webgolias.net

7 pilířů šťastného života

Publikováno: 01.10.2019
~ čtení
Aktualizováno: 05.07.2022

Bůh
Důkaz boží existence

Výchozí dilema

┌──────────────────────────┐
│ Bůh buď  (1)   EXISTUJE  │
│     nebo (2) NEEXISTUJE. │
│ Třetí možnost není.      │
└──────────────────────────┘
┌--------------------------┐
│ Bůh buď  (1)   EXISTUJE  │
│     nebo (2) NEEXISTUJE. │
│ Třetí možnost není.      │
└--------------------------┘

Uvedení do problému

  • Hlavním problémem člověka je smysl života.
  • Pro vyřešení tohoto problému je ale nezbytné vyřešit nejprve dvě jiné otázky, které s tím souvisejí: (1) zda existuje bůh (protože existuje-li bůh, pak bude mít lidský život pravděpodobně jiný smysl, než kdyby bůh neexistoval) a (2) zda lidský život smrtí končí nebo pokračuje i po smrti (protože pokud náš život smrtí končí, pak je život k mnohým nespravedlivý a tedy v principu nesmyslný).
  • V tomto článku se pokusíme najít odpověď na tu první otázku → otázku boží existence:
    1. Existuje bůh?
    2. A pokud ano, co lze zjistit o jeho povaze?
    3. A jak se dá s boží existencí skloubit nepřiměřené zlo a nespravedlivé rozdíly mezi lidmi?

1 Důkaz boží existence

I když existuje celá řada „důkazů“ boží existence, jen jeden z nich považuji za natolik přesvědčivý, že je možné ho považovat za nezvratný. Jedná se o upravenou verzi tzv. kosmologického důkazu, který dokazuje boží existenci z kauzality (tj. z jednoduchého, ale svou povahou nezpochybnitelného zákona příčiny a následku).

1.1 Výchozí argument

  1. Existují-li vzniklé věci, musí existovat i nějaká nevzniklá věc (= bůh).
    • Proč? Protože každá vzniklá věc (následek) vznikla z nějaké jiné věci (příčiny).
      • Vzniklé věci totiž mohou vzniknout jen trojím myslitelným způsobem: (1) z ničeho, (2) samy od sebe, (3) z jiné věci (příčiny).
      • „Z ničeho“ ani „samy od sebe“ však vzniknout nemohou, a tak je jasné, že vznikají jen a pouze z nějaké jiné příčiny (tj. působením jiných věcí).
    • A protože tento řetěz příčin a následků nemůže jít do nekonečna, tak někde na úplném začátku musí být nějaká „první příčina“ – tj. věc, která dala vznik všem ostatním věcem, ale která musí být logicky sama nevzniklá/nezapříčiněná (čili věčná). Takové věci se říká „bůh“.
  2. Vzniklé věci však prokazatelně existují.
  3. Proto i bůh existuje.

Nyní všechna výše uvedená tvrzení (především tvrzení o tom, že vzniklé věci mohou vznikat jen z nějaké jiné příčiny čili že platí zákon kauzality, nebo že řetěz příčin a následků nemůže jít do nekonečna) pečlivě prověříme:

1.2 Důkaz platnosti principu kauzality

Princip kauzality říká, že: každá vzniklá věc má svou příčinu

Platnost tohoto principu lze dokázat následující úvahou:

  1. Vzniklé věci mohou vzniknout buď:
    • (1) z ničeho, nebo
    • (2) samy od sebe, či
    • (3) z jiné příčiny.
  2. Z ničeho ani samy od sebe však vzniknout nemohou.
  3. Proto všechny vzniklé věci vznikají z jiné příčiny
    (tj. působením jiných věcí).

Stručné vysvětlení:

Vezměme si například takovou „myšlenku“. Jak vznikla? V úvahu připadají tři možnosti: (1) vytvořil ji nějaký člověk, (2) vznikla sama od sebe, (3) vznikla z ničeho. První možnost představuje vznik „od jiného“ (to znamená, že si ta myšlenka nedala vznik sama, ani nevznikla z ničeho, ale vytvořil ji někdo jiný nebo něco jiného). Druhá možnost představuje vznik „od sebe“ (to by znamenalo, že ta myšlenka vznikla sama od sebe – sama si dala existenci, sama se stvořila). Třetí možnost představuje vznik „z ničeho“ (to by znamenalo, že tu myšlenku nestvořil někdo jiný, ani nevznikla sama od sebe, ale vynořila se tu z čiré nicoty). Každému normálnímu člověku používajícímu zdravý selský rozum je jasné, že vznik „od sebe“, stejně jako vznik „z ničeho“, je naprostý nesmysl, a že tedy všechny vzniklé věci vznikají působením někoho či něčeho jiného (= působením nějakého tvůrce, nějaké příčiny).

