klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč
k pravdám
, , , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 23.05.2020

Základy filosofického myšlení
Kosmologie aneb o základní struktuře světa

Rozpracovaný článek ...

KOSMOLOGIE (nauka o základní struktuře světa)

Otázky:

Hlavní kosmologická otázka:

  • Jaká je základní struktura světa?
    • Je svět tvořen pouze akcidenty, nebo i substancemi?
    • Kolik je těch substancí – jedna nebo více? (monismus vs. pluralismus)
    • Co všechno je těmi substancemi – elementární částice nebo všechna vlastní svébytná jsoucna? (atomismus vs. substancialismus)

Odpovědi:

Základní struktura a povaha nejdůležitějších jsoucen:

  • svět = soubor mnoha svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty)
    • Důkaz č. 1: Svět nemůže být tvořen jen samými akcidenty, ale přinejmenším i jednou substancí
    • Důkaz č. 2: Na světě neexistuje jen jedna jediná substance, ale mnoho různých substancí
    • Důkaz č. 3: Za substance nelze považovat elementární částice, ale jen vlastní svébytná jsoucna
  • Bůh (viz samostatný článek o Bohu)
  • člověk (viz samostatný článek o člověku)

Omyly

Mylné výklady světa:

  • plynoucí z deformovaného chápání substance:
    • monismus (čili přesvědčení, že svět je jediná substance a ostatní věci [vč. člověka] jsou pouhými jejími akcidenty)
    • atomismus (čili přesvědčení, že svět je pouhým shlukem elementárních částic)

Uvedení do problému

* Nyní se můžeme konečně pustit do zkoumání nejdůležitějších jsoucen … Začneme zkoumáním světa – jeho základní struktury či povahy.

Nejdůležitější jsoucna

Nyní tedy přejdeme konečně k uplatnění získaných poznatků v praktických otázkách.
Začneme otázkou „Co je to svět?“, a v dalších článcích pak budeme hledat odpovědi na otázky týkající se Boha a člověka.

Svět (odhalení jeho základní struktury a povahy)

V tomto článku budeme hledat odpovědi na tři klíčové otázky, které nám pomohou pochopit základní strukturu či povahu světa:

  1. Je celý svět tvořen pouze a výhradně jen samými akcidenty, nebo je v něm nutné uznat i existenci nějaké substance?
  2. Kolik těch substancí je nutné uznat → jednu nebo více?
  3. Co všechno je nutné uznat za substance?

(1) Pouze akcidenty, nebo i substance?

* Chybí zde ještě třetí možnost – že by byl svět tvořen „jen samými substancemi“ (bez akcidentů). Je to sice krajně nepravděpodobná možnost, ale pro úplnost by zde měla být uvedena (a vyvrácena).

Je celý svět tvořen pouze a výhradně jen samými akcidenty (vlastnostmi), nebo je v něm nutné uznat i existenci nějaké substance (vlastníky či nositele)?

Rozhlédneme-li se kolem sebe, vidíme spoustu různých (rozmanitých) věcí. Zdravý selský rozum nemá obvykle problém uznat, že zatímco některé z těchto věcí existují jako vlastníci či nositelé svých vlastností (neboli substance), jiné existují jako vlastnosti (neboli akcidenty). Naší zkušenosti se světem takové rozdělení věcí vcelku odpovídá. Zdá se nám totiž skoro samozřejmé, že věci jako zvířata či rostliny existují svébytně (autonomně), zatímco jejich vlastnosti, činnosti či stavy existují v těchto věcech jako jejich akcidenty.

Čili: zdravý selský rozum nám říká, že ve vesmíru existují dva druhy „věcí“ – (1) svébytné (samostatně existující) věci neboli substance, a (2) věci, které jsou existenčně závislé na jiných věcech, neboli akcidenty. Příkladem substance je třeba člověk (= svébytná, samostatně existující bytost) a příkladem akcidentu je třeba myšlenka, barva pleti či tělesné orgány (= věci, které nemohou existovat samy o sobě, nýbrž jen jako „vlastnosti“ svého „nositele“, jímž je v tomto případě člověk).

Tento běžný pohled na realitu ale někteří lidé zpochybňují, když tvrdí, že rozdíl mezi substancemi a akcidenty je ve skutečnosti pouze zdánlivý – jinými slovy, že i jsoucna, která se nám na první pohled jeví jako substance (tedy věci, které považujeme za samostatně, svébytně existující → např. lidé, zvířata či rostliny), jsou možná ve skutečnosti pouhými akcidenty. Vždyť například i my lidé jsme pouhými „součástmi" Země a ta je zase pouhou „částí" vesmíru. Je-li tomu tak, pak se nabízí otázka, zda vůbec ve vesmíru existuje nějaká substance – zda celý vesmír není tvořen jen jsoucny existujícími v jiných jsoucnech, tedy akcidenty?

Čili: někteří lidé jsou [v rozporu se zdravým selským rozumem] přesvědčeni, že ve vesmíru existuje jen jeden druh „věcí“ – totiž akcidenty. To znamená, že v celém vesmíru není ani jedna jediná svébytná věc, nýbrž všechny věci existují jen jako součást něčeho jiného.

Takže máme tu dva názory:

  1. ve vesmíru existují dva druhy věcí – substance + akcidenty
  2. celý vesmír je tvořen pouze samými akcidenty (neboli neexistuje tam ani jedna jediná substance)

Zkoumejme tedy možnost, že by veškerá realita byla tvořena pouze jen samými akcidenty (tedy jsoucny, která považujeme za vlastnosti něčeho jiného = jsoucny neschopnými samostatné existence). Položme si tedy otázku, co by se stalo, kdyby byla pravdivá ta druhá možnost – totiž, že celý vesmír je tvořen pouze samými akcidenty.

Chceme-li najít odpověď na tuto otázku, stačí si jen uvědomit, co je to vlastně akcident (jaká je jeho povaha). Již víme, že jde o jsoucna, která nemohou existovat sama o sobě, že ke své existenci nutně potřebují nositele (neboli substance). Kdyby tedy vesmír byl tvořen jen samými akcidenty, musela by mít tato jsoucna schopnost samostatné existence (čili musela by být nositeli). V opačném případě by totiž v celé realitě neexistovalo jediné jsoucno, které by mohlo akcidenty „nést“. A protože akcidenty nemohou bez nositele existovat, vůbec by nemohly být. Celá hypotéza o výlučné existenci akcidentů tak stojí a padá s tím, zda tato jsoucna mohou být nositeli jiných jsoucen či nikoli.

