AQ

Ekologie rostlinného akvária

V mantinelech zdravého rozumu a kritického myšlení

Publikováno: 12.04.2017, Aktualizováno: 04.10.2017

Walstad: Ekologie rostlinného akvária

Tato kniha mi byla při tvorbě mých webových stránek o rostlinné akvaristice velkým vzorem a v mnohém mě inspirovala. Její největší předností je podle mého názoru důraz na vědecký přístup a podložené informace ("důkazní základnu"). To jsou dvě věci, které mi v rostlinné akvaristice od začátku hodně chyběly. Internetová diskuzní fóra a facebookové skupiny jsou plné příspěvků od lidí, kteří dělají akvaristiku desítky let (řekli bychom o nich, že jsou to zkušení akvaristé), ale za celou tu dobu neměli potřebu porozumět lépe a do větší hloubky tomu, co se v jejich akváriích děje - jejich ekologii, biologii a chemii. Často tak druhým radí věci, kterým vlastně sami příliš nerozumějí. Užitečné a ověřené informace z našeho oboru jsou vzácné jako zlato. Aby se člověk dostal k pár valounkům cenných informací, musí prosít obrovské množství hlušiny. Tato kniha je výjimečná v tom, že její autorka velkou spoustu těchto cenných valounků posbírala z odborné literatury a vlastních experimentů za vás, a místo toho, aby si to nechala pro sebe nebo si na tom založila byznys, rozhodla se o to podělit s ostatními.

WALSTADOVÁ, Diana L. Ekologie rostlinného akvária: Praktická příručka pro akvaristy ve světle odborných poznatků. 2. vydání. David Hofmann, 2017, 311 s. ISBN 978-80-270-2396-7.

"Můj přístup je jednoduchý," říká autorka: "zakládá se na důsledném využívání přirozených procesů v akváriu a porozumění významu jeho jednotlivých složek. Vychází z hypotézy, jíž se řídili staří akvaristé, že napodobení přírodních podmínek v akváriu je nejen možné, ale že by mělo být i cílem. Při jejím ověřování jsem nakonec dospěla ke zjištění, že mnohé zažité zvyklosti odporují poznatkům četných výzkumů, jež třeba nesouvisí přímo s akvaristikou, jsou však dostatečně přesvědčivé a mají obecnou platnost."

Moje metoda prosazuje používání bohatého výživného substrátu tj. běžné zeminy, využití slunečního světla a k úspěšnému pěstování rostlin nepoužívá umělé technologie ani hnojiva. To vše v akváriu, jehož údržba je časově nenáročná a podporuje růst rostlin, ale nikoli řas. Metoda vychází z logiky koloběhu živin v přírodě, jehož nedílnou součástí jsou rostliny a jejímž cílem je dosažení stavu, kdy se potřeby ryb, rostlin, bakterií a prostředí (vody a substrátu) vzájemně doplňují. Pokud jim to umožníme, přírodní procesy se prosadí samy a zázrak rovnováhy se stejně jako v přírodě uskuteční i v našem akváriu. Řada hi-tech akvaristů bude asi přesvědčena, že je například dobře obeznámena s cyklem koloběhu dusíku v přírodě a že své znalosti odpovídajícím způsobem používá. Jen málo lidí si však uvědomuje, že koloběh dusíku plní poněkud jinou úlohu na poli a jinou ve vodě, a že potřeby polních plodin jsou odlišné od potřeb vodních rostlin. Jakmile si tyto souvislosti uvědomíme, můžeme začít využívat procesy, které v akváriu probíhají a přestat jim bránit. Můžeme začít dělat věci, které mají smysl, namísto věcí, které děláme jen proto, že to někdo říká na internetu, nebo které nám poradil prodavač, protože je třeba zvýšit obrat.

Kniha je nadčasová, protože nabízí čtenáři množství přesných údajů, ověřených četnými zkouškami, které nejen postuluje, ale vždy dokládá a ilustruje. Pokud se její závěry opírají o výsledek nějakého výzkumu, pokaždé se dozvíme, za jakých podmínek byl výzkum proveden a jaká kritéria splňoval.

