Bůh4
Vyvrácení námitek
1 Stručná rekapitulace dvou hlavních námitek
Proti boží existenci existuje řada vážných námitek, z nichž nejzávažnější mi připadají být tyto:
1.1 Argument ze zla
- Kdyby bůh existoval, pak by nepřipustil výskyt nepřiměřeného zla [jako je např. nepřiměřené utrpení s vážnými/trvalými následky, vážné tělesné či mentální vady znemožňující plnohodnotný život, nebo předčasná smrt].
- Jenže na světě takové zlo prokazatelně je.
- Proto bůh neexistuje.
1.2 Argument z nespravedlnosti
- Rozdíly mezi lidmi [jako jsou např. vnější příznivé či nepříznivé okolnosti, nebo vnitřní dispozice s určitými talenty či hendikepy] představují nespravedlnost.
- Za tyto rozdíly může vposledku bůh.
- Proto je bůh nespravedlivý.
Společným jmenovatelem těchto argumentů je objektivní překážka, která člověku znemožňuje (nebo přinejmenším výrazně ztěžuje) dosáhnout cíle lidského života, jímž je osobní zdokonalení (spočívající v dosažení dobrého charakteru). Na konkrétní podobě této překážky příliš nezáleží. Stěžejním předpokladem výše uvedené námitky je fakt, že taková překážka [v životě některých lidí] skutečně existuje.
2 Důležité předpoklady pro správné řešení
2 (problému zla a nespravedlnosti)
Při uvažování o smyslu lidského života, dochází rozumně uvažující člověk k následujícím poznatkům, které mají na řešení problému zla a nespravedlnosti zásadní vliv:
- bůh existuje
- bůh je dokonalý (a tudíž i nutně dobrý a spravedlivý)
- život smrtí nekončí (ale pokračuje dál i po smrti)
- cílem lidského života je osobní zdokonalení
- zlo (ve smyslu reálně existující špatné věci) neexistuje
- jediným objektivním měříkem dobra a spravedlnosti je bůh (takže není-li bůh, pak logicky nemůže být žádná řeč ani o tom, co je či není zlé nebo nespravedlivé)
3 Jejich vysvětlení (odůvodnění)
3.1 Bůh existuje
Těžiště důkazu boží existence spočívá v poznatku, že každý následek má nějakou příčinu, ale tento řetězec nemůže jít do nekonečna → na úplném začátku musí být nějaká první příčina.
Ve stručnosti: Existují-li vzniklé věci, pak musí existovat i nějaká nevzniklá věc (= bůh). Proč? Protože každá vzniklá věc (následek) vznikla z nějaké jiné věci (příčiny). Vzniklé věci totiž mohou vzniknout jen trojím myslitelným způsobem: (1) z ničeho, (2) samy od sebe, (3) z jiné věci (příčiny). „Z ničeho“ ani „samy od sebe“ však vzniknout nemohou, a tak je jasné, že vznikají jen a pouze z nějaké jiné příčiny (tj. působením jiných věcí). A protože řetěz příčin a následků nemůže jít do nekonečna, tak někde na úplném začátku musí být nějaká „první příčina“ – tj. věc, která dala vznik všem ostatním věcem, ale která musí být logicky sama nevzniklá/nezapříčiněná (čili věčná). Takové věci se říká „bůh“. Protože tedy prokazatelně existují vzniklé věci, musí [nutně] existovat i bůh.
Pro podrobnější vysvětlení odkazuji čtenáře na samostatnou kapitolu (o důkazu boží existence).
3.2 Bůh je dokonalý
Těžiště důkazu boží spravedlnosti spočívá v poznatku, že bůh je dokonalý, a jako takovému mu nemůže nic dobrého chybět – tedy ani ctnost spravedlnosti (či jiných dobrých vlastností).
Ve stručnosti: Dokonalost = kompletnost, plnost, dovršenost, celistvost a bezchybnost (tj. absence něčeho, co má být; opak nedokončenosti, nehotovosti, nevyzrálosti či nedospění k cíli). Je-li bůh neomezený (což se dá dokázat – viz např. kapitola o základních božích vlastnostech), pak neexistuje nic, co by mu chybělo. Kdyby mu totiž něco chybělo, pak by existovala věc, kterou nemá a která se od něj liší. Taková věc by ale musela být na něm nutně nezávislá (a tedy absolutní), což by [ve svém důsledku] znamenalo, že by musela být rovněž bohem. To je ale absurdní a nesmyslné, protože existence dvou bohů je logicky vyloučena → vpravdě nezávislá, neomezená a dokonalá věc (= bůh) totiž může být jen jedna. Je-li tedy bůh skutečně neomezený, pak musí být nutně i kompletní, úplný, celistvý a bezchybný (tj. nepostrádající nic, co má mít → nic dobrého/pozitivního, co existuje). Bytost s těmito vlastnostmi pak nazýváme „dokonalou“. Bůh je tedy dokonalý. Pokud je ale bůh dokonalý (tj. nepostrádající žádnou dobrou věc = dokonalost), pak mu nemůže chybět ani moudrost, dobrota či spravedlnost. Bůh je tedy [kromě jiného] i nutně spravedlivý (tj. nemůže být nespravedlivý).