Když si však tuto otázku položíme, ihned vidíme, že něco takového není možné. Akcidenty jsou totiž jsoucna, která nejsou schopna nést ani sebe sama – právě proto potřebují ke své existenci nějaké jiné jsoucno, v němž by mohla existovat. Nejsou-li ale schopna být nositeli vlastního bytí, tím spíše nejsou schopna být nositeli bytí jiných jsoucen (neboli nejsou-li schopna nést sama sebe, tím spíše nemohou nést jiné věci).

Důvodem toho, proč akcidenty ke své existenci potřebují nositele, je totiž principiální neschopnost těchto jsoucen existovat samostatně. Filosofové tuto schopnost (= schopnost svébytné existence) nazývají takovým nepěkným slovem inseita. O akcidentech tedy platí, že jim chybí schopnost inseity = schopnost „být v sobě“. Tudíž všechny akcidenty „jsou v jiném“. Inseita (čili schopnost existovat samostatně) se takto ukazuje jako nezbytná podmínka toho, aby jakékoli jsoucno mohlo nést nějaké další jsoucno, aby mohlo být nositelem. Protože tedy akcidenty nejsou ze své povahy inseitní jsoucna, nemohou být ani nositeli cizí existence. A nemohou-li být nositeli, není možné, aby celý vesmír, celý svět, byl složen výlučně z těchto jsoucen. Kdyby totiž neexistovalo alespoň jedno inseitní jsoucno (= alespoň jedna substance), žádný akcident by nemohl existovat.

O tom, že alespoň jedna substance musí existovat, se lze přesvědčit i následujícím způsobem. Aby mohl nějaký akcident vzniknout, už tu musí být nějaké jsoucno, které jeho existenci zajistí, nějaký nositel. Kdyby však i toto jsoucno bylo akcidentem, platilo by pro něj totéž – bez nositele by nemohlo vzniknout. Ale ani toto jsoucno, kdyby bylo akcidentem, by nemohlo vzniknout bez toho, aniž by tu již nějaký nositel byl. Takto bychom však museli postupovat do nekonečna, což znamená, že bychom donekonečna museli nastavovat základní podmínku pro to, aby nějaký akcident mohl vůbec vzniknout. Odkládat však základní podmínku existence nějakého akcidentu donekonečna neznamená nic jiného, než ji odložit definitivně, to znamená vůbec ji nenastolit. Nenastolíme-li však tuto základní podmínku existence akcidentu, definitivně jsme ji znemožnili. Je tedy zřejmé, že akcidenty by bez nějaké substance vůbec nemohly vzniknout.*

* Kdyby někdo chtěl namítnout, že by třeba nějaký akcident mohl existovat věčně a tak zakládat existenci všech ostatních akcidentů, pak je mu třeba vysvětlit, že věčně existující jsoucno je takové povahy (jak uvidíme v článku o Bohu), že existuje samo ze sebe – jako věčně existující totiž nepotřebuje jiné jsoucno, které by mu dalo existenci – tedy existuje v sobě (inseitně) a nemůže proto být akcidentem.

Na základě výše uvedených argumentů tedy musíme tu druhou možnost (= představu, že by byl celý svět tvořen pouze akcidenty bez jakékoli substance) odmítnout jako rozpornou (čili nesmyslnou). Čili po bližším prozkoumání jsme došli k závěru, který potvrzuje to, co nám říká zdravý selský rozum – totiž, že ve vesmíru existují dva druhy „věcí“ – (1) svébytné (samostatně existující) věci neboli substance, a (2) věci, které jsou existenčně závislé na jiných věcech, neboli akcidenty.

Přestože jsme ale dokázali, že kromě akcidentů musí na světě existovat i nějaké substance, nevíme (resp. nemáme ještě dokázáno), kolik těch substancí je. Nyní tedy plynule přejdeme k řešení otázky počtu (neboli množství) substancí.

(2) Jedna vs. mnoho substancí? → monismus vs. pluralismus

Kolik těch substancí je nutné uznat → jednu nebo více?

Zdravý selský rozum nemá zpravidla s rozdělením věcí na vlastníky (substance) a vlastnosti (akcidenty) vážnější problém. Naší zkušenosti se světem takové rozdělení věcí vcelku odpovídá. Zdá se nám totiž skoro samozřejmé, že věci jako zvířata či rostliny existují autonomně, zatímco jejich vlastnosti, činnosti či stavy existují v těchto věcech jako jejich akcidenty.

Čili: zdravý selský rozum nám říká, že na světě existuje množství samostatně existujících jsoucen neboli substancí – např. lidé, zvířata, rostliny a nespočet dalších.

Tento běžný pohled na realitu ale někteří lidé zpochybňují, když tvrdí, že žádná věc ve skutečnosti není autonomní (svobodná), ale je pouhou částí (pouhým nesamostatně existujícím akcidentem) něčeho většího, čemu jedinému přisuzujeme skutečnou svébytnost – třeba Země (označované jako Gaia v řecké mytologii, či Eywa ve filmu Avatar) nebo nějaké nadpřirozené Energie (označované jako Síla ve filmu Star Wars, nebo Jin a Jang v čínské filosofii, či brahman v hinduismu) apod. Z uvedených příkladů je zřejmé, že tato představa o světě (označovaná jako monismus) je [v různých podobách] mezi lidmi velmi rozšířená i dnes.

Čili: někteří lidé jsou přesvědčeni, že ve vesmíru existuje jen jedno jediné svébytné jsoucno neboli jedna jediná [absolutní či božská] substance, přičemž všechny ostatní věci, které na světě poznáváme, jsou jejími akcidenty.

Takže tu opět máme dva názory:

  1. ve vesmíru existuje pouze jedna jediná substance → této představě se říká „monismus“
  2. ve vesmíru existuje mnoho substancí → této představě se říká „pluralismus“

Celek skutečnosti lze tedy interpretovat v zásadě dvojím způsobem. Buď tak, jak ho chápe zdravý selský rozum – totiž jako soubor mnoha autonomních, svébytných věcí (substancí) a jejich vlastností (akcidentů), anebo právě jako jednu jedinou Substanci, kde ostatní jednotlivé věci jsou pouhými jejími částmi, projevy či momenty (čili akcidenty).

