klasická Filosofie

Řešení základních otázek lidského života

a jako klíč k odhalení
základních pravd
, , a
Publikováno: 01.10.2019
Aktualizováno: 09.11.2019

Základy filosofického myšlení
Noetika aneb o pravdivém poznání

Osnova

NOETIKA (nauka o pravdivém poznání)

Otázky

Základní noetické otázky:

  • Co je to pravda? (otázka po definici pravdy)
  • Jak se dobrat pravdy? (otázka po cestě, jak k ní dojít, aneb technika dokazování pravdy)
  • Zda vůbec existuje pravda? (otázka po existenci pravdy)

Odpovědi

Definice:

  • Pravda = shoda myšlení s realitou

Cesta:

  • K pravdě se dochází pomocí techniky logického uvažování zvané „dokazování“

    Existence:

    • přímý důkaz
    • nepřímý důkaz (základ všech přímých důkazů)
      • geniální (nepřímý) důkaz existence pravdy
          aneb nemožnost dokázat existenci pravdy přímo, avšak možnost dokázat existenci pravdy nepřímo:
        1. Pokud pravda neexistuje, pak „žádné tvrzení není pravdivé“.
        2. Jenže toto tvrzení popírači pravdy považují za pravdivé, což je rozpor.
            Tvrdí totiž ve skutečnosti, že „[je pravda, že] žádné tvrzení není pravdivé“.
                  To je ale jasný rozpor → nemohou přece tvrdit, že jejich tvrzení je pravdivé, když v něm existenci pravdy popírají!
        3. Tudíž toto tvrzení je nepravdivé.
        4. Tudíž „některá tvrzení musí být pravdivá“ (neboli „pravda existuje“).
      • klíčové (nepřímé) důkazy základních zákonů bytí:
        Tyto zákony jsou naprosto klíčové pro přímé dokazování všech ostatních pravd o světě, Bohu, člověku a smyslu života
        (pokud bychom nebyli schopni dokázat pravdivost těchto zákonů, rozpadly by se nám všechny ostatní [přímé] důkazy).
        • zákon totožnosti
        • zákon protikladu
        • zákon vyloučeného třetího

Omyly

Námitky proti (přímému) dokazování pravdy:

  • plynoucí z mylného předpokladu, že pravdu je nutné dokazovat přímo:
    • Regres
    • Dogmatismus
    • Kruh

Výše vyložená látka nevývratně dokazuje existenci, objektivitu a poznatelnost pravdy, jakož i základních zákonů bytí. Tím jsou položeny pevné základy, na nichž můžeme stavět všechny další filosofické úvahy.

Uvedení do problému

Moderní filosofové se chovají jako mimozemšťan ve filmu Temný anděl, který sice pozemšťany vítal slovy „Přicházím v míru“, ale ve skutečnosti kolem sebe rozséval jen zkázu a smrt.

Pravda na odstřel

Charakteristickým rysem moderní filosofie je rezignace na pravdu, což jde ruku v ruce s hlubokou krizí novověkého postoje k noetice (tj. nauce o pravdě).

Moderní intelektuál rezignoval na pravdu, a tak tvrdí, že:

  • vše je relativní (tj. všemu vládne univerzální a etický relativismus)
  • žádná pravda ani jistota neexistuje
  • pravdu má každý (resp. existuje tolik pravd, kolik existuje lidí a jejich názorů)
  • rozdíl mezi dobrem a zlem je relativní
  • diktát "zdravého rozumu", který spontánně chápe lidské činy jako dobré či špatné je zastaralý/překonaný
  • objektivní pravda neexistuje, pouze ta subjektivní
  • lidské myšlení postihuje realitu jen na úrovni empirických [tj. smyslově postižitelných] dat (existuje pouze empirická, nikoli absolutní, objektivní pravda)
  • žádný obecný mravní zákon (stálý zákon dobrého života), ani neměnná lidská přirozenost, v níž je tento zákon zakotven, neexistuje
  • neexistuje žádná univerzální spravedlnost, která by specificky stejné činy, vykonané v různých dobách a kulturách, hodnotila jako vždy dobré nebo špatné (vražda ve "vyšším zájmu" nebo v "jiné kultuře" nemusí být zlem)

Zkuste v dnešní době prohlašovat, že existuje jasný rozdíl mezi pravdou a lží (tj. že nějaké tvrzení je buď pravdivé nebo mylné, a nic mezi tím), nebo že navzdory dnešním pokrokům v přírodních vědách, psychologii či sociologii existují určité neměnné principy jako třeba princip sporu, princip identity či neměnná lidská přirozenost, a hned dostanete od moderních intelektuálů nálepku „zpozdilého fanatika“, jehož myšlenkový vývoj zamrznul někde ve středověku. Ono je ale možná lepší být „zpozdilým“, avšak věrným pravdě, než za každou cenu „moderním“, ale zapadlým až po krk v bahně omylu.

Pravda jako hráz bránící řád před rozkladem

Rezignujete-li totiž na pravdu, všechno podstatné se vám rozpadne. Není-li možné zjistit pravdu o základní struktuře reality, o Bohu, člověku či smyslu a cíli lidského života, pak jsou jakékoli závěry činěné na tato témata pouhými spekulacemi, kterým nemá smysl věnovat pozornost – jejich obsah nemá za mák cenu. Proč bych měl věnovat pozornost nějakému názoru na smysl lidského života, když nebudu schopen si ověřit, zda je vůbec pravdivý? Není-li však možné zjistit pravdu, pak se nám bortí i všechny základní pilíře morálky jako univerzální mravní zákon (pomáhající rozlišovat dobro a zlo) či lidská přirozenost. Pokud totiž nevíme, zda norma, podle které posuzujeme své chování (a na základě níž odlišujeme dobro od zla), je skutečně správná a pravdivá, pak ztrácí smysl se podle ní řídit. Podle čeho jiného se ale budeme řídit? Podle jakých norem budeme soudit „zlé“ skutky (a odměňovat „dobré“), když jsme právě zpochybnili existenci všech objektivních norem? Jediné, co nám zbude, jsou naše subjektivní a relativní názory. Kdo ale rozhodne, čí subjektivní názor se stane všeobecnou normou i pro ostatní? Pravděpodobně ten nejsilnější, nejúspěšnější či nejagresivnější. Vítejte v pekle! Rezignace na pravdu tedy nutně vede k totálnímu morálnímu rozkladu a chaosu, a k prosazování sobeckých zájmů silnějších na úkor slabších dle rčení „člověk člověku vlkem“. Dává takováto alternativa smysl? Skutečně pravda neexistuje? Tuhle zcela klíčovou otázku řeší právě noetika (tj. nauka o pravdě).