Podrobnější vysvětlení:

1.2.1 Vyvrácení vzniku „z ničeho“ (tj. bezdůvodného vzniku):

Bezpříčinnost by znamenala, že jedinou nutnou/dostatečnou podmínkou vzniku je jakýsi „předchůdný stav“ (v němž daná věc ještě neexistovala reálně, ale pouze potenciálně). Kdyby totiž neexistoval tento předchůdný stav, pak by to znamenalo, že daná věc je věčná (nikoli vzniklá/stvořená). Jenže existuje-li předchůdný stav a tento stav je jedinou podmínkou vzniku dané věci, pak daná věc musí nutně vzniknout v okamžiku, kdy začne existovat tento předchůdný stav, což ale vede k paradoxu (rozporu), kdy daná věc vzniká [údajně] v okamžiku, který předchází jejímu vzniku. Jak ale může něco vzniknout ve chvíli, která [časově] předchází jejímu vzniku?

1.2.2 Vyvrácení vzniku „od sebe“ (tj. sebezapříčinění):

Sebezapříčinění by znamenalo, že věc musela existovat ještě před svým vznikem, neboť má-li si věc „udělit“ vlastní existenci, pak musí nutně existovat ještě před tím, než si tu existenci udělí, což je nesmysl.

1.2.3 Potvrzení vzniku „od jiného“ (tj. působením jiného činitele):

Vyvrácením prvních dvou možností jsme dokázali platnost třetí možnosti vzniku – tj. vzniku „z jiné příčiny“ (tj. působením jiného činitele). Tím jsme zároveň potvrdili platnost principu kauzality. A potvrzením platnosti principu kauzality jsme zase potvrdili platnost výchozí úvahy o existenci nevzniklého/věčného (nezapříčiněného) činitele – tzv. první příčiny (neboli „boha“).

1.3 Námitky
          → proti nutnosti existence první příčiny a
          → proti platnosti principu kauzality

1.3.1 Námitka nekonečné řady druhých příčin

  • Proč by ten řetěz kauzálních souvislostí nemohl pokračovat do nekonečna – proč by se musel zastavit u nějaké první příčiny? Jinými slovy, proč by ta první příčina také nemohla být zapříčiněná?
  • Nesmyslnost takové představy nejlépe vynikne na názorném příkladu:

      otec (= potomek dědy)
              děda (= potomek pradědy)
                      praděda
                              ... do nekonečna

    Ten, kdo tvrdí, že řetěz příčin a následků může pokračovat do nekonečna, tím vlastně tvrdí, že je možné mít nekonečnou řadu vlastností, aniž by tyto vlastnosti měly nějakého svého vlastníka (nositele), což evidentní nesmysl. Každá vlastnost odkazuje nutně k nějakému vlastníkovi (který je jejím nositelem). Pokud však na místo tohoto vlastníka podstrčíte jinou vlastnost, tak ta bude zase odkazovat k nějakému vlastníkovi. Pokud ale budete tvrdit, že pro existenci všech těch vlastností není na začátku třeba nějakého vlastníka, tak se vám celá ta řada těch vlastností bez vlastníka zhroutí (neboť bez vlastníka vlastnosti nemohou existovat). Podobně, není-li na úplnénm začátku nějaký „první ploditel“ (bůh), pak nemůžete logicky existovat ani vy, váš otec, děda, praděda, či žádný z jejich předků.

1.3.2 Námitka kruhovosti druhých příčin

  • Proč by nemohly všechny druhé příčiny tvořit kruh? Jinými slovy, proč by u zrodu všech závislých akcidentů musela stát nějaká nezávislá substance?
  • Nesmyslnost takové představy opět nejlépe vynikne na názorném příkladu:

    Ten, kdo tvrdí, že řetěz příčin a následků může tvořit kruh, tím vlastně tvrdí, že je možné, aby bílá koule na kulečníkovém stolu narazila do žluté koule, čímž ji uvede do pohybu; žlutá koule narazí do červené koule, ta zase narazí do modré koule, modrá koule narazí do zelené koule, zelená koule narazí do černé koule, a černá koule narazí do bílé koule, která zase narazí zpátky do žluté koule (a tak pořád dokola). Klíčovou otázkou zde ovšem je, kdo na úplném začátku (kdy se ještě nic nehýbalo) rozpohyboval bílou kouli? Odpověď: Přece kulečníkové tágo (= 1.příčina) a ne černá koule!

