Evoluce
Racionální zhodnocení
Uvedení do problému
Co je to evoluce
Evoluce = přesvědčení, že jednotlivé druhy organismů nevznikají náhlým stvořením [od boha], ale postupným (nepřetržitým) vývojem [z jiných druhů]
Schematicky si to lze znázornit následujícími obrázky:
Vznik života z neživých látek
Evoluce člověka
vlivy prostředí ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ adaptace ↑ ↑ ↑ ↑ ↑ ↑ ├─────────────────¥──Ɏ──Ɣ──Ƴ──Ʌ────♂──────────────> plynutí času lidští předci člověk
Klíčová tvrzení evoluce
Při evoluci:
- vznikají z neživých látek živé organismy (tedy věci s podstatně odlišnými vlastnostmi)
- dochází ke změně identity (neboť podstatná změna vlastností může být vyvolána jen změnou identity)
Bližší vysvětlení problematiky vzniku [podstatně] nových vlastností
Pokud z neživých atomů a anorganických molekul vznikají organické molekuly (základní stavební látky živých organismů), pak z toho plyne, že [podle zastánců evoluce] život vzniká z neživých látek. To je velmi odvážné tvrzení, jehož (ne)pravdivost by si měl každý člověk [předtím, než ho přijme či odmítne] pečlivě ověřit. Pokud totiž někdo tvrdí, že z neživých věcí vzniká živá věc (se zcela novými vlastnostmi, které ty původní neživé věci postrádají), pak tím vlastně tvrdí, že „něco“ může vzniknout „z ničeho“ (resp. z nicoty).
PS: V čem se pak takové tvrzení liší od tvrzení věřících (např. křesťanů), podle nichž na počátku stvořil bůh svět „z ničeho“? Nedělá to tedy z evolucionistů nakonec stejné věřící, jakými jsou např. křesťané?
Jak to? Proč? Protože pokud někdo tvrdí, že z atomů, které mají určitou sadu vlastností, může vzniknout nějaká věc s novou (odlišnou) sadou vlastností, pak by si měl položit otázku, kde se tyto nové vlastnosti vzaly, a zda je možné, aby vznikly jen tak (samy od sebe či z ničehož nic)?
Jak už totiž víme (z článku důkaz boží existence), vzniklé věci mohou vzniknout jen trojím způsobem: (1) z ničeho, (2) samy od sebe, (3) z jiné věci (tj. působením jiného/vnějšího činitele). „Z ničeho“ ani „samy od sebe“ však vzniknout nemohou, a tak je jasné, že vznikají jen a pouze z nějaké jiné příčiny (tj. působením jiných věcí).
Zde je ale důležité si uvědomit, že žádná vzniklá věc, kterou „někdo“ stvoří (nebo zplodí), nemůže mít vlastnosti, které její stvořitel (či zploditel) postrádá! Tím chci říct, že pokud např. jabloň „zplodí“ svého potomka, pak tento potomek může být opět jen jabloní (a ničím jiným), protože od svého rodiče získá jen a pouze „jabloňové“ vlastnosti. Rodič nemůže svým potomkům předat něco, co sám nemá (postrádá)!
Pokud tedy potomek získá nějakou novou vlastnost (kterou jeho rodiče nemají/postrádají), pak je nesporné, že tuto vlastnost nemohl získat od nich, ale musel ji získat od někoho či něčeho jiného (tzv. zvenčí). A zatímco náboženství ztotožňuje tohoto vnějšího původce [podstatně] nových vlastností (tj. evolučních změn) s bohem, moderní věda si na jeho místo dosazuje mutace.
Bližší vysvětlení problematiky změny identity
Aby však mohlo u nějaké věci dojít k podstatné (!) změně vlastností (tj. aby se mohla změnit ve zcela jiný druh věci), pak musí dojít nutně ke změně její identity.
