Dobrý charakter
cíl naší cesty
Člověk je jako loď. Ta loď pluje na rozbouřeném moři a navíc v noci.
Rozbouřené moře jsou naše emoce a noc je tenhle morálně zkažený svět.
Obojí nám ztěžuje doplout do přístavu – cíle naší cesty.
Přístav je ideál lidství – dobrý charakter.
Abychom toho cíle dosáhli (tj. abychom se stali šlechetným člověkem) potřebujeme:
(1) vědět, kde ten cíl je, a
(2) mít sílu k němu doplout.
Světlo poznání je maják, který nám ukazuje cíl a cestu k němu. Pevně doufám, že snad i tyto stránky přispějí k tomu, aby se k vám tohle poznání dostalo v ucelené a srozumitelné podobě, bez nutnosti se při jeho hledání prohrabávat haldami nepotřebného odpadu a nesrozumitelných blábolů.
Kde však vzít tu sílu? Je na dosah. Skrývá se v našich vášních (emocích). Vášně jsou nabité energií, ale neřízené vášně jsou jako prudký vítr, který zmítá naší lodí sem a tam, a unáší ji bezcílně všemi směry. Abychom tedy tuto energii mohli využít k dosažení cíle, potřebujeme ji zkrotit a nahnat ji na naše plachty, které nasměrujeme k majáku v přístavu. Musíme tedy svou loď řídit! Jak ji řídíme? Vůlí neboli promyšlenou činností. Vášně jsou silné citové vzněty (emocionální hnutí), které se přimykají jako magnet k tomu, co jim vůle „označí“ jako žádoucí. Neochočená vůle má sklon chtít převážně jen smyslová dobra (tj. slasti); je přirozeně vycvičená na toužení po neřestech. Proto nás (tj. tu naši loď) vášně přirozeně strhávají k páchání neřestí (tj. k nekonečnému bloudění po moři).
Naším hlavním úkolem je proto neustále obracet náš zrak k přístavu, tj. obracet naši vůli k ideálu lidství (dobrému charakteru),
myslet na něj a představovat si jeho krásu a výhody.
To v nás bude vyvolávat touhu po jeho dosažení (získání) – zamilujeme si ho
a budeme ho chtít získat.
Tato touha funguje jako razítko, které vášním označuje předmět, na který se mají vrhnout. Tím v nás bude vznikat vítr ušlechtilých vášní, který vlije svou sílu do plachet naší lodi nasměrované vůlí [přimknutou k ideálu lidství] do přístavu.
Jakýmkoli výbuchům špatných vášní je tedy třeba rozumovou úvahou „sebrat vítr z plachet“, a to tak, že si uvědomíme malichernost jejich důvodů (příčin) a skvělost našeho ideálu. Pak je třeba svou vůli přimykat svými myšlenkami a smyslovými postřehy k tomuto ideálu, a vzbuzovat v sobě touhu po něm (tj. lásku k němu). Tato touha (láska) nám dá sílu činit dobré skutky. Soustavným opakováním tohoto postupu si pak vytvoříme správné návyky (ctnosti), které z nás učiní ušlechtilého, charakterního člověka. Tyto návyky jsou jako duchovní svaly. Čím silnější budou, tím snáze bude naše vůle schopná milovat a konat dobro.
Jak se mi [snad] povedlo dokázat z předchozích článků (= sedmi pilířů dobrého života), pravým smyslem a cílem lidského života je stát se dobrým člověkem, získat dobrý charakter neboli vést mravně dobrý život. To jediné může plně uspokojit naše duševní potřeby a přinést nám [vytoužený] vnitřní klid (= trvalý pocit štěstí). Cíl, k němuž bychom měli směřovat, je už tedy jasný (= dobrý charakter). Podobně i cesta, která k tomuto cíli vede (= dobré návyky neboli ctnosti). Samotná chůze (= praktické konání dobrých skutků) už ale bude na vás. Poznání cíle a cesty je samo o sobě k ničemu, pokud se po ní nevydáte (tj. pokud to, co jste poznali, nezačnete praktikovat) → pokud nezačnete pracovat na tom, abyste byli postupně a stále více moudřejší, ukázněnější a laskavější.
V této kapitole se pokusím rozvést, co můžeme [zcela prakticky] udělat pro to, abychom se stali charakterními lidmi. Tento návod vychází z dávno zapomenuté knihy Výchova karakteru od Stanislava Gilleta/1875-1951, vydaného v roce 1932. Očistíme-li obsah od náboženských nánosů, získáme [podle mého názoru] jeden z nejlepších praktických návodů na to, jak dosáhnout cíle lidského života – tj. jak se stát charakterním člověkem. Jak záhy uvidíte, klíčovými hráči (resp. nástroji) v tomto dramatu jsou rozum, vášně a vůle.
1 Ideál a výchova charakteru
1.1 Vůle a charakter
O člověku se říká, že má charakter, když je věrný svému přesvědčení a snaží se pevně a vytrvale uspořádat podle něho svůj život. Naproti tomu člověk bez charakteru se otáčí při všech závanech mínění a prakticky se dává vést příkladem, místo aby je ovládal nebo je učinil povolnými svým záměrům.
Vůle
Není charakteru bez vůle. Co je to vůle? Z morálního hlediska „vůle = promyšlená činnost“ (na rozdíl od pudu, jenž je činností neuvědomělou a slepou) neboli schopnost jednat na základě poznání příčiny a být sami pány svých úkonů. A jestliže tedy vůle je schopnost volně nakládat s určením svých úkonů, pak z toho plyne, že u kořene naší vůle je svoboda. Jedině pán je svobodný, nikoli otrok. Bez svobody bychom byli otroky svých úkonů, nebyli bychom jejich pány. Toto panství nad našimi úkony pochází z království našeho rozumu. Svobodně jednáme pouze tehdy, když známe příčinu svého jednání. Jen takovéto promyšlené jednání znamená rozumné jednání, které vede k dobře určenému cíli, při němž si ponecháváme volbu prostředků, jež jsou nejpřípadnější k jeho dosažení. Vůle je jako kouzelný prut, jenž se dotýká nejnižších dějů našeho života a zcela je přetváří (do něčeho nevýslovně vyššího).
Charakter
Charakter je velmi složitý soubor ideí, choutek, sklonů, návyků, které mají být uvedeny do pořádku, zorganizovány, sjednoceny s ohledem na uskutečnění cíle, na dosažení ideálu. U každého jednotlivce je tento soubor jiný. Většina těchto prvků, jsou-li ponechány samy sobě, ihned se dostane do konfliktu, poněvadž jsou podrobeny opačným zákonům. Proto práce, jež spočívá v opanování toho všeho, v rozřešení toho rozbíhání, v proměně těchto protiv ve vyšší harmonii, je práce obrovská. Charakter je harmonií duše. Charakter poznáváme podle dvou odlišných a harmonických známek: jednoty a stálosti. „Mít charakter znamená mít tu vlastnost vůle, jíž se člověk přidržuje určitých zásad, jež si nezměnitelně položil svým vlastním rozumem. A ačkoli tyto zásady mohou být někdy špatné a nedokonalé, přesto ochota vůle všeobecně jednat podle stanovených zásad je něco cenného, co zasluhuje tím více obdivu, čím je to vzácnější.“ Lidé mají pramen bezpečných praktických zásad mravní výchovy (osvědčených celými lidskými dějinami) v osvědčených poznatcích zdravého rozumu.
Relativní nemohoucnost vůle ve výchově charakteru
Definice charakteru: charakter je tvořen souborem mravních návyků rozumně sdružených kolem volní osy (tj. kolem osy, jíž je vůle). Tato definice dává jednak vyniknout důležitosti zásahu vůle při výchově charakteru, a jednak tomuto zásahu přiznává určité hranice. Na jedné straně je jisté, že bez vůle zůstává výchova charakteru nestvůrou, na druhé straně je však neméně jisté, že seskupovat kolem ní rozumným způsobem soubor mravních návyků je podnik obtížný, kterého lze dosáhnout jen za cenu mnohonásobného a vytrvalého úsilí. Na otázku výchovy charakteru se nám snaží dát odpověď dvě moderní (vzájemně protikladné) teorie. Jedna z nich tvrdí, že vůle je zcela neschopná cokoli v nás pozměnit. V jádru této teorie stojí představa, že člověk (jeho povaha) se nedá předělat. Takovéto teorie podporují naši přirozenou lenost a dovolují nám dát se unášet proudem našich vášní a nemít povinnost jít proti němu nebo mu dát nový a blahodárný směr. O jejich omylu však svědčí nejen mnoho vnějších příkladů úspěšně (pře)vychovaných jedinců, ale i vlastní niterná zkušenost s polepšením našeho chování (ať už nahodilého či trvalejšího rázu).
Domnělá všemohoucnost vůle ve výchově charakteru
Naše přirozenost tedy není nezměnitelná. Proto je nutné odmítnout víru v naprostou nemohoucnost vůle při výchově charakteru. Podobnou krajností je však víra v její všemohoucnost. Někteří lidé dospívají k mylnému závěru, že jelikož je člověk svobodný ve své definici, všichni lidé jsou takovými vždycky i ve skutečnosti, v témže stupni, naprosto. Tato teorie vidí svobodné rozhodnutí jako něco absolutního, co nezná překážek ve svém rozpětí a ruší nesnáze života se zarážející lehkostí. Svobodná vůle však není ani v nejmenším zbraní, jež nám byla dána zcela hotová při narození a jíž bychom mohli všichni obratně vládnout, když přijde okamžik jejího použití. Je to sice zbraň, již si ale každý kuje pro sebe v dílně svého svědomí a jež se smáčí a kalí v boji. Necháme-li ji v nečinnosti nějaký čas, stane se opět měkkým kovem, jejž první překážka ohne a učiní neužitečným. Svobodou zde rozumím mistrovství nad sebou, pevné panství vznešených citů a mravních ideí v nás nad nátlaky živočišnosti. Toto panství a toto mistrovství nad sebou však nelze dobýt jinak než silou meče, každodenním bojem. Každý z nás přináší s sebou při narození souhrn dispozic, sklonů, vášní i vad, jež se staví svou setrvačností proti svobodné činnosti. Nemít zřetel na tento fakt znamená riskovat, že si naše vůle (při lehkovážném pokusu o zdolání těchto překážek) zlomí vaz. Na naše ramena dopadá těžce zákon smyslnosti (resp. smyslné žádostivosti). To proto, že člověk se od svého narození neřídí rozumem, nýbrž smysly. Naše smysly jsou neustále vábeny rozkošemi, které slibují zadostučinit …
… naší chorobné potřebě požitků. Naše tělo, jež by mělo být poddáno rozumu (podvolit se učenlivě jeho vládě), vzpírá se proti němu. Rozum nadarmo rozvinuje svá křídla a chce nás unést do krajů ideálu, naše tělo odporuje (ochromuje jeho úsilí, je jakoby ohromné závaží, jež tíží jeho krok a často ho stahuje dolů). Sám rozum nakonec ztrácí svůj jas, zatemněn žádostivostí. Takové jsou hlavní účinky této naší výchozí situace. To, co tu říkám, není pro odradění mladých lidí, avšak spíše k předejití jejich zmalomyslnění. Když jsem ukázal, že výchova charakteru je podnik uskutečnitelný, bylo by naivní se domnívat, že to je zároveň i podnik snadný. [Důležité je pochopit způsob, jak si dobrý charakter vydobýt.]
1.2 Sociální prostředí a výchova charakteru
Stálou překážkou při výchově charakteru jsou jisté podmínky moderního života [moderní mravy], za něž přece jen nejsme odpovědni.
Prvky charakteru
Jak už jsme si řekli, charakter poznáváme podle dvou známek: jednoty a stálosti. Když jednotlivec dospěl silou vůle k tomu, že si položil jakýsi pořádek a rovnováhu ve svém životě, může se o něm říci, že je charakterním člověkem. Avšak tato práce o panství a mistrovství nad sebou není prací jednoho dne. Naopak, je k tomu potřeba mnoho času. Ve výchově charakteru je tedy podstatným činitelem čas. Dále se vyžaduje mít vždy oči upřeny na cíl, jehož máme dosáhnout, a nedat se přes míru odvracet všelijakými starostmi běžného života. Jedině za těchto dvou podmínek dáme svému životu toužebnou jednotu a stálost. Tomu, abychom těmto podmínkám náležitě dostáli, však brání moderní mravy (které často ochromují i tu nejlepší vůli). Na jedné straně chceme žít příliš rychle, a na druhé straně chceme k vytouženému štěstí dojít ze všech možných stran zároveň. [Chceme mít tedy všechno pokud možno hned a všemi dostupnými způsoby, místo abychom se ubírali pečlivě po vyznačené stezce, která by nás dovedla k cíli hezky přímo, byť třeba pomalu.]
