To dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil (a z principu to ani není možné). Proč? Protože žádnou zkušeností nelze dokázat, že zkušenost je výlučným (a naprosto spolehlivým) zdrojem lidského poznání. Vždy totiž existuje možnost, že nás může naše zkušenost klamat.

Příklad takového pokusu o důkaz lidské svobody ze zkušenosti:

Při dokazování existence lidské svobody se postupuje stejně jako při dokazování existence pravdy → ukáže se nemožnost opaku (tj. nemožnost její neexistence):

Ještě jinak:

  Zobraz důsledky determinismu

Každý determinista nutně předpokládá, že jeho názor je pravdivý (tj. odpovídající skutečnosti). A protože pravda (tj. soulad se skutečností) se poznává rozumem, [determinista tedy] předpokládá nutně i schopnost rozumu poznávat pravdu (resp. skutečnost). Problém je, že schopnost rozumu poznávat skutečnost, je s determinismem neslučitelná. Determinista tak svým názorem popírá to, co sám nutně předpokládá, čímž se usvědčuje z omylu.

Když člověk přemýšlí, vždy do toho nějak zapojuje svou vůli. Volím si téma, o němž budu přemýšlet, rozhoduji se, jak budu při řešení nějakého problému postupovat, rozhoduji se a následně volím mezi pravdivostí nějakého názoru či jeho opaku. Když tedy vůle takto zasahuje do procesu myšlení, znamená to (za předpokladu, že je naprogramovaná), že téma, o němž jsem se rozhodl přemýšlet, jsem zvolil nutně (tj. neměl jsem na výběr), že postup, který jsem zvolil při řešení dotyčného problému, jsem zvolil nutně, že při svém rozhodování mezi pravdivostí určitého názoru a jeho opaku jsem nutně zvolil jednu z těchto možností jako pravdivou. To ale znamená, že jsem k přesvědčení o pravdivosti nějakého svého konkrétního názoru dospěl nutně. Kdyby tedy lidská vůle byla naprogramovaná, znamenalo by to, že lidé dospívají ke všem názorům, jež zastávají a které považují za pravdivé, nutně.

V případě platnosti determinismu vůle tedy platí, že vše, co považujeme za pravdivé, považujeme za pravdivé nutně (a totéž se týká toho, co považujeme za mylné). Předurčenost vůle tedy znamená i předurčenost myšlení. Předurčenost myšlení nutně vylučuje schopnost rozumu v reflexi poznat, že pravdu skutečně poznáváme (resp. vědět, že máme pravdu). Proč se naprogramované myšlení dostává do rozporu se schopností lidského rozumu poznat pravdu?

Kdyby lidské myšlení bylo naprogramovanou činností a každý názor, který si vytvoříme, by byl nutně takový, jaký je, pak by nikdo nebyl z principu schopen si ověřovat platnost (pravdivost) svých názorů, neboť samo ověřování by probíhalo prostřednictvím názorů, jež by opět byly naprogramovány a nutně by nás tedy dovedly tam, kam jsme dospěli. S ostatními lidmi by to bylo samozřejmě stejné, takže někoho by naprogramované myšlení přivedlo k závěru, že člověk není schopen pravdivého poznání, zatímco jiného by jeho vlastní naprogramované myšlení dovedlo k pravému opaku. Žádný člověk by přitom nebyl schopen rozhodnout, která z obou možností je pravdivá, protože i on by byl ke svému závěru svým naprogramovaným myšlením „dotlačen“.

Stejně by se to mělo se všemi opačnými názory. Jedni by byli naprogramováni k přesvědčení, že vnější svět existuje, druzí, že nikoli; jedni by tvrdili, že lze myslet v rozporech, druzí by to popírali. Byli bychom zkrátka nuceni pokládat za pravdivé právě ty názory, které za pravdivé pokládáme, ale nikdo by odnikud nemohl vědět, zda pravdivé skutečně jsou. Vědění, tedy získávání pravdivých a jistých poznatků, by se tak stalo nemožným. Z článku o pravdě však víme, že takový závěr je chybný – víme totiž, že poznáváme pravdivě – a chybná je proto i deterministická hypotéza, která k tomuto závěru nutně vede.

Determinista může popírat svobodu jen za předpokladu, že je sám svobodný! Jak to? Protože aby mohl něco smysluplně popírat, musí svůj názor (svou myšlenkovou pozici) sám pokládat za pravdivý. Jenže k pravdě [jakožto k ozřejmené skutečnosti, k odůvodněnému závěru] lze dospět jen za předpokladu, že při svém uvažování nad problémem připouštíme pravdivost všech relevantních [protikladných] názorů, protože zpočátku nevíme, který názor je pravdivý a který mylný. Na základě důvodů [pro a proti] pak svobodně (nedeterminovaně) zaujímáme určitý názor.