3.3 Život smrtí nekončí
Těžiště důkazu nesmrtelnosti lidské duše spočívá v poznatku, že pokud nás bůh stvořil s touhou po trvalých hodnotách, bylo by nefér, kdyby nám smrtí znemožnil jich dosáhnout.
Ve stručnosti: Člověk je přirozeně zaměřen k trvalým (nepomíjivým) hodnotám – především k pravdě a lásce. Stvořitelem člověka (a tedy i lidské přirozenosti) je bůh. Je-li tedy lidská přirozenost zaměřená k trvalým (věčným) hodnotám a stvořitelem této přirozenosti (tohoto jejího zaměření) je bůh, pak to znamená, že bůh stvořil člověka, který je zaměřen k nesmrtelnosti (věčnosti). Pokud by ale bůh stvořil člověka toužícího po trvalých hodnotách (po nesmrtelnosti), ale zároveň by mu neumožnil tyto hodnoty dosáhnout (tím, že by ho o ně smrtí jednou provždy připravil), pak by ho oklamal/podvedl. Dokonalý bůh ale klamat …
… nemůže (to by odporovalo jeho dokonalé povaze). Lidský život tedy nemůže zaniknout, protože tím by se toto naše zaměření k trvalým hodnotám ukázalo jako marné (klamné).
Pro podrobnější vysvětlení odkazuji čtenáře na samostatný článek (viz shorturl.at/asFUZ).
3.4 Cílem lidského života je osobní zdokonalení
Těžiště důkazu, že „cílem lidského života je osobní zdokonalení“, spočívá v poznatku, že smyslem a cílem každé stvořené věci je fungovat v souladu se svým přirozeným ustrojením či zaměřením, a protože lidská přirozenost je zaměřena k realizaci svého potenciálu (a tento potenciál spočívá především v poznání pravdy a vedení mravně dobrého života), pak cílem a náplní lidského života je [pracné] získávání těchto hodnot, což se v praxi projevuje jako získávání dobrých návyků neboli ctností.
Ve stručnosti: Člověk je ve své podstatě tělesně-duchovní bytostí (tj. duší v tělesné schránce), která je přirozeně zaměřena a vybavena k určitým činnostem, jež ji mají zdokonalit. Těmito činnostmi, k nimž jsme přirozeně zaměřeni, jsou především správné myšlení (= pravda) a dobré jednání (= láska). Čili naše hlavní schopnosti (= rozum a vůle) jsou zaměřeny k pravdě a lásce. Známe-li zaměření našich hlavních schopností, pak víme i to, v čem spočívá naše zdokonalení → v respektování přirozených zákonů správného (logického) myšlení a dobrého jednání (tím dává člověk svému životu řád), neboli ve vytvoření dobrého charakteru. Uvádět svůj život do souladu s těmito zákony správného myšlení a dobrého jednání znamená žít mravně dobrým životem, a tím dosáhnout cíle lidského života. Uvažovat a jednat v rozporu s těmito zákony znamená zahodit svůj potenciál, zmařit svůj život a minout se cílem.
A jelikož nejvyšším a nejdokonalejším dobrem není nic menšího než samotný bůh, pak konečným smyslem a cílem lidské existence je získání boha, který se v našich životech „zpřítomňuje“ v podobě dvou nejvyšších mravních hodnot pravdy (= pravdivého poznání) a lásky (= laskavého jednání).
Zde je vhodné dodat, že se jedná o cíl, kterého se nedosahuje nutně. Bůh totiž stvořil člověka svobodným – s možností ho odmítnout. A takové odmítnutí se v praxi děje právě odmítáním dobrého života (resp. dobrého charakteru).
3.5 Pravé zlo (jakožto reálná věc) neexistuje
Těžiště důkazu neexistence čirého zla (tj. bytostně zlých věcí) spočívá v poznatku, že bůh je (1) dobrý a (2) jediný (jeden), takže zlo nemůže být ani jeho výtvorem, ani druhým bohem.
Zlo můžeme chápat dvěma základními způsoby:
- buď pozitivně: jako přítomnost neboli reálnou existenci nějaké bytostně zlé věci
- např. vyloženě špatný sklon či bytostně prohnilou vlastnost (neřest), které jsou špatné proto, že v sobě obsahují něco vyloženě zlého → nějaké množství „čirého zla“ (bytostně zlého principu)
- nebo negativně: jako nepřítomnost neboli absenci nějaké dobré věci
- např. absence zábran či absence zraku, tepla či světla → v tomto pojetí si „zkaženost“ můžeme představit nikoli jako reálně existující kus nějaké bytostně prohnilé věci, z níž „vyzařuje“ cosi bytostně zlého (ďábelského), ale jako obyčejnou absenci neboli nepřítomnost nějaké pozitivní, dobré věci
Je-li bůh dobrý (což se dá dokázat – viz např. kapitola o základních božích vlastnostech), pak nemůže chtít ani působit (a tedy ani stvořit) zlo. V takovém případě tedy zlo nemůže být součástí božího stvoření (tj. nemůže být božím výtvorem), ale musí se nacházet mimo boží stvoření, mimo boha. Zlo, které by se nacházelo mimo boha (a bylo tak na něm nezávislé), by ale samo muselo být bohem. Jenže existence dvou bohů (resp. dvou protikladných principů – dobra a zla) se logicky vylučuje (viz důkaz boží jedinosti ve výše zmíněné kapitole). Proto není možné, aby zlo [jakožto svébytná věc či entita] skutečně existovalo. Tím je zároveň dokázáno, že „zlo“ je nutné chápat jen jako nepřítomnost nějaké dobré věci (resp. jen jako „označení“ určitého nepřirozeného/nesprávného stavu, kdy určitá [pozitivní] věc není taková, jaká by měla být). Zlo je tedy spíše označení pro špatný vztah mezi dvěma dobrými věcmi.