Sociální prostředí
Intelektuální život
Náš intelektuální život je od útlého věku doslova vysáván a vyčerpáván přehnanými nároky. Školní děti se podobají uměle pěstovaným květinám ve sklenících, které jsou překrmovány všemožnými (a často neužitečnými) poznatky, aby si co nejrychleji osvojili vše, co mají. Intelektuální atmosféra, v níž dýcháme, je protkána blesky a elektrickými výboji, jež nás oslepují a omamují.
Mravní život
Snad ještě větší překážkou ve výchově charakteru je však moderní způsob chápání mravního života. Kromě šlechetné vášně po studiu jsou v nás bohužel i jiné, méně šlechetné vášně, které touží vybuchnout a studium je samo sebou utišit nedokáže. Jak tyto vášně utišit, aniž je při tom zničíme? Ze zkušenosti víme, že práce uklidňování vášní je především prací vnitřní, pozvolnou, postupnou, konanou zároveň za hloubavé úvahy a nepřetržitého a vytrvalého volního úsilí. Jenže dnes jako bychom přesunuli osu svého mravního života z nitra na venek. Místo abychom zdolávali své vášně doma, v tichu duše, rozptylujeme se zevně, jako bychom na ně chtěli zapomenout a neměli na starosti se jimi zabývat. Tak tu trošku volných okamžiků, již máme po skončení svých studií nebo práce, vynakládáme na všemožné aktivity, které vyčerpávají zbytek našich sil a dávají nám iluzi, že žijeme naplno.
Hmotný život
Nejprve jsme podivuhodnými komunikačními prostředky překonali vzdálenost. Pak jsme nalezli důmyslným použitím vědeckých výzkumů tajemství, jak rozmnožit naše senzace – na všech stranách je to opravdový svátek pro oči, uši a jiné smysly. V jednom dni můžeme s troškou peněz projít stupnici všech radovánek. Okouzlující číše je stále tu, na dosah našich rtů. Můžeme se z ní napít podle své potřeby nebo choutky. Tato horečka po rozptýlení a požitcích, jejímuž oslabujícímu vlivu podléháme chtěj nechtěj, má však svou odplatu. Dvojí život (život těla a duše) nelze vést vedle sebe beztrestně. Dříve nebo později se rovnováha poruší, a je to vždy na úkor duše. Vzněty vůle (v dobrém úmyslu rozhodnuté) se tříští o sílu odporu hmoty. Kéž by zejména mladí lidé dbali na tolik potřebnou nápravu svého způsobu života.
1.3 Poznání sebe a výchova charakteru
Výchova charakteru je práce, jež připomíná práci sochaře. Máme při ní vytvořit sochu charakterního člověka, ovšem ne údery dláta, nýbrž údery volních rozhodnutí. Proto bylo důležité nejprve studovat (alespoň v hlavních rysech) povahu tohoto mravního bytí, zkoumat sílu jeho odporu nebo stupeň tvárnosti. Zjistili jsme, že výchova charakteru není nemožná, přestože je nesnadná. Chceme-li však, svou přirozenou povahu (alespoň v tom podstatném, na čem záleží) sami pozměnit můžeme. Avšak hlavním bodem pro samouka v podniknuté úpravě svého života je podle sokratovského návodu: nejdříve sebe dobře poznat, nejít kupředu bez předchozího odhadnutí svých sil, ocenění svých prostředků, bez posouzení svých slabostí, zkrátka bez obchůzky svého malého vnitřního světa. Souběžně s touto prací (která nikdy neskončí) musí mít stále oči upřené na ideál, jehož má dosáhnout a jejž má uskutečnit, aby zesílil podobnost s ním.
Vnější samota
Předně musíme poznat sebe sama. Poznání sebe předpokládá nutnost usebrání a samoty, čehož mnoho mladých lidí není schopno. Vnější samota je jako hlavní nádvoří hradu duše, kde má vládnout vnitřní samota. Cílem vnější samoty není stranit se života ve společnosti, nýbrž přivést nás k lepšímu poznání sebe tím, že nás odvrací od vnějších roztržitostí. Musíme směřovat hlavně k vnitřní samotě.
Vnitřní samota
Tyranství vnitřních rozptýlení nás často odvrací od sebe daleko ještě více, než to činí ve skutečnosti vnější rozptýlení. Do vnitřní samoty bychom se měli uchylovat proto, abychom se oddávali praktickému, pozvolnému, přesnému poznávání sebe, abychom poznali, jaké sklony (dobré či zlé) v nás převládají, která místa našeho mravního bytí jsou nemocná, na něž máme zvláště upnout pozornost a namířit stálé úsilí své vůle. První z překážek vnitřní samoty je snění, kdy nás naše obraznost unáší daleko odtud, do kraje snění a sentimentálnosti. Je zcela nezbytné, abychom znali sebe důkladně (svůj temperament, své dědičné náklonnosti, sociální prostředí, v němž jsme vyrostli, své vášně, návyky vrozené nebo získané, síly nebo slabosti své vůle). A k tomu nedospějeme jinak, než že se usebereme, že se budeme často vracet do ticha své duše. Tato usebranost, jež nemusí být nikdy přerušena, se má stát v nás zvykem, snahou, nutností. Při každém úkonu bychom si měli zrakem svého svědomí téměř nevědomky uvědomovat pohnutky našeho chování. Tím získá náš život po několika letech podobného cviku na hloubce a síle, a všechny naše energie tím pozvolna vykrystalují. Zdravé a řádné návyky budou se samy harmonicky sdružovat kolem naší otužené vůle. Zkrátka dosáhneme jakéhosi druhu mravní rovnováhy, jež nás učiní mistry nad sebou a vytvoří z nás charakterní lidi.
1.4 Ideál a výchova charakteru
Jak už bylo zmíněno, charakter je velmi složitý soubor ideí, snah, citů, návyků, které mají být uvedeny do pořádku, zorganizovány, sjednoceny s ohledem na dosažení cíle a uskutečnění ideálu. Je důležité, abychom každý sám a podrobně poznali všechny tyto prvky charakteru, dříve než pomyslíme na jejich zharmonizování, abychom učinili z nich pevný balvan, o nějž se později budou tříštit zhoubné pokusy z nitra i z venku. Poznání sebe však musí nutně směřovat k ovládání sebe, jinak zůstane neplodné, a proto se nyní pokusím podat přesný výčet podmínek, za kterých dospějeme k takovému ovládání sebe – k tomu, abychom byli charakterními lidmi.
Nutnost ideálu
Mravní jakost jednotlivce závisí z velké části na ideálu, jehož vůdčímu vlivu se podrobuje. Rozum končí svou činnost tím, že všechno orientuje vzhledem k určitým cílům. [Jinými slovy, znalost ideálu (mravního řádu) umožňuje ustavičný vývoj charakteru.] Proto například i Augustin, unášený svou pohavou ke všem rozkoším, stává se vlivem pochopeného a zamilovaného ideálu jedním ze vzorů svatosti. Vliv ideálu na výchovu charakteru (bez ohledu na jeho teoretickou hodnotu) je opravdu veliký. V jeho světle (ať dobrém nebo špatném) se jisté duše přetvořují. Podivuhodný vliv božského ideálu na duše není možné vysvětlit bez odvolání se na jeho nadpřirozenou povahu. Právě božský ideál by se měli lidé snažit ze všech svých sil v sobě uskutečnit, jemu se připodobnit a v něm žít.
„Božským ideálem“ se zde rozumí dokonalá verze člověka, který v sobě postupnou (sebe)výchovou dokázal nastolit vládu rozumu nad vášněmi. V dávných dobách se tomuto ideálu říkalo bohočlověk – tj. člověk, který se svou dokonalostí podobal bohu (vrcholu dokonalosti).
Božský ideál
Nejlepším způsobem, jak se stát čestným člověkem, je připodobňovat se božskému ideálu. Co to znamená čestný člověk? Přirozená morálka (morálka člověka) je demokratická, což znamená, že ukládá tentýž ideál mravního života všem lidem bez rozdílu. Uskutečnění tohoto ideálu bezpochyby připouští stupně, avšak v tom, co má podstatného, je tento ideál týž pro všechny. Mimo to je morálkou idealistickou, tj. že se řídí podle ideálu, jež jsme nestvořili my, ale který nám přichází od přirozenosti a konečně od boha prostřednictvím přirozenosti. V čem záleží ideál čestného člověka? V tom, že se člověk povznese nad sebe samého. Ideálem je zřídit v našem mravním světě království pravdy, rozumu nad otřesy, jež se zdola zvedají; naplnit světlem a teplem všechny jeho zákoutí; postavit tento svět do stavu stálé rovnováhy, jež z nás učiní pány sebe samých, lidi charakterní. To je ideál čestného člověka. Bylo by však vážným omylem věřit, že jsme dostatečně vyzbrojeni [k tomu stát se charakterními lidmi] tím, že už známe sebe i ideál, k němuž máme směřovat. Jiná věc je totiž být poučen o cíli, jehož máme dosáhnout, a jiná zase tohoto cíle skutečně dosáhnout (obzvláště když se jeho dosažení zdá být velmi nesnadné). Již staří filosofové tvrdili, že ideál člověka (mudrce) spočívá v připodobnění se k božství tím, že dospěje k mistrovství nad sebou, že si upevní vládu svého rozumu a vznešených citů nad zvířecími nátlaky. Těžko však následovat nějakého abstraktního ideálu. V tom je však užitečnost náboženství, že nám tento ideál podávají v konkrétní osobě → např. v osobě Ježíše Krista (v křesťanství), Buddhy (v buddhismu), Konfucia (v konfucianismu) apod. V ideálním případě by ale takovým příkladem dobrého, charakterního člověka (tj. božského ideálu) pro nás měli být naši rodiče (či prarodiče).
Poznání ideálu a výchova charakteru
„Moudrost se neodděluje od moudrého chování“ (pravil kdysi Sókratův žák Xenofón). To znamená, že pravá věda o dobru jde ruku v ruce s praxí. Jinými slovy, pouhým poznáváním ideálu (bez jeho praktického uvádění v život) se ještě nikdo nestal čestným člověkem. Přesto si někteří myslí, že stačí mladému člověku znát dobro, aby ho uváděl ve skutek. Jenže idea sama sebou nikoho nezmění. Idea sama o sobě je světlem, ale není silou. Idea je jako maják na pobřeží, avšak je-li někdo na širém moři zmítán bouří, pouhý pohled na maják ho nezachrání. Maják je jen ukazatel správné cesty k cíli, ale abychom se k němu dostali, na to je třeba vyvinout značné úsilí (to vyžaduje hodně sil a dovedností). Každý z nás má v sobě proudy vášní, jež nám hrozí, že nás strhnou z dráhy. Pouhý pohled na ideál, za nímž máme tíhnout, nás však před nimi neochrání; spíše nás ochromí, nemáme-li ve svém nitru, čím reagovat, čím (proti těm vášním) bojovat. Aby idea dobra se stala silnou ideou, bylo by třeba, aby pouhým zářením svého světla dala sílu naší vůli a ovládla nezřízený vznět našich vášní. Takovou moc ale nemá! Idea nás zcela jistě vábí, okouzluje, nakloňuje nás k chtění, avšak nepůsobí sama sebou, že [opravdu] chceme. Ideál (jakkoli velký) nejen že nic nemůže [sám sebou] na naši vůli, nýbrž je bezmocný na divokost náklonností. Pouze plamen lásky může nám dát sílu, abychom podali naprostou oběť sebe, zbavili se toho, co všechno svět oceňuje, přijali chudobu, mrtvení i nejtvrdší způsob života. Je nutné mít ideál, ale za jaké podmínky bude mít tento ideál účinný vliv na výchovu naší vůle: toť klíčová otázka. Kdo z nás by neměl zkušenost s tím, že zatímco náš rozum se nás snažil unést k vrcholkům (k ideálu), těžké závaží živočišnosti nás strhlo do propasti zla hříchu? Nejsme jen bytosti rozumné, jsme stvořeni též z hmoty. A dokud hmota v nás nebude zkrocena vytrvalým každodenním bojem (tj. dokud nedospějeme silou energie [= lásky] k tomu, že tu hmotu naplníme tímto ideálem, že ji ohneme v jejích požadavcích, že ji na ten ideál navykneme), pramálo uděláme pro výchovu charakteru. Pravou obětí, kterou po nás bůh žádá, je ze sebe učinit jeho dvojníka (bohočlověka) – tím, že jej v sebe vtělíme, v sobě asimilujeme, že mu obětujeme radostným srdcem vše, co by mohlo zatemnit jeho záři. Pro to však nestačí jen jej znát, je třeba především jej milovat. Pravá a účinná (tj. praktická) láska k ideálu, toť v řádu činností první slovo ve výchově charakteru.
