Ještě než se pustíme do hledání základních pravd o světě, Bohu, člověku a smyslu života, je nutné si ujasnit, jestli to, na co případně přijdeme, bude vůbec možné považovat za objektivní pravdu. Moderní filosofové totiž existenci objektivní pravdy buď zcela popírají, nebo ji sice připouštějí, ale tvrdí, že není v našich možnostech ji mezi všemi těmi možnostmi spolehlivě rozeznat (identifikovat). Proto je třeba nejprve dokázat, zda objektivní pravda existuje a lze ji poznat s jistotou. Bez toho by nebylo možné vybřednout z bahna subjektivismu a činit si nárok na objektivní, obecnou a univerzální platnost (tj. pravdivost) našich dalších závěrů.

Realita se skládá ze spousty různých věcí. Každá věc má svou vlastní identitu (tzv. esenci), která ji odlišuje od jiných věcí. Kromě toho je každá věc buď svébytná (tzv. substance) nebo závislá (tzv. akcident). Těchto pár na první pohled ničím nezajímavých závěrů bude hrát naprosto zásadní roli v našich dalších úvahách o povaze světa a člověka. Díky nim bude možné zavrhnout celou řadu mylných názorů a propracovat se postupně ke stále více zřejmější pravdě o smyslu a cíli lidského života.

Svět není ani shlukem elementárních částic (atomismus), ani jednou jedinou zbožštěnou substancí (monismus), nýbrž souborem mnoha svébytných věcí (substancí) s jejich vlastnostmi (akcidenty).

Vše, co vzniklo, musí mít nějakou příčinu. Je-li to pravda, pak musí nutně existovat nějaká první Příčina, které se v náboženství říká Bůh. Filosofie umí dokázat, že kromě toho, že je tato Příčina sama nezapříčiněná (nevzniklá), je také absolutně nezávislá, jednoduchá (nesložená), neomezená (dokonalá) a jediná. Z toho pak plyne i řada důležitých závěrů pro lidský život, i pro posuzování pravdivosti různých náboženských směrů.

Člověk je svébytným vlastníkem či nositelem svých organických, psychických a rozumových schopností, které se realizují v konkrétních životních činnostech (v biologických procesech, smyslovém poznání a citech, či myšlení a svobodném jednání). Jako takový má tedy dvě základní složky: (1) neměnnou přirozenost (která se skládá z duše a jejích základních schopností, tj. sklonů zaměřených k určitým životním činnostem), a (2) dynamický život – tj. specifické životní činnosti, k nimž nás naše přirozenost pudí. Člověk je tedy zaměřen a také vybaven k realizaci svého vrozeného potenciálu, tj. k určitým činnostem, které ho mají zdokonalit. Skrze své schopnosti se tedy duše snaží provádět konkrétní životní činnosti, k nimž je zaměřena, za účelem svého zdokonalení.

Pravým smyslem lidského života je realizování našeho duševního potenciálu, který spočívá v respektování přirozených zákonů myšlení a dobrého jednání (tím dává člověk svému životu řád), neboli ve vytvoření dobrého charakteru. Konkrétní ráz lidského života je dán poznáním pravdy. Člověk se v životě orientuje a zařizuje podle toho, co o skutečnosti a o životě poznal. Poznání pravdy má v osmyslnění našeho života naprosto klíčovou roli. Budování dobrého charakteru by však postrádalo jakýkoli smysl, pokud by náš život smrtí končil a vynaložená námaha by nebyla nijak oceněna.