Jednou z pohnutek k napsání knihy byla i snaha oslovit kriticky uvažující a fundované akvaristy, biology a další zájemce, kteří chtějí čelit komercializaci v akvaristice, a poskytnout jim nástroj pro samostatné uvažování, který má díky svému akademickému přístupu a mohutné důkazní základně potenciál pohnout zavedenými způsoby, jichž se přes zjevnou neúčinnost stále mnozí drží s iracionalitou, která je dnešnímu internetovému světu tak vlastní.

Představení knihy

Kniha Ekologie rostlinného akvária je určena akvaristům, kteří chtějí vytvořit dobře fungující rostlinné akvárium a současně se blíže seznámit s jeho ekologií.

Většina knih o akvaristice nabízí pouhý výčet a popis jednotlivých rostlin nebo návod na založení rostlinného akvária. Tato kniha je však jiná. Vysvětluje hlavní mechanismy fungování ekosystému akvária, vliv rostlin na tento ekosystém, jakož i ekosystému na rostliny. Objasňuje, že rostliny nejsou v akváriu jen na okrasu, nýbrž že jsou užitečnými pomocníky v péči o zdraví ryb a při snižování nároků na údržbu.

Zájemci o akvaristiku zde navíc naleznou i celou řadu vědecky podložených informací, s nimiž se dosud nesetkali. Ty mnohdy odporují vžitým názorům, které se nezakládají na ověřených faktech, ale často vycházejí ze zastaralé literatury nebo jen z pouhého pozorování akvaristů.

1. Úvod

Úvod představuje stručný popis účelu a uspořádání knihy a vymezení pojmu "zdravého" akvária.

Úvodním článkem k zamyšlení je na mých stránkách článek Stabilní akvárium a tok energie, jímž bych chtěl upozornit na vratké základy moderních (tzv. high-tech) metod provozování rostlinných akvárií, na hodnotu vyváženého akvária, na princip toku energie i smysluplnost úsilí o dosažení rovnovážného stavu.

2. Rostliny jako "čisticí jednotka" akvária

Ve druhé kapitole pojednává autorka o škodlivosti znečišťujících látek, jako jsou těžké kovy, amoniak či dusitany, pro ryby i rostliny. Ukazuje, jak rostliny čistí vodu a chrání ryby tím, že tyto toxiny neutralizují.

Kapitola je rozdělená do několika částí:

  1. Těžké kovy
  2. Oceňuji, že zde autorka upozornila na rozdíl mezi maximálními přípustnými koncentracemi látek (škodlivin) pro ryby a pro lidi, jinými slovy, ne všechno, co vyhovuje lidem, musí nutně vyhovovat i rybám či rostlinám. Autorka zde rozebírá mechanismy toxicity kovů u ryb a rostlin, uvádí maximální přípustné koncentrace pro citlivá vývojová stádia vybraných ryb, a také faktory, které toxicitu zmírňují (např. tvrdost vody, pH, rozpuštěný organický uhlík, umělé cheláty a další). Na konkrétních příkladech ukazuje, že některé (rychlerostoucí, invazivní) druhy rostlin jsou schopné z vody škodliviny poměrně efektivně odstraňovat a hromadit je ve svém pletivu.
  3. Amoniak
  4. Zde najdeme rozebranou problematiku vztahu toxického amoniaku (NH3) a netoxického amónia (NH4+), toxicitu amoniaku pro ryby a rostliny, a jeho preferenční příjem rostlinami.
  5. Dusitany
  6. Použití vodních rostlin při úpravě vody
  7. Některé druhy rostlin (např. Eichhornia crassipes či Lemna gibba) se dají s úspěchem použít i jako čističky vod.
  8. Rostliny a toxické sloučeniny v akváriích

Na konci každé kapitoly jsou odkazy na studijní literaturu (převážně odborné vědecké články).

Potenciální škodlivosti zvýšených koncentrací vybraných látek (rostlinných živiny) se podrobněji věnuji v samostatném článku: Přehnojování a toxicita živin.

