto případě atomů). Ukažme si teď na příkladu toho prvního přechodu (tj. atomy → anorganická molekula), co by to prakticky znamenalo (tj. jaké by to mělo důsledky).

E1 = esence [neboli identita] vodíku
E2 = esence kyslíku
E1+2 = esence nevlastního jsoucna složená z E1 a E2 (tj. identita sdílející atributy E1 a E2)
E3 = esence vlastního jsoucna (tj. nová identita odlišná od E1 i E2)

Nevlastní (složené) jsoucno se pozná podle toho, že obsahuje pouze ty vlastnosti (znaky), které jsou přítomné u jeho jednotlivých složek. Aplikujeme-li to na náš příklad s vodou, pak identita atomu vodíku obsahuje „to, co činí atom vodíku vodíkem“ a identita atomu kyslíku obsahuje „to, co činí atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc, nic míň). Pokud by však tyto atomy vytvořily nevlastní jsoucno, pak by identita tohoto nevlastního jsoucna musela být tvořena výhradně jen „tím, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc).

Jinými slovy, kdyby byla voda (tj. jsoucno vzniklé spojením vodíku a kyslíku) jen nevlastním jsoucnem (tj. pouhým agregátem atomů vodíku a kyslíku), pak by její identita musela být jen prostým součtem identit jednotlivých dílků (= atomů). Tzn. že voda by musela být „tím, čím jsou jednotlivé atomy“, které ji tvoří (skládají). Čili voda by musela být v první řadě plynem (a nikoli kapalinou), neboť plyn + plyn ≠ voda!

Tak tomu ale evidentně není, neboť voda je kapalina (nikoli plyn), která má podstatně odlišné vlastnosti (charakteristiky) než jaké mají jednotlivé atomy, které ji skládají, což dokazuje, že její identita není složená (agregovaná z dílčích složek), nýbrž zcela nová (vlastní, nesložená).

V tom tedy spočívá hlavní problém atomismu. Je-li totiž atom vodíku plynný a atom kyslíku také plynný, pak identita výsledného nevlastního jsoucna (tj. identita molekuly vody) musí nutně obsahovat tuto jejich podstatnou vlastnost – totiž „plynnost“. Jenže (jak všichni dobře víme) voda není plyn, nýbrž kapalina! Kde se tedy v identitě vody vzala „kapalnost“, když identita všech nevlastních jsoucen je prostým součtem identit jejich dílčích složek? Jinými slovy, copak identita vody neobsahuje i něco jiného, než „to, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“?! Pokud však obsahuje i něco jiného (nového), pak je jasné, že se nemůže jednat o nevlastní (složené) jsoucno, nýbrž o jsoucno vlastní (nové)!

Kromě toho, jsou-li původní atomy vodíku a kyslíku substancemi, jak je možné, že v molekule vody už nejsou skutečně svébytné (autonomní), tj. schopné samostatné existence? V té molekule totiž nejsou na způsob samostatných individuí, nýbrž na způsob vázaných (podřízených) částí … neboli akcidentů.

Obě tyto skutečnosti jasně ukazují na to, že molekula vody není žádným nevlastním jsoucnem (agregátem substancí = shlukem atomů), nýbrž zcela novou substancí. Tomu odpovídá druhé (pravé) schéma, kde je vidět, jak původní substance (= atomy vodíku a kyslíku) po přeměně na molekulu vody ztrácejí svou substancialitu (svébytnost) a stávají se z nich akcidenty nové substance (= molekuly vody), která má také vlastní (podstatně odlišnou) identitu, jež se navenek projevuje i podstatně novými vlastnostmi (vč. „kapalnosti“). Přítomnost nových podstatných vlastností (např. „kapalnosti“ v molekule vody) je tedy důkazem vzniku nového (vlastního) jsoucna – v tomto případě nové substance.

Tím tedy máme také dokázáno, že v přechodech 1 → 2 → 3 → 4 → 5 nevznikají pouhé agregáty (= shluky atomů čili nevlastní jsoucna), nýbrž substance (svébytná, vlastní jsoucna) nového druhu (tj. s podstatně novými vlastnostmi, které u předchozích článků řetězce chybí, a nelze je tudíž chápat jako „dědictví“, nýbrž je nutné je považovat za „nové stvoření“ … pokud tedy nemíníme tvrdit, že je možný „vznik z ničeho“).