Poznámky:
-
Potřebujeme světlo k poznání (jímž je pravda) a energii ke konání (jíž je láska). Čili potřebujeme znát cestu (po níž máme kráčet) a mít sílu po ní jít.
„Člověk není [stvořen] jen na myšlení, nýbrž a především k dílu – jeho určením nejvlastnějším jsou skutky“, pravil už Tomáš Akvinský. - Vášně jsou jako vítr, který si fouká, kam chce. Vůle je jako tunel, který ten vítr usměrní tak, aby foukal stanoveným směrem a poháněl lopatky vybrané turbíny (pohybového ústrojí). Nespoustaný vítr roztočí jednou kolesa nevěry, jindy kolesa krádeže, a jindy zase kolesa nestřídmosti. Spoutaný vítr však roztočí jen ta kolesa, na která ho naše vůle nasměruje (např. kolesa věrnosti, dávání nebo střídmosti).
Idea-světlo a idea-síla
Kdokoli se snaží vložit jakýsi mravní pořádek ve svůj život, hierarchicky uspořádat své vášně a své city, zajistit si panství vůle nad svými smysly, potřebuje nějaký ideál. Sám o sobě však tento ideál k reformě našeho chování nestačí. Co je k tomu tedy ještě třeba? Především síly! Máme k dispozici jen dva prostředky mravní výchovy: duch a tělo – cvičení rozumová a cvičení tělesná. [Tělo zajisté musí mít svůj (hojný) díl v reformě mravů, avšak hlavním předmětem našeho posilování musí být duch.] Aby se někdo stal charakterem, musí být poučen a zároveň posílen, musí napřed vědět, kam se mají sbíhat všechny naše energie, a musí mít možnost tuto sbíhavost uskutečnit. Jak ale přetvořit ideu-světlo v ideu-sílu? Teoreticky je to snadné: stačí jen chtít, jinými slovy milovat ji. Naše síla spočívá …
… ve vůli. Jakmile jsme jednou byli osvíceni božským ideálem, nesmíme se spokojit jeho pozorováním, ale směřovat k němu celým elánem své vůle, abychom ho asimilovali, z něho žili, jím naplnili celý svůj mravní organismus. Pak se tento ideál stane zároveň i silou [k jeho uskutečnění]. Idea-síla není tedy jen idea postřehnutá, nýbrž idea chtěná. Ideje chtěné (milované) zároveň inspirují a udržují všelikou další činnost v daném směru. Světlo božského ideálu nás sice poučí o stavu naší duše, ale pokud zůstane jen u toho světla, zůstaneme bezmocni tu duši vyléčit. Nejsme totiž na světě jen proto, abychom se poznávali ve světle božského ideálu, nýbrž abychom žili z tohoto ideálu a učinili, aby přešel zcela rozžhavený do každého našeho úkonu. A poněvadž jediným prostředkem, jak změnit jeho světlo v teplo (= energii či sílu), je chtít ho a milovat ho, proto ho chtějme, milujme ho, sevřeme ho veškerou silou svých citů, aby nám neunikl. Jak ale tuto teorii přenést do praxe? Jak se v praxi chopit toho, abychom snesli božský ideál z jasných výšin rozumu do teplého kraje srdce? Snadné to není. Toužíme-li svou duší žít ve výšinách, těžkostí svého těla jsme vlečeni k nížinám. Každý člověk se rodí se silně vyvinutými smysly, ale slabou vůlí. Práce, jež záleží v tom, abychom tuto pružinu napnuli (tj. proměnili její potenciál ve skutečnou tvrdost) [tak, že v sobě vybudujeme požadovanou rovnováhu, že zajistíme vládu ideálu nad svými smyslovými sklony], je prací obrovskou. Vyžaduje z naší strany usilovnou snahu, jednání. A jak jednat? Naše vůle přijímá od ideálu své světlo, ale nepřijímá teplo. Takže je na ní, aby mu dala své [teplo] tím, že se k němu přimkne, že se na něj upne ze všech svých sil. Na jedné straně je tu tedy naše slabá (chudokrevná) vůle, a na straně druhé naše smyslové mohutnosti, jež této slabosti umně využívají k nastolení své vlády. Kdo tuto vnitřní anarchii vyléčí? Kdo vybuduje rovnováhu? Prozatím jen naznačím, že lék je nám blíže, než si myslíme. Nachází se v klíně samého zla. Důležité je si uvědomit, že vůle je mohutností vznětlivou. To znamená, že k tomu, aby mohla něco konat, potřebuje rozkazy pohnuté, zabarvené vášněmi. Kam půjde takové příkazy hledat? Samozřejmě do našich vášní. Bude-li postavena mezi ideál (jenž ji zaplaví svým světlem) a mezi vášně (v nichž bude čerpat část svých vznětů), celá její taktika bude záležet na tom, aby slévala tyto odlišné prvky, aby spojovala jedno s druhým, aby přetvářela ideu-světlo v ideu-sílu → v příkaz pohnutý, vznícený, vášnivý.
Poznámky:
Vášně, které nás normálně strhávají k hříchu (nižším dobrům), je třeba rozumem zapřáhnout za vůz, který vede k našemu posvěcení (tzn. naučit se využívat jejich energii k účinnému posvěcení/polepšení).
2 Vášně a charakter
2.1 Vášně a božský ideál
Druhá část této práce je zajisté nejdůležitější. Pokud shrneme naše dosavadní úvahy, tak z jedné strany máme ideál, k němuž musíme směřovat, ale tento ideál nás pouze osvěcuje a ukazuje nám cestu. Na opačné straně pak narážíme na prudké a slepé síly, jež ponechány samy sobě námi jen házejí všemi směry zároveň. Zkušenost nám však ukazuje, že ideál sám sebou není schopen tyto síly opanovat a podrobit je svému vůdčímu vlivu. Divokost našich sklonů může opanovat pouze vůle. Jen a pouze ona je určena k tomu, aby nás vedla k uskutečnění božské ideje. Bohužel člověk se nerodí s „železnou vůlí“, která by byla od narození k božskému ideálu neochvějně přimknutá, nýbrž s vůlí značně ochablou. Aby se tedy naše vůle k božskému ideálu přimkla, aby jej milovala, aby jej konečně chtěla, potřebuje k tomu vychovat (vycvičit) – potřebuje „zocelit“. To vyžaduje značné úsilí. Musíme pro to něco udělat. Ale která činnost může vyburcovat vůli z její malátnosti, dát více svěžesti jejím vznětům, více intenzity její lásce k božskému ideálu, jenž se o ni uchází? Jak už bylo řečeno, lék je v samém klíně zla. Naše vůle je totiž schopností afektivní (= citovou). …
… Základem v ní je láska. A láska volá lásku. Stačí jí dát tedy rozkazy teplé, pohnuté, zabarvené vášněmi, a uvidíte, jak ihned bude poslouchat a celým svým „srdcem“ je provádět, jimi naplňovat všechny své úkony. Existuje tedy nějaký prostředek, jímž by bylo možné připojit k božskému ideálu silné vášně, rytířské vzněty, schopné probudit tak vůli a působit na ni, aby činně chtěla? Takový prostředek existuje a vůle sama má moc jej uskutečnit. V podstatě je to jen otázka taktiky (Aristoteles tomu říkal umění filosofovat s vášněmi). Než ale podrobně vypovím, v čem toto umění spočívá, musím říci nejprve pár slov o povaze vášní.
Vášně
Vášně jsou příjemná nebo nepříjemná hnutí citovosti (jež pociťujeme stále ve smyslové oblasti duše). Někdy stačí jiskra, aby vyletěla prachárna (= vášně) do povětří. Tato hnutí na sebe berou nejčastěji následující formy:
- Láska k sobě je na počátku všech vášní. Poněvadž je to pramen, který vylévá ustavičné proudy, není ani jediné vášně, která by se z něho neživila.
- Nenávist, již někdo má k nějakému předmětu, pochází z lásky. Nemám odporu k někomu, leč jen proto, že mi překáží, abych měl to, co mám rád.
- Touha je láska, která se vztahuje k dobru, které nemá. Radost je láska, která se pojí k dobru, jež má.
- Odpor a smutnost je láska, která se vzdaluje od zla, jímž je zbavována svého dobra, a která se z toho rmoutí.
- Odvážnost je láska, která podniká něco nesnadnějšího, aby zahnala ztrátu milovaného přemětu; a bázeň (deprese) je láska zarmoucená z toho, že se vidí, jak je ho zbavena, což působí zemdlenost, z níž se není možno povznést.
- Hněv je láska popuzená z toho, že jí někdo chce vzíti dobro a mstí se na viníku.
Láska, touha, radost, odpor, smutnost, odvážnost, bázeň, naděje, zoufání, hněv, to je to, co můžeme nazvat škálou vášní. A stejně jako se může se všemi tóny hudební škály provádět hudba dobrá nebo špatná, tak se může se všemi vášněmi konat z morálního hlediska dobré nebo špatné dílo. Vše bude záviset na mravnosti předmětu, ke kterému nás strhnou. Vášně samy o sobě opravdu nejsou ani dobré ani špatné, protože dobrota nebo mravní špatnost počínají se zásahem rozumné vůle. Svatý Řehoř praví: „Zrovna tak jako železo vhozené do ohně přijímá tvar, jaký mu dává kovář, a podrobujíc se užívání, jež mu určí, stává se ušlechtilým mečem nebo obyčejným nástrojem, tak také vášně. Podrobeny vůli člověka stávají se podle jeho libosti nástroji ctnosti nebo neřesti, podle toho, jak je podrobuje rozumu nebo nerozumně podléhá jejich vládě.“ Je-li to výhodou mít vynikající zdraví, dobré oči, silné svaly a mozek stejnoměrně rozdělený, je nemenší předností mít srdce teplé, ohnivou povahu a vášnivou duši, ovšem pod podmínkou, že vášně sebesilnější se omezují na sloužení a neosobují si poroučení. Vášně dobře užívané (ustavičně vedené a udržované) mohou se stát živými vzpruhami našeho chování (mohou dodávat charakternímu člověku nadšení k dobrému chování). Toto vzkypění (citlivý dotek), které vášeň vkládá do lásky, je mocnou pohnutkou pro vůli a cenným pomocníkem ctnosti.
Vzněty a vášně
Zatímco vášně se vzněcují (zapalují, nadchávají) smyslovými dobry (která v nás probouzí neodolatelnou touhu),vůle se vzněcuje (rozpohybovává) výhradně jen rozumovými dobry (která v nás vyvolávají jen slabé citové impulzy).
|
Podmínkou toho je však soulad vášní se vzněty vůle. I ve vůli totiž existuje stupnice vznětů odpovídající stupnici vášní. Vůle miluje, touží, raduje se, nenávidí, odvrací se, trpí, doufá a zoufá, je bázlivá nebo odvážná, je tichá nebo se hněvá. A zatímco vášně vedoucí ke zpěvu nebo nářku, k pláči nebo smíchu se slepě dožadují svého nadchnutí u všelijakých dober, jež jim smysly a obrazivost podávají v nejživějších barvách, hnutí nebo vzněty vůle se naproti tomu vrhají na svou kořist jen ve světle rozumu. I když se může vůle (odkloněná od božského ideálu) sytit i smyslovými dobry (resp. my můžeme prostřednictvím vůle krmit své tělo požitky na úkor duše), bude tak činit vždy jen svobodně, rozumně (tj. na základě poznání příčiny). Z toho plyne, že naše vášně berou svůj mravní ráz od vůle. Jinými slovy, dobrou nebo špatnou mravní hodnotu jim přisuzují její úmysly. [Jsou-li její úmysly dobré, jsou dobré i její vášně (a naopak).] Klíčovou otázkou tedy je, v jaké míře mohou božské vzněty slabé vůle nabrat v silných (leč slepých) vášních trochu životního dechu, jenž jim chybí a který pak umožní obrozené [posílené] vůli (pevně přimknuté k božskému ideálu), aby vládla jako královna nade všemi našimi energiemi. Charakter je harmonie duše, přičemž tato harmonie spočívá v souzvuku vůle a smyslovosti. Naším cílem je 1) pomocí zručnosti a vytrvalosti dospět k důkladnému poznání svého nástroje (= smyslových vášní a volních vznětů), 2) uvést hodně silných vášní v souzvuk se svými božskými vzněty a 3) zajistit prostřednictvím řádných návyků jejich spouštění téměř samočinné.