3. Alelopatie

Alelopatií neboli antibiózou se označuje vzájemné ovlivňování organismů chemickými látkami. Kapitola obsahuje vědecké důkazy vzájemného alelopatického působení mezi vodními rostlinami, řasami, bakteriemi, bezobratlými a rybami a také soupis konkrétních chemických látek izolovaných z různých vodních rostlin a seznam organismů, jejichž funkce jsou těmito chemickými látkami utlumovány. Na konci kapitoly se autorka zabývá možnostmi využití alelopatie v péči o akvárium.

O alelopatii proběhla už mezi akvaristy spousta vášnivých diskuzí, kdy jedni ji považují za dostatečně prokázaný fakt, zatímco druzí ji považují za prokázanou pouze u suchozemských rostlin, případně poukazují na různé překážky, kvůli nimž se údajně nemůže v našich akváriích uplatňovat (např. časté výměny vody nebo používání aktivního uhlí ve filtrech). V této kapitole autorka problematiku alelopatie důkladně popisuje, tak aby čtenář pochopil, jak přesně funguje, jaké alelopatické látky byly zatím u jednotlivých druhů vodních rostlin identifikovány, nebo jak jsou vybrané alelopatické látky v potlačování růstu řas efektivní v porovnání s CaSO4. Připouští nicméně, že většina alelochemikálií vodních rostlin potlačuje řasy jen v omezené míře (nicméně některé druhy rostlin se v tom zdají být efektivnější než jiné). Alelochemikálie však nemusí působit jen proti řasám, ale i proti jiným rostlinám, bakteriím či bezobratlým živočichům. Alelopatie se navíc neuplatňuje pouze ve vodě (jak by si mohli mnozí myslet), ale také v substrátu. Rostliny mohou navíc uvolňovat obranné chemikálie i při infekci (nákaze). To vše samozřejmě dokládá i velkou spoustou odkazů na odborné vědecké studie.

Zajímavý článek o alelopatii v akvaristice napsal i prof. Ole Pedersen (viz Allelopathy – Chemical Warfare Between Aquatic Plants), který se v něm k některým závěrům Diany Walstad postavil kriticky. Obojí je nicméně velmi užitečným zdrojem informací.

4. Bakterie

Ve čtvrté kapitole se pojednává o jednotlivých bakteriálních procesech podle toho, zda jsou jejich účinky na ekosystém akvária příznivé, či nepříznivé. Autorka popisuje, jak se působením heterotrofních bakterií tvoří rostlinné živiny, oxid uhličitý a huminové látky a jak bakteriální procesy produkují a odbourávají škodlivé látky v akváriu.

Velmi oceňuji hlavně to, že se autorka neomezila jen na zprofanované nitrifikační bakterie, nýbrž systematicky probírá všechny hlavní skupiny bakterií. Důraz je zde (zcela oprávněně) kladen především na dekompozici, ale nezapomíná se ani na nitrifikaci, denitrifikaci, akumulaci dusitanů, redukci železa a manganu, produkci sirovodíku, fermentaci, oxidaci a další bakteriální procesy. Větší část kapitoly je pak věnována biofilmům, v nichž se většina bakterií shlukuje. Kapitola končí popisem bakteriálních procesů probíhajících v akváriu.

Bakterie jsou jako neviditelné základy, bez nichž by se každé akvárium zhroutilo, i pojivo, které drží všechny jeho složky pohromadě. Bakterie odbourávají nejběžnější toxické škodliviny (amoniak a dusitany), ale také většinu odumřelých organických látek, které v dostatečně okysličeném prostředí přeměňují na rostlinné minerální živiny (v nedostatečně okyseličeném prostředí dochází k nekompletní dekompozici – tzv. humifikaci). Domnívám se (podobně jako Karel Rataj), že intenzivní mineralizace (tj. aerobní mikrobiální rozklad odumřelých organických látek [detritu] až na minerální látky) představuje v akváriu nejdůležitější bakteriální proces, který však ve spoustě akvárií probíhá jen zřídka, což úzce souvisí s negativními jevy jako je bujení řas, zpomalení růstu rostlin a dalšími problémy. V jedné studii vědci zjistili, že ze všech bakterií v pískové filtraci připadalo na nitrifikační (autotrofní) bakterie pouze pár setin procenta; zbytek tvořily dekompoziční (heterotrofní) bakterie. Přesto spousta akvaristů mluví v souvislosti s bakteriemi pouze o nitrifikaci.

