webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ čtení
Aktualizováno: 06.09.2022

Člověk
Co je to člověk?

Existují dvě možnosti, jak napsat nějaký článek: (1) Zasypat vás hromadou nepodložených názorů a doufat, že všechny bez odmlouvání přijmete jako fakt [což dělá naprostá většina autorů], nebo (2) poctivě zvážit všechny relevantní možnosti [jak se dá příslušný problém řešit] a jejich důkladným prověřením (tj. vyřazením zjevných omylů prostřednictvím racionálních argumentů) se postupně propracovat k pravdě. Upřednostňuji druhou možnost (přestože je složitější a náročnější), protože jsem přesvědčen, že jen pravdivé názory (tj. takové, které jsou podložené racionálními argumenty) nám mohou pomoci naplnit účel (smysl) našeho života. Naproti tomu mylné názory nás budou udržovat na špatné cestě, která k tomuto cíli nevede. Pevně doufám, že vás to neodradí a budete ochotni se na cestu hledání pravdy o člověku vydat a dosáhnout jejího cíle. Určitě nebudete litovat! Odměnou vám totiž může být poznání pravého smyslu a cíle lidského života, které vám může pomoci napravit vše, co je ve vašem životě pokřivené (co vám brání dosáhnout spokojeného a harmonického života).

Uvedení do problému

Co je to člověk?

  • Člověk se obvykle definuje jako živočich rozumový (tj. živočich, jež se od ostatních živočichů odlišuje rozumem – tj. schopností rozumně a reflexivně uvažovat)
  • Podle některých je člověk svébytnou bytostí nadanou rozumem a schopnou vlastního zdokonalení
  • Podle jiných není člověk ničím víc než souborem atomů
  • Další zase vidí člověka jako jakési klubko proměnlivých vlastností
  • Jak to tedy je? Dá se nějak zjistit, co je to člověk? Lze vůbec na tuto otázku najít odpověď?
  • A jaký má vůbec smysl se po tom pídit?

1 Co je to člověk?

Co je vlastně člověk? Co tvoří jeho podstatu (identitu)? Popsali byste člověka jako „řeku“, nebo spíše jako „pramen“ (zdřídlo), z něhož ta řeka vyvěrá? Jsme jen složitým dynamickým procesem (souborem neustále se vyvíjejících životních projevů), nebo máme kromě toho proměnlivého života i nějaké neměnné já (jakýsi zdroj či zřídlo, z něhož náš život vyvěrá/pramení)? Platí spíše rčení: „člověk je život“, nebo rčení: „člověk je pramen života + život“?

1.1 Základní možnosti, jak chápat člověka

  • Zdánlivá věc (složenina):
    1. Soubor [dynamických] vlastností → „člověk je energie“ (život)
      • nahodilých (činnosti, získané vlastnosti, stavy, vztahy, životní procesy) → tekutá identita
      • nutných (vrozené sklony, schopnosti, potenciál)
    2. Soubor [statických] atomů → „člověk je hmota“
  • Pravá věc:
    1. [Závislá] vlastnost → „člověk (i jeho život) patří nějakému vyššímu celku“
    2. [Svébytný] vlastník → „člověk má život“ (člověk je nositelem svého života)

Člověk jako zdánlivá věc

První možností, jak chápat člověka, je představovat si ho jako zdánlivou věc (= složeninu), složenou buď z vlastností nebo z vlastníků.

1.1.1 Člověk jako soubor dynamických vlastností

Představa člověka jakožto věci složené z vlastností je oblíbená především u moderních filosofů a říká se jí dynamismus.

Člověk jako soubor nahodilých vlastností

Zastánci dynamismu vidí člověka jen jako jakýsi dynamický (tj. neustále se měnící a vyvíjející) soubor životních jevů (= nahodilých vlastností). V tomto pojetí je člověk jen jakýmsi souhrnem aktuálních dynamických (životních) procesů, v němž není absolutně nic stálého a neměnného (statického), a tudíž i lidská identita je tzv. tekutá (proměnlivá).

Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: člověk je život (neboli člověk je totožný se svým životem).

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Pokud by toto pojetí bylo správné, pak včerejší prezident je někdo úplně jiný než dnešní prezident. Pokud by se tedy dnešní prezident dopustil vlastizrady, tak zítra už byste ho za to nemohli soudit, protože zítra už to bude někdo úplně jiný (jeho základní identita už bude jiná, změněná → bude to ve své podstatě jiný člověk). Aktuální identita člověka se (v tomhle pojetí) neustále mění – je každým okamžikem jiná, protože je to proces. Kdyby tohle pojetí lidské identity platilo, pak bych nemohl být manželem své ženy, neboť už sekundu po svatbě bychom se oba dva stali zcela jinými lidmi. Ať už bychom udělali cokoli, nemohlo by nám to být přičítáno, protože by v nás nebylo nic stálého a neměnného, čemu (resp. komu) by to mohlo být přičteno. Když bych někoho zavraždil, nemohli by mě za to odsoudit, protože tu vraždu jsem nespáchal já, ale nějaký jiný Marcel, který existoval přede mnou (tj. nějaká jiná konstelace mých vlastností, která v současnosti už neexistuje). Já už jsem někdo jiný. Mně už to přišít nemohou. Pokud vlastním dům, ale neustále se měním, pak se přece logicky neustále mění i jeho vlastník – včera to byl Marcel č. 1, dnes je to Marcel č. 2 a zítra to bude Marcel č. 3. Údaje na katastru nemovitostí už dávno neplatí. Tuhle nesmyslnou představu není možné důsledně ani myslet (natož zrealizovat v praxi). Když totiž o někom nebo o něčem mluvíme, máme neustále na mysli tu samou věc (tzn. věc s určitou, statickou, neměnnou identitou). Mluvím například o své manželce a v průběhu celého toho hovoru mám na mysli pořád tu samou osobu. Pokud by ale byla pravda, že lidská osobnost (identita) se neustále mění, pak by se veškeré naše dorozumívání s druhými, i veškeré naše myšlení a rozhodování míjelo s realitou. Nebyli bychom schopni nic pravdivě popsat, o ničem pravdivě uvažovat a v žádné záležitosti spolehlivě rozhodovat (bez neměnných konstant v našich životech a v našem myšlení by nám realita neustále unikala = „protékala“ mezi prsty).