V našich předchozích úvahách jsme přišli na to, že celá realita nemůže být tvořena výlučně jen akcidenty, a že tedy nějaká věc schopná samostatné existence přece jen existovat musí. Z naší argumentace však rozhodně nevyplynulo, že takovou svébytně existující věcí musí být právě člověk či jiné živé organismy nebo neživé věci. Závěr, k němuž jsme došli jako k jistému, tvrdil pouze to, že nějaká (minimálně jedna) substance existovat musí.

A zatímco zastánci pluralismu tvrdí, že na světě existuje bezpočet substancí, zastánci monismu jsou přesvědčeni o tom, že na celém světě (či v celém vesmíru) existuje jen jedna jediná Substance, a tou je Svět sám (ať už ho chápou čistě materiálně nebo duchovně). Tento názor není ve filosofii nijak okrajový, ba naopak, jde o jeden z nejvlivnějších výkladů celku skutečnosti, a proto by měl každý poctivý filosof tento výklad reality kriticky prověřit.

Monistickou představu si můžeme přiblížit i tak, že si Svět představíme jako jeden jediný organismus, kde jednotlivé věci (ať už živé organismy, nebo neživé věci) představují jeho orgány či buňky. Je dobré si zároveň uvědomit, že monistický výklad světa má i své náboženské konsekvence → svět, pojímaný jako jediné svébytné jsoucno, totiž nabývá díky této své výlučnosti božských atributů (svět by takto byl Jediným, Absolutním bytím – božské Jedno). V důsledku tohoto zabsolutnění či zbožštění Světa pak bývá monismus označován také jako panteismus. Protože je tedy monistický názor i určitým řešením otázky Boží existence, spadá tematicky i do filosofické disciplíny zvané teodicea. Tam budeme zkoumat zejména otázku, zda je možné, aby Absolutno mělo nějaké části, což je pro svět naprosto nezbytné. Uvidíme, že to možné není, že Boží bytí musí být dokonale jednoduché, takže nemůže být totožné se světem a monismus je tedy mylným výkladem reality. Další z cest, jak monistický názor prověřit, je tedy přenést tento problém na pole teodicey.

Vyvrácení monismu

První možnost vyvrácení (vypůjčená z knihy „Abeceda filosofického myšlení“ od Jiřího Prinze):

Nejlepší způsob, jak prověřit pravdivost nějaké hypotézy, je postavit se na její stranu a domýšlet logické důsledky, které s sebou tato hypotéza přináší. Jak vzápětí uvidíme, právě tímto způsobem se nejlépe ukáže její nemožnost. Představme si tedy svět jako jedno jediné jsoucno (jako jeden jediný organismus) a zkoumejme udržitelnost této představy na příkladu člověka – u člověka se totiž její neudržitelnost projeví nejzřetelněji.

My lidští jedinci jsme podle monistické představy pouhými částmi, orgány či buňkami (neboli akcidenty) jediné substance. První, co nás ve vztahu k člověku musí zarazit, je skutečnost, že tato monistická představa světa jako jediného organismu naprosto znemožňuje lidskou svobodu. Existuje-li totiž pouze jedna jediná substance, pak je právě tato substance jediným nositelem všech akcidentů. Je-li však svět jediným nositelem či subjektem, pak to znamená, že je (kromě jiného) také nositelem či subjektem lidských rozhodnutí.

Domyslíme-li tedy důsledně monistickou hypotézu, vidíme, že v monistickém pojetí už to není člověk, kdo se rozhoduje, nýbrž prostřednictvím člověka se rozhoduje sám svět. Jednotlivý člověk (degradovaný monistickou představou na pouhou buňku či orgán světa) není činitelem svých rozhodnutí, ale pouze nástrojem rozhodnutí světa jakožto skutečného (a jediného svébytného) činitele. Jakožto pouhý orgán či nástroj světa tedy člověk neurčuje, zda ten či onen skutek vykoná, ale naopak je sám určován (čili determinován) k tomu, aby to či ono vykonal, popřípadě nevykonal.

Nemůže nás proto překvapit, že monističtí filosofové (za všechny jmenujme alespoň Spinozu a Hegela) si tento důsledek plně uvědomují a lidskou svobodu skutečně popírají. Máme-li se tedy kriticky vyrovnat s monistickým názorem, mohli bychom to udělat například tak, že prozkoumáme otázku lidské svobody: v případě, že bychom prokázali, že člověk je skutečně svobodný, monistická hypotéza by byla vyvrácena. Protože však otázka lidské svobody patří tematicky do filosofické antropologie, jíž se budeme věnovat v jiném článku, musíme se porozhlédnout po jiném způsobu, jak se s monismem vyrovnat.

Naše zjištění, že monistická představa vylučuje lidskou svobodu, už ale naznačuje, jaké problémy pro ni přináší fakt existujících lidských jedinců. Právě lidé se jí, jak hned uvidíme, stávají skutečně osudnými.

Uvědomme si, že v rámci monistického výkladu reality přísluší všechny akcidenty (tedy například i lidské činnosti) jednomu jedinému subjektu – světu. V monistickém výkladu už to tedy vlastně nejsem já, kdo píše tento článek, ale je to svět sám, který mým prostřednictvím píše tyto řádky. Už to ovšem není ani laskavý čtenář, který čte tento text, ale je to opět svět sám, který si čtenářovým prostřednictvím pročítá věty, jež před časem napsal. V monistickém výkladu reality už se tedy věci nemají tak, že já píšu a čtenář čte, nýbrž tak, že si svět čte, co sám napsal – monisté říkají, že „vede dialog se sebou samým“. Takováto představa se sice může některým výstředním lidem zamlouvat, nicméně není těžké dokázat, že je ve své podstatě rozporná, a tudíž neudržitelná.

Vezměme si jako příklad právě oblast vědomostí. V monismu musejí všechny jednotlivé vědomosti (jakožto akcidenty) patřit světové substanci, ale zároveň existuje bezpočet lidí, kteří touží tyto vědomosti získat. Touhy jsou však také jsoucny (= věcmi) a jakožto akcidenty musí také ony náležet světové substanci. Světu tedy současně náleží jak jednotlivé vědomosti o nějakých záležitostech, tak i touhy o těch samých záležitostech něco vědět. Svět sám tedy o jednom a témž předmětu zároveň nic neví (jakožto toužící vědět) i ví (jakožto nositel všech znalostí). Svět tedy současně má i nemá tutéž vědomost, což je rozporné.