To, zda není náhodou nitrifikace na akvaristickém trhu značně přeceňovaným artiklem, můžete posoudit v článku: Nitrifikace: mýty vs fakta. K přečtení bych rozhodně doporučoval i vynikající články o mineralizaci od Karla Rataje → "Nový pohled na látkové bilance v akvaristice" (web.archive.org) a "Problémy s pěstováním rostlin" (#4, #7, #8, #9). Na činnosti bakterií je založená i biologická filtrace. Je ale v rostlinném akváriu filtrace opravdu nezbytná, a jaké funkce vlastně filtrace v akváriu plní? To se snažím shrnout v článku Akvarijní filtrace.

5. Zdroje rostlinných živin

V páté kapitole provádí autorka srovnání možných zdrojů přísunu živin v akváriu. Pomocí modelového akvária se stanoví, v jakém poměru se jednotlivé zdroje živin uplatňují. Čtenář nalezene srovnání vlastností, jež vykazuje tvrdá a měkká voda jako zdroj živin, a v závěrečném rozboru autorka ukáže, který z těchto tří zdrojů je pro dané živiny nejvhodnější.

Přestože je dnes tak moderní dodávat rostlinám živiny uměle, pomocí přihnojování, autorka ukazuje na to, že rostlinné živiny se nacházejí v hojné míře i v rybím krmivu a přirozených (často přehlížených) zdrojích jako jsou pitná voda a zásobní substrát (zemina). Všechny tyto běžné zdroje živin dokáží nutriční nároky rostlin pokrýt více než luxusně, takže umělé přihnojování pomocí doplňkových hnojiv nenachází v běžném rostlinném akváriu opodstatnění a může být spíše ke škodě, než k užitku. Především zásobní substrát (ať už ve formě běžné ornice nebo zahradní zeminy) obsahuje v průměru takové množství všech esenciálních živin, které rostlinám vystačí minimálně na několik let (zpravidla ale o několik řádů déle). Kořenící rostliny jsou na získávání živin z půdy svými kořeny dokonale uzpůsobené. Nejvíce limitní živinou se zdá být ve většině případů uhlík (resp. volný oxid uhličitý). Střídmé přihnojování může mít smysl jen v akváriích s velmi měkkou vodou (kde může chybět draslík, vápník a hořčík), nebo v akváriích bez zásobního substrátu či nahromaděného detritu (tam může chybět železo a mangan).

6. Uhlík

Kapitola obsahuje stručný popis vlastností uhlíku z hlediska alkality a neutralizačních účinků a podrobné vysvětelní jeho funkce jakožto rostlinné živiny. Autorka popisuje, jaké strategie používají vodní rostliny, aby si zajistily přísun uhlíku i způsoby, jak mohou akvaristé poskytnout svým vodním rostlinám více oxidu uhličitého.

Uhlík hraje v akváriu roli jednak jako rostlinná živina (CO2), ale také jako stabilizátor pH (HCO3-). Uhlík se ve vodě vyskytuje ve třech formách, které jsou spolu ve vzájemně vyváženém poměru: CO2–HCO3-–CO32-. Uhlík je nejvíce limitující rostlinnou živinou. Z tohoto důvodu si řada rostlin osvojila různé mechanismy, které jí pomáhají získávat uhlík efektivněji, nebo se adaptovala na jeho příjem z alternativních zdrojů. V akváriu, které není uhlíkem uměle přihnojováno (ať už ve formě tzv. tekutého uhlíku, nebo ve formě plynného CO2), je hlavním zdrojem CO2 pro rostliny oxid uhličitý vydýchaný rybami, a oxid uhličitý vznikající rozkladem organických látek.

7. Výživa a ekologie rostlin

V sedmé kapitole autorka popisuje základní hlediska rostlinné výživy. Ukazuje, které prvky rostliny potřebují, v jaké chemické formě přijímají živiny a jakou funkci tyto prvky plní. Kromě jiného autorka popisuje, jak chemismus vody původního přirozeného stanoviště rostliny ovlivňuje její požadavky na živiny.