Proč? Protože podstatné vlastnosti každé věci vyplývají z její neměnné identity. Jak už totiž víme z článku o věcech, identita označuje to, co věc dělá tím, čím je (to, co ji odlišuje od jiných věcí … co ji činí „nějakou“, tj. takovou, jaká je). Jinými slovy, identita označuje to, bez čeho by daná věc přestala být tím, čím je. Například identita člověka označuje to, co dělá člověka člověkem. Pokud by se tedy změnila vaše identita, přestali byste být člověkem (stali byste se jiným druhem bytosti či věci). Jakákoli změna identity tudíž automaticky znamená i zánik původního jedince a vznik nového (podstatně jiného/odlišného). Proto je identita každé věci z principu neměnná. Kdyby se totiž změnila, došlo by k zániku jejího nositele. Vše, čím jsme, vyplývá z naší identity. Změňte identitu a změníte automaticky i [podstatné = druhové] vlastnosti dotyčné věci.
Tvrdí-li tedy zastánci evoluce, že při evoluci dochází i k podstatným změnám vlastností, pak (ať už si to uvědomují nebo ne) musí logicky docházet i ke změně identity daných věcí či tvorů [u nichž k těm změnám dochází], a tím i k jejich faktickému zániku.
Zde je vhodné poznamenat, že k těmto evolučním změnám (působeným mutacemi či jinými mechanismy) nemusí nutně docházet v průběhu života daných tvorů, ale při jejich narození (resp. při jejich vzniku). Zatímco tedy u rodiče může [v důsledku adaptace] dojít k nepodstatné (vnější) změně chování, u jeho potomků se to propíše/prolomí do genů, takže jejich chování už nebude důsledkem vnější (naučené) adaptace, ale vnitřní (zděděné) [a tedy podstatné] změny.
Námitka proti evoluci od klasických filosofů
Evoluce koliduje s neměnnou identitou (resp. přirozeností)
Zatímco vědci definují „druh“ jako věc tvořenou souborem empiricky dostupných znaků (které jsou z principu nahodilé, protože ta bytost je může získávat nebo ztrácet v závislosti na vlivech prostředí a adaptaci), filosofové ho definují jako věc s určitou specifickou (= druhovou) identitou (která je z principu neměnná, protože vyjadřuje to, co činí daný druh právě tímto konkrétním druhem).
Objasněme si to na příkladu:
Petr = člověk, živočich racionální [jedinec] [druh] [rod] [druhový-rozdíl] |
Čili z filosofického hlediska patří Petr do „lidského druhu“ (čili Petr má lidskou identitu, neboli je to člověk). Z toho plyne, že problém „druhu“ je ve skutečnosti problémem „identity“ (tzv. specifické neboli druhové identity).
Už od dob řecké filosofie byly pro filosofy klíčové dva problémy: (1) problém změny, a (2) problém mnohosti. To jsou pro lidský rozum dva největší (mimořádné) problémy. Dejme tomu, že existuje mnohost [či pluralita] věcí (což se nedá smysluplně popřít – viz Aristotelova argumentace proti Parmenidovi). A teď si položme otázku: Jak je možné, že existuje mnohost věcí? Filosofové na to odpovídali: Protože každá věc má svoji vlastní (odlišnou/specifickou) identitu. Základní podmínkou mnohosti věcí je jejich identita, kterou filosofové označují termínem „esence“. Čili každá věc má svoji identitu, díky které je „tím, čím je“ a liší se od „toho, čím není“. Právě identita tedy vysvětluje mnohost (pluralitu), nebo chcete-li „různost“ (diference) mezi věcmi.