Čili pokud pravda neexistuje, pak neexistuje ani žádná objektivní, univerzálně (tj. pro všechny lidi, ve všech dobách a za všech okolností) platná norma, na základě níž bychom mohli spolehlivě odměňovat dobro a trestat zlo (resp. odlišovat pravdu od lži) – lidé jsou odsouzeni k tomu, aby se řídili subjektivními normami, které svévolně (podle svých sobeckých představ) zavedly mocné elity. Pokud však pravda existuje (a lze ji s jistotou poznat), pak to má pro nás dalekosáhlé důsledky – v takovém případě totiž existuje i objektivní norma, na základě níž můžeme spolehlivě odlišovat pravdu od lži, a tím pádem i poznávat pravou strukturu a řád reality (a své pravé místo v ní).

Odvěké otázky lidstva a všudypřítomná zkušenost s omylem

Pojďme na to logicky: Naším hlavním cílem ve filosofii je najít odpovědi na základní otázky našeho života:

  • „Jaká je nejobecnější povaha reality?“ (otázka po podstatě věcí)
  • „Existuje Bůh?“
  • „Jaký vztah má ke světu?“
  • „Kdo je člověk?“
  • „Je lidská duše nesmrtelná?“
  • „Jaký je smysl a cíl lidského života?“

Zkušenost s omylem nás ale poučuje o tom, že pravdivé poznání není samozřejmé (= samo sebou zřejmé) → hrozí omyl.
To nás tudíž přivádí k logické otázce:

  • „Jak spolehlivě dospět k pravdě?“
      „A je to vůbec možné?“

Čili naším prvním úkolem by mělo být zjistit, zda je vůbec možné dospět k pravdě (zda jsme toho vůbec schopni).
Druhým úkolem by pak mělo být zjistit, jak v konkrétních případech rozpoznat pravdu od omylu.

První krok: Prověření rozumu (jakožto nástroje poznání pravdy)

Definujeme-li pravdu jako „shodu myšlení se skutečností“ (což je klasická definice), pak z toho jasně plyne, že poznání pravdy je záležitostí našeho rozumu. Chceme-li tedy zjistit, zda jsme vůbec schopni pravdu poznat, znamená to, že musíme ověřit, zda je toho náš rozum vůbec schopen – zda je tento nástroj k poznání pravdy vůbec uzpůsoben (neboli zda dokáže věrně postihovat realitu).

Předpoklad zdravého rozumu

Zdravý selský rozum nám říká, že poznání může být:

  • pravdivé (= přesvědčení, že myšlení se [přinejmenším v některých případech] shoduje s realitou)
      tzn. že zdravý rozum přirozeně chápe, že nějaká tvrzení jsou určitě pravdivá
  • jisté (= přesvědčení, že určité tvrzení v sobě pravdu skutečně obsahuje)
      tzn. že pravdivostí některých tvrzení si lze být na 100% jistý
  • objektivní = (přesvědčení, že myšlení vyjadřuje samotnou skutečnost a nikoli jen nějaké subjektivní výmysly)

Trojí přístup k problému

K rozumu (jakožto nástroji poznání pravdy) můžeme přistupovat v zásadě trojím způsobem:

  1. DOGMATICKY

    Dogmatici věří, že rozum je schopen poznávat pravdu, protože se prý může při odlišování pravdy od omylu opřít o určité základní zákony bytí či principy myšlení, které jsou samo sebou zřejmé (takže nepotřebují dokazovat), a tudíž zaručeně pravdivé. Tyto základní principy slouží rozumu jako spolehlivé (tj. pravdivé) výchozí předpoklady*, z nichž může vyvozovat ostatní pravdivé závěry (poznatky).

    * Lidská mysl funguje tak, že nejprve skrze své smysly (zrak, čich, chuť, hmat, sluch) přijmeme ze svého okolí nějaký vjem. Např. vídáme jiné lidi, kteří umírají. Díky tomu získáme zkušenost, která nám potvrzuje, že lidé jsou smrtelní. K tomuto poznatku jsme došli na základě zkušenosti. Ať už se pak ve svém životě setkáme s jakýmkoli dalším člověkem, budeme si jistí, že i on dříve či později zemře. Tento poznatek jsme si odvodili na základě předpokladu, že každý člověk je smrtelný. A tento předpoklad jsme si zase odvodili ze zkušenosti (tj. pozorování lidí kolem sebe, kteří umírají). Každý nový poznatek, který si učiníme, je tedy založen na nějakém předpokladu – tj. na jiném (předchozím) poznatku. Každému je ale jasné, že je-li nějaký poznatek založený na jiném poznatku, a ten zase na jiném atd., tak na začátku toho všeho musí být nějaké „základní“ (výchozí) poznatky, které už nejsou na ničem založeny. Těmto výchozím poznatkům (resp. předpokladům) se také někdy říká „první evidence“. A dogmatici věří, že tyto první evidence jsou určité základní poznatky, které se nezískávají žádnou rozumovou úvahou (tj. vyvozováním z předpokladů), nýbrž prostou intuicí. Tvrdí, že tyto základní poznatky (např. že „pravda existuje“, nebo že „stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt“) jsou každému natolik zřejmé (evidentní), že si je jejich pravdivostí každý jistý. Tento jejich postoj má ale jednu velkou vadu – a to tu, že nepočítají s možností, že by nás náš rozum mohl klamat. Co když si to jenom namlouváme? Co když se jedná jen o falešný pocit (klamný dojem)? Co když se nám pouze zdá, že jsou ty základní poznatky evidentní? Kde máme jistotu, že náš rozum s námi nehraje nějakou ďábelskou hru (podobně jako ji s lidmi hráli stroje v kultovním filmu Matrix)?

  2. SKEPTICKY

    Skeptici popírají, že rozum je schopen poznávat pravdu, protože prý žádné spolehlivé základní zákony bytí či principy myšlení neexistují. I kdyby totiž takové zákony existovaly, bez ověření* (resp. dokázání) jejich platnosti je nelze považovat za spolehlivé (tj. pravdivé). Z neprověřených předpokladů přece můžeme vyvozovat jen neprověřené závěry, a proto žádné spolehlivé (tj. pravdivé) poznání není možné.

