webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ minut čtení
Aktualizováno: 05.07.2022

Bůh
Základní boží vlastnosti

2 Základní boží vlastnosti (boží povaha)

Dokázali jsme existenci první příčiny, které se v náboženství říká bůh. Zatím o něm ale víme pouze tolik, že není vzniklý a tedy že neexistuje díky nějaké jiné „věci“, nýbrž jen díky sobě samému. Co dalšího o tomto bohu můžeme zjistit? Jaký bůh je?

2.1 Nutný (existující sám sebou)

Z důkazu nezapříčiněné existence boha plyne i to, že existuje nutně. Proč? Protože nenutné (nahodilé) je jen to, co vzniklo působením někoho (či něčeho) jiného. Věci, které vznikly působením někoho (či něčeho) jiného, totiž vzniknout nemusely. Vezměte si například sebe. Je vaše existence nutná? Není. Proč? Protože vás zplodili (stvořili) vaše rodiče, aniž by museli. Kdyby nechtěli, tak vás nezplodí. Vaše zplození (a tedy i vaše existence) tedy bylo nahodilé, nenutné. Cokoli vzniklého (včetně vás) vzniknout nemuselo, protože ke stvoření (ať už z jakéhokoli důvodu) nemuselo dojít. Je-li však něco nevzniklé, nezapříčiněné (resp. nestvořené) ničím jiným, nýbrž existující samo sebou, pak to nemůže nebýt. Existence takové věci je tudíž nutná. Opak (tj. její neexistence) by znamenal popření všeho vzniklého.

Závěr: Jelikož je bůh sám nezapříčiněný, je tudíž i nutný (čili existující sám sebou).

2.2 Nezávislý (jednoduchý)

Z toho však zároveň plyne i vyloučení jakékoli závislosti. Bůh existující sám sebou nezávisí na žádné jiné věci 1/ani jako na příčině (pak by totiž neexistoval sám od sebe, nýbrž by ho musel stvořit někdo jiný), 2/ani jako na složkách své přirozenosti (pak by totiž jako vlastník měl nějaké nutné vlastnosti, bez nichž by nemohl existovat), 3/ani jako na vzájemnými-vztahy-propojených složkách celku (pak by totiž jako složenina byl závislý na vzájemných vztazích svých dílčích složek). Jakákoli závislost tedy automaticky znamená složenost, kdežto nezávislost znamená jednoduchost (ve smyslu „nesloženosti“, nikoli ve smyslu nějaké primitivnosti). Čili, je-li něco skutečně (absolutně) nezávislé, musí to být zároveň jednoduché (tj. jednolité/celistvé), neboť vše, co je závislé (ať už na nějaké jiné příčině, na složkách přirozenosti či na vzájemných vztazích složek uvnitř nějakého celku), je automaticky složené. A jelikož bůh je nezávislý, nemůže být tudíž složený – musí být tedy jednoduchý.

Závěr: Bůh je nezávislý, a proto nesložený (čili jednoduchý).

2.3 Jediný

Tohle zdůvodnění bude trošku „hardcore“, ale jednodušeji tuhle zapeklitou věc vysvětlit bohužel neumím. (Třeba se ale k něčemu jednoduššímu časem dopracuju.)