Evolucionistický přístup k realitě:
- pojímá identitu druhů skladebně => druh je nahodilý, může se měnit (pouhým přidáváním či odebíráním znaků) ... což je skladebný model identity
- je empirický
Filosofický přístup k realitě:
- pojímá identitu druhů jako něco jednoduchého (ve své podstatě, nikoli však obsahu), nesloženého a neměnného (trvalého)
- identifikuje to, čím je člověk NUTNĚ (evolucionisté sice popírají existenci nutných struktur, protože podle nich je všechno nahodilé/proměnlivé, ale i oni tyto nutné znaky NUTNĚ předpokládají! => protože ať už mluví o čemkoli, vše, o čem mluví, musí nutně nějak identifikovat [jinak by o tom nemohli mluvit] a každá identifikace předpokládá nutnou/neměnnou identitu definované věci) => čili tady jde o to argumentačně zajistit, že to, čemu se říká "identita člověka", je jeho "nutné určení" (člověk je nahodilý existenčně, nikoli však esenciálně!) ... Leibnitz říkal: "i kdyby ve vesmíru neexistovala žádná růže, tak stále je pravda, že být růží znamená toto a toto"; tzn. i v tom nahodilém faktu "být růží" (tj. mít nějaké nutné znaky, podle nichž ji identifikujeme jako růži a ne např. kůži) je nutně přítomna její esence (tj. nutná určení) ... s tím nikdo nic neudělá (ani ten, kdo by to popíral)
- je metafyzický
- nějaká evoluce samozřejmě v přírodě probíhá, ale tyto změny nejsou tzv. konstituční (tj. neutvářejí druhy ani jedince => nejdou na úroveň jejich esence ani přirozenosti!); do přirozenosti se evoluce (= změna) prostě „neprolomí“ → vlivy prostředí nedokážou tu „druhovou identitu“ prolomit
Čili člověk má nějakou svojí identitu (esenci) a ta nemůže obsahovat žádný vnitřní rozdíl. Tato esence je obsahově velmi bohatá (avšak tato „bohatost“ v ní existuje jaksi „synteticky“, bezrozdílně) a ono se to projevuje na úrovni přirozenosti člověka. Přirozenost = konstelace nutných složek (tělesnost, smyslové poznání, racionalita, emotivita, volní život ...) => tj. takových složek, které jsou nutné pro to, aby člověk byl člověkem (a ne ničím jiným). Esence je nejhlubší metafyzická identita věci (kterou neznáme), kdežto přirozenost je soubor nutných znaků člověka. Čili identita člověka (i ta „druhová“) je závislá na naprosto konstantní a nutné struktuře (= lidské přirozenosti), která prostě nemůže metafyzicky podléhat změnám. Takže bájit něco o evoluci člověka, o změně přirozenosti (protože změny druhů jsou vlastně změnami přirozeností), prostě [smysluplně] nelze! Vzniká-li totiž nějaký nový druh, pak se jedná o diskontinuální [rozpojovací/přerušovací] úkon => původní zaniká a vzniká nové (které s tím původním ale nemá NIC společného!)
Pokud by tedy byla pravda, že jednotlivé druhy organismů nevznikají stvořením (tj. přímým božím zásahem), ale evolucí (tj. nepřetržitým samovolným vývojem), pak by to [podle všeho] kolidovalo s poznatkem o neměnné přirozenosti, resp. identitě. Identita každé věci je z principu neměnná, protože identita označuje to, co činí danou věc tím, čím je. Pokud by se u nějaké věci změnila identita, nutně by tím daná věc přestala být tím, čím byla – tj. stala by se novou (= jinou) věcí. Pokud by se tedy např. vašemu synovi změnila identita, pak by přestal být tím, čím [původně] byl, a [nově] by začal být úplně někým jiným (novým). Změna identity by tedy byla možná jen za cenu zániku původní bytosti (resp. osobnosti) a vzniku jiné. A protože lidská duše je nesmrtelná (věčná), pak by změna její identity znamenala zánik věčné duše, což si odporuje. Z tohoto důvodu klasičtí filosofové tvrdí, že evoluce není možná (protože by vedla k rozporu).
Pokus o její vyvrácení
Důkaz evoluce
Připusťme, že vznik nového druhu znamená [z filosofického hlediska] automaticky zánik předchozího druhu (resp. zánik původní identity dané bytosti). No a co? Jak něco takového vyvrací možnost evoluce? Pokud změna druhu znamená zánik starého a vznik nového, jak to proboha dokazuje, že taková změna není možná? Copak vznik jakékoli věci (tj. každý vznik) neznamená automaticky zánik jiné věci, která jí musí nutně posloužit za základ (= stavební materiál)? A nemůže snad bůh jednu věc (s určitou identitou) změnit v jinou věc (s novou identitou)? Je něco takového opravdu vyloučené?