    Tato námitka je ve své podstatě jen obdobou té předchozí námitky, neboť vede ke stejnému problému – totiž k absenci pravé neboli první příčiny (= vlastníka). Je-li každý člen kauzálního kruhu závislý na jiném členovi, přičemž každý z těch členů odkazuje pouze na 2.příčiny (čili žádný neodkazuje na 1.příčinu jakožto skutečně nezávislého vlastníka), pak se celý kruh logicky bortí – chybí v něm totiž to, co by jednotlivé členy drželo „při životě“ (v našem příkladu tam tedy chybí „kulečníkové tágo“, jakožto skutečná první příčina, která uvádí to koleso do pohybu).

1.3.3 Námitka neplatnosti principu kauzality

  • Co když princip kauzality vždycky neplatí? Copak moderní kvantová fyzika nedokázala, že [přinejmenším] v mikrosvětě princip kauzality neplatí … že v mikrosvětě se částice chovají jinak než v našem běžném životě? Podle Heisenbergova principu neurčitosti přece dochází ke vzniku událostí bez jakékoliv příčiny. Kvantové jevy se vymykají běžným fyzikálním zákonům, jsou neurčité, pravděpodobnostní a nelokální. Bylo také například dokázáno, že mikroskopické částice se v jednom okamžiku nacházejí zároveň ve všech možných stavech a pozicích (fenomén známý jako tzv. superpozice), což vyvrací platnost jednoho z nejdůležitějších zákonů bytí – totiž zákona protikladu (který tvrdí, že určitá věc nemůže zároveň být i nebýt, resp. nějakou vlastnost mít a zároveň v tu samou chvíli nemít).
  • Takovéhle radikální závěry o neplatnosti principu kauzality nebo zákona protikladu nelze samozřejmě z poznatků kvantové fyziky v žádném případě vyvodit. Pokud někdo něco takového vyvozuje, pak buď přehání (čili v kvantové fyzice vidí něco, co tam není), nebo si záměrně vymýšlí. Kvantová fyzika nám žádný senzační objev, který by rušil všechny dosavadní (mnoha generacemi prověřené) poznatky rozumně uvažujících lidí, nepředkládá.

    Důvodem, proč máme v kvantové mechanice neurčitost či nepředvídatelnost, je jednoduše to, že mikroskopické objekty jsou extrémně malé, takže jakýkoli „zásah do jejich světa“ (typicky třeba v podobě naší snahy je pozorovat či měřit) vyvolá nevyhnutelně dramatické a nevratné změny v jejich chování či vlastnostech. Podstata tohoto problému by se dala přirovnat ke známému rčení „jít s kanónem na komára“. Pokud se pokusíte zabít komára kanónem, napácháte při tom více škody než užitku. Podobné je to i v mikrosvětě, který se snaží pozorovat makroskopické bytosti (= lidé) s makroskopickými přístroji.

    Čili problém kvantové neurčitosti nebo tzv. superpozice, spočívá jednoduše v tom, že makroskopická bytost (= člověk) není schopen v mikrosvětě cokoli [přesně a předvídatelně] měřit, protože jakmile začne něco v tom mikrosvětě měřit, začne ho těmi svými postupy nevyhnutelně a nevratně ovlivňovat (resp. deformovat, ničit, bořit), případně narazí na určitá omezení či nepřekonatelné hranice mezi těmito dvěma světy.

    Posvítíte-li například na člověka baterkou, nic se nestane. Tok světla z baterky nemá prakticky žádnou energii (sílu) na to, aby to člověka odhodilo stranou, podobně jako když do něj narazí auto. Tak tomu je ale proto, že člověk je několikanásobně větší a těžší než fotony světla, které na něj z baterky dopadají. Je to, jako by na něj dopadal neviditelný nano-prach. Jenže v mikrosvětě se nachází celá řada částic, které jsou natolik malé, že když na ně posvítíme stejnou baterkou, tak je ten proud světla (= fotonů) totálně „rozhodí“ (tj. nabourá do nich, vychýlí je z dráhy, změní jejich náboj nebo vlastnosti, přinutí je změnit chování). Proto když vědci něco v mikrosvětě sledují nebo měří, chovají se pozorované částice [zdánlivě] nevyzpytatelně, nepředvídatelně – prostě jinak, než jak bychom čekali.

