Bůh3
Námitky proti boží existenci
Utonulý dvouletý chlapeček syrských uprchlíků, kteří v roce 2015 zahynuli ve Středozemním moři
|
Úvod
Proti boží existenci existuje řada vážných (věcných) námitek, s nimiž je třeba se poctivě vypořádat. Prakticky každý z níže uvedených argumentů proti boží existenci se dá formulovat různými způsoby – promyšlenými i odfláknutými. Pokud jste „opravdovými hledači pravdy“ a nikoli jen „sběrači podpůrných argumentů pro vaše názory“, pak námitky proti boží existenci hledejte přímo u zdroje → tj. nikoli u obhájců boží existence (= u věřících), ale u odpůrců boží existence (= u ateistů). U věřících totiž najdete zpravidla jen slabý odvar toho, co byste našli u ateistů. Chcete-li tedy prověřit, zda proti boží existenci neexistují nějaké opravdu vážné námitky, zaměřte se na knihy ateistů (viz např. seznam na konci článku).
1 Argument ze zla
První varianta argumentu
|
Druhá varianta argumentu
|
Vysvětlení:
Obhájci boží existence (tj. věřící) formulují „argument ze zla“ obvykle velmi „měkce“, například takto:
„Kdyby existoval bůh, neexistovalo by žádné zlo; jenže zlo prokazatelně existuje, a proto nemůže existovat bůh“.
V takovéto podobě jim pak stačí dokázat, že na světě existuje přinejmenším nějaké zlo, které prokazatelně nezpůsobuje bůh (ale např. lidé či příroda), nebo které se může obrátit k dobrému (např. když nás potká něco zlého, ale nás to utuží/zušlechtí), což [dokázat] není nijak těžké. Celý problém zla pak odbudou s tím, že většinu zla na světě páchají lidé (násilí, války, egoismus) nebo příroda, takže na boha už vlastně žádné nezbývá, a pokud ano, pak se jedná o [lidským intelektem neproniknutelné] „tajemství“.
Ateistická verze tohoto argumentu je však mnohem přesvědčivější. Rozumný člověk nemá jistě problém připustit, že zdaleka ne všechno zlo na světě je možné svádět na boha (spoustu zla páchají lidé v honbě za penězi, mocí či slávou; a další je přirozeným důsledkem nejrůznějších přírodních procesů našeho nedokonalého světa). Stejně tak jistě každý soudný člověk uzná, že některé zlo může být i tzv. výchovné (podobně jako když nás rodiče trestají, aby nás napravili/polepšili). Jenže takovéto výchovné zlo se týká jen případů, kdy je toto zlo, jemuž jsme [z výchovných důvodů] vystaveni, přiměřené. Co ale případy nepřiměřeného zla?
Představte si, že kašlete na školu i na pomoc v domácnosti, a rodiče vám za to dají přiměřený trest (např. zákaz sociálních sítí a hraní her), jehož cílem a smyslem je vaše polepšení (náprava). Teď si ale představte, že místo přiměřeného trestu by vás za to rodiče nepřiměřeně zbili (až by vás tím trvale zmrzačili), nebo vás dokonce zabili. Nepřiměřený trest postrádá jakýkoli smysl, protože vám sebere možnost nápravy. Není-li ale cílem toho trestu vaše náprava (polepšení/zdokonalení), pak co jiného?
Domnívat se, že bůh dopouští na světě přiměřené zlo za účelem naší výchovy (polepšení/zdokonalení), je jistě rozumné. S tím by asi nikdo neměl problém. Že ale bůh připouští i nepřiměřené zlo (čili jakýsi „nepřiměřený trest“), to už problém představuje. Přehnané zlo (např. předčasná smrt novorozence, brutální znásilnění, kruté mučení, upálení, anebo vážné mentální postižení apod.) nemá totiž absolutně žádný výchovný účinek – alespoň ne pro toho, na koho to dopadá. Dopustit, aby takovéto věci dopadly na nevinné, je kruté, nelidské a nespravedlivé. Jak si mohlo např. malé dítě zasloužit smrt? Možná něco špatného udělali jeho rodiče, ale rozhodně ne to dítě.
Vzpomeňte si v této souvislosti na příklad biblického Jóba: zatímco Jóba postihlo zlo, které lze označit jako přiměřené, a tedy smysluplné (protože nebylo nad jeho fyzické ani psychické síly a vedlo k jeho poučení), jeho děti a služebnictvo postihlo zlo nepřiměřené, a tedy nesmyslné (protože skončilo jejich smrtí). Zatímco v případě Jóbova utrpení tedy boha ospravedlnit lze (poukazem na výchovu oběti), v případě těch mrtvých dětí a služebnictva to neplatí (smrt není pro oběť výchovná!).