Příkladem zla může být třeba díra, chlad, slepota či tma. Díry nejsou samy o sobě nějakou reálnou věcí. Dírou označujeme stav, kdy na silnici chybí kus asfaltu. Díra tedy [v tomto případě] nemůže existovat bez asfaltu (tj. sama o sobě). Podobně slepota je špatný vztah mezi okem a zrakem, kdy oko přišlo o zrak (tj. oku chybí schopnost vidění). Díra je tedy absence asfaltu, slepota je zase absence zraku, chlad je absence tepla, tma je absence světla, obžerství je absence přiměřenosti či vhodné míry, utrpení je absence tělesné či duševní integrity, která nám působí bolest, a předčasná smrt je zase nepřirozené ukončení pozemského života. Pojem zla (podobně jako pojem nicoty, díry, slepoty, chladu …) je tedy uměle vytvořený lidmi, kteří se tím snaží jen popsat to, co se děje (či co nastane) v nepřítomnosti nějaké dobré věci. Tyto pojmy tedy nevyjadřují nějaké reálně existující věci, ale spíše jejich absenci (nepřítomnost, pokažení přirozeného/normálního stavu či odchýlení se od správného směru).
Všichni živočichové mají např. přirozenou potřebu přijímat potravu (= jíst), aby se udrželi naživu. Sklon, který nás nutí opatřit si potravu v momentě, kdy máme hlad, je tedy naprosto přirozený, a tedy dobrý. Problém nastane ve chvíli, kde se tento přirozený sklon tzv. „utrhne ze řetězu“ – tj. když padnou přirozené mantinely, které ho drží na uzdě. To se může stát třeba v případě [nepřirozeného] nadbytku potravy. S přechodem k zemědělství a vznikem měst se otevřela stavidla hojnosti. Dnešní člověk je obklopen supermarkety přetékajícími potravinami, které může konzumovat od rána do večera. Logickým důsledkem je nárůst obezity či srdečních chorob. Toto „zlo“ v podobě [nezřízeného] obžerství však není způsobeno nějakou vrozenou špatnou vlastností (protože pud přežití je sám o sobě přirozený a [za vhodných podmínek] dobrý), ale spíše absencí přirozených mantinelů, které nám pomáhaly držet tento náš pud (sklon) na uzdě. Pro člověka je dobré mít k dispozici přiměřené množství potravy. Pokud množství potravy klesne pod tuto přiměřenou míru, člověk pocítí zlo podvýživy. Pokud množství potravy stoupne nad tuto přiměřenou míru, člověk pocítí zlo obezity. Stačí ale nastavit opět správné mantinely (tj. dát věci do pořádku či uvést je na pravou míru), a zlo pomine.
Chceme-li tedy správně chápat zlo, pak bychom ho měli chápat jako „nepořádek“ → jako „to, co není v pořádku“ (tj. jako poruchu, defekt, deformaci, odchylku nebo nesprávný, nepřirozený či nepřiměřený stav).
3.6 Bez boha není spravedlnosti
Těžiště důkazu, že „bez boha není spravedlnosti“, spočívá v poznatku, že jediným objektivním měřítkem dobra a spravedlnosti je bůh, takže není-li bůh, pak logicky nemůže být žádná řeč ani o tom, co je či není zlé nebo nespravedlivé.
Ve stručnosti: Lidé si stěžují na to, že „bůh není spravedlivý“, protože jinak by [údajně] nemohl dopustit všechny ty nespravedlnosti a zlo. Tak zaprvé, abyste někoho mohli z něčeho obvinit, musíte mít k dispozici nějakou normu (zákon), s níž bude možné jeho jednání porovnat a určit, zda je s ním v souladu nebo v rozporu. Pokud např. zákon praví, že …
… dávat druhým, co jim náleží, je spravedlivé, pak pokud dám řemeslníkovi přiměřenou mzdu za práci, na kterou jsem si ho najal, jednám spravedlivě. Zadruhé musí být tento zákon objektivní, tj. univerzálně platný. Jinak by totiž to, co bude pro mě spravedlivé, mohlo být pro druhého nespravedlivé. Subjektivní zákon by nám byl k ničemu. Vpravdě objektivní zákon ale existuje jen jeden → přirozený boží zákon vepsaný do lidské přirozenosti. Přirozenost je určitý soubor vrozených životních sklonů k určitému jednání. Tento soubor vrozených sklonů funguje podle určitých zákonitostí (podobně jako lednička funguje podle pravidel jejího konstruktéra). Jednat dobře (správně) znamená jednat v souladu s těmito zákonitostmi (tj. v souladu s lidskou přirozeností). Jednat špatně pak znamená jednat v rozporu s lidskou přirozeností (tj. nelidsky). A protože lidská přirozenost a její zákonitosti jsou zkonstruovány (stvořeny) bohem, pak tyto zákonitosti jsou [ve skutečnosti] božími zákony. Jednat dobře (spravedlivě) tedy znamená jednat v souladu s lidskou přirozeností, resp. v souladu s božími zákony (= v souladu s boží vůlí), přičemž zlé a nespravedlivé je vše, co je s těmito zákony v rozporu (co jim odporuje). Vyčítat tedy bohu nespravedlnost znamená [ve skutečnosti] tvrdit, že nejedná v souladu se svými vlastními zákony (resp. v souladu se svou vlastní vůlí). Takový bůh by odporoval sám sobě (tj. své vlastní přirozenosti), což ale není možné. Proto kdykoli člověk obviňuje boha z nespravedlnosti, pak si můžeme být 100 % jistí, že pravým viníkem tu není bůh (který být nespravedlivý nemůže), ale člověk (resp. jeho chybný úsudek).