    * Pokud každý nový poznatek musí vycházet z jiného (předchozího) poznatku, pak je evidentní, že ty úplně první poznatky (předpoklady) na ničem dalším nestojí (čili dalo by se vlastně říct, že tak trochu „plavou na vodě“). Jenže pokud opravdu na ničem nestojí a objevily se tu „z ničeho nic“, jak si můžeme být jisti tím, že jsou skutečně pravdivé (platné)? Kde bereme jistotu, že tyto základní poznatky nejsou falešné (klamné)? Není-li možné jejich pravdivost nijak ověřit, pak je v žádném případě nelze považovat za spolehlivé. Jejich spolehlivost není nijak dokázaná.

  3. FILOSOFICKY

    Poctiví filosofové vše pečlivě prověřují – tj. berou vážně všechny možnosti a zkoumají, co by se stalo, kdyby platil opak.

Jak to tedy je? Skutečně existují nějaké základní zákony bytí, o které se rozum může při svém hledání pravdy opřít, a které jsou natolik zřejmé, že je není třeba dokazovat? Anebo mají pravdu skeptici, kteří tvrdí, že opírá-li se náš rozum ve svých úvahách o jakési nedokázané (neprověřené) předpoklady, pak nemůže dospívat k jisté pravdě, ale nanejvýš k nejistým spekulacím? A skutečně není možné ty základní zákony bytí nijak dokázat?

Pojďme tedy spolu, jakožto správní a poctiví filosofové, tu (ne)spolehlivost základů poznání kriticky prověřit.

Obvinění z dogmatismu

Proti nejisté víře dogmatiků vznášejí skeptici celkem logickou (a oprávněnou) námitku: Pokud něčemu jen nekriticky věříme, aniž bychom pro to měli důkaz (tak jako dogmatici), pak si ale nemůžeme být pravdivostí našeho přesvědčení jisti – to znamená, že teoreticky může platit i opak. Věříme-li tedy bez důkazů v existenci pravdy, pak může platit i opak (tj. neexistence pravdy). Pouhá víra v existenci pravdy tedy ještě neznamená, že pravda skutečně existuje. Na pouhé víře tedy nelze stavět jistotu.

Obvinění ze zacyklení (tzv. logický kruh)

I když nám předpoklady zdravého rozumu mohou připadat samozřejmé, je třeba je prověřit. Staří sofisté spolu s většinou moderních filosofů totiž namítají, že představa o dosažení skutečného, objektivního vědění o světě je zcela iluzorní. Proč? Prý proto, že vůbec není v lidských silách takový úkol vykonat. Člověku totiž k takovému výkonu chybí spolehlivý nástroj. Nástrojem filosofování je rozum a ten je prý v principu nespolehlivý (omylný). Podle nich tedy náš rozum vnímá realitu zkresleně (tj. subjektivně), a kvůli tomu tedy není možné s jistotou určit, která tvrzení (názory) jsou skutečně pravdivá a která mylná.

Pokud by měli skeptici pravdu, pak by vlastně nemělo žádný smysl snažit se cokoli poznávat, neboť všechny naše poznatky by byly navždy jen čirými spekulacemi (hypotézami).

Skeptici tedy přicházejí s jednou vážnou námitkou: Tvrdí, že snažíme-li se zjistit, zda se dá na naše myšlení spolehnout (zda může objektivně postihovat realitu a být tak pravdivé), pak jediný* způsob, jak to prověřit, je pomocí rozumových úvah – tedy pomocí právě toho myšlení, které zkoumáme. Podle nich tedy lidský rozum není schopen objektivně zkoumat (posoudit) sám sebe, protože se tím dostává do vnitřního konfliktu (zaplétá se sám do sebe, zacykluje se). Je to prý podobné, jako bychom se chtěli vytáhnout z bažiny za vlastní cop. Garantem objektivity prý může být jen nestranný pozorovatel. Jenže rozum v tomto případě v nestranném postavení rozhodně není, protože zkoumá sám sebe (je tedy sám vůči sobě zaujatý, a tedy z principu neobjektivní).

* Mě napadá i jeden čistě empirický způsob ověření: Nechť si někdo stoupne před rozjetý vlak! Pokud ho rozum klame (tj. ten vlak se mu jen zdá), pak se nemá čeho bát, protože ho žádný vlak ve skutečnosti nepřejede. Pokud ho ale přejede, pak je to důkaz, že ho jeho rozum vnímal skutečně pravdivě (tj. že rozum je schopen postihovat realitu skutečně objektivně, pravdivě). Odváží se to nějaký skeptik zkusit (tj. odváží se ověřit své předpoklady v praxi)?

Vyvrácení obvinění poukazem na schopnost sebereflexe

Skutečně je ale pro dosažení objektivity nutná nestrannost? Copak není možné si něco předběžně myslet (tj. zaujatě to preferovat), a přesto být schopen to kriticky prověřit?! Opravdu je něco takového zhola nemožné, nebo je to jen komplikované (byť možné)? Copak lidský rozum není vybaven schopností sebereflexe? Copak člověk zcela běžně neprovádí reflexi (bilanci) svých činů? Ovšemže lze tuto bilanci provádět i ledabyle (alibisticky), ale pokud ji člověk provádí poctivě (= s kritickým odstupem) a správně (= logicky), pak lze jistě dospět k objektivně pravdivým závěrům (tj. k objektivnímu prověření platnosti či neplatnosti výchozích předpokladů).

Díky schopnosti sebereflexe je tedy prověření rozumu (jakožto nástroje myšlení a poznání pravdy) možné.

Podmínky objektivního zkoumání

Z výše uvedeného však taktéž plyne, že aby toto prověření bylo skutečně objektivní, je třeba splnit určité podmínky:

  1. Především je třeba si být vědom toho, že naše myšlení je nutně předpojaté.

    Každé filosofické zkoumání je nutně předpojaté, a sice v tom, že nutně vychází z nějakých (zatím neověřených) předpokladů. Představa, že je možné začít skutečně od nuly, je iluzorní. Z toho plyne, že určitá metodická předpojatost je nevyhnutelná.

  2. Proto je třeba o něm pochybovat.

    Chceme-li něco skutečně prověřit, je třeba to totálně zpochybnit, tj. poctivě se oprostit od jakékoli předpojatosti a vzít vážně opačnou možnost (= ptát se, proč by nemohl platit opak).

Čili na otázku „zda je lidský rozum schopen objektivně zkoumat sám sebe“ můžeme odpovědět: „Ano, pokud bude postupovat obezřetně“ (tj. logicky a kriticky).

