webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ čtení
Aktualizováno: 06.09.2022

Člověk
Důkaz lidské svobody

Uvedení do problému

Je svoboda skutečností nebo iluzí?

  • Většina lidí užívající zdravý selský rozum o lidské svobodě (tedy o tom, že jsme svobodní) nepochybuje
    • jsme přesvědčeni, že každodenní volby [které provádíme] jsou našimi volbami a že nás k určitému skutku (pro nějž se rozhodujeme) nic nenutí
  • Někteří lidé však mohou namítnout, že toto naše přesvědčení může být klamné – že může existovat nějaké skryté předurčení (naprogramování), které našemu vědomí uniká (které nevnímá), díky čemuž si pak namlouváme, že se rozhodujeme svobodně, i když tomu tak ve skutečnosti být nemusí
    • co když se nám to, že můžeme svobodně zvažovat různé možnosti a svobodně se k jedné z nich přiklonit, jen zdá?
    • co když si při tom tu svobodu jen namlouváme?
    • co když sice můžeme zvažovat, ale ve skutečnosti jsme k jedné z těch uvažovaných možností skrytě předurčeni (naprogramováni)?
  • Problém je, že i tito popírači svobody její existenci sami nutně předpokládají, čímž si protiřečí
  • Jak to tedy je? Jsme nebo nejsme svobodní?

4 Důkaz lidské svobody

4.1 Co je to svoboda (svobodná vůle)

Nejprve si ujasněme, co myslíme výrazem „svobodná vůle“:

Svobodná vůle (vnitřní svoboda) člověka = taková jeho kvalita, která mu umožňuje, aby si z alternativ, které se mu nepřetržitě v životě nabízejí, nemusel nutně zvolit žádnou

Neexistuje tedy konání, ke kterému by byl člověk předem naprogramován (determinován).

Postavení svobodné vůle mezi ostatními silami, které člověka ovlivňují, si můžeme schematicky znázornit na modelu pyramidy:

Značná část této pyramidy je tvořena determinujícími vnějšími silami, na které vědomí člověka nemá žádný vliv. 1) Hrubou základnu pyramidy představuje genetická výbava (tzv. genofond) člověka. 2) Nad ním je vrstva vnějších biologických vlivů (prodělané nemoci, úrazy atd.). 3) Nad tím umístěme společenské vlivy (poměry ve společnosti, její normy a mravy). 4) Ještě výše je výchova (tj. vzdělání a kultivace člověka v jeho dětství). 5) A nad tím vším je svobodná vůle (špička pyramidy), o kterou se zde vede spor.

Pokud na špičce pyramidy nic takového [jako svobodná vůle] není, člověk je naprosto determinován (předurčen/naprogramován). Pokud tam ale svobodná vůle je, tak ten mohutný základ, střed i značná část vrcholu pyramidy nic nemění na tom, že ona špička určuje, že člověk je volní bytostí a nemusí se rozhodnout pro tu či onu variantu chování.

Svobodnou vůli člověk nemůže mít jen napůl – buď ji má, anebo nemá. Důležité je si také všimnout, že svobodná vůle je spíše negativní než pozitivní koncept: Neznamená, že člověk si může cokoliv zvolit (to nelze – brání tomu determinující faktory v základně a středu pyramidy), nýbrž že může cokoliv (jakoukoliv volbu) odmítnout.

Příklad:

Jistěže genetická výbava v určitém smyslu člověka předurčuje (determinuje) a omezuje – např. v tom, že člověk nemůže vyskočit do výšky 10 metrů či zvednout nad hlavu 1 tunu, neboť mu to jeho fyzická (geneticky daná) konstituce neumožní. Někomu jeho genetická konstituce (a další vlivy, jako např. trénink) umožňují skákat výš než jinému, avšak genetická konstituce a ani trénink žádného člověka skákat nenutí. V tomto smyslu omezují rozsah jeho skákání, avšak samotné rozhodnutí, zda člověk skočí, či nikoliv, neurčují. To je dáno svobodnou vůlí. Stejně tak sociální podmínky a výchova učí člověka určitým věcem, vytvářejí v něm inklinace (návyky/nutkání) k různým typům konání či chování, formují v něm určité myšlenky a postoje. To je ale všechno: inklinace, postoje, názory. Nikoliv nutnost je realizovat.