Člověk jako soubor nutných vlastností

Podobnou možností je vidět člověka jako věc složenou ze souboru vrozených sklonů či základních schopností (čili nutných vlastností – tj. takových, bez nichž by nebyl člověkem). V tomto pojetí je člověk chápán taktéž jako soubor vlastností, i když tentokrát to nejsou vlastnosti nahodilé (tj. neustále vznikající a zanikající = proměnlivé), nýbrž nutné (a tedy neměnné, vrozené). Jelikož se ale pořád jedná o vlastnosti, musí být za nimi nějaký vlastník (což je pro tuto představu likvidační).

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Zamysleme se tedy nad tím, co by se stalo, kdyby byl člověk (resp. jeho identita) utkán výhradně jen z jeho vrozených schopností (= nutných vlastností). Z definice vlastnosti víme, že vlastnost je věc, která je ve své existenci (bytostně) závislá na vlastníkovi. Jinými slovy, lidské schopnosti (jakožto dynamické životní principy náležející člověku) jsou bytostně závislé na neměnném jádru lidské bytosti (= na jejich vlastníkovi). Jedná se o schopnosti esenciálně zaměřené ke zdokonalení lidského jedince, které bez člověka (jakožto svého vlastníka) nemohou existovat. Nemohou-li však bez člověka existovat, jak by ho mohly utvářet? Jinými slovy, jak by tu mohly být nějaké schopnosti, které mají utvářet člověka, když tu není ten člověk (neboť ten údajně vznikne až spojením těch schopností)? Tvrdíme-li tedy, že člověk není ničím jiným, než souborem svých schopností, pak tím tvrdíme evidentní nesmysl – totiž, že ty schopnosti zároveň existují (jakožto ustavující složka člověka) i neexistují (jakožto bytostně závislé na člověku, který z nich má být teprve poskládán), což je rozpor.

1.1.2 Člověk jako soubor statických vlastníků (atomů)

Představa člověka jakožto věci složené z vlastníků (např. atomů) je oblíbená především u moderních vědců a říká se jí atomismus (příp. evolucionismus).

Podle této představy se člověk skládá z množství vlastníků (např. atomů či jiných elementárních částic), které svými vztahy utvářejí člověka a svými činnostmi dávají v souhrnu to, co se pak jeví jako činnosti člověka. Tuto představu si můžeme přirovnat třeba k fotbalovému mužstvu, jehož celkový výkon (= jeho hra) je dán souhrnem dovedností jednotlivých hráčů. Člověk se tedy v této představě podobá fotbalovému týmu, jehož schopnosti a činnosti jsou dány schopnostmi a činnostmi jeho jednotlivých složek (= atomů).

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Zamysleme se tedy nad tím, co by se stalo, kdyby člověk nebyl ničím jiným než souborem nějakých elementárních částic (vlastníků). Stalo by se především to, že člověk jakožto prostý soubor elementárních částic by mohl mít jen ty schopnosti a vlastnosti, které mají tyto jednotlivé částice, z nichž se skládá (či řečeno opačně, nemohl by mít žádné schopnosti či vlastnosti, které nejsou přítomny v některé z částic, které ho tvoří). Je-li tedy člověk bytostně (tj. ve své identitě) zaměřen k lidskému myšlení, pak musí být k lidskému myšlení zaměřeny i ty atomy (přinejmenším některé z nich)! Je-li člověk živou bytostí, pak musí být živou bytostí i ty atomy! Tohle se však ukazuje jako nepřekonatelný problém. Atomy totiž nemyslí ani nežijí. Jak tedy mohou dát dohromady živou a myslící „věc“? Kromě toho různé lidské schopnosti jsou vzájemně propojeny a na sebe odkázány (např. jednání vychází z rozhodování, rozhodování z myšlení a myšlení zase ze smyslového vnímání) a dohromady tvoří jednotný celek (ucelený, harmonický soubor). Nic z toho ale neexistuje mimo člověka (tj. mimo sféru lidské reality). Atomistická představa (je-li domyšlena do důsledku) však tvrdí, že to všechno je přítomno i v jednotlivých atomech (v podobě jejich vlastností). Slyšeli jste už ale někdy o tom, že by nějaký vědec našel v nějakém atomu specificky lidské schopnosti nebo činnosti (jako myšlení či rozhodování)? Dokud nějaký vědec nedokáže, že atomy jsou schopné myslet a žít, pak můžeme tuhle atomistickou představu s klidným svědomím zavrhnout.

Člověk jako pravá věc

1.1.3 Člověk jako vlastnost někoho jiného

To, že člověk nemůže být vlastností jiného vlastníka (např. všehomíra/světa), jsme si dokázali už v článku o světě. Stručné shrnutí najdete níže, podrobnější najdete tam.