V našem problému přitom není vůbec podstatné, zda budou atomisté za ony výchozí substance považovat atomy či subatomární částice (případně nějaké dosud nejobjevené prvky). Na podstatě věci to totiž nic nezmění:

Z prostého spojení neživých a nemyslících atomů (či jiných jsoucen) totiž myšlení a život vzniknout prostě nemůže. Pokud se v nějaké bytosti „objevil“ život (nebo myšlení), pak to rozhodně nebylo z atomů, ale z nové identity. A protože v teodicei (= nauce o Bohu) uvidíme, že vzniklé věci nemohou vzniknout samy od sebe ani z ničeho, pak nezbývá než připustit, že tuto novou identitu musel vytvořit nějaký jiný, vnější „tvůrce“ (= její příčina).

Zrekapitujme si tedy argumenty (resp. námitky) atomistů:

První námitka → proč z neživé hmoty nemůže vzniknout život?

Atomista namítá: „Proč by [už] atomy musely myslet – proč by myšlení [a život] nemohlo vzniknout právě až nějakým speciálním seskupením [neživých a nemyslících] atomů?“ Spousta lidí nemá problém akceptovat představu, že člověk se skládá z atomů, a že například jeho mysl vznikla určitou vhodnou konstelací těchto atomů.

Její vyvrácení

Co ale vlastně takováto představa tvrdí? No, že ze shluku atomů s jistými vlastnostmi může vzniknout nějaká „věc“, která bude mít úplně [tj. podstatně] nové vlastnosti (či schopnosti), jaké nemá žádný z těch atomů, z nichž je utvořena. Opravdu je ale možné, aby z neživých (a nemyslících) atomů vznikl např. živý (a myslící) tvor?

Na příkladu vzniku molekuly vody z atomů vodíku a kyslíku jsme mohli vidět, že kdyby byla molekula vody opravdu jen „shlukem atomů“ (jak tvrdí atomisté), pak by mohla mít jen taková vlastnosti, jaké mají její dílčí složky – totiž atomy vodíku a kyslíku. Atomy vodíku ani kyslíku však nejsou kapalinami, zatímco voda ano. Tudíž voda získala spojením těchto atomů „něco“, co žádný z těch atomů sám o sobě nemá. Kde se ale to „něco“ vzalo? Odnikud? To těžko! Samo od sebe? To je také hloupost! Čili musel to tam „někdo“ přidat. Rozhodně to ale ta molekula vody nemohla „zdědit“ (obdržet) od atomů vodíku a kyslíku, neboť tyto atomy nic takového jako „kapalnost“ neměly, nemají a nikdy mít nebudou (i kdyby se postavily na hlavu).

Že by tedy prostou kombinací nějakých atomů mohly vznikat nějaké zcela nové vlastnosti (které žádný z těch atomů neobsahuje), je čirá fikce a naprostá hloupost odporující nejen zdravému selskému rozumu, ale i vědeckým důkazům (především pak principu kauzality).

Každý přece ví, že psi plodí psy (a ne třeba koně) a ze semínka broskve vyroste zase jen broskvoň (a nikdy ne třeba dub) … necháme-li teď stranou mutace, při nichž sice může dojít k podstatným změnám organismu [čili ke vzniku neboli stvoření zcela nových „věcí“ s novými vlastnostmi], ale pak už nelze mluvit o nových vlastnostech vzniklých pouhou kombinací atomů. A každý potomek vzniklý spojením (resp. kombinací) svých rodičů, může mít jen ty vlastnosti (či schopnosti), které už v sobě měl zakódované některý z jeho rodičů. Pokud tedy ani jeden rodič nemá ve svém genofondu (tj. souboru genetických informací) zakódovanou určitou konkrétní vlastnost (či potenciál k této vlastnosti), pak se tato chybějící vlastnost nikdy nemůže objevit u jejich potomků. V biologii se tedy potvrzuje to, co je filosofům známo už odpradávna: „z věcí s určitými vlastnostmi nemohou vzniknout věci s odlišnými vlastnostmi“ – jinými slovy, každá vzniklá „věc“ může mít jen takové vlastnosti, kterými je vybaven její „rodič“ (ať už se jedná o „věci“ živé či neživé).