Vodní rostliny ke svému růstu vyžadují 17 esenciálních živin, světlo, absenci toxických látek a vodu s vhodnými parametry. Živiny mohou mezi sebou o příjem do rostliny v některých případech soutěžit, takže to, zda bude rostlina schopná je do sebe v dostatečném množství přijmout, závisí i na jejich vzájemné koncentraci ve vodě či půdě. Aby mohla rostlina normálně růst, potřebuje mít v pletivu určité minimální množství každé živiny, čemuž se říká tzv. kritická koncentrace. Pokud je některá živina přítomna v rostlinném pletivu v nižší koncentraci, rostlina začne trpět jejím deficitem (nedostatkem). Pokud je naopak ve vyšší koncentraci, začne si ji rostlina ukládat do zásoby (tzv. luxusní příjem), ale pokud její koncentrace v pletivu přesáhne určitou mez, rostlina začne trpět její toxicitou (otravou). Pro dobrý růst rostlin je důležitý také přiměřený (ani příliš slabý, ani příliš silný) pohyb vody. Řada vodních rostlin také preferuje příjem některých živin (nejčastěji fosforu a železa) ze substrátu svými kořeny, zatímco jiné živiny (jako draslík, vápník, hořčík, chloridy a sírany) přijímá primárně z vody svými prýty. Některé živiny dokáží navíc rostliny přesouvat od kořenů k prýtům, a naopak. Většina vodních rostlin také dává přednost amóniu (NH4+) před dusičnany (NO3-), protože ve vodním prostředí bývá mnohem běžnějším zdrojem dusíku než dusičnany, a jeho příjem je pro ně navíc energeticky výhodnější. Vodní rostliny se v průběhu evoluce naučily přežít v určitém konkrétním prostředí vytvořením různých specifických adaptačních fyziologických mechanismů. Kvůli tomu se také od sebe jednotlivé druhy rostlin ve svých nárocích (více či méně) liší. Například rostliny pocházející z měkkých vod a většina mokřadních druhů dokáže využívat jen volný oxid uhličitý a tolerovat zpravidla užší rozmezí parametrů, zatímco rostliny pocházející z tvrdých vod se adaptovaly na příjem uhlíku i z hydrogenuhličitanů a dokáží zpravidla tolerovat mnohem širší rozmezí parametrů. Pro různé druhy rostlin tak mohou být optimální různé koncentrace makroživin (především K, Na, S, Cl, HCO3-) i různé hodnoty dalších parametrů (jako alkalita, pH či vodivost). Rostliny z tvrdých vod si pravděpodobně dokázaly vytvořit dostatečně efektivní fyziologické mechanismy na vytěžování mikroprvků i v prostředí, kde jsou extrémně vzácné (většina mikroprvků se totiž v tvrdé vodě vysráží). Na druhou stranu jsou ale díky tomu zase extrémně náchylné na jejich toxicitu (nikdy u nich pravděpodobně nenastala potřeba si vytvářet nějaké mechanismy, které by jim pomohly se před zvýšenou koncentrací mikroprvků chránit). O rostlinách z měkkých vod (z nichž mnohé pěstujeme ve svých akváriích) toho bohužel zatím mnoho nevíme (chybí experimentální data), ale s největší pravděpodobností se u nich vyvinuly podobně efektivní mechanismy jako u rostlin z tvrdých vod, ale zaměřené na vytěžování živin, které jsou vzácné v měkkých vodách (jako Ca, Mg, K a S).

Minerální výživa a ekologie rostlin je téma, které mě zajímá ze všeho nejvíce. Problematice kritických koncentrací, kterou ve své knize popisuje Gerald Gerloff, se blíže věnuji v samostatném článku: Nutriční ekologie rostlin. Tématem minerální výživy se velmi pěkně zabývá i článek Vladimíra Pelikána s názvem Výživa akvarijních rostlin. Klíčem k úspěšnému pěstování akvarijních rostlin je znalost jejich nároků → viz článek Nároky rostlin. Kromě vhodných parametrů vody, světla a CO2 potřebují rostliny především minerální živiny. Jaké množství živin je pro ně ale optimální, jaké nedostatečné a jaké už naopak toxické? Na tyto otázky se snažím najít odpověď v sérii článků: Spotřeba živin v rostlinném akváriu a Růstová křivka 7 druhů rostlin. V článcích Nutriční nároky Rotala wallichii (#1 a #2) se pak snažím identifikovat optimální parametry pro růst tzv. "náročných" (vysoce citlivých) rostlin. Výborným článkem, v němž autor propaguje myšlenku střídmého přihnojování a nezatěžování rostlin zbytečnými či škodlivými látkami, je také článek Nemusí to být jen PMDD.