Já si to nemyslím a uvedu pro to následující důvody:
Boží stvořitelský zásah
Bůh může změnit identitu určité věci při jejím vzniku [resp. narození], čímž odpadne údajný problém s diskontinuitou => opičím rodičům (s opičí identitou) se tak klidně může narodit lidský potomek (s lidskou identitou) ... provede-li tu změnu identity bůh [svým stvořitelským zásahem], čemu by něco takového odporovalo? Nový [lidský] potomek opic by se narodil s již lidskou identitou, takže by byl od narození člověkem (zatímco jeho opičí „rodiče“ by zůstali stále opicemi). [Pomiňme teď potíže, s nimiž by se lidské mládě (bez lidských rodičů) potýkalo při svém dospívání.]
Změna identity při zachování původních [nahodilých] vlastností
Co když bůh změní nějaké věci identitu, ale zároveň jí zachová důležité nahodilé vlastnosti, které za svého života získala? Příklad: Dejme tomu, že by bůh změnil identitu člověka [ještě za jeho života] na identitu nějaké jiné [vyšší] bytosti (s novými schopnostmi). Původní bytost by přestala být člověkem a stala by se novým tvorem (druhem). Co když by ale bůh této nové bytosti ponechal všechny původní vlastnosti (nebo alespoň jejich podstatnou část), které získala v podobě člověka? Co když by tedy tomu novému tvoru zůstal obsah lidské paměti i získané poznatky, návyky či dovednosti? Asi tak nějak, jako ve filmu Fenomén, kde hlavní postava (George) získá náhle nové [dalo by se snad říci „nadpřirozené“] schopnosti, aniž by ovšem přišel o své dosavadní vlastnosti (resp. identitu). Je takováto možnost zcela vyloučená?
Druhová přeměna atomů plynu na molekulu vody
2H + O = H2O … je nesporným a prokazatelným faktem, že ze dvou atomů plynu (vodíku a kyslíku) vzniká zákonitě (!) jedna molekula vody. Na první pohled na tom není nic převratného, ale to jen do té chvíle, než si filosofové uvědomí, že tu ze dvou "rodičů" (s "plynnou" identitou) vzniká nový "potomek" (s "kapalnou" identitou) – čili zcela nový druh! A co je na tom nejzajímavější, je to, že v tomto případě se nejedná (na rozdíl od toho hypotetického lidského potomka opičích rodičů) o diskontinuální, nýbrž o kontinuální úkon! Ze dvou existujících plynných atomů vzniká kapalná molekula (= zcela nový druh), přičemž se tak neděje „narozením“ (tj. tak, že by ty původní plynné atomy dál existovaly a pouze ze sebe předaly nějakou svou malou část nově vzniklé věcičce), nýbrž „zánikem“ (tj. tak, že ty původní plynné atomy se zcela a totálně obětují na oltář vzniku něčeho úplně nového, přičemž jejich původní identity okamžitě zanikají).
Jak tohle filosof odmítající evoluci vysvětlí?
Připomeňme si, jak si evoluční biologové (zastánci atomismu) vykládají vznik života z neživé hmoty:
Vezměmě si například ten první přechod (tj. atomy → anorganické molekuly) a zkoumejme, co se při něm (z filosofického pohledu) vlastně děje:
2H + O = H2O (2 atomy vodíku + 1 atom kyslíku = molekula vody)
H (vodík) = plyn, O (kyslík) = plyn, H2O (voda) = kapalina
To, že lze spojit atomy vodíku a kyslíku za vzniku molekul vody, je nesporný fakt (který si lze ověřit v každé laboratoři). Přechod 1 → 2 (čili přechod „z atomů na anorganické molekuly“) lze tedy považovat za prokázaný. Máme-li ale dokázán přechod 1 → 2 (tj. atomy → anorganické molekuly), máme tím dokázánu i [teoretickou] uskutečnitelnost (tj. přípustnost) ostatních přechodů (tj. přechodů 2 → 3 → 4 → 5) … bez ohledu na to, jak pravděpodobné či nepravděpodobné to v reálném světě je. Může-li totiž ze dvou atomů plynu vzniknout molekula kapaliny (čili sloučenina se zcela novými, podstatně odlišnými vlastnostmi), proč by takový přechod (= vznik podstatně nových „věcí“) nebyl možný i na dalších úrovních?
