Člověk2
Jaký má být člověk?
→ smysl a cíl lidského života ←
1 Stručná rekapitulace toho, co je člověk
Člověk je duše (= svébytná duchovní bytost), která prostřednictvím fyzického těla a duševních schopností vykonává určité životní činnosti (organické, smyslové a rozumové), k nimž je přirozeně zaměřena (disponována) … viz obrázek na konci předchozí kapitoly.
Správným pravidelným vykonáváním těchto činností získává nové kvality (vlastnosti v podobě dobrých návyků), jimiž se zdokonaluje (zlepšuje) – například:
- pravidelným utvářením správných názorů získává lidská duše dobrý zvyk rozumného uvažování
- pravidelným činěním správných rozhodnutí získává zase zvyk pevné (železné) vůle
- pravidelnou kontrolou míry (ať už v jídle, práci či uvažování) získává zvyk ukázněnosti (střídmosti)
- pravidelným tělesným cvičením získává zvyk houževnatosti a otužilosti
Nesprávným pravidelným vykonáváním těchto činností získává vady (vlastnosti v podobě zlozvyků), jimiž se kazí (zhoršuje) – například:
- pravidelným utvářením mylných názorů získává lidská duše zlozvyk nelogického (neuspořádaného) uvažování
- pravidelným činěním špatných rozhodnutí získává zase zlozvyk slabé (snadno ovlivnitelné) vůle
- pravidelným zanedbáváním správné míry [u svých činností] získává zlozvyk neukázněnosti
- zanedbáváním pravidelného tělesného cvičení získává zlozvyk tělesné lenosti, což má za následek celkovou tělesnou zchátralost a churavost (náchylnost k nemocem)
2 Odvození toho, jaký má být člověk
Jakmile poznáme, co jsme, automaticky z toho můžeme odvodit i to, jací máme být.
Je-li totiž člověk duší (= svébytnou duchovní bytostí), která prostřednictvím fyzického těla a duševních schopností vykonává určité životní činnosti, k nimž je přirozeně zaměřena a které ji zdokonalují, pak
- smyslem (účelem) lidského života je přirozené jednání, tj. jednání v souladu se zaměřením svých duševních schopností, přičemž
- cílem lidského života je osobní dokonalost (tj. soustavné konání dobrých skutků = dokonalých úkonů)
Vysvětleme si to na příkladu s ledničkou:
Lednička je nádoba, ve které se [po připojení k elektrické síti] tvoří chlad. Když do ní dáme nějaké potraviny, ty se ochladí, díky čemuž pak zůstanou déle čerstvé. Známe-li tuhle funkci ledničky (tj. víme-li, že lednička je věc určená k chlazení potravin), pak víme automaticky i to, k čemu lednička slouží → k chlazení potravin. Smyslem (účelem) ledničky je fungovat podle svého přirozeného ustrojení (tj. podle „návodu výrobce“), jehož cílem je chlazení potravin (resp. odvádění tepla neboli produkce chladu).
Podobně i člověk:
Člověk je svébytná duchovní bytost (= duše) přebývající v tělesné schránce (= těle) a obdařená určitými organickými, smyslovými a rozumovými schopnostmi, díky nimž „vytváří“ nikoli chlad (jako lednička), nýbrž různé organické procesy, smyslové vjemy, rozumové úvahy a fyzické úkony (jednání, činy či skutky). A podobně jako cílem ledničky je chladit potraviny, nebo cílem pekárny je péci chléb, cílem člověka je konat dobré skutky – tj. úkony, k nimž je přirozeně (= „z výroby“) uzpůsoben a zaměřen.
A podobně jako je nesmyslné používat ledničku k pečení chleba, nebo pekárnu k chlazení potravin, je nesmyslné i „používat“ člověka (resp. své schopnosti) k něčemu jinému než k dobrým skutkům (tj. ke správnému uvažování a laskavému jednání, k nimž jsme byli stvořeni a k nimž jsme svým ustrojením přirozeně zaměřeni).
A podobně jako používání ledničky či pekárny k jinému účelu, než k jakému jsou určeny (vyrobeny), nazýváme špatným, tak i používání lidských schopností (především schopnosti rozumně uvažovat a svobodně jednat) jiným způsobem, než za účelem pravdivého poznání a laskavého jednání, můžeme nazvat zvráceným (nepřirozeným čili nelidským).