Obvinění z nekonečného odkládání řešení (tzv. regres donekonečna)

Druhou nejčastější námitkou, s níž skeptici přicházejí, je tvrzení, že „každý pravdivý závěr musí vycházet z pravdivých předpokladů“ (tzv. premis). Toto pravidlo, které je základem správného vyvozování (tzv. sylogismu), známe už z logiky. Z platnosti tohoto pravidla pak vyvozují, že ty úplně první předpoklady jsou z principu nedokazatelné, a tudíž pouze věřené.

Vyvrácení obvinění poukazem na existenci nepřímých důkazů

Tuto námitku je však možné celkem jednoduše vyvrátit. Stačí si totiž uvědomit, že neexistují pouze přímé, ale i nepřímé důkazy, a že tudíž pravdivost předpokladů je možné dokázat dvojím způsobem:

  1. U přímých důkazů: vyvozením jejich pravdivosti z jiných předpokladů

    Při přímém dokazování vyvozujeme nějaký závěr z evidentních předpokladů. Přímý důkaz se používá tam, kde už máme v ruce nějaké ověřené poznatky a dalšímu dokazování (resp. vyvozování) nestojí nic v cestě.

    Příklad (v podobě důkazu Sokratovy smrtelnosti):

    1. První předpoklad: Člověk je smrtelný. → první ověřený poznatek (ověřeno ze zkušenosti)
    2. Druhý předpoklad: Sokrates je člověk. → druhý ověřený poznatek (ověřeno z poznatku, že Sokrates odpovídá definici člověka)
    3. Závěr: Tedy Sokrates je smrtelný. → nově vyvozený poznatek

    V přímém dokazování vycházíme z nějakých výchozích (avšak již ověřených čili dokázaných) předpokladů, z nichž pak vyvozujeme nějaký závěr (tj. nový poznatek).

    Pokud by tohle byla jediná možnost dokazování (jakože není!), tak by byla výtka skeptiků vůči dogmatikům (a jejich nekonečnému odkládání důkazu prvních předpokladů) skutečně namístě, neboť by z toho logicky plynulo, že na úplném začátku musí stát nějaké úplně první předpoklady, které jsou nedokazatelné. DOGMATICI tvrdí, že tyto první předpoklady jsou prý samozřejmé (tj. samy sebou zřejmé, evidentní), a proto prý nepotřebují dokazovat. SKEPTICI ale správně namítají, že nic není samozřejmé a že bez důkazů není jistoty (pravdy).

  2. U nepřímých důkazů: z nemožnosti platnosti jejich opaku

    Při nepřímém dokazování vyvozujeme nějaký závěr z poukazu na nemožnost platnosti opaku. Nepřímý důkaz se používá tam, kde se zatím nemáme čeho chytit (kde jsme zatím ještě nic spolehlivého nepoznali, a nemůžeme se tedy o nic opřít) – typicky tedy na samotném začátku veškerých filosofických úvah. To je právě případ i těch úplně prvních předpokladů, mezi něž patří především schopnost našeho rozumu poznat pravdu či platnost základních zákonů bytí, jimiž se nutně řídí naše myšlení (např. zákona totožnosti a protikladu). Právě pomocí nepřímých důkazů se nalézají nejzákladnější pravdy o principech reality, které pak slouží jako výchozí materiál pro další (přímé) dokazování. Z tohoto důvodu jsou nepřímé důkazy ty vůbec nejdůležitější. Jejich závěry totiž slouží za základ veškerého našeho poznání. Zbořte tento základ a zbortí se vám celá stavba (tj. veškeré další poznatky).

    Příklad (v podobě důkazu platnosti zákona totožnosti):

    1. Předpoklad: Každá věc má určitou identitu. → dosud neověřený poznatek
    2. Zpochybnění: Kdyby tomu tak nebylo, bylo by vše neurčité a tedy nemyslitelné, což ale zjevně odporuje realitě.→ důsledek neplatnosti předpokladu
    3. Závěr: Proto musí být výchozí předpoklad nutně pravdivý. → nově vyvozený poznatek

    Nepřímé dokazování je založené na schopnosti sebereflexe, při níž vycházíme z nějakého výchozího (avšak zatím ještě nedokázaného) předpokladu, který pak prověřujeme (testujeme), a to nejčastěji tak, že zkoumáme, co by se stalo, kdyby ten předpoklad neplatil (zda taková možnost neodporuje realitě). Pokud zjistíme, že neplatnost daného předpokladu vede k evidentním nesmyslům (rozporům), pak z toho lze automaticky vyvodit nutnost jeho platnosti (resp. nemožnost jeho neplatnosti).

Důkaz schopnosti našeho rozumu poznat pravdu

Poté, co jsme odhalili nejisté základy poznání u dogmatiků, a vyvrátili hlavní námitky skeptiků jak proti schopnosti rozumu provádět objektivní sebereflexi, tak i proti dokazatelnosti úplně prvních předpokladů našeho myšlení, tedy můžeme přejít k samotnému důkazu platnosti našeho prvního předpokladu – totiž, že „pravda existuje“ (čili, že náš rozum je schopen poznat pravdu).

Protože už ale víme, že jsme nutně předpojatí (tzn. že ve svých úvahách vycházíme nevyhnutelně z nějakých dosud neprověřených předpokladů), musíme všechny své předpoklady kriticky prověřit. Čili vezměme si svůj základní předpoklad, že „pravda existuje“ a zkusme prověřit, co by se stalo, kdyby to nebyla pravda, tj. kdyby platila opačná možnost = „žádná pravda neexistuje“ neboli „žádné tvrzení není pravdivé“.

Geniální (nepřímý) důkaz existence pravdy → aneb „vyvracení skeptika sporem“

  1. Pokud pravda neexistuje, pak „žádné tvrzení není pravdivé“.
  2. Jenže toto tvrzení popírači pravdy považují za pravdivé, což je rozpor.
      Tvrdí totiž ve skutečnosti, že „[je pravda, že] žádné tvrzení není pravdivé“.
            To je ale jasný rozpor, neboť přece nemohou tvrdit, že jejich tvrzení je pravdivé, když v něm existenci pravdy popírají!
  3. Tudíž toto tvrzení je nepravdivé.
  4. Tudíž „některá tvrzení musí být pravdivá“ (neboli „pravda existuje“). → rozum je schopen pravdivě vypovídat o realitě

Tento výše uvedený postup vyvracení skeptika by se dal formulovat i takto: Skeptici popírají možnost jistého poznání. Jejich tvrzení je buď pravdivé nebo nepravdivé. Je-li pravdivé, může být s jistotou poznáno minimálně to, co tvrdí – že totiž není jistého poznání. Je-li však nepravdivé, pak je jisté poznání rovněž možné. Ať tak či tak, možnost jistého poznání je tím nevývratně potvrzena.