4 Co z toho plyne pro řešení našeho problému
4 (resp. pro vztah mezi bohem a zlem)
Pokud (1) bůh existuje, (2) je dokonalý [a tedy i nutně spravedlivý], (3) lidský život smrtí nekončí [ale pokračuje dál i po smrti], (4) cílem lidského života je osobní zdokonalení, (5) zlo je jen lidský výraz označující nepořádek [tj. stav, kdy věci nejsou na svém místě], a (6) bez boha není spravedlnosti [aneb existence spravedlnosti předpokládá nutně existenci boha], pak z toho jednoznačně plyne, že bůh nemůže být nespravedlivý a nemůže chtít ani konat zlo. Jakékoli obviňování boha z nespravedlnosti nebo působení (zapříčinění) zla ve světě je [ve světle výše uvedených důkazů] absurdní.
5 Smysl překážek a jejich kompenzace
I když jsme nyní dokázali, že tyto překážky či pomyslné „klacky“ v podobě zla (resp. nepořádku) a rozdílů mezi lidmi (resp. nevýhod, jimiž jsou někteří lidé postiženi) nám nehází pod nohy bůh, faktem zůstává, že existují – tzn. že na světě je nepořádek i rozdíly, které některým lidem brání dosáhnout cíle lidského života. To vyvolává oprávněnou otázku (1) jejich smyslu a (2) jejich spravedlivé kompenzace (vyrovnání).
5.1 Smysl překážek
Překážky mohou mít obecně dvojí myslitelný důvod (příčinu): Příčinou nepořádku a rozdílů, které se nám „přihodí“ v našem životě, můžeme být buď (1) my sami, nebo (2) někdo jiný [či něco jiného]. (K tomu, která z těchto možností dává větší smysl, se později ještě vrátím.)
Ať tak či tak:
- smyslem překážek může být buď výchova (jsou-li tyto překážky přiměřené/překonatelné, tj. nepřipraví-li nás o možnost dosáhnout cíle lidského života = osobního zdokonalení)
- nebo překážky jakýkoli smysl postrádají (jsou-li nepřekonatelné, tj. znemožní-li nám dosáhnout cíle lidského života)
Příklad:
Dejme tomu, že dostanete za úkol doručit nějaké zboží z Prahy do Brna. Vyrazíte nejkratší cestou – po dálnici. Na dálnici ale dojde k nehodě, která vám znemožní pokračovat v cestě. Pokud se ta nehoda nestane vám, ale někomu jinému, pak budete moct s největší pravděpodobností z dálnice sjet a do cíle dorazit oklikou (po místních komunikacích). Tato „zajížďka“ vás připraví o nějaký čas, energii, palivo či další zdroje. Na druhou stranu se ale možná díky tomu naučíte něco nového (získáte nové dovednosti, nebo si uděláte výlet hezkou krajinou a odpočinete si, případně tím dostanete možnost naučit se větší trpělivosti nebo si lépe uspořádat hodnoty na svém žebříčku). Překážka v podobě nehody vám zabránila použít jednu cestu, a přinutila vás použít jinou (alternativní). Pokud to nevzdáte a překážku se rozhodnete překonat, pak se tím můžete něco naučit (v něčem se zdokonalit/zlepšit). Co když se ale ta nehoda na dálnici stane vám? A co když při ní zemřete? Pak jste narazili na překážku, která vám zabránila dokončit cestu (tj. dosáhnout cíle) jednou provždy. Taková překážka nemá na první pohled žádný smysl (pokud tím smyslem nemá být okamžité ukončení vašeho současného života).
Podobnými překážkami na naší životní cestě je i zlo a [na první pohled] nespravedlivé rozdíly mezi lidmi. Některé z těchto překážek se překonat dají, jiné jsou nepřekonatelné.
Jak se vypořádat s existencí nepřekonatelných (na první pohled nesmyslných) překážek, jako jsou např. vážné mentální vady či předčasná smrt? Jak může mrtvé novorozeně dosáhnout cíle své životní cesty (tj. osobní dokonalosti), je-li mrtvé?
