Těžiště důkazu boží existence spočívá v poznatku, že každý následek má nějakou příčinu, ale tento řetězec nemůže jít do nekonečna → na úplném začátku musí být nějaká první příčina.

Těžiště důkazu boží spravedlnosti spočívá v poznatku, že bůh je dokonalý, a jako takovému mu nemůže nic dobrého chybět – tedy ani ctnost spravedlnosti (či jiných dobrých vlastností).

Těžiště důkazu nesmrtelnosti lidské duše spočívá v poznatku, že pokud nás bůh stvořil s touhou po trvalých hodnotách, bylo by nefér, kdyby nám smrtí znemožnil jich dosáhnout.

Těžiště důkazu, že „bez boha není spravedlnosti“, spočívá v poznatku, že jediným objektivním měřítkem dobra a spravedlnosti je bůh, takže není-li bůh, pak logicky nemůže být žádná řeč ani o tom, co je či není zlé nebo nespravedlivé.

Ve stručnosti: Lidé si stěžují na to, že „bůh není spravedlivý“, protože jinak by [údajně] nemohl dopustit všechny ty nespravedlnosti a zlo. Tak zaprvé, abyste někoho mohli z něčeho obvinit, musíte mít k dispozici nějakou normu (zákon), s níž bude možné jeho jednání porovnat a určit, zda je s ním v souladu nebo v rozporu. Pokud např. zákon praví, že …

Příklad:

Dejme tomu, že dostanete za úkol doručit nějaké zboží z Prahy do Brna. Vyrazíte nejkratší cestou – po dálnici. Na dálnici ale dojde k nehodě, která vám znemožní pokračovat v cestě. Pokud se ta nehoda nestane vám, ale někomu jinému, pak budete moct s největší pravděpodobností z dálnice sjet a do cíle dorazit oklikou (po místních komunikacích). Tato „zajížďka“ vás připraví o nějaký čas, energii, palivo či další zdroje. Na druhou stranu se ale možná díky tomu naučíte něco nového (získáte nové dovednosti, nebo si uděláte výlet hezkou krajinou a odpočinete si, případně tím dostanete možnost naučit se větší trpělivosti nebo si lépe uspořádat hodnoty na svém žebříčku). Překážka v podobě nehody vám zabránila použít jednu cestu, a přinutila vás použít jinou (alternativní). Pokud to nevzdáte a překážku se rozhodnete překonat, pak se tím můžete něco naučit (v něčem se zdokonalit/zlepšit). Co když se ale ta nehoda na dálnici stane vám? A co když při ní zemřete? Pak jste narazili na překážku, která vám zabránila dokončit cestu (tj. dosáhnout cíle) jednou provždy. Taková překážka nemá na první pohled žádný smysl (pokud tím smyslem nemá být okamžité ukončení vašeho současného života).

Podobnými překážkami na naší životní cestě je i zlo a [na první pohled] nespravedlivé rozdíly mezi lidmi. Některé z těchto překážek se překonat dají, jiné jsou nepřekonatelné.

Jak se vypořádat s existencí nepřekonatelných (na první pohled nesmyslných) překážek, jako jsou např. vážné mentální vady či předčasná smrt? Jak může mrtvé novorozeně dosáhnout cíle své životní cesty (tj. osobní dokonalosti), je-li mrtvé?

V této souvislosti bych rád zmínil příklad biblického Jóba, jehož utrpení je často přisuzován výchovný smysl → Jób na konci svého utrpení „spatřil boha na vlastní oči“ (dalo by se snad říci, že poznal něco z jeho záměrů a pravděpodobně se mu naučil i více důvěřovat) a veškeré ztráty mu byly vykompenzovány. (Jób měl na začátku 10 dětí, 11 tisíc kusů dobytka a velmi mnoho služebnictva. O to všechno pak přišel, ale bůh mu dal nakonec nových 10 dětí a dvojnásobné množství dobytka.) Málokoho však [v souvislosti s Jóbem] napadá otázka, jaký smysl mělo to utrpení pro jeho mrtvé děti a služebnictvo, a jaké kompenzace se dostalo jim, když zůstali mrtví?!

Tím se tedy dostáváme k otázce „spravedlivé kompenzace“.

Platí-li, že (1) bůh existuje, (2) je dokonalý [a tedy i nutně dobrý a spravedlivý], (3) život smrtí nekončí a (4) cílem lidského života je osobní zdokonalení, pak existence překážek (a to i těch zdánlivě nepřekonatelných) nemůže být nesmyslná, ale musí sloužit jako výchovný prostředek k dosažení cíle lidského života, jímž je osobní dokonalost (= dobrý charakter).