Poznámky:
Prostě a jednoduše: Představte si, že máte vlak, palivo, strojvedoucího a dvě koleje (jedna vede k cíli, druhá nás od něj vzdaluje). Cílem je dostat cestující do cílové stanice. vlak = cestující, palivo = vášně, stojvedoucí = vzněty vůle, cíl = ušlechtilý charakter. Samotný strojvedoucí vlak do cíle nedostane. Strojvedoucí jen rozhoduje, kterým směrem se pojede. Na to, abyste dostali vlak do cíle, potřebujete jednak co nejvýhřevnější palivo (které dokáže rozjet vlak tak, aby překonal všechny terénní překážky a dlouhé vzdálenosti), a jednak zodpovědného strojvedoucího, který bude vlak správně řídit. Palivem jsou vášně. Strojvedoucím jsou vzněty vůle. Vůle se projevuje určitými (leč slabými) vzněty, která však nemají samy o sobě sílu na dopravení vlaku do cílové stanice. K něčemu takovému (tj. k dopravení vlaku do cílové stanice) ani nejsou určeny. Na něco takového nemají sílu. Jejich účelem je jen řízení (tj. usměrňování vlaku). Vlak bez strojvedoucího (nebo se špatným strojvedoucím) má sklon jet mimo vyznačený cíl. Jedině rozumný strojvedoucí ho může (s vynaložením jistého úsilí) dovést do cíle.
Zatímco vášně nabírají vítr do plachet od všelijakých dober (která jim smysly a obrazivost podává v nejživějších barvách), vůle se vrhá na svou kořist jen pod vlivem rozumu (tj. vždy jen svobodně, rozumně, na základě poznání příčiny). Vůle je tedy jako strojvedoucí, který nasedá do rozjetého vlaku našich vášní a který mu (svobodně a rozumně) určí směr. Čili prudké vášně jsou jako rozjetý vlak, jehož směr (cíl) ovládají drobné vzněty vůle (= strojvedoucí). Je-li vůle pevně přimknutá k božskému ideálu, produkuje ušlechtilé [božské] vzněty, které udržují rozjetý vlak na cestě k cílové stanici. Je-li vůle odkloněná od božského ideálu, produkuje neřestné vzněty, které odklánějí vlak na scestí.
Vášně a božský ideál
Vášně jsou hnutí či nárazy smyslovosti, jež ve formě lásky nebo nenávisti, touhy nebo odporu, bázně nebo odvážnosti, radosti nebo smutku nás samočinně unášejí k smyslovým dobrům, nebo nás od nich vzdalují. Dříve než odpovíme na otázku, zda je naše vůle vůbec schopná spojit prakticky tyto vášnivé vzněty s božským ideálem (aby oživily a posílily v ní samu lásku k tomuto ideálu a založily její naprostou vládu), musíme vyřešit jinou otázku: Což božský ideál nemá za povinnost potlačit vášně a zbudovat svou moc nad jejich …
… troskami, daleko jsa od možnosti s nimi se smířit? Vždyť božský ideál spočívá ve vedení života božího, podstatně nadpřirozeného (vrcholně dokonalého), a tedy více a více odloučeného od hmoty. Předmět vášní je však zcela hmotný: vztahuje se na smysly. Uvádí je do vzrušení a čím více je toto smyslové rozbouření (jež v nás vzbuzuje) samovolné a prudké, tím více se zdá, že se vzdalujeme od těch božských výšin, kdež se skví božský ideál. Na tuto otázku existují tři základní odpovědi:
1) Stoický extrém (žádné vášně)
Stoikové ve starověku tvrdili, že vášně jsou naprosto špatné a že ideál člověka je vysušit je (takříkajíc) v jejich prameni. Pravý stoik se vyhýbá smyslovým vzrušením, jejich rozkošem jakož i jejich pohmožděninám. Vzpírá se proti jejich vlivu. Nenapravuje je, potlačuje je; a jeho snem je dospět k bezcitnosti. Tento ideál tedy vášně nemírně odsuzuje.
2) Epikurejský extrém (přebujelé vášně)
Epikurejci tvrdili, že naše povaha je vynikající ve své podstatě. Všechny náklonnosti, jež se v ní napájejí jako z pramene čisté vody, mají účast na této dokonalosti. Co je špatného a proti přirozenosti, je právě chtít ukládat jakékoliv meze jejich rozpětí. Tento ideál tedy vášně bez míry vynáší.
3) Zlatá střední cesta (vášně ovládané rozumem)
Zdravý rozum nás učí, že všechny vášně jsou dobré, které nám mohou pomoci dosáhnout božského ideálu, jejž rozum ukládá naší činnosti. Jsou špatné všechny ty, které nás od něho odvracejí a ochromují naši vůli. Čili silné vášně dobře orientované, dobře připjaté vůlí k božskému ideálu usnadňují náš výstup k němu. Abychom však tohoto ideálu dosáhli, budeme muset splnit určité podmínky a zachovávat určitou taktiku.
2.2 Taktika vůle vzhledem k vášním ve výchově charakteru
Božským ideálem není uhasit ve své duši oheň vášní, nýbrž vědět, jak ho užít. Vlastností vášně dobře vedené je, že brousí rozum a zdesateronásobuje vzmach vůle. Nic velikého se neděje bez vášně. Vášeň je zdrojem šlechetných činů, vynikajících vynálezů, heroických obětí. Naopak vášeň špatně řízená zaslepuje rozum, vyvyšuje obraznost na škodu úsudku, ochromuje uvažování, nebo překrucuje náš odhad. Mimo to nakonec ovládne vůli, která se stává z vůdčí síly (jíž má být) silou ujařmenou. Jak již bylo řečeno, mravní jakost vášní je zcela závislá na usměrnění, jaké se jim dá. Např. v duši čestného člověka je místo pro čistou lásku a pro oprávněnou nenávist, pro prudkou touhu a svatý hněv, pro dovolenou radost a smutek, pro vznešenou odvážnost a prospěšný strach. Jde však o to vědět, v jaké míře přesně můžeme sloučit s božským ideálem tyto různé vášně, jak zesílit vzněty vůle, jež nás povedou k jeho dobývání. Když božská idea zapadne do duše dychtivé ji přijmout, přivábí jí vášně způsobilé zúrodnit ji pomocí dvojího a tajemného zjevu prosakování. Tato schopnost přitažlivosti však náleží pouze idei chtěné. Úkolem vůle je na základě své počáteční lásky k božskému dobru a za účelem rozmnožení této lásky jít se napájet v živém prameni vášní (v tomto prameni je zásoba síly, jež touží být zužitkována). Vůle (lhostejná k rozkazům vlažným) má usilovat o to, aby její počáteční touha po božském ideálu zažehla jiskru vášní, která roznítí její vlastní vzněty vůči němu. Vůle se má tedy snažit propojit své osobní mdlé vzněty s energií-nabitými vášněmi.
Poznámky:
Čili hlavním úkolem naší vůle je ihned-v-zárodku a důsledně [na základě racionální úvahy, tj. poznáním nicotnosti jejich příčiny] odmítat [či zahánět] všechny špatné představy (čímž seberu rodícím se špatným vášním vítr z plachet, a tím je umrtvím), a místo nich si vyvolávat z paměti představy dobré (čímž v sobě budu naopak probouzet dobré vášně neboli touhu a lásku ke skutečně dobrým věcem – k božskému ideálu) [čili čím lepší, krásnější, živější a dojemnější představy si budu schopen vyvolat, tím snáze a tím větší dobré vášně v sobě zažehnu, a tím větší sílu k činění dobra (resp. k vlastnímu zdokonalování) budu mít → vzpomeňte např. na to, jak silné emoce v nás dokáže vzbudit dojemná scéna v nějakém filmu]. Pravidelným a důsledným praktikováním tohoto postupu se stanu disciplinovaným a vycvičím si v sobě dobré návyky (ctnosti), které mě duchovně posílí a upevní ve mně dobrý charakter.
Vůle a fyziologické účinky vášní
Vůle je jako šípy, které střílíme proti bouři vášně, jež se chystá strhnout se nám nad hlavou a zasypat nás blesky. Čili vůle sama o sobě nemá moc zabránit řádění prudké vášně. Má však moc měnit její směr. [Vůle nemá moc zastavit blížící se povodeň, ale má moc ji odklonit.] Vůle tedy nedokáže na vášně působit přímo, ale pouze nepřímo (nedokáže je zarazit přímým rozkazem, ale dokáže jim sebrat vítr z plachet úhybným manévrem → např. rozumovou úvahou).
Vůle a příčiny vášně
Proto také náš skutečný vliv vůči vášním se týká spíše řešení jejich příčin, než řešení jejich účinků. Příčiny vášní se dělí na:
Vzdálené
- Vnější = fyzické a morální prostředí (výchova, vzory, společnosti)
- Vnitřní = různé sklony, které jsou plodem dědičnosti
Zde přímá moc naší vůle není žádná (nebo téměř žádná). S těmito příčinami naše vůle nic nezmůže. Nezáleží na nás být popudlivými, nervózními, sangvinickými nebo hněvivými, mít náklonnost ke zlosti, k lenosti, ke strachu, ke smyslnosti, rovněž ne ke smutku nebo k bujnosti. Tyhle naše dispozice jsou jako muniční sklady připravené vybuchnout při dopadu první jiskry.
Blízké
- Myšlenky a smyslové postřehy (obrazné představy)
Právě postřehy a myšlenky hrají prostřednictvím obrazů, k nimž se odnášejí, převážnou úlohu ve vyvolávání vášní, totiž úlohu jiskry padající znenadání na zásoby prachu nebo jiné hořlavé látky. Staví nám před oči v nejživějších barvách předmět, jenž nás vábí nebo nás odpuzuje, vzbuzuje naši lásku nebo zášť, vyvolává naše touhy nebo odpor, vrhá nás v radost nebo malátnost, rozněcuje naději nebo působí naše zoufalství, nadýmá nás odvahou nebo hněvem. A zkušenost dokazuje, že v mnoha případech jsme pány nad svými smyslovými postřehy, představami a hlavně myšlenkami, jež mohou v nás rozněcovat oheň vášní. Nemáme v moci své vůle prudká vzplanutí smyslovosti, ale máme v její moci přejít k jiné myšlence či představě. Moc naší vůle nad našimi postřehy a nad průběhem našich …
… myšlenek nám tedy dává nepřímou moc nad vášněmi, jimž tyto myšlenky a tyto postřehy dávají vznik a jsou jim jakoby blízkými příčinami. Jelikož jsme tedy pány v hojné míře nad průběhem svých postřehů a svých myšlenek, postačí sloučit božskou ideu s postřehovými ideami, aby jí daly něco ze své energie a zároveň roznítily vůli v její prospěch. V tom spočívá umění filosofovat s vášněmi.
Zužitkování vášní
Naše vůle má nad našimi vášněmi skutečnou moc, i když nepřímou, [a to] pomocí vedení, jež ukládá našim postřehům a myšlenkám. Tuto moc je možné přirovnat k rozumné hospodyňce, která chrání svůj dům před vzplanutím, tím, že si dá práci a sama dohlíží hned vedle svého ohniště. K tomu, abychom se zajistili před požárem, není třeba uhasit ohnisko vášní, ani není třeba se obejít bez ohně. Jediné, k čemu jsme zavázáni, je dohlížet na vášně a bránit jim vybuchovat. K tomu cíli nám postačí řídit je v dobře určeném směru a užít jich k nejnaléhavějším potřebám našeho mravního života, tak jako paní domu užívá svého ohně ke všem domácím požadavkům. V tom spočívá umění filosofovat s vášněmi. Jak můžeme prakticky provádět toto umění ve službě samého božského ideálu?
Problém
Každý student chce v životě něco vykonat či něco znamenat. To něco, co chce učinit (nebo čím se chce stát), má pro něj cenu ideálu, a to nejen ideálu poznávaného (okouzlujícího obraznost), nýbrž ideálu chtěného (milovaného). A teď, co se v nás děje pokaždé, když dobrovolně pomyslíme na svůj ideál? Není pravda, že se cítíme plni ohně a žáru k jeho dosažení? Tu jako by se kolem tohoto milovaného ideálu soustřeďovaly všechny naše živé síly a hlavně naše vášně. Láska, kterou mu neseme, nám dává křídla, aby nás vznesla nad jiné lásky, které by nás tiskly k zemi, k území smyslnosti a tak by ochromovaly nejlepší naše energie a držely nás v zajetí. Jestliže povahou nebo dědičností jsme nakloněni k hněvu, ta láska k ideálu nám dává sílu této náklonnosti uniknout. Jsme-li od přirozenosti nesmělí a bázliví, autosugestivním uvažováním o radostech z dosažení našeho ideálu se nám poznenáhlu vlévá do žil odvaha. Vůle dosáhnout svého ideálu (např. stát se charakterním člověkem) hraje vzhledem k našim vášním úlohu magnetu. Vábí k sobě ty nejschopnější, aby je zúrodnila.