4.2 Přímé a nepřímé důkazy svobody

Existenci lidské svobody lze dokazovat přímými či nepřímými důkazy. Připomeňme si, jak se při tom postupuje:

  • Přímý důkaz dokazuje [pozitivně] (na základě zkušenosti), že existuje svoboda.
    • všichni máme zkušenost, že můžeme něco chtít či nechtít (příp. chtít to či ono) a že rozhodnutí pro to či ono je čistě v naší moci – že k němu nejsme ničím přinuceni
      • ti, co se snaží svobodu dokazovat pomocí přímého důkazu, si odmítají připustit možnost, že nás naše zkušenost (naše „vědomí“ svobody) může klamat
      • obecné povědomí o naší svobodě není spolehlivým kritériem pravdy, protože může být jen iluzorní (tj. můžeme být předurčeni, aniž bychom si toho byli vědomi → můžeme se [mylně] domnívat, že jsme svobodní, i když [ve skutečnosti] jsme naprogramovaní)
      • čili naše „přesvědčení“ o tom, že jsme svobodní, samo o sobě nedokazuje, že tomu tak skutečně je (naše přesvědčení může být mylné/oklamané)
      • i když se nám může 100-krát zdát, že si můžeme svobodně vybírat z nespočtu možností, ta možnost, kterou si nakonec vybereme nemusí být výsledkem naší volby, ale našeho naprogramování
  • Nepřímý důkaz dokazuje [negativně], že nemůže existovat opak svobody (tj. naprogramování).

Z výše uvedeného vyplývá, že existenci svobody nelze dokázat přímými, ale pouze nepřímými důkazy.

4.2.1 Přímé důkazy (ze zkušenosti)

Jak a proč je svoboda možná … to nikdo neví.

  • čili neumíme zdůvodnit, jak a proč jsme svobodní

To dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil (a z principu to ani není možné). Proč? Protože žádnou zkušeností nelze dokázat, že zkušenost je výlučným (a naprosto spolehlivým) zdrojem lidského poznání. Vždy totiž existuje možnost, že nás může naše zkušenost klamat.

Příklad takového pokusu o důkaz lidské svobody ze zkušenosti:

Skutečnost, že člověk má svobodnou vůli, dosvědčuje to, že neexistuje v životě volba, které by člověk vnitřně nemohl říci „ne!“. Každé myslitelné konání lze odmítnout a zvolit si konání jiné. V podstatě neexistuje volba, kterou by člověk nemohl odmítnout, jakkoliv silná by byla jeho inklinace tuto volbu učinit. Tomu nasvědčuje i rozhodování člověka v mezních situacích – příkladem mohou být Maxmilián Kolbe či Jan Palach. Bylo by absurdní tvrdit, že tito lidé byli již k volbě své smrti předurčeni – že např. Palach neměl vnitřní svobodu se neupálit a Kolbe se nemohl rozhodnout nejít na smrt místo jiného spoluvězně. Na existenci svobodné vůle člověka rovněž silně poukazuje fakt, že člověk své konání předem zvažuje, může je hodnotit v jeho průběhu, může je v onom průběhu zastavit, může je hodnotit po jeho ukončení, a dokonce ho může následně i litovat! Bylo by velmi divné, kdyby byl člověk k nějakému typu konání předurčen a současně byl předurčen i k tomu, aby ho po jeho ukončení litoval. Toto všechno naznačuje, že předurčení člověka je velice nepravděpodobné.

Popírání svobody sice tedy celý lidský život znesmyslňuje, ale teoreticky zatím není jasné, proč by mělo být mylné. Čili ano, zkušenost nám cosi naznačuje (cosi se zdá být pravděpodobné). To ale ještě není možné považovat za spolehlivý důkaz.

4.2.2 Nepřímé důkazy (z vyvrácení opačné možnosti)

Víme ale bezpečně, že je svoboda možná.