  Zobraz vyvrácení tohoto názoru

Vyvrácení:

Připomeňme si jen, že tato možnost není možná především proto, že člověka by bylo v tomto pojetí nutné chápat jako „program“ (či tupý nástroj) nějakého „programátora“. Problém je, že tento programátor hraje (skrze lidi či jiné věci/bytosti) sám se sebou piškvorky, kdy jedněm vkládá do mysli např. víru v existenci boha, zatímco jiným tam vkládá přesvědčení o tom, že žádný bůh neexistuje; jedny posílá ubližovat, zatímco jiné posílá chránit → čili jedny posílá dělat to, co skrze jiné potírá, což je evidentní rozpor. I kdyby to byla jen nějaká hra, byla by nesmyslná, protože hra, v níž já sám určuji tahy obou protihráčů, nemá žádný smysl.

Je-li myšlenka jednoho člověka vlastností všehomíra, pak je stejnou vlastností všehomíra i protikladná myšlenka jiného člověka. Tím se ale ukazuje, že všehomír myslí rozporné věci, neboť v jednom člověku myslí něco, zatímco v jiném člověku toto „něco“ popírá.

1.1.4 Člověk jako vlastník svých vlastností

Snad každý rozumně uvažující člověk si všímá, že uprostřed všech těch (nepopiratelných) dynamických změn a životních jevů existuje v člověku ještě něco jiného – jakési neměnné lidské jádro (ať už mu budeme říkat jakkoli), které zůstává stále stejné. V tomto [zbývajícím] pojetí je člověk nositelem svého života.

Toto pojetí bychom mohli vyjádřit tvrzením: člověk má život (neboli člověk je [statickým] vlastníkem či nositelem svého [dynamického] života).

Jedná se o jediné pojetí, které neodporuje realitě (resp. je s ní v souladu), a proto ho lze považovat za správné (pravdivé).

1.2 Člověk je vlastníkem svých vlastností (nositelem svého života)

Vyvrácením prvních tří možností (tj. že by člověk mohl být souborem dynamických vlastností, souborem statických atomů, nebo závislou vlastností někoho jiného) jsme dokázali platnost čtvrté (zbývající) možnosti, totiž že člověk je svébytnou bytostí s vlastní identitou (neboli vlastníkem svých vlastností).

Pravdivost tohoto pojetí nám dosvědčuje i zdravý selský rozum, podle něhož všichni velmi dobře chápáme, že i když se nějaký člověk v průběhu svého života všemožně mění, pořád to je tentýž jedinec. Například Karel IV. byl pořád tím samým jedincem, když se v roce 1316 narodil, jako když byl v roce 1346 korunován českým králem nebo v roce 1355 císařem Svaté říše římské. Ať už byl novorozeně, český král nebo římský císař, pořád to byl v jádru ten samý jedinec, ten samý člověk. Takhle lidskou identitu každý běžně chápe. Navíc, pokud by tohle pojetí neplatilo, pak bychom ani nemohli mluvit o tom, že člověk se může vyvíjet. Protože jakýkoli vývoj nutně předpokládá nějaký neměnný subjekt (podklad) toho vývoje. Pokud by se jedinec každou změnou přeměnil automaticky v někoho jiného, pak bychom už u něj nemohli mluvit o jeho vývoji – jednalo by se o zánik původního jedince a vznik nového, a nikoli o vývoj téhož jedince.

Člověk má dvě základní složky: (1) neměnné „já“ [naše jádro] + (2) dynamický život [naše vlastnosti, kvality, činy, výtvory nebo stavy]. Tohle je očividně jediný rozumný způsob, jak se dá důsledně a bezrozporně chápat lidská identita. Jinými slovy, život musí být v něčem zakotven (nemůže plavat ve vzduchoprázdnu).

  1. Různé vlastnosti a skutky v lidském životě neustále vznikají a zanikají – nejsou tedy v jeho životě nutné (může je mít i nemusí), neexistují v průběhu celého života jedince.
  2. Jedinec však v průběhu celého svého života trvá, což znamená, že má v sobě ještě něco jiného – nutného, neměnného a trvalého (něco odlišného od těch proměnlivých životních jevů).
  3. Z toho logicky plyne, že lidský jedinec není ve své podstatě tvořen proměnlivými životními prvky, ale něčím jiným, co je pro něj nutné, neměnné a trvalé – co můžeme nazvat „já“ (nebo duše).

Každý, kdo chce vyřešit otázku „kdo je člověk“, musí být schopen bezrozporně vyložit, v čem spočívá 1) identita jedince, 2) reálný vývoj jedince a 3) jednota (celistvost) života jedince. Moderní filosofové to ale uspokojivě vyložit nedokážou, neboť jejich přesvědčení, že identita člověka spočívá v celku (jednotě) životních jevů (vlastností), se pod tíhou důkazů rozpadá:

  1. Celek životních jevů v průběhu života jedince neexistuje. → Protože jednotlivé životní jevy postupně vznikají a zanikají.
  2. Ale lidský jedinec v průběhu života existuje. → Ten jedinec musí být v tom proměnlivém životě stále přítomen.
  3. Tedy lidský jedinec není celek životních jevů. → Lidský jedinec není totožný se svým životem.

Jednotlivé životní akty (jevy) se tedy sbíhají (a sjednocují) v našem „já“. Bez tohoto centra (jádra) by nic v našem životě nedrželo pohromadě (a nedávalo smysl). Celý ten bohatý komplex životních jevů může vytvářet souvislou, smysluplnou jednotu jen tehdy, je-li vázán na svého jedince (tj. na naše „já“).

Pokud o někom tvrdíme dvě věci, které byly pravdivé v různých fázích jeho života, pak to může být pravda pouze v případě, že lidský jedinec v průběhu svého života trvá.

Havel byl před rokem 1989 disidentem.
Havel byl po roce 1993 prezidentem.