3 Zákon dobrého života
3.1 Mravní zákon (zákon lidské přirozenosti)
- tj. měřítko správného a špatného jednání
Pojmem přirozenost označujeme ve filosofii soubor nutných vlastností člověka tj. soubor zaměření, sklonů, základních schopností či potenciálů člověka, která jsou pro něj nutná (tj. bez nichž by nebyl člověkem). A co je pro člověka nutné, nemůže nebýt. Proto je soubor těchto zaměření z principu neměnný (člověk k tomu nemůže v průběhu svého života nic přidat ani z toho nic ubrat). Člověk je tedy díky své přirozenosti nutně zaměřen k určitým věcem – konkrétně k poznání, naplnění a souladu. A protože ho tyto hodnoty zdokonalují, jsou pro něj automaticky dobré (resp. jsou pro něj nejvyšším dobrem). Z tohoto nutného (a dobrého) zaměření lidské přirozenosti k určitým hodnotám (dokonalostem) pak automaticky plynou i určité nutné (a dobré) zákonitosti lidského jednání, a když zákonitosti, tak i povinnost tyto [dobré] hodnoty ve svém životě uskutečňovat (získávat, rozvíjet). Tíhne-li člověk zákonitě svým rozumem k pravdě a svou vůlí k dobru (tj. vyplývá-li toto zaměření z jeho přirozenosti), pak je povinen jednat v souladu s tím (neodporovat tomu). Odporovat přirozenosti znamená jednat v rozporu s přirozeným (božím) zákonem.
Příklad:
Z povahy (tj. přirozeného ustrojení) koule plyne automaticky i způsob, jakým se bude pohybovat (= koulení). Čili povaha koule určuje automaticky i zákonitosti jejího chování. Pokud by se koule snažila pohybovat jinak, než koulením, jednalo by se o nepřirozené chování spojené se značnými komplikacemi. Podobné komplikace by zakoušela …
… např. kočka, která by se snažila chovat jako pes. Totéž pak platí i u člověka. Ustrojení člověka (= jeho přirozenost) určuje přirozené zákonitosti jeho jednání. Je-li člověk ustrojen jako bytost zaměřená k pravdivému poznání a laskavému jednání (a tyto hodnoty ho zdokonalují), pak sledování jakýchkoli jiných cílů (hodnot) znamená nepřirozené chování (doprovázené nevyhnutelně značnými komplikacemi). Proto naše zaměření k poznání, naplnění a souladu je nejen zákonité (= plynoucí nutně z našeho přirozeného ustrojení), ale i dobré (= žádoucí pro svou zdokonalující, naplňující a uspokojující funkci), a každý, kdo jedná v rozporu s tímto zaměřením, jedná v rozporu se zákonitostmi (resp. zákonem) lidské přirozenosti.
Ještě jinak:
Člověk je díky své přirozenosti zaměřen k hodnotám, které ho zdokonalují (resp. dokonale naplňují/uspokojují). Rozum je např. nutnou kvalitou člověka a [jakožto schopnost myšlení] je nutně zaměřen k pravdě. Podobně svobodná vůle [jakožto schopnost jednání] je nutně zaměřena ke zdokonalení člověka.
Člověka však nezdokonalují všechny činy. Egoistická rozhodnutí podobu jeho lidství naopak deformují. Jestliže ale u něho převládnou neegoistická rozhodnutí, staví z nich člověk mravní osobnost, která je pravým cílem dobrého života.
A mravní zákon? Ten právě vyjadřuje směr zaměření vůle k tomuto cíli. Rýsuje různé dráhy různých druhů skutků, které k němu vedou; je plánem dobrého života. A protože zaměření rozumu k pravdě a zaměření vůle ke zdokonalení (čili k dobru) je součástí neměnné lidské přirozenosti, a protože mravní zákon toto zaměření vyjadřuje (plyne z něho), je i on automaticky součástí lidské přirozenosti a je dobrý.