Co by se stalo, kdyby existovali dva absolutně nezávislí bohové? Jakožto příčiny (= stvořitelé) tvoří nutně jiné věci (své účinky). Z toho plyne, že obě tyto příčiny by byly stvořiteli. Proč by ale nemohl jeden ten stvořitel stvořit jen nějaké věci a ten druhý by stvořil jinou množinu věcí (čili proč by se v tom tvoření nemohli nějak vzájemně doplňovat)? Protože všechny ty stvořené věci mají stejnou základní strukturu, což znamená, že existují buď jako vlastníci, nebo jako vlastnosti. A tato základní struktura stvořené reality je vlastní všem vzniklým věcem (tj. všechny stvořené věci jsou stvořeny buď jako vlastníci, nebo jako vlastnosti). Bůh však netvoří věci stejným způsobem, jako to dělá lidský konstruktér, tj. prostřednictvím svých činností (které jsou od něj různé), ale ta jeho stvořitelská činnost je totožná s ním samým. To je pro nás sice těžko představitelné, ale je to tak (plyne to totiž z jeho nesloženosti/jednoduchosti). Stvořitelská činnost boha navíc není rozdělená na více činností. Jedná se o jednu jedinou činnost (jeden úkon). A v tomto jednom úkonu bůh tvoří naráz vlastníky i vlastnosti. My si tohle svým rozumem nedokážeme představit, takže my tyto vlastníky a vlastnosti od sebe rozlišujeme, ale u boha je to všechno totožné s ním samým (protože bůh je jednoduchý, nesložený → u něj není „on + nějaké jeho činy“, ale obojí je zvláštním [pro nás těžko představitelným] způsobem spojené v jedno). Čili u boha je stvořitelská činnost totožná s ním samým. A teď, kdyby byly dva bohové (dvě první příčiny), tak se ten druhý, který také tvoří vlastníky a vlastnosti, s tím prvním bohem [přes tu stvořitelskou činnost] automaticky ztotožní. Proč? Protože [jak už jsem zmínil] stvořitelská činnost a bůh jsou [v bohu] jedno a to samé. U člověka je to jiné → lidská duše se od jejích činností liší, protože člověk je složenou bytostí (skládající se z duše jakožto vlastníka a jeho různých vlastností či schopností). Boží vlastnosti jsou však s božím vlastníkem totožné, protože bůh je [narozdíl od člověka] bytostí nesloženou (jednoduchou). Když tedy jeden člověk něco vytvoří a druhý člověk něco vytvoří, pak je jasné, že každý z nich vytvořil něco jiného (něco svého). U boha tomu tak ale být nemůže. Kdybychom měli dva bohy a jeden z nich něco vytvořil a druhý by něco vytvořil, pak protože jejich stvořitelská činnost je totožná s nimi samými, znamenalo by to, že v okamžiku, kdy by oba bohové stvořili stejnou věc (tj. vykonali stejný skutek), by se tím automaticky ztotožnili sami se sebou navzájem.

Jinými slovy:

  1. Platí-li, že „stvořitelský skutek prvního stvořitele = první stvořitel“ (tj. bůh je totožný se svými činy),
  2. a že „stvořitelský skutek druhého stvořitele = stvořitelský skutek prvního stvořitele“ (tj. bůh-2 stvoří v podstatě totéž co bůh-1),
  3. pak logicky „druhý stvořitel = první stvořitel“ (tj. bůh-2 se stává bohem-1).

Závěr: Bůh je jediný (tj. pouze jeden).

2.4 Neomezený

Už jsme si dokázali, že vše, co je složené, je automaticky závislé. Je-li to však závislé, pak to znamená, že se to neobejde bez něčeho dalšího → čili že esence (identita) této věci jí sama k úplné dokonalosti a plnosti bytí (tj. k absolutní nezávislosti na čemkoli jiném) nestačí – potřebuje ještě něco jiného. V tomto ohledu je tudíž každá složená věc nejen závislá (na jiných věcech, které jí skládají), ale zároveň i omezená (existencí jiných věcí – totiž těch svých složek). Omezenost ukazuje, že daná věc nemá veškerou možnou dokonalost – že se o tu celkovou dokonalost dělí s jinými věcmi (pokud jde o dokonalost, dochází mezi nimi k určité formě konkurence). Nejlépe si to můžeme znázornit na příkladu souboje o prostor → máte-li vedle sebe dvě věci, pak žádná z nich nemůže zabrat (vyplnit) celý prostor, nýbrž jen jeho určitou část. Více věcí se tedy navzájem nutně nějak omezuje. Pluralita (resp. složenost) tedy nutně znamená nějaké omezení (limit). A protože bůh je absolutně nezávislý, a tedy i nesložený (jednoduchý), a protože je navíc i jediný, je tím pádem neomezený (ničím jiným nelimitovaný). [Jakožto nesloženého ho neomezují žádné dílčí složky jeho vlastní přirozenosti, ani částice, které by spolu s ním tvořily nějakou složeninu; a jakožto jediného ho neomezují ani jiní bohové. Proto lze o něm tvrdit, že je neomezený.]

Závěr: Bůh je neomezený, čili absolutní (je absolutnem).