V této souvislosti bych rád zmínil příklad biblického Jóba, jehož utrpení je často přisuzován výchovný smysl → Jób na konci svého utrpení „spatřil boha na vlastní oči“ (dalo by se snad říci, že poznal něco z jeho záměrů a pravděpodobně se mu naučil i více důvěřovat) a veškeré ztráty mu byly vykompenzovány. (Jób měl na začátku 10 dětí, 11 tisíc kusů dobytka a velmi mnoho služebnictva. O to všechno pak přišel, ale bůh mu dal nakonec nových 10 dětí a dvojnásobné množství dobytka.) Málokoho však [v souvislosti s Jóbem] napadá otázka, jaký smysl mělo to utrpení pro jeho mrtvé děti a služebnictvo, a jaké kompenzace se dostalo jim, když zůstali mrtví?!
Tím se tedy dostáváme k otázce „spravedlivé kompenzace“.
5.2 Spravedlivá kompenzace
Platí-li, že (1) bůh existuje, (2) je dokonalý [a tedy i nutně dobrý a spravedlivý], (3) život smrtí nekončí a (4) cílem lidského života je osobní zdokonalení, pak existence překážek (a to i těch zdánlivě nepřekonatelných) nemůže být nesmyslná, ale musí sloužit jako výchovný prostředek k dosažení cíle lidského života, jímž je osobní dokonalost (= dobrý charakter).
Nepřekonatelné překážky (= trvalá traumata, nevyléčitelné vady či předčasná smrt) jsou totiž „nepřekonatelné“ pouze v případě, že by nám znemožnily dosáhnout cíle lidského života (= osobní dokonalosti) jednou provždy (definitivně, trvale). Máme-li však dokázané, že „život smrtí nekončí“, pak z toho plyne, že povaha všech myslitelných překážek může být pouze „dočasná“. Nepřekonatelné trauma, nevyléčitelná nemoc či předčasná smrt, mohou být nepřekonatelnými, nevyléčitelnými a definitivními pouze v tomto životě. Co když „po smrti“ jejich moc nad námi pomine? Co když po smrti budeme moci v našem životním úsilí o dosažení osobní dokonalosti (= dobrého charakteru) pokračovat? Co když nám všechny nynější překážky (příkoří) budou po smrti bohatě vykompenzovány?
Připadají-li nám tedy některé překážky v tomto životě jako nepřekonatelné (a tedy nespravedlivé a nesmyslné), pak ve světle existence dalšího (posmrtného) života se naše neochvějné přesvědčení o jejich „nepřekonatelnosti“ náhle otřásá v základech a bortí.
Ano, pokud by člověk po narození (tj. předčasně) zemřel a v posmrtném životě by zůstal mrtvý, v důsledku čehož by nikdy nemohl dokončit svůj životní běh [při němž by dostal možnost dosáhnout osobní dokonalosti], pak by byl jeho úděl skutečně nespravedlivý, a nespravedlivý by byl i bůh, který by mu neumožnil dosáhnout cíle, k němuž ho stvořil a zaměřil.
Protože však máme dokázané, že bůh je dokonalý (a tedy i nutně dobrý a spravedlivý), pak z toho plyne, že podobný scénář se naplnit nemůže – že bůh musí dát člověku šanci na přiměřeně dlouhý život v prostředí vhodném k životu, aby si mohl osvojit potřebné dokonalosti (tj. získat dobré vlastnosti), a dosáhnout tak přirozeného cíle svého života, příp. mu dosažení tohoto cíle umožnit jinak.
Nyní se zkusme zamyslet nad konkrétní podobou této kompenzace.
5.2.1 Jeden věčný život v nebi
Tuto podobu je možné najít např. u křesťanů, kteří tvrdí, že po smrti bůh každému člověku „odplatí podle jeho skutků“, což není v podstatě nic jiného než určitá forma spravedlivé kompenzace. Ti, co v pozemském životě „utrpěli“ určité výhody, ale promrhali je a dokonalosti nedosáhli, budou potrestáni určitými „nevýhodami“ (tzv. pekelnými mukami). A ti, co v pozemském životě „utrpěli“ určitými nevýhodami, ale i přesto to nevzdali a dosáhli dokonalosti, budou odměněni určitými „výhodami“ (tzv. nebeskou blažeností).
U této možnosti mi však vyvstávají tři problematické otázky: otázka smysluplnosti Země, lidské přirozenosti a práce.
- Otázka smysluplnosti Země
Pokud (1) bůh stvořil Zemi jako místo, kde se má člověk zdokonalit, ale někteří lidé [v důsledku předčasné smrti] jsou o tuto možnost připraveni (a po smrti už se na Zemi nikdy nevrátí, ale zbytek svého života už budou trávit jen v nebi), a pokud (2) Země slouží jen jako nekonečně kraťoulinký úsek na přímce věčného života (tj. spočívá-li těžiště lidského života v posmrtném životě), a pokud (3) lze dokonalosti dosáhnout i jinde či jinak … pak pozemský život ztrácí na důležitosti. A vzhledem k tomu, že někomu je v pozemském životě vyměřeno jen pár mizerných dní, zdá se být pozemský život jen naprosto zbytečnou zajížďkou.