3.2 Jeho obsah (náplň)
Co je obsahem (náplní) mravního zákona lze vyvodit z ustrojení (či zaměření) lidské přirozenosti. Je-li lidská přirozenost zaměřena k realizaci svého potenciálu spočívajícího především v poznávání pravdy a vedení mravně dobrého života (tj. k osvojování dobrého, ctnostného charakteru), pak z toho logicky plyne, že obsahem mravního zákona je především pravda a mravně dobrý život (= dobrý charakter). A protože se tyto hodnoty (= dobrý charakter) realizují v našich životech prostřednictvím různých dobrých návyků (ctností), dá se obsah mravního zákona vyjádřit i jako sada ctností, které je třeba si osvojit, abychom žili vpravdě „podle přirozenosti“, a stali se tak dobrými, charakterními lidmi.
Základní lidské potřeby se dají rozdělit na pudové (tělesné či smyslové) a rozumové (duchovní).
- Mezi tělesné potřeby patří potřeba výživy (jídla a pití), rozmnožování (sexu) či zaopatření (bezpečí).
Tyto potřeby nelze dokonale (trvale) uspokojit, protože věci, které je naplňují, mají jen dočasný charakter – tj. neustále se „spotřebovávají“ (vyčerpávají). Například jídlo uspokojuje potřebu výživy. Kdykoli ale něco sníme, záhy se to v nás spotřebuje, takže zakrátko dostáváme opět hlad, který nás nutí si opatřit další jídlo. Podobně dočasný (pomíjivý) charakter má i sex či majetek. Protože většina lidí upřednostňuje tělesné potřeby před duchovními, převažují v nich nepatřičně silné touhy po smyslových dobrech (jídlo a pití, sex, majetek), které vedou k jejich nezřízenému užívání – tj. k obžerství [či opilství], promiskuitě a hrabivosti.
- Mezi duchovní potřeby patří především potřeba dokonalosti (spočívající v poznání, naplnění a souladu).
Nastínění základní povahy lidského bytí:
- Cítíme se neúplní (jakoby nám něco chybělo k úplnosti).
- Vyvstává potřeba něco doplnit (čím bychom v sobě tu prázdnotu vyplnili).
- Snažíme se vyplnit prázdnotu různými věcmi, ale nedaří se nám to (nepasují tam).
- Vzniká chaos (doprovázený pocitem nespokojenosti až zoufalství).
- Vyvstává potřeba nastolení řádu (souladu, harmonie) uprostřed toho chaosu … jenže nevíme, jak toho dosáhnout.
- Vyvstává potřeba hledání pravdy (jak nastolit řád a co nás skutečně naplní).
- Poznání pravdy nám ukazuje cíl (= co potřebujeme) a cestu (= jak to získat a jak to správně poskládat, aby to pasovalo).
- Vyvíjíme úsilí nutné k získání chybějících věcí a nastolení řádu (tj. správnému uspořádání všech věcí).
Z výše uvedeného plynou následující potřeby (směřující k našemu zdokonalení):
- potřeba naplnění (úplnosti, hotovosti, celistvosti)
- potřeba řádu (souladu, harmonie, správného uspořádání)
- potřeba poznání pravdy (ohledně toho, co nám chybí, jak to získat a jak to správně použít/uspořádat)
Tyto potřeby nás ponoukají k:
- poznávání pravdy
- doplňování chybějících věcí (dokonalostí)
- správnému užívání (pořádání) těchto věcí
Čili: Toužíme být úplní (tj. mít vše, co potřebujeme [= chybějící dokonalosti] a jak to potřebujeme [= v dokonalém souladu]), a proto také chceme vědět, jak toho dosáhnout [= pravdivé poznání].
A co je to tedy za věci (dokonalosti), které nám vlastně chybí?
- moudrost (správný vztah k bohu či celku reality) → rozumnost, rozvážnost
- ukázněnost (správný vztah k sobě) → sebeovládání, sebezapření, střídmost, statečnost (odvaha)
- laskavost (správný vztah k druhým) → spravedlnost, milosrdenství (dobrosrdečnost), shovívavost (odpuštění)
- Cítíme se neúplní (jakoby nám něco chybělo k úplnosti).