8. Substrát

Většina akvaristů do nádrží nepřidává zeminu, což může být hlavní příčinou problémů spojených s růstem rostlin. Pro lepší pochopení tohoto zásadního tématu autorka v osmé kapitole úvodem popisuje obecné vlastnosti půdy - a konkrétně ponořených půd - a možnosti využití těchto poznatků v akvaristice.

Na použití výživného substrátu v rostlinném akváriu nepanuje mezi akvaristy jednotný názor. Jedni ho zavrhují, zatímco druzí na něj nedají dopustit. Zatímco většina aquascaperů si neumí rostlinné akvárium bez moderních výživných substrátů (jako ADA Aqua Soil nebo Tropica Aquarium Soil) představit, někteří akvaristé přistupují k výživným substrátům s obavami a upřednostňují raději obyčejný křemičitý písek. Co je tedy pro rostliny lepší? Podle Diany Walstad je to jednoznačně výživný substrát, což dokládá řadou odborných studií. Hlavním argumentem však zůstává fakt, že na příjem živin z půdy se rostliny dokonale adaptovaly vytvořením kořenů, pomocí nichž dokáží z půdy všechny potřebné živiny nejen efektivně vytěžovat, ale také regulovat jejich tok. Autorka dále popisuje složky půdních substrátů a vodních sedimentů (minerální částice, organickou hmotu, vysrážené anorganické sloučeniny a mikroorganismy) a jejich charakteristické vlastnosti (schopnost vázat živiny, anaerobní podstata, okysličená mikrozóna a stabilita). Věnuje se i období nestability ("chaosu") typickému u čerstvě zaplavených půd v průběhu prvních několika měsíců. Nevyhýbá se ani podrobnému popisu možných problémů, s nimiž se mohou vodní rostliny rostoucí v zaplavených substrátech či vodních sedimentech potýkat (např. toxicita kovů či sirovodíku, přemíra organických látek, nízký redox, přemíra síranů nebo zákal). Rostliny dokáží do anaerobního substrátu dopravit skrze své kořeny dostatek kyslíku a organických sloučenin, čímž jednak podporují aktivitu užitečných symbiotických bakterií (které většinu výše zmíněných problémů dokáží eliminovat), a jednak si tím dokáží zpřístupnit jinak nepřístupné živiny. Rostlinné kořeny tedy dokáží stimulovat zpracování a recyklaci nejen půdních živin, ale i toxinů. V závěru kapitoly poskytuje autorka praktické rady pro výběr vhodného akvarijního substrátu a vysvětluje rizika obohacování substrátů doplňkovými hnojivy (běžný půdní substrát obsahuje všech esenciálních živin více než dost).

Kolik živin obsahují vybrané akvarijní substráty? A jsou "výživné substráty" opravdu tak výživné? To zjistíte v článku Analýza akvarijních substrátů. Experiment popsaný v článku Kořenová výživa rostlin se zase snaží najít odpověď na otázku, zda existují rostliny, které preferují příjem živin ze substrátu, přestože mají dostatek živin ve vodě.

9. Výhoda vzdušného prostředí

V deváté kapitole se popisují hlavní problémy, jimž rostliny ve vodě čelí. Autorka objasňuje svou teorii, jak mohou rostliny vystupující nad hladinu pomoci akvaristům optimalizovat ekosystém akvária.

Pro rostliny vyrůstající nad hladinu (nebo plovoucí rostliny) je charakteristický: mnohem rychlejší růst, efektivnější využívání CO2 a světla, efektivnější okysličování kořenové zóny, zvýšená biologická aktivita. Všechny tyto vlastnosti mohou v akváriu přispívat ke zlepšení zdraví a fungování akvarijního ekosystému.