Čili to, že nám někdy „tatíček bůh“ naplácá na zadek (aby nás přivedl k rozumu a my se polepšili), je pochopitelné. Proč ale některé své děti přizabije či umlátí k smrti, je nepochopitelné (neospravedlnitelné).
Obhájit existenci dobrého boha ve světle nepřiměřeného zla (tj. přehnaně/nesmyslně krutých trestů či „osudových ran“) není snadné [a na první pohled ani možné].
2 Argument z nespravedlnosti
První varianta argumentu
|
Vysvětlení:
Zdůvodnění prvního předpokladu (tj. rozdíly mezi lidmi představují nespravedlnost):
To, že se lidé rodí s rozdílnou vnitřní povahou a odlišnými vnějšími okolnostmi, je fakt, který se nedá smysluplně popřít. Jedni se rodí zdraví a bohatí, zatímco druzí jako postižení a chudí. Jedni se rodí se zlatou lžičkou v puse, zatímco druzí s holou prdelí. Jedni dostávají do vínku talenty, zatímco druzí jsou postiženi četnými hendikepy (ať už tělesnými či charakterovými). Jedni mají cestičku k cíli umetenou, jiní plnou překážek. Jedni se dožívají dlouhého věku, zatímco jiní umírají předčasně (třeba hned při porodu nebo v útlém mládí). Dalo by se tedy říct, že lidé se nerodí hezky vyrovnaní vedle sebe na startovní čáře (tj. nemají po narození stejnou výchozí pozici), ale každý z nich se na té běžecké dráze života nachází na jiné výchozí pozici (někdo startuje z lepší pozice, jiný z horší, další třeba vůbec nevyběhne), a nejen to, ale i v průběhu toho životního běhu běží někdo v děravých keckách za deště po trnité cestě plné překážek vedoucí přes hory a doly, zatímco jiný běží v klimatizované kryté hale s mohutnou podporou diváků, sponzorů, lékařů, masérů a servisního týmu. Může snad někdo smysluplně popřít, že je to nespravedlivé?
Zdůvodnění druhého předpokladu (tj. za tyto rozdíly může vposledku bůh):
I když povaha může být z velké části dědičná a prostředí může být výsledkem nejrůznější lidské činnosti, novorozenci si svou povahu ani prostředí, do něhož se rodí, nevybírají, a protože ještě nevykonali žádné dobré ani špatné skutky, nelze tvrdit, že si za svou povahu či prostředí mohou sami. I kdyby za nepříznivou povahu a prostředí dítěte mohli jeho rodiče (nebo lidská činnost), samotné dítě si tyto rozdíly nijak nepřivodilo, a proto jsou [pokud jde o něj] jednoznačně nespravedlivé. Novorozenec se ještě ničím neprovinil ani neproslavil, aby si mohl svou povahu či prostředí (ať už v příznivé či nepříznivé podobě – tj. ve formě talentů či hendikepů) nějak zasloužit. Pokud to tedy bůh na světě zařídil tak, aby se lidé rodili s rozdílnou povahou do rozdílného prostředí, a nezajistil, aby měli všichni na startovní čáře života stejnou výchozí pozici, a aby ta běžecká dráha byla pro všechny stejně dlouhá, pak za tyto jejich [startovní a traťové] rozdíly může vposledku on. Nemůže možná za to, že si lidé špatnou životosprávou a devastací přírody kazí zdraví a možná i genetickou výbavu, ani za to, že si lidé vytvořili civilizaci, která se stala zdrojem nejrůznějších problémů od civilizačních chorob přes vykořisťování až po války, ale může za to, že tím nechá trpět (či to nechá dopadnout na) nevinné – tj. nově narozené děti, které za to nemohou, a které se kvůli tomu rodí do značně nerovných [a tedy nespravedlivých] podmínek. Lze připustit, že pro rodiče, kteří žijí špatným životem, je možná spravedlivé, aby se jim narodilo postižené dítě. Nelze však připustit, že je to spravedlivé i pro to samotné dítě. Dítě přece za hříchy svých rodičů nijak nemůže. Pokud však i přesto na něj tyto hříchy dopadnou, je to nespravedlivé, a nespravedlivý je i ten, kdo to dopustí (tj. kdo neudělá nic pro to, aby se nevinné dítě narodilo bez hendikepů a dostalo vše, co potřebuje k dosažení cíle svého života – čili potřebnou výbavu i dostatek času a vhodného prostoru).