  • čili umíme zdůvodnit, že:
    • opačný názor [který tvrdí, že člověk je naprogramovaný] je mylný (nesmyslný)
    • popírat lidskou svobodu je možné jen za cenu rozporu (tj. za cenu plácání nesmyslů)

Při dokazování existence lidské svobody se postupuje stejně jako při dokazování existence pravdy → ukáže se nemožnost opaku (tj. nemožnost její neexistence):

  1. Deterministé popírají možnost existence lidské svobody (jinými slovy tvrdí, že „lidská svoboda neexistuje“ neboli „člověk je naprogramovaný“).
  2. Jejich tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé.
    • Je-li pravdivé, pak k tomuto závěru nemohli dojít jinak, než reflexí (tj. postupným vyvracením nepravdivých možností za použití logického uvažování, neboli cestou svobodného zvažování či posuzování jednotlivých možností), neboť k pravdivému poznání (tj. k odůvodněnému závěru) se jinak dospět nedá (!), což ale znamená, že jsou nutně svobodní, a že tudíž lidská svoboda existuje.
      • Program totiž není reflexivního uvažování (tj. samostatné logické úvahy neboli svobodného zvažování možností) schopen. Program je naprogramován k určitému chování a toto „své“ chování není z principu schopen nijak reflektovat/hodnotit (tj. posuzovat, zda je či není správné/pravdivé – zda je či není v souladu s realitou).
    • Je-li však nepravdivé, pak to rovněž znamená, že lidská svoboda existuje.
  3. Ať tak či tak, existence lidské svobody je tím nezvratně potvrzena (čili „lidská svoboda existuje“ neboli „člověk není naprogramovaný“).

Ještě jinak:

  1. K [pravdivému] poznání se dochází jen ověřováním [posuzováním, hodnocením, zvažováním] jednotlivých názorů (možností), přičemž ty mylné odmítáme a pravdivé přijmáme.
    • za nepravdivé považujeme ty názory, které odporují skutečnosti (tj. jsou rozporné)
    • za pravdivé považujeme ty názory, které se shodují se skutečností
  2. Naprogramovaný člověk však žádného nezávislého ověřování není schopen.
    • Proč? Protože i při tom ověřování (tj. zkoumání, zda daný názor skutečnosti odporuje nebo se s ní shoduje) bude nutně postupovat podle předem daného programu, takže i závěr, k němuž dojde, bude předem daný (naprogramovaný).
      • naprogramovaný člověk proto nedokáže objektivně ověřit, zda nějaký názor realitě odporuje či se s ní shoduje
      • to člověk dokáže jen za předpokladu, že je svobodný
  3. Proto naprogramovaný člověk není schopen dojít k [pravdivému] poznání (resp. k naprosto žádnému poznání).

  1. Naprogramovaný člověk (= determinista) však [i přesto] tvrdí, že poznal, že jsme naprogramovaní.
  2. To ale [z principu] žádný naprogramovaný člověk poznat nedokáže (viz výše uvedené důvody), takže si protiřečí.
    • Tvrdí totiž, že
      • (1) je naprogramovaný
      • (2) tuto skutečnost poznal
    • což se vylučuje.
  3. Z toho plyne, že pokud jsme schopni cokoli [pravdivě] poznat (což jsme už dokázali v článku o pravdě), nemůžeme být naprogramovaní, nýbrž musíme být svobodní.

  Zobraz důsledky determinismu

Důsledky:

  1. Zánik odpovědnosti

    Bezprostředním důsledkem determinismu vůle je zánik odpovědnosti. Jestliže totiž musím jednat právě tak, jak každým svým činem jednám, pak nejsem pánem svých činů. Nemohu totiž jednat jinak. Kdybych mohl, nebyl bych determinovaný, nýbrž svobodný. Jestliže ale není v mé moci něco udělat jinak, například nějakému svému činu zabránit, pak za své činy také nenesu žádnou odpovědnost. Nemohu přece odpovídat za něco, co je mimo mé možnosti. Nemohu-li například zabránit, aby si právě teď někde na druhém konci světa někdo opilý sedl za volant, tak také nenesu odpovědnost za to, když dotyčný způsobí dopravní nehodu. V souvislosti s determinismem proto vůbec nemá smysl mluvit o odpovědnosti.