Pokud bychom však byli předurčeni, nemohli bychom k žádnému odůvodněnému závěru nikdy dojít. Všechny své názory bychom totiž zastávali nikoli na základě nějakých důvodů, ale na základě svého naprogramování. Jinými slovy, v existenci boha bychom například věřili nikoli proto, že k tomu máme nějaký důvod, ale čistě jen proto, že jsme k tomu tak naprogramováni. A jelikož pravda [aby mohla být uznána za pravdu] vyžaduje důvod (patřičné odůvodnění), tvrdit, že je něco pravda, a zároveň přitom popírat svobodu, jsou dvě neslučitelné věci (neboli rozpor).

Čili pokládá-li tedy determinista svůj deterministický názor za pravdivý, nutně se tím stává zastáncem svobody, kterou však popírá … čímž si protiřečí. Jinými slovy, aby mohl determinista trvat na pravdivosti názoru, že „člověk není svobodný“, musí být sám svobodným … což se ale vzájemně vylučuje.

Ještě jinak:

Jádro výše uvedeného důkazu spočívá na nezpochybnitelnosti lidského vědomí (resp. vědění/poznání). Pokud bychom totiž připustili možnost, že naše „vědomí svobody“ (tj. poznání, že jsme svobodní) je iluzorní (klamné), pak nás naše vědomí může klamat ve všem. Jinými slovy, platí-li, že naše vědomí je prokazatelně nespolehlivé v jedné věci, nelze se na něj spolehnout ani v jiných věcech. To ale odporuje naprosto spolehlivému (nezvratnému) poznatku o existenci pravdy (resp. spolehlivosti našeho vědomí v otázce pravdy), k němuž jsme dospěli v článku o pravdě. Platí-li tedy, že pravda prokazatelně existuje (resp. že naše vědomí pravdy je naprosto spolehlivé), pak nemůže platit tvrzení deterministů o nespolehlivosti našeho vědomí svobody.

Na světě existují jak popírači tak zastánci lidské svobody. Popírač existenci lidské svobody popírá, kdežto zastánce ji obhajuje. Oba tyto názory stojí proti sobě (tj. jsou v přímém protikladu). Podle determinismu jsou ale oba ke svému stanovisku předurčeni → momentálním stavem svého mozku, který zase závisí na celkové momentální konstelaci všehomíra. Kdo z nich má ale pravdu – popírač nebo zastánce? Pokud platí předurčení (determinismus), pak jedinou logickou odpovědí na tuto otázku je: Spor mezi protikladnými názory na existenci lidské svobody nelze rozhodnout, neboť oba ty názory jsou zastávány z důvodu nějakého naprogramování (nutného nastavení mozku). Popírači i zastánci jsou ke svým přesvědčením nemilosrdně naprogramováni (determinováni). Osudné pro popírače ale je, že [pokud jde o ten jeho názor, tak] věří, že je platný a pravdivý, zatímco názor zastánců považuje za mylný. To si ovšem nemůže dovolit. Proč? Protože by nám musel vysvětlit, jak zjistil (poznal), že právě to jeho myšlení (jeho popření svobody) je předurčeno k pravdě, zatímco myšlení jeho oponentů (= zastánců svobody) je předurčeno k omylu.

Logika popírání svobody je totiž neúprosná a vede k závěru, že pravdivost jakéhokoli tvrzení (či stanoviska) nelze zjistit, poněvadž všechna jsou stejně naprogramovaná (determinovaná). Popírač si ale přesto nárokuje platnost a pravdivost pro svůj vlastní názor, což je rozpor. Popírání svobody je tedy rozporné, a tedy nutně neplatné (nepravdivé/mylné). Popírač tedy nemůže vědět, zda má pravdu on nebo jeho oponent (= zastánce). Popírač nemá žádný nástroj, jak se dobrat pravdy. Pravda ale existuje a lze ji poznat s jistotou, z čehož plyne, že popírač je v hajzlu. Výsadu myslet pravdivě totiž zastáncům svobody upírá, aniž by k tomu měl přiměřený důvod (= důkaz). Takový důvod ale nikdy najít nemůže, protože je-li člověk naprogramován, pak nejedná na základě důvodů, ale na základě programu.

Jinými slovy, pokud program tvrdí, že má pravdu, nic to nedokazuje, protože je k takovému tvrzení naprogramován. Program totiž není [z principu] schopen odůvodnit (vysvětlit/dokázat) správnost svého naprogramování. Program je program, a jako takový je jen nemyslícím a nesvébytným (nesoběstačným) výtvorem svého pána (programátora). Chtít tedy po neživotném, nemyslícím programu vysvětlení důvodů jeho jednání, je nesmysl.

Chceme-li tedy popírače svobody usvědčit z jeho omylu, stačí se ho zeptat, jak ví (jak zjistil), že člověk je naprogramovaný → jak k tomuto poznatku dospěl. Pokud k němu dospěl logickou úvahou, pak je nutně svobodný, protože jen svobodný člověk se může rozhodovat a jednat na základě důvodů. Pokud k němu dospěl v důsledku svého naprogramování, pak nemůže mít jistotu, že jeho názor je správný, neboť je to jen naprogramovaná odpověď. Čili tvrzení, že jsme naprogramovaní, je od začátku nesmyslné. Program nemá schopnost reflexe, aby něco takového [jako správnost či pravdivost svého naprogramování] dokázal posoudit.