Metoda
Následkem vrozené slabosti vůle je pro ni nejtěžší nesnází nabrat si svého zápalu [od příznivých vášní] a ulétnout mohutným vzmachem do kraje ideálu. Vůle pak, vyburcovaná ze své malátnosti vášněmi a unesená jimi, vrací jim na energii ozářené a stálé to, co ony jí daly na slepé síle a jakoby přechodně. To znamená, že činíme dobrovolně, rozumným způsobem, co jsme začali dělat z jakéhosi pudu (pod tlakem prudkých vášnivých hnutí, avšak přechodných). Ideál člověka netkví ani tak v tom, něčeho ve světě dosáhnout, ale hlavně v tom, něco znamenat, být charakterem. V tomto ideálu jde zcela prostě o to, být pánem sebe, postavit hráz proti přívalům některých hrubých vášní a orientovat všechny ostatní směrem k rozumu, aby využil jejich energie k zachování svých zákonů.
Řešení
Poněvadž máme rozum, dokážeme poznat božský ideál, jenž jako magnet přitáhne k sobě všechny síly, zorganizuje je a uvede je do pořádku. Vůle zase [s pomocí boží lásky] si je bude asimilovat a jimi se posilovat. Dá jim na nadpřirozené síle ve formě vznětů to, co dostala od nich na přirozené síle ve formě vášní. Nás pak naplní radost z jejich harmonického spojení.
2.3 Taktika rozumu vzhledem k vášním a vznětům
Vůle je nejdokonalejší forma lidské činnosti, činnosti uvážené na rozdíl od pudu, který je činností nevědomou a neodvratnou. Avšak uvažování je právě znakem našeho rozumu. Je nám dáno uvažovat jen v takové míře, jak jsme rozumní. Pamatujte však, že práce, jež pro vůli záleží ve spojení božského ideálu s vášněmi a vzněty příznivými, ve zničení vznětů a vášní škodlivých, je především prací úvahy. Uvažovat je však třeba nejen chtít (což je záležitostí vůle), ale také to umět (což je záležitostí rozumu).
Rozjímavá úvaha
Předně je nutno nesměšovat rozjímavou úvahu se studiem. Zatímco ve studiu jdeme za tím, abychom poznávali (studium duši „obohacuje“), v rozjímavé úvaze je naším cílem vyvolat v duši hnutí nenávisti nebo lásky (rozjímavá úvaha duši „ková“). Při studiu směřujeme k pravdě teoretické (spekulativní), při úvaze rozjímavé směřujeme k pravdě praktické (živé). Rozdíl mezi těmito pravdami je tak důležitý, že na něm závisí dílo výchovy našeho charakteru. Teoretická pravda je nezávislá na praktickém cíli, jejž si stanovujeme, a na osobních dispozicích, jež můžeme nabídnout k jeho vyhledávání. Teoretická pravda však sama nikdy nikoho neumravnila. Ponechána toliko svému záření není schopna utvořit ze všech součástek osobní charakter.
Pravda teoretická a praktická
Aby něco takového dokázala, musí se proměnit v pravdu praktickou (musí sestoupit z věčnosti [kde trůní] do dočasnosti [aby ji řídila]). Než abychom se tedy omezovali na kontemplaci pravdy zvenku, musíme ji uvnitř žít. Než abychom šli k ní toliko se svým rozumem, musíme k ní jít s celou svou duší a dát jí přejít do všech svých úkonů. To je veliká síla absolutní (teoretické) pravdy, že se může rozvinout na všechny relativní požadavky života. A právě to je úloha rozjímavé úvahy: budovat království praktické pravdy v každém z nás. Nebylo by nám k ničemu znát dokonale teoretickou pravdu, pokud bychom nevěděli, jak ji uvést do svého praktického života. Nedospějeme k tomu leč jen přemítavým uvažováním, pomocí ostrého a obratného pozorování. To je to uvažování, ten stálý návrat do sebe, který způsobí, že budeme hledat trpělivě všechny pohnutky, schopné probudit v nás šlechetné vášně, rytířské vzněty, že je budeme sdružovat s praxí božských ideí, že budeme přetvářet tyto abstraktní ideje v citové pohnutky.
Shrňme si stručně, k čemu jsme prozatím došli. Při výchově charakteru musí spolupůsobit tři velmi rozdílné prvky: rozum, vůle, vášně. Rozum nám nejprve ukazuje cíl, jehož třeba dosáhnout, ideál, jejž třeba uskutečnit (= božský ideál). Vůle sama sebou spěje k tomuto ideálu, avšak chybí ji síla, aby upevnila své království nad celým územím naší smyslovosti, neboť od narození je vůle slabá, zatímco smysly silné. Hnutí všeho druhu, která tam zvedá vítr vášní, nepodléhají přirozeně vlivu ideálu a vzpínají se proti panství vůle. Proto je třeba, abychom užívali rozvahy ve válce proti vášním. Ony jsou ve skutečnosti samovolná a prudká hnutí smyslovosti, která mají původ v nás v množství dědičných nebo získaných náchylností, a obnovují se v živých a stále tryskajících pramenech smyslů, obraznosti a ideí. Kdybychom nebyli pány nad průběhem svých ideí a svých smyslových postřehů, jako jimi nejsme nad přirozenými náchylnostmi k té či oné vášni, boj za mravný život by byl podnikem nestvůrným (nemožným). Bohudík, na nás to opravdu závisí dát různé směry svým vjemům (počitkům), svým představám, a udržovat je tím, že se uchýlíme k psychologickým zákonům pozornosti a asociace. Celá zručnost od nynějška bude záležet v tom, že rozjímavou úvahou sdružíme představy o božském ideálu [schopné vzbudit vášně] se vznešenými vzněty (pohnutkami) vůle. …
… Přirozený sklon, který vůli k tomu ideálu nese, bude zdesateronásobněn tím, že si vypůjčí své nadšení od vášní, které nyní vábí. Vzněty vůle se upevní ve styku s vášněmi, a zpětným působením se vášně umravní ve styku s volními vzněty. Nic není vhodnějšího k upevnění mravní rovnováhy v nás než tato ustavičná výměna síly a světla (a z čistě přirozeného hlediska není potřeba se spoléhat na jiné prostředky, abychom se stali charakterními lidmi).
2.4 Egoismus a altruismus
Všechny vášně tíhnou ve skutečnosti k vášni egoismu, která stojí v jejich středu. Přestože egoismus bývá často popisován jen v negativním smyslu, ve skutečnosti existuje nejen egoismus špatný (nenáviděníhodný, egoismus vášnivý), ale i egoismus dobrý (chvalitebný, egoismus ctnostný). Vášnivý egoismus je nenáviděníhodný, poněvadž vede všecko k sobě a všecko chce zužitkovat a zotročit pro své záměry. Ctnostný egoismus je chvályhodný, protože je šlechetný a je počátkem všech našich nenáročných pohnutek.
Vášnivý egoismus
Uvědomme si, že jsou v nás dva lidé: člověk živočišný (tělo) a člověk rozumný (duch). Oba nám patří jako vlastnictví a sama jejich koexistence dává naší povaze její pravou původnost. Avšak oni nejen koexistují, nýbrž se navíc vzájemně pronikají tak, že tvoří jedno. Oba se tedy ucházejí o naši lásku, ačkoliv nemají na ni stejné právo. Živočich totiž musí ustoupit o krok člověku a tělo se podrobovat požadavkům ducha. Tím, že výlučně posloucháme vášně egoismu, podporujeme v sobě živočišné (tj. hrubé) já. Naopak pěstováním ctnosti egoismu rozvíjíme v sobě rozumové (tj. opravdu lidské) já. Tím se snažíme stát osobou a přestáváme být pomalu věcí. Mladý člověk má vášně dříve, než nabude ctností. Neboť mít vášně, k tomu stačí oddat se samovolným hnutím smyslovosti, kdežto ctnost vyžaduje uvážený a stálý zásah vůle. Předmětem ctnosti je umravnit vášně, očistit je. Každému člověku je na dosah prostředek, jak obrátit vášeň egoismu ve ctnost: je jím přeorientování vášně k ideálu čestného člověka; v zásadě jde jen o přemístění (přenesení) energie a ne o ztrátu a mrhání silami.
Ctnostný egoismus
Jak se tedy má provést toto obrácení? Tak, že totiž vášeň, která nás pudově žene k vyhledávání živočišných radostí, spojíme se skutečnou (avšak jaksi neúčinnou) touhou [stát se čestnými lidmi]. Každý člověk touží přirozeně po tom, něčeho dosáhnout, něčím být. Nezadušujme v sobě tuto touhu, nýbrž ji přesměrujme na šlechetný (božský) ideál. Milujme v sobě to, co povznáší, a ne to, co snižuje. Milujme povinnost, a ne rozkoš. Podrobujme se jhu rozumu a víry, a ne tyranii těla. Nedávejme se unášet s proudem vášní bez reakce, nýbrž naopak snažme se řídit tento proud. Místo, abychom se ponořovali do potoka smyslnosti jaksi nečistého, vrhněme se odvážně k plavbě v širé řece ctnosti. Není pochyb o tom, že nám bude třeba hlavně na začátku udržovat se na povrchu, zápasit proti obtížím všeho druhu a vládnout mocně svaly. Tento sport má však větší cenu než ostatní. Zjednáme si svaly "duchovní" tím, že budeme užívat svých schopností – tím, že nabudeme pevných mravních návyků. Mravní návyky (jinak zvané ctnosti) jsou skutečně pro duši tím, čím jsou svěží svaly tělu. Čím více se duše snaží posílit je (rozvinout je), tím více má vyhlídek na blaho. Na nás pak záleží rozmnožovat tyto vyhlídky, ne však tím, že potlačíme v sobě všeliký egoismus, avšak tím, že rozmnožíme rozumně a zároveň mravně obrátíme egoismus vášnivý v egoismus ctnostný (a sebelásku špatně pochopenou v lásku „dobře spořádanou“).
Špatná solidarita
Nejjistějším prostředkem, jak milovat jiné, je to, že sebe počneme milovat, jak je třeba. Co ve skutečnosti nás činí nespolečenskými a osamocuje nás v chudém obvodu zištných sympatií bez ohledu na veškerou solidaritu? Jediná věc: výlučná láska našeho živočišného (neobroušeného) já. Taková láska vidí v jiných jen nástroje své choutky, a k druhým je solidární z čistě zištných důvodů. Cílem takové lásky není zdokonalit člověka v nás, nýbrž uspokojit živočicha. Spousta mladých lidí se nechává strhnout do víru vášní vnějšími okolnostmi (např. kamarády), aniž by uvažovala o směru svého vlastního života. Na to je jediný lék: nahradit egoismus vášnivý egoismem ctnostným.
Pravá solidarita
Aby mladý člověk miloval jiné láskou dobrovolnou, ušlechtilou, nezištnou, musí začít tím, že sebe ušlechtile miluje a bez zištnosti, tj. že musí v sobě podrobit živočišné já rozumovému já, zvíře člověku.
Lidská solidarita
K pochopení toho stačí připustit, že mezi osobním lidským blahem a lidským blahem společenským (rodinným) není rozporu, nýbrž harmonie. Je to ideál člověka, uskutečněný ve své plnosti, štěstí v celém svém rozpětí. Zajisté nemůžeme pomýšlet každý pro sebe na plný a řádný rozvoj svého rozumového já bez pomoci jiných v domácím společenství (= rodině), jejíž jsme částí. Z toho plyne, že když sebe miluji, jak je třeba, a usiluji o to být čestným člověkem, a jsou-li i všichni ostatní věrni témuž povolání, je dosaženo společného dobra – směřujeme k vytvoření či organizaci ideální společnosti (rodiny). Je-li to opravdu člověk, co v sobě miluji, a ne živočich, lidská důstojnost, a ne zvířecí zneuctění, budu přirozeně sympatický ke každému, kdo bude mít tuto důstojnost právě tak jako já. Jeho obraz vzbudí mou lásku všude, kde se shledám s jeho tahy. Bude to tak, jako bych nacházel sebe vtěleného v jiném. A tak budu milovat jiné (všechny ostatní bez výjimky), protože všichni jsou lidmi týmž právem jako já. Budu je milovat pro lidský ideál, jenž je naším nejkrásnějším důkazem slávy.