2.5 Dokonalý (neměnný)

Protože bůh má v sobě plnost bytí, je tudíž zcela dokonalý. Absolutní dokonalost však vylučuje jakoukoli změnu. Změnou by totiž dokonalá bytost buď něco ztratila (čímž by přestala být dokonalá), anebo naopak získala (v tom případě by však předtím dokonalá ještě nebyla). Je-li tedy dokonalá, pak musí být nutně i neměnná. Jakákoli změna by zrušila její dokonalost.

Závěr: Bůh je dokonalý, a proto neměnný.

2.6 Dobrý (přetékající dokonalostí a dobročinný)

Boží dobrota plyne přinejmenším ze dvou věcí: (1) z povahy boží přirozenosti a (2) z kvality božích skutků.

Bůh je dobrý kvůli tomu, jaký je

Bůh je dobrý, protože je dokonalý. Být dokonalý znamená [kromě jiného] mít plně rozvinuté všechny své vlastnosti (tj. mít plně realizovaný veškerý svůj potenciál). Jedná se o cílový stav nějaké bytosti, kdy veškerý její potenciál přestává být pouhým potenciálem (tj. pouhou možností) a stává se skutečností (realitou). Naprosto dokonalá bytost je tedy taková bytost, jejíž všechny vlastnosti jsou rozvinuté do maximální možné míry (u boha pak dokonace do nekonečně vrchovaté míry). Ten, kdo má nějaký nenaplněný potenciál, není ještě dokonalý.

Například člověk, který může (tj. má potenciál) být moudrým, ale zatím jím není, není dokonalý. Za dokonalého lze považovat pouze člověka, který veškerý svůj potenciál plně uskutečnil (naplnil) – tj. kterému už nezbývá nic k uskutečnění (naplnění), neboť vše, co šlo, už uskutečnil (naplnil → u sebe rozvinul). Lidská dokonalost je však [na rozdíl od té boží] omezená. Lidé se vyznačují tím, že se rodí nedokonalí (neúplní), což znamená, že všechny své vlastnosti mají v sobě nejprve v jakési „zárodečné“ (potenciální) podobě, a teprve postupem času je rozvíjejí (čili zdokonalují, realizují, uskutečňují či naplňují). Některé vlastnosti má tedy člověk zatím ještě v podobě pouhé teoretické možnosti (= potenciální vlastnosti), zatímco jiné už má reálně rozvinuté (= skutečné vlastnosti).

U boha je tomu ale jinak. Bůh se nerodí nedokonalý, ani nejsou žádné jeho vlastnosti v jakési „zárodečné“ (potenciální) podobě. Bůh je totiž věčný (nevzniklý) a všechny jeho vlastnosti jsou už plně rozvinuté (dokonalé). Jsou-li ale všechny vlastnosti (či aspekty) boha plně rozvinuté [tj. dokonalé], takže v něm není žádný potenciál, který by ještě bylo možné uskutečnit (zrealizovat), pak je tzv. „čirým uskutečněním“ – tj. věcí, v níž je všechno naplněné (uskutečněné) do té nejplnější možné míry. Kdyby měl bůh nějakou [dosud neúplnou, nerozvinutou] vlastnost, pak by musel zároveň existovat i někdo jiný (tj. někdo odlišný od této vlastnosti), kdo by tuto vlastnost mohl zdokonalit (tj. převést ji z pouhé možnosti do uskutečnění). Pak by ale v bohu musely existovat minimálně dvě věci → nedokonalá vlastnost + její zdokonalitel (realizátor). Bůh je ale (jak už víme) jednoduchou, nesloženou bytostí, takže v něm více věcí nemůže z principu existovat. On sám je ve své podstatě jednou jedinou věcí. Proto je bůh se všemi svými „vlastnostmi“ ve skutečnosti totožný, a proto také žádná boží vlastnost nemůže být v bohu v nedokonalé podobě, nýbrž všechny musí být v maximální možné míře naplněné. Z tohoto důvodu se o bohu říká, že je „plnost bytí“. Jakákoli nedokonalá vlastnost (tj. potenciál či možnost) znamená určitý nedostatek (nepřítomnost něčeho, co dotyčný může mít, ale zatím nemá). A protože bohu nic nechybí (má totiž veškerou plnost bytí), je [logicky] dokonalý.