Ale: I kdyby člověk dostal k dispozici celých průměrných 75 let života, opravdu připadá někomu spravedlivé a přiměřené, aby za pouhých 75 let dobrého či špatného chování dostal nekonečně dlouhou odměnu či trest – tj. aby 75 let [jakkoli (ne)kvalitního] pozemského života vyvážilo nekonečně dlouhou odplatu? Nakreslíte-li si nekonečně dlouhou přímku, pak ten kraťoulinký 75letý úsek na ní nedokážete ani zaregistrovat. Přesto má tento náš kraťoulinký pozemský život na náš věčný „nebeský osud“ údajně naprosto zásadní vliv.
Jaký by mělo pro člověka smysl [zde na Zemi] vůbec vzniknout, když ho vzápětí (ještě než se plně vyvine a narodí) zabijí např. při interrupci? I když by mu to bůh v posmrtném životě nějak vykompenzoval, neztratila by tím celá pozemská existence (i stvoření Země jakožto místa, kde má člověk žít a dosáhnout dokonalosti) smysl? Podobné otázky vzbuzuje i možnost, kdy by člověk „na Zemi“ zemřel, ale dostal by šanci svůj plnohodnotný život dožít „v nebi“ (tj. na nějakém jiném místě). Takovéto „nebe“ by totiž nutně muselo být podobné Zemi, protože člověk potřebuje ke svému životu celou řadu „pozemských“ věcí (např. další lidské …
-
… bytosti jako rodiče či životního partnera; fyzické tělo, a tedy i hmotné zdroje a hmotný svět, v němž by žil apod.). Pak se ale nabízí otázka, proč bůh člověka po smrti nevrátí opět do pozemského života (když už Zemi k tomuto účelu stvořil)? Ano, „bůh pro to může mít své důvody“, ale to nic nemění na tom, že tato možnost není příliš racionálně přesvědčivá (že ztrácí na důvěryhodnosti). Pokud je někdo opačného názoru, pak samozřejmě vřele uvítám jeho zdůvodnění.
- Otázka smysluplnosti přirozenosti
Proč bůh stvořil lidskou přirozenost zaměřenou k pravdě a dobru, kteréžto hodnoty získáváme prací (vytrvalým úsilím), když některým by pak umožnil těchto hodnot dosáhnout bezpracně (darem) – tj. bez používání svých přirozených schopností? Nevedlo by to k jejich ochabnutí/zakrnění a k podkopání pravých hodnot? Jak může v člověku, který se nikdy necvičil v žádném odříkání, vzniknout „pevná (železná) vůle“?! Může mít taková vůle nějakou cenu (hodnotu), pokud ji člověk získá „zadarmo“? Je přece známé, že bezpracně (resp. snadno) nabytých věcí si lidé příliš neváží (nemají pro ně cenu – neváží si jich, protože za jejich získáním není to vynaložené úsilí).
Darovaná dokonalost tedy podle mě zpochybňuje smysl lidského ustrojení. Pokud bůh předčasně zemřelému novorozenci daruje dokonalost bez práce, je to [vůči lopotícím se pozemšťanům i vůči přirozenému lidskému ustrojení] nespravedlivé. A pokud mu bůh dokonalost nedaruje, nebo mu alespoň neumožní ji získat, pak je to opět nespravedlivé, protože to mrně nedostalo šanci dosáhnout cíle svého života. Ať tak nebo tak, posmrtná kompenzace ve formě mimořádné kompenzace (tj. v podobě bezplatného daru dokonalosti) se nezdá být rozumně uspokojivým vysvětlením.
S tím vším pak úzce souvisí i poslední otázka:
- Otázka smysluplnosti práce
Pokud je možné dosáhnout cíle lidského života (tj. osobní dokonalosti) i bez nutnosti prožití pozemského života a bez práce, pak se stává pozemský život obecně (a práce konkrétně) zbytečným. Pokud by mohl někdo [v nebi] dostat zadarmo a bez práce to, co si jiný musí [na Zemi] složitě vydobýt, pak by to zavánělo nespravedlností. Nebylo by pak pro člověka výhodnější zemřít na Zemi co nejdříve (pokud možno ještě před narozením nebo těsně po něm), aby nemusel podstupovat složitý a pracný proces osobního zdokonalování uprostřed všeho toho pozemského zla a nespravedlnosti?
Mimořádná kompenzace [v podobě „věčného života v nebi“] tedy podle mě zpochybňuje smysl lidské přirozenosti (resp. schopností zaměřených k vlastnímu zdokonalení), práce (jakožto prostředku, jak toho dosáhnout) a Země (jakožto místa, kde se toho dosahuje).
Dalo by se sice namítnout, že buď (1) v nebi dostaneme možnost na svém zdokonalení pracovat podobným způsobem jako na Zemi, nebo že (2) tyto věci pro nás zůstanou „tajemstvím“, protože za „oponu smrti“ nikdo nahlédnout nedokáže, a proto teď nemá smysl o podobě posmrtného života spekulovat … ale to ty pochybnosti příliš uspokojivě neřeší.
5.2.2 Několik dočasných životů na Zemi
Další možné pojetí spravedlivé kompenzace pozemských překážek nacházíme např. u hinduistů, kteří [podobně jako křesťané] tvrdí, že po smrti bůh (tentokrát však prostřednictvím karmického zákona) každému člověku „odplatí podle jeho skutků“. Ti, co konali dobro, budou v dalším pozemském životě odměněni lepší povahou a vhodnějšími okolnostmi, kdežto ti, co konali zlo, budou v dalším pozemském životě potrestáni horší povahou a znevýhodněnými okolnostmi.