Základním [duchovním] lidským potřebám odpovídají následující tři základní dobré návyky (neboli ctnosti):
Moudrost
Správný vztah k bohu
(resp. k celku reality)
Moudrost se někdy zobrazuje jako sečtělý a zkušený stařec, který má svůj život dokonale srovnaný a ví, co a proč je v životě důležité.
Symbolem moudrosti bývá modlitba (neboli rozjímání/meditace).
Moudost jako pravidlo jednání bezprostředně řídí úsudek svědomí a tím stojí v základech každého dobrého díla. Moudrý člověk rozhodne a uspořádá své chování podle tohoto úsudku. Moudrost se také nazývá vozatajem [ostatních] ctností, poněvadž řídí ostatní ctnosti a určuje jim pravidla a míru. Zároveň však můžeme moudrost chápat jako světlo, které umožňuje správně vidět a rozlišovat.
Moudrost spočívá především ve schopnosti rozeznat pravdu od omylu; poznat, co je v životě podstatné a co je naším pravým cílem (ideálem), a zvolit přiměřené prostředky k jeho dosažení. Jako u každé ctnosti se jedná o návyk, který je možné si osvojit soustavným výcvikem ve správném myšlení (= logickém uvažování).
Nejlepším způsobem, jak se vycvičit ve správném myšlení (a dosáhnout tak ctnosti moudrosti), je používat zdravý selský rozum, což znamená pozorně sledovat to, co se v nás a kolem nás (tj. s námi a s druhými) děje, a snažit se pochopit obecné zákonitosti (principy), jimiž se tyto konkrétní děje řídí.
Vydatně pomoci nám k tomu může i studium spisů různých mudrců – jako byl např. Buddha (†484 př.n.l.), Konfucius (†479 př.n.l.), Sókratés (†399 př.n.l.), Platón (†347 př.n.l.), Aristotelés (†322 př.n.l.), Seneca (†65), Ježíš (†33) apod.
Ukázněnost
Správný vztah k sobě
Ukázněnost se někdy zobrazuje jako silák, který dokáže zkrotit své nezřízené vášně a žádostivost.
Symbolem ukázněnosti bývá půst (neboli sebeovládání/střídmost).
Ukázněnost spočívá především ve schopnosti dávat věcem správnou míru (tj. nastolovat harmonii, rovnováhu). Tato morální ctnost představuje princip harmonie při uspokojování požadavků člověka. Jejím cílem (předmětem) je dát člověku vládu nad sebou samým. Nejedná se pouze o abstinenci (tedy zřeknutí se něčeho), ale o dodržování správné míry. Zachovávání míry při naplňování potřeb se u člověka nedostavuje automaticky (jako u zvířat), a proto musí být usměrňováno rozumem. Ukázněnost (či mírnost) je ctnost, usměrňující do správných mezí smyslovou žádostivost člověka. Mottem mírnosti se stalo heslo: „zlatá střední cesta“ (neboť se snaží dosahovat středu mezi dvěma extrémy – nedostatkem a přemírou). Správná míra je vyrovnanost, tedy i uspořádání či harmonie. Ukázněnost je mravní ctnost, která zmírňuje přitažlivost rozkoší a dává člověku schopnost vyrovnaně užívat stvořené věci. Zabezpečuje vládu vůle nad pudy a udržuje touhy v mezích počestnosti. Ukázněnost se týká především uspokojování požadavků přirozených pudů (hlavně toho pohlavního a vyživovacího). Můžeme ji rozdělit na čistotu/cudnost (tj. ovládání nezřízeného užívání sexu) a střídmost (tj. ovládání nezřízeného užívání jídla a pití). Cílem ukázněnosti není odstranit z lidského života veškeré smyslové potěšení, ale snaha dát pudům náležitý řád a hranice. Být ukázněný tedy rozhodně neznamená potlačení nebo zničení těchto pudů, ale jejich včlenění do harmonie ostatních lidských schopností – tedy podřízení smyslových pudů rozumu a vůli. Tato hranice či omezení je v důsledku pro dobro člověka, protože uvolňuje v jeho životě prostor, který může být naplněn vyššími a smysluplnějšími věcmi. Ideálem člověka je harmonie duše a těla – „vnitřní klid“ (= nastolení řádu). Ctnost ukázněnosti uvádí smyslové žádosti, touhy a sklony na náležitou míru pod vedením rozumu osvíceného poznáním.