Ve sporu s evolucionisty tedy nejde o to, zda může z atomů vzniknout nějaký složitější útvar (např. molekula, buňka či člověk), nýbrž o to, kde se v těch složitějších útvarech berou ty nové vlastnosti (např. život, cítění či myšlení). Pokud bychom tuhle otázku převedli do filosofického žargonu, pak se tu vlastně ptáme, zda ty nově vzniklé [složitější] útvary jsou pravé věci (tzv. substance) nebo zdánlivé věci (tzv. složeniny).
Atomisté tvrdí, že všechny ty nové látky vznikající v jednotlivých přechodech, jsou ve skutečnosti složeniny, tj. „věci“ složené z pravých věcí (např. z atomů). Člověk je tedy z jejich pohledu jen jakýmsi „agregátem“ (shlukem, kompozitem či „puzzlíkem“) mnoha miliard atomů (= „dílků puzzle“).
Jak už ale víme z článku o věcech, identita složeniny je poskládána jako puzzle z identit jejích dílčích částí (v tomto případě atomů). Ukažme si teď na příkladu toho prvního přechodu (tj. atomy → anorganická molekula), co by to prakticky znamenalo (tj. jaké by to mělo důsledky).
Id2 = identita kyslíku
Id1+2 = identita souboru vlastníků (= složeniny) tvořená identitami Id1 a Id2 (a sdílející jejich vlastnosti)
Id3 = identita nového vlastníka (tj. nová identita odlišná od Id1 i Id2)
Složenina se pozná podle toho, že obsahuje pouze ty vlastnosti (znaky), které jsou přítomné u jejích jednotlivých složek. Aplikujeme-li to na náš příklad s vodou, pak identita atomu vodíku obsahuje „to, co činí atom vodíku vodíkem“ a identita atomu kyslíku obsahuje „to, co činí atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc, nic míň). Pokud by však tyto atomy vytvořily složeninu, pak by identita této složeniny musela být tvořena výhradně jen „tím, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“ (nic víc).
Jinými slovy, kdyby byla voda (tj. věc vzniklá spojením vodíku a kyslíku) jen složeninou (tj. pouhým agregátem atomů vodíku a kyslíku), pak by její identita musela být jen prostým součtem identit jednotlivých dílků (= atomů). Tzn. že voda by musela být „tím, čím jsou jednotlivé atomy“, které ji tvoří (skládají). Čili voda by musela být v první řadě plynem (a nikoli kapalinou), neboť plyn + plyn ≠ voda!
Tak tomu ale evidentně není, neboť voda je kapalina (nikoli plyn), která má podstatně odlišné vlastnosti (charakteristiky) než jaké mají jednotlivé atomy, které ji skládají, což dokazuje, že její identita není složená (agregovaná z dílčích složek), nýbrž zcela nová (vlastní, nesložená).
V tom tedy spočívá hlavní problém atomismu. Je-li totiž atom vodíku plynný a atom kyslíku také plynný, pak identita výsledné složeniny (tj. identita molekuly vody) musí nutně obsahovat tuto jejich podstatnou vlastnost – totiž „plynnost“. Jenže (jak všichni dobře víme) voda není plyn, nýbrž kapalina! Kde se tedy v identitě vody vzala „kapalnost“, když identita všech složenin je prostým součtem identit jejich dílčích složek? Jinými slovy, copak identita vody neobsahuje i něco jiného, než „to, co činí atom vodíku vodíkem a atom kyslíku kyslíkem“?! Pokud však obsahuje i něco jiného (nového), pak je jasné, že se nemůže jednat o složeninu, nýbrž o pravou (novou) věc!
Kromě toho, jsou-li původní atomy vodíku a kyslíku svébytnými vlastníky (tzv. substancemi), jak je možné, že v molekule vody už nejsou skutečně svébytní (autonomní), tj. schopni samostatné existence? V té molekule totiž nejsou na způsob samostatných individuí, nýbrž na způsob vázaných (podřízených) částí … neboli vlastností (tzv. akcidentů).