I když já osobně nacházím v hinduismu řadu vážných rozporů …
- např. monistické pojetí boha – tj. že jediným pravým vlastníkem ve vesmíru je bůh, zatímco všechny ostatní věci (vč. lidí) jsou jen jeho „vlastnostmi“, které postrádají vlastní svébytnost a svobodu
- nebo panteistické pojetí světa – tj. že svět a bůh jsou jedno a totéž
- či představu, že veškeré zlo spočívá v iluzorním přesvědčení o rozdílu mezi bohem (= vlastníkem) a ostatními věcmi (= jeho vlastnostmi)
- s tím pak souvisí i přesvědčení, že lidské já (tj. duše) i celý empirický svět jsou jen iluzí (pouhým přeludem či zdáním)
… pokud odhlédnu od všech těchto náboženských (= dogmatických) nánosů, pak musím uznat, že možnost reinkarnace mi [ve srovnání s předchozí možností věčného života v nebi] připadá smysluplnější, a to především z následujících důvodů:
- Touto možností není zpochybněn smysl lidské přirozenosti, práce ani Země. Člověk se totiž v této verzi po každé smrti vrací zpátky na Zemi, kde dostává možnost prožít další pozemský život.
- V této verzi není příčinou nepořádků (zla) a znevýhodňujících rozdílů (hendikepů) v našem životě někdo jiný, ale my sami. Všechno zlo a nespravedlnost, které se mi v nynějším životě dějí, jsem si totiž zasloužil svými minulými skutky (životy), a proto vše, co se mi děje, i to, jaký jsem (resp. to, jakou výbavu jsem dostal do vínku), je dokonale spravedlivé (zasloužené) … což samozřejmě nevylučuje svobodu s touto výbavou/okolnostmi libovolně (tj. zodpovědně i nezodpovědně) nakládat. Je-li tomu tak, pak o žádném skutečném „zlu“ ani „nespravedlnosti“ nemůže být řeč. Problém zla i nespravedlnosti je tím jednou provždy vyřešen. Nejedná se totiž o žádné zlo ani nespravedlnost, ale o zaslouženou (spravedlivou) odplatu.
Tato [druhá] možnost se mi tedy zdá být rozumnější (smysluplnější):
- rozdíly mezi lidmi [v tomto pojetí] nepředstavují ve skutečnosti nespravedlnost, ale naopak spravedlnost (každý má to, co si zasloužil svými skutky … nikoli nutně v současnosti, ale třeba i v minulých životech)
- za tyto rozdíly nemůže bůh, ale lidé sami
- k dosažení cíle lidského života (= osobního zdokonalení) lidé sice potřebují funkční výbavu a vhodné okolnosti, ale každý je dostává v takové [výchozí] míře či stavu, jaké si zaslouží … přičemž svou následnou prací je pak může zdokonalovat
- pokud někdo dostal do vínku nefunkční výbavu či extrémně nepříznivé okolnosti, pak si to zasluhuje (čili „každý svého osudu [resp. stavu] strůjcem“)
- tím [zcela] padá argument ze zla i argument z nespravedlnosti
6 Pár poznámek k reinkarnaci
6.1 Zdánlivý rozpor s neměnnou lidskou přirozeností
Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o
neměnnosti lidské přirozenosti. Při znovuzrození (tedy přechodu duše z
jednoho těla do jiného, při němž může dojít k mnoha podstatným
změnám) dochází prý nutně ke změně lidské identity.
- Co když ale při reinkarnaci k žádné podstatné změně (tj. ke změně identity/přirozenosti) nedochází?
-
Připustíme-li možnost (oproštěnou od představ hinduistického
náboženství), že by při reinkarnaci docházelo nikoli ke změně
vlastníka (tj. samotné duše či jejích nutných vlastností), nýbrž jen
ke změnám jeho nahodilých vlastností (např. povahy, paměti, genů
či konkrétní podoby fyzického těla), pak by tu podle mě žádný
rozpor být nemusel. Pokud ho tam někdo jiný vidí, pak budu moc
rád za jeho případné objasnění.
-
Pokud tomu totiž dobře rozumím, pak součástí přirozenosti jsou jen
ty nutné znaky, které mají všichni lidé společné (= to, co činí
každého člověka člověkem); nikoli to, co od sebe jednotlivé lidi
odlišuje (tedy např. konkrétní povaha či konkrétní lidské tělo) → to
se totiž měnit může, aniž by hrozila změna identity.
-
Reinkarnovaný člověk musí zůstat „tím samým jedincem“ jako před
reinkarnací (jakákoli podstatná změna jeho povahy, která by vedla
ke změně jeho identity, je vyloučena; změny, které nemají za
následek změnu identity, jsou však přípustné).
-
Toto [mnou představené] pojetí reinkarnace samozřejmě
vylučuje představu, že by se při reinkarnaci mohl člověk
proměnit ve zvíře (nebo naopak). Tím by totiž ke změně
identity dojít skutečně muselo (protože by došlo k podstatné
„druhové“ změně, kdy se jeden druh organismu mění ve
zcela jiný), a v důsledku toho by pak logicky došlo i k zániku
původního „lidského“ jedince a vzniku zcela nového „zvířecího“
jedince). Neodporuje to však představě, že by jeden a ten samý
člověk mohl měnit povahu (příp. své fyzické tělo), dokud by zůstal člověkem.