Obě tato tvrzení lze uznat za pravdivá jen tehdy, pokud připustíme, že se obě vztahují na téhož Havla, tj. že v průběhu Havlova života existoval stále týž jedinec „Václav Havel“. Pokud to popřeme, pak jedno z těch tvrzení musí být nutně nepravdivé, protože pak by Havel-disident byl jiným člověkem než Havel-prezident. Už bychom nemluvili o stejném člověku. Už bychom mluvili o dvou odlišných osobách – o nějakém Václavu Havlovi I. (ten byl disidentem) a o jiném Václavu Havlovi II. (ten byl prezidentem).

V našich dosavadních úvahách o člověku jsme tedy dospěli k závěru, že člověk je „pramen života + život“, jinými slovy, že člověk je svébytná bytost, která je zdrojem a původcem svého života. Z toho plyne, že člověk je tvořen dvěma prvky či složkami: (1) něčím, co se nemění (co v něm zůstává a trvá navzdory všem změnám) a (2) něčím, co se mění. Zatímco té proměnlivé složce se běžně říká život (či životní činnosti/projevy), té neměnné se říká lidská přirozenost.

Dalšími úvahami zkusíme tuto představu trochu rozvést a zpřesnit …

2 Lidská přirozenost (neměnná složka člověka)

2.1 Co je to přirozenost (aneb duše a její schopnosti)

Zamysleme se nejprve nad tím, co přesně tím pojmem „přirozenost“ vlastně myslíme (tj. co všechno do té přirozenosti patří, co je jejím obsahem, resp. co všechno je v člověku stálé a neměnné).

2.1.1 Základní lidské schopnosti

Rozdíl mezi činy a schopnostmi

Lidský život se uskutečňuje (realizuje) prostřednictvím nejrůznějších činů – ať už jsou to myšlenky a rozhodnutí, nebo klasické skutky (projevy, výtvory, akce či reakce), případně získané vlastnosti. Tyto činy patří mezi nahodilé (tj. proměnlivé) vlastnosti, což znamená, že tyto činy může člověk vykonat (tj. uskutečnit) nebo nevykonat. Člověk například může na něco pomyslet (tj. vytvořit si určitou myšlenku), či může něco vykonat (např. pohladit svou manželku).

Kromě těchto nahodilých vlastností (tj. jednorázových činů či získaných dovedností) má ale každý člověk i vlastnosti nutné (tzv. schopnosti), bez nichž by žádný člověk nemohl existovat.

Mezi nutné vlastnosti člověka patří vedle tělesnosti [resp. fyzického těla jakožto jakéhosi „nástroje“ (skrze nějž se duše může projevovat) a „vozítka“ (pomocí něhož se může pohybovat)] (což je kvantitativní vlastnost) i kvalitativní výbava v podobě specificky lidských životních sklonů či schopností (především pak sklonu k myšlení a svobodnému rozhodování).

Důkaz existence základních lidských schopností

Nedá se popřít, že lidé jsou nějak ke svým životním činnostem ustrojeni. Pravidelně a běžně například vykazují určité tělesné i duchovní činnosti (např. vidění, slyšení, myšlení, sebereflexe apod.), podle nichž je identifikujeme jako lidi. Přestože tyto činnosti v průběhu lidského života vznikají a zanikají, jejich vlastník (= člověk jakožto jejich nositel) trvá a [co je důležité] neztrácí schopnost tyto činnosti dále vykonávat. To znamená, že i po ukončení [či zániku] určité konkrétní činnosti (např. tohoto zrakového vjemu, této myšlenky, tohoto rozhodnutí…) zůstává člověk nadále uschopněn a připraven k provádění jiných činností téhož druhu (tj. jiných zrakových vjemů, jiných myšlenek, jiných rozhodnutí…). Jeho základní schopnosti (např. schopnost vidět, myslet a svobodně se rozhodovat) jejich jednorázovým použitím nezanikají. Chtěl bych vidět (resp. slyšet argumenty) člověka, který by chtěl tohle popřít!

Člověk je tedy uschopněn [či zaměřen] k určitým životním činnostem (např. k myšlení a svobodnému rozhodování). Jak si ale takovéto uschopnění [k specifickým činnostem] vysvětlit? Proč je vůbec člověk k určitým životním činnostem uschopněn? V úvahu připadají 3 možnosti, co ho k těmto životním činnostem pudí:

  1. jeho identita (esence)
  2. vnější prostředí (externí činitelé)
  3. jeho sklony (základní schopnosti)

Vyvrácení první možnosti → lidská identita

Kdyby byly lidské činnosti dány samotnou naší identitou, pak by všechny tyto činnosti byly nutné (protože by z této identity nutně vyplývaly). To by ale znamenalo, že by člověk všechny tyto životní činnosti musel nutně vykonat – tj. neměl by na výběr. Kromě toho by je musel všechny vykonat (= uskutečnit) okamžitě, naráz (neboť co je dáno v identitě, je dáno bezprostředně – čili člověk to okamžitě má; není třeba to složitě získávat či postupně uskutečňovat). To by tedy v praxi znamenalo, že člověk by se se všemi svými činy (= hotovými skutky) už rodil. Ihned po narození by tedy člověk vykonal (tj. vymyslel, rozhodnul a uskutečnil) vše, co měl vykonat za celý svůj život. Tahle představa však zjevně odporuje realitě, neboť ve skutečnosti člověk všechny své myšlenky, rozhodnutí i činy uskutečňuje postupně (po krocích, tzv. diskurzivně), a nikoli naráz (tj. jednou provždy při narození). Kromě toho by takováto představa nutně vedla i k popření lidské svobody, neboť pokud by všechny lidské činy byly dány jeho identitou, pak by byly nutné, a tudíž absolutně předurčené (determinované). Člověk by nemohl jinak, než vykonat přesně to, co mu ukládá jeho identita (neměl by na výběr).