Vrátíme-li se zpátky k atomistické teorii, která tvrdí, že všechny „věci“ jsou jen shlukem elementárních částic (např. atomů, příp. fermionů, bosonů či jiných, dosud neobjevených částic), ukazuje se, že spojením neživých (a nemyslících) atomů nemůže NIKDY vzniknout živá (a myslící) bytost! Není-li totiž žádný z atomů nadán životem (či schopností myslet), pak nemůže být živá (a myslící) ani žádná „věc“, která vznikne jejich vzájemnou kombinací (složením). Kde se tedy vzal v některých „věcech“ život (či myšlení), když jsou všechny ty „věci“ složeny jen z neživých atomů, to je pro zastánce atomismu neřešitelným problémem.

Ještě jinak: Myšlení je akcident (tj. „věc“, která nemůže existovat samostatně – bez svého nositele, jímž je v našem případě člověk). Je-li však člověk tvořen jen souborem atomů (a tyto atomy bychom považovali za substance), pak musí být to myšlení „neseno“ (či vlastněno) některým z těch atomů. Může-li totiž myšlení (jakožto akcident) existovat jen v nějaké substanci (která ho „nese“ či „vlastní“), pak musí nutně existovat v některém z těch atomů. Kdo kdy ale slyšel o tom, že nějaký atom myslí?! Každý vědec, který by něco takového tvrdil, by byl ve vědecké obci považován za blázna. Přesto ale tento logický závěr z atomistické teorie nevyhnutelně plyne! Pokud tedy atomistickou teorii domyslíme do všech důsledků, je jasné, že je neudržitelná.

Druhá námitka → copak prostým spojením atomů nevznikají zcela nové látky?

Zde by někdo mohl namítnout, že třeba taková molekula vody (H2O), která vzniká spojením dvou atomů vodíku (H+) a jednoho atomu kyslíku (O2-), má také zcela jiné (nové) vlastnosti, než jaké mají samy o sobě atomy vodíku či kyslíku. Atomy vodíku a kyslíku jsou samy o sobě plyny, kdežto molekula vody (vzniklá jejich „spojením“) je kapalina se zcela odlišnými vlastnostmi. Navíc rozdíl mezi plynem a kapalinou je zcela nepochybně rozdílem podstatným (substanciálním) a nikoli jen případkovým (akcidentálním). Proč by tedy podobným způsobem nemohly pouhým „spojením“ atomů vznikat zcela nové druhy jsoucen (věcí) nebo zcela nové vlastnosti, které původní atomy samy o sobě neměly? Proč by tedy takto nemohla z neživých a nemyslících atomů vzniknout živá a myslící bytost (podobně jako ze dvou plynných atomů vzniká kapalná látka)?