Nepřekonatelné překážky (= trvalá traumata, nevyléčitelné vady či předčasná smrt) jsou totiž „nepřekonatelné“ pouze v případě, že by nám znemožnily dosáhnout cíle lidského života (= osobní dokonalosti) jednou provždy (definitivně, trvale). Máme-li však dokázané, že „život smrtí nekončí“, pak z toho plyne, že povaha všech myslitelných překážek může být pouze „dočasná“. Nepřekonatelné trauma, nevyléčitelná nemoc či předčasná smrt, mohou být nepřekonatelnými, nevyléčitelnými a definitivními pouze v tomto životě. Co když „po smrti“ jejich moc nad námi pomine? Co když po smrti budeme moci v našem životním úsilí o dosažení osobní dokonalosti (= dobrého charakteru) pokračovat? Co když nám všechny nynější překážky (příkoří) budou po smrti bohatě vykompenzovány?

Připadají-li nám tedy některé překážky v tomto životě jako nepřekonatelné (a tedy nespravedlivé a nesmyslné), pak ve světle existence dalšího (posmrtného) života se naše neochvějné přesvědčení o jejich „nepřekonatelnosti“ náhle otřásá v základech a bortí.

Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o neměnnosti lidské přirozenosti. Při znovuzrození (tedy přechodu duše z jednoho těla do jiného, při němž může dojít k mnoha podstatným změnám) dochází prý nutně ke změně lidské identity.

• Co když ale při reinkarnaci k žádné podstatné změně (tj. ke změně identity/přirozenosti) nedochází?
• Připustíme-li možnost (oproštěnou od představ hinduistického náboženství), že by při reinkarnaci docházelo nikoli ke změně vlastníka (tj. samotné duše či jejích nutných vlastností), nýbrž jen ke změnám jeho nahodilých vlastností (např. povahy, paměti, genů či konkrétní podoby fyzického těla), pak by tu podle mě žádný rozpor být nemusel. Pokud ho tam někdo jiný vidí, pak budu moc rád za jeho případné objasnění.
• Pokud tomu totiž dobře rozumím, pak součástí přirozenosti jsou jen ty nutné znaky, které mají všichni lidé společné (= to, co činí každého člověka člověkem); nikoli to, co od sebe jednotlivé lidi odlišuje (tedy např. konkrétní povaha či konkrétní lidské tělo) → to se totiž měnit může, aniž by hrozila změna identity.
• Reinkarnovaný člověk musí zůstat „tím samým jedincem“ jako před reinkarnací (jakákoli podstatná změna jeho povahy, která by vedla ke změně jeho identity, je vyloučena; změny, které nemají za následek změnu identity, jsou však přípustné).
  • Toto [mnou představené] pojetí reinkarnace samozřejmě vylučuje představu, že by se při reinkarnaci mohl člověk proměnit ve zvíře (nebo naopak). Tím by totiž ke změně identity dojít skutečně muselo (protože by došlo k podstatné „druhové“ změně, kdy se jeden druh organismu mění ve zcela jiný), a v důsledku toho by pak logicky došlo i k zániku původního „lidského“ jedince a vzniku zcela nového „zvířecího“ jedince). Neodporuje to však představě, že by jeden a ten samý člověk mohl měnit povahu (příp. své fyzické tělo), dokud by zůstal člověkem.

Reinkarnace se zdá být [na první pohled] v rozporu s poznatkem o lidské svobodě. Jsou-li budoucí lidská povaha a okolnosti určovány minulými skutky, pak to zavání determinismem (nutností, nevyhnutelností).

• Připustíme-li na okamžik možnost, že si svůj [výchozí] stav každý zaslouží, neznamená to přece, že v tomto stavu má celý život netečně setrvávat a rezignovat na snahu o jeho změnu (a to jak u sebe, tak i u druhých).
• Co když tedy karma neurčuje [deterministicky] celý průběh života, ale pouze jeho výchozí stavy (např. naše geny, naši výchozí povahu nebo to, co se nám v životě přihodí), aniž by ale diktovala i to, jak s tím naložíme (jak se k tomu postavíme)? Zatímco tedy díky karmě se můžeme narodit v přepychu, díky svobodné vůli se ho můžeme dobrovolně vzdát a zvolit si život v chudobě a odříkání.