Vyvrácení druhé možnosti → vnější prostředí

I tato možnost vede nevyhnutelně k popření lidské svobody, neboli k determinismu, neboť pokud by člověk dělal jen to, k čemu ho nutí prostředí, pak by všechny jeho činy nebyly než pouhými reflexivními (pudovými) reakcemi na podněty prostředí. To ale odporuje faktu, že člověk o svých činech může přemýšlet a svobodně se rozhodovat, což samozřejmě později [pomocí racionální úvahy] ještě dokážeme.

Třetí možnost → lidské sklony

To, že se člověk svobodně vyvíjí, ale zároveň je do jisté míry závislý i na vnějších vlivech prostředí, vede k jedinému logickému závěru, a to, že lidské činy (= lidský život) předpokládá nejen vnější vlivy, ale i určitý potenciál v podobě základních schopností či sklonů (zaměření). Jinými slovy, jediným smysluplným řešením, jak vysvětlit postupný lidský vývoj ovlivňovaný okolním prostředím, je uznat existenci určitých základních lidských schopností (nutných vlastností), které se realizují prostřednictvím odpovídajících vlivů prostředí (např. nebýt poznatelných věcí, nemohly by se uplatňovat a rozvíjet ani naše poznávací schopnosti).

Dokázali jsme tedy, že člověk všechny své životní činnosti provádí (uskutečňuje) prostřednictvím určitých základních schopností (nutných vlastností).

Stručný přehled základních lidských schopností:

  • biologické (organické) → živočišnost

    Každý člověk je živým organismem (rodí se jako živočich), jehož charakteristickými znaky jsou 1) schopnost získávat živiny a energii (příjmem a asimilací potravy), 2) schopnost pohybovat se a růst (fyzicky se vyvíjet), a 3) schopnost řídit tento organismus a zabezpečovat jeho chod (pomocí nervové soustavy a hormonů). Za první nutnou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho živočišnost (organické schopnosti) – se vším, co k tomu nutně patří.

  • smyslové (psychické) → smyslovost

    Kromě toho má každý člověk (jakožto živočich) také smyslové orgány, jejichž prostřednictvím přijímá podněty ze svého okolí [a těla], a smyslově (zkušenostně) je poznává neboli „cítí“. Sem tedy patří jak smyslové poznání, tak i představivost a emoce. Za druhou složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho smyslovost (psychické schopnosti).

  • rozumové (duchovní) → rozumovost

    A konečně má každý člověk něco, co ho odlišuje od ostatních živočichů, a to je rozum a vůle neboli schopnost rozumně uvažovat a svobodně se rozhodovat. V myšlení hraje hlavní roli pravda, obecné pojmy a reflexivita. Ve svobodném rozhodování pak sebetvorba (seberealizace) v souladu s lidskou přirozeností (mravním řádem). Za třetí složku lidské přirozenosti lze tedy považovat jeho rozumovost (duchovní schopnosti).

2.1.2 Duše (já)

Existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel (vlastník) → ten, komu ty schopnosti patří. Ty schopnosti samy o sobě svébytné nejsou – někomu totiž patří. Aby vůbec mohly existovat, potřebují nějakého nositele. Proto se nositel (vlastník) musí od těch schopností (vlastností) lišit – musí to být ještě něco jiného. Kdo je tedy tím základním (svébytným) nositelem všech lidských schopností a činností (vlastností)? To, čemu se běžně říká duše (či lidské „já“).

Duše (já) = vlastník/nositel základních lidských vlastností/schopností

2.1.3 Přirozenost

Pokud si to tedy shrneme, tak člověk je svébytnou bytostí. Tato svébytná bytost (její celek) se skládá z mnoha dílčích věcí. Hlavní „věcí“ v člověku je duše, která je srdcem, jádrem, pramenem a pravou podstatou každé lidské bytosti. To je to naše „já“. Tato duše pak vlastní mnoho dalších [doplňkových] věcí, které vyjadřují její kvantitu a kvalitu. Kvantitu duše vyjadřuje její tělo (tělesnost). Kvalitu duše vyjadřují její základní schopnosti (především živočišnost, smyslovost a rozumovost). Duši s její kvantitou (tělem) a jejími kvalitami (základními schopnostmi neboli nutnými vlastnostmi) označujeme odedávna jako [neměnnou lidskou] přirozenost.

Přirozenost = duše (já) + soubor všech nutných vlastností [které dělají člověka člověkem]

A protože přirozenost označuje ve své podstatě základní povahu člověka (tj. základní lidské sklony, zaměření či ustrojení), lze ji [v přeneseném smyslu] chápat i jako způsob, jakým máme správně žít (či „měřítko správného způsobu života“). Takto ji alespoň chápala většina antických filosofů (vč. stoiků).

3 Život (proměnlivá složka člověka)

3.1 Vztah přirozenosti a života

Je-li lidská přirozenost tím, co je pro každého člověka nutné [aby byl člověkem], pak život můžeme chápat jako to, co z této neměnné přirozenosti dynamicky (tj. nahodile) vyplývá.

I když by se mohlo na první pohled zdát, že ve srovnání s přirozeností (která je nutná) se zdá být život (který je evidentně něčím nahodilým) čímsi nepodstatným, opak je pravdou! Proměnlivé lidské vlastnosti jsou ve skutečnosti pro člověka zcela zásadní a v naplnění smyslu a cíle našeho života hrají naprosto klíčovou roli.