Její vyvrácení

Odpověď na tuto námitku shrnuje celkem pěkně ve své knize Filosofie přírody (2007) Tomáš Machula (viz str. 35): Tuto námitku lze vyřešit, když přestaneme atomy posuzovat čistě jen z empirického (např. chemického) hlediska, které se při jejich zkoumání omezuje pouze na jejich hmotnou strukturu, a místo toho na ně budeme hledět z metafyzického (filosofického) hlediska, které bere v potaz i jejich individualitu (neboli esenci). Chemik si neklade otázku po základních individuích, pouze popisuje strukturu hmoty. Jinak řečeno, pro chemika je voda tříatomovou molekulou složenou ze dvou vodíků a jednoho kyslíku. Avšak otázku, zda tyto atomy ztrácejí vstupem do vazeb tvořících molekulu vody svou individualitu (tj. zda při tom „zaniká“ esence těch původních atomů a „vzniká“ úplně nová esence, čili nová „věc“), chemie neřeší. Na tuto otázku reaguje filosofie. Voda se nechová jako kyslík ani jako vodík, naopak se svými projevy od vodíku nebo kyslíku zásadně (tj. podstatně = substanciálně) liší. Je tedy třeba ji považovat za vyšší celek (za nové individuum čili za „věc“ s novou esencí, jinými slovy za „nové stvoření“ neboli „nový druh“), který není prostým „spojením“ (či shlukem) jeho složek. Na rozdíl od vodíku a kyslíku v molekule vody se např. kovové části složené do podoby mlýnku na maso jako vyšší individuum nechovají. Činnost mlýnku na maso je možné vyvodit z vlastností jeho částí, které se chovají stále stejným způsobem, ať jsou součástí mlýnku, nebo samostatnými díly. Atom vodíku se ale chová diametrálně odlišně jako samostatný atom vs. jako součást molekuly vody. Voda je tudíž individuum (tj. nová substance s vlastní esencí, a tedy i se zcela odlišnými vlastnostmi), mlýnek na maso naproti tomu shluk individuí (tj. nevlastní jsoucno, podobně jako les je shlukem stromů, nebo vojsko shlukem vojáků … jejichž vlastnosti se však neliší od vlastností jednotlivých členů – tj. vlastnosti lesa jsou totožné s vlastnostmi, které mají jednotlivé stromy, a podobně ani vojsko nemůže mít jiné vlastnosti, než jaké mají jednotliví vojáci, kteří ho tvoří). Ne tak ale u vody, která má zcela jiné vlastnosti než plyny vodíku a kyslíku. Proto nemůže být voda pouhým shlukem vodíkových a kyslíkových atomů (tak jako je tomu v případě lesa či vojska, které jsou pouhým shlukem stromů či vojáků), ale musíme ji uznat za zcela novou substanci. Spojením atomů vodíku a kyslíku tedy vzniká zcela nová „věc“, kterou už nelze považovat jen za prostý shluk nějakých atomů, ale za zcela nové individuum (s vlastní esencí, která z ní činí novou „věc“ s odlišnými vlastnostmi).

Existenčně a esenciálně autonomní „věci“ – např. lidé, zvířata či rostliny (substanční představa)

Vyvrácením atomismu (a všech relevantních námitek, které s tím souvisely) jsme tedy dokázali, že ani živé, ani neživé „věci“, které připadají v úvahu jako „atomy“, jejichž souhrn by měl vytvořit lidského jedince, nejsou substancemi, a tudíž lidský jedinec není žádným souborem substancí.

Protože tedy lidský jedinec není nevlastní [umělou] „věcí“ (tj. souborem substancí, ani souborem akcidentů), musí být vlastní (přirozenou) „věcí“ (tj. jednou substancí nebo jedním akcidentem). A jelikož akcidentem být nemůže (což víme z kritiky monismu), musí být nutně jednou jedinou substancí. Tím je tedy nejen vyvrácen atomismus, ale také dokázán tzv. substancialismus – poslední zbývající možnost, která tvrdí, že svět je souborem mnoha vlastních (přirozených) svébytných jsoucen (= substancí) s jejich vlastnostmi (= akcidenty).

Naše kosmologické analýzy se tedy celkem přirozeně přesunuly do oblasti filosofické antropologie (= nauky o člověku). Bylo tomu tak proto, že závažné kosmologické hypotézy, jaké představují monismus a atomismus, se dobře prověřovaly na příkladu člověka. (To se ještě ukáže při reflexi svobody.) A protože jsme jako vedlejší produkt našich kosmologických rozborů získali již i první filosofické poznatky o lidském bytí, navážeme na ně v následujícím článku o člověku, kde budeme podrobněji zkoumat, v čem vlastně substancialita lidského bytí spočívá, či jak se k sobě má naše zjištění, že člověk je substancí, a fakt, že lidské tělo, jak jsme mohli výše pozorovat, je pouhým souborem akcidentů. Jinak řečeno, hlavní otázka, která se před námi nyní otevírá, zní: co nebo kdo je to vlastně člověk? Nejprve nás ale ještě čeká pojednání o Bohu, které je vhodné probrat ještě před otázkou o podstatě a cíli člověka, neboť vyřešení otázky Boží existence se nevyhnutelně promítne i do problematiky člověka.