Božská solidarita
Ještě větší než ideál lidský je ideál božský. Zatímco lidská solidarita od nás žádá milovat naše bratry jen jménem lidství, jež je v nich tak jako v nás, božská láska od nás nadto žádá milovat je ve jménu božství, na němž mohou mít všichni účast tak jako my. Zatímco lidská solidarita vyžaduje od nás, abychom pomáhali jiným k uskutečnění ideálu čestného člověka v nich, božská láska nás zavazuje přispívat k tomu, abychom učinili z nich nejen lidi, nýbrž bohy. A poněvadž v prvé řadě jde o nás, protože se jedná předně o naše štěstí, nebude nám to těžké přenést svůj egoismus, spojit tento ideál šlechetnosti se všemi vášněmi, se všemi vzněty, které nás vedou k tomu, abychom vyhledávali sebe, abychom těžili ze svého chtění, ze své lásky k božskému dobru a jejich samovolných vznětů. Z této taktiky budou mít [automaticky] prospěch i ostatní.
2.5 Smyslnost
Rád bych zakončil druhou část této práce krátkým sice, ale upřímným rozborem jedné z nejzrádnějších a nejvíce oslabujících forem vášnivého egoismu – totiž smyslnosti.
Povaha smyslnosti
Každý člověk má sklon vychvalovat minulost a kritizovat přítomnost. I tak bych ale řekl, že v žádné jiné době kult individualismu (chorobná analýza já) nebyl hnán tak daleko jako za našich dnů. Individualismus a socialismus (= solidarismus) jsou dva extrémy, které by měly být v rovnováze. Málo je těch, kdo žijí, aby se stali lepšími, ale bez počtu je těch, kdo žijí jen proto, aby ukojili své egoistické vášně. Opravdu nic tak jako tělesná neřest neničí lidskou bytost a neuvádí ji do stavu „mrtvoly“.
Příčiny smyslnosti
Osobní příčiny
První příčina je ohnisko bídy, jež každý nosí v sobě, horečka žádostivosti, kterou v nás rozdmýchávají vrozené smyslné vášně dosud nezkrocené rozumem. Nad tímto zoufalstvím duše připoutané k tomuto „tělu smrti“ souhlasně bědují náboženství i zkušenost. Návaly této smyslnosti jsou někdy menší, jindy větší. Jsou [někdy] okamžiky, kdy celá lidská bytost cítí, že se stává tělem. Tělo dusí duši. Smysly zaplavují ducha.
Sociální příčiny
Když veřejné mravy bez ustání zmítají nádobou, uhňácanou z hlíny tělesné smyslnosti, když literatura ve všech svých formách (knižních, divadelních, rozhlasových, televizních, počítačových, mobilních i internetových) ji s plýtváním rozlévá, když sama ulice pohoršlivým vystavováním reklamních poutačů a obnažených těl kolemjdoucích tak stříká blátem na mimojdoucí, když přemrštěný přepych vrhá na ni záři svého špatného světla a opojnou vůni svých umělých voňavek, když konečně tzv. dobře smýšlející lidé zavírají oči před těmito zátopami, nebo se spokojují pro svou osobu s úsměvem … co chcete, aby se stalo z dvacetileté mládeže, ponechané sobě, bez náležitého dohledu, jež může všechno číst, všechno vidět, vše slyšet a z plných plic vdechovat vzduch tak otrávený?
Účinky smyslnosti
Smyslnost ve všech svých formách je neřestí po výtce protispolečenskou. Mravní cena společnosti má ve skutečnosti důvod v mravnosti jejích údů. Jestli ti jsou zkaženi, jak by bylo možno, aby společnost unikla zkáze? Nuly s nulami nikdy netvoří počet. Sociální příčiny individuální zkázy se za našich dnů rozmnožily ve strašných rozměrech. Mravní zlo navíc vystupuje spíše z našich pokroků než poklesů. Např. tím, že příliš vychvalujeme vědu, a že jí určujeme cíl výlučně užitkový, dospěli jsme pomalu k tomu, že ji vidíme jenom jako podivuhodný nástroj k rozkoši, nevyčerpatelný pramen požitků. Tím byla přesunuta osa mravnosti.
Fyzické účinky
Smyslnost je opravdové mrhání sil, které jsme povinni vynakládat ve službu domácí společnosti (= rodině). Žádná neřest neohrožuje zcela jistěji tělo, neumenšuje více rozumnost a nevysušuje srdce s větší rychlostí než smyslnost. Zde nemluvím o těch osobních a přechodných slabostech, jež šlechetná duše (uchvácená ideálem) může snadno s troškou energie a zručnosti přivést na minimum (ne-li úplně je předejít), nýbrž o neřestném způsobu života, který je smyslností zcela ovládán a pohlcen.
Intelektuální účinky
Smysly se ukájejí na škodu ducha a prostopášný život těla ničí zase energie duše. Inteligence potřebuje ke svému rozvoji utišení těla, rovnováhy jeho funkcí, čistoty a svěžesti krve klidu nervů.
Jestliže všechno je v těle a kolem něho tiché, jestliže tělo již není příliš otřásáno vášní, není-li krev příliš zkažena a nervy příliš napjaty, tu se může rozum vznést jako lehký větérek na nesčetné struny tohoto podivuhodného nástroje a vyluzovat z nich akordy plné a něžné, jejichž libost a obsažnost hojně nahradí drsnost a prázdnotu smyslných zvuků. Naopak, jestliže tělo je zmítáno prudkým větrem rozkoše, pak v tomto případě tisíce a tisíce smyslových vláken, jimiž je opatřeno, se kroutí nebo trhají – tak jako za bouřlivého vichru jemné struny Aeolovy harfy, jíž staří věšeli na větve vrb. Rozum pak se darmo namáhá, nevyloudí již z něho žádného zvuku.
Tělesné rozkoše jsou tedy neslučitelné s radostmi ducha. Mimo to, kdo si odpočívá v těle, je neschopen pracovat duchem. Tělo opravdu hledá svůj klid jen ve smyslném vzrušení, kdežto duch potřebuje klidné ovzduší, aby mohl pracovat.
Když se člověk oddává tělesným rozkoším (např. diskotéka, vzrušující film, hra nebo jiná zábava), a pak se vrátí do svého poklidného domova, ten kontrast smyslných zážitků (obrazů, jichž má plnou hlavu) a jeho pracovny je pro zdraví ducha smrtelný. Naplněn silnými iluzemi (halucinacemi) není schopen vidět realitu. Není divu, že tím kontrastem jeho tak tichý, klidný a opravdu šťastný život se mu jeví nesnesitelně jednotvárný a smutný.
Kolik to zklamaných vytvořil život rozkoše mezi mladými lidmi! Tělo se v nich domohlo svých domnělých práv nad duchem, a tak místo mládeže zdravé, pracovité, inteligentní, s jejichž skutečnými talenty rodina (i vlast) vším právem počítala, máme nyní před sebou „suché ovoce“, totiž předčasně vyžilá těla, inteligence zatemnělé, chudokrevné vůle a srdce scrklá. Vždyť smyslnost se nespokojí tím, že pustoší tělo, zeslabuje rozum a ničí vůli, ona vysušuje i srdce a stáčí ho jako mrtvý list.
PS: To je možná také důvod dnešního (tak rozšířeného) syndromu vyhoření.
Mravní účinky
Nikdy jsem se nesetkal s něhou srdce u mladíka zhýralého. Když si někdo jednou opravdu navykne na hrubá hnutí, jak můžete chtít, aby si srdce kladlo své něžné a křehké radosti vedle hrubých radostí zkaženého smyslu? Ten [zkažený smysl] je egoistický, ono je šlechetné. Ten žije ze sebe, ono mimo sebe. Mezi těmito dvěma sklony jeden musí převládnout. Přemůže-li ho zkažený smysl, srdce pozvolna chřadne, necítí již síly přirozených radostí, nejde už k jinému.
Léky proti smyslnosti
Jak už bylo tolikrát řečeno: Lék je v samém klínu zla. Opravdu zlo u smyslnosti pochází jedině z toho, že sebe špatně milujeme. K vyléčení toho bude nám tedy nutno ne sebe nenávidět, nýbrž milovat sebe, jak je třeba. A co jiného to znamená, ne-li, že budeme pokládat za svou povinnost milovat v sobě to, co povznáší, a ne co zlehčuje, člověka, a ne zvíře, bohočlověka více ještě než člověka?
Citlivost
Není nám zakázáno např. milovat své tělo, pokud tak nečiníme na úkor duše. A tak dobře pochopená láska k tělu odsuzuje smyslnost, a to naprosto. Neboť ani oprávněné tělesné rozkoše nemají svůj cíl v sobě samých. Jsou podřízeny vyšším radostem rozumu a srdce. Proto vše, co v těchto rozkoších může porušit tyto radosti nebo je zasáhnout, musí být bez milosti vyhlazeno. Mladý člověk by měl tedy usilovat jen o to, co může zušlechtit jeho rozum a rozšířit jeho srdce.
Kultura rozumu
Povinností nás čestných lidí je rozvinout především svůj rozum. Jen za tu cenu lze nabýt lidské dokonalosti. Všichni jsme povoláni být tak rozumnými, jak jen možno.
Mravní kultura
Nicméně, nejsme povinni být čistí jen proto, abychom pěstovali svůj rozum. Musíme být takovými hlavně proto, abychom rozšířili své srdce. Opravdu dobrý člověk (a tím více bohočlověk) musí být člověkem podstatně dobrým. A nic není schopnější naučit nás milovat jiné nezištně jako čistá a nezištná láska k sobě samým. Srdce toho, kdo jednou vystoupí na vrchol hory, se zmocní nevypravitelná radost, že je na chvíli zbaven maličkostí země.
3 Činnost a charakter
3.1 Návyk
S energií a zručností je pro vůli možné spojit prakticky vášnivá a citová hnutí s božským ideálem, takže oživí a posílí v sobě samu lásku k tomuto ideálu, a že založí svou naprostou vládu nad panstvím smyslovosti. Bohužel, tato práce výchovy charakteru není prací jednoho dne, nýbrž zdlouhavým dílem. Nestačí vědět, že můžeme užít svých vášní a svých nejlepších vznětů k tomu, abychom uváděli každodenně své chování v souhlas s životním ideálem, jenž se nám ukládá. Je nezbytné, abychom je skutečně užívali, a to vytrvale. Jak k tomu dospět? Činností! Tato činnost musí v nás směřovat k vytvoření pevných mravních návyků, jež (budou-li jednou získány) nám usnadní úkol a zpříjemní nám ho. Přirozená činnost má za účel učinit nás vlastníky pevných návyků, jež rozumně sdruženy kolem volní osy (tj. kolem osy, jíž je vůle) učiní z nás charakterní lidi. Co je to mravní návyk a v čem spočívá jeho mravnost? Na to se teď pokusím odpovědět.
Povaha návyku
Slovem „návyk“ se rozumí sklon (získaný opakováním jistých úkonů) provádět obdobné úkony s lehkostí a zálibou. Proto mravní návyk není nic jiného než tendence konat snadno a příjemně mravní úkony, nabytá jedině jejich opakováním. Podobně jako nohy malého dítěte nabývají vlády [tj. zesilují] jen chozením, tak jeho vůle okřívá jenom chtěním. …
… Tím, že chce (jinými slovy, že provádí úkony vůle), nabude poznenáhlu vůle. Jsou lidé, kteří zůstávají ctnostnými, protože jsou neschopni nepravosti, a jiní, kteří se takovými stávají navzdory svým sklonům k neřesti. Ti [později zmiňovaní] jsou charaktery, ti druzí ne. S výchovou charakteru je to opravdu tak, jako s vyučováním. Nezáleží na tom, jestli dítě umí odříkat pravidla zpaměti, ale na tom, jestli je umí uvádět do praxe. Nejlepší prostředek, jak něco pochopit, je provádět to. Čemu se někdo naučí nejtrvaleji a co někdo podrží nejlépe, je to, čemu se naučí jaksi sám od sebe. I nejlepší premianti vyučování ctnostnému životu se mohou stát pověstnými zloduchy. Mravně čistší je ten, kdo tu čistotu praktikuje ve svém životě (byť by o ní teoreticky příliš nevěděl), než ten, kdo o ní dokáže dokonale mluvit, ale sám nic z té čistoty nemá. Činnost tedy hraje ve výchově hlavní úlohu, vyšší, než je úkol všech pojednání, sebe lépe promyšlených, sebe lépe napsaných. Naše úkony, na pohled sebevíce bezvýznamné, jestliže je jen trochu opakujeme, tvoří s týdny, měsíci a roky ohromný celek, který se vpisuje do organické paměti ve tvaru nevykořenitelných návyků. Jakkoli nepříjemné může být provádění určitého úkonu, s počtem opakování se ta nepříjemnost umenšuje, až zmizí úplně. V základu tkví důvod mravního návyku v tom, abychom vyléčili naše činné schopnosti z jejich přirozené slabosti, zdesateronásobili jejich působnost a tak se nesli k dobru jakoby zcela přirozeně. V tom smyslu návyk je opravdu „druhou přirozeností“. Zatímco naše první přirozenost je nám dána zcela hotová (aniž v ní za něco můžeme), návyk je naším dílem. Jeho osvojováním jsme sami sobě vlastními tvůrci.