Kdyby nebylo přirozenosti (tj. duše s jejími základními schopnostmi neboli nutnými vlastnostmi), nebylo by ani těch dynamických životních činností (tj. lidských skutků). Jinými slovy, přirozenost je zdrojem veškeré životní dynamiky, veškerého lidského života (lidských projevů). Přirozenost je tedy základem života, kdežto život je to, co z toho vyplývá. Jakožto základ je přirozenost neměnná. Co se mění, je pouze život (tj. specifické životní činnosti, k nimž nás naše přirozenost přirozeně pudí/ponouká).

Schematicky znázorněno:

                          schopnosti  =>  které se realizují v
  ┌────────────────┐         ↓            životních činnostech
  |     xxxxxx     |
  |    x      x ---├----> biologické  ┐
  |   x  (já)  x --├----> smyslové    ├-------> život
  |    x      x ---├----> rozumové    ┘
  |     xxxxxx     |
  └────────────────┘
         duše

Jinými slovy:

duše > schopnosti > život (činnosti)
jeho
zákl.výbava
jeho
praktické projevy

Pro názornost bychom si rozdíl mezi přirozeností a životem mohli znázornit i na příkladu počítačové hry. Přirozenost si můžeme představit také jako nějaký „program“ (základní naprogramování) – např. jako počítačovou hru. Každá počítačová hra má naprogramována určitá základní pravidla, jimiž se hráči musí řídit (a která nejdou obejít). Ve hře je například pevně stanoven herní cíl, velikost a konkrétní podoba herního prostředí, různé zákonitosti herního světa apod. Konkrétní podoba hry se však může měnit (podle preferencí konkrétních hráčů) a u každého hráče bude mít jinou podobu. Jeden hráč může hrát agresivně, druhý opatrně; jeden může svědomitě plnit úkoly a postupovat k cíli, druhý může bezcílně bloudit po herním světě a skutečný cíl hry ignorovat. Čili i když hrají oba hráči stejnou hru, konkrétní podoba té hry bude u každého jiná.

Podobné je to i s přirozeností a životem. Přirozenost je jakási základní výbava člověka, zatímco život je to, co s touto výbavou v praxi podnikne. Někdo se naučí využívat tuto svou výbavu na maximum, zatímco jiný své „talenty“ zahodí (či zneužije). Někdo bude své schopnosti (především pak schopnost myslet a svobodně se rozhodovat) používat řádně (tj. v souladu s cílem a smyslem „hry“), zatímco jiný špatně (tj. v rozporu s jejich pravým účelem).

Lidská přirozenost je tedy základem a zdrojem [proměnlivé] lidské činnosti i důvodem jeho bytostného ustrojení [či zaměření]. Jinými slovy, přirozenost je to, co dává našemu životu správný řád. Správné pochopení lidské přirozenosti má tudíž pro náš život rozhodující význam, protože přirozenost představuje ve své podstatě normu [či soubor pravidel] správného lidského chování (jednání) → měřítko správného života. Nikdo tedy nemůže jednat správně a vést dobrý život, nejedná-li v souladu se svou přirozeností (resp. jedná-li v rozporu s jejími sklony a zaměřením). Zatímco tedy správné pochopení lidské přirozenosti nám pomáhá pochopit přirozené určení (cíl) a smysl lidského života, její nesprávné pochopení má za následek nesprávný způsob života (se všemi negativními důsledky, které jsou s tím spojené).

3.2 Vztah duše a těla

  • duše = [duchovní] svébytný nositel svých vlastností
  • tělo = [fyzická] schránka a nástroj duše

Duše jako vlastník (svébytný nositel svých vlastností)

Jak už jsem zmínil, existují-li nějaké schopnosti, pak musí nutně existovat i nějaký jejich nositel či vlastník – ten, komu ty schopnosti patří. Tímto základním (svébytným) nositelem všech lidských schopností a životních skutků je (jak už jsme si řekli) duše. Duše je jádro či základní kámen, na kterém všechno ostatní stojí a bez něhož se všechno hroutí. Ona je tím, co všechno drží pohromadě – tím, z čeho všechno ostatní vyplývá. „Já“ nejsem rozum, ani city, ani organický život. Naopak, rozum, city i organický život je něco, co mi patří, jakožto jejich vlastníkovi (nositeli). Rozum, city i organický život nutně předpokládají svého nositele → mě (mé „já“, mou duši). Neříkáme tedy, že „člověk je schopností“, ale „člověk schopnost“. Čili je rozdíl mezi nositelem a těmi samotnými schopnostmi. Z toho plyne, že pravá identita (podstata, srdce, jádro) člověka je tvořena pouze a jedině tím nositelem (tím „já“ čili duší). Tím jsme tedy dospěli k závěru, že pravou podstatou člověka, je jeho „já“ (duše) – nic víc, nic míň. Na tomhle základě je vše ostatní postaveno; z tohoto základu vše ostatní vyplývá.

Tělo jako soubor vlastností (schránka a nástroj duše)

Máme-li dokázáno, že člověk je pravou věcí, přičemž jeho „já“ (= duše) je v této „věci“ vlastníkem (nositelem svých vlastností), pak tělo musí být logicky souborem vlastností. Zatímco tedy podstata člověka spočívá v jeho duši, tělo je možné chápat spíše jen jako „schránku“ či „nástroj“ duše.