10. Omezování růstu řas

V desáté kapitole jsou nejprve popsány běžně používané metody v boji proti řasám, činitele, kterých je třeba si při regulaci růstu řas všímat, a jak je možné účinně zbavit akvárium řas, aniž bychom přitom narušili jeho ekosystém.

Nekontrolovaný růst řas bývá pro mnoho akvaristů tím vůbec nejpalčivějším problémem, s nimž se potýkají. Jaké jsou běžné metody kontroly řas? 1) Algicidy, chlorox a antibiotika, 2) omezení světla, 3) výměny vody, 4) řasožravé ryby, krevetky a plži, 5) odstranění fosforu. Autorka dále připomíná, že řasy a rostliny spolu v akváriích soupeří, přičemž řasy se obvykle umějí lépe adaptovat na dopustné světlo, živiny, pH či další parametry, ale rostliny zase umějí získávat živiny ze substrátu (takže nejsou závislé na jejich přítomnosti ve vodním sloupci), využívat atmosférický CO2 (při emerzním růstu) a také mnohem širší světelné spektrum, nebo si vytvářet mnohem větší zásoby živin. Mezi hlavní faktory, které nejlépe omezují růst řas, patří podle autorky především emerzní (= rychlejší) růst, železo a alelopatie. Železo nezůstává v okysličené vodě v přístupné formě příliš dlouho, a může být tudíž vhodným adeptem na omezení řasu řas. Odstraníme-li většinu přístupného železa z vody, rostliny to nepostihne (protože dokáží získávat železo ze substrátu), zatímco řasy ano (ty jsou závislé na příjmu železa z vody).

Rozboru faktorů, které mohou na řasy působit inhibičně, a potlačovat tak jejich růst, se věnuji v samostatných článcích: Faktory potlačující růst řasúvod a hypotézy. Některým faktorům se pak věnuji detailněji → např. článek Twinstar. V článku Řasy a cukry jsem ověřoval, co je pravdy na tvrzení, že za přemnožení řas může především zvýšená koncentrace cukrů. A mají na růst řas výrazný vliv rozpuštěné organické látky? To se pokusí objasnit článek Řasy a rozpuštěné organické látky.

11. Praktický návod na založení akvária a jeho údržbu

V jedenácté kapitole autorka ukazuje, jak zakládá nádrže způsobem, který není nákladný ani náročný na údržbu. Pro ty, kdo by chtěli založit akvárium podobným způsobem, pak uvádí obecné zásady, které jim mohou být vodítkem při výběru počtu ryb, volbě osvětlení, substrátu, filtrace atd.

Dobře založené domácí akvárium je složitým ekosystémem se spoustou proměnných. A ekosystém se nedá koupit. Vše, co můžete, je založit své akvárium, jak nejlépe dokážete, a doufat, že se vyvine způsobem, který se vám bude zamlouvat. Co považuje autorka za hlavní faktory při zakládání běžného "low-tech" akvária? Vhodné ryby, vhodné světlo (o délce fotoperiody 12-14h a polední pauzou, ideálně zářivkové) a vhodné rostliny (dobře adaptované na dané podmínky, s důrazem na dobrý růst a kondici).

Vybrané úryvky, popisky kapitol a obrázek obálky převzaty ze stránek ekologierostlinnehoakvaria.webnode.cz s laskavým svolením nakladatelství DH.

Pár poznámek na závěr

Knihu D.Walstad považuji za ideální základ pro každého akvaristu, který chce do problematiky rostlinných akvárií proniknout hlouběji. O některých tématech, resp. názorech Diany Walstad je samozřejmě možné diskutovat, dále je rozvést, nebo na ně mít odlišný pohled. Nicméně lepší "důkazní základnu" popsanou srozumitelným jazykem jsem zatím nenašel. Rozhodl jsem se tomu přizpůsobit i své webové stránky, z nichž jsem odstranil většinu toho, co najdete (dobře popsané) v této knize.

Pokročilejší studenty, jimž bude tato kniha připadat triviální, bych odkázal na vynikající vysokoškolskou učebnici Mineral Nutrition of Higher Plants od Petry Marschner.

Postupem času bych rád do článku o této knize doplnil i své (studijní) poznámky.