Nejlepším způsobem, jak se vycvičit v ukázněnosti, je praktikovat sebeovládání (= ovládání svých myšlenek, a skrze ně i nezřízených vášní). Kdo ovládá své myšlenky, ovládá i své vášně.
Laskavost
Správný vztah k druhým
Laskavost se někdy zobrazuje jako těhotná žena, která všechnu svou lásku věnuje svému dítěti (tj. druhému), pro něhož je schopná se i obětovat. Správný vztah k sobě i druhým se vyznačuje nesobeckou láskou. Matka, která dává sama sebe svému dítěti za příbytek a pokrm, která nelituje bolesti, aby darovala život, je typickým příkladem laskavosti.
Symbolem laskavosti bývá almužna (neboli dobrosrdečnost/štědrost).
Laskavost spočívá ve schopnosti chtít dobro pro druhé. Součástí laskavosti je tím pádem i spravedlnost, která dává druhým, co jim po právu náleží. Zatímco však spravedlnost se řídí heslem „každému, co jeho jest“ a zakládá se na odplatě, laskavost jde dál a zakládá se spíše na milosrdenství (tj. nezaslouženém daru). Do sféry spravedlnosti patří také respektování svébytnosti druhých (tj. uznávání práva druhých na vlastní, svébytný život), což bývá vůbec nejčastějším a nejrozšířenějším lidským prohřeškem. Většina lidí totiž staví sebe nad druhé a snaží se je ovládat a vykořisťovat.
Zatímco tedy spravedlivý člověk zaplatí řemeslníkovi odpovídající (tj. spravedlivou) odměnu za odvedenou práci, laskavý člověk mu k tomu přidá něco navíc – jen tak, z čisté (nesobecké) lásky, pro radost, či ze soucitu. Spravedlivý člověk dobrého odmění, kdežto špatného potrestá; laskavý člověk dobrého odmění dvojnásob a špatnému jeho provinění odpustí (může-li to vést k jeho nápravě). Laskavost ale neznamená bezpodmínečné odpouštění či bezhlavé rozdávání vlastního majetku druhým. Laskavost (podobně jako kterákoli jiná ctnost) totiž nemá být nerozumná (iracionální), nýbrž dobře uvážená. Laskavostí nemá člověk plýtvat, ale má ji užívat s rozvahou = tam, kde to má smysl (kde je to vhodné/výchovné).
Nejlepším způsobem, jak se cvičit v laskavosti, je praktikovat dobré skutky.
Závěry
Smysl a cíl lidského života
Pravým cílem života je dobrá životní praxe – nalezení správného vztahu 1/k bohu, 3/k sobě (člověk) a 3/k druhým (svět/rodina). To má smysl, jen pokud existuje pravda, a tu lze odhalit jen správně užívaným rozumem.
Správné vztahy
- k bohu (resp. zákonitostem vesmíru) → moudrost
- k sobě → ukázněnost
- k druhým → laskavost
Pravá moudrost
Úlohou pravé moudrosti je napravit náš zvrácený život.
Neboť my vůbec žijeme:
- [vůči bohu] bezbožně → povstáváme proti bohu a ignorujeme jeho přirozené zákony
- [vůči sobě] v otroctví nižší přirozenosti → podrobujeme se tělu
- [vůči druhým] nelidsky → oddělujeme se od bližních
Pro pravý život, jaký má být, je nutný pravý opak:
- dobrovolné poddání se božím zákonům (pravdě)
- počátek dobrovolného poddání se bohu, čili souladu s bohem, je (1) modlitba
- ovládání vášní
- počátek vlády nad nižší přirozeností je osvobození se od její moci skrze (2) zdrženlivost od nízkých přání a vášní
- vzájemná jednomyslnost (solidarita)
- počátek jednomyslnosti mezi lidmi je (3) dobročinnost
Abychom tedy napravili svůj život, musíme
- modlit se k bohu (neboli hledat pravdu a rozjímat nad ní)
- omezovat své smyslné pudy
- pomáhat si navzájem
Modlitba, půst a almužna – v těchto třech úkonech spočívá veškerá moudrost (a veškeré osobní či soukromé náboženství).