Shrnutí tří hlavních teorií výkladu světa:

  • podle monismu existuje pouze jedna jediná a všezahrnující (božská) substance
  • podle atomismu existuje nezměrné množství elementárních substancí, z nichž se veškerá realita skládá jako puzzle
  • podle substancialismu existuje mnoho substancí, které lze ztotožnit s tím, čemu říkáme v běžném jazyce „věci“ okolo nás

Svět (neboli celek skutečnosti) lze chápat trojím způsobem:

  1. MONISMUS
      svět = jedna jediná Substance, kde ostatní jednotlivá jsoucna (vč. člověka) jsou pouhými jejími částmi, projevy či momenty (akcidenty)
      Svět + jeho orgány/buňky
      Božské Jedno + zbožštěné části = panteismus

    Co by to znamenalo? Co by z toho plynulo, kdyby to byla pravda?
      pokud by byl svět substancí, pak by všechna ostatní jsoucna, která tento svět obsahuje (vč. člověka), musela být nutně jeho akcidenty;
      pak by ale člověk (jakožto akcident) neměl žádnou vlastní svobodu (nebyl by svobodný, neboť by nebyl svébytnou bytostí)!
            platilo by, že člověk se nerozhoduje sám, nýbrž rozhoduje za něj substance (= svět)
            platil by determinismus

    ROZPOR: koliduje s principem sporu!

    Tento výklad světa je typický pro totalitní režimy.

  2. ATOMISMUS
      svět = shluk elementárních částic, kde veškeré změny jsou chápány jen jako pohyb z místa na místo
      svět = shluk elementárních částic, (čili jako přeskupování elementárních substancí)

    Co by to znamenalo?
      svoboda neexistuje
            determinismus
      podstatné rozdíly mezi „věcmi“ neexistují (jednotlivé věci se neliší druhem, ale nanejvýš nějakými nepodstatnými vlastnostmi)

    ROZPOR: koliduje s identitou člověka, a také s pravdou a svobodou!
      člověk v tomto pojetí není jedinou substancí s mnoha různými vlastnostmi, nýbrž jen jakousi „hromadou písku“ (tj. hromádkou miniaturních substancí)

    Tento výklad světa je typický pro materialismus.

  3. SUBSTANCIALISMUS
      svět = soubor mnoha autonomních, svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty)

    Jediná teorie, která nevede k rozporům a ukazuje se být PRAVDIVOU.

Další nejdůležitější jsoucna

  1. Bůh → viz samostatný článek o Bohu
  2. Člověk → viz samostatný článek o člověku

Omyly

    • monismus (čili přesvědčení, že svět je jediná substance a ostatní věci [vč. člověka] jsou pouhými jejími akcidenty)
    • atomismus (čili přesvědčení, že svět je pouhým shlukem elementárních částic)
  • V kosmologii: popření existenční a esenciální svébytnosti většiny jsoucen (vč. člověka)
    • důsledek: determinismus (ztráta lidské svobody)
        monismus (panteismus) či atomismus (materialismus)

Shrnutí aneb K čemu je dobrá kosmologie?

Kosmologie je 1. komnata reality – komnata pravé povahy světa

Klíčem k jednotlivým komnatám reality (tj. ke komnatě světa, Boha a člověka) je logika, noetika a ontologie, které nám poskytují nástroje (= klíče). Zde už pomocí těch klíčů vstupujeme do první komnaty reality.

V kosmologii je značné úsilí věnováno hledání odpovědi na otázku, zda svět je vlastním či nevlastním jsoucnem. Pomineme-li vyloženě nesmyslné představy o světě jako jediném akcidentu či souboru akcidentů, pak v úvahu připadají dvě základní možnosti, jak svět chápat:

  • jako jedinou substanci (monistická představa)
  • jako soubor mnoha substancí (pluralistická představa)

Po vyvrácení první [monistické] možnosti pak zkoumáme, co je těmi substacemi. V úvahu opět připadají dvě základní možnosti:

  • substancemi jsou elementární částice – např. atomy či subatomární částice, příp. molekuly nebo buňky (atomistická představa)
  • substancemi jsou existenčně a esenciálně autonomní jsoucna – např. lidé, zvířata či rostliny (substanční představa)

Z důkazů, které se nám podařilo v našich úvahách o světě vytěžit, plyne několik důležitých závěrů (poznatků), které nám mohou pomoci odlišit zrna od plev při hledání základních pravd o světě, a také při následném hledání pravého (či pravdě se nejvíce blížícího) náboženství:

  1. svět je tvořen mnoha svébytnými „věcmi“ (substancemi) s jejich vlastnostmi (akcidenty)
  2. svébytnou je každá existenčně a esenciálně autonomní „věc“ – čili věc, která existuje nezávisle na jiných, má vlastní (nesloženou) esenci a vyznačuje se bytostnou jednotou
      např. lidé, zvířata či rostliny

Teď si možná říkáte, k čemu je mi proboha něco takového dobré?