  2. Nemožnost mravnosti (a tudíž i nemožnost etického hodnocení lidských činů)

    V otázce lidské svobody se tedy rozhoduje i o možnosti mravního života vůbec. Determinismus vůle totiž dělení lidských činů na morální a nemorální z principu vylučuje. Je-li každé mé rozhodnutí a následně i každý můj čin nutný, nemohu-li zkrátka jednat jinak, než jak jednám, nemá smysl uvažovat, je-li mé jednání mravně dobré či špatné. V případě platnosti determinismu bychom na tom byli stejně jako zvířata, potažmo jako celé přírodní dění. O něm totiž platí, že se řídí přírodními zákony, tedy nutností, a vymyká se jakémukoli mravnímu hodnocení. Vyhodím-li například kámen do vzduchu a on zákonitě spadne na zem, nemohu toto „jednání“ kamene nazvat spravedlivým, nespravedlivým, statečným ani zbabělým. Prostě to tak je. A podobně u zvířat. Sežere-li lev afrického domorodce, není to od lva ani podlé, ani rasistické, ani jinak mravně nízké. Lvi prostě žerou maso, nemohou jinak. Nemožnost mravnosti a následná nemožnost etického hodnocení lidských činů je tedy dalším důsledkem deterministické pozice.

  3. Vina a trest (či zásluha a odměna) ztrácejí opodstatnění

    Odtud pak vyplývá další důsledek. Je-li lidské jednání determinované, musíme-li jednat tak, jak jednáme, nedává smysl, aby takové jednání podléhalo jakékoli sankci. Vina a trest, ale rovněž zásluha a odměna ztrácejí v deterministickém modelu jakékoli opodstatnění. Poperou-li se mezi sebou dva kocouři a jeden druhému při souboji vysekne oko, bylo by absurdní chtít ho za to potrestat nějakým kočičím kriminálem. Stejně by tomu mělo být i mezi lidmi. Jsme-li ve svém jednání determinováni, pak si musíme přiznat, že bylo absurdní trestat po druhé světové válce nacisty za plynování židovských dětí po tisících – nemohli přece jinak. Je to šílená představa? Ano, ale říkáme-li A, musíme říci i B. Říkáme-li tedy, že člověk je ke svému jednání nucen, neměli bychom ho za něj trestat ani odměňovat. Vždyť žádné dobré ani špatné jednání neexistuje. Kdo je determinován, je mimo dobro a zlo. To jsou tedy některé důsledky determinismu: konec odpovědnosti, konec mravnosti, nesmyslnost trestání zločinců a odměňování hrdinů, ba i nesmyslnost samotného označování jedněch za zločince a druhých za hrdiny.

Bližší vysvětlení:

Každý determinista nutně předpokládá, že jeho názor je pravdivý (tj. odpovídající skutečnosti). A protože pravda (tj. soulad se skutečností) se poznává rozumem, [determinista tedy] předpokládá nutně i schopnost rozumu poznávat pravdu (resp. skutečnost). Problém je, že schopnost rozumu poznávat skutečnost, je s determinismem neslučitelná. Determinista tak svým názorem popírá to, co sám nutně předpokládá, čímž se usvědčuje z omylu.

Když člověk přemýšlí, vždy do toho nějak zapojuje svou vůli. Volím si téma, o němž budu přemýšlet, rozhoduji se, jak budu při řešení nějakého problému postupovat, rozhoduji se a následně volím mezi pravdivostí nějakého názoru či jeho opaku. Když tedy vůle takto zasahuje do procesu myšlení, znamená to (za předpokladu, že je naprogramovaná), že téma, o němž jsem se rozhodl přemýšlet, jsem zvolil nutně (tj. neměl jsem na výběr), že postup, který jsem zvolil při řešení dotyčného problému, jsem zvolil nutně, že při svém rozhodování mezi pravdivostí určitého názoru a jeho opaku jsem nutně zvolil jednu z těchto možností jako pravdivou. To ale znamená, že jsem k přesvědčení o pravdivosti nějakého svého konkrétního názoru dospěl nutně. Kdyby tedy lidská vůle byla naprogramovaná, znamenalo by to, že lidé dospívají ke všem názorům, jež zastávají a které považují za pravdivé, nutně.