Takovouto dokonalost je možné považovat za „dobrou“ (resp. za dobro) právě proto, že vylučuje jakýkoli nedostatek. Zlo se právem definuje jako „nedostatek dobra“. Jinými slovy, pokud někomu chybí něco, co má přirozeně [tj. od přírody] mít, pak to [pro něj] není dobré. Chybí-li člověku ruka, je pro něj tato absence ruky něčím zlým (nepřirozeným). Pokud by bohu cokoli chybělo, znamenalo by to určitou formu zla (nedostatku). Má-li ale bůh vše (tj. nic mu nechybí), pak je to [pro něj] dobré. Dokonalost znamená plnost, plnost znamená uspokojení a uspokojení znamená dobro.

Pro člověka je dobré to, co uspokojuje jeho potřeby (co mu přináší pocit naplnění/blaženosti). Máme-li například hlad (tj. toužíme-li po jídle, které nám v tuto chvíli chybí, ale naše tělo ho nutně potřebuje), pak konzumace jídla nám přináší uspokojení (tj. doplnění chybějící věci, kterou jsme potřebovali). Kdykoli tedy do naší nedokonalé (neúplné) bytosti doplníme nějaký chybějící kousek skládačky (= chybějící dokonalost), pocítíme uspokojení. Dobrými tedy označujeme věci, které jsou nám zapotřebí (které uspokojují naše přiměřené potřeby – náš přirozený „hlad“).

Bůh už ale všechny chybějící věci má (je totiž dokonalý), a proto je též dokonale spokojený (nic mu totiž nechybí), a v důsledku toho zakouší i dokonalý pocit dobra. A protože bůh a jeho vlastnosti jsou jedno, pak je-li v bohu nějaký dobrý pocit (nějaké dobro), pak bůh sám je tímto dobrem. Proto když o bohu říkáme, že je dobrý, myslí se tím, že má naprosto vše, co je možné mít (tj. že má plnost bytí), a tato „plnost bytí“ ho dokonale uspokojuje, a proto je dobrá (tj. oblažující). Bůh je tedy dokonale dobrý díky tomu, kým je → soběstačnou bytostí, jejíž podstatou je existovat plně a úplně (tj. v nejplnější možné míře), což mu přináší maximální blažnost (dobro). Obdobně je možné považovat za dokonale dobrého i člověka, kterému se podaří do maximální možné [lidské!] míry rozvinout svůj přirozený potenciál, a tím uspokojit všechny své přiměřené potřeby a přirozené sklony, a dojít vytoužené blaženosti. Člověk s nerozvinutým potenciálem proto není dobrý, protože mu k úplné (tj. dokonalé) dobrotě stále ještě něco chybí.

Z toho tedy plyne, že dobro je vlastně „to, co nás zdokonaluje“ (naplňuje). Je-li dokonalým dobrem kompletní realizace našeho potenciálu, pak cokoli nás zdokonaluje, činí nás lepším (tj. více dobrým). Čili každé zdokonalení nás přibližuje k našemu cíli (= dobru/blaženosti), a proto každé zdokonalení je pro nás žádoucí (dobré, přinášející uspokojení/blažnost). Jinými slovy, dobro je „přitažlivá věc“ (tj. vše, co nás nějak přitahuje → co nám připadá atraktivní v naději, že nás to nějak zdokonalí). A jelikož všechny stvořené věci jsou pouhým odrazem jediné pravé dokonalé skutečnosti (= boha), pak všechny stvořené věci vlastně směřují k bohu (tj. touží po něm), jakožto svému konečnému cíli a naplnění.

Bůh je dobrý kvůli tomu, co dělá

Z výše uvedeného pak logicky plyne, že je-li bůh ve své podstatě či přirozenosti nutně dobrý (protože je dokonalý a všechny jeho vlastnosti jsou v něm v nejdokonalejší možné míře naplněné), pak musí být dobré i vše, co činí (tj. všechny jeho skutky). Bůh totiž nemůže činit nic, co není v souladu s jeho přirozeností, a protože jeho přirozenost je dobrá, musí být nutně dobré i všechny jeho skutky.

Bůh je tedy dobrý nejen kvůli své přirozenosti (resp. svému dokonalému bytí), ale i kvůli svým skutkům.