Determinista předpokládá možnost poznat pravdu, protože kdyby ta možnost nebyla, nebylo by ani žádné poznání. Tento předpoklad však determinista svým zastáváním determinismu vylučuje. Podle determinismu je totiž každý člověk (tedy i on) k zaujetí jakéhokoli názoru předurčen (naprogramován). Názor je totiž čin vůle, kterým chci tady a teď přijmout (či odmítnout) určité tvrzení jako pravdivé (či mylné). Jsme-li ale ke svým názorům naprogramováni (jsou-li nám naše názory vnuceny), pak nemůžeme vědět, zda jsou tyto naše názory pravdivé či mylné. Nezaujatému (mimolidskému) pozorovateli by třeba mohlo být zřejmé, že náš názor postihuje realitu (a je tedy pravdivý). Ale sám determinovaný to nikdy nepozná, neboť každý jeho pokus o prověření bude nutně předurčen (bude výsledkem naprogramování), takže žádný nestranný soud [z jeho strany] nebude možný. Když tedy determinista tvrdí, že jeho názor je pravdivý, pak tím klame [sám sebe i ostatní], protože on tu pravdu (tj. shodu svého názoru se skutečností) z principu nemůže vidět (neboť veškeré jeho „poznání“ je naprogramované).

Lidská svoboda znamená, že autorem našeho života (strůjcem našeho osudu) jsme my sami. Je to člověk (a nikdo jiný), kdo svým svobodným konáním utváří sám sebe (tj. uskutečňuje svůj potenciál). Dotváříme se jednak svými skutky (když se stáváme ctnostnými) a jednak svým myšlením (když se stáváme moudrými). Své skutky i své myšlení máme (nebo přinejmenším můžeme mít) plně ve své moci.

Díky svobodné vůli se člověk stává příčinou svého jednání. Je to on, kdo koná – je to jeho konání (působení). Člověk je příčinou svého činu, a jako příčina je i vlastníkem toho činu (a vlastníkem té schopnosti něco konat). Lidská svébytnost a svoboda jdou ruku v ruce (jinými slovy, je-li člověk svébytným vlastníkem, pak musí být logicky i svobodný – kdyby nebyl, pak není vlastníkem). Je-li však člověk vlastníkem (což máme dokázáno), pak z toho nutně plyne i lidská důstojnost. Každý vlastník je totiž svébytný, což znamená, že nikdo nemá právo tuto její svébytnost omezovat či zneužívat. Má-li bytost zůstat svébytná, pak je třeba tuto její svébytnost respektovat.

Nerespektování druhých lidí (= svébytných bytostí) znamená popírání jejich svébytnosti. Jinými slovy, nerespektujeme-li druhé (resp. jejich svébytnost), pak z nich vlastně děláme nepodstatné vlastnosti či vlastnictví (naše otroky či služebníky). Není-li člověk svébytným vlastníkem, nýbrž jen shlukem anonymních, nemyslících, naprogramovaných atomů či buněk … jestliže je člověk jenom smítkem v kosmu či mouchou za stěračem dějin, pak není důvod si ho vážit. Je-li však člověk svébytnou bytostí, pak máme povinnost si ho vážit (a tuto jeho svébytnost ve vší úctě respektovat). Každý člověk je hodný respektu pro svou svébytnost – resp. pro schopnost konat dobro, pro schopnost být dobrý (charakterní) člověk.

Už Platón říkal, že „dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit“. Tím se chce říct, že ačkoli člověk může žít v zoufalých, nepříznivých či doslova tragických podmínkách, může (i navzdory tomu) zrát v dobrého člověka – v mravní osobnost. Člověk je tedy (přinejmenším v těch podstatných ohledech) nezávislý na prostředí (na štěstěně, na přízni osudu).

Lidé si často myslí, že krása či bohatství jsou lepší než ošklivost a chudoba. Opravdu to tak ale je? Opravdu má krásný a bohatý člověk lepší výchozí pozici? Hezoun bude mít jistě úspěch u žen a boháč si zase jistě bude moci leccos dovolit. Ale krása či bohatství přece ještě nemusí být atributy zdařilého života. I krásný a bohatý člověk může svůj život promrhat. Obzvlášť, je-li skutečným smyslem a cílem našeho života dobrý charakter a nikoli tělesná rozkoš či hromadění bohatství. Je-li totiž cílem lidského života dobrý charakter, pak krása či bohatství nehrají v jeho získávání žádnou podstatnou (nýbrž jen podružnou) roli. Nuzné či nepříznivé podmínky totiž mohou člověka často povzbudit (stimulovat) – tj. svým způsobem mu pomáhat odpoutat se od nepodstatných věcí a zaměřit se na podstatnější věci. Takže z hlediska získání dobrého charakteru může být někdy krása a bohatství spíše překážkou.