Obvinění, že vycházíme z nedokázaných předpokladů

Někdo by ale mohl namítnout, že ve výše uvedeném (nepřímém) důkazu vycházíme ze dvou (na první pohled skrytých a dosud neověřených) předpokladů:

  • Ve třetím bodě činíme závěr (že původní tvrzení o neexistenci pravdy je nepravdivé) na základě předpokladu platnosti zákona protikladu, který říká, že je-li nějaké tvrzení rozporné, je automaticky nepravdivé (čili mylné).
  • Ve čtvrtém bodě zase docházíme k závěru (že některá tvrzení musí být pravdivá) na základě předpokladu platnosti zákona vyloučeného třetího, který říká, že neplatí-li původní kategorické tvrzení (tj. „žádné tvrzení není pravdivé“), pak musí automaticky platit jeho opak (tj. „některá tvrzení musí být pravdivá“).

Čili:

  1. Pokud pravda neexistuje, pak „žádné tvrzení není pravdivé“.
  2. Jenže toto tvrzení popírači pravdy považují za pravdivé, což je rozpor.
      Tvrdí totiž ve skutečnosti, že „[je pravda, že] žádné tvrzení není pravdivé“.
            To je ale jasný rozpor, neboť přece nemohou tvrdit, že jejich tvrzení je pravdivé, když v něm existenci pravdy popírají!
[předpoklad:] a protože vždy platí zákon protikladu (který říká, že rozpor znamená omyl čili nepravdu)
  1. Tudíž toto tvrzení je nepravdivé.
[předpoklad:] a protože vždy platí zákon vyloučeného třetího (který říká, že neplatí-li první možnost, platí její opak)
  1. Tudíž „některá tvrzení musí být pravdivá“ (neboli „pravda existuje“). → rozum je schopen pravdivě vypovídat o realitě

Žádný z těchto našich předpokladů (o platnosti jakýchsi zákonů) ale nebyl dosud dokázán. Takže je sice hezké, že jsme z toho vyvodili závěr o existenci pravdy, ale aby bylo možné tenhle závěr považovat za skutečný důkaz, je třeba ještě ověřit platnost těchto dvou našich předpokladů (resp. zákonů, o něž se ve svém vyvozování opíráme). Tím se dostáváme k závěrečnému tématu noetiky, jímž jsou základní zákony bytí.

Vyvrácení obvinění dokázáním platnosti základních zákonů bytí

Jak už víme, základní zákony bytí, kterými se naše myšlení nevyhnutelně řídí (o něž se opírá), nelze dokázat pomocí přímých, nýbrž jen pomocí nepřímých důkazů (viz vyvrácení obvinění z nekonečného odkládání řešení). To ale v žádném případě nesnižuje jejich váhu. Je totiž třeba si uvědomit, že rozdělení na přímé a nepřímé důkazy nijak nehodnotí kvalitu, ale pouze postup dokazování.

Jakými zákony se to tedy naše myšlení nevyhnutelně řídí a jak lze dokázat jejich platnost?

  • Zákon protikladu (neboli „princip sporu“)

    Zákon protikladu říká, že stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt. Jinými slovy, určitá věc nemůže nějakou vlastnost mít a zároveň (v tu samou chvíli) nemít. Např. moudrý člověk nemůže moudrost [v danou chvíli] zároveň mít i nemít (to by byl zjevný rozpor a nesmysl).

    V našem důkazu však oponent přesně takovou kravinu tvrdí, když se nám snaží namluvit, že „[je pravda, že] žádné tvrzení není pravdivé“. Tím tedy říká, že pravda zároveň existuje i neexistuje (existuje tím, že své vlastní tvrzení považuje [implicitně] za pravdivé, a neexistuje tím, že ve svém tvrzení existenci jakékoli pravdy [explicitně] popírá). Tím se dostává do kolize se zákonem protikladu, který takovýto rozpor prohlašuje za zjevný nesmysl. My jsme v našem důkazu prohlásili oponentovo přesvědčení (že „žádné tvrzení není pravdivé“) za rozporné, a tudíž nepravdivé. A to jsme mohli udělat jen a pouze za předpokladu, že je nade vší pochybnost dokázáno, že není možné myslet v rozporech (tj. smysluplně tvrdit, že pravda může zároveň existovat i neexistovat).

  • Zákon vyloučeného třetího

    Zákon vyloučeného třetího říká, že mezi dvěma protiklady nemůže být nic třetího. Jinými slovy, přísudek buď respektuje nebo nerespektuje identitu podmětu; třetí možnost není. Tento zákon je v podstatě jen nutným důsledkem zákona protikladu.

    Hlavní princip tohoto zákona spočívá v tom, že každá věc má určitou identitu (neboli esenci), kterou svými tvrzeními buď respektujeme nebo nerespektujeme. Pokud tedy přisuzujeme určité věci (= podmětu) nějakou vlastnost (= přísudek), která ji nepatří (např. tvrdíme, že „člověk má schopnost létat“), nebo jí naopak upíráme vlastnost, která jí patří (např. tvrdíme, že „člověk nemá duši“), pak identitu dané věci nerespektujeme, čili jednáme v rozporu s tímto zákonem (resp. v rozporu s realitou), a naše tvrzení jsou tudíž mylná. Naproti tomu, pokud přisuzujeme určité věci nějakou vlastnost, která ji vskutku patří (např. tvrdíme, že „člověk má schopnost myslet“), nebo jí upíráme vlastnost, která jí skutečně nepatří (např. tvrdíme, že „člověk není determinovaný“), pak identitu dané věci respektujeme, čili jednáme v souladu s tímto zákonem (resp. v souladu s realitou), a naše tvrzení jsou tudíž pravdivá – neboli shodná s reálným stavem věci. V zásadě se tím chce tedy říci, že žádná třetí možnost mezi pravdou a omylem není. Jakýkoli nesoulad s pravdou (byť i jen částečný) je pořád nesouladem a tedy omylem. Čili mám-li dvě čísla (1,00 a 1,01), pak platí buď 1,00 = 1,01 (tj. shodují se) nebo 1,00 ≠ 1,01 (neshodují se). Žádná jiná možnost zde nepřipadá v úvahu. I když je mezi čísly 1,00 a 1,01 jen malý rozdíl, přesto nelze tvrdit, že se shodují (tj. že 1,00 = 1,01). Svým tvrzením buď skutečný stav věcí (tj. jejich identitu) respektuji nebo nerespektuji – třetí možnost není.