V případě platnosti determinismu vůle tedy platí, že vše, co považujeme za pravdivé, považujeme za pravdivé nutně (a totéž se týká toho, co považujeme za mylné). Předurčenost vůle tedy znamená i předurčenost myšlení. Předurčenost myšlení nutně vylučuje schopnost rozumu v reflexi poznat, že pravdu skutečně poznáváme (resp. vědět, že máme pravdu). Proč se naprogramované myšlení dostává do rozporu se schopností lidského rozumu poznat pravdu?

Kdyby lidské myšlení bylo naprogramovanou činností a každý názor, který si vytvoříme, by byl nutně takový, jaký je, pak by nikdo nebyl z principu schopen si ověřovat platnost (pravdivost) svých názorů, neboť samo ověřování by probíhalo prostřednictvím názorů, jež by opět byly naprogramovány a nutně by nás tedy dovedly tam, kam jsme dospěli. S ostatními lidmi by to bylo samozřejmě stejné, takže někoho by naprogramované myšlení přivedlo k závěru, že člověk není schopen pravdivého poznání, zatímco jiného by jeho vlastní naprogramované myšlení dovedlo k pravému opaku. Žádný člověk by přitom nebyl schopen rozhodnout, která z obou možností je pravdivá, protože i on by byl ke svému závěru svým naprogramovaným myšlením „dotlačen“.

Stejně by se to mělo se všemi opačnými názory. Jedni by byli naprogramováni k přesvědčení, že vnější svět existuje, druzí, že nikoli; jedni by tvrdili, že lze myslet v rozporech, druzí by to popírali. Byli bychom zkrátka nuceni pokládat za pravdivé právě ty názory, které za pravdivé pokládáme, ale nikdo by odnikud nemohl vědět, zda pravdivé skutečně jsou. Vědění, tedy získávání pravdivých a jistých poznatků, by se tak stalo nemožným. Z článku o pravdě však víme, že takový závěr je chybný – víme totiž, že poznáváme pravdivě – a chybná je proto i deterministická hypotéza, která k tomuto závěru nutně vede.


Determinista může popírat svobodu jen za předpokladu, že je sám svobodný! Jak to? Protože aby mohl něco smysluplně popírat, musí svůj názor (svou myšlenkovou pozici) sám pokládat za pravdivý. Jenže k pravdě [jakožto k ozřejmené skutečnosti, k odůvodněnému závěru] lze dospět jen za předpokladu, že při svém uvažování nad problémem připouštíme pravdivost všech relevantních [protikladných] názorů, protože zpočátku nevíme, který názor je pravdivý a který mylný. Na základě důvodů [pro a proti] pak svobodně (nedeterminovaně) zaujímáme určitý názor.

Pokud bychom však byli předurčeni, nemohli bychom k žádnému odůvodněnému závěru nikdy dojít. Všechny své názory bychom totiž zastávali nikoli na základě nějakých důvodů, ale na základě svého naprogramování. Jinými slovy, v existenci boha bychom například věřili nikoli proto, že k tomu máme nějaký důvod, ale čistě jen proto, že jsme k tomu tak naprogramováni. A jelikož pravda [aby mohla být uznána za pravdu] vyžaduje důvod (patřičné odůvodnění), tvrdit, že je něco pravda, a zároveň přitom popírat svobodu, jsou dvě neslučitelné věci (neboli rozpor).

Čili pokládá-li tedy determinista svůj deterministický názor za pravdivý, nutně se tím stává zastáncem svobody, kterou však popírá … čímž si protiřečí. Jinými slovy, aby mohl determinista trvat na pravdivosti názoru, že „člověk není svobodný“, musí být sám svobodným … což se ale vzájemně vylučuje.