Dalo by se tedy zjednodušeně říct, že:

člověk je duše, která tělo

To ale samozřejmě neznamená, že tělo je možné degradovat na nějaký nahodilý, nepodstatný přívěšek duše (tj. na soubor čistě nahodilých vlastností). Tělesnost je totiž (jak jsme si už dokazovali) součást lidské přirozenosti, což znamená, že je jejím nutným určením, tj. nutnou částí (resp. kvantitativním rozměrem), bez níž by duše nebyla tím, čím je. Tělesnost tudíž spoludefinuje člověka, a v jistém smyslu je tedy nedílnou (tzv. soupodstatnou) složkou lidství. Přestože je tedy lidské tělo souborem vlastností, samotná tělesnost (tj. tělesný [či chcete-li 'hmotný'] rozměr duše) patří mezi vlastnosti nutné – tj. takové, bez nichž by duše nemohla existovat. Duše sice nemusí mít konkrétně toto pozemské tělo (které právě má), ale nějaké [podobné, hmotné] tělo mít evidentně musí … jinak by se nemohla projevovat.

Problém protikladnosti duše a těla

V průběhu lidských dějin nacházíme velmi rozšířené přesvědčení, že člověk je složen z duše a těla, přičemž tyto dvě složky působí často protikladně (tj. bývají spolu v konfliktu). Této představě se říká dualismus.

Když se nad tím zamyslíme, tak člověk je zde chápán v zásadě jako složenina duše a těla, přičemž oběma těmto složkám je přisuzována určitá míra svébytnosti. Pokud by tato představa byla správná, pak by to znamenalo, že člověk je složenina ze dvou věcí, ze dvou svébytných vlastníků. To by ale na základě výše uvedeného výkladu znamenalo, že by byl zdánlivou věcí (složeninou). Protože jsme si už ale dokázali, že něco takového není možné, je třeba tuto dualistickou představu odmítnout. Jelikož tedy člověk nemůže být složen z více vlastníků, musí být lidské tělo pouhou (byť třeba i důležitou či dokonce nutnou!) vlastností naší duše.

Jak si ale potom vysvětlit tolika lidmi prožívaný a v literatuře i běžné zkušenosti tak často popisovaný vnitřní „zápas duše a těla“, kdy člověk často něco jiného chce a něco jiného dělá (např. vím, že bych se neměl přejídat, ale je to silnější než já)? Z čeho jiného tedy pramení tento vnitřní rozpor mezi naším chtěním a činěním, když ne z protikladnosti duše a těla?

Abychom tomuto vnitřnímu konfliktu, který v sobě tak často pozorujeme, správně porozuměli, je třeba si ujasnit, co přesně se v nás vlastně při tomto konfliktu odehrává – tj. jaké vlivy či tendence se tu uplatňují a jakým částem lidské bytosti je lze vlastně přisoudit.

Říkáme-li, že něco jiného chceme (např. být střídmí v jídle), ale něco jiného pak děláme (např. pravidelně se přejídáme), co to vlastně znamená? Mnoho lidí by řeklo, že to první chtění je chtěním „duše“ (či jakési evolučně vyspělejší [savčí] části našeho mozku), zatímco to druhé chtění (to, které je silnější a nutí nás nakonec udělat něco jiného) je chtěním „těla“ (či jakési evolučně starší [plazí] části našeho mozku). V náboženství se pak tyto tužby (tendence) staví často do nesmiřitelného protikladu.

Například v bibli se tento konflikt duše a těla popisuje následovně:

  • „Tělo touží proti duchu a duch proti tělu, neboť stojí navzájem proti sobě, takže [necháte-li se vést tělesnými žádostmi,] děláte to, co dělat nechcete.“ (List Galatským 5:17)
  • „Víme, že zákon je duchovní, já však jsem tělesný … nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím … vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Objevuji tedy v sobě tento zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve svém nejhlubším nitru radostně souhlasím se zákonem božím; vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (List Římanům 7:14-24)

Podíváme-li se na to z pohledu našich dosavadních poznatků, pak je třeba si uvědomit, že je-li člověk vlastníkem, a tímto vlastníkem je duše (naše „já“), pak tělo nelze stavět do role jakéhosi druhého vlastníka, tj. nějaké druhé svébytné bytosti, která by se v našem nitru „prala“ s tou první svébytnou bytostí (= s duší). Takto to ve světle předchozích zjištění (důkazů) chápat rozhodně nelze. Jsou-li v nás tedy nějaké protichůdné tendence (touhy), pak je třeba hledat jejich zdroj v duši (nikoli v těle). „Tělem“ (resp. tělesností), o němž se mluví v bibli, nemůže být tedy naše fyzické tělo, ale spíše jsou tím myšleny nezřízené vášně, pocity či touhy, které bují v každém, kdo přehnaně zaměřuje (upíná) svou pozornost k věcem, jež mu přinášejí smyslové (tělesné) potěšení či uspokojení. Naproti takovémuto člověku stojí ten, kdo nežije pouze smyslovými slastmi (tělesným potěšením), tj. kdo není zmítán svými pocity, ale naučí se je svým rozumem ovládat a využívat jejich energii k dosahování vyšších cílů (např. k nastolení harmonického řádu v lidském nitru, kdy rozum vládne nad emocemi, a ne naopak).

Konflikt tužeb v nás tedy nastává tehdy, když zjistíme (= poznáme), že existuje nějaké vyšší dobro (= lepší „věc“), kterou bychom rádi získali (např. dobrý charakter), ale cesta k ní je trnitá a my jsme zvyklí uspokojovat své potřeby snadnějším způsobem skrze smyslové potěšení (např. sex, jídlo, hry apod.). Rozumem tedy poznáme něco lepšího (např. výjimečnou skvělost dobrého charakteru), vůlí se rozhodneme za tím jít, ale pak nás začne odrazovat ta práce, která je s tím spojená (tj. začneme ztrácet motivaci), a proto se necháme nakonec přesvědčit, že „lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše“ – čili že lepší je [snadno získaná] tělesná slast (byť i jen chvilková), než [složitě dosažené] duchovní blaho (byť by bylo sebetrvalejšího charakteru).