  1. V prvním případě je bohu dobrota přisuzována na základě vynikajícího stupně dokonalosti božích vlastností (tj. na základě překonání či vyloučení všech myslitelných nedostatků).
  2. Ve druhém případě je bohu dobrota přisuzována na základě vynikající kvality jeho jednání, záměrů a dispozic (čili bůh je považován za dobrého, protože vždy koná, zamýšlí a je disponován konat dobré skutky).

Závěr: Bůh je dobrý, tj. přetékající dokonalostí a dobročinný.

2.7 Rozumný (myslící)

Poznatek o existenci božího myšlení vyplývá z absolutní boží dokonalosti. Myslící věc (resp. bytost) je totiž dokonalejší než věc nemyslící, neboť jakožto myslící má ve své mysli přítomné i jiné věci, díky čemuž k nim získává kvalitativně lepší (tj. osobní) vztah → tyto věci přestávají být pro ni cizími (vnějšími) a stávají se vlastními (vnitřními).

Boží rozumnost se dá konec konců vyvodit i z existence řádu ve světě:

  1. Každý řád* je dílem rozumu.
  2. I svět má řád.
  3. Tedy i svět je dílem rozumu.
  4. Stvořitelem světa je ale bůh.
  5. Proto i bůh (jakožto stvořitel řádu) musí být sám rozumný.

* To, že každý řád je dílem rozumu, vyplývá z principu kauzality (tj. ze zákona příčiny a následku). Stačí si totiž položit jednoduchou otázku: Jak vznikly zákony vesmíru, kterými se řídil samotný velký třesk i následné chování energie a hmoty? Jak víme z důkazu platnosti kauzality → to, že by tyto zákony mohly vzniknout „z ničeho“ nebo „samy od sebe“, je nesmysl. Jediný způsob, jak mohly vzniknout, je „z jiné příčiny“ (tj. působením jiného činitele). Zdá se vám ale myslitelné, že by si tyto zákony (např. všechny termodynamické či kvantové zákony) mohla stanovit samotná energie v okamžiku velkého třesku? To si jako ta energie sama usmyslela, že se „složí“ do různých druhů mikročástic s různými vlastnostmi, které se budou řídit různými fyzikálními zákony? To asi těžko. Podle mě jedinou myslitelnou možností (jež připadá v úvahu), je to, že tyto zákonitosti ustanovila nějaká rozumná bytost → bůh (jakožto první příčina všeho stvořeného). Ten tedy ustanovil částicím spin a náboj, i veškeré zákony, kterými se budou řídit, i cíl, k němuž bude veškerý ten pohyb směřovat.

Závěr: Bůh je rozumný (myslící), a proto má ke všem ostatním věcem osobní vztah.