Ještě jinak:

Jádro výše uvedeného důkazu spočívá na nezpochybnitelnosti lidského vědomí (resp. vědění/poznání). Pokud bychom totiž připustili možnost, že naše „vědomí svobody“ (tj. poznání, že jsme svobodní) je iluzorní (klamné), pak nás naše vědomí může klamat ve všem. Jinými slovy, platí-li, že naše vědomí je prokazatelně nespolehlivé v jedné věci, nelze se na něj spolehnout ani v jiných věcech. To ale odporuje naprosto spolehlivému (nezvratnému) poznatku o existenci pravdy (resp. spolehlivosti našeho vědomí v otázce pravdy), k němuž jsme dospěli v článku o pravdě. Platí-li tedy, že pravda prokazatelně existuje (resp. že naše vědomí pravdy je naprosto spolehlivé), pak nemůže platit tvrzení deterministů o nespolehlivosti našeho vědomí svobody.

Na světě existují jak popírači tak zastánci lidské svobody. Popírač existenci lidské svobody popírá, kdežto zastánce ji obhajuje. Oba tyto názory stojí proti sobě (tj. jsou v přímém protikladu). Podle determinismu jsou ale oba ke svému stanovisku předurčeni → momentálním stavem svého mozku, který zase závisí na celkové momentální konstelaci všehomíra. Kdo z nich má ale pravdu – popírač nebo zastánce? Pokud platí předurčení (determinismus), pak jedinou logickou odpovědí na tuto otázku je: Spor mezi protikladnými názory na existenci lidské svobody nelze rozhodnout, neboť oba ty názory jsou zastávány z důvodu nějakého naprogramování (nutného nastavení mozku). Popírači i zastánci jsou ke svým přesvědčením nemilosrdně naprogramováni (determinováni). Osudné pro popírače ale je, že [pokud jde o ten jeho názor, tak] věří, že je platný a pravdivý, zatímco názor zastánců považuje za mylný. To si ovšem nemůže dovolit. Proč? Protože by nám musel vysvětlit, jak zjistil (poznal), že právě to jeho myšlení (jeho popření svobody) je předurčeno k pravdě, zatímco myšlení jeho oponentů (= zastánců svobody) je předurčeno k omylu.

Logika popírání svobody je totiž neúprosná a vede k závěru, že pravdivost jakéhokoli tvrzení (či stanoviska) nelze zjistit, poněvadž všechna jsou stejně naprogramovaná (determinovaná). Popírač si ale přesto nárokuje platnost a pravdivost pro svůj vlastní názor, což je rozpor. Popírání svobody je tedy rozporné, a tedy nutně neplatné (nepravdivé/mylné). Popírač tedy nemůže vědět, zda má pravdu on nebo jeho oponent (= zastánce). Popírač nemá žádný nástroj, jak se dobrat pravdy. Pravda ale existuje a lze ji poznat s jistotou, z čehož plyne, že popírač je v hajzlu. Výsadu myslet pravdivě totiž zastáncům svobody upírá, aniž by k tomu měl přiměřený důvod (= důkaz). Takový důvod ale nikdy najít nemůže, protože je-li člověk naprogramován, pak nejedná na základě důvodů, ale na základě programu.

Jinými slovy, pokud program tvrdí, že má pravdu, nic to nedokazuje, protože je k takovému tvrzení naprogramován. Program totiž není [z principu] schopen odůvodnit (vysvětlit/dokázat) správnost svého naprogramování. Program je program, a jako takový je jen nemyslícím a nesvébytným (nesoběstačným) výtvorem svého pána (programátora). Chtít tedy po neživotném, nemyslícím programu vysvětlení důvodů jeho jednání, je nesmysl.

Chceme-li tedy popírače svobody usvědčit z jeho omylu, stačí se ho zeptat, jak ví (jak zjistil), že člověk je naprogramovaný → jak k tomuto poznatku dospěl. Pokud k němu dospěl logickou úvahou, pak je nutně svobodný, protože jen svobodný člověk se může rozhodovat a jednat na základě důvodů. Pokud k němu dospěl v důsledku svého naprogramování, pak nemůže mít jistotu, že jeho názor je správný, neboť je to jen naprogramovaná odpověď. Čili tvrzení, že jsme naprogramovaní, je od začátku nesmyslné. Program nemá schopnost reflexe, aby něco takového [jako správnost či pravdivost svého naprogramování] dokázal posoudit.