Obě tyto skutečnosti jasně ukazují na to, že molekula vody není žádnou složeninou (agregátem vlastníků neboli substancí = shlukem atomů), nýbrž zcela novým vlastníkem (novou substancí). Tomu odpovídá druhé (pravé) schéma, kde je vidět, jak původní vlastníci neboli substance (= atomy vodíku a kyslíku) po přeměně na molekulu vody ztrácejí svou svébytnost (substancialitu) a stávají se z nich vlastnosti (akcidenty) nového vlastníka (= molekuly vody), která má také vlastní (podstatně odlišnou) identitu, jež se navenek projevuje i podstatně novými vlastnostmi (vč. „kapalnosti“). Přítomnost nových podstatných vlastností (např. „kapalnosti“ v molekule vody) je tedy důkazem vzniku nové [pravé] věci – v tomto případě nového vlastníka (substance).
Tím tedy máme také dokázáno, že v přechodech 1 → 2 → 3 → 4 → 5 nevznikají pouhé agregáty (= shluky atomů čili složeniny), nýbrž substance (= vlastníci, pravé věci) nového druhu (tj. s podstatně novými vlastnostmi, které u předchozích článků řetězce chybí, a nelze je tudíž chápat jako „dědictví“, nýbrž je nutné je považovat za „nové stvoření“ … pokud tedy nemíníme tvrdit, že je možný „vznik z ničeho“).
V našem problému přitom není vůbec podstatné, zda budou atomisté za ony výchozí substance (pravé věci) považovat atomy či subatomární částice (případně nějaké dosud nejobjevené prvky). Na podstatě věci to totiž nic nezmění:
Z prostého spojení neživých a nemyslících atomů (či jiných věcí) totiž myšlení a život vzniknout prostě nemůže. Pokud se v nějaké bytosti „objevil“ život (nebo myšlení), pak to rozhodně nebylo z atomů, ale z nové identity. A protože v článku důkaz boží existence jsme viděli, že vzniklé věci nemohou vzniknout samy od sebe ani z ničeho, pak nezbývá než připustit, že tuto novou identitu musel vytvořit nějaký jiný, vnější „tvůrce“ (= její příčina).
Zrekapitujme si tedy argumenty (resp. námitky) atomistů:
Druhá námitka → copak prostým spojením atomů nevznikají zcela nové látky?
Zde by někdo mohl namítnout, že třeba taková molekula vody (H2O), která vzniká spojením dvou atomů vodíku (H+) a jednoho atomu kyslíku (O2-), má také zcela jiné (nové) vlastnosti, než jaké mají samy o sobě atomy vodíku či kyslíku. Atomy vodíku a kyslíku jsou samy o sobě plyny, kdežto molekula vody (vzniklá jejich „spojením“) je kapalina se zcela odlišnými vlastnostmi. Navíc rozdíl mezi plynem a kapalinou je zcela nepochybně rozdílem podstatným (substanciálním) a nikoli jen případkovým (akcidentálním). Proč by tedy podobným způsobem nemohly pouhým „spojením“ atomů vznikat zcela nové druhy věcí nebo zcela nové vlastnosti, které původní atomy samy o sobě neměly? Proč by tedy takto nemohla z neživých a nemyslících atomů vzniknout živá a myslící bytost (podobně jako ze dvou plynných atomů vzniká kapalná látka)?