Ještě lépe vynikne tento rozpor na příkladu nevidomého a vidoucího člověka, kdy touha nevidomého vidět nějaký konkrétní objekt (např. chrám sv. Víta) a současné vidění téhož objektu prostřednictvím vidoucího člověka opět přísluší jedinému subjektu – světu. Svět tak touží vidět to, nač právě hledí; nevidí tedy to, co vidí – což je učebnicový rozpor.

Druhá možnost vyvrácení (totéž, jen trochu jinými slovy):

Je-li monistická představa o světě správná, pak my lidé musíme být chápáni jako pouhé vlastnosti (= akcidenty) jedné jediné Substance (= Všehomíra). Dle monismu je tedy člověk definován jako část celku – jako akcident Všehomíra. Zkusme tedy chápat člověka jako akcident Všehomíra. Akcident je něco, co je kvalifikací (či kvalitou) jiné věci. Když třeba řekneme "Petr je vzdělaný", tak normálně bychom tomu rozuměli tak, že Petr je vlastníkem této kvality (totiž té vzdělanosti). Jenže v monistickém pojetí to takto "normálně" chápat nelze. V monistickém pojetí je totiž Petr součástí Všehomíra, takže je-li Petr vzdělaný, pak ve skutečnosti je vlastníkem této vzdělanosti nikoli Petr, nýbrž Všehomír. Čili v monistickém pojetí to musíme chápat tak, že "Všehomír je vzdělaný". Petr zde totiž figuruje jen jako akcident jedné jediné Substance (= Všehomíra). Řekneme-li tedy "Petr vzpomíná na svou matku", kdo na tu matku vzpomíná? Petr? Chyba! To Všehomír vzpomíná na svou matku. Všechny kvality (či jiné vlastnosti), které jakákoli věc na světě má, nepatří ve skutečnosti jí, nýbrž jedinému subjektu v celém vesmíru – totiž tomu Všehomíru. V monistické představě je jediným subjektem všech přísudků (tj. vlastností) Všehomír a nikdo jiný. Všichni lidé (včetně všech jejich vlastností, činností či stavů) jsou v tomto pojetí pouhými akcidenty, které se vším všudy patří Všehomíru, jakožto jakémusi svému prazákladu. Prostřednictvím svých vlastností se zde nerealizují lidé, nýbrž realizuje se skrze ně ten Všehomír. Všechny naše vlastnosti nejsou tedy ve skutečnosti "našimi" vlastnostmi, nýbrž vlastnostmi Všehomíra.

Když ale tuto představu domyslíme do důsledků, snadno přijdeme na to, že tímto způsobem se může Všehomír snadno dostat do dvou stavů, které si vzájemně odporují. Tento rozpor, do něhož se monistická představa dostává, si můžeme znázornit na několika jednoduchých příkladech:

  • "Petr má žízeň, zatímco Franta nemá žízeň"
  • "Učitel má poznatky vs. žák má potenci k těm poznatkům" (tj. aktuálně ty poznatky ještě nemá)
  • "Vidoucí člověk vidí vs. slepec nevidí"
  • "Jiří říká pravdu vs. Tomáš nám lže"

Uvědomíme-li si, že v monistické představě patří všechny ty výše uvedené vlastnosti (či stavy) nikoli jednotlivým lidem, ale Všehomíru, pak z toho plyne, že Všehomír zároveň žízeň, poznatky, zrak a pravdu má (v Petrovi, učiteli, vidoucím a Jirkovi) i nemá (ve Frantovi, žáku, slepci a Tomášovi). Jinými slovy, Všehomír jednu a tutéž vlastnost zároveň má i nemá – což je rozpor. Totéž pak samozřejmě platí i o ctnosti a neřesti (tentýž subjekt=Všehomír má ctnost i neřest), nebo o pravdě a omylu (tentýž subjekt=Všehomír nám říká pravdu i lež). Z takto logicky domyšlených důsledků je patrné, že monistická představa je představou dosti lajdáckou, nepromyšlenou a rozpornou; čili ten, kdo tuto představu vymýšlel, o ní příliš nepřemýšlel (tj. nepokoušel se domyslet všechny její logické důsledky). Kdyby to totiž udělal, musel by ji odmítnout jako nesmyslnou (rozpornou).

Pro monistickou představu je nepříjemná ještě jedna věc. A totiž ta, že ten Všehomír, který myslí ve všech jednotlivých lidech své vlastní myšlenky, si prostřednictvím nějakého monisty (např. Hegela) myslí, že pravdivá je ta monistická představa, zatímco prostřednictvím nějakého substancialisty (např. Aristotela) si myslí, že tato monistická představa pravdivá není. Čili opět je zde ten Všehomír v protikladu, z něhož ovšem vyplývá, že na žádné tvrzení toho Všehomíra se pak ale nedá spolehnout (současně se nám totiž předkládá jako pravdivé i mylné zároveň). Kdyby pak ten monista aplikoval tuto logiku sám na sebe, tak se tím sám vyvrací, neboť by musel uznat, že jeho představa je zároveň pravdivá i mylná.

Třetí možnost vyvrácení (noetický důkaz):

Podle monismu existuje jen jedna světová substance (svět), přičemž všechna ostatní jsoucna jsou jejími akcidenty.

Připomeňme si z noetiky: Pravda je shoda myšlení s poznanou skutečností. Kdo to popírá, vyvrací se, neboť i on je přesvědčen o tom, že jeho přesvědčení odpovídá skutečnosti (tj. že je pravdivé), čímž sám tuto definici pravdy předpokládá a potvrzuje. Tato shoda se uskutečňuje mezi podmětem a přísudkem v kategorickém soudu (jinak nastává regres, který pravdu znemožňuje). Čili řeknu-li, že "Petr je vzdělaný", říkám tím, že Petrovi (jakožto podmětu v uvedeném tvrzení) náleží určitá kvalita (přísudek) – v tomto případě „vzdělanost“. Jinými slovy, pomocí tohoto přísudku poznávám Petra jakožto vzdělaného, neboli respektuji tím jeho identitu. Pojem „vzdělaný“ tedy vyjadřuje něco, co Petrovi skutečně náleží. Jinými slovy, přísudek „vzdělaný“ zpřítomňuje Petra jako autentického vlastníka vzdělanosti (Petr zde musí být uznán jako vlastník). Na tomto příkladu je tedy vidět, že Petr je skutečným vlastníkem svých akcidentů (tj. vlastností a činností), že nemůže být akcidentem světa (nemůže být sám přisuzován někomu či něčemu jinému), neboť je posledním logickým podmětem. Tvrdit tedy, že Petrova vzdělanost patří ve skutečnosti někomu či něčemu jinému než Petrovi, je nesmyslné.