Přesně z tohoto důvodu tak nakonec ztroskotá většina našich předsevzetí (tj. dobrých, rozumných přání) žít lepším životem. Zpočátku nás nadchne nějaká představa (nějaké poznání, jaké by to bylo, kdybychom něčeho skutečně dobrého dosáhli). Toto poznání v nás vzbudí počáteční touhu. Tato touha je zdrojem síly, která nám pomáhá se pro tu věc rozhodnout a snažit se jí dosáhnout. Jenže pak vstoupí do hry komplikace (na získání každého duchovního dobra je třeba vynaložit nějakou práci, úsilí, námahu), které v nás to počáteční nadšení (= pozitivní touhu čili energii) zadusí. Nás začne napadat, že získání dobrého charakteru (nebo jiného duchovního dobra) je sice dobrá věc, ale třeba sex je také dobrá věc, a navíc mě zaplaví dobrým pocitem prakticky okamžitě (a bez větší práce). Co je tedy lepší? Usilovat složitě a dlouhé týdny, měsíce či roky o dobrý charakter (a pak někdy z toho mít dobrý pocit), nebo si hned teď užít trochu sexu (se zaručeným výsledkem, tj. s okamžitým slastným pocitem)? Čím více na ten sex budeme myslet (tj. čím více si budeme s touto představou pohrávat), tím více nás začnou zaplavovat slastné pocity spojené se vzpomínkou na sexuální rozkoš, které v nás budou rozdmýchávat touhu (vášeň) po sexu a dusit touhu po dobrém charakteru. Každá dobrá věc, kterou chceme, v nás vyvolává určité množství touhy po jejím získání (či dosažení). V tomto vnitřním konfliktu tužeb jde tedy o to, jaké množství vášní (energie) k sobě ta která věc přitáhne. Získá-li na svou stranu více motivační energie z vášní představa sexu než představa dobrého charakteru, pak vyhraje sex. Naučíme-li se však správně rozdmýchávat oheň vášní pod kotlem duchovních věcí (např. dobrého charakteru), pak nebudeme mít problém dosahovat vyšších cílů (např. zříkat se nezřízených tělesných požitků ve prospěch osvojení dobrého charakteru). Stejné je to třeba s nezřízeným přejídáním. Chce-li někdo úspěšně zhubnout, pak pro něj musí být představa střídmého a zdravějšího života přitažlivější než představa konzumace sladkostí (a s tím spojená slast). Jakmile pro něj přestane být idea střídmého života dostatečně přitažlivá, začne ho přemáhat touha po sladkostech. Jak už bylo zmíněno, nejedná se o nic jiného, než o souboj tužeb. Která touha bude silnější (tj. která získá navrch), ta prostě a jednoduše zvítězí. Nemáte-li tedy dostatečnou motivaci (tj. dostatečně silnou touhu) ke zhubnutí, sebemenší vidina sladkého medovníku (a s tím spojená vzpomínka na slastné pocity, které vás při jeho jezení v minulosti zaplavovaly) vaše naděje na duchovnější (= rozumnější) život spolehlivě pohřbí.

Lidské touhy (vášně) jsou tedy samy o sobě neutrální – tj. nejsou ani dobré ani špatné. Jejich výsledná hodnota záleží na tom, k jaké věci se přimknou. Touha po nějaké nízké věci (např. po majetku, sexu, jídle apod., což jsou všechno jen „náhražky“ vyšších dober) je špatná, protože nás odvádí od našeho nejvyššího a posledního cíle, jehož máme v životě dosáhnout. Dobrá je taková touha, která nás orientuje k nejvyššímu dobru (tj. k tomu, abychom se stali dobrým, charakterním člověkem – tzv. „božím obrazem“). Tyhle věci jsou už ale spíše záležitostí etiky, které se budeme podrobněji věnovat až v dalším článku.

Závěry

Co je to člověk?

  • člověk je [v první řadě] svébytná bytost (vlastník či nositel svých vlastností)
  • jako takový je nezávislý ve svém bytí (tj. ve své identitě a existenci) i ve svém životě (tj. ve svých názorech a činech) na druhých
  • to má dalekosáhlé důsledky pro naše vztahy, které by se měly vyznačovat respektem:
    • respekt k sobě
      • znamená vážit si sám sebe a svých schopností, a snažit se [do maximální možné míry] realizovat svůj potenciál, tak abychom se stali dobrými lidmi (charakterním člověkem)
    • respekt k druhým
      • znamená chovat se k druhým jako ke svébytným bytostem, které mají právo na vlastní názory a chování; nesnažit se je řídit/ovládat nebo s nimi jednat pod nátlakem či jim působit jakékoli násilí, protože druzí lidé nám nepatří (patří sami sobě!)
    • respekt k přírodě
      • znamená chovat se k přírodě (přírodním zdrojům i živým organismům) jako zodpovědný a vděčný uživatel, který se snaží její bohatství využívat co nejohleduplněji, nejšetrněji a nejefektivněji (a ne jako vykořisťovatel), protože příroda není naším výlučným vlastnictvím (patří všem, s ostatními ji máme spravedlivě sdílet!)
  • každý člověk má duši (já), která je vybavena různými [biologickými, smyslovými a rozumovými] schopnostmi, jež nás uschopňují k různým životním činnostem (především k myšlení a jednání) → později (v jiném článku) si ukážeme, co je smyslem a cílem těchto činností
  • tělo je schránkou a nástrojem duše (skrze něj se může duše projevovat a s jeho pomocí se zdokonalovat)

Manželé Goliašovi
20 let spolu

Manželé Goliašovi / 20 let spolu