Závěr (tj. bůh je nespravedlivý):
Z výše uvedených předpokladů plyne logický závěr, že bůh, který dopouští nespravedlivé rozdíly mezi lidmi, je sám nutně nespravedlivý.
Druhá varianta argumentu
- K dosažení cíle lidského života potřebuje každý člověk (1) funkční výbavu a (2) vhodné okolnosti.
- Některým lidem však bůh funkční výbavu a vhodné okolnosti neposkytl (čili některým lidem bůh dosažení tohoto cíle prakticky znemožnil).
- A protože „stanovení cíle, kterého není možné dosáhnout“, je evidentní rozpor a vnitřně rozporný bůh nemůže existovat, tedy bůh neexistuje.
Vysvětlení:
Zdůvodnění prvního předpokladu (tj. k dosažení cíle lidé potřebují funkční výbavu a vhodné okolnosti):
Cílem lidského života se myslí dosažení osobní dokonalosti (zralosti) neboli plná realizace přirozeného lidského potenciálu. Funkční výbavou se myslí především rozum s přiměřeným intelektem a zdravé tělo. Vhodnými okolnostmi zase přiměřeně vhodné životní (rodinné/společenské) prostředí, v němž může plně realizovat svůj potenciál a dosáhnout vytoužené dokonalosti.
Zdůvodnění druhého předpokladu (tj. někteří tuto výbavu a okolnosti nedostali):
Např. mentálně postižený člověk (tj. člověk s nefunkční výbavou) či mrtvý novorozenec (tj. člověk s extrémně nepříznivými okolnostmi), zjevně není schopen dosáhnout cíle svého života (= osobní dokonalosti spočívající ve vytvoření dobrého charakteru). Vážné mentální či fyzické postižení nebo smrt představují evidentní znemožnění dosažení cíle lidského života (tj. osobní dokonalosti, zralosti). A jelikož za to, jakou člověk dostane při narození výbavu a do jakého prostředí se narodí, může vposledku bůh (vládce osudu), pak neposkytnutí funkční výbavy a vhodných okolností znamená znemožnění dosažení stanoveného cíle.
Závěr (tj. bůh jedná rozporně, když po nás něco chce, ale zároveň nám znemožní/neumožní toho dosáhnout):
Na jedné straně nám totiž bůh stanovil určitý cíl (= osobní zdokonalení), ale na druhé straně neposkytl všem stejné podmínky (tj. stejnou výbavu a okolnosti) k jeho úspěšnému dosažení, a některým dokonce tyto podmínky úplně upřel, takže tohoto cíle nejsou schopni vůbec dosáhnout. Nerovné podmínky jsou nespravedlivé, a stanovení cíle, kterého nelze dosáhnout, je navíc rozporné. Proto je bůh nespravedlivý a rozporný. A protože „bůh a nespravedlnost“ (= nespravedlivý bůh) či „bůh a rozpor“ (= rozporný bůh) nejdou dohromady, plyne z toho, že bůh neexistuje.
Kromě předešlých (a nejpádnějších) argumentů proti boží existenci nejdeme u ateistů i pár dalších:
3 Argument z nekompatibility božích vlastností
První varianta argumentu
|
Druhá varianta argumentu
|
Třetí varianta argumentu
|
Čtvrtá varianta argumentu
|
4 Argument z nevíry
Typická podoba argumentu
|
Literatura (zabývající se námitkami proti boží existenci)
- DRANGE, Theodore M. Nonbelief & evil: Two arguments for the nonexistence of God. Amherst: Prometheus Books, 1998. 403 s. ISBN 1-57392-228-5.
- MARTIN, Michael. Atheism: A philosophical justification. Philadelphia: Temple University Press, 1990. 541 s. ISBN 0-87722-642-3.
- MARTIN, Michael. The impossibility of God. Amherst: Prometheus Books, 2003. 438 s. ISBN 1-59102-120-0.
- MIZRAHI, Moti. The problem of natural inequality: A new problem of evil. Philosophia [online]. 2014, 42(1), 127-136 [cit. 2022-06-20]. ISSN 0048-3893. Dostupné z: springer.com.
- NEZNÁMÝ, Autor. How all religions are false and harmful: A scientific explanation of 7 major religions. EBA, 2016. 820 s.
- STENGER, Victor J. God: The failed hypothesis – how science shows that God does not exist. Amherst : Prometheus Books, 2008. 287 s. ISBN 978-1-59102-481-1.
- ZUERSHER, Bill. Seeing through Christianity: A critique of beliefs and evidence. Xlibris, 2014. 223 s. ISBN 978-1-4990-1845-5.
- TOLSTOJ, Lev N. Critique of Dogmatic Theology. Boston: Dana Estes, 1904. 91-451 str.