Bylo tedy dokázáno, že jsoucna typu "věc" jsou autentickými vlastníky svých aktů (činností), že jsou posledními logickými podměty a jako taková nemohou být akcidenty (vlastnostmi). Pak jsou buď substancemi (= substancialismus), nebo ze substancí (= atomismus). V každém případě je tím dokázána pluralita substancí, což vyvrací monistickou hypotézu jedné Substance.

Důsledky monismu

Právě jsme mohli pozorovat, jak monistická hypotéza beznadějně ztroskotává na faktu lidské jedinečnosti. Je tomu tak proto, že v monismu není pro lidského jedince zkrátka místo. Z povahy tohoto výkladu skutečnosti totiž vyplývá, že lidský jedinec je pouhou částí světového organismu či vlnkou světového oceánu a není proto možné, aby „stál v sobě" (tj. aby existoval sám o sobě jako svébytné jsoucno), aby byl substancí. Je přitom lhostejné, zda za tu „skutečnou bytost“ (tedy za onu substanci, jejíž je jednotlivý člověk pouhou buňkou) označíme Svět, Zemi, Přírodu nebo Stát, Národ či Stranu; vždy takováto představa skončí nevyhnutelně v rozporech, jak jsme to mohli vidět na příkladu se světem – vždy se rozbije o lidskou individualitu.

Nemělo by nás proto příliš překvapit, že monistický světonázor stojí v pozadí moderního totalitarismu, v němž právě pro lidskou jedinečnost nezbylo místo. Právě v totalitních režimech (jako byl nacismus či bolševismus, nebo v současnosti se prosazující neomarxismus) byl totiž jednotlivec prohlášen za pouhou „buňku společenského organismu", za někoho, jehož bytí je tu pro Celek (ať už byl tímto celkem myšlen nacistický Stát, bolševistická Strana, nebo neomarxistická Evropská unie). V Evropě prosazovala monismus řada významných filosofů – např. Schelling, Hegel, Feuerbach, Marx, Engels, Schopenhauer nebo Nietzsche.

Někteří myslitelé (za všechny jmenujme alespoň Fridricha Augusta Hayeka a jeho knihu Cesta do otroctví) nalézají kořeny těchto totalitních tendencí právě v německé kultuře a pokládají za jakýsi předobraz obou totalitních režimů pruský stát s jeho všepronikající organizovaností a militarismem – stát, jehož dvorním filosofem ostatně nebyl nikdo jiný než Friedrich Hegel.

(3) Co všechno je těmi substancemi? → atomismus vs. substancialismus

Co všechno je nutné uznat za substance?

Člověku se zdravým selským rozumem připadá skoro samozřejmé, že spousta věcí, které kolem sebe vidí [ať už to jsou zvířata, rostliny, nerosty či věci naší každodenní potřeby], existuje svébytně (takovým říkáme substance), zatímco jejich vlastnosti, činnosti či stavy se mění (takovým říkáme akcidenty). V člověku se například neustále střídají (mění) myšlenky, pocity a vjemy, ale přesto si jasně uvědomujeme, že naše „já“ uprostřed všech těch změn zůstává stále stejné – pořád jsme to „my“ (bez ohledu na to, nač právě myslíme či co právě cítíme nebo vnímáme). Kámen zůstává kamenem, přestože jeho kvality se mohou (třeba postupem času nebo působením nějakých vnějších sil) měnit. Podobně zlato zůstává zlatem, i když mu různí lidé v různých dobách mohli přisuzovat různou hodnotu; a hrnek zůstává hrnkem, ať už bude modrý či zelený, nebo v něm bude voda, čaj či mléko. Mohli bychom tedy říct, že substancí je pro běžného člověka každá „věc“, která může existovat samostatně (tj. stát sama o sobě, nezávisle na jiných).

Čili: zdravý selský rozum nám říká, že substancí je všechno, co existuje samostatně, nezávisle na jiných – např. lidé, zvířata, rostliny a nespočet dalších „věcí“.

Někteří filosofové (zastánci tzv. atomismu) nám tu ale mohou namítnout, že i ty věci, které my prohlašujeme za substance (včetně např. člověka, zvířete, rostliny a spousty jiných „věcí“), mohou být ve skutečnosti jen jakýmsi (více či méně nahodilým) shlukem elementárních částic (např. atomů) – jinými slovy, že se ve skutečnosti nejedná o vlastní, nýbrž nevlastní jsoucna. Připomeňme si z ontologie, že zatímco vlastní jsoucna jsou takové věci, které mají svou vlastní esenci (a dělí se na substance a akcidenty), nevlastní jsoucna jsou věci, které jsou složené z mnoha jiných, vlastních jsoucen (tj. z mnoha substancí s jejich akcidenty). Co když tedy žádná věc, kterou běžně ve světě nacházíme (např. člověk, zvíře, rostlina, nerost apod.), není sama o sobě svébytnou substancí, nýbrž jen jakýmsi nesvébytným shlukem elementárních částic – čili co když těmi pravými substancemi nejsou jednotliví lidé, zvířata, rostliny apod., ale spíše jednotlivé atomy (či jiné elementární částice), z nichž jsou všechny ostatní věci ve světě složeny?

Čili: někteří lidé jsou přesvědčeni, že jedinými substancemi (tj. pravdě svébytnými „věcmi“) jsou elementární částice, a že všechny ostatní věci (jako třeba lidé, zvířata, rostliny apod.) jsou jen jejich více či méně složitou kombinací (shlukem).