Pár poznámek k božím vlastnostem

  • bůh není člověk
  • bůh (jakožto nutný, existující sám sebou, nezávislý, jednoduchý, jediný, neomezený, dokonalý a neměnný) se od stvořených věcí (které jsou nahodilé, vzniklé, závislé, složené, mnohé, omezené, nedokonalé a proměnlivé) radikálně liší
  • boží vlastnosti jsou pro nás z tohoto důvodu „něčím zcela nepředstavitelným“
  • pro bytosti (které jsou s prostorem a časem nevyhnutelně svázané) je obtížné si představovat cokoli, co se prostoru a času vymyká
  • žádnou boží vlastnost nesmíme chápat „antropomorfně“ (tj. na způsob lidských vlastností):
    • např. boží myšlení:
      • člověk [žijící v prostoru a čase] myslí diskurzivně (tj. postupně, po krocích) → nejprve postřehne existenci jiných věcí, pak si o nich vytvoří obecné pojmy, ty pak skládá do názorů, a názory si následně pomocí argumentů vysvětluje; kromě toho se člověk rodí nevzdělaný, což znamená, že veškeré poznatky a zkušenosti získává postupně v průběhu života
      • bůh [žijící mimo prostor a čas] poznává vše najednou, úplně a pravdivě (tj. bez jakýchkoli omylů); u boha není žádné „předtím–nyní–potom“; oproti lidem je bůh absolutně vzdělaný, což znamená, že neexistuje poznatek či zkušenost, které by neměl
    • nebo boží jednoduchost:
      • člověk [jakožto složená bytost] se skládá z duše a jejích schopností a činů → čili lidské já (duše) a jeho činy jsou různé (od sebe odlišné) věci
        • chceme-li něco vytvořit, musíme na to nejprve pomyslet, a pak to udělat; u lidí existuje stav „před stvořením“ vs. „po stvoření“; u člověka je možné rozlišit jednotlivé kroky (věci): myšlenka → chtění → skutek
      • bůh [jakožto jednoduchá/nesložená bytost] se z žádných částí neskládá, takže jeho „duše“ i činy jsou totožné (jinými slovy, bůh se neliší od svých činů)
        • chce-li bůh něco vytvořit, pak v tom samém okamžiku, kdy na to pomyslí, to už existuje; u boha žádné „předtím“ vs. „potom“ neexistuje; u boha neexistuje rozdíl mezi myšlenkou, chtěním a skutkem (myšlenka, chtění a čin jsou u něj totožné neboli „jedno a totéž“)
        • proto je v podstatě nesprávné říkat, že „bůh je dobrý“ nebo „bůh je laskavý“ (jakoby měl nějaké vlastnosti, které se od něho samotného liší); správnější je říkat „bůh je dobro“ nebo „bůh je láska“ (tj. bůh a dobro [či bůh a láska] je jedno a totéž)
    • či boží neměnnost:
      • člověk [žijící v prostoru a čase] se přirozeně mění, a proto předpokládá, že stejným [tj. lidským] způsobem se mění i všechno ostatní
        • když se tedy modlí k bohu, představuje si, že (1) přednese bohu svou žádost, (2) bůh ji zváží, a (3) nějak zareaguje
        • podobně je např. v bibli popsán rozhovor Abrahama s božími posly (resp. s bohem), při němž je přemlouvá, aby změnili názor na vyhlazení Sodomy → jakoby snad bylo možné přimět neměnného boha ke změně názoru
      • bůh [žijící mimo prostor a čas] je neměnný
        • když se k němu člověk modlí (nebo ho o něco prosí), on už dávno ví, co mu chce říct, a ví také, jak na to zareaguje (tj. co se stane); bůh má o všem [co bylo, je či bude] úplné poznání → neexistuje nic, co by ještě nevěděl, nebo zapomněl; v boží mysli je už všechno od věčnosti hotové (dokonané)
  • to je třeba mít [při uvažování o božích vlastnostech] neustále na mysli → nesmíme sklouznout k antropomorfizaci (tj. představovat si boží vlastnosti lidským způsobem)

Nevalný význam abstraktních poznatků o bohu

  • poté, co člověk pozná, že bůh existuje, zatouží sice přirozeně poznat, jaký je (jaká je jeho podoba), jenže výše uvedené důkazy základních božích vlastností nám boží podobu odkrývají jako něco, co v podstatě nemůžeme chápat
  • k čemu nám tedy znalost většiny těchto [abstraktních] božích vlastností je?
  • v podstatě k ničemu
  • poznání odtržené od praktického života slouží tak maximálně jen k prázdnému tlachání či k rozepřím o to, kdo vidí boha správněji, což zřídkakdy vede k lepšímu životu, spíše však jen k náboženským roztržkám:
    • ateisté nevěří, že bůh existuje
    • polyteisté věří, že existuje více bohů
    • panteisté věří, že svět je božím tělem
    • hinduisté věří, že bůh je neosobní energie
    • křesťané věří, že bůh je „tři v jednom“
  • nic z toho nevede lidi k pokojnému soužití (lásce), ale jen k rozdělení (nenávisti)
  • proto je [podle mě] lepší se zaměřit spíše na ty boží vlastnosti, které souvisí s námi a s cílem našeho života (čili v nichž se odráží to, co máme s bohem společného → v nichž se mu podobáme)
  • takovými vlastnostmi jsou [podle mě] především:
    1. jednota (opak mnohosti a rozdělení) → sjednocení člověka s bohem (stát se podobným bohu)
    2. dobro (opak zla) → polepšení (být dobrým člověkem)
    3. spravedlnost (opak nezákonnosti) → soulad se zákonem (dobré vztahy s druhými)
    4. řád (opak chaosu) → soulad myšlení a jednání s božím ideálem (dát svou duši do pořádku)
    5. rozumnost (opak nesmyslnosti) → praktická životní moudrost
    6. dokonalost (opak neúplnosti) → maximální možné rozvinutí našeho potenciálu [v rámci našich omezených možností]
  • je-li pravda, že člověk byl stvořen k božímu obrazu (či podle boží podoby) a že tedy cílem lidského života je připodobnit se bohu (tj. stát se mu podobným), pak by nám boží vlastnosti měly vlastně ukázat (či napovědět), jakými máme být (tj. k jakému cíli má člověk směřovat)
  • boží vlastnosti by pro nás tedy měli být vodítkem → ukazatelem správného směru (cíle), ideálem našich vlastností