Determinista předpokládá možnost poznat pravdu, protože kdyby ta možnost nebyla, nebylo by ani žádné poznání. Tento předpoklad však determinista svým zastáváním determinismu vylučuje. Podle determinismu je totiž každý člověk (tedy i on) k zaujetí jakéhokoli názoru předurčen (naprogramován). Názor je totiž čin vůle, kterým chci tady a teď přijmout (či odmítnout) určité tvrzení jako pravdivé (či mylné). Jsme-li ale ke svým názorům naprogramováni (jsou-li nám naše názory vnuceny), pak nemůžeme vědět, zda jsou tyto naše názory pravdivé či mylné. Nezaujatému (mimolidskému) pozorovateli by třeba mohlo být zřejmé, že náš názor postihuje realitu (a je tedy pravdivý). Ale sám determinovaný to nikdy nepozná, neboť každý jeho pokus o prověření bude nutně předurčen (bude výsledkem naprogramování), takže žádný nestranný soud [z jeho strany] nebude možný. Když tedy determinista tvrdí, že jeho názor je pravdivý, pak tím klame [sám sebe i ostatní], protože on tu pravdu (tj. shodu svého názoru se skutečností) z principu nemůže vidět (neboť veškeré jeho „poznání“ je naprogramované).

4.3 Člověk jako svobodná bytost

Je-li tedy člověk svobodný, co to pro něj vlastně znamená?

4.3.1 Nezávislý ve svém bytí (tj. ve své identitě a existenci)

Člověk, jakožto vlastník (nositel svých vlastností), je svébytnou, autonomní a samostatnou bytostí, která ve svém způsobu existence nezávisí na jiných (čili není vlastností někoho jiného) a která má svou vlastní identitu. Z tohoto závěru (důkazu) plyne celá řada důležitých faktů, především to, že člověk je svobodnou bytostí, jejímž cílem a smyslem je vlastní zdokonalení spočívající v mravně dobrém, charakterním životě (jak si ještě dokážeme).

4.3.2 Nezávislý ve svém životě (tj. ve svých názorech a činech)

Nezávislost na jiných

Lidská svoboda znamená, že autorem našeho života (strůjcem našeho osudu) jsme my sami. Je to člověk (a nikdo jiný), kdo svým svobodným konáním utváří sám sebe (tj. uskutečňuje svůj potenciál). Dotváříme se jednak svými skutky (když se stáváme ctnostnými) a jednak svým myšlením (když se stáváme moudrými). Své skutky i své myšlení máme (nebo přinejmenším můžeme mít) plně ve své moci.

Díky svobodné vůli se člověk stává příčinou svého jednání. Je to on, kdo koná – je to jeho konání (působení). Člověk je příčinou svého činu, a jako příčina je i vlastníkem toho činu (a vlastníkem té schopnosti něco konat). Lidská svébytnost a svoboda jdou ruku v ruce (jinými slovy, je-li člověk svébytným vlastníkem, pak musí být logicky i svobodný – kdyby nebyl, pak není vlastníkem). Je-li však člověk vlastníkem (což máme dokázáno), pak z toho nutně plyne i lidská důstojnost. Každý vlastník je totiž svébytný, což znamená, že nikdo nemá právo tuto její svébytnost omezovat či zneužívat. Má-li bytost zůstat svébytná, pak je třeba tuto její svébytnost respektovat.