    Důvod je ale prostý: Je tomu tak proto, že (1) mikroskopické částice se pohybují po mikroskopických drahách, které není pro makroskopické přístroje snadné sledovat (natož přesně chápat jejich zákonitosti), (2) už samotné naše měření (tj. necitlivé zasahování do mikrosvěta) mění [či negativně ovlivňuje] přirozené chování těchto mikročástic. Vědci jsou pak z toho paf, protože se ty drobounké častice nechovají podle jejich představ.

    Ve skutečnosti však v mikrosvětě platí [z principu] úplně stejné zákonitosti jako v makrosvětě. Kdyby tomu tak nebylo, musel by se [logicky] „chovat nevypočitatelně“ (nevyzpytatelně) i náš makrosvět, protože ten je přece těmi „nevyzpytatelnými“ mikročásticemi tvořen! Funguje-li tedy podle pevně daných pravidel (zákonitostí) náš makrosvět, pak musí [logicky] fungovat podle stejných pravidel i mikrosvět, z něhož se ten makrosvět skládá.

  Zobraz vysvětlení Heisenbergova principu neurčitosti

Představte si, že si chcete hodit mincí, ale že by se tato mince při vyhození do vzduchu pokaždé, když na ni někdo pohlédne, protočila. Jak byste mohli být schopni v takovém případě určit, zda padne pana nebo orel? V našem makrosvětě se nic takového stát nemůže, protože ta mince je velmi velká a světlo, které na ni dopadá, ji nijak neovlivňuje. Ale co elektron? To je velmi malý objekt, který má hmotnost 9,1 x 1-31 kg! To si lze představit jako 9,1 kg kostičku rozdělenou na 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 částí !!!! Ohromně maličká věcička !!! Proto ho může ovlivnit dokonce i dopadající světlo. Abyste mohli elektron pozorovat, musíte ho vidět, což znamená, že na něj musí dopadat světlo (resp. proud fotonů)! Jenže foton vám vychýlí elektron z dráhy. Kdykoli si tedy na elektron „posvítíte“, změníte jeho dráhu či rychlost. Jenže bez tohoto „posvícení“ nemůžete o elektronu nic zjistit. Chcete-li o něm cokoli zjistit, musíte si na něj „posvítit“, jenže tím svícením ho nevyhnutelně ovlivníte (tj. změníte jeho vlastnosti). Heisenberg zjistil, že kvůli tomu nelze u elektronu měřit jeho polohu a rychlost zároveň, protože změřením jednoho změníte druhé. Proto si musíte vybrat: Buď můžete pozorovat jeho rychlost (ale v tom případě nebudete schopni určit, KDE se nachází), nebo můžete pozorovat jeho polohu (ale v tom případě zase nebudete schopni určit, JAK RYCHLE se pohybuje). Navíc ani v tomto případě nezískáte přesné hodnoty pro jakoukoli veličinu, kterou se rozhodnete měřit, protože svícení na elektron změní jak jeho polohu, tak rychlost! Zkoumaný elektron pohltí světelnou energii a změní své fyzikální vlastnosti! To je důvod, proč v kvantové fyzice existuje neurčitost (resp. neschopnost zde cokoli přesně měřit). Čili Heisenbergův princip neurčitosti nám říká, že polohu a rychlost objektu nelze měřit přesně a současně, protože i pouhý pokus o to je změní!

Proč není možné přesně určit polohu ani směr pohybu sledovaného elektronu? To si můžeme ukázat na příkladu s klavírem:

Představte si, že někdo udeří do klávesy na klavíru a vy se pokusíte uhodnout, co je to za notu. Stiskne klávesu a podrží ji po dobu jedné sekundy. To je snadné (řeknete si) – je to střední C. Za tu vteřinu se rozkmitá 261-krát, což odpovídá střednímu C, takže jste si tím tónem celkem jistí.

Pak tu notu zahraje znovu, ale mnohem rychleji, řekněme 0,1 sekundy. Nyní zavibruje pouze 26-krát, ale stále si můžete být celkem jisti, co to bylo za notu.