Mravnost návyku
Někteří filosofové zpochybňují cenu morálních návyků, když tvrdí, že je-li ctnost zvykem činit dobro, stane se nakonec jakousi rutinou, z níž je vyloučena svoboda. Proti tomu se dá namítnout, že mravní návyk vzniká dobrovolnými úkony neustále opakovanými a jeho blahodárným tlakem nabýváme po všechny dny více vlády nad sebou, a to je ideální bod, k němuž má tíhnout výchova charakteru. Jiní zase namítají, že návyk zmenšuje úsilí a tím oslabuje sebevědomí. Na to lze odpovědět, že i když je cílem, aby vědomo přešlo v nevědomo, tj. abychom dospěli k tomu, že budeme ovládat klávesnici ctností se zavřenýma očima, přesto naše sebevědomí není z toho vyloučeno. Doslova každým okamžikem se naskýtá pro téhož jednotlivce tisíc způsobů, jak praktikovat rozvahu, spravedlnost, lásku, sílu, umírněnost, čistotu a pokoru. Není tedy ani okamžiku v našem životě, kde by sebevědomí nemuselo zůstat na stráži v téže době, kdy návyk provádí svou činnost. Proto je výchova charakteru celoživotním dílem. Světci, kteří jsou velikými umělci v mravním řádu, nikdy nepřestávají bdít ani hromadit svá úsilí, aby je zmenšili, a při tom rozmnožují svou zásluhu.
3.2 Zákony návyku
Nestačí říct, že návyk se získává úkony a že jeho vývoj je přímo úměrný s jejich opakováním. Důležitější je vědět, kterým zákonům je toto opakování podrobeno, aby mělo své účinky. Tyto zákony jsou dvojího druhu, podle toho, zda se týkají hygieny duše nebo řídí cvičení svých schopností. Není předmětu důležitějšího a zároveň více opomíjeného, než je tento.
Hygiena duše
Fyziologická hygiena
Zákony tělesné zdravovědy (dobře pochopené a dobře zachovávané) mohou působit a zachovávat fyzické zdraví. Tak je tomu i se zákony mravní hygieny vzhledem ke zdraví duše. Jako se může definovat zdraví těla: rovnováha jeho fyziologických funkcí, tak nevidím nic nevhodného v definování zdraví duše: rovnováha jejích mravních funkcí. …
… Ze způsobu péče o zdraví těla můžeme odvodit i způsob péče o zdraví duše. Dle odborníků na zdraví těla závisí toto zdraví především na rovnováze těchto dvou funkcí: totiž na dýchání a vyživování. Bez asimilace není tělesné svěžesti, není pro naše plíce čistého vzduchu a pro náš žaludek zdravých pokrmů. Příčinou špatného tělesného zdraví však není ani tak to, že by se lidem nedostávalo čistého vzduchu či zdravých pokrmů (ty mu bývají na dosah), nýbrž špatné návyky související s jejich řádných obstaráváním. Pravidelně si dopřávat čistého vzduchu (např. větráním či chozením na procházky) a pravidelně jíst, je prosté. Přesto těmito pravidelnými úkony většina lidí pohrdá. Totéž co o hygieně dýchání lze říci i o hygieně výživy. Většina odborníků se shoduje, že za našich dnů se příliš jí a pije, a že ohromná práce, již ústrojí vydává na asimiliaci těchto věcí, je velmi škodlivá organickému celku a zasahuje svou vysilující ozvěnou až do rozumového a také mravního života. Všeobecný odpor ke „střídmému životu“ je však dnes veliký. Pravá střídmost spočívá v tom, dohlížet na to, jak se živíme a osvěžujeme, že jíme a pijeme jen se zřetelem na všeobecný stav svého zdraví, na rozumovou práci, již máme provádět, nebo také na odpočinek, kterého si máme dopřát.
Mravní hygiena
Duše potřebuje více ještě než tělo dýchat v čistém ovzduší, živit se zdravými pokrmy, protože následky duševních nemocí se nedají srovnat s následky nemocí tělesných. A přece kolik to mladých lidí, kteří tráví velkou část svých dnů, a hlavně večerů, v mravní atmosféře nedýchatelné, těžké, plné všelikých výparů skepticismu a smyslnosti? Velká část jejich duševní síly se rozptyluje na různých večírcích či diskotékách, v kinech, u televize, u her nebo na internetu. Než aby ze všech sil se přičinili o vymanění z těchto sociálních nátlaků, nemají k tomu odvahu. A tak pokračují i uvnitř ve vysilujícím a rozházeném životě vnějším. Místo aby hledali lék na prázdnotu svého srdce v oprávněných a vznešených vznětech, aby se připravovali na svou budoucí úlohu manžela a otce pozvolnou prací mravní očisty, raději udržují všelijaké sny, množí povrchní poměry a plýtvají jemnými city. Mnozí se vymlouvají na to, že až přijde čas, usadí se (resp. dají se konečně na počestný život). Jaká to ale nebezpečná utopie! Se zdravím duše se to má tak, jako se zdravím těla. Když někdo strávil své mládí v jeho podrývání (když porušil všemožně křiklavými zlořády rovnováhu funkcí podstatných k životu), pak se z dneška na zítřek nezotaví, ani nevybuduje porušenou rovnováhu.
Gymnastika duše
Dávat pozor na základní zákony tělesné hygieny však nestačí. Je třeba přidat k tomu výcvik svalů. Než jaká cvičení? Tomu se již nerozumí. Je nutno se držet umírněných a řádných cvičení, která (zjemňujíce pozvolna svaly a je zesilujíce) usnadňují dobrou činnost podstatných životních ústrojí a udržují zdraví ve stálé rovnováze. Má tělesné zdraví cenu samo o sobě a může být vyhledáváno pro ně samo, nebo naopak, má cenu jen relativní, které se mu dostává jedině z tělesných vztahů se zdravím duše?
Sporty
Nepatřím k těm, kdo si myslí, že cílem zdejšího života je dobře se mít a rovnat se v síle svalů profesionálním atletům. Podle mne stačí najít si nejjednodušší cvičení, pokud přispívají k zvětšení dýchací schopnosti našich plic, usnadňují převod bohaté krve organismem a působí v nás živou a účinnou asimilační práci. Prvním zákonem svalového cvičení je tedy tzv. zákon nekonečně malých. Tento zákon praví, že není třeba mladému člověku (plným právem starostlivému o své zdraví) uchylovat se ke cvičením složitým a silovým; větší cenu má pro něj, drží-li se jednoduchých způsobů (napodobených od způsobů přírody), jejichž opakování nakonec v něm vybuduje …
… rovnováhu přirozených vloh. A k zákonu nekonečně malých, jenž určuje látku [neboli obsah] tělesných cvičení, je třeba přidat zákon nepřetržitosti (trvalého rozvoje), jenž řídí jejich formu. Tento zákon je jakoby duší tělesné gymnastiky. Jestliže někdo přestane sebe cvičit a povolí ve svých úsilích, ztratí ve velmi krátké době zásobu energie, o jejíž získání se bude muset dlouho přičiňovat. Naopak, jestliže někdo vytrvá a má metodu, časem se tato cvičení stanou zvykem, potřebou, druhou přirozeností, místo aby unavovaly. Proč tak naléhám na tělesná cvičení? Protože tato prostá gymnastika, ale metodická, je ohromným doplňkem pro výchovu charakteru. Je jako „obecná škola vůle“. Navíc může sloužit jako vzor pro gymnastiku duše.
Zákon nekonečně malých
Všichni psychologové se shodují na nutnosti duševních cvičení, neshodnou se však již na druhu těchto cvičení. Bývaly doby, kdy se myslelo výlučně, že duchovní cviky záleží v denní četbě kapitoly o zbožnosti nebo askezi. Podle mne však opravdové duševní cvičení musí být více činností než četbou, a že mimo to tato činnost nesmí být nikdy přerušena. Schopnosti duše je třeba posilovat stejně jako údy těla. Jejich vývoj usnadní duši mravní funkce dýchání a výživy. Mladý člověk se zdravými a pevnými návyky sám a bez nesnází se vyprostí z oslabujících prostředí (dýchání) a pocítí potřebu mravní stravy posilující (výživa). Jak ale takové návyky rozvíjet? Cvičením – tím, že se každý den podrobujeme zachovávání velmi prostých, ale přísných zákonů, a v prvé řadě zákonu nekonečně malých. Buď máme přirozené schopnosti získat dobré návyky, tzv. ctnosti temperamentu, a pak není nic snazšího, jako je uplatnit a umravnit, nebo jsme přišli na svět s vadnými sklony a v tomto případě je to z naší strany otázka energie a zároveň rozvahy, abychom je neutralizovali a nahradili lepšími.
Zákon nepřetržitosti
Pro studenta, který je od přirozenosti nakloněn ke zdrženlivosti, bude snadné orientovat podobné vlohy podle božského ideálu a dát z toho těžit své vůli. Jeho vůle zase (poté, co se tímto ideálem nadchne) vtiskne těmto přirozeným vlohám svůj mravní znak a změní je ve ctnost. Pro jiného, který je svým temperamentem (ať už zděděným či získaným) nakloněn ke smyslnosti, bude zapotřebí metodické práce spočívající ne v domnělém heroickém úsilí (např. vstupu do kláštera), nýbrž v úsilí vážném, opakovaném a vytrvalém. Zákon nekonečně malých vyvolává zákon nepřetržitosti.
Nejprve jde o to rozhodnout při našem způsobu života, kde mají hlavně původ naše denní slabosti. Snad v četbě? Pak nečtěme nebo čtěme méně nebo měňme svá čtení. Snad v divadle? Počkejme s návratem do něho, až nebudeme [duchovně] nemocni, nýbrž zdraví. Snad je to společnost? Mějme odvahu změnit ji. Snad je to otázka temperamentu? V tomto případě se poraďme u lékaře a zároveň u někoho moudřejšího.
Než to si dobře pamatujme, že totiž mravní povaha (právě tak jako fyzický temperament) se nedá změnit z dneška na zítřek prudkými reakcemi, nýbrž časem, úkony do neurčita opakovanými. Zároveň když odstraňujeme blízké příležitosti k pádu, chopme se kladných prostředků k získání a k rozvinutí příslušných ctností.
Jsme-li smyslní (tj. máme-li náklonnost pěstovat vášnivý egoismus v hrubé formě smyslnosti), vzbuzujme v sobě ideu egoismu vznešenějšího, ctnostné sebelásky. Vyvolejme kolem této idey pohnutky, jež jsou nejschopnější učinit ji svůdnou, pak pohnutky prospěchové (jako je motiv naší budoucnosti), až k těm nejnezištnějším (jako je láska ke ctnosti, lidská důstojnost, ohled na jiné a vděčnost bohu). Vyvoláváním těchto vyšších důvodů se vášeň smyslné lásky (jejíž jsme obětí) …
… odvrátí od nízkých příčin, jež snad máme pro její udržování. Poznenáhlu se zduchovní. Nakonec ji proměníme v pravou lásku. Naše vůle bude zdesateronásobněna. Svým způsobem je to ustavičné mučednictví, avšak toto každodenní umírání sobě obsahuje v sobě vzácné zárodky [boholidského] života. A s opakováním úkonů se bude úsilí menšit.
3.3 Mravní návyky a charakter
Charakter by se mohl definovat jako soubor mravních návyků, rozumně sdružených okolo volní osy (tj. kolem osy, jíž je vůle). Charakterní člověk se pozná především podle jednoty a stálosti svého mravního chování. Návyk je v pevném stavu to, čím jsou v přechodném stavu úkony, jež přispěly k jeho získání. Jde tedy pouze o to vědět, která skupina mravních návyků bude moci přispět k utvoření charakteru, a za jakých podmínek bude muset mladý člověk toto uskupení (na svůj vlastní účet) spravovat.
Mravní rovnováha
Je řada mravních návyků (ctností), které mohou napomáhat k utváření charakteru. Teoreticky není dovoleno vybírat si mezi mravními návyky jen ty, které se mu líbí, nicméně prakticky si člověk nemůže namlouvat, že je získá všechny. Cílem charakterního člověka je v plnosti uskutečnit životní ideál, jenž se ukládá jeho svobodné činnosti. Kromě toho jednotlivé ctnosti spolu úzce souvisejí. Nelze se domnívat, že mohu získat jednu s vyloučením jiné, pokud mi ovšem k získání některých z nich objektivně něco nebrání (např. žebrák nemůže dávat almužnu, ženatý člověk nemůže být panicem a neschopný se těžko může vzdělat). Není však pochyb o tom, že existuje určitý soubor ctností, jenž (za každého předpokladu) je uložen každému člověku.