Zkusím vám to tedy ukázat na několika vybraných příkladech …

Monismus

1. příklad: POLITIKA

  • Pravice vs. levice

    • Levice klade důraz na omezení svobod jedince na úkor celku (= maximální vliv státu, minimální svoboda jedince)
        Levice se snaží řídit všechny aspekty lidského života ← monismus
    • Pravice klade důraz na podporu a ochranu svobod jedince (= minimální vliv státu, maximální svoboda jedince)
        Pravice se snaží do lidských životů zasahovat co nejméně ← substancialismus

2. příklad: NÁBOŽENSTVÍ

  • Hinduismus vs. křesťanství

    • V hinduismu je člověk chápán jako akcident (= loutka či program) vesmírné Substance (= loutkovodič či programátor)
        To vede logicky k popření svobody a vlastní identity člověka → člověk je součást Všehomíra (jeho „já“ je pouhou iluzí) ← monismus
    • V křesťanství jsou člověk i Bůh chápáni jako substance
        Člověk a Bůh jsou zde tedy (co do svobody) rovnocenní partneři, kteří mají mezi sebou spravedlivý vztah → člověk a Bůh jsou dvě různé osoby ← substancialismus
  • Katolicismus vs. protestantismus

    • V katolictví převládají tendence k institucionálnímu (organizovanému) křesťanskému životu [podle světa]
        Život jednotlivců je ovládán církví (resp. papežem) ← monismus
    • V protestantismu převládají tendence k individuálnímu (neorganizovanému) křesťanskému životu [podle bible]
        Život jednotlivců je ponechán jejich svobodnému úsudku, rozhodnutí a svědomí ← substancialismus

Atomismus

1. příklad: ČLOVĚK

  • Člověk vs. atom

    • Je-li člověk jen shlukem atomů, kde se v něm bere život, cítění či myšlení (racionální uvažování, sebereflexe)? Copak atomy žijí, cítí nebo myslí? Tvoří snad atomy nějaké myšlenky? A tvoří vůbec něco – cokoli?

      Nejde o to, že by z atomů nemohlo být sestaveno lidské tělo. Jde o to, že toto lidské tělo by nikdy nemohlo ožít a začít cítit a myslet! Atomy totiž něčím takovým nedisponují, takže to logicky nemohou ani dávat (propůjčovat). Atomy nemají „duši“, takže nemohou lidské tělo „oduševnit“! To, že člověk žije, cítí a myslí, tudíž není dílem atomů, nýbrž dílem něčeho vyššího (např. duše) … jak si konec konců dokážeme v antropologii (= nauce o člověku).

Je zarážející (a dost děsivé), jak obrovské množství z nás je schopné naletět mylným představám. Když si uvědomíme, že tyto omyly ovlivňují do velké míry i náš život, chování a rozhodování, pak zvrácenost a zkaženost lidstva (jakožto plody jeho pomýlenosti) je toho jen logickým důsledkem. Chcete i vy patřit mezi ty, kteří „vsadili na špatného koně“ (tj. zakládají svůj život na mylných představách)? Není lepší (a rozumnější) uvést svůj život do souladu s pravdou? Žít v omylu může být sice někdy lákavé (a na první pohled výhodné), ale důsledky takového života mohou být fatální (jak ještě uvidíme v pojednání o Bohu, člověku a smyslu jeho života).

Texty k dalšímu studiu:

  1. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Kosmologie. 5. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  2. MACHULA, Tomáš. Filosofie přírody. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2007. 109 s. ISBN 978-80-87183-00-7.
  3. ŠPRUNK, Karel. O redukcionismu. Distance [online]. Praha: Academia Bohemica, 1997, 1997(1) [cit. 2020-05-28]. ISSN 1212-7833. Dostupné z: distance.cz

Marcel Goliaš © 2020