Její vyvrácení
Odpověď na tuto námitku shrnuje celkem pěkně ve své knize Filosofie přírody (2007) Tomáš Machula (viz str. 35): Tuto námitku lze vyřešit, když přestaneme atomy posuzovat čistě jen z empirického (např. chemického) hlediska, které se při jejich zkoumání omezuje pouze na jejich hmotnou strukturu, a místo toho na ně budeme hledět z metafyzického (filosofického) hlediska, které bere v potaz i jejich individualitu (neboli esenci). Chemik si neklade otázku po základních individuích, pouze popisuje strukturu hmoty. Jinak řečeno, pro chemika je voda tříatomovou molekulou složenou ze dvou vodíků a jednoho kyslíku. Avšak otázku, zda tyto atomy ztrácejí vstupem do vazeb tvořících molekulu vody svou individualitu (tj. zda při tom „zaniká“ esence těch původních atomů a „vzniká“ úplně nová esence, čili nová „věc“), chemie neřeší. Na tuto otázku reaguje filosofie. Voda se nechová jako kyslík ani jako vodík, naopak se svými projevy od vodíku nebo kyslíku zásadně (tj. podstatně = substanciálně) liší. Je tedy třeba ji považovat za vyšší celek (za nové individuum čili za „věc“ s novou esencí, jinými slovy za „nové stvoření“ neboli „nový druh“), který není prostým „spojením“ (či shlukem) jeho složek. Na rozdíl od vodíku a kyslíku v molekule vody se např. kovové části složené do podoby mlýnku na maso jako vyšší individuum nechovají. Činnost mlýnku na maso je možné vyvodit z vlastností jeho částí, které se chovají stále stejným způsobem, ať jsou součástí mlýnku, nebo samostatnými díly. Atom vodíku se ale chová diametrálně odlišně jako samostatný atom vs. jako součást molekuly vody. Voda je tudíž individuum (tj. nová substance s vlastní esencí, a tedy i se zcela odlišnými vlastnostmi), mlýnek na maso naproti tomu shluk individuí (tj. složenina, podobně jako les je shlukem stromů, nebo vojsko shlukem vojáků … jejichž vlastnosti se však neliší od vlastností jednotlivých členů – tj. vlastnosti lesa jsou totožné s vlastnostmi, které mají jednotlivé stromy, a podobně ani vojsko nemůže mít jiné vlastnosti, než jaké mají jednotliví vojáci, kteří ho tvoří). Ne tak ale u vody, která má zcela jiné vlastnosti než plyny vodíku a kyslíku. Proto nemůže být voda pouhým shlukem vodíkových a kyslíkových atomů (tak jako je tomu v případě lesa či vojska, které jsou pouhým shlukem stromů či vojáků), ale musíme ji uznat za zcela novou substanci. Spojením atomů vodíku a kyslíku tedy vzniká zcela nová „věc“, kterou už nelze považovat jen za prostý shluk nějakých atomů, ale za zcela nové individuum (s vlastní esencí, která z ní činí novou „věc“ s odlišnými vlastnostmi).
Závěry
Evoluce je prokázaný fakt
- tak jako z několika atomů může vzniknout molekula s podstatně odlišnými vlastnostmi, může vzniknout z jednoho druhu organismu (např. opice) podstatně jiný organismus (např. člověk)
- protože každá podstatná změna je způsobena změnou identity, znamená to, že při evoluci dochází nutně ke změně identity
- protože se ale žádná věc (a tedy ani identita) nemůže měnit sama od sebe či z ničeho nic, musí tuto změnu působit nějaký činitel (příčina)
- ať už tohoto činitele nazveme bohem nebo mutací, každá podstatná změna je působena zásahem shůry (resp. zvenčí)
Život nevzniká samovolně, nýbrž stvořením
(tj. působením jiné příčiny)
- vzniklé věci mohou vzniknout jen třemi myslitelnými způsoby: 1/ samy od sebe, 2/ z ničeho, 3/ od jiného (tj. působením jiné/vnější příčiny).
- a protože sám od sebe ani z nicoty život vzniknout nemůže, musí vznikat působením jiné příčiny → jiného tvůrce (ať už bude tímto tvůrcem kdokoli)
- to znamená, že život (ani myšlení) nemůže vzniknout z prostého spojení neživých a nemyslících atomů (či jiných věcí), nýbrž podstatnou změnou identity vyvolanou nějakým tvůrcem (stvořitelem)
- život tedy vzniká tak, že nějaký tvůrce „uhňácá“ z dostupného materiálu nějakou novou věc, do níž pak „vdechne novou duši“ (tj. vloží novou identitu s podstatně odlišnými schopnostmi či vlastnostmi)
- na první pohled se nám tedy vznik života může jevit jako plynulá (kontinuální) přeměna či přerod jedné věci v jinou věc, ale ve skutečnosti při tom dochází k zániku původní bytosti a vzniku nové bytosti (s podstatně odlišnou identitou)