Takže tu máme další dvě možnosti:

  1. substancemi jsou pouze elementární částice, přičemž všechny ostatní věci jsou jen nevlastními jsoucny neboli shluky těchto elementárních částic → této představě se říká „atomismus“
  2. substancemi jsou všechna vlastní svébytná jsoucna, tj. všechny věci, kterým náleží existenční a esenciální autonomie → této představě se říká „substancialismus“

Z dosavadních úvah o celku skutečnosti zatím vyplynulo několik závěrů. Zrekapitulujme si je:

Především jsme zjistili, že není možné, aby všechna jsoucna, která existují, byla pouhými akcidenty, tedy nesamostatnými [čili na jiných závislými] jsoucny (tj. jsoucny existujícími v jiných), a že tedy nějaké (minimálně jedno) svébytné jsoucno [čili substance] existovat musí.

Následně jsme pak viděli, že takových autonomních jsoucen musí být více – že veškerá skutečnost nemůže být strukturována jako jedno jediné svébytné jsoucno, jako jediná substance, kde by vše ostatní byly její akcidenty. Protože tedy celek reality není jediným svébytným jsoucnem (jedinou substancí), musí být naopak tvořen více svébytnými jsoucny (substancemi). Budeme-li tedy od nynějška hovořit o světě či přírodě, budeme už vědět, že nejde o jednu jedinou substanci, ale naopak o soubor mnoha autonomních, svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty).

Přestože většina lidí (na základě běžné zkušenosti) předpokládá, že na světě existuje spousta svébytných jsoucen (jako třeba lidé), kritická filosofie by neměla tento předpoklad slepě přebírat (jako dogma), ale měla by ho pečlivě prozkoumat (prověřit), zda na něm není něco pravdy – zda nás naše elementární zkušenost prostě neklame, zda například i my lidé nejme jen soubory nějakých původnějších jsoucen.

A skutečně, v dějinách filosofie najdeme velmi vlivný proud myšlení, podle něhož jsme nejen my lidé, ale celá skutečnost pouhými shluky elementárních substancí, tzv. atomů. Právě podle slova „atom" získal tento filosofický názor jméno atomismus. Co když je tedy realita strukturována právě tak, že všechna jsoucna jsou jen shluky jakýchsi elementárních částic? Přitom nemusíme hned brát slovo „atomismus" doslovně, nemusíme trvat na tom, že jsoucna, z nichž je vše složeno, jsou zrovna atomy; takové jsoucno třeba dosud nemuselo být ani objeveno.

Prověřme tedy nyní atomistickou hypotézu a podobně jako při analýze monismu zaměřme svou pozornost na člověka - podaří-li se nám prokázat, že lidské bytí nemůžeme chápat jako soubor nějakých elementárních substancí, pak můžeme rovnou odmítnout atomistický pokus o výklad celku skutečnosti. Zároveň si rozšíříme i naše filosofické vědomosti o člověku, tedy o objektu, k němuž zájem filosofů vždy přirozeně směřoval jako ke svému cíli.

O člověku nám z dosavadních úvah, konkrétně z kritiky monismu, vyplynulo zatím pouze to, že není akcidentem (eventuálně souborem akcidentů), neboť jako takový by člověk náležel nějakému jinému jsoucnu jako své substanci a to by, jak jsme viděli, nutně vedlo k rozporům. Není-li však člověk akcidentem, což máme dokázáno, neznamená to ještě, že musí být substancí, jak se nám to ze zkušenosti nejpravděpodobněji jeví - podle atomistického výkladu reality totiž může být shlukem substancí, což představuje problém, před nímž nyní stojíme.

Podobně jako při naší kritice monismu si i zde můžeme všimnout, že v této atomistické představě je lidské bytí degradováno na jakousi odvozeninu – v případě monistického pojetí světa byl člověk chápán jako akcident (tedy nesvébytné jsoucno), v případě atomistického výkladu pro změnu jako nevlastní jsoucno (tedy něco, co existuje jen jako produkt určité „konstelace atomů“). Vidíme, že tento model je silně mechanistický (změny, kterými člověk prochází, jsou tu chápány jako jakési přeskupování elementárních substancí) a není proto žádná náhoda, že atomismus bývá nejčastěji spojován s materialismem. Atomismus se tak podobá monismu ještě v jedné věci, totiž v popírání lidské svobody. Existuje-li totiž pouze hmotná skutečnost, o níž platí, že její pohyby probíhají podle vědou poznatelných zákonů, a tedy nutně, pak není možné, aby nějaká svoboda, tedy ne-nutnost, vůbec existovala.

Moderní determinismus velice často opíral své přesvědčení o materialistický světonázor a podobně jako v případě monismu bychom tedy mohli materialismus (a spolu s ním i jeho atomistickou variantu) vyvracet důkazem lidské svobody. To jsme však slíbili učinit až v jiném článku (tj. ve filosofické antropologii neboli pojednání o člověku), a proto nyní musíme hledat jiné cesty ke zhodnocení atomistického pojetí světa.

Samozřejmě, že bychom mohli atomismus, stejně jako monismus, odmítnout i na základě teodicey, kde uvidíme, že není možné, aby existovalo více než jedno věčné jsoucno. Hypotetické atomy totiž musí být věčné, neboť veškeré vznikání a zanikání je v atomismu vykládáno jako shlukování, respektive rozpojování elementárních částic. Kdyby však tyto elementární částice nebyly věčné a byly tudíž vzniklé, musely by vzniknout také spojováním, což by ovšem neznamenalo nic jiného, než že nejsou elementární. Atomismus proto musí považovat „atomy“ za věčně existující jsoucna.

Vyvrácení atomismu

První obtíž, kterou atomismus sám sobě způsobuje, představuje otázka, co by vlastně oním „atomem" mělo být. V případě, že by měl být onou substancí, která konstituuje lidské bytí, skutečný atom, dostane se atomismus do nezáviděníhodné situace, kdy musí nějak vysvětlit fakt, že lidský jedinec je živou bytostí. Atomy jsou totiž neživá jsoucna a pokud by člověk nebyl ničím jiným než jejich souborem, potom opravdu stojíme před vážným problémem, jak vysvětlit, kde se v tomto souboru neživých entit bere život. Tato námitka se přirozeně netýká pouze atomů. Tentýž problém by vyvstal, i kdybychom za substance, z nichž je složeno lidské bytí, pokládali například subatomární částice, molekuly či prvky, což jsou všechno neživá jsoucna.