Nyní je nota zahrána jen po dobu 0,01 sekundy. Kolikrát zavibrovala tentokrát? Logika říká, že 2,6-krát, jenže to nedává smysl. Bylo to 2x nebo 3x? Tentokrát, protože to trvalo tak krátkou dobu, si frekvencí nemůžeme být jisti. Mohlo to být střední C, ale klidně to mohlo být i B nebo D. Proto velmi krátký zvuk [připomínající pouze] „cvaknutí“ nebude znít tak, jako by měl přesnou výšku, protože to vlastně není tón, ale jen rychlý "úder" (či náraz).

Jak to souvisí s kvantovou fyzikou? No, částice se v kvantové mechanice chovají jako vlny a v zásadě je jejich poloha definována polohou vlny a jejich rychlost je definována frekvencí (čím vyšší frekvence, tím vyšší rychlost). Takže když máte částici, u které znáte rychlost, ale neznáte její polohu, je to jako s tónem středního C, který zní celou jednu sekundu → frekvence kmitání (= výška) je dobře známá, protože je to dlouhá vlna a má mnoho kmitů, ale protože je to dlouhá vlna a částice může být kdekoli podél této vlny, poloha příliš dobře známá není. Srovnejte to s tónem dlouhým 0,01 sekundy. Nyní je poloha známa docela dobře, protože vlna je krátká a víme, že poloha částice je někde v této oblasti, která je mnohem menší. Protože je však vlna kratší, máme menší jistotu o frekvenci, takže rychlost není známa tak dobře a mohla by být v mnohem větším rozsahu.

Hlavní pointou zde je, že základním aspektem mikrosvěta je, že nelze znát obojí najednou, a navíc s vysokou přesností. A není to jen vinou měřicího zařízení. Nemůžete mít prostě vlnu, u které je zároveň krátká délka i přesně známá frekvence, a to ani v principu.

Jinými slovy, vše, co Heisenbergův princip neurčitosti popisuje, je skutečnost, že jsme na kvantové úrovni neschopni ve stejný okamžik předpovědět polohu a rychlost částic atomu, jelikož akt měření rychlosti takové částice (např. elektronu) nepředvídatelně ovlivní jeho polohu a obráceně. Naše neschopnost přesně určit rychlost a nebo polohu elektronu však nemá nic společného s představou, že tyto vlastnosti jsou ničím nezapříčiněné. Chování mikroskopických částic je zapříčiněné jinými věcmi naprosto stejným způsobem, jako chování makroskopických věcí, jen s tím rozdílem, že chování těch mikroskopických částic nepředvídatelně ovlivňuje i pouhé naše pozorování, což nám často znemožňuje naměřit přesné (předvídatelné či konzistentní) výsledky. Heisenbergův princip neurčitosti tudíž princip příčinnosti nijak nevyvrací, ale jen ukazuje, že přesné odhalování příčin a následků v mikrosvětě pro nás (jakožto makroskopické bytosti) [z principu] není možné. Vidíte tedy sami, že se žádné překvapení (v podobě náhlého zneplatnění principu kauzality) nekoná.

Závěry

Bůh existuje

To není nepodložené tvrzení či zbožné přání nábožensky založených lidí, ale logický závěr rozumně uvažujícího člověka:

  1. Existují-li totiž vzniklé věci, pak musí existovat i nějaká nevzniklá věc (= bůh).
    • Proč? Protože každá vzniklá věc (následek) vznikla z nějaké jiné věci (příčiny).
      • Vzniklé věci totiž mohou vzniknout jen trojím myslitelným způsobem: (1) z ničeho, (2) samy od sebe, (3) z jiné věci (příčiny).
      • „Z ničeho“ ani „samy od sebe“ však vzniknout nemohou, a tak je jasné, že vznikají jen a pouze z nějaké jiné příčiny (tj. působením jiných věcí).
    • A protože tento řetěz příčin a následků nemůže jít do nekonečna, tak někde na úplném začátku musí být nějaká „první příčina“ – tj. věc, která dala vznik všem ostatním věcem, ale která musí být logicky sama nevzniklá/nezapříčiněná (čili věčná). Takové věci se říká „bůh“.
  2. Vzniklé věci však prokazatelně existují.
  3. Proto [nutně] existuje i bůh.

Manželé Goliašovi
20 let spolu

Manželé Goliašovi / 20 let spolu