    Čili pouze za předpokladu, že jakékoli kategorické tvrzení může být buď pravdivé nebo mylné, přičemž žádná třetí možnost neexistuje (tj. buď realitu respektuje nebo nerespektuje), je možné vyvodit z nepravdivosti původního oponentova tvrzení pravdivost opačné možnosti. Čili není-li pravda, že „žádné tvrzení není pravdivé“, pak musí být pravdou opačné tvrzení – totiž, že „některá tvrzení musí být pravdivá“.

Abychom tedy v našem důkazu mohli skutečně dojít k závěru, že „některá tvrzení musí být pravdivá“, bylo nutné ověřit, zda jsou výše uvedené předpoklady (z nichž jsme při našem dokazování vycházeli) skutečně platné. Pokud by platné nebyly, tak se nám celý důkaz rozpadne. Jelikož jsme si ale ukázali, že tyto naše předpoklady byly správné (neboť jejich neplatnost by vedla k totálnímu znesmyslnění a rozkladu reality), je možné náš závěr považovat v tuto chvíli za dokázaný.

Existuje ještě třetí zákon, jehož platnost (tj. objektivní pravdivost) lze s jistotou dokázat:

  • Zákon totožnosti (neboli „princip identity“)

    Zákon totožnosti říká, že každá věc (i pojem, jímž je tato věc vyjádřena) má za všech okolností a vždycky svou identitu (čili je totožná sama se sebou, je tím, čím je [a ničím jiným], nebo tím, co vyjadřuje). Jinými slovy, obsah našich pojmů je stálý (neměnný), neboli každá věc je určitou věcí a tato její určitost (identita) je stálá, neměnná.

    Nyní se zamysleme nad tím, co by se stalo, kdyby se identita věcí měnila – kdyby určitá věc přestala být náhle sama sebou (tj. tím, čím je)? Mít identitu znamená být sám sebou. Nemít identitu tedy znamená nebýt sám sebou. Věc bez identity je tudíž taková věc, která není tím, čím je. Čím by pak ale taková věc vlastně byla? Myslitelné jsou jen dvě možnosti: (1) buď by nebyla ničím (tj. existovala by jako nicota, ovšem v takovém případě by se jednotlivé věci neměly čím lišit, což zjevně odporuje realitě), nebo (2) by byla tím, čím není (v takovém případě by ale byla i nebyla zároveň, což je rozpor). Obě tyto možnosti tedy vedou k rozporným závěrům a tedy k rozpadu myšlení, takže myslet jakoukoli věc bez identity prostě a jednoduše není možné. Z nemožnosti existence věcí bez identity tedy logicky plyne pravdivost tohoto zákona (totiž že každá věc musí mít svou neměnnou identitu*).

    * Tím se samozřejmě nechce říct, že by se věci neměnily. Ze zkušenosti bezpečně víme, že věci kolem nás (vč. nás samotných) se neustále mění. Co se však u těchto věcí mění, není jejich vnitřní identita čili esence (která je neměnná), nýbrž jejich vnější, přidružené vlastnosti. Člověk tedy může měnit svůj vzhled, své vlastnosti či návyky, ale pořád uprostřed všech těchto změn zůstane v jádru „sám sebou“. Čili ať už jsem byl novorozeně, mladý muž nebo stařec, pořád jsem to byl „já“ – moje identita (esence) zůstávala vždy stejná. Podrobněji se problematice esence budeme věnovat v následující filosofické disciplíně zvané ontologie.

Druhý krok: Jak v konkrétních případech rozpoznat pravdu od omylu?

Podmínky, za jakých lze poznat pravdu

Všudypřítomná zkušenost s omylem nás nutí zavést následující podmínky na cestě k úspěšnému poznání pravdy:

Dokazování pravdy konkrétního tvrzení (problému) vyžaduje:

  1. patřičnou orientaci v daném problému

    To je tím důležitější, čím složitější problémy řešíme. Řada filosofů přistupuje k problémům ledabyle, nahodile, aniž by se snažili zmapovat terén, ujasnit si, co je v problému podstatné či jaké možnosti řešení (nebo jaké námitky) se zde nabízejí. Podle toho pak jejich „řešení“ různých problémů vypadá. Správný filosof by měl ale k problémům přistupovat poctivě a měl by se s daným tématem pečlivě obeznámit.

  2. kritickou obezřetnost (tj. metodickou pochybnost)

    Jak už jsme si říkali, každý člověk (resp. každé myšlení) je nutně předpojatý, a proto je třeba ke všem filosofickým problémům přistupovat obezřetně, podezřívavě, pochybovačně. Jinými slovy, o všech svých neprověřených předpokladech bychom měli pochybovat a klást si otázku, co když to není pravda (resp. co když platí opak). To v praxi znamená, že bychom se měli vypořádat se všemi relevantními námitkami. To se dělá nejčastěji tzv. testem bezrozpornosti či konzistentnosti → co je rozporné, je automaticky mylné.

  3. logické nasazení (tj. logické, bezrozporné uvažování)

    Protože jsme dokázali, že myšlení se řídí určitými základními logickými principy či zákonitostmi, pak chceme-li dospět k pravdě, je třeba tyto principy a zákonitosti respektovat → jejich nerespektování = rozpor = rozpad myšlení. Tyto zákonitosti jsou základními a nejdůležitějšími měřítky pravdy !! Co je s nimi v rozporu, to je automaticky mylné !

Dokazování je buď přímé (kdy z evidentních předpokladů vyvodíme nějaký závěr) nebo nepřímé (kdy poukážeme na nemožnost platnosti opaku).

Pravdivé odpovědi na nejdůležitější otázky člověka budeme postupně hledat v následujících filosofických disciplínách ...

  • v ontologii budeme hledat odpověď na otázku: „jaká je základní struktura reality?“
  • v teodicee budeme hledat odpověď na otázku: „existuje Bůh?“ (a pokud ano, „jaký je?“)
  • v antropologii budeme hledat odpověď na otázku: „kdo je člověk?“
  • v etice budeme hledat odpověď na otázku: „co je cílem a smyslem lidského života?“

... a to právě s využitím poznatků (= měřítek) získaných v noetice.

Nyní si tedy všechny naše dosavadní poznatky z noetiky shrňme:

Shrnutí aneb K čemu je dobrá noetika?