Zdá se tedy, že „atomismus“, aby mohl vykládat lidské bytí jako soubor nějakých původnějších jsoucen, bude muset slevit z požadavku, který ho odnepaměti provází, totiž že by substance, z nichž je celek reality složen, byly stejnorodé povahy – ukazuje se totiž, že pro výklad živých jsoucen je nezbytné, aby stavební jednotky, z nichž mají být tato jsoucna poskládána, byla živými jsoucny. Jenže živé stavební jednotky zase pochopitelně nemohou být stavebními jednotkami neživých jsoucen. Neživá jsoucna tedy musejí být poskládána z neživých stavebních jednotek.

Připusťme tedy, že neživá jsoucna jsou složena z nějakých neživých jednotek, zatímco živá jsoucna ze živých. Z těch se pak jako „stavební kameny" nejsnáze nabízejí buňky, které také bývají definovány jako jednotky života. Ani v tomto případě však neunikneme značným potížím. Vztah buněk k specificky lidským činnostem (jako je například myšlení), je totiž stejný, jako vztah atomů k živým jsoucnům – tak jako atomy nežijí, tak ani buňky samy o sobě nemyslí. Tuto specificky lidskou činnost je totiž schopen provádět v nejlepším případě až lidský mozek (chceme-li se samozřejmě s atomistou vyhnout závěru, že principem myšlení stejně jako rozhodování je lidská duše). To by však znamenalo, že oněmi hledanými substancemi, z nichž je lidský jedinec složen, jsou až tělesné orgány. Tedy tělesný orgán jako elementární částice? To by nám elementární částice ale pěkně nakynuly a atomista by byl asi první, kdo by proti takovým „atomům" protestoval.

Z tohoto výčtu jsoucen, která by mohla kandidovat na stavební jednotky, z nichž je podle atomistického výkladu člověk složen, je vidět, že určit tu správnou „částici“ představuje pro atomistu opravdu nesnadný úkol. Přesto se pokusíme vyřešit ho za něj. Probereme po pořádku ještě jednou všechna jsoucna připadající v úvahu jako možné substance, z nichž má být člověk údajně složen a vylučovací metodou buď najdeme ty pravé, anebo zjistíme, že žádné z hypotetických jsoucen není substancí - a pak budeme muset zkonstatovat, že člověk nemůže být složen ze substancí a atomismus budeme moci s čistým svědomím odepsat jako metafyzickou báchorku.

Při tomto postupu využijeme našich poznatků, které jsme zatím o jsoucnu typu substance získali. Především víme, že substance představuje jsoucno, které je nositelem svého vlastního bytí (samo-sebe-nese), jinak řečeno - existuje samostatně. Tato jeho schopnost existovat svébytně (tj. nést samo sebe) je pak základem vlastnosti, že je nositelem těch jsoucen, která tuto schopnost nemají, tedy akcidentů. Vztáhneme-li to na člověka, na němž atomistický model testujeme, pak to znamená, že případné substance (atomy) musí za prvé existovat samostatně a za druhé musí být nositeli takových lidských činností, jako je například myšlení. Tato dvě kritéria nám bohatě postačí, abychom otázku „z jakých substancí je člověk složen?" mohli uspokojivě zodpovědět.

Začneme u jsoucen, která by se i stoupenci atomismu evidentně jevila nejméně pravděpodobná, totiž u orgánů. Mohou být tělesné orgány substancemi? Řekli jsme, že substance jsou taková jsoucna, která existují samostatně. To však zcela jistě není případ tělesných orgánů. Jakmile totiž tato jsoucna oddělíme od celku, přestávají být tím, čím jsou, totiž nástroji plnícími v organismu jisté funkce, a jako takové zanikají. Mimo lidský organismus tato jsoucna zkrátka existovat nemohou (odhlížíme samozřejmě od umělých podmínek, které se navozují například pro potřeby transplantací). A protože samostatné orgány po světě nechodí, nemohou být ani substancemi, z nichž má být člověk složen.

Totéž platí i pro buňky mnohobuněčných organismů. I tato jsoucna, oddělíme-li je od organismu, zanikají. Ostatně odumírání orgánu odděleného od těla je i odumíráním buněk, které ho tvoří. Ani buňky tedy nemohou být substancemi, z nichž by byl člověk složen.

Vylučovací metodou se tak dostáváme k neživým jsoucnům. O těch jsme si už sice řekli, že jejich skládáním život nevytvoříme, ale připusťme, že by se atomista mohl uchýlit k námitce, že „věda tuto záhadu jednou vyřeší" a hledejme nějaké kritérium pro posouzení této hypotézy. Řekli jsme, že tato neživá jsoucna musí být substancemi a tedy i nositeli natolik specificky lidských činností, jakými je například lidské myšlení. Jinými slovy, tato neživá jsoucna, a je jedno, jde-li o prvky, atomy či subatomární částice, by musela myslet*. A to také nevypadá pro hypotézu neživých substancí nadějně.