Správný život je důležitější než správné poznání boha

  • jak moc jsou správné představy o bohu pro člověka důležité?
  • jak moc mají správné představy o bohu vliv na kvalitu lidského života?
  • jinými slovy, je možné, aby žil člověk dobrým životem, i když jeho představy o bohu nebudou správné?
  • to, že správný život je důležitější než správné poznání boha (neboli že správné poznání boha není pro dobrý život zas tak důležité), nám pěkně ukazuje jeden biblický příběh:
„Dobrý Samaritán“ (Rembrandt, ~1634)

Příběh o milosrdném Samařanovi:

30 Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. 31 Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. 32 A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. 33 Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; 34 přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. 35 Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: 'Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.' 36 Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? (Evangelium podle Lukáše, 10. kapitola)

Výklad:

  • kněz a levita = vysoce postavený (= mocný) a vysokoškolsky vzdělaný (= inteligentní) člověk
    • čili ti, od nichž bychom nejvíce očekávali, že budou vědět, jak správně jednat (= vůdci a učitelé)
    • místo toho ale vidíme jen lhostejnost a namyšlenost (tvrdé srdce, sobectví, pýcha)
  • Samařan = prostý člověk zaostalých názorů a mravů (čili v našich očích „socka“ a nevzdělanec)
    • čili prosťáček a nedovzdělanec, od něhož bychom normálně očekávali jen špatné, pomýlené jednání
    • místo toho ale vidíme soucit a milosrdenství (praktickou lásku)

K zamyšlení:

Zdá se, že pointou příběhu je nedůležitost postavení a vzdělání vs. důležitost praktické lásky (tj. správné životní praxe). Mocní, chytří a vzdělaní lidé (vládci, filosofové a učitelé) zapomněli [pro všechny ty své „teoretické poznatky“] na ovoce dobrého života → totiž na praktickou lásku. Nejsou tedy náhodou bohu milejší obyčejní lidé, kteří možná nemají na všechno ty nejsprávnější názory (a v mnohém se třeba i mýlí), ale [narozdíl od našich vůdců a učitelů] díky používání zdravého rozumu nezapomněli na to, co je v životě opravdu důležité → totiž praktická láska k druhým? Řekl bych tedy, že v lidském životě nejde o to umět všechno „správně definovat“, nebo všechno „správně znát“; spíše jde o to naučit se „správně (dobře) žít“. Teorie odtržená od praxe je k ničemu.

  • jak už bylo řečeno, boží vlastnosti pro nás mohou být užitečným vodítkem, které nám ukáže správný směr našeho života (tj. jakými máme sami být)
  • v praxi jsou ale spíše jen záminkou k roztržkám a hádkám s těmi, co vidí boha odlišným způsobem

Závěry

Bůh se od stvořených věcí radikálně liší

  • Logickou úvahou jsme zjistili, že bůh je 1) nutný, 2) existující sám sebou, 3) nezávislý, 4) jednoduchý (ve smyslu nesložený), 5) jediný, 6) neomezený (ve smyslu absolutní), 7) dokonalý a 8) neměnný.
  • Stvořené věci jsou naproti tomu 1) nahodilé, 2) vzniklé, 3) závislé, 4) složené, 5) mnohé, 6) omezené, 7) nedokonalé a 8) proměnlivé.
  • Je tedy evidentní, že bůh se od stvořených věcí, jež na něm vposledku závisejí, radikálně liší.
  • Přesto ale stvořené věci boha určitým (byť omezeným) způsobem odrážejí, což znamená, že některé vlastnosti máme s bohem společné (např. jednotu, dobro, spravedlnost, řád, rozumnost či dokonalost), a ty pak představují jakýsi „ideál“, k němuž přirozeně směřujeme.

Manželé Goliašovi
20 let spolu

Manželé Goliašovi / 20 let spolu