Noetika je klíč odemykající bránu od království pravdy

V noetice je značné úsilí věnováno tzv. "vyvracení skeptika sporem" (resp. dokazování existence pravdy), kterým dospíváme k celkem triviálnímu a zdánlivě bezcennému závěru, že „některá tvrzení musí být pravdivá“, čili jinak řečeno, že:

  • náš rozum je schopen pravdivého poznání
  • přinejmenším některé naše poznatky jsou pravdivé
  • naše myšlení dokáže (aspoň v principu) pravdivě postihnout skutečnost
  • pravda (jakožto shoda myšlenky s myšlenou věcí) v lidském myšlení nutně existuje

Tenhle triviální závěr se však [na první pohled] celý točí jen kolem toho, že existuje jakási teoretická pravda, čili že v tom nepřeberném množství lidských názorů na svět, Boha a člověka jsou některé názory zcela jistě pravdivé.

A každý trochu přemýšlivý člověk mi hned namítne: „No, to je sice hezké, ale k čemu mi bude dobré, když budu vědět, že nějaká pravda existuje, když nebudu schopen tu pravdu uprostřed všech těch možností spolehlivě poznat (identifikovat)?! Takže mě ani tak nezajímá, JESTLI nějaká pravda existuje [určitě ano], ale spíš JAK tu pravdu uprostřed všech těch možností (názorů) poznám! Narazím třeba na tvrzení 'Bůh existuje' vs. 'Bůh neexistuje'. A nepotřebuju se s někým přít o to, JESTLI je jedna z těch možností pravdivá* [zcela jistě ano]. Mě by spíš zajímalo, KTERÁ z těch možností je pravdivá (čili jak tu pravdivou možnost poznám)! Tohle je pro mě (z čistě praktického hlediska) důležité. A na tohle bohužel nenacházím v noetice žádnou kloudnou odpověď. Takže k čemu je ta noetika vlastně dobrá?“

Jiřík a 12 královských dcer v pohádce „Zlatovláska“ (1973)

* Tento problém je hezky vidět na příběhu o Zlatovlásce, kde jedním z Jiříkových úkolů bylo uhodnout, která z 12ti zahalených královských dcer byla Zlatovláska. Pouhé konstatování, že jedna z těch dvanácti je na 100% ona, Jiříkovi samozřejmě nestačilo. On svou milou mezi ostatními královskými dcerami potřeboval spolehlivě rozpoznat (identifikovat). A stejné je to s hledáním pravdy. Pouhé zjištění, že jedna z možností je zcela jistě pravdivá (tj. že pravda určitě existuje – že tam někde určitě je), je nám (svým způsobem) k ničemu. My ji potřebujeme mezi všemi těmi možnostmi (názory) spolehlivě identifikovat.

Na tuto námitku odpovím otázkou: Na světě existuje spousta názorů na řešení základních otázek po smyslu a cíli lidského života, které si lidé od nepaměti kladou. Jak ale spolehlivě ODLIŠIT ty pravdivé od mylných? Musíme mít po ruce nějaká univerzálně závazná, nezpochybnitelná MĚŘÍTKA. Kde ale taková měřítka získáme (a existují vůbec)? Poskytuje nám naše poznání nějaká nevyvratitelná měřítka k rozlišení kvalitního myšlení (o závažných skutečnostech života) od nekvalitního (mnohdy však daleko úspěšnějšího a populárnějšího) myšlení? A jsme u noetiky! Právě o těchto zásadních otázkách totiž pojednává noetika. Noetika se snaží zjistit, jestli vůbec existují nějaká závazná měřítka, s jejichž pomocí bychom mohli odlišit pravdu od omylu (a to v jakékoli oblasti, počínaje problematikou základní struktury reality a světa, přes problematiku existence Boha či povahy člověka, až po smysl a cíl lidského života), a co těmito měřítky vlastně je.

Z důkazu "vyvracení skeptika sporem" (čili z toho triviálního zjištění, že „pravda existuje“) plyne celá řada dalších (na první pohled ne zcela zřejmých, avšak naprosto klíčových) poznatků, které nám budou v dalších filosofických disciplínách (v nichž budeme hledat konkrétní pravdy o světě, Bohu a člověku) sloužit jako spolehlivá měřítka pravdy, či síto, kterým budeme schopni prosít ty tuny hlušiny [= omyly] a najít v nich těch pár valounů zlata [= pravdu], o které nám všem primárně jde.

Namátkou si připomeňme, jakou spoustu atraktivních, leč zavádějících modelů reality a života přinesla moderní filosofie. Umí už popírat Boha, duši, přirozenost, jistotu, obecnost, mravnost, dokáže nahrazovat pravdu „kritičností“, tolerancí, pluralitou názorů, spravedlnost právním pozitivismem, svobodu genetikou, lásku narcismem či panskou morálkou atd. Tyto omyly jsou sice někteří lidé (používající dosud špetky zdravého selského rozumu) schopni v různé míře prohlédnout, avšak v různé míře jim také propadají. Nemají totiž (kromě té špetky zdravého rozumu, který ale na složitější problémy zpravidla nestačí) k dispozici žádné jiné, dostatečně spolehlivé (objektivní) měřítka, která by jim pomohla bezpečně rozpoznat všechny ty moderní nebezpečné, chytlavé a pokrokové omyly, které na ně dnes útočí ze všech stran.

Jen a pouze díky těmto měřítkům (či chcete-li "sítu") budeme moci postavit do řady to nepřeberné množství názorů (např. na existenci Boha či smysl a cíl lidského života) a bezpečně poznat, KTERÉ z nich jsou pravdivé (tj. které nám tímto sítem propadnou) a KTERÉ naopak mylné (tj. které na něm uvíznou). Bez tohoto síta (měřítka), bez tohoto pevného základu, jsme namydlení! Nebudeme-li mít v ruce spolehlivé NÁSTROJE, kterými budeme schopni rozeznat pravdu od omylu, bude veškeré naše úsilí o odhalení jakékoli pravdy předem odsouzeno k selhání.

Jaké NÁSTROJE (tj. klíčové poznatky či měřítka pravdy) nám tedy noetika dává do ruky (jako zbraň proti omylům):

  • poznatek, že pravda existuje a jsme schopni ji poznat

    Díky tomuto důležitému poznatku můžeme směle prohlásit za omyl všechny ty moderní teorie, které se nám snaží namluvit, že žádná pravda neexistuje, nebo že ji nelze spolehlivě poznat. V našem důkazu pravdy jsme totiž dokázali nejen to, že pravda existuje, ale i to, že jsme schopni rozpoznat pravdu od omylu (v našem dokazování jsme totiž dokázali vyvrátit omyl a bezpečně identifikovat pravdu). Čili tento náš důkaz pravdy je zároveň i příkladným důkazem naší schopnosti tuto pravdu poznat.