6.2 Zdánlivý rozpor s lidskou svobodou
Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o lidské
svobodě. Jsou-li budoucí lidská povaha a okolnosti určovány minulými
skutky, pak to zavání determinismem (nutností, nevyhnutelností).
-
Připustíme-li na okamžik možnost, že si svůj [výchozí] stav každý
zaslouží, neznamená to přece, že v tomto stavu má celý život
netečně setrvávat a rezignovat na snahu o jeho změnu (a to jak u sebe, tak i u druhých).
-
Co když tedy karma neurčuje [deterministicky] celý průběh života,
ale pouze jeho výchozí stavy (např. naše geny, naši výchozí povahu
nebo to, co se nám v životě přihodí), aniž by ale diktovala i to, jak s
tím naložíme (jak se k tomu postavíme)? Zatímco tedy díky karmě
se můžeme narodit v přepychu, díky svobodné vůli se ho můžeme
dobrovolně vzdát a zvolit si život v chudobě a odříkání.
Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o neměnnosti lidské přirozenosti. Při znovuzrození (tedy přechodu duše z jednoho těla do jiného, při němž může dojít k mnoha podstatným změnám) dochází prý nutně ke změně lidské identity.
- Co když ale při reinkarnaci k žádné podstatné změně (tj. ke změně identity/přirozenosti) nedochází?
- Připustíme-li možnost (oproštěnou od představ hinduistického náboženství), že by při reinkarnaci docházelo nikoli ke změně vlastníka (tj. samotné duše či jejích nutných vlastností), nýbrž jen ke změnám jeho nahodilých vlastností (např. povahy, paměti, genů či konkrétní podoby fyzického těla), pak by tu podle mě žádný rozpor být nemusel. Pokud ho tam někdo jiný vidí, pak budu moc rád za jeho případné objasnění.
- Pokud tomu totiž dobře rozumím, pak součástí přirozenosti jsou jen ty nutné znaky, které mají všichni lidé společné (= to, co činí každého člověka člověkem); nikoli to, co od sebe jednotlivé lidi odlišuje (tedy např. konkrétní povaha či konkrétní lidské tělo) → to se totiž měnit může, aniž by hrozila změna identity.
-
Reinkarnovaný člověk musí zůstat „tím samým jedincem“ jako před
reinkarnací (jakákoli podstatná změna jeho povahy, která by vedla
ke změně jeho identity, je vyloučena; změny, které nemají za
následek změnu identity, jsou však přípustné).
- Toto [mnou představené] pojetí reinkarnace samozřejmě vylučuje představu, že by se při reinkarnaci mohl člověk proměnit ve zvíře (nebo naopak). Tím by totiž ke změně identity dojít skutečně muselo (protože by došlo k podstatné „druhové“ změně, kdy se jeden druh organismu mění ve zcela jiný), a v důsledku toho by pak logicky došlo i k zániku původního „lidského“ jedince a vzniku zcela nového „zvířecího“ jedince). Neodporuje to však představě, že by jeden a ten samý člověk mohl měnit povahu (příp. své fyzické tělo), dokud by zůstal člověkem.
Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o lidské svobodě. Jsou-li budoucí lidská povaha a okolnosti určovány minulými skutky, pak to zavání determinismem (nutností, nevyhnutelností).
- Připustíme-li na okamžik možnost, že si svůj [výchozí] stav každý zaslouží, neznamená to přece, že v tomto stavu má celý život netečně setrvávat a rezignovat na snahu o jeho změnu (a to jak u sebe, tak i u druhých).
- Co když tedy karma neurčuje [deterministicky] celý průběh života, ale pouze jeho výchozí stavy (např. naše geny, naši výchozí povahu nebo to, co se nám v životě přihodí), aniž by ale diktovala i to, jak s tím naložíme (jak se k tomu postavíme)? Zatímco tedy díky karmě se můžeme narodit v přepychu, díky svobodné vůli se ho můžeme dobrovolně vzdát a zvolit si život v chudobě a odříkání.
Závěry
Nespravedlnost i zlo je možné racionálně vysvětlit
- Přestože nepřiměřené (přehnané) zlo či nespravedlivé rozdíly [ve funkční výbavě a okolnostech] mezi lidmi na první pohled jakýkoli smysl postrádají (předpokládáme-li, že za ně může bůh a nikoli lidé), připustíme-li možnost reinkarnace (resp. karmického zákona), pak je možné na veškeré zlo i nespravedlnost na světě pohlížet jako na zaslouženou (spravedlivou) odplatu za skutky spáchané v předchozích životech.
- Proč tedy bůh dopouští tolik nepřiměřeného zla a nespravedlivých rozdílů na světě? Možná proto, že jsme si je zasloužili (ne-li v současnosti, tak v minulosti).
- Jaký smysl má tedy nepřiměřené zlo a nespravedlivé rozdíly mezi lidmi? Naši nápravu (polepšení, výchovu našeho charakteru). Proč by tato výchova nemohla probíhat po několik životů, když během jediného života dosáhne cíle lidského života (tj. dokonalého charakteru) jen málokdo?