Základní ctnosti osobní
První povinností rozumného člověka je rozumné jednání, neboli moudrost (či také rozvaha). Tento návyk jednat vždy rozumně získáme a rozvineme, jen když se napřed podrobíme dvěma zákonům, jež řídí získání a rozvoj každého návyku: zákonu nekonečně malých a zákonu nepřetržitosti. Charakterní člověk je tedy především člověkem rozumným, který užívá rozvahy jako majáku, aby osvítil obzor mravnosti a nevrhal se slepě do směsice náklonností. Ve světle této ctnosti získává všechny ostatní, zvláště ty, jež dovedou učinit samovolné vzněty smyslovosti poddajnými stálým požadavkům lidského ideálu – ctnosti síly a ukázněnosti (zdrženlivosti). I tyto ctnosti se získávají a vyvíjejí úkony do neurčita metodicky opakovanými! Cílem těchto ctností je zduchovnit vzněty citlivosti, tj. působit, aby sloužily k vyplnění našich povinností být rozumnými. Nejsme jen duchy, a nejsme jen prostí živočichové! Náš život musí tedy záležet v určité mravní rovnováze, jež zcela zachovává naprostá práva rozumu a zároveň počítá s poměrnými požadavky těla. Tato mravní rovnováha v ustavičných vztazích těla a ducha je vlastní dílo ctnosti ukázněnosti a síly. Ukázněnost brání pouhé smyslovosti zvrhnout se ve smyslnost; síla si bere na starost, aby obrátila v sebevědomé vlastnictví všechny první hnutí smyslového řádu, jež nás sobě samým vyrvávají nevědomky svou prudkostí a zbavují nás sebe samých svou samovolností.
Základní ctnosti společenské
Čestný člověk v úplném rozvoji své osobnosti nemá plnit jen osobní povinnosti, ale i povinnosti společenské, neboť člověk není stavěn na život v osamění, nýbrž ve společnosti rodiny. A tu společenské (rodinné) povinnosti volají po společenských ctnostech. Člověk tedy nemá žít jen životem osobním (niterným), uchylovat se do ústraní, nezajímat se o své bližní, ale má pěstovat vztahy i s druhými lidmi …
… (především pak se svou rodinou). Život se však nezískává bez šrámů a jizev, a nerozvíjí se bez námahy. Posilujme svou vůli pevnými návyky spravedlnosti a laskavosti (solidarity). Tyto návyky se získávají a rozvíjejí jen každodenními úkony, ustavičnými reakcemi chtěného (milovaného) ideálu na náš egoismus, hrdinným a stálým obětováním „nenáviděného já“, jež se stále staví mezi naše touhy a skutečnost.
To je tedy soubor mravních návyků, jichž musí nutně nabýt mladý člověk, starostlivý o to, aby se stal charakterním člověkem. Mým cílem je hlavně přivábit pozornost mladých na úzký vztah, který je mezi charakterem a mravními návyky (tj. ctnostmi). Bez tohoto souboru mravních návyků by vnitřní jednota a stálost člověka těžko byly možné.
Jednota a stálost mravního charakteru
Jednota
Mravní ideál je jeden. V tom, co má podstatného, je týž pro všechny, přestože jeho uskutečnění je beze sporu schopné mnoha odstínů a stupňů (s ohledem k různostem temperamentu, prostředí, času, výchovy). Je to jakýsi druh nerozdílného celku, jemuž se nemůže nic úmyslně odnít, a přitom ho nezničit nebo převrátit. Většina lidí však k tomuto ideálu nedospívá, a místo života, jehož každý úkon by byl poznačen značkou povinnosti, podávají nám žalostný obraz života rozptýleného, nevyrovnaného, bez orientace. Důvod tohoto zmatku spočívá v tom nesmyslném předsudku, že stačí znát ideál, aby byl ihned uskutečněn. Jak jsem ale ukázal, ideál je sám o sobě bez moci na naši oslabenou vůli a na zvířeckost našich sklonů. Aby se stal principem života, musí být nejen poznán, nýbrž chtěn, [musí být] nejen ideí-světlem, ale také ideí-silou. Ta idea-síla pak není nic jiného, než mravní návyk (ctnost), získaný vlivem ideálu chtěného a milovaného. Ctnost je světlo, poněvadž se získává jen prostřednictvím rozumu, a síla, poněvadž je soustředěnou svobodnou činností, sklad energie, uložený v různých našich mohutnostech volními úkony do neurčita a soustavně opakovanými. Když se tedy člověk stane majitelem všech potřebných mravních návyků, které jsou potřeba k uskutečnění mravního ideálu, vyzařuje jeho mravní život jednotu tohoto ideálu. Tento prožívaný ideál činí z něho živoucí ideál, bytost urovnanou, charakter.
Stálost
Tato jednota života, tato mravní rovnováha, která je známkou velkého charakteru, je navíc jednota pevná, rovnováha stálá, dík nabytému ctnostnému návyku. Co je opravdu stálejší než přirozený sklon? Návyk je jako druhá přirozenost. [A to, co je přirozené, stává se nutností.] Prohlubuje v nás potřebu jednat v souladu s ideálem (tj. jednat ctnostně).
3.4 Rozumové návyky a charakter
Chceme-li být charakterními lidmi, nespokojme se tím, že vyloupneme několik ctnostných úkonů podél cesty, která vede k lidskému ideálu; byli bychom v nebezpečí, že zůstaneme na cestě. Naopak, množme tyto úkony do nekonečna a soustavně. Tak si získáme pevné mravní návyky, jež nám pomohou osvojit si milovaný ideál a dají našemu chování jednotu a stálost. Víte, který přirozený prostředek je nejjistější pro dosažení ideálu charakterního člověka? Poznání a práce (jak si hned ukážeme).
Morálka a poznání
Jaký je vztah mezi poznáním a morálkou? Na to existují dva (stejně špatné) názory:
- První tvrdí: Rozmnožte poznání, a tím rozmnožíte ctnost; jediný způsob, jak tvořit učence a zároveň lidi, je učinit povinným filosofické vzdělání.
- Druhý tvrdí: Poznání nadýmá, a proto je lepší nevědomost ve prospěch pokory.
Nenechme se však falešnými záminkami odvrátit od studia. Výchova rozumu v hojné míře přispívá k výchově vůle. Na druhou stranu však pamatujme, že poznání samo o sobě není dobré přeceňovat, neboť diplom výchovy se nedává tak snadno jako diplom vzdělání. K řádné výchově vůle je zapotřebí desítek let usilovné práce. V jaké míře a za jakých podmínek mohou rozumové návyky (= poznání) přispět k výchově vůle?
Osobní očišťování
Výměna vyšších myšlenek nás vyprošťuje z nízkých sugescí. Lidské tělo má tu vlastnost, že se může ohnout podle požadavků rozumu, jako hlína se může utvářet prsty hrnčířovými. Již z toho důvodu je poznání plodným principem mravní očisty. Dovoluje nám umrtvovat smyslnost tím, že jí odnímá čas a příležitost k nasycení.
Společenská očista
Poznání však není jen vynikajícím prostředkem k osobní očistě. Slouží i k rozvinutí společenských ctností v nás. Správný student nemá pěstovat moudrost výlučně pro sebe (pro osobní potřebu), nýbrž také pro jiné, protože je vázán povinností spravedlnosti a lásky.
Povinnost spravedlnosti
Povinnost spravedlnosti je podobná té, jakou má otec rodiny, který je nucen zpracovat své pole, obdělat je, včas je oset, ovláčit, chce-li podat svým dětem kousek chleba, jejž právem od něho očekávají. Co bychom řekli o hospodáři, který, založiv ruce na celou zimu, by nepomýšlel chopit se pluhu, až teprve dva měsíce přede žněmi, a který by se pak trápil, že nic (nebo skoro nic) nesklidil? Myslíte, že ho tyto slzy pokořeného lenocha rozhřeší od jeho nedbalosti a že jeho lítost, třebas byla i upřímná, vytrhne z hladu a bídy ženu a děti, jež má na starosti? Tak tomu bude s těmi z nás, kteří dávají přednost povyražení před studiem. Svědomité studium, zároveň co ukázňuje ducha, posiluje i vůli. Studující, který pracuje pravidelně, získává a rozvíjí v sobě dvě ctnosti naráz: rozumovou ctnost (pomocí níž ukládá zásobu poznatků, které bude jednou potřebovat) a mravní ctnost (která ho učiní s to, aby vyhověl povinnostem svého povolání). Poznání (resp. správné vzdělání) má tedy velký vliv na naše chování.
Povinnost lásky
Každý upřímný člověk sní rovněž o tom, jak vyrvat své nerozumné bližní omylu nebo skepticismu: otevřít jejich duši slunci pravdy. Jak toho docílit? Studiem z lásky k bližnímu – napájením z úrodného pramene poznání (moudrosti). Snoubí-li se v člověku moudrost s laskavostí, jejich harmonie bude mít moc druhé okouzlovat (přesvědčovat).
Poznání je umravňující prvek, jímž se mohou krotit prudké vášně těla a zvýšit úroveň spravedlnosti a lásky. Je však zapotřebí umět studovat.
Práce a odpočinek
Většina studentů má o práci podivné představy; mnozí neumějí pracovat. Pracují jakoby pro zábavu – kdy je napadne a jen pro radost. Na zkoušky se připravují na poslední chvíli. Nejlepší způsob, jak přeplout zkoušku, je připravovat se na ni dlouhou dobu, pracujíce den co den. [To je nejlepší způsob, jak svou látku dokonale asimilovat a strávit.] Rozumný (jakož i mravní) život je záležitostí návyku. Je podroben ve svém rozvoji zákonu nekonečně malých a zákonu nepřetržitosti.
Píle
Ctnost píle, k níž podobná práce směřuje, se získává jako všechny jiné ctnosti – vyžaduje ustavičného zásahu vůle, jež se jako ona živí a posiluje svými vlastními úkony. Laxní student místo aby pracoval, kdy je třeba, pracuje, kdy se mu líbí. Při takovém pojímání studia se rozumový i mravní život zredukuje na nulu. Naopak, pracuje-li student den ze dne, bude časem ohromen svými úspěchy. Člověk se v něm bude upevňovat zároveň s učencem.
Odpočinek
Umění odpočinout si je velikým uměním. Je jakoby opakem umění práce. Nesměšujte však tento odpočinek s leností ani s nečinností. Vážný student odpočívá, aby mohl více studovat. Pravý odpočinek musí být řízen vůlí stejně jako studium. Často nejlepší způsob odpočinku spočívá ve změně práce. Nicméně i ostatní druhy odpočinku jsou oprávněné. Je dovoleno rozptýlit se, hrát si, cestovat, počestně se bavit se svými přáteli, pěstovat [různé] druhy povyražení – čili [užívat] všechny věci, jež uchovávají duchu jeho život, obraznosti její svěžest a nedeprimují ani smysly ani vůli. Takovýto způsob odpočinku (řízený vůlí) se pak sám stává činností, jež zušlechťuje.
Závěry
Naším cílem je stát se čestným, charakterním člověkem. Naše poznávací schopnost se světlem, jež má od rozumu, nás staví před ideál, mající být uskutečněn: ideál čestného člověka. Z té příčiny nám označuje cíl a poučuje nás o prostředcích, jak k němu směřovat. V tom (a ničem jiném) spočívá jeho úkol. Je osvětleným majákem na pobřeží. Jeho světelný proud je nám při plavbě vzácnou pomocí, avšak on sám nás k přistání nevede. K přistání [tj. dosažení cíle naší cesty] opravdu nestačí jasně vidět, nýbrž je třeba být silným. Jisté energie všeho druhu nám nechybějí. To, čeho se jim spíše nedostává, je, aby byly ukázněny. Kdo je ukázní? Vůle, osvícená ideálem – ideál, aby měl účinný vliv na směr našeho chování, nesmí být jen viděný, nýbrž chtěný; jinak řečeno: idea-světlo musí se prakticky stát ideí-silou. V tomto pojetí ideál chtěný (milovaný) vábí k sobě vášnivé a vznětové energie, nejschopnější k jeho oplodnění. To, co od nich bere na pudové (slepé) síle, to jim vrací v mravní (osvícené) síle. Časem a vlivem opakovaného chtění se tvoří návyky, jejichž rozumné sdružení kolem osy-vůle tvoří mravní charakter.