  • poznatek, že naše poznání je objektivní
    • důkaz: poznáváme-li věc takovou, jaká ve skutečnosti je [tj. shoduje-li se naše poznání s realitou], pak je toto poznání nutně objektivní
    • naše myšlení se odehrává výhradně v obecných pojmech, které jsou nutně objektivní

      Abstraktní a obecné pojmy představují základní jednotky našeho myšlení. Tyto pojmy spojujeme v soudech a dále je srovnáváme v úsudcích. Kdyby tyto základní jednotky myšlení nepostihovaly skutečnost (jak tvrdí nominalisté), znamenalo by to, že naše myšlení nedokáže postihovat skutečnost (čili nebyli bychom vůbec schopni pravdivého poznání). Takové přesvědčení je ale v rozporu s prokázaným závěrem o schopnosti rozumu pravdivě poznávat (viz "vyvracení skeptika sporem", kde jsme v celém důkazu používali obecné pojmy). Každý, kdo by popíral schopnost rozumu poznávat skutečnost (tedy schopnost pravdivého poznání) nutně končí v rozporu, neboť i sami nominalisté používají své pojmy tak, jako by vyjadřovaly skutečnost (tvoří totiž jejich pomocí soudy o lidském poznání, které pochopitelně považují za objektivně, univerzálně pravdivé), ale současně všem pojmům (tedy i těm svým) upírají schopnost realitu vyjadřovat (→ což je naprosto zřejmý rozpor, a tedy omyl). Z toho tedy plyne, že pravda, kterou jsme dokázali, není ledajaká, ale objektivní, univerzální, čili platná pro všechny lidi všech dob a kultur.

  • poznatek, že existují minimálně tři základní měřítka pravdy
    (tj. univerzálně platné a pro všechny závazné zákony bytí, jimiž se naše myšlení musí řídit, chce-li s jistotou dospět k pravdě):
    1. zákon protikladu (princip sporu)

      Skutečný "mistr louskáček"! Patří jednoznačně k těm vůbec nejdůležitějším měřítkům pravdy, protože pravda jakéhokoli tvrzení se měří především jeho bezrozporností (rozporné myšlení totiž značí automaticky omyl a znesmylňuje myšlení, neboť vyprazdňuje/ruší jeho obsah).

    2. zákon vyloučeného třetího
    3. zákon totožnosti (princip identity)

Přehled hlavních OMYLŮ, které lze (pomocí noetických nástrojů) vyvrátit:

  • V ontologii pomocí logické úvahy identifikujeme tři základní možnosti, jak chápat celek skutečnosti, přičemž první dvě možnosti (= monismus a atomismus) usvědčíme z porušování zákona protikladu (a tím pádem z omylu), takže jako pravdivá se ukáže být třetí možnost (= substancialismus):

    - Logickou úvahou dospějeme ke zjištění, že monismus a atomismus je rozporný.
    - Na základě platnosti zákona protikladu můžeme rozpor prohlásit bezpečně (tj. s naprostou jistotou) za omyl.
    - Tím je názor spolehlivě identifikován jako mylný.

  • Dále v ontologii pomocí logické úvahy dokážeme existenci neměnné identity (= esence) věcí, neboť se ukáže, že opačná možnost odporuje zákonu protikladu, a je tudíž mylná.
  • V teodicee (podobně jako v ontologii) pomocí logické úvahy identifikujeme tři základní možnosti vzniku věcí, přičemž první dvě možnosti (= vznik od sebe a z ničeho) usvědčíme z porušování zákona protikladu (a tím pádem z omylu), takže jako pravdivá se ukáže být třetí možnost (= vznik od jiného). Tím potvrdíme univerzální platnost principu kauzality, jímž pak dokážeme Boží existenci.
  • V antropologii pak navážeme na cenné poznatky získané z ontologie a pomocí logické úvahy identifikujeme dvě základní možnosti chápání povahy člověka, přičemž jednu z nich (člověk = nesvébytný soubor dynamických procesů) usvědčíme z porušování zákona protikladu (a tím pádem z omylu), takže jako pravdivá se ukáže být druhá možnost (člověk = svébytný statický nositel svých dynamických procesů). Na základě toho pak následně dokážeme pravdivost existence neměnné lidské přirozenosti (sestávající z duše a jejích základních schopností).
  • V etice pak pomocí poznatků získaných z antropologie a pomocí logické úvahy dokážeme (opět za pomoci zákona protikladu, jímž ostatní rozporné možnosti usvědčíme z omylu) pravdu o nesmrtelnosti lidské duše a existenci mravního zákona.

Čili noetika nám neodhaluje žádné konkrétní pravdy o světě, Bohu či člověku (to je úkolem ostatních filosofických disciplín jako je ontologie, teodicea, antropologie a etika). Kdo by zde tedy něco takového hledal, bude zklamán. To ale neznamená, že noetika je kvůli tomu nedůležitá. Naopak! Noetika je klíčová! Dává nám totiž do rukou nástroje či měřítka pro odlišování pravdy od omylu. Tyto nástroje jsou KLÍČEM k odemknutí všech ostatních filosofických pravd. Bez tohoto klíče by nám tyto pravdy zůstaly navždy zavřené (zamčené, skryté, nepřístupné). Právě díky noetickým nástrojům budeme schopni vyvrátit všechny zásadní omyly a spolehlivě dospět k pravdě. Jedině pravda nám ozřejmí, kdo vlastně jsme, jaký je smysl a cíl naší existence a jak máme vlastně správně žít. Jak s poznanou pravdou naložíme, už bude na nás.

Texty k dalšímu studiu:

  1. PRINZ, Jiří. Noetika. Abeceda filosofického myšlení. Praha: Academia Bohemica, 2013, s. 11-34. ISBN 978-80-904469-2-2.
  2. SKÁCEL, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Noetika. 3. díl. S.l.: [s.n.], 1969.
  3. FUCHS, Jiří. Filosofie 2: Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995. ISBN 80-85929-06-6.
  4. FUCHS, Jiří. Iluze skeptiků: systematický kurz noetiky. Vydání první. Praha: Academia Bohemica, 2015. 256 s. ISBN 978-80-904469-3-9.
  5. FUCHS, Jiří. Seminář noetiky (#1, #2).
  6. JAMNÝ, Michal, Ondřej LEHKÝ a Jakub MORAVČÍK. Kde začíná filosofie? Distance [online]. Praha: Academia Bohemica, 2011, 2011(1) [cit. 2019-11-07]. ISSN 1212-7833. Dostupné z: distance.cz

Marcel Goliaš © 2019