Nerespektování druhých lidí (= svébytných bytostí) znamená popírání jejich svébytnosti. Jinými slovy, nerespektujeme-li druhé (resp. jejich svébytnost), pak z nich vlastně děláme nepodstatné vlastnosti či vlastnictví (naše otroky či služebníky). Není-li člověk svébytným vlastníkem, nýbrž jen shlukem anonymních, nemyslících, naprogramovaných atomů či buněk … jestliže je člověk jenom smítkem v kosmu či mouchou za stěračem dějin, pak není důvod si ho vážit. Je-li však člověk svébytnou bytostí, pak máme povinnost si ho vážit (a tuto jeho svébytnost ve vší úctě respektovat). Každý člověk je hodný respektu pro svou svébytnost – resp. pro schopnost konat dobro, pro schopnost být dobrý (charakterní) člověk.

Nezávislost na prostředí

Už Platón říkal, že „dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit“. Tím se chce říct, že ačkoli člověk může žít v zoufalých, nepříznivých či doslova tragických podmínkách, může (i navzdory tomu) zrát v dobrého člověka – v mravní osobnost. Člověk je tedy (přinejmenším v těch podstatných ohledech) nezávislý na prostředí (na štěstěně, na přízni osudu).

Lidé si často myslí, že krása či bohatství jsou lepší než ošklivost a chudoba. Opravdu to tak ale je? Opravdu má krásný a bohatý člověk lepší výchozí pozici? Hezoun bude mít jistě úspěch u žen a boháč si zase jistě bude moci leccos dovolit. Ale krása či bohatství přece ještě nemusí být atributy zdařilého života. I krásný a bohatý člověk může svůj život promrhat. Obzvlášť, je-li skutečným smyslem a cílem našeho života dobrý charakter a nikoli tělesná rozkoš či hromadění bohatství. Je-li totiž cílem lidského života dobrý charakter, pak krása či bohatství nehrají v jeho získávání žádnou podstatnou (nýbrž jen podružnou) roli. Nuzné či nepříznivé podmínky totiž mohou člověka často povzbudit (stimulovat) – tj. svým způsobem mu pomáhat odpoutat se od nepodstatných věcí a zaměřit se na podstatnější věci. Takže z hlediska získání dobrého charakteru může být někdy krása a bohatství spíše překážkou.

Závěry

Důkaz lidské svobody

  • Svobodná vůle = schopnost člověka nemuset si zvolit žádnou z nabízených možností (tj. odmítnout jakoukoli volbu)
  • Přímým důkazem (tj. důkazem ze zkušenosti) se lidská svoboda dokázat nedá, protože zkušenost může [čistě teoreticky] podléhat klamu
  • Dá se ale dokázat nepřímým důkazem (tj. poukazem na nemožnost opačného názoru = naprogramování):
    • (1) Deterministé popírají možnost existence lidské svobody. (2) Jejich tvrzení je buď pravdivé, nebo nepravdivé. (2a) Je-li pravdivé, pak uznávají, že je možné poznat pravdu; pravdu je však možné poznat pouze zvažováním, které je ale možné pouze za předpokladu, že jsme svobodní. (2b) Je-li nepravdivé, pak lidská svoboda existuje. (3) Ať tak či tak, existence lidské svobody je tím nezvratně potvrzena.
    • (1) K pravdivému poznání se dochází jen ověřováním jednotlivých názorů. (2) Naprogramovaný člověk však žádného nezávislého ověřování není schopen. (3) Proto naprogramovaný člověk není schopen dojít k pravdivému poznání. (4) Naprogramovaný člověk však tvrdí, že poznal, že jsme naprogramovaní. (5) To ale žádný naprogramovaný člověk poznat nedokáže, takže si protiřečí. (6) Z toho plyne, že pokud jsme schopni cokoli pravdivě poznat, nemůžeme být naprogramovaní, nýbrž musíme být svobodní.
  • Jakožto svobodné bytosti jsme nezávislí ve svém bytí a ve svém životě na jiných → jsme svébytní (autonomní/samostatní), máme svou vlastní identitu, a všechny naše názory a činy patří nám (a nikomu jinému)
  • Kromě toho jsme [ve svém podstatném určení] nezávislí i na prostředí (tj. na vnějších okolnostech) → navzdory vnějším okolnostem se totiž můžeme stát mravně dobrou osobností, charakterním člověkem

Manželé Goliašovi
20 let spolu

Manželé Goliašovi / 20 let spolu