* Běžný člověk (nefilosof) by zde mohl namítnout: „Proč musí myslet už atomy – proč by myšlení [a život] nemohlo vzniknout právě až nějakým speciálním seskupením [neživých a nemyslících] atomů?“ Spousta lidí nemá problém akceptovat představu, že člověk se skládá z atomů, a že například jeho mysl vznikla určitou vhodnou konstelací těchto atomů. Co ale vlastně takováto představa tvrdí? No, že ze shluku atomů s jistými vlastnostmi může vzniknout nějaká „věc“, která bude mít úplně [tj. podstatně] nové vlastnosti (či schopnosti), jaké nemá žádný z těch atomů, z nichž je utvořena. Opravdu je ale možné, aby z neživých (a nemyslících) atomů vznikl např. živý (a myslící) tvor? Každý přece ví, že psi plodí psy (a ne třeba koně) a z broskvoní vyrostou zase jen broskvoně (a nikdy ne třeba duby) … necháme-li teď stranou mutace, při nichž sice může dojít k podstatným změnám organismu [čili ke vzniku neboli stvoření zcela nových jsoucen s novými vlastnostmi], ale v tomto případě už nelze mluvit o nových vlastnostech vzniklých pouhou kombinací atomů. A každý potomek vzniklý spojením (resp. kombinací) svých rodičů, může mít jen ty vlastnosti (či schopnosti), které už v sobě měl zakódované některý z jeho rodičů. Pokud tedy ani jeden rodič nemá ve svém genofondu (tj. souboru genetických informací) zakódovanou určitou konkrétní vlastnost (či potenciál k této vlastnosti), pak se tato chybějící vlastnost nikdy nemůže objevit u jejich potomků. V biologii se tedy potvrzuje to, co je filosofům známo už odpradávna: „z věcí s určitými vlastnostmi nemohou vzniknout věci s odlišnými vlastnostmi“ – jinými slovy, každá vzniklá věc může mít jen takové vlastnosti, kterými je vybaven její „rodič“ (ať už se jedná o věci živé či neživé). Vrátíme-li se zpátky k atomistické teorii, která tvrdí, že všechny věci jsou jen shlukem elementárních částic (např. atomů, příp. fermionů, bosonů či jiných, dosud neobjevených částic), ukazuje se, že spojením neživých (a nemyslících) atomů nemůže NIKDY vzniknout živá (a myslící) bytost! Není-li totiž žádný z atomů nadán životem (či schopností myslet), pak nemůže být živá (a myslící) ani žádná „věc“, která vznikne jejich vzájemnou kombinací (složením). Kde se vzal tedy v některých „věcech“ život (či myšlení), když jsou všechny ty „věci“ složeny jen z neživých atomů, to je pro zastánce atomismu neřešitelným problémem. Ještě jinak: Myšlení je akcident (tj. „věc“, která nemůže existovat samostatně – bez svého nositele, jímž je v našem případě člověk). Je-li však člověk tvořen jen souborem atomů (a tyto atomy bychom považovali za substance), pak musí být to myšlení „neseno“ (či vlastněno) některým z těch atomů. Může-li totiž myšlení (jakožto akcident) existovat jen v nějaké substanci (která ho „nese“ či „vlastní“), pak musí nutně existovat v některém z těch atomů. Kdo kdy ale slyšel o tom, že nějaký atom myslí?! Každý vědec, který by něco takového tvrdil, by byl ve vědecké obci považován za blázna. Přesto ale tento logický závěr z atomistické teorie nevyhnutelně plyne! Pokud tedy atomistickou teorii domyslíme do všech důsledků, je jasné, že je neudržitelná.

Uzavřeme prozatím úvahu o atomistické hypotéze (ještě se k ní vrátíme) s tím, že ani živá, ani neživá jsoucna, která připadají v úvahu jako „atomy", jejichž souhrn by měl vytvořit lidského jedince, nejsou substancemi, a tudíž lidský jedinec není žádným souborem substancí.

Víme už ale také to, že lidský jedinec není ani akcidentem či souborem akcidentů. Není-li však člověk nevlastním jsoucnem (souborem substancí), musí být vlastním jsoucnem (jednou substancí nebo jedním akcidentem). Protože ale nemůže být akcidentem (což víme z kritiky monismu), musí být nutně jednou jedinou substancí. Tím je tedy nejen vyvrácen atomismus, ale také dokázán tzv. substancialismus – poslední zbývající možnost, která tvrdí, že svět je souborem mnoha autonomních, svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty).

Naše kosmologické analýzy se tedy celkem přirozeně přesunuly do oblasti filosofické antropologie. Bylo tomu tak proto, že závažné kosmologické hypotézy, jaké představují monismus a atomismus, se dobře prověřovaly na příkladu člověka. (To se ještě ukáže při reflexi svobody.) A protože jsme jako vedlejší produkt našich kosmologických rozborů získali již i první filosofické poznatky o lidském bytí, navážeme na ně v následujícím článku o člověku, kde budeme podrobněji zkoumat, v čem vlastně substancialita lidského bytí spočívá, či jak se k sobě má naše zjištění, že člověk je substancí a fakt, že lidské tělo, jak jsme mohli výše pozorovat, je pouhým souborem akcidentů. Jinak řečeno, hlavní otázka, která se před námi nyní otevírá, zní: co nebo kdo je to vlastně člověk? Nejprve nás ale ještě čeká pojednání o Bohu, které je vhodné probrat ještě před otázkou o podstatě a cíli člověka, neboť vyřešení otázky Boží existence se nevyhnutelně promítá i do problematiky člověka.

* Hrubý náčrt základních charakteristik jednotlivých možností výkladu světa… (nutno upravit!)

Svět (neboli celek skutečnosti) lze chápat trojím způsobem:

  1. SUBSTANCIALISMUS
      svět = soubor mnoha autonomních, svébytných jsoucen (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty)
  2. MONISMUS
      svět = jedna jediná Substance, kde ostatní jednotlivá jsoucna (vč. člověka) jsou pouhými jejími částmi, projevy či momenty (akcidenty)
      Svět + jeho orgány/buňky
      Božské Jedno + zbožštěné části = panteismus

    Co by to znamenalo? Co by z toho plynulo, kdyby to byla pravda?
      pokud by byl svět substancí, pak by všechna ostatní jsoucna, která tento svět obsahuje (vč. člověka), musela být nutně jeho akcidenty;
      pak by ale člověk (jakožto akcident) neměl žádnou vlastní svobodu (nebyl by svobodný, neboť by nebyl svébytnou bytostí)!
            platilo by, že člověk se nerozhoduje sám, nýbrž rozhoduje za něj substance (= svět)
            platil by determinismus

    ROZPOR: koliduje s principem sporu!

    Tento výklad světa je typický pro totalitní režimy.

  3. ATOMISMUS
      svět = shluk elementárních částic, kde veškeré změny jsou chápány jen jako přeskupování elementárních substancí

    Co by to znamenalo?
      svoboda neexistuje
            determinismus

    ROZPOR: koliduje s identitou člověka, a také s pravdou a svobodou!

    Tento výklad světa je typický pro materialismus.

Bůh

  • viz samostatný článek o Bohu

Člověk

Omyly

    • monismus (čili přesvědčení, že svět je jediná substance a ostatní věci [vč. člověka] jsou pouhými jejími akcidenty)
    • atomismus (čili přesvědčení, že svět je pouhým shlukem elementárních částic)
  • V kosmologii: popření existenční a esenciální svébytnosti většiny jsoucen (vč. člověka)
    • důsledek: determinismus (ztráta lidské svobody)
        monismus (panteismus) či atomismus (materialismus)

Shrnutí aneb K čemu je dobrá kosmologie?

Kosmologie je ...

T

Texty k dalšímu studiu:

  1. T